https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/ Sun, 09 Aug 2026 22:19:32 +0000 cs Archiv tvůrčího psaní — Fórum (nejen) o tvůrčím psaní https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/140/post-apo-nove-vlakno Wed, 17 Apr 2013 17:46:47 +0000 Archiv tvůrčího psaní MikeHavliczek 140@/index.php?p=/discussions
Je to neupravená verze, totožná s tou, jaká je ve starém vlákně. Jelikož se pomalu a jistě blížím ke konci, nechám ji tak. Až to dodělám, vrhnu se na rozsáhlé revize a úpravy na základě vašich rad a poznatků. V prvním příspěvku bude celá doteď zveřejněná část a ve druhém bude kopie naší diskuze, jelikož původní vlákno je téměř nečitelné.
-----------------------------------------------------------------
Dívka ze sna (Prolog)

Zahlédl dívku mezi stromy. Podívala se na něj a zachihotala se. Pak zmizela. Neváhal dlouho. Rozběhl se za ní do hustého porostu. Větvičky ho bolestivě šlehaly do tváře, ale nějaká zvrácená část jeho já si to užívala. Vyběhl louku.
„Dominiku, tady jsem,“ zavolala na něj dívka. Bože jak krásný měla hlas. Stála v půli louky. Doběhl k ní. Sluníčko bylo vysoko na obloze a ona celá zářila. Byla bosá, měla jen světle modré letní šaty. Její pihatou ještě dětskou tvářičku zdobil úsměv. Bylo ji tak patnáct, možná šestnáct. Dlouhé kudrnaté zrzavé vlasy měla rozpuštěné. Všechno vypadalo dokonale, dokud se ji nepodíval do očí. Ty mluvily za vše. Teď byla šťastná, ale stejně jako on věděla, že to brzy skončí.
„Dominiku, nebuď smutný,“ řekla mu, jakoby uhádla, na co myslí.
„To nejde. Brzo budu muset odejít. Už tě neuvidím.“
„Nebuď pesimista. Potkáme se, vím to.“ Usmála se.
„Ty to nechápeš, musím opustit město.“
„Proč?“ zeptala se udiveně.
„Mám práci. Na severu. Nejmíň na půl roku. A ty mi pořád nechceš říct, odkud jsi.“
„Jakou práci? Kde na severu?“ Její zvědavost ho překvapila, nikdy se ho na to neptala.
„Prostě práci!“ odsekl.
„Tak mi to řekni. Nikdy o sobě nemluvíš.“ Posadila se do trávy. Když se posadil vedle ní, položila hlavu na jeho rameno. Rukou mu prohrábla jeho havraní vlasy.
„Jsem Chodec. Někdo si mě najal. Nějakej chlap z Junky Townu.“
„Nevypadáš na chodce,“ podotkla a podívala se na něj. Až teď si uvědomil, že má na sobě jen šortky a červenou havajskou košili. Nebyl ani nijak zvlášť silný, jenže to díky své inteligenci a mrštnosti ani nikdy nepotřeboval.
„Já vím. Hele proč mi prostě neřekneš, co chci vědět.“
Nic neřekla, jen se zasmála a zvedla se. Postavila se před něj a dovolila aby si prohlédl její fantastickou postavu proti světlu.
„Pak bys to měl moc jednoduché,“ řekla na konec. Otočila se a pomalu vykročila k lesu.
„Hej, kam jdeš.“
„Domů,“ odpověděla, aniž by se otočila.
„Počkej. Ještě nechoď,“ volal na ni. Postavil se a chystal se rozběhnout za ní. Nohy se ani nehnuly.
„Prosím, počkej,“ zavolal znova.
Otočila se.
„Říkal si, že pojedeš přes Junky Town?“
„Ano.“
Znova se usmála: „Pak se uvidíme dřív, než bys čekal.“ A zmizela. Všechno zmizelo. Zůstal stát v bílé místnosti.
„PŘENOS UKONČEN,“ řekl jakýsi strojový hlas.

-----------------------------------------------------------

Domov, sladký domov

Kapsle se otevřela. Chvíli zůstal ležet. Posadil se, pomalu, a čekal až ho přejde závrať. Po jakkoli dlouhém pobytu ve virtuální realitě se vždy cítil divně, když se znova postavil na pevnou zem. Šortky i košile byly pryč. Místo nich? Kevlarové kalhoty s pouštní kamufláží, jejichž barvy se již dávno slily v jednu, vybledlou koženou bundu a trekové boty. Ty jediné byly ještě v dobrém stavu. Na opasku měl pouzdro na pistoli. Prázdné.
Protáhl si tělo, až v něm zapraskalo. Pak se rozhlédl. Zbylých jedenáct kapslí v místnosti bylo stále aktivních. Slabé světlo, vycházející ze škvíry po obvodu kapsle, bylo jediným zdrojem světla v místnosti. To a několik málo barevných kontrolek na ovládacím panelu vejce připomínající kapsle. Neviděl kdo v nich je, jedno však věděl jistě. Ta jeho tam není.
„Hej Marku, pusť mě ven,“ zakřičel na zrezivělé železné dveře. Ozval se bzučák. Zatáhl za madlo. Dveře se s skřípotem otevřely.
„Marku, měl bys je namazat,“ řekl do prázdné chodby.
„Nekibicuj a koukej je zase zavřít,“ ozval se špatným reproduktorem zkreslený hlas.
Dominik prošel dlouhou chodbou. Okna do vnějšího světa byly zatlučené dlouhými dřevěnými fošnami. Na konci byly dvoje dveře. Jedny vedly rovně. Byly masivní, kovové a naháněly až podivnou hrůzu. Jako dveře z nějaké noční můry, o nichž víte, že za nimi není nic hezkého. Druhé vedly vpravo. Obyčejné dveře z překližky. Ty byly pootevřené. Vešel do malé místnosti. Páchla zatuchlinou a kouřem.
„A taky by sis tu měl vyvětrat,“ zavrčel na malého muže sedícího za příliš velkým stolem, v rohu místnosti.
„Hele, Dome, mám tě rád. Ale všechno má své meze, rozumíš?“ odpověděl mu.
Dominik se podíval na svého přítele. Byl to malý, podsaditý muž. Letos mu bude padesát. Dominik ho nikdy neviděl bez doutníku v puse.
„Marku, potřebuju nějaký palivový články. Máš něco?“
„K čertu a kde je mám asi tak vzít, co? Jsou na příděl, to víš. Šerif si je drží pěkně v trezoru. Hele vem si svoje věci a vypadni, mám práci.“
Dominik se podíval na hromadu věcí v koutě. Vypadala jinak. Věděl, že se v ní přehraboval. Nic nezmizelo, to by si nedovolil. Ale i tak ho štvalo, že mu leze do věcí. Vytáhl z hromady taktickou vestu. Barva vybledla, ale stále byla v dobrém stavu. A to množství kapes a poutek se tam venku vždycky hodí. Kolem krku si omotal tmavě zelený shamag, nedílnou součást oděvu návštěvníka Pustiny. Z pod těžkého batohu vytáhl černou basebalovou čepici. Kdysi ji našel v jednom městě na východě. Už si nepamatoval kde, ale líbila se mu. Vedle ní leželo druhé pouzdro, podpažní. A mnohem větší než to, co měl za pasem. Připnul si ho a upravil popruhy, aby dobře sedělo. Sebral ze země batoh a přehodil přes jedno rameno.
„Kde jsou zbraně?“ zeptal se.
Mark mlčky ukázal na kovovou skříň v rohu místnosti. Dominik ji otevřel. Byly tam všechny tři, pět-sedmička, Taurus i 858. Jeho věrní společníci na cestách. Pět-sedmičku zastrčil do pouzdra na boku. Obrovský revolver Taurus hladce zapadl do pouzdra pod levým podpaždím. Pušku si nechal v ruce. Poloprázdný bubnový zásobník zachřestil.
„Slyšel jsem, že odjíždíš,“ spustil Mark, zatímco se připravoval k odchodu.
„Jo. Jedu na sever. Někdo si mě tam najal.“
„Víš kdo?“
„Netuším. Ale jejich prachy mi nesmrdí.“
„Jen si dávej bacha, kámo. Na severu je to teď zlý.“
„Snad o mě nemáš starost?“ Vážně ho to pobavilo. Zasmál se.
„Hele, si můj nejlepší zákazník.“
„Tak koukej přihrát zákazníkovy nějaký palivový články.“
„Sakra, ty toho nenecháš? Fajn. Tohle sou mí poslední. Chápeš? Budu muset sehnat nový.“
Vytáhl z jednoho ze šuplíků veliký předmět. Vypadal jako krabice od bot, evidentně těžký. Radioaktivní znak na boku varoval před nebezpečím uvnitř.
„A buď s tou věcí sakra opatrnej, jasný? Hlavně ať tě s nimi nechytnou strážci.“
„Klídek,“ odpověděl, zatímco si těžkou krabici strčil do batohu.
„Taky potřebuju nějakou munici.“
„Co chceš?“
„Dej mi dvě krabice pět-sedmiček, dvě krabice tři-pět-sedm a aspoň jednu velkou bednu sedm-pětašedesát.“
„A prachy máš?“
Dominik vytáhl z kapsy ruličku bankovek a zamával s ní staříkovi před obličejem.
„Už se snad někdy stalo, že bych nezaplatil?“
Stařík se usmál, shrábnul peníze a otočil se k další skříni za sebou.
„Pět-sedm mám jen jednu poslední. Blbě se shání. Musíš to zkusit na západě, u moře. Tam se jich prej válí hodně.“
„Dej co máš. Ale honem, chci vypadnout před západem.“
„No jo pořád.“ Vyskládal před něj několik menších krabiček s náboji a jednu velkou kovovou bednu.
„Díky Marku. Měj se tu dobře. Uvidíme se tak za půl roku.“
„Dávej na sebe pozor chlapče, rozumíš?“
Změna ve staříkově hlase ho překvapila. Takhle přátelsky s ním snad nikdy nemluvil.
„Neboj Marku.“ S těmi slovy se otočil a vyšel z místnosti. Popruh pušky si přehodil přes stejné rameno jako batoh a do druhé ruky vzal bednu s municí, aby se vyvážil. Postavil se před druhé dveře na chodbě a kopnutím je otevřel. Nadávky, které za nim vyslal stařík už neslyšel.

Na chvíli oslepl, než si jeho oči zvykly na denní světlo. Rozhlédl se po svém městě. No nebyla to nádhera? Se šesti ulicemi patřilo k těm větším v tomhle kraji. Jeho umístění nezvolily náhodou, v jeho centru stála vysoká budova, ve které žilo skoro dva tisíce lidí. O kus dál zahlédl palisádu obklopující celé město. A za zdí? Ruiny. Kdysi tu prý stávalo veliké město. Prý i krásné. Zbyly z něj jen trosky. Skoro žádná budova už nebyla bezpečná. Za pár let tu zbude jen rovná, nehostinná plocha. Nebýt řeky, i tahle osada by brzy zanikla. Ale stejně tu bylo krásně. A pět tisíc lidí to tu nazývalo domovem. Kdysi našel mapu okolí. Tu řeč, kterou byla napsaná neznal, ale celkem přesně určil, kde se nachází jeho osada. Bylo tam napsáno: „?????“
Budova s VR byla docela zachovalá, i když tu a tam zely ve zdi díry, zakryté kusy plechu a dřevěných fošen. Dolů na ulici vedlo široké schodiště, popraskané, ale pořád funkční.
V dálce zatrylkoval pták a od řeky sem doléhalo uklidňující šumění vody. Hotová idylka. Pod schody stál jeho oprýskaný teréňák. A u teréňáku si hrály děti….tak moment.
„Hej, vy parchanti! Táhněte odtamtud!“ zakřičel na ně, ale děti ho ignorovaly. Dál se pokoušely dostat přes zámek na kapotě. Vytáhl těžký revolver a vystřelil. Střela dopadla kousek od hloučku a neškodně se odrazila pryč.
„Teď už mi věnujete pozornost?“ Děti vyděšeně kývaly a daly se na útěk. Dominik seběhl schody a otevřel zadní dveře. Na sedačku hodil batoh i s puškou a bednou nábojů. Prásknul s dveřmi a i ty poslední zbytky laku odpadly. Teď se snášely na zem jako listí na podzim. I když si neuvědomoval, jak ho tato myšlenka napadla, protože poslední živý strom viděl někdy před pěti lety a bylo to v létě. Pamatoval si to, protože tehdy slavil své patnácté narozeniny.
Ještě jednou si prohlédl město. A vzdychl. Pak nastoupil do auta. Byl to starý Hummer 2, dobrý vůz. S trochou údržby vydrží ještě nejmíň deset, patnáct let. Lak už opadal až na šedý základ, místy dokonce reznul, ale Dominik se o své auto staral dobře. Mělo dokonce i všechny okna. Kovové žaluzie byl stažené, aby dobře viděl. Teď stejně nic nehrozí. Příští dva dny pojede přes bezpečné údolí. Přidal plyn, motor zaburácel a auto se dalo do pohybu. Po úpravách vážilo hodně přes dvě tuny a spojka poněkud protestovala. Nakonec ale nabral rychlost a vyrazil k bráně. Z kufru se ozvalo tiché zavrčení a pak rachot, jako když se někdo snaží vydrápat z hromady krámů.
„Cos dělal, když se mi pokoušely ukrást články, co?“ zeptal se. V odpověď mu přišlo tiché zakňučení. Z hromady hadrů se vydrápal pes. Bílo-černý husky napřímil uši.
„No s tebou mluvím.“
Pes se protáhl až na přední sedačku spolujezdce a spokojeně se tam uvelebil.
„Tak podívej, ty máš hlídat. Si snad hlídací pes, nebo ne?“
Pes neodpověděl.
Zahnul za roh. Gumy zapískaly na kamenné cestě. Před sebou uviděl bránu. Zastavil a počkal, až k němu přijde jeden ze strážných. Nevypadal příliš mile a v ruce držel krátký samopal. Co však znepokojovalo Dominika víc, bylo to, že strážný měl prst na spoušti. A tihle hoši neví, co je to pojistka. Stáhnul okno.
„Zdravím strážníku. Průvodce Dominik. Tady je moje propustka.“ Podal mu kus papíru.
„Hmm,“ zabručel strážný a podíval se dál do auta.
„Co to máte tam vzadu?“ Ukázal na batoh.
„Jen batoh, pane. Pár věcí na cestu.“
„Ukaž,“ přikázal.
„Jen osobní věci.“
„Řekl sem, ukaž!“ zakřičel.
„Podívejte. Vážně jen osobní věci.“ Vytáhl z kapsy další ruličku bankovek. Strážný si ji prohlédl.
„Fajn.“ Usmál se a strčil si ruličku do kapsy.
„Hej, chlapy! Tenhle je čistej, pusťte ho,“ zakřičel na své kolegy. Brána se otevřela a Dominik neváhal. Než strážný zjistí, že rulička obsahuje pouze jedinou pravou bankovku, chtěl být od něj co nejdál.

-----------------------------------------------------------------


Hurá na sever

Motor tiše předl a auto uhánělo po staré silnici. Město měl daleko za zády. Široko daleko, kam se jen podíval, byla poušť. Tedy nebyla to poušť v pravém slova smyslu. V tomhle ročním období tu nedosahovaly denní teploty ani ke třiceti stupňům. Ale zem tu byla vyprahlá a téměř bez vegetace kvůli radiaci a silnému UV záření. Tu a tam byly ještě vidět nějaké keře a uschlé stromy, brzy však nechal za zády i je. A kamenná silnice se brzy proměnila v polní cestu. Teréňák polykal kilometry, díry nedíry. Slunce už zmizelo za obzorem a nebe pomalu tmavlo. Pětice silných reflektorů na střeše poskytla dostatek světla na bezpečnou cestu. Byl odpočatý a tak pojede celou noc i celý den. Zítra odpoledne by byl rád v Junky Townu.
Pes zakňučel.
„Copak hochu. Máš hlad?“
Pes zavrtěl ocasem.
„Já nevím. Nemyslím si, že by sis to po tom co si provedl, zasloužil.“
Pes štěkl.
„Tak fajn.“ Jednou rukou zalovil pod sedačkou spolujezdce a vytáhl velikou konzervu. Nápis vybledl, ale ještě stále byl viditelný obrázek. Usmívající se pes. Pod ním kus nápisu: P GREE . Netušil, co to znamená, ale zvíře na obrázku bylo nejspíše šťastné. Opřel se koleny o volant, aby ho udržel v rovině a z pochvy na kotníku vytáhl dlouhý nůž. S víčkem si poradil lehce. Na prst nabral třaslavý obsah a ochutnal.
„Hmm. Zajímalo by mě, jestli to v den výroby vypadalo stejně.“ Vysypal obsah do misky, kterou měl pes připravenou vedle sebe a kouknul se na datum výroby, vytlačené na obalu. 24.5.2010.
„Pááni, to je skoro dvě stě let. Ale tobě evidentně chutná,“ dodal, když poslouchal spokojené psí mlaskání. Pohodlně se opřel v měkké sedačce a z kapsy vytáhl pomačkaný balíček cigaret. Zásoby se nebezpečně tenčily, ale do města vydrží. Spokojený, volant stále držící koleny vdechoval uklidňující kouř a užíval si teplého nočního vánku. Příštích padesát kilometrů ho nečeká nic jiného než rovinka a tak se pohroužil do myšlenek.
Nebe zcela potemnělo a vyšly hvězdy. Bylo krátce po úplňku, měsíc ještě stále jasně zářil. A poušť ožila.
Tady ve středozemí nebylo mnoho nebezpečné zvěře. Ale i tak nebyla Pustina pro každého. Od katastrofy se toho hodně změnilo. Zvěř byla větší, agresivnější a odolnější. A za všechno tohle může jedna mizerná zbloudilá planeta.
V roce 2015 se na nebi objevila nová hvězda. Prý zajímavý úkaz, ale nic divného. Jenže ona to nebyla hvězda. Na přelomu nového roku byla velká jako palec. A hned přišly nové zprávy. Je to kometa! Zvěstování příchodu spasitele, zázrak, hálelůjá! Za půl roku si to už nikdo nemyslel. Když bylo jasné, že je to malá planeta, která sice do Země nenarazí, ale mine ji v tak malé vzdálenosti, že všichni umřeme, začala pravá panika. Zbudovaly se obří podzemní komplexy, ve kterých se ukryli slavní, bohatí a chytří a prostě a jednoduše elita národů. A dobře jim tak. Téměř nikdo z nich totiž nepřežil. Bunkry nebyly vyzkoušené, takže ti co neumřeli na nedostatek kyslíku či jídla se prostě zbláznili. A planeta minula. Nakonec nás prý zachránil Měsíc. Srazily se a zatímco náš ochránce to ustál bez vážnějšího poškození, cizí planetka se odporoučela do hlubokého vesmíru lízat si rány. Stálo nás to jen trochu atmosféry a změnu oběžné dráhy Měsíce. Byl teď tak blízko, že člověk pouhým okem viděl tu obrovskou prasklinu, táhnoucí se napříč. Trvalo sto let, než se jeho dráha ustálila a ty roky byly pro Zemi devastující. Více než všechny události tomu předešlé. Společnost jako taková se rozpadla. Bylo to období vzniku městských států, období válek a loupeživých nájezdů. A jednoho dne našel vůdce nějaké velké bandy, která si říkala snad Nové Státy nebo tak nějak, prostě ten člověk našel klíč k jadernému arzenálu. A byl natolik šílený nebo natolik prozíravý, že se rozhodl ukončit život na Zemi. A málem se mu to povedlo. Ale zase nás zachránil Měsíc. Balistické střely totiž letěly po dráze vypočítané v dobách, kdy byl dvakrát vzdálenější. Jen několik střel skutečně dopadlo na své cíle. Některé dopadly mimo. Ale většina z nich teď stále krouží kolem Země na ustálené orbitě. Čas od času některá z nich ztratí rychlost a ten ohňostroj je pak zdrojem zábavy pro těch patnáct, dvacet miliónů přeživších na tomhle kontinentě.
Všudypřítomná radiace a poškozená atmosféra se hodně rychle projevila na populaci. Rodily se znetvořené děti, lidé v bolestech umírali na nemoc z ozáření. A tak nastalo období temna. Naprostý úpadek toho posledního, co z lidí dělalo lidi. Aby společnost mohla růst a sílit, zavedla se krutá opatření. Narozené děti se pod přísným zrakem pseudolékařů, šamanů a vůdců městských států pečlivě prohlédly. Jakákoli, i sebemenší, odchylka od normálnosti znamenala nůž. Lidé, u kterých se projevily známky choroby, vážnější než byla rýma, byli posláni do Pustiny zemřít. Lidstvo díky těmto opatřením přežilo. Ale navzdory tomu, že populace opět stoupá a na většině území kontinentu už se dá chodit bez masky nebo silných brýlí, lidstvo stále upadá. Jako by nemělo touhu stát se tím, čím bývalo. Beze zbraně dnes nikdo nevynáší ani odpadky. Pustina, země nikoho, je bez zákona a s jediným pravidlem. Pravidlem silnějšího.
Ale všechno není tak černé jak se zdá. Jsou tu odvětví, která zažívají hotovou renesanci. Tak například otrokářství. Ale na paty mu šlapou nájezdnické bandy. Ty se staly opravdovou hrozbou. A je jen shodou okolností, že ve chvíli co na tohle Dominik pomyslel, zahlédl ve zpětném zrcátku světla auta.
Chytil volant jednou rukou a natáhl se do zadu pro pušku, kterou si položil do klína. Možná je to jen další cestovatel, ale člověk si nemůže být nikdy jistý. Světla se přiblížily. Dominikovo auto uhánělo rychlostí jednoho sta kilometrů za hodinu a vyšší rychlostí by riskoval zničení už tak utahané spojky. Nehledě na neuvěřitelnou spotřebu energie. Naopak, pustil plyn a nechal auto pokračovat dál setrvačností. Dvoutunový teréňák zpomaloval jen pomalu, plynule, takže to nevypadalo příliš nápadně. Možná je to vážně pouze nějaký civil. Možná dokonce kolega převaděč, alespoň by mohli vyměnit pár věcí a třeba i cestovat spolu. Uvidíme.
„Připrav se, máme návštěvu,“ řekl Psovi. Ten se neochotně probudil a zavrtěl ocasem. Upřel na něj své dvě blankytně modré oči.
„No nekoukej na mě, nevím, kdo to je.“
Pak ho ale něco napadlo. Zapnul krátkovlnnou vysílačku a naladil frekvenci běžně používanou převaděči.
„Tady Dominik, slyší mě někdo na tomhle kanále? Jsem čtyřicet kilometrů severně od Vice Town.“ Pustil tlačítko vysílání a čekal. Nic. Jen šum. Zkusil to znova.
„Tady Dominik, čtyřicet kilometrů severně od Vice. Slyší mě někdo?“
„Dome? Jsi to ty? To jsou tvoje koncový světla přede mnou?“
Ten hlas, byl mu povědomý.
„Marty?“
„Jo. Koho si čekal? Strejdu Požírače?“
Ha. Požírač. To musí bejt Marty, pomyslel si. Jenom tenhle starej převaděč stále věří v Požírače, nesmrtelného strážce Pustiny. Převaděč, který najde smrt v jeho chřtánu se pak dostane do nebe. Pche, nejspíš nějaký ožrala uviděl zmutovanou krysu nebo tak něco a vymyslel si tohle.
„Dome, zastav, mladýmu se chce chcát.“
„Dobře,“ odpověděl a odložil mikrofon. Tím mladým nejspíš myslel Sokolíka. Mladíček, ještě mu ani nerostou vousy a už patří mezi ty nejlepší. Marty ho kdysi našel při toulkách Pustinou. Bylo mu pět, jeho rodiče nejspíš zabili banditi. To bylo skoro před devíti lety. Začal si říkat Sokol, pro svůj skvělý zrak, ale nikdo mu nikdy neřekl jinak než Sokolík. Marty byl vášnivý sběratel staré literatuty a Sokolík rád četl. Nejraději měl staré romány do kovbojích. Vždycky držel palce indiánům a tak nebylo divu, když si potají udělal svůj první luk. Marty mu ho vzal a místo něj mu dal pistoli (to mu bylo osm) s tím, že tohle je zbraň pro obyvatele Pustin. Sokolík to nevzdal, udělal si nový a na padesát kroků sestřelil Martymu klobouk z hlavy. Po dvou dnech, když z něj vyprchal jeho vztek, vzal mladýho na trh a sehnal mu luk. Kladkový, s tahem hodně přes osmdesát liber. Dodnes ho pořádně nedokázal natáhnout, ale i tak se z něj stal špičkový střelec. Pět šípů dokáže vystřílet dřív, než Dominik vyprázdní svůj šestiraňák.
Dominik si vyhlédl dobré místo pro krátkou zastávku, poblíž několika seschlých stromů. Postavil auto napříč přes cestu a vypnul motor i světla. Marty se přiblížil. Vystoupil tedy a přikrčil se za autem, pušku připravenou, pro všechny případy. Už slyšel motor Martyho pickupu. Pušku si opřel o kapotu a zamířil.
Auto zastavilo pár metrů od něj. Tmavě hnědý pickup Amarok zhasnul a vycházelo z něj jen tiché syčení chladiče. Obrovská rezavá radlice přivařená k nárazníku a spleť trubek kolem kabiny dodávala autu nebezpečný vzhled. Do měsíčního svitu vystoupily dvě postavy. Čekal, až přijdou blíž, aby si je mohl prohlédnout.
„Dome?“ ozval se Marty.
Jsou to oni. Ulevilo se mu.
„Jo, tady jsem.“
Zamával na ně a vyšel jim naproti.
„Rád tě vidím, odkud jedeš?“ zeptal se starého přítele.
„Byli jsme na východě, toulali sme se v horách. Ale někdo si nás objednal, jedem do Junky Townu. Tak jsme si mysleli, že se zastavíme u tebe a pozdravíme tě. Ale řekli nám, že si odjel. A to ti povím, tak nasranýho chlapa už jsem dlouho neviděl.“
„U severní brány?“ zeptal se.
Marty kývnul.
„Jo, asi už zjistil, že sem ho podplatil bezcenným papírem. Říkal si, že jedeš do Junky? Já taky.“
„Jo to víme. Divný co? Myslíš, že si nás najmul stejnej chlap?“
„Těžko říct. Junky Town je velký město. Ale brzo to zjistíme. A co ty, Sokolíku, už ti rostou vousy?“ obrátil se na Martyho adoptivního syna. Ten si založil ruce na prsou a zašklebil se.
„To ještě ne. A tebe už dlouho nikdo neztrestal v souboji, co?“ pokynul hlavou na Dominikův revolver.
„Až bude čas, dostaneš šanci mě znovu vytrestat za mou neomalenost. Do té doby chlapče…tůůůdle.“
„Ste oba jako děti, jeden jako druhej. Radši se dáme na cestu,“ zavrtěl hlavou Marty.
„No dobře. Dome, můžu jet s tebou?“ zeptal se Sokolík s nadějí v hlase. Bylo mu už skoro čtrnáct a cestovat se starým otcem nebyla žádná legrace.
Dominik se tázavě podíval na Martyho. Ten kývnul.
„Tak si naskoč.“
„A můžu řídit?“
„Tak na to, chlapče, hodně rychle zapomeň.“

Když se znova rozjeli, Sokolík spustil: „Nevěděl se, že máš psa.“
„Jo, já ještě donedávna taky ne. Narazili jsme na sebe, když sem prozkoumával trosky toho města kolem Vice. Asi před měsícem.“
„Co se stalo?“ zeptal se.
„Ze zadu tam na mě skočil nějakej lapka. Vzal mě do kleští, sílu měl jak bejk. Nemohl jsem se hýbat. Pak vidím, jak se něco mihlo, srazilo to toho parchanta na zem. Když jsem se sebral, vidím, jak tenhle krasavec hoduje na jeho krční žíle. Měl teda pořádnej hlad. Měl jsem v autě pár masovejch plechovek, tak sem se rozdělil. Od té doby se mě drží. Ještě nemá ani jméno.“
„Páni. A to se nebojíš?“
„Proč? Má mě rád. A dokud na mě nenamíříš zbraní tak ti nic neudělá. Jednou na mě šerifův poskok vytáh bouchačku. Stálo mě to dva tisíce, protože málem přišel o ruku.“
„Hezký.“ Opatrně natáhl k psovi ruku. Očichal ji a když zjistil, že není k jídlu nechal se pohladit.
„Měl by mít jméno. Pes musí mít jméno. Co třeba Srdcetrhač? Nebo Párač?“
„Spíš mě napadá Lenoch.“ Pes, jakoby rozuměl jeho slovům, tiše zakňučel.
„Lenoch není jméno pro psa.“
„Než jsem odjel z Vice, nějací haranti mi málem ukradli palivový články. A on se zatím válel v kufru.“
Pes se odporoučel zpátky do kufru a tím dal jasně najevo, že se o tom nehodlá dál bavit. Sokolík raději změnil téma.
„Dome, táta říkal, že si taky přišel o rodiče. Jako já?“
„Jo, to je pravda. Máme to ale pech, co?“
„Jo. To jo. Jak je to dlouho?“
„Už to bude deset let. Byl jsem tehdy jen o rok starší, než jsi teď ty. Blížil se konec roku a s našima jsme se vydali na krátkou cestu do vedlejšího městečka na trhy. Byla to krátká cesta a stejně jsme neměli dost peněz, takže tenkrát táta nenajal převaděče. Stejně měl pistoli, starou pět-sedmičku. Po cestě na nás vyskočili banditi. Přivázali mě a tátu ke stromu. Před našima očima se všech pět postupně vystřídalo na mý mámě. Pak tátu podřízli a nechali vykrvácet. Dodnes si pamatuju co mi ten hajzl řek. Prý až dospěju, že si mě najde. Že děti nezabíjí. Pak zmizeli.“
„Promiň, Dome, to jsem netušil. Nechtěl jsem to vytahovat.“
„To nic. Ale má to pokračování. Chceš to slyšet?“
„Asi jo.“
„No stál jsem u toho stromu dva dny, než se mi podařilo uvolnit uzel. Sebral sem tátovu pistoli a vydal se po jejich stopách. Další tři dny jsem je stopoval. Bez masky, bez pořádný ochrany, jen s pistolí a malou čutorou. Měl jsem hlad a žízeň, ale hlavně vztek. Sice bylo po cestě pár bezpečnejch studní, ale jídlo nikde. No a po třech dnech, bylo to skoro o půlnoci, sem je našel. Měli ležení v takové malé jeskyni. Vypadalo to tam jako po nějaké bujaré oslavě, všude flašky od pálenky nad ohněm nějaká pečeně, snad čokl nebo něco. Spali tam, kde odpadli. Jednoho po druhým jsem střelil do hlavy. Byli tak ožralí, že se nevzbudili a pět-sedmička moc hluku nedělá. Až zbyl ten poslední. Vzal sem mu bouchačku a probudil ho. Ale ne tak, jak si myslíš. Prostřelil jsem mu koleno. A pak druhý. Když přestal vřeštět tak se na mě podíval. S hrůzou poznal, kdo jsem. Vzal jsem ten jeho kanón a ustřelil mu koule. Nemířil jsem mu na ně, chtěl jsem ho střelit do stehna, ale ten krám vážil aspoň pět kilo a já byl jen vyzáblej prcek. Nezapomenu jak pištěl. Bylo to….uspokojující. Ale ne dost. Zeptal jsem se ho, jestli mu pořád připadám jako dítě.“
„Co odpověděl?“
„Nedal sem mu možnost odpovědět. Pokud ho nesežrali kojoti, tak jeho mozek pořád zdobí stěnu tý jeskyně.“
„Páni.“
„Jo.“
„Chtěl bych mít stejnou možnost jako ty. Zjistit, kdo zabil moje rodiče.“
„Pokud má někdo šanci je najít, jsi to ty. Jestli už nejsou pod drnem.“
„Ten kanón co si mu sebral. To je on?“ ukázal na revolver, který Dominik odložil na přístrojovou desku. Dominika spíš než zájem o střelnou zbraň překvapila jeho schopnost měnit témata rozhovoru jako by o nic nešlo.
„Jo, to je on. Jen si ho potěžkej. Ale pozor. Nemá pojistku.“
„Vypadá zvláštně.“
„Je to Taurus Raging Bull. Ráže 44., s šesti palcovou hlavní. Poslední opustil továrnu před dvěmi sty lety. Je to vzácná rarita.“
„Stejně jako tvoje pistole. A puška. A auto. A tátovy zbraně i auto vypadají taky jako z jiné doby. Nechápu to.“
Dominik neodpověděl. Zvedl mikrofon vysílačky.
„Marty, ty si mladýmu nevyprávěl, jak jsme přišli k našemu věhlasu?“
„Já byl slavný už předtím.“ Jaký otec takový syn. Martyho schopnost uhýbat otázkám a v mžiku měnit téma rozčilovala snad všechny, které kdy potkal.
„Marty, na něco jsem se tě ptal,“ pokračoval trpělivě.
„Ne, neřekl. Stačí?“ Zněl dotčeně. Dominik odložil mikrofon.
„O čem mi měl říct?“ zeptal se po chvíli Sokolík.
„Je to delší vyprávění.“
„Nevadí. Nechce se mi spát.“
„Toho jsem se právě bál.“
Sokolík se pohodlně usadil a upřel zrak na Dominika v očekávání poutavého příběhu. A dočkal se.

Armádní sklad NATO

Kola zrezivělé pouštní bugy zarachotily na štěrkové cestě. Marty, postarší a zkušený převaděč, seděl na jedné ze čtyř nepohodlných sedaček. Celou cestu si stěžoval na stav svého pozadí. Dominik, kterému dovolili řídit, si toho nevšímal. Byl nadšený, že ho starší chlapy vzali mezi sebe. Tajně v to doufal, když našel starou mapu. Nápis na mapě byl vybledlý, ale čitelný.

SHAPE-MEDITERRANEAN EMERGENCY WAREHOUSE

Na spodním rohu mapy bylo ještě jedno slovo, které ho zaujalo ještě víc. Té větě nerozuměl, ale se čtveřicí písmen se již setkal. NATO
Četl o tom v jedné knize. Byla to vojenská organizace, se spoustou peněz a spoustou materiálu. Když se stavěly podzemní bunkry, byli to oni, co na to dohlíželi. Byla to, doslova a do písmene, mapa k pokladu.
Starší převaděči na to hleděli spíše skepticky. Nevěřili, že budou nedotčená. Když ale Dominik poukázal na skutečnost, že u každého bodu je napsaná i jeho hloubka a tudíž budou skladiště pod zemí, našlo se pár dobrovolníků. První byl Marty, zkušený převaděč, který poslední dobou častěji trávil doma se svým adoptivním synem. Potom Mark. Měl v plánu ještě rok dva dělat venku a pak si založit obchůdek. S cest se totiž nikdy nevracel s prázdnou. A nakonec Havran. Nikdo ho neměl moc v oblibě, protože toho moc nenamluvil. Ale v elektronice se mu nikdo nevyrovnal. A nakonec Dominik.
Vzali tedy Martyho starou bugynu, protože jako jediná z dostupných vozidel byla schopná uvést čtyři lidi na takovou vzdálenost. A teď, o dva dny později a pět set kilometrů dál byly tady. Mapa je zavedla na planinu, daleko na východě. Štěrk značil, že tu kdysi byla betonová příjezdová cesta. Vysoký plot ještě pořád stál, i když zub času se na něm podepsal. Ale široko daleko žádná budova. Jen malá bouda uprostřed pláně.
„Nelíbí se mi to. Jestli to byl bunkr, mělo by to tu být větší. Ne tahle boudička. Mám strach, že si z nás někdo dělal legraci.“
To byl Mark.
Zastavili u boudy. Dominik vypnul motor a připravil si svoji upilovanou brokovnici do pohotovosti. Havran vyskočil ze sedadla spolujezdce a tasil malou pistoli. Mark s Martym zůstali sedět.
„Já nehodlám vstávat, do té boudy se stejně všichni nevejdeme.“
Havran se tím nezabýval a s Dominikem těsně v patách vešel dovnitř. Páchlo to tam zatuchlinou. Okna měla spuštěné železné rolety. Místnosti vévodil pult s několika monitory. Všechny popraskané. Havran sebral ze zdi jakousi desku s papíry. Kupodivu se ještě nerozpadly v prach.
„Chytré, jsou zatavené v plastiku,“ zabručel Havran. Měl velmi hluboký hlas.
„Co to je?“ zeptal se ho Dominik.
„Asi soupis kontroly.“
„Ty to umíš číst?“ udivil se, když zjistil, že desky jsou psané ve stejném jazyce jako mapa.
„Ano. Ten jazyk se jmenuje angličtina. Vyvinula se z ní naše řeč. Ale s postupem let se do ní míchaly i jiné jazyky. Hlavně ruština nebo němčina.“
Ty slova Dominikovi nic neříkaly, ale žasnul nad Havranovými znalostmi.
„Co se tam píše?“
„Poslední kontrola proběhla pětadvacátého září. Rok dva tisíce padesát osm.“
„Cože? To je přes čtyřicet let po průletu planety. Myslel jsem, že v té době už tu nikdo nebyl.“
„Evidentně ano. Píše se tu něco o nouzovém generátoru mark dvanáct. Moc tomu nerozumím, vypadá to spíš jako kód. Podle toho, co se tu píše, je nutné zadat kód. Asi támhle.“
Ukázal na numerickou klávesnici na pultě.
„To je marné, je mrtvá,“ povzdechl si Dominik. Stejně ale přejel prsty po klávesnici. Zapípala.
„Cože? Ona funguje?“
„Začínám mít z téhle akce čím dál lepší pocit. Zkus tam něco zadat.“
Dominik namátkou naťukal pár čísel a stisknul OK. Rozsvítila se červená kontrolka. Zkusil znova několik čísel. Rozsvítila se druhá. Zbývala poslední.
„Nesahej na to!“ vykřikl Havran. Dominik stáhl ruku.
„Tady se píše, že po třech pokusech je nutné zadat kód velitele základny. A ten se automaticky mění každý měsíc.“
„Takže co teď?“
„To netuším. Možná se mi podaří to obejít, ale tahle technologie je mi neznámá. Je o tolik modernější než ta, co nám tu zanechali předci. Asi měli vojáci přístup k lepšímu vybavení.“
Dominika něco napadlo. Otevřel mapu a našel bod, na kterém se nacházeli. Hned pod hloubkou a GPS souřadnicemi(bůh ví, co to znamená) bylo ještě jedno, šestimístné, číslo.
„Co zkusit tohle?“ zeptal se Havrana. Ten jen pokrčil rameny.
Zkusil zadat číslo z mapy a potvrdil. Červené kontrolky zhasly. A celý panel ožil.
„Páni. Co teď?“
Havran si se zvláštním leskem v očích prohlížel všechny ty kontrolky a tlačítka. Nejraději by zmáčknul všechny, ale teď musí být opatrný.
„Půlce toho nerozumím, ale něco mi říká, že tohle zelené tlačítko s nápisem dveře bude to pravé,“ zabručel po chvíli a stisknul tlačítko. Křik z venku naznačil, že se něco děje. Vyběhli ven. A zjistili, že země se hýbe. Mark i Marty vystoupili z auta a teď stáli u zdi boudy.
„Co se to doprdele děje?“ zaklel Mark.
„Země se hýbe. Asi zemětřesení,“ dodal Marty.
„Tady? Ve středozemí? To těžko.“
Asi dvacet metrů od nich se objevila prasklina. Druhá o dalších dvacet metrů dál. Souběžně se táhly asi sto metrů. A bugatka přesně mezi nimi.
„Jako by se nakláněla,“ podotkl Dominik. A vážně. Teď už bylo jasné, že je to veliká plošina. Vzdálený konec se pomalu spouštěl do země a vytvářel tak velkou rampu. Po pěti minutách byl úhel téměř třicet stupňů. To byl i limit brzd na Martyho autě. Se skřípěním se dalo do pohybu.
„Ne, ne, ne, ne, néééé! Tak tam kruci nestůjte a pomozte mi ho chytnout,“ křičel Marty a rozběhl se za stále zrychlující bugynou. Na okraji se ale zastavil. Pohled do tunelu ho odradil. Za chvíli zmizelo auto v temnotě. Po sto metrech totiž plošina mizela v černočerném tunelu. Stáli tam asi deset minut, když se ozval hlasitý náraz.
„Tolik k naší dopravě,“ prohlásil Mark. V zápětí dostal ránu do zubů. Ztratil rovnováhu a padnul na zem.
„Musíme tam dolů,“ řekl Havran a pomohl Markovy vstát.
„Chce někdo první?“ zeptal se Marty. Dominik zapnul baterku na své brokovnici a vyrazil dolů. Trojice ho v bezpečné vzdálenosti následovala.

Sestup jim trval nějakých dvacet minut. Šlo se jim o poznání lépe, když temný tunel prozářily dvě řady světel.
„To je úžasné, že to všechno stále funguje,“ poznamenal Havran. Zbytek skupiny jeho nadšení tolik nesdílelo. Zastavili se u velikých ocelových dveří. O ně se zastavila i Martyho pouštní bugatka. Jen motor teď měla na místě řidiče. Jedno kolo se válelo asi o pět metrů dál, než mělo být.
„A jak se teď dostaneme domů?“ zeptal se Marty.
„To dám do pořádku. Už na tom byla i hůř,“ odpověděl mu Havran.
„Teď musíme zjistit, jak se dostaneme dovnitř.“
Mark poklepal na malá dvířka s velikou klikou.
„Co tudy?“ Klika šla povolit hladce, dveře se ani nehnuly.
„No tak mi pomozte,“ zavrčel. Všichni čtyři popadli dlouhou tyč a zatáhly. Dveře se o malý kousek pootevřely. Hlasitě zasyčely a s prásknutím zase dosedly na původní místo.
„To nepůjde. Musíme je vypáčit,“ podotkl Dominik a podíval se do trosek auta, jestli tam nenajde vhodný kus železa. A našel. Zastrčil provizorní páčidlo do žlábku, který lemoval dveře a popřel se do něj. Havran i Mark mu pomohli, Marty se odmítal dotknout pozůstatku jeho auta. Dveře se znovu pootevřely. Rychle tam zastrčily kus železa. Hlasitý sykot přehlušil vše ostatní. Museli poodejít, aby se mohli vůbec dorozumívat.
„Už to chápu,“ spustil po chvíli přemýšlení Havran. Pokračoval: „Uvnitř musí být podtlak, ne-li vakuum. Proto nejdou otevřít. Musíme počkat, až se vyrovná tlak.“
„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptal se netrpělivý Dominik.
„Pokud dobře odhaduju velikost bunkru a velikost té škvíry tak možná pár hodin.“
Trvalo to o něco déle.
Z trosek auta vytáhly bednu se zásobami. Když pojedli skromnou večeři, na plynovém hořáku ohřáli trochu vody na kávu. Poté všichni ulehli svých spacáků.

Ráno se první probudil Dominik. Paradoxně ho probudilo to ticho. Dveře už nesyčí.
„Hej! Vstávejte. Už nesyčí.“ Nečekal, až ostatní vstanou a rozběhl se ke dveřím. Šli otevřít hladce. Nakouknul dovnitř. Byla to další chodba. Ostatní se už seřadili za něj. Tábor nechali jak byl, široko daleko není nikdo, kdo by je okradl. S Dominikem v čele vstoupili dovnitř.
Chodba se táhla dalších sto metrů. Na konci byly stejná vrata jako na začátku. I malá dvířka. Ty šly otevřít mnohem snáze. Nebyly tak tlusté. Havran poznamenal, že tyhle neměli bránit vzduchu, jen oddělit dvě místnosti.
Vstoupili tedy dál. Do místnosti tak obrovské, že světlo baterky nedokázalo ozářit konec. Vzduch voněl zvláštně. Jakoby všechny ty vůně, uvězněné dvě století ve vzduchoprázdnu, ožily a snažily se dohnat ztracený čas. Hlavně tu však voněl olej. A všichni převaděči znali tu vůni moc dobře. Byl to olej na zbraně. Byl jemnější než motorový olej, a pokud je to ta jediná věc, která udrží vaši zbraň v Pustině v provozu a tudíž vás naživu, naučíte se jeho vůni poznat kdekoli.
Všimli si malé budky po levé ruce. Zamířili tedy tam. Byla podobná jako ta venku, jen v mnohem lepším stavu. Panel svítil a zářil a monitory ukazovaly stovky a stovky řádků textu. Havran sedl do židle a dotkl se jednoho z monitorů. Chvíli ho studoval. Ostatní mlčky stáli a přihlíželi.
„Je to seznam skladu.“
„A?“
„Bude to chvíli trvat, než ho prostuduju. Zatím se nějak zabavte.“
Chvíli znamenalo čtyři hodiny. Mezitím skupina nanosila věci dovnitř a zřídili nový tábor. Posnídali. Posnídali podruhé. Když s nacpaným břichem polehávali kolem a pokuřovali, objevil se Havran. Měl na tváři podivný výraz.
„Tak co si se dočetl?“
Havran mlčel. Posadil se a zapálil si cigaretu. Pak z náprsní kapsy vytáhl malou čutoru, ve které měl pálenku a poctivě si přihnul. Pak znova.
„No tak, nenapínej nás. Co si se dozvěděl?“ začal Dominik.
„Tohle není zlatý důl,“ řekl po chvíli.
„Ne? Co tedy? Je tu něco?“ Mark zněl zklamaně.
„Tohle je totiž mnohem lepší.“
„Co je to?“
„Musím vás napřed trochu zasvětit do historie.“
„Tu mi známe. Planeta, pak atomová válka, století temna a pak my, výkvět civilizace.“ Dominik rád četl a znal mnoho z historie. Jen málokdo znal původní jazyk a tak přeložených knížek bylo jen málo a některé byly nepřesné.
„Ne, tuhle ne. Sám sem se ji dozvěděl až teď.“
„Tak říkej sakra. Proto tě nikdo nemá rád, mluvíš jen v hádankách.“
„Poté co planeta opustila Zemi, nic se nedělo. Něco málo nepokojů, sebevraždy a tak. Ale organizace jménem Evropská Unie vycítila hrozbu. A tak začali budovat bunkry, stejné jako před příletem. Tedy vlastně lepší. Lidé v nich měli žít po generace. A u každého bunkru pak postavili sklad jako je tenhle. Naplnily ho zbraněmi. A nejen zbraněmi. Je tu jídlo, stavební technika, vozidla dokonce i něco, čemu říkají letadlo. A navíc spousta osiva. Oni plánovali, že znovu zalidní Zemi.“
„A jak mohli tušit, že bude Země zničená? Nemohli tušit, že ten magor odpálí všechny rakety.“
„To je právě to. Oni mu dali kódy. Pak se schovali pod zem a čekali. Netušili, že je čeká stejný osud. Tohle místo bylo něco jako archiv, z několika bunkrů v okolí sem chodila hlášení. Oni se všichni zbláznili a pozabíjeli se navzájem.“
„Páni. Ale nevadí. O to víc pro nás. Tak co tu je?“
„Jak už jsem řekl. Všechno!“ Konečně se mu na tváři objevil úsměv.

Když dovyprávěl, slunce se už vyhouplo nad obzor.
„Pááni.“ To bylo jediné, na co se Sokolík zmohl.
„Souhlasím,“ usmál se Dominik.
„Takže odtamtud to všechno máte?“
„Jo. Byla tam spousta hluboce zmražených plechovek. Podle Havrana tak vydrží ještě dlouho. Proto vozím v kufru tu obrovskou bednu na palivový články. Ta je udržuje zmražené. A Mark si mohl otevřít svůj obchod. Všichni jsme na tom vydělali. Hlavně převaděči. Byla tam totiž obrovská spousta map a vybavení do přírody. Noktovizory, to je přístroj na vidění ve tmě. A dalekohledy mnohem výkonnější než ty, co se vyrábí dnes. A taky mapy. Ale ne takové jako mají obyčejní lidé. Tohle jsou fotky. Z vesmíru. Mohli jsme podle nich najít jakoukoli stezku, kdekoli na Zemi. Pustina najednou vypadala jinak. Nejlepší na tom je, že ty věci, co ty fotky dělají, tam pořád jsou. A posílají dolů data. Takže jednou za čas se někdo zastaví v tom bunkru a nabere nový mapy.“
„V tom bunkru někdo je?“
„Jo. Většina těch, co odešli na odpočinek. Je tam spousta místa. Havran to tam vede. Dělají tam z fotek nový mapy, starají se o sklad a kdykoli má někdo z nás nouzi, zajede si tam. Máme úmluvu. Nikdo z nás nesmí profitovat na zboží ze skladu. Mark měl vyjímku, ale něco ho to stálo. A pořád stojí. Pro pátrače je samozřejmě vše zdarma, ale jen starší tam mají skutečný přístup. Normálně bych tam sám ještě nesměl, ale to já ho objevil.“
„A kdy ho uvidím já?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„Za dlouho kamaráde.“
Za chvíli to Sokolík nevydržel a usnul. Bylo toho na něj té noci moc. Tolik informací.
A tak dál uháněli na sever. Brzo je minulo poledne a slunce přiblížilo k západu. A na obzoru se objevila záře Junky Townu.

----------------------------------------------------------------

Junky Town

Už z dálky je vítal obrovský neonový nápis.
Vítejte v
JUNKY TOWN
prdel Perla středozemí

Sokolík na ten nápis hleděl s otevřenou pusou. Klenul se nad širokou, vysokou bránou. Byla železná, na rozdíl od jiných měst, které jen dřevěnou palisádu pobijí plechem. Zeď také nebyla ze dřeva, ale z obrovských železných kontejnerů.
„Už si tu někdy byl?“
Sokolík jen zakroutil hlavou.
„Myslel bych, že tě sem táta vezme. Ta zeď má po obvodu takovejch sedm kiláků. Je to největší město ve středozemí. Třicet tisíc lidí tu žije.“
„Ta zeď je zvláštní.“
„Jo, to jsou námořní kontejnery. Ve skladu jich bylo plno. Prý tu kdysi ztroskotala loď. Asi padesát kiláků odsud je řeka. Dneska už tam není skoro žádná voda, ale kdysi tamtudy pluly obrovské lodě do středozemí. Navozili je sem na náklaďácích. Mají tu takovou mašinu, co ty kontejnery dokáže zvednout a položit kam si jen zamanou. Jen díky té zdi se mohli takhle rozvinout. Koukej, každejch sto metrů je věž. V ní těžkej kulomet a reflektory tak silný, že dosvítí až támhle k těm horám.“ Ukázal na kilometr a půl vzdálený kopec.
„Wáu.“
„Fakt si tu nikdy nebyl?“
„Ne.“
„Tak se dívej, Junky Town je super město. Ale dávej bacha, je to nebezpečné místo.“
„Jasně, Dome.“
Věděl, že ho nevnímá. Ostatně když Dominik poprvé uviděl Junky Town, vypadal stejně. Pro někoho, kdo prožije deset let v osadě o dvou stech lidech s vědomím, že je to největší osada na míle daleko, zažije obrovské překvapení.
Všechny budovy ve městě byly nově postavené. Jako stavební materiál použili kámen a cihly z několika ruin v okolí. Bylo to skutečné město, ne jen osada jako třeba Vice Town. Byl to zárodek nového státu. Vesnice, které jim platili daně, dostali ochranu od vojska. A že to nebylo malé vojsko. Pět set ozbrojenců dohlíželo na bezpečnost města a blízkého okolí. Měli deset velikých aut a nespočet menších. Ta spotřeba palivových článků musela být obrovská, ale město mělo vlastní elektrárnu a tak mohli články bez potíží dobíjet.
Zastavili u brány. Dominik stáhnul okno a ležérně svěsil ruku podél dveří. Sokolík ho napodobil. Některé chlapské instinkty nepotlačí ani století temna a jaderná válka.
„Ale, Dominiku, tak zpátky ve městě? A máš kamaráda, koukám,“ spustil vysoký voják v černé uniformě. V ruce měl brokovnici, v podezřele dobrém stavu.
„Ahoj Patriku. Rád tě vidím. To je Sokolík, Martyho syn.“
„No né, tak poprvé ve městě mladej? Kde máš tátu?“
Sokolík ho neposlouchal. Odpověděl za něj Dominik.
„Je tu prvně, nevnímá. Marty jede za náma.“
„Skvělý, potřebuju s ním hodit řeč. Užijte si návštěvu chlapci.“
Dominik se k němu natáhl a potřásli si. V dlani měl srolovanou malou ruličku bankovek. Bylo to přátelské gesto, jako dík za to, že mu neprohledá auto. Každý převaděč měl v autě něco, co by mohlo místní správu města zajímat.
Brána se otevřela a Dominik vjel do města. Bylo to jako vjet do jiného světa. Množství neonů a nasvícených reklam, to množství lidí. Museli jet krokem, protože každou chvíli jim někdo přeběhl přes cestu. Sokolík měl otevřenou pusu a zíral.
„Hele zavři tu pusu. Chceš vypadat jako frajer? Tak se tvař, jako by tě to tu nudilo.“
Sokolík ho poslechl. Ale moc mu to nešlo. Bylo to pro něj tak úžasné. Neměl lehký život, ostatně jako málokdo. Dětství v Pustině je velice krátké. Člověk má jen málo času na to, aby si užíval života. A jemu i to málo vzali. Dominik měl to štěstí, že mládí prožil bezpečně v osadě, pod ochranou rodičů a s jinými dětmi. Ale Sokolík přišel o rodiče, když byl velice mladý a život s převaděčem nebyl snadný. Když je člověku patnáct, automaticky ho považují za dospělého. Neexistuje člověk, který by neměl v patnácti na rukou něčí krev. Sokolík zabil prvního člověka ve dvanácti a logicky ho to poznamenalo. Teď se to dítě, které musel potlačit, probudilo. A bylo to jen dobře.
Vysílačka zaprskala.
„Hej Dome, potřebuju tu něco vyřídit. Něco neodkladného. Provedeš mladýho po městě?“
„Jasně. Potřebuju do servisu, snad tu nějakej mají. Pak půjdeme do hotelu.“
„Zajeď k Fredovi, na Patnácté ulici. Je nejlepší. A kde budete potom? U Táty?“
„Jo, půjdeme k Tátovi.“
Odložil mikrofon.
„Než dojedeme na místo, rád bych ti řekl pár věcí. Tak za prvé. Nevím, jestli o tom s tebou táta mluvil. Jde o to, že tohle město je plný holek, víš? A ty holky…“ hlas mu selhal.
„Dome? Pamatuješ na tu mladou blondýnku, co bydlela vedle nás? Ještě když sme žili ve Stanici?“
„Jo. Klára, nebo tak nějak.“
„Přesně, Klára. No tak ta mi vysvětlila, jak to chodí. Třikrát.“
Dominik otevřel pusu do kořán. Když se vzpamatoval, řekl: „Už si vyrost, koukám.“
Sokolík se jen usmál.
„Fajn. Druhá věc. Tohle město je vážně nebezpečný. A luk je ti v tomhle prostoru nah….naprd.“
„Já vím. Ale mám pořád kudlu.“
„Ta je ti, s prominutím, taky na prd. Na, vezmi si tohle.“
Odepnul si pouzdro s pět-sedmičkou a podal ho Sokolíkovi.
„Táta tě jistě učil střílet. Vím, že máš raději luk, ale tohle bys mohl potřebovat. Má dvacet ran, pojistku jsem odstranil, takže stačí natáhnout a střílet. Je lehká, skoro nekope, ale na padesát metru spolehlivě zabije chlapa i v železné zbroji.“
„Díky, Dome,“ poděkoval a připnul si pouzdro s pistolí k opasku.
„A neztrať ji. Jinak si mrtvej chlap, rozumíš?“
„Páni. Díky Dominiku.“
„Cože?“ zeptal se nechápavě.
„Poprvé v životě si mě nazval chlapem.“
„Tak se chovej tak, abych toho nelitoval.“
Odbočil do jedné z vedlejších ulic, vedoucí ke garáži. I ta byla plná života. Hloučky lidí tu postávali a povídali se. Obrázek, který se může naskytnout jen ve velkém městě. Všude jinde by je jejich neopatrnost pravděpodobně stála život. Tady ne. Kolem barelu, ve kterém hořelo dřevo, postávala parta hudebníků. Zpěvák zpíval oblíbenou místní pecku „Sladký domov, Junky Town“ zatímco jeho prsty na kytaře svižně vydrnkávaly líbivé akordy. Doprovázel ho jiný muž na foukací harmoniku. O kousek dál, u domovní zdi, si parta mladých dětí, shruba v Sokolíkově věku, hrála nějakou hru, ke které bylo zapotřebí velké množství kuliček a ještě většího množství drobných mincí.
Sokolík podvědomě vycítil nadšení dětí z projíždějícího auta a proto, podle Dominikových instrukcí, nasadil ležérní výraz a jakoby bez zájmu pozoroval okolí. Chlapci a hlavně děvčata z party s otevřenou pusou sledovaly projíždějící teréňák. Ve městě sice bylo poměrně dost aut, žádné ale nebylo tak veliké jako Dominikům Hummer II.
Znova zahnuli a cesta je zavedla na malé prostranství, které končilo vraty velikého plechového hangáru. Nad dveřmi zářil nápis: „Fredova dílna“. Dominik zastavil před vraty.
„Zůstaň tady.“
S těmi slovy vystoupil a zabušil na veliká vrata. Nikdo se neozval a tak to zkusil znova.
„Je to otevřený. Zajeďte dovnitř, hned jsem u vás,“ ozval se dívčí hlas odněkud z patra. Dominikovi v hlavě cosi sepnulo. Naskočila mu husí kůže, ale rozhodl se ten pocit ignorovat. Opřel se do vrat, ale šli docela ztuha. Ještě několikrát zabral, až byla mezera dostatečná. Naskočil do auta a zajel dovnitř.
Byla to rozlehlá hala. U jedné stěny stály čtyři auta v různém stádiu rozložení. Všechny měly na dveřích značku vojenských jednotek JT. Na opačné straně stál dlouhý ponk, plný nejrůznějšího nářadí. V centru místnosti stály dva zvláštní sloupy. Na konci haly bylo schodiště vedoucí někam do patra. Sokolík i Dominik vystoupili. Otevřeným oknem vyskočil pes.
„Hele kdo se probudil. Zase prochrápal dva dny.“
Zatímco se vydal pes na průzkum, Dominik otevřel kufr auta a začal se prohrabovat v haraburdí. Sokolík mu asistoval a za podpory všetečných otázek se mu pletl pod ruky. Zaslechl, jak kdosi schází po schodišti.
„Víte kolik je hodin, žejo?“ ozval se hlas.
Dominik, aniž by vykoukl z poza kufru, odpověděl: „Já myslel, že Junky Town nikdy nespí.“
„To máte recht. Hele to je Hummer dvě? O tom jsem četla v časopise. Hodně starým časopise, nutno podotknout. Kde ste ho splašil?“
„Obchodní tajemství.“
„Vy jste ten chlapík, co si ho táta najal?“ zeptala se dívka, zatímco otevřela kapotu.
Dominik zpozorněl. Vykoukl zpoza kufru. Viděl jen postavu. Do tváře ji neviděl, ta byla schovaná za odklopenou kapotou.
„Někdo si mě najal. Řekl, že se mám U Táty zeptat na nějakýho Burnse.“
„To je můj táta. Fred Burns, patří mu to tady.“
Dívka vykoukla, ale Dominik se mezitím vrátil do přehrabování věcí.
„A co s tím vlastně je?“
„No není tam původní motor, ten byl spalovací. Dali jsme tam magneto-motor ze starýho náklaďáku. Má šest set koní, ale spalování energie není efektivní. Potřebuju poladit řídící jednotku, to snad zvládnete.“
Přibouchnul kufr a postavil se hned za dívku. Jako by ji znal. Konečně mu to seplo. Půl vteřiny před tím, než se otočila.
„Za hodinku jsem hoto….“ otočila se.
Stáli tam a zírali na sebe jako dva puberťáci, což byl v Pustinách výraz dosud neznámý.
Vypadá fantasticky, proběhlo Dominikovy hlavou. Ve VR totiž nešlo upravovat svůj vzhled. Člověk tam vypadal tak, jak se cítil a ona byla velmi, velmi skromná. Její černé vojenské tílko podtrhovalo báječnou figuru. Olejem zamaštěné džíny měla zastrčené ve vysokých hnědých kožených botách. Vypadala tak neupraveně, špinavě a zároveň tak přitažlivě. Netušil, jestli si náhodou každé ráno nedává záležet, kam přesně nanese vrstvu oleje, aby zvýraznila to, co mělo být zvýrazněno. Ale klidně by té myšlence uvěřil. Na její nádherné pihaté tváři se pomalu a jistě začal rýsovat úsměv.
Ostatně jí se také hlavou honily různé myšlenky. I ona věděla o výhodách a nevýhodách VR. A už teď věděla, že co se týče jistých tělesných předpokladů, se i on podceňuje. Je vyšší a svalnatý, tak akorát. Rozčepýřené a mastné vlasy spolu s několikadenním strništěm mu dodávali ten potřebný mužný vzhled, zatímco z jeho očí čišela radost ze života. Nebo to bylo z jejich setkání? U ní ta radost byla zkalená tím, že o jejich setkání věděla dopředu. I když nevěděla, kdy přesně k němu dojde.
„Ty?“ bylo jediné, na co se v tuto chvíli zmohl.
„Já.“ Napětí v ní povolilo. Usmála se.
„Když si zmizela v lese, myslel jsem, že už tě neuvidím.“
„Ale já ti říkala, že se uvidíme dřív, než bys čekal.“
„To si mohla říct jen tak.“
„Teď si mě urazil,“ řekla a zamračila se.
„Promiň. Já…měla bys teď čas?“
„Teď se musím prohrabat v tom tvým vehiklu.“
„To nech být, cestu přežije.“
„Nene, jedeme daleko. Auto musí být v dobrém stavu.“
„Jedeme? Chceš říct, že ty jedeš s náma?“
„No jasně. Cos čekal? Že mě tu nechá táta samotnou?“
„A kam tedy jedeme?“ zeptal se, o poznání veseleji.
„To nesmím říct. Ale dozvíš se to včas.“
Z poza opasku vytáhla akuvrtačku a hledala správný nástavec, aby se mohla dostat pod kryt řídící jednotky.
„Ehm, Dome?“ ozval se najednou Sokolík.
„Vydrž, kámo.“
„Dome, ta věc co má v ruce.“
„Co s ní?“ zeptala se dívka a namířila s ním na Dominika. Několikrát stiskla tlačítko. Vrták se naprázdno otočil.
Ozvalo se tiché zavrčení.
„Pes je venku,“ dodal Sokolík.
„Kruci!“
Dominik se vrhnul před dívku a vytrhl jí vrtačku z ruky. V tu chvíli se ze stínu vynořil pes, obnažené zuby a vrčel.
„Ne! To je dobrý chlapče.“
Několika skoky překonal vzdálenost mezi nimi a odrazil se. Dominik ho za letu chytil a oba se svalili na zem. Pes bolestivě zakňučel, ale než se Dominik vzpamatoval, stál nad ním a olizoval mu tvář.
„Blbče,“ zavrčel na psa. Pes se na něj uraženě podíval, jakoby jeho výraz říkal: Já tě jen chránil!
Sokolík zamlaskal. Pes odběhl a šťastný, že mu alespoň někdo věnuje pozornost, se nechal drbat.
Dívka pomohla Dominikovi na nohy. Překvapilo ho, jakou měla sílu. Stáli teď těsně u sebe. Byla o dost menší. Dívali se jeden druhému do očí. Dominik cítil, jak rudne. Ve VR se líbali mockrát a málokdy zůstalo jen u toho, ale tohle bylo jiné. Chytil ji kolem pasu, cítil její teplo i její dech ve tváři. Nechtěl ji pustit.
„Musím pracovat,“ řekla, ale nezdálo se, že by ji ta představa těšila. Samotné se jí líbila jeho přítomnost. Ve VR si jen myslíte, že cítíte. Tohle bylo jiné. Natáhla se k němu a políbila ho.
„Vážně musím dělat,“ řekla znovu. Tentokrát ji pustil.
„Zítra ráno se mám sejít s tvým tátou. Budeš tam?“
„No jasně. Ale musíš se krotit. Táta mě drží zkrátka. To víš, teprve nedávno mi bylo patnáct.“
V tu chvíli přestal Dominik vnímat okolí. PATNÁCT! Jasně, v Pustině to znamenalo, že je dospělá. Ale je jí patnáct! A jemu pětadvacet. Vždycky věděl, že je mladá. Ale patnáct? Doufal alespoň, že je plnoletá. Tedy plnoletá podle zákonů, které neplatily už přes sto let, ale přesto.
„Musíme jít. Musím Sokolíkovi ukázat město a…uvidíme se zítra,“ vykoktal ze sebe.
„Copak je ti?“ zeptala se a ještě jednou ho políbila. To sice z jeho hlavy vyhnalo něco málo pochybností, ale nestačilo to.
„Ani nevím, jak se jmenuješ. Já ti svoje jméno řekl.“
„Kamarádi mi říkají Kitty.“
„Ehm. Takže se uvidíme ráno Kitty.“ Otočil se a se Sokolíkem a psem v zádech vyrazil ven.
„Tak pá,“ dodala trochu smutně. Mrzelo ji, že se s ní náležitě nerozloučil. Ale co. Mám tu hodně práce. Sebrala ze země vrtačku, za což si vysloužila krátké, ale dosti varovné zavrčení, a dala se s chutí do práce. Ne každý den máte možnost prozkoumat auto, které se už dvě století nevyrábí.
„Ó, sladký Junky Towne…“ spustila zatímco si podpatkem vyklepávala rytmus: „nebe je tu tak modrééé…“

Když měli servis daleko za zády, Sokolík nevydržel a prolomil to mlčení.
„To byla ta, o který si nám kdysi říkal?“
„Hmm,“ odpověděl.
„Jak dlouho ste se tam scházeli? Dva roky?“
„Hmm.“
„Takže jí bylo tenkrát kolik?“ Sokolík vyprskl smíchy.
Žádná odpověď.
„Bylo ji třináct, jestli se nepletu. Co?“
„Kristepane, fakt jí bylo třináct. Ale na mou omluvu, nevypadala na to. Víš, jak to ve VR chodí. Nejspíš se sama opravdu cítila na víc.“
„No jo jasně. Když ti to pomůže, tak si to mysli. Tohle až se dozví táta, ten pukne smíchy.“
„Jestli mu to řekneš, zabiju tě.“ V duchu se pokáral za to, že svou výhružku myslel vážně. Marty by asi opravdu prasknul smíchy. Ale ještě předtím by na veřejném kanále vyhlásil, co se právě dozvěděl.
„Neboj. Mlčím jako hrob.“
Dominik ho zpražil pohledem, ale nic neřekl. Dál pokračovali mlčky, rovnou do hospody U Táty.

-----------------------------------------------------------------

U Táty

Hospoda patřila snad nejznámějšímu převaděči všech dob. Vydal se tak daleko na východ, jak se ještě nikomu nepodařilo. Zažil tam prý takovou zimu, že když čůral, cinkalo to. Rád o svých cestách vyprávěl, ale nikdo mu to nevěřil. Jeho zásluhy mu však nikdo neupře. Byl tam. A tvrdil, že za tou zmrzlou plání je město, nedotčené válkou. Lidé tam zemřeli, to ano. Ale jeden z mála bunkrů tam opravdu přežil a znovu zalidnili město. Jmenovalo se Moskva, nebo jak. A odtamtud si přivezl spoustu věcí. Na nich neuvěřitelně zbohatl, pověsil živnost na hřebík a otevřel si hospodu a hotel. Bylo to oblíbené místo pro převaděče, kteří tudy cestovali. U piva, fláku masa a cigarety tu poslouchali Tátovy historky z malebné krajiny daleko na východě, až zapomněli na tu hrůzu tady.
Dominik měl Tátu moc rád a on jeho. Byl to on, kdo tenkrát našel Dominika u cesty, nad dvěma čerstvými hroby. Od krve, hladového a vyděšeného. Vzal ho pod svá křídla a naučil ho vše, co zná.
„Dominiku, chlapče můj. Tak ses konečně ukázal,“ volal na něj Táta, když prošli dveřmi. Hospoda byla skoro prázdná. Pár neznámých tváři, žádný převaděč.
„Táto, rád tě vidím. Moc lidí tu nemáš,“ řekl, když přišel k baru. Vřele si na uvítanou potřásli rukama. Dominikovi chvíli trvalo, než si do umrtvené končetiny vmasíroval trochu života. I po padesátce má stále páru.
„To víš, chlapče, je sezóna. A kdopak je tohle? Snad sis nenašel učně.“
„Todle střevo? To už nic nenaučím. To je Sokolík, Martyho syn.“
„Tak to jsi ty, ten neohrožený lučištník pustiny?“
„Asi jo. Brý den,“ pozdravil Sokolík.
„Nazdar chlapče. Hodně jsem o tobě slyšel. Prý si tady Dominikovi nakopal zadek ve střelbě.“
„Asi jo,“ odpověděl tiše. Vypadalo to, jako by měl z táty strach. Aby ne, měřil přes dva metry a v obličeji měl dlouhou narudlou jizvu, památka na noční pumu.
„No nebuď tak skromný. Tady Dominik má nejrychlejší ruku v celý široký Pustině. Jestli si ho porazil, to už je vážná. A to si zaslouží drink.“
Postavil na pult dvě pěnící sklenice piva.
„Asi bych neměl. Táta…“
„Já jsem Táta a říkám, že můžeš,“ přerušil ho.
Sokolík se tázavě podíval na Dominika.
„Pokud jde o mě, nic jsem neviděl,“ řekl mu a sám se napil osvěžujícího nápoje. Sokolík chvíli váhal. Nakonec ho ale pohled na orosenou sklenici přemohl a napil se. V tu samou chvíli vešel Marty do dveří.
„Nechám ho s tebou hodinu o samotě a uděláš mi z něj opilce.“ Sokolíkovi zaskočilo. Vyprskl obsah jeho úst na Tátu i Dominika.
„Promiň tati, já…to oni!“
„Nic si z toho nedělej. Tvůj f]]>