Dlouhodobé projekty — Fórum (nejen) o tvůrčím psaní

Saforovova nemoc - Prolog

rebejah — Tue, 02 Sep 2025 21:15:11 +0000

Zdravím, úplně nevím, jak to tu chodí, ale prý zde lze získat zpětnou vazbu na psaní... tak si dovoluji vložit prolog ze svého románu jménem Saforovova nemoc, který mne napadl před pár lety... příběh se odehrává ve fiktivní zemi jménem Gony, která je zasazena na severozápad reálné Evropy. Budu moc ráda za Váš názor. 0. den 28. říjen, léta Páně 1709 Prolog V tlusté vrstvě sněhu byly již zdálky zřetelně vidět stopy koňských kopyt a saní. Tady za městem se o sníh už nikdo nestaral a tři jezdci, kteří se tudy ubírali, se jím brodili. Toho dne nesněžilo nikterak hustě, nová vločka se z ponuré oblohy spustila jen tu a tam. Nebe bylo zatažené, slunce nebylo vidět, vším prostupoval mráz, na všem, co se nehýbalo, se objevovala jinovatka. Vzduch voněl vodou, a když se ho člověk nadechl, měl dojem, že mu z něj v plicích desublimují krystalky ledu. Ve větvích nedalekého lesa zpíval lehký vítr a potřásal chatrným listím, které stromy nestačily shodit. To se ozývalo po pravici jezdců, zleva k nim doléhal slabý zvuk pil. Jezdci byli tři, všichni muži a dlouholetí přátelé. Žádnému z nich nebylo méně než třicet let, nejstaršímu však ještě nebylo čtyřiatřicet. Jel nalevo nejblíže řeky Ykkhó, podle níž se ubírali, byl z trojice nejmenší a působil nejprostěji. Měl krátce ostříhané kaštanové vlasy, v poměru k tělu velké ruce a v nich nataženou kuši. Seděl na ryzákovi. Po jeho pravici se se sněhem potýkal druhý, o hlavu vyšší muž. Vypadal velmi mladě a také byl z trojice skutečně nejmladší. Seděl na velkém šedém koni, kterého mu oba jeho druhové tiše záviděli, byl zabalen v dlouhém plášti lemovaném liščí kožešinou a na hlavě mu seděla plavá paruka z pravých vlasů a široký klobouk s pérem. V ruce třímal oštěp. Třetí muž byl ze všech nejvyšší, měřil téměř dva metry, jel na hřbetě hnědé klisny s bílým pruhem na čele a vypadal ze všech tří nejzuboženější a – ač nebyl – nejstarší. Věkový rozdíl mezi ním a prostředním jezdcem s plavou parukou se zdál být nejméně deset let, ve skutečnosti je však dělily roky pouze dva. I třetí jezdec měl na sobě teplý plášť s kožešinou na ramenou a kožešinou lemovanou kápí, kterou měl přetaženou i přes tmavě kaštanovou paruku. Všichni tři byli urozenými šlechtici a prsty jim zdobily zlaté prsteny. V pořadí, v němž byli popsáni, to byli: vikomt Gneus Marcelus de Taale, kníže Antoine du Rån a plukovník Arian d’Agoulle. Vikomt de Taale ukončil své vyprávění o bitvě u Poltavy, z níž se před časem vrátil opěšalý, vytáhl ze sedlové brašny dalekohled a zamžoural na oblohu. „Půjčíš mi ho?“ požádal plukovník d’Agoulle. Jeho přítel mu dalekohled podal, aniž by mu věnoval pohled, zvedl kuši, chvíli ještě čekal a pak vystřelil. Před jejich koně dopadl do sněhu pták s prostřeleným křídlem. Muž seskočil z koně, sklonil se nad zvířetem a zamračil se. „Chtěl jsem ho trefit líp…“ utrousil zklamaně. „Kam jedeš, Pierre?“ užasle zvolal kníže du Rån za plukovníkem d’Agoulle, který znenadání vyrazil vpřed. S Gneem mu říkali „Pierre“, protože plukovník d’Agoulle pod tímto jménem léta žil v utajení. Jeho přátelé mu tak připomínali staré časy. Neodpověděl. Vyrazili za ním. „Hej, Pierre!“ volal za ním provokativně Gneus Marcelus de Taale. „Vrať mi můj dalekohled!“ Sledovali stopy jeho koně ve sněhu a jejich vlastním zvířatům se prášil sníh od kopyt. Svého druha našli na samém břehu jezera Ylmäs, kam se vlévala Ykkhó. Stál vedle své klisny s jednou rukou na uzdě a druhou svěšenou podél boku a třímající dalekohled. Jeho zrak se upíral na skupinu ledařů, kteří zrovna vytahovali obrovský obdélník ledu, který vyřezali na hladině jezera. Plukovník počkal, až led vytáhnou, a vykročil k nim. Ještě se ohlédl nasvé přátele, kteří na něj ohromeně hleděli, a lehce zavrtěl hlavou. S nepatrným úsměvem přiložil prst na rty. Potom se otočil k ledařům. „Mohu si to zkusit?“ Všichni k němu zvedli hlavy. „Monsieur…“ odumřelo na rtech jednoho z nich. Nejspíše si neuvědomovali, že mluví s korunním princem, ovšem že je dotyčný aristokrat, to jim uniknout nemohlo. „Chci to zkusit,“ oznámil plukovník d’Agoulle se sugestivním úsměvem na rtech a napřáhl k nejbližšímu ledaři ruku s nevyřčeným poselstvím, aby mu do ní vložil svou pilu. „Vaše práce mne vždy zajímala.“ Hovořil k ledařům rodnou řečí, gonštinou. V jeho nepříjemném hlase libozvučně zaznívalo pronikavé gonské „l“. Jeho oči měly barvu smaragdů a pohled v nich tvrdost diamantů. Již mnohokrát právě ty oči a ten pohled dokázaly, že muž dosáhl svého. Tato situace nebyla výjimkou. Ledař mu mechanicky vložil do ruky pilu a ustoupil. Dva šlechtici na břehu scénu se zatajeným dechem pozorovali. Plukovník k nim stál zády, a tak viděli jen jeho paži pohybující se rytmicky dopředu a dozadu a slyšeli, jak se pila zakusuje do ledového kvádru. Když rozřezal svůj kus ledu na menší, které se již daly unést, zvedl plukovník jeden z nich, se zpocenou, ale spokojenou tváří se obrátil ke svým přátelům a pozvedl jej k očím. Zamilovaně si průsvitný kus prohlížel. „Je nádherný, viďte,“ osmělil se jeden z ledařů. Nebyla to otázka, ale holé konstatování. „Ano,“ přikývl plukovník nepřítomně. „Ach, ano, to je… Je… překrásný…“ Antoine du Rån postřehl, že se Gneus Marcelus hotoví rozvázat si šátek na krku a poskytnout jej plukovníkovi k osušení potu. „Ne!“ vykřikl naléhavě a varovně na něj pohlédl. „Ty ne!“ okřikl ho důrazně. „Opovaž si ten šátek sejmout! Udělám to sám.“ Vikomt se na něj krátce zadíval, pak se usmál, jako by se omlouval, a ruce z šátku spustil. „Tak pojeďme!“ zvolal mladý kníže na přítele na jezeře. „Chci taky něco ulovit!“ Krvelačně mávl oštěpem. „Dávej sakra pozor!“ vřískl de Taale a prudce se zaklonil v sedle, aby ho hrot oštěpu nezasáhl do čela. Antoine ho ignoroval. Máchl zbraní ještě jednou a nechal svého koně, aby zkusil pevnost ledu na jezeře. Opatrně se rozjel k plukovníkovi. Led slabě vrzal a kníže na sobě cítil oči všech ledařů. Vyměnil s plukovníkem led za svůj šátek. Když kvádřík zmrzlé vody uchopil do prstů, štíplo ho v pravém ukazováku, kde měl na rukavici dírku. Překvapeně zaznamenal, že se mu za těch pár vteřin prst k ledu jakoby přilepil. S trochou námahy jej odtáhl. Kvádr mu v rukou pomalu klouzal, mrazivě pálil a Antoinovi najednou přišlo, jako by byl živý a cenil na něj zuby, chystaje se ho napadnout. Vycenil na něj vlastní zuby, dílem také úsilím jej udržet. „Je nebezpečný,“ děl, stále se šklebě, vraceje kvádr příteli. „Je kluzký, zrádný… zabijí a láme kosti. Nechtěl bych, aby teď svítilo slunce, pohled na tohohle tvého krasavce by pak pěkně bolel.“ Jen při představě slunečních paprsků lámajících se o ten kvádr bolestně přivřel oči. „Pojeďme, Pierre,“ zopakoval jen, obrátil se a opatrně se vrátil na břeh. „Je překrásný,“ vedl si svou plukovník, když se vzdalovali. „Škoda, že s jarem roztaje. Daroval bych své snoubence celou šperkovnici, která by místo klenotů s drahokamy obsahovala šperky s kousky ledu. Dovede být křehký jako sklo i tvrdý jako diamant, leskne se a třpytí jako drahý kámen, je hladký jako hedvábí a drsný jako mráz, který jej zplodil.“ „A je běžný jako tráva nebo shnilé listí,“ ušklíbl se opovržlivě Gneus Marcelus. „A tvou snoubenku by asi pěkně studil, nemyslíš, mon ami?“ Antoine du Rån vyprskl smíchy. „Ale když už jsi začal o těch zásnubách, jak se k nim vlastně stavíš?“ zajímal se dál vikomt. „Nemáš strach? Nebo se na svou snoubenku těšíš?“ „Strach? Z čeho?“ pousmál se udiveně d’Agoulle. „Gnee Marceli, po zkušenostech s první ženou rozhodně nemám strach, nic horšího mne už potkat nemůže!“ zasmál se jaksi prázdně. „A jestli se těším? Také ne. Je mi to vlastně tak nějak jedno. Nemám k ní žádný vztah, vždyť jsem ji ještě nikdy neviděl.“ „No právě, tak to myslíme,“ vyměnil si Antoine pohled s Gneem. „Já bych se bál, proč ruský císař vybral právě tuhle. Třeba bude ošklivá jako noc…“ „Bude vážit sto dvacet kilo, šilhat a při tanci ti šlapat na nohy…“ hihňal se de Taale. „nechte toho!“ okřikl je s jaksi polekaným úsměvem plukovník. „Neděste mě, přátelé! Něco takového by mi snad ruský panovník neudělal, vždyť je to symbol našeho spojenectví! A mimochodem, Antoine, se tomuhle císaři říká car… Co to děláš, Gnee?“ „Nic…“ pokoušel se zachovat vážnou tvář vikomt a odtáhl ruku od plukovníkova břicha. Zašilhal po Antoinovi. „Jen jsem zkoušel, jestli neucítím ostré hrany té knihy, kterou jsi patrně spolkl…“ Antoine se dusil smíchy, až se na svém koni celý otřásal. „Ha, ha,“ ušklíbl se plukovník a loupl po Gneovi jasnýma zelenýma očima. „Tak dobrá, když vy takhle… co vaše manželky? Přijedou?“ Úsměv na rtech Gnea Marcela de Taale okamžitě zvadl, ale Antoine se usmál ještě srdečněji. „Nikoli,“ oznámil spokojeně. „Sabine je nemocná, nachladila se. Tisíckrát jsem jí říkal, aby s tím vyšíváním nesedávala na balkóně…“ „Luccië přijela se mnou,“ vrzal zuby Gneus. „Nu, to rád slyším,“ řekl plukovník a omluvně se přitom na přítele usmál. „Půjčím si ji zítra na pár tanců. Dlouho jsme se neviděli. Počítám, že se asi nic nezměnilo…“ Gneus už vrtěl hlavou. „Pokud nepočítám to, že ještě zestárla…“ pousmál se chabě. „Ne, mezi námi dvěma je vše při starém, takže ti ji klidně celičkou věnuji, pro mě za mě si ji nech už navždy.“ „To by se asi mé snoubence nelíbilo,“ pravil vesele plukovník a poplácal Gnea po rameni. „A z toho, že čekáš dítě s jinou, z toho bude radostí bez sebe, nebo co?“ ozval se docela dopáleně Antoine. Plukovníkova poznámka mu připomněla jeho nedávnou bolest a hanbu, kterou díky němu zakusil. Plukovník prožil krátký románek s jeho mladší dcerou, která byla nyní těhotná. „Pozor, Antoine,“ zvedl plukovník důrazně prst. „To, že by dítě bylo moje, není jisté.“ „Ještě se tím chlub!“ zaúpěl v záchvatu smíchu Gneus Marcelus. „Jen konstatuji fakt!“ ohradil se již bez nejmenšího náznaku žertu plukovník. „Jistě,“ vyprskl Antoine a sevřel pěst s otěžemi, jako by je chtěl rozmačkat. „Možná čeká tvého sourozence, a to je ještě horší! Věkový rozdíl mezi ní a tvým otcem je prosím pěkně třicet devět let!“ „A věkový rozdíl mezi tady Pierrem a jeho potenciálním sourozencem třicet dva let!“ rozesmál se na novo Gneus. „Třicet tři, nezapomeň, že se dítě narodí až příští rok,“ upozornil kníže. Arian d’Agoulle pobídl koně k větší rychlosti a své druhy o kousek předjel. Antoine ho bleskově dohonil a dotkl se jeho ramene. „Promiň,“ hlesl. Přítel k němu obrátil tvář a usmál se. „Ne, Antoine, teď s odstupem těch pěti měsíců vidím i já, že to asi je docela vtipné… přesto jen do chvíle,“ a úsměv mu ze rtů vyprchal, „než mi obrázek – odpusť – mé milenky a mého otce ve společné posteli živě vyvstane před očima…“ Potřásl hlavou. „Neboj, už je dávno konec. Tvá dcera se mi líbila, to přiznávám, ale… už o tom mluvím jen v minulém čase.“ „Jestli je to dítě tvoje, nejsem si jist, že je ten minulý čas na místě,“ Plukovník se lehce zatahal za malý knír. „Podívej,“ hlesl náhle. Během hovoru vyjeli na osamocený kopec a nyní před sebou viděli krajinu jako na dlani. Široko daleko se táhla zasněžená pláň s mnoha malými, povětšinou listnatými nebo smíšenými lesy, jezerem Ylmäs, řekami Ykkhó, která se do něj vlévala, a Aunnou, která z něj odtékala na severovýchod do hor a skal, se zmenšenými postavičkami ledařů nakládajících již rozřezaný led na několikatery sáně. „Ylmässsa llannyd…“ zamumlal princ v rodné řeči. Antoine se při zvuku gonštiny usmál, i když francouzštinu s gonskou výslovností poslouchal také celkem rád, rodná řeč je přeci jen pořád rodná řeč, a k té bude mít člověk vždy specifický vztah. Jeho přítel vyslovil v gonštině „ledaři“, doslova „ledoví muži“ či ještě přesněji „muži ledu“. „A kdepak jsme ztratili Gnea?“ zamumlal kníže. Oba se obrátili a pátrali pohledy kolem sebe. „Támhle je,“ ukázal Antoine k lesu. „Dostihl ostatní lovce. Pojeďme za ním, nebo ještě nakonec uloví toho medvěda, na kterého si brousím zuby já!“ „Počkej,“ usmál se princ a mrkl na něj. „Pojedeme z druhé strany, co říkáš? Taky ho trochu vylekáme a překvapíme.“ „Ano!“ smál se tiše du Rån. Cesta dolů z kopce se Antoinovi zdála namáhavější než výstup nahoru. Koni se dolů také moc nechtělo a on ho musel neustále pobízet k dalšímu postupu. Jeho přítel si počínal rychleji, jeho klisna byla zjevně zbrklejší nebo poslušnější. Už byl kousek za půlkou svahu, zatímco Antoine znovu uvízl stěží ve třetině a už vztekle kopal koně do slabin, snaže se ho donutit, aby udělal další krok. „Tak pohni, tupý osle!“ ucedil dopáleně. Kůň zafrkal a sklonil hlavu, ale nohama jako by se ve sněhu ještě víc zapřel. Antoine se nadechl, aby mu znovu vynadal, když uslyšel výkřik. Odtrhl oči od zvířete a upřel pohled pod sebe. Z kopce sestupovala princova klisna bez jezdce a bez sedla. Sedlo spatřil zaseknuté o něco pod sněhem někde o pár kroků níž. Princ sám ležel pod kopcem. Antoinovi se zdálo, že se hýbe a pokouší se zvednout, ale… jistý si tím nebyl. Zuřivě donutil koně k sestupu. Když se konečně dostal dolů, seskočil na zem a došoural se hlubokým sněhem k příteli, d’Agoulle ležel opřený o lokty a těžce oddechoval, jako by za sebou měl namáhavou činnost. Onou činností zjevně bylo přetočení se na záda. „Můžeš vstát?“ zeptal se kníže. Ke dvojici přišel plukovníkův kůň a jemně do svého pána šťouchl. „Myslíš,“ lapl Arian po dechu, „že kdybych mohl vstát, ještě bych se válel v téhle ledové…“ „Dobře, promiň,“ chvatně ho přerušil Antoine. „Něco sis udělal?“ „Kdyby ses třeba na chvíli místo na můj obličej podíval na mou nohu…!“ zachvěl se muži hlas a on si otřel z tváře rozpouštějící se sníh. Antoine velmi pomalu a bázlivě sklouzával pohledem po jeho těle níž a níž. Jen co se v jeho zorném poli objevila krev a dokonce i kousek něčeho, co podezřele připomínalo – bál se i jen té myšlenky – kost, bleskurychle uhnul očima a ztěžka polkl. „Dostaň mě odsud,“ hlesl Arian, bledý jako sníh, v němž spočíval. „Do pekla… to není dobré, to není dobré…!“ Antoine vnímal jeho slova, jako by přicházela z veliké dálky. „Antoine!“ oslovil ho důrazně princ a zatahal ho za rukáv. „Já… nechci… stačí, že mě vidíš ty. Nechci, aby mě viděl ještě někdo jiný! Prosím, dostaň mě odsud, taky proto, že mám pocit, že jinak mi ta noha umrzne a uhoří zároveň…“ Kníže pomalu přikývl. Potlačil nutkání zvracet, když okrajem vědomí zavadil o vzpomínku na ten kousek zranění, který zahlédl, vyškrábal se na nohy a malátně klopýtal, nevěda, kam. Když zahlédl ledaře, vzpomněl si na jejich sáně, které viděli z vrcholu kopce. Rozběhl se k nim, uchopil uzdu jednoho ze dvou koní, jež byli do jedněch saní zapřaženi, a vedl je zpět ke zraněnému příteli. „Hej! Co to děláte?!“ hnal se za ním s kletbami jeden ledař. Antoine se ani neotočil. Slyšel, jak muž ve sněhu upadl a zaklel, ale vzápětí se jeho spěšné kroky zase ozvaly. Ledař ho dohonil a chytil za ruku. O vteřinu později zbledl, padl na kolena a ruku knížete si přiložil ke rtům. „Monsieur… odpusťte…“ blekotal. „Já… vás nepoznal…“ „Budiž, tentokrát to přejdu,“ zabručel Antoine. „Ty sáně potřebuji, kdežto vy, věřím, se bez jedněch obejdete.“ „Jistě, monsieur, samozřejmě.“ Muž nechal ledaře stát na místě a oněměle na něj hledět a dál kráčel k místu, kde nechal svého prince. Žaludek se mu zhoupl, když si opět nezřetelně vybavil jeho nohu. Ať už je to zranění více či méně vážné, uvědomil si ponuře, zásnub se s tou nohou zúčastní jen stěží…

Sedmdesátá

jerrymungo — Sun, 20 Mar 2016 16:19:45 +0000

Mračil jsem se na monitor počítače a všechno, co jsem do téhle chvíle napsal, mi připadalo nějak divné. Kdybych to viděl napsané na papíru, už bych to dávno zmuchlal a zahodil. Ale zmuchlejte klávesnici a monitor…

„Hele, já to asi smažu.“

Moje žena zvedla hlavu od jakési knížky s objímajícím se párem na obálce. Zvedla obočí a to byla u ní známka mírného nesouhlasu.

„Jsi jinak normální? Dalo ti to tolik práce, ještě včera v noci jsi to přepisoval a nadával u toho jako špaček. A teď to chceš zlikvidovat?“

„Myslíš, že třeba Alois Jirásek nikdy nezahazoval, co napsal?“

Podívala se na mne se shovívavým výrazem.

„Jirásek si mohl vymýšlet podle chuti a ty chceš psát o skutečném životě, ne?“ Pokrčil jsem rameny.

„Psát o životě taky není žádná legrace. Kdybych opravdu napsal všechno, co se dělo tenkrát, myslíš, že by to někoho zajímalo? Takovej obyčejnej život, sedmdesátý léta minulýho století, žádná vražda, intriky, mobily, bubáci, výbuchy a konspirace. To jsou věci, které dneska letí. Stejně mi to připadá, že jsem starej dědek a nostalgicky vzpomínám na doby, kdy jsem byl mladej a bylo líp.“

„Nojo, zase tvůrčí krize. Běž si dát panáka a rozmysli si, co uděláš. Já si jen myslím, že už sis s tím dal dost práce.“ Zaklapla knihu, vstala a odešla kamsi do kuchyně rachotit s nádobím, čímž bylo jasně řečeno, že dialog o mé literární tvorbě pro tentokrát končí.

Tak dobrá, podívám se na to svoje dílo znovu, od začátku…

Proč k těmhle komisím dávají jen ty zakomplexované důstojníky, kteří se můžou do sytosti vytahovat na vyděšené mladé kluky.

Stál jsem v ošklivé, zašlou barvou vymalované místnosti. U oprýskaných dveří seděl jakýsi desátník a plnil funkci dveřního dozorce a dozíral na to, aby dovnitř chodili adepti na vojenskou službu jednotlivě a spořádaně.

Vzadu byly složeny nějaké tělocvičné nástroje a u stropu se smutně komíhaly cvičební kruhy. Já sám jsem si připadal jak na orientálním trhu s otroky a u otlučeného stolu přímo pod lustrem, obaleným drátěným pletivem si něco potichu šeptala trojice znechucených pánů v zelených uniformách. Uprostřed podplukovník s brýlemi posunutými až na kořen nosu s tváří brunátně rudou v uniformě minimálně o číslo menší, po pravé straně kapitán a vlevo podporučík. Ten jediný se tvářil trochu nešťastně, protože tam viditelně fungoval jen jako nosič kávy a podavač složek jednotlivých branců. A napravo znuděná zapisovatelka u historického psacího stroje, které jsem ani nestál za pohled. Ačkoli na takové předvádění jsem si oblékl svoje nejluxusnější trenýrky z tmavomodrého saténu, které se hodně podobaly těm boxerským, ve kterých kdysi v ringu exceloval Cassius Clay.

Neměli tady právě přetopeno a letošní duben byl hodně studený, takže jsem docela viditelně snažil zadržet cvakání zubů.

„ Nojo, tak co s váma, soudruh Vorein,“ konečně se na mne podíval otráveně podplukovník přes brýle. Měl takové ty obyčejné, plastové, černé a nevzhledné. Asi na mne nebyl moc příjemný pohled, protože zafuněl a zalistoval v tenké složce před sebou.

„Kampak jste se přidělil v braneckém dotazníku? Cože, radiolokátor? Tam chodí jen ti nejlepší soudruzi. Věřím, to by se vám líbilo, být zašitý někde v lesích, sbírat houby, čas od času si posedět se sluchátky…“

Musel jsem v duchu ocenit, že mne odhadl přesně. Opravdu jsem měl takové úmysly, užít si dva roky vojny někde v odlehlých lesích. Manžel mé sestry, ten na vojenskou službu u radaru v šumavské přírodě vzpomínal jako na jeden nekončící vandr ve společnosti sedmi dalších podobně romanticky založených vojáků.

„Ale vy máte jako učební obor fotograf… Fotograf? To se ještě někde učí? To chcete říci, že abyste někde mačkal spoušť, kvůli tomu musíte chodit do školy? Naše společnost potřebuje dělníky a rolníky, fotografovat můžete ve volném čase.“ Kroutil hlavou a zapisovatelka konečně zvedla hlavu, aby si mne prohlédla od hlavy k patě takovým zvláštním přezíravým způsobem. Skoro nahých fotografů asi v životě moc neviděla.

„ A zdravotně se cítíte jak?“ nezvykle pisklavým hlasem poprvé promluvil kapitán. Na rozdíl od svého šéfa měl hlavu jako koleno a barvu nezdravě bledou, ve světle pomrkávajících zářivek u stropu skoro až domodra.

„ Mám problémy se sluchem,“ řekl jsem, i když to bylo asi docela zbytečné, všechno museli mít v těch papírech.

„Sakra chlape, to říkáte komu? Vás si budeme muset na útvaru ještě vycvičit!“ zařval zničehonic podplukovník a lehce se nadzvedl se zaťatými pěstmi, opřenými o stůl, čímž mi na okamžik věrně připomněl zuřící gorilu.

„Mám problémy se sluchem, soudruhu kapitáne,“ zopakoval jsem větu a podplukovník dopadl zpátky do židle, která lehce zapraskala. Zamyšleně se zašťoural v nose.

„Nojo, soudruh Vorein, to je problém… Že by z vás byl opravdu vojenský fotograf?“ Zažertoval. A pak si pro sebe zavrtěl hlavou.

„Tak to tedy ne. Tedy, váš kádrový profil…? Vaše matka je dcerou kulaka a váš otec neprojevil zájem o členství ve straně? Armáda by vám svěřila fotografický aparát a vy byste západním imperialistům posílal fotografie naší vojenské techniky? Dělnická třída by vám dala důvěru…“ Docela se rozohnil. Na chvíli jsem se zaradoval, že už byly zrušeny Pomocné technické prapory.

Moje matka byla dcerou udřeného zemědělce, který měl kousek pole, jednu krávu a doma vyrobený traktor, kterým jezdil každou sobotu na pivo na náves do hospody. Po válce mu nebylo skoro co sebrat, takže ho nechali jakžtakž existovat a moc si ho nikdo nevšímal. A otec, ten byl trochu prudší povahy. Členství ve straně odmítnul tím způsobem, že prohodil skleněnou výplní dveří dvojici uvědomělých spolupracovníků, kteří mu nesli už vyplněnou přihlášku a požadovali jen podpis.

„Soudružko, pište, tady soudruha Voreina odvodní komise uznává schopným vojenské služby bez omezení a zároveň ho předává k dalšímu šetření o vhodnosti vojenského zařazení. Do poznámek pak přičiňte poznámku A4.“

A okatě o mne přestal mít zájem.

„Můžu jít?“ zeptal jsem se docela slušně, když už ticho v odvodní místnosti začalo být příliš dlouhé.

Podplukovník na mne vytřeštil oči.

„Cože?“

Vzpamatoval jsem se.

„Soudruhu plukovníku, dovolte mi odejít.“ Znechuceně mávnul rukou.

„Nojo, vypadněte. A zatím jsem podplukovník… Oni už vás naučí znát vojenské hodnosti.“

Takže jsem si u něj nepolepšil ani tím, že jsem ho povýšil na plukovníka. V duchu jsem pokrčil rameny. Vypadalo to, že mne nejčestnější služba každého mladého muže nemine. Už jsem tušil, že ze mne asi vzorný vojín nebude. Pořád jsem se cítil jako malý, téměř kapesní rebel.

Pokusil jsem se zasalutovat a učinil čelem vzad, což s bosýma nohama nebylo právě nejjednodušší, takže jsem měl co dělat, abych udržel rovnováhu. Jakžtakž jsem odkráčel ke dveřím a ještě zaslechl polohlasnou poznámku předsedy odvodní komise.

„Ježíš, to byl vůl…“

Inu, taky dobře.

Na chodbě jsem už zapadl do společenství podobných, lehce promodralých mladíků.

„Tak co, dobrý?“ zeptalo se mne pár jektajících hlasů.

„Ale snad jo,“ odpověděl jsem do prostoru. Uvidíme.

Keny stál hned vedle mne a vyhlížel opravdu rustikálně. Oblečen byl v širokých červených trenýrkách se žlutými lampasy, vrcholným to dílem jedné z našich kamarádek, která se učila pánskou krejčovou. Nohavice mu končily přesně u kolen, takže vyhlížel jako fotbalový útočník Dynama Moskva. To ovšem vylučoval jeho rasputinovský výraz s řídkými, zato ale dlouhými vousy a rozcuchanými vlasy téměř až k ramenům. Bylo opravdu docela složité, zachovat si svůj vzhled denně a Keny o sebe pravidelně pečoval. Studoval gymnázium, kde si na něj už docela zvykli i pro to, že inteligencí převyšoval devadesát procent svých spolužáků. Svým vzhledem ale přitahoval zájem orgánů VB, takže svůj občanský průkaz nosil pro jistotu stále s sebou v usmolené plátěné taštičce, zavěšené na šňůrce kolem krku. Kontrolován byl opravdu téměř denně a kdekoli. Byl milovníkem anglosaské literatury a jeho znalosti Velké Británie byly téměř encyklopedické. Uměl plynule hovořit anglicky, což někdy využil při kontrole dokladů a příslušníky VB tím uváděl do rozpaků.

Bylo by zajímavé sledovat, jak bude akt odvodu do lidové armády proveden u Kenyho.

„Počkám na tebe venku, mohli bychom zaskočit ke Krávě na pivo a probrat mezinárodní situaci.“

Přikývl, povytáhl si červené trenýrky a uculil se.

„Neboj se, dám jim tam najevo svoji morální převahu.“

Dveře se otevřely a dveřník v uniformě desátníka zařval: „Soudruh Kendík!“ Vteřinu mi trvalo, že Keny má také nějaké obyčejné jméno.

„Zde!“ Napochodoval dovnitř s hlasitým pleskáním bosých chodidel. Tam bude veselo.

Šel jsem najít svoje věci do vedlejší místnosti naproti přes chodbu, kde armáda pomocí několika rozvrzaných židlí vytvořila improvizovanou šatnu.

„Vzali tě?“ zeptal se mne vyčouhlý blonďatý kluk, který si právě skládal kalhoty na vedlejší židli.

„Asi ano,“ přikývnul jsem. „ Sice tam trochu na mne hulákali, ale potřebují každý kus.“

Zavrtěl hlavou a usmál se.

„Mne nedostanou, já mám spoustu papírů od lékařských kapacit. Byl bych ostudou Varšavské smlouvy.“ Tušil jsem, co se s těmi lékařskými zprávami asi stane.

„Kamaráde, tam se uchytíš,“ ukázal jsem za sebe na dveře. „Máš obě nohy, obě ruce, jsi schopen. Imperialista už se klepe.“

„Uvidíme, já to s nimi nějak udělám.“ Pomyslel jsem si něco o nenapravitelných optimistech.

„Tak ať ti to vyjde,“ popřál jsem mu. Stejně se jednou sejdeme někde ve vojenském prostoru…

„Hele, to je docela dobrý,“ moje žena mi koukala přes rameno na monitor. „Ale to sis vymyslel, že?“

„Ani slovo, všechno bylo přesně takhle.“

„Nepovídej, že si to všechno tak pamatuješ, už je to pěkných pár let.“

„Ano, přes čtyřicet. Jenže to jsou chvíle, kdy se ti to vše vypálí do stálé paměti.“ Zamyslela se.

„Vidíš, tak tohle bych nikdy nečekala, že to bylo tak stupidní.“

Podepřel jsem si rukou bradu a podíval se na ni.

„A to byl jasný pokrok. Dřív se na vojnu verbovalo a po chalupách se sbírali čeledíni na sedm let vojny s Turkem. Ale tady bylo všechno v kamarádském duchu, pod rudými prapory a revolučními hesly.“

Nevěřila mi. V duchu jsem si pomyslel, počkej, až si přečteš, co napíšu dál…

Perská dívka

Demonic — Wed, 28 Feb 2024 07:27:25 +0000

Ahoj ahoj, zveřejním tu svou tvorbu, kterou jsem začal psát jako krátký příběh, ale nakonec je z toho dlouhý pomalý román. Píšu to trochu ve stylu deníku, kde jsou především myšlenky hrdinky, ale taky její reakce na okolí a jak okolí reaguje na ni. Jako pomůcku jsem použil rozdělení na krátké části, které jsou označené datem a krátkým názvem. Vše na sebe pak navazuje. Občas jsou větší časové skoky. Dílo je zcela fiktivní, nezakládající se na skutečnosti.

Světovrah – interaktivní fantasy příběh

LuisUrban — Wed, 11 Oct 2023 16:40:01 +0000

ZAČÁTEK Před knihkupectvím stojí muž. Dneska jsou jeho dvacáté narozeniny. V ruce drží tlustou knihu. Sněží, je hrozná zima – Má na sobě dvě vrsty teplého oblečení. Jak se tento muž jmenuje?

zaujal by vás takový úvod ke knížce?

Ljuba — Wed, 27 Sep 2023 08:50:44 +0000

Z porodnice psala máma tátovi, že ve tři ráno už bylo po všem. Moje malá maminka měřila jen metr padesát a já při narození něco přes půl metru a vážila jsem skoro čtyři kila. V tom dopise stojí, že jsem před narozením ležela obráceně, než se sluší a doktor ne a ne mě dostat na svět. Až teprve, když mi na obranu docházel dech, přemohl mě silou. Maminka byla hodně poničená a já taky. Postupně jsem si začala zvykat, že jsem ta, co neposlouchá, dělá si všechno po svém, co ubližuje. To není stížnost. Jenom, že mi hodně vrtalo hlavou, proč je to tak. Po třiačtyřiceti letech pestrého života jsem potkala astrologii a zamilovala se. To je ono! Budu astroložka! A jsem. Astrologická škola Pavla Turnovského byla báječná. Výuku jsem hltala i v podání Petra Rastokina, který mě nakonec musel vyhodit, když jsem u něj chtěla potřetí opakovat, prý jsem si to začala plést s diskusním klubem. Krásné vzpomínky! Astrologie mi pomohla pochopit, proč žiju, jak žiju a smířit se sama se sebou. Dnes, po téměř třiceti letech s astrologií je můj cíl ještě předat zkušenosti a vás naučit číst v horoskopu. Pokud hledáte souvislosti ve svém životě a zatím se možná nedaří, nabízím astrologii jako poradní hlas při rozhodování o důležitých věcech i jako možnost podívat se k sobě, do zákulisí, kam jiní nevidí a udělat si tam pořádek. Bez trochy teorie se neobejdeme, ale pokusím se pracovat hlavně s příklady. Jdeme na to.

Wendy Whatson a město Kaharian

chikos25 — Thu, 20 Jul 2023 17:21:31 +0000

Jedná se o fantasy román a je to má prvotina. Celý život jsem si přál zkusit napsat nějaké literární dílo a nyní mám konečně čas, se tomu i věnovat. Kapitola první Prázdniny Psal se rok 1963 a Londýn tou dobou prožíval kulturní revoluci, která po ukončení druhé světové války byla pro obyvatele druhým nadechnutím v jejich životě. Vznikali nové rozhlasové stanice, hudební kapely. Dívčí sukně se zkracovali a chlapecké oblečení také vykazovalo výrazné prvky změn. Lidé se na ulici více usmívali. Ekonomika vzkvétala a spolu s ní i umělci všeho druhu. Spisovatelé, filmaři, fotografové, návrháři a vynálezci produktů. Byl krásný slunný den a na předměstí Londýna v základní škole druhého stupně právě probíhala vyučovací hodina přírodovědy, kterou vedla paní učitelka Flemingová. Byla nejpřísnější učitelkou na škole a důsledně dbala na dodržování školního řádu. Na sobě vždy nosila oblečení výrazných barev, často s motivy pestrobarevných motýlů, kteří byli její nejoblíbenější stvoření na světě. Chůzi měla pomalou s krátkými krůčky pohupující se ze strany na stranu a dveře ve škole jí byli úzké. Její ranní řev vždy dokázal dokonale probudit všechny děti z polo-spánkového režimu. Paní Flemingová se rozhodla vyučovat děti i přes to, že se jednalo o poslední vyučovací hodinu ve školním roce. Ve třídě bylo takové ticho, že by se dalo krájet. Narušoval ho jen výklad paní Flemingové. Paní Flemingové se všichni obávali natolik, že se nikdo nedovolil ani pousmát. Wendy seděla v lavici s hlavou opřenou o paži a upřeně se dívala na hodiny visící na zdi. Netrpělivě odpočítávala konec poslední vyučovací hodiny ve školním roce a zároveň přemýšlela, jak by se nejlépe rozloučila s paní učitelkou Flemingovou „Už to mám“ hlesla Wendy a vzpomněla si na skákací gumu, kterou měla uloženou ve své školní aktovce a i na to, jak si paní Flemingová téměř vždy ke konci školní hodiny ráda z prvního šuplíku učitelského stolu vytahuje sešit, do kterého si zapisuje pochvaly žáků a to formou vyražením razítka motivu motýla ke jménu žáka. Pochvala byla určena žákům, kteří v hodině vytvářeli nadměrný zájem o její učivo. Vzhledem k tomu, že se spolužák Herry hlásil celou hodinu a hbitě odpovídal na všechny otázky paní Flemingové, bylo téměř jisté, že k této situaci opět dojde. A to i přes to, že právě probíhala poslední vyučovací hodina ve školním roce. Díky paní učitelce Flemingové musela Wendy sedět na všechny vyučovací hodiny v první lavici hned u učitelského stolu, což se aktuálně ukázalo jako nejlepší místo pro její novou lumpárnu. Wendy se sehnula pro skákací gumu do své školní aktovky a jeden konec obvázala za zadní stěnu polorozpadlého šuplíku a druhý konec za kovovou konstrukci své školní lavice. Mezi tím paní Flemingová předčítala ostatním dětem doporučení, jak se chovat o prázdninách v rámci jejich bezpečnosti a tak si nevšimla, co právě Wendy provádí. „Důsledně doporučuji neskákat do vody, neběhat na mokré podlaze, nešplhat po skalních útesech. Hlavně si každý den připomeňte část učiva, které jste se za tento školní rok naučili, abyste jej nezapomněli do příštího ročníku.“ Takhle paní Flemingová pokračovala ještě dlouhé minuty. Už u desáté věty jste si ani nepamatovali, co bylo vůbec v té první. Podle paní Flemingové bylo nejlepší, když dítě nedělalo vůbec nic. Ideálně aby jen nehnutě sedělo na židli a učilo se, aby jednoho dne, až vyroste, bylo díky nabytím vědomostem prospěšné svému okolí a společnosti. Po dočtení bezpečnostních pokynů se paní Flemingová rozhodla otevřít první šuplík učitelského stolu, aby vytáhla svůj tolik oblíbený sešit, s úmyslem odměnit pochvalou Herryho snaživost v hodině. V tu chvíli se jí šuplík otevřel nepatrně asi jen tak na pár centimetrů, vyklouzl z ruky a zalétl zpět. „Co ten šuplík blázní!“ podrážděně zamumlala Paní Flemingová. Díky lenosti paní Flemingové uvést do pohybu její váhu, vstát a podívat se okolo stolu či z jiného úhlu, zda není něco špatně se šuplíkem, se namísto toho rozhodla ve svém konání pokračovat a po dalších dvou neúspěšných pokusech začít přidávat i sílu s vědomím, že je šuplík pouze zaseklý. “Tak sakra, ale už! Hrom aby do toho udeřil“ začala hořekovat a stále více běsnit, až jí obličej vzteky zrudl. Wendy už se tou dobou krčila pod školní lavicí snažíc se hlasitě nesmát, stejně tak jako většina jejích spolužáků. Pojednou se ozval praskající zvuk a paní Flemingová se i s přední stranou svého šuplíku svalila na zem, kde teď namísto pestrobarevného motýla spíše vypadala jako jeho larva převalená vzad, volající o pomoc kmitáním nohou a rukou ve snaze převalit se alespoň na bok. S úderem paní Flemingové o zem se ozvalo i zvonění signalizující konec poslední vyučovací hodiny a tak Wendy spolu se svými spolužáky vyběhla zběsile pryč ze třídy oslavujíc konec školního roku. Za zády slyšela ještě od paní Flemingové volat své jméno „Wendy Wotsnová! Wendy Wotsnová!“ Ale to už bylo Wendy jedno, utíkala pryč ze školní budovy s radostí ve tváři, neboť už konečně začali prázdniny a paní Flemingovou teď dlouhou dobu neuvidí. Než stačila Wendy opustit školu, zastavil jí její spolužák Jakob. „To bylo parádní Wendy“ smál se ještě pořád Jakob a následně se zeptal „Nechceš jít s námi ještě do parku?“ Wendy se zamyslela s pohledem upřeným do země a odpověděla „Sice jsem slíbila otci, že ze školy půjdu rovnou domu a že mu pomůžu uklidit a uvařit, ale na chvíli bych určitě mohla.“ usmála se Wendy. Jakob ještě zvolal na ostatní kluky a holky co se honily přede dveřmi. „Tak jdeme, nebo tu snad chcete čekat na další školní rok?“ Děti posbíraly ze země své rozházené aktovky a dali se do běhu. Cestou do parku se ještě pošťuchovali a pořvávali. Lidé se v uličkách za nimi otáčeli, neboť jejich křikem narušovali pohodlnou atmosféru. Kolem postaršího páru proběhli dokonce tak nemotorně, až je skoro povalili na zem. Pán se celý rozhněvaný za nimi ohlédl a naštvaným tónem zakřičel „Ach ta dnešní mládež. Pevná ruka jim schází. To já, když jsem byl v jejich věku, tak …“ „Tak si byl úplně stejný“ dopověděla za něho jeho paní s úsměvem. Děti konečně doběhly na okraj parku. Jakob ukázal prstem na jeho vrcholek, kde stál mohutný strom a prohlásil. „Tak že, támhle je pikola a Wendy, ty budeš pykat první, jako trest za to, co si provedla paní Flemingové.“ ušklíbl se Jakob. Jakob byl také pěkně mazaný vykuk. Vymyslel by si na každého cokoliv jako důvod, proč má zrovna on začít pykat. Děti se rozeběhly do všech stran a Wendy stoupala vzhůru ke stromu na kopci. Vůbec jí to ale nevadilo, ten park měla ráda. Zejména to místo u mohutného stromu. Odtamtud byl krásný výhled na celý Londýn. „osmnáct, sedmnáct, šestnáct, patnáct …“ Wendy po cestě ke stromu odpočítávala začátek hry a nenápadně se kolem sebe rozhlížela a pozorovala ostatní, jak se snaží někam schovat. „tři, dva, jedna, před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát.“ Dopočítala Wendy u stromu a ihned se otočila. Letmým pohledem se porozhlídla po parku z leva doprava. Jako první si ihned všimla Emily. Snažila se tak nešikovně schovat ve křoví, až s ním hýbala natolik, jako když tam zrovna probíhal zápas dvou rozzuřených medvědů. Wendy vykřikla „Deset, dvacet Emily ve křoví.“ Emily to sice slyšela, ale křoví se stále bouřlivě hýbalo. Bojovala teď sama se sebou, aby se z něho vůbec dostala. Další místo, kam směřoval Wendy pohled byl nedaleký odpadkový koš. Pro Dennise viditelně nešťastná volba. Neboť jediné, co zatím dokázal, bylo za ním schovat pouze hlavu. Zbytek jeho těla tak bylo viditelné jako signalizační praporek. „Deset, dvacet Dennis za košem.“ Zvolala Wendy. Na ostatní se už musela Wendy rozejít a jak tak chodila po parku, nacházela postupně i ostatní. Dole u cesty byl zmrzlinový stánek na kolečkách a za ním se schovával Jakob. Tak moc se snažil, aby mu nebyla vidět žádná část těla, až to vypadalo tak, že s vozíkem srůstá. Zmrzlinář si toho samozřejmě všiml a protože neměl zrovna co na práci rozhodl se Jakoba ještě o něco více namotivovat. „Pss, kluku. Když tě najde až jako posledního, máš u mě zdarma zmrzlinu.“ Řekl zmrzlinář s úsměvem ve tváři. „Platí“ chichotal se Jakob. Už zbývali poslední tři kluci, mezi nimi i Jakob. Wendy se pozvolna blížila ke zmrzlinovému vozíku, když tu si povšimla sedícího pána na lavičce. Četl noviny, přes které nebyl vidět. Nebylo na tom nic divného až na to, že ten pán skoro nedosáhl nohami na zem. Wendy hbitě přiskočila a strhla noviny. „A mám tě Elliotte. Už zbývají jenom dva“ Zmrzlinář si toho všiml a řekl si, že to Jakobovi trochu stíží. Škodolibě se rozjel s vozíkem a aby na sebe více upozornil, začal vykřikovat. „Zmrzlina na prodej. Vanilková zmrzlina. Jahodová zmrzlina.“ Jakobovi najednou zmizela za zády opěra, až se z toho svalil na zem. Toho si ale Wendy ještě nestačila povšimnout. Zpozorněla až když uviděla, jak za vozíkem mizí hubená noha. Stále nevěděla, který z posledních dvou kluků to je. Nemohla vykřiknout žádné jméno, tak se za vozíkem rozeběhla. Zmrzlinář začal ještě více zrychlovat. Jakob musel lézt po čtyřech takovou rychlostí, aby zmrzlináři vůbec stačil, že už z toho začínal vrávorat. Celé tohle divadlo přerušil pes, který podběhl Wendy pod nohama až ji povalil na zem. Pes pokračoval dál v běhu, jeho cíl byl jediný. Ukořistit klacek, který mu jeho pán hodil. Wendy seděla na zadku a za psem se ohlédla. Byl úplně stejný, jako dědův pes Billy. Wendy se zasněla, jak děda jednoho dne přivedl domu psa, kterého našel venku opuštěného. Vypadal jako obrovská chlupatá koule celá ušpiněná od bláta a přes chlupy v očích ani neviděl. Babičce se to tehdy vůbec nelíbilo, doma ho mít nechtěla. „Budou z něho pořád lítat jenom chlupy a já je budu muset uklízet a taky nám určitě něco rozkouše“ pokřikovala babička. Byla vždy v domácnosti ta přísnější. Děda mu dal jméno Billy, protože mu jednoho podobně nemotorného a ztřeštěného kluka připomínal. Ještě ten den si Wendy s dědou udělali z babičky srandu. Babička ráda sedávala v křesle a četla si knihy. Děda vzal kousek syrového masa a hřebíkem jej přibil ze spodu křesla. Poté počkali, až si babička půjde opět sednout do křesla a číst si knihu. Jakmile babička usedla do křesla a příjemně se uvelebila, pustil děda s Wendy do pokoje Billyho. Ten se okamžitě řítil k babičce a vší silou se snažil dostat přes její nohy pod křeslo až babičku i s křeslem začal nadzvedávat. „Co to vyvádíš, ty pse! Koukej toho nechat! Huš!“ Pořvávala babička v jednom kuse. Billy byl ale tak intenzivní, že chvílema až jezdil s babičkou a jejím křeslem po podlaze. Ještě nějakou chvíli tohle divadlo pokračovalo a Wendy s dědou se přitom váleli smíchy na podlaze schovaní za futry pokoje. Wendy ráda vzpomínala na to, jak jí děda vyprávěl nádherné příběhy před spaním. Nebo jak si venku hráli na piráty, statečné rytíře, i na to, jak spolu zlobili babičku, která byla vždy tak přísná a věčně je napomínala. V ten moment si i uvědomila, že už by opravdu měla jít domu a pomoci otci s domácností, jak slíbila. Měl přijít pozdě večer domu a nechtěla, aby vše musel udělat sám, když jedou zítra brzy ráno k dědovi a babičce. Wendy vstala a celá se očistila rukama od trávy a hlíny. „Končím, už musím domu. Konec hry“ volala Wendy. Pro Jakoba to byla úleva. Neboť už minimálně jeden metr zaostával za zmrzlinovým vozíkem a spíš se válel na cestě. „Ano, ano. Vyhrál jsem zmrzlinu“ Křičel radostně Jakob a s velkou úlevou seděl na zadku, že už nemusí pronásledovat zmrzlináře. Ten přidal do kroku ještě o něco více. Moc se mu nechtělo zmrzlinu darovat. Toho si ostatně po chvilce všiml i Jakob a tak radost vystřídala obava. „Hsalo, halo, co ta zmrzlina, vždyť jste mi jí slíbil! Kam to odcházíte, halo“ volal Jakob a rozeběhl se za zmrzlinářem. Wendy sebrala svou aktovku, rozloučila se s dětmi a odebrala se z parku zpět do rušných ulic. Otec Wendy pracoval jako účetní ve společnosti zabývající se výrobou letadel. Byla to velká továrna nedaleko Londýna zaměstnávající spousty lidí. Měl hodně práce, díky které se v továrně zdržoval do pozdních večerních hodin. A tak Wendy posledních pár let chodila často ze školy hned domu, aby svému otci pomohla a neměl to tak těžké. Naučila se uklízet, vařit, prát prádlo a sem tam i něco drobného opravit. Cestou se Wendy ještě rozhodla, že si udělá poslední radost, něž dorazí domu. Tam už taková zábava nebude, jenom samé pracovní povinnosti. Chtěla si koupit něco za své ušetřené peníze. Sem tam občas od dědy nebo od otce nějaké dostala. Letmým pohledem zkontrolovala ve své pravé kapse peníze, zda je při běhu neztratila a vydala se do ulice s obchody, kterou dobře znala. Chodívala tam občas se svým otcem na zmrzlinu. Čím více se k ulici s obchody přibližovala, tím více se ozýval ruch velkoměsta, cinkající tramvaje, burácející motory automobilů, občasné troubení a hlasité pokřikování. Wendy do rušných ulic města chodila ráda, mezi její oblíbenou aktivitu patřilo pozorování kolemjdoucích lidí. Někteří ji přišli směšní, třeba jako pán s plnovousem končícím na hrudi a s buřinkou na hlavě. Ta byla stejně kulatá, jako jeho břicho, které vykukovalo ven v prostoru mezi kalhoty a košilí. Někteří byli zase nudní nebo zajímavý. Jiní ji přímo fascinovali, zejména mladé dámy, které byly oděny v krásných barevných šatech ztělesňující jejich křivky. Na hlavách nosily výrazné klobouky, nebo pozoruhodné účesy vždy doplněné blyštivými náušnicemi či náhrdelníkem a s chůzi tak ladnou, jako by se vznášeli. Když Wendy procházela ulicí plnou obchodů, zahlédla přesně takovou mladou dámu, pohled na ní jí doslova uhranul, že se zastavila a zůstala stát nehybně jako kamenná socha. Z tohoto stavu jí ale velmi rychle probudil starší neohrabaný pán, který kam si pospíchal a který do ní vrazil tak silně, až se zapotácela a zastavila o sklo vitríny postranního obchodu „Dávej bacha dítě“ zabrumlal. „Ignorant jeden“ tiše prohlásila Wendy a otočila se na vitrínu, aby zkontrolovala, zda jí nepoškodila. V tu chvíli se na sebe podívala a upřeným pohledem shlédla oblečení, které měla na sobě. Boty černé a špinavé, které už se dávno nelesknou. Podkolenky každá jinak vyhrnutá se světle šedou barvou. Stejně jako její svetr, ze kterého bylo patrné, co měla mladičká Wendy k snídani. Sukně byla tmavě šedá lemovaná černými pruhy „Skoro jako na pohřeb“ prohlásila Wendy. Prohlédla si ještě své dlouhé blonďaté vlasy a ty výrazně modré oči, které jí plně charakterizovali. A s pocitem, že to není ještě tak zlé začala zase vnímat okolní svět. Všimla si, že celou tu dobu stojí před obchodem s dámskou módou. Ve výloze jí zaujal černo bílý klobouk s černou mašlí a s bílou linkou na okraji. Ale v takovém obchodu ještě Wendy nebyla a tak byla trochu nejistá, co jí tam vlastně čeká a jak by se zde měla vůbec chovat. Jenže klobouk se jí natolik líbil, že sebrala veškerou odvahu a vstoupila do obchodu. Poté, co Wendy otevřela dveře obchodu, si hned všimla vysokého pana s dlouhýma rukama, nohama s hubenou postavou oděného do černého obleku a s knírkem tak černým a hustým, až přes něj neviděla jeho nos. Tak vysokého pána snad nikdy v životě ještě neviděla. Ten to pán si Wendy ihned všiml a se zamračeným výrazem jí pozoroval, jak kráčí mezi regály vystaveného zboží. V prodejně byl ještě jeden malý, zavalitější pán, který v tu chvíli obskakoval starší dámu a až podlézavým jednáním jí pochvaloval veškeré oblečení, které si zrovna zkoušela „Noto je krásné, úplně Vám to sedí. A jak to zvýrazňuje Vaši krásu, úplně mě oslňujete madam“ Ji ale nezajímalo, co vůbec říká. Jenom si zalíbeně prohlížela sama sebe v zrcadle se sebevědomím pohledem. „No když já nevím, myslím si, že ty šaty nejsou dostatečně zajímavé, aby se mohli rovnat mé kráse“ nespokojeně promlouvala a korutila se u toho ze strany na stranu jako kdyby zrovna tancovala salsu. Wendy tomu všemu nevěnovala příliš pozornosti a hledala klobouk z výlohy, který se jí tuze tak líbil. Poté co minula vystavené šaty a sukně jej konečně objevila. Ihned si ho vyzkoušela a podívala se do přistaveného zrcadla. Nemohla se na sebe ani přestat dívat, jak moc se jí klobouk líbil. Po chvíli prohlížení se podívala na cenu, kolik klobouk stojí. Lehce vyvalila oči a zamumlala “To je hodně“. Bylo to ale přesně tolik, kolik měla v kapse. Vzpomněla si přitom na větu, kterou říkal její děda vždy, když jí dával nějaké peníze. „Kup si, ale neutrať“ A tak Wendy nervózně přešlapovala na místě a váhavě ze sebou bojovala, zda si jej má koupit. V tom ale její dlouhé rozhodování přerušil vysoký hubený pán, kterého potkala při vstupu do obchodu a který se teď po ní vrhnul. A se slovy „A mám tě zlodějko jedna“ jí pevně chytnul jednou rukou za klobouk a druhou jí uchopil za zápěstí. Wendy se natolik lekla, až pustila klobouk a druhou rukou se vyškubla z jeho sevření. Ihned se dala na útěk pryč z obchodu. Z vysokého hubeného pána se vyklubal nemotorný hlídač, který při snaze chytit opět Wendy za ruku při jejím zběsilém úprku svou nemotorností poházel veškeré stojany s oblečením všude okolo. „Co to děláš ty nemehlo! Koukej vstát a chyt jí!“ Zařval na hlídače menší zavalitější prodavač, který obskakoval starší dámu. Wendy rozrazila dveře obchodu a vlétla na ulici zběsile máchajíc rukama kolem sebe. Zastavila se o první hlouček lidí a zmateně se začala rozhlížet kolem sebe. Byla tak vyděšená, že vůbec nevěděla, co má dělat. Vysvobodil jí až zvuk cinkající tramvaje. Rozběhla se směrem k ní, když tu najednou zaslechla tón skřípajících brzd. Automobil zastavil jen tak tak před právě probíhající Wendy a s hlasitým troubením se ozval i řidič automobilu „Sakra holka, co to vyvádíš! Chceš se nechat přejet.“ Wendy se ani neohlédla, měla jediný cíl, stihnout právě rozjíždějící se tramvaj, která by jí z této situace vysvobodila. Hlídač vyběhl z obchodu a všiml si, jak Wendy mizí i s tramvají pryč. Došlo mu, že tady už nic nenadělá. Vrátit zpět do obchodu se ale nechtěl. Když se vrátí tak rychle bez malé zlodějky, bude na něho určitě jeho šéf ještě dál pořvávat, jak moc neschopný trouba to je. Rozhodl se proto, že se projde ještě kolem bloku a vrátí se zhruba za hodinu s příběhem, že malou zlodějku nakonec chytil a předal strážníkovi, kterého potkal. Wendy doběhla do tramvaje, snažila se zklidnit své rozbušené srdce a popadnout dech. Upřeným pohledem se před sebe dívala a snažila se pochopit, co že se to právě vlastně vůbec stalo. „Vždyť jsem přece nic neukradla, proč na mě ten pán křičel?!“ zamračila se Wendy. „Pro dnešek až moc zážitků“ pomyslela si Wendy. Popošla až na konec vagonu a usedla na jediné volné místo. Otupělým pohledem hleděla ven z okna. Těšila se domu a na další den, až uvidí dědu. Když zatočila tramvaj do ulice, ve které Wendy bydlela, všimla si, že přímo před jejím domem stojí paní Flemingová a její Táta. Paní Flemingová zběsile mávala kolem sebe rukama a co si pokřikovala na otce Wendy. Chudák pan Watson tam jen stál s hlavou sklopenou k zemi jakoby jí ani neposlouchal. Wendy bylo okamžitě jasné, co tam paní Flemingová vypráví. „Pane Whatson, vím, že to nemáte jednoduché, ale důsledně Vás žádám, abyste vaši dceru Wendy vychovával přísnější rukou. Dnes mi ve škole přivázala šuplík touto gumou ke školní lavici, abych jej nemohla otevřít. Samozřejmě, že jsem přitom i upadla a narazila si záda. Podívejte, tady už se mi dělá modřina a ještě teď to pořádně bolí!“ běsnila paní Flemingová. Tramvaj se zastavila a Wendy z ní vystoupila. Nohy jí ztuhly a nechtěli už udělat jediný krok. Bylo jí jasné, co jí doma čeká. A chtěla utéct pryč. Zároveň ale věděla, že by to tím jenom zhoršila. A tak jí nezbývalo nic jiného, než tomu čelit. Čím více se Wendy blížila ke dveřím jejího domu, tím více se paní Flemingová upřeně na Wendy s rukama v bok dívala. „Jak sem vůbec mohla zvládnout dojít?“ Pomyslela si Wendy s úšklebkem ve tváři. Pak jí ale začalo čím dál více docházet, jak se na ní bude její táta moc zlobit a tak došla k otci pokorně s hlavou sklopenou do země. Jen co Wendy došla ke svému otci a ten si ji všiml, promluvil směrem k Wendy. „myslím Wendy, že zde dlužíš paní Flemingové velkou omluvu.“ „Velice se Vám omlouvám paní Flemingová. Zapomněla jsem uvázanou gumu na vašem šuplíku, když jsme si s ní o přestávce hráli. Netušila jsem, že Vám to způsobí i vážná zranění“ Pronesla Wendy omluvu s lehkým rýpnutím. Paní Flemingová dala ruce v bok a hluboce se nadechla k začínajícímu proslovu. Wendyno pošťouchnutí samozřejmě neušlo ani pozornosti pana Whatsona. Ten raději začínající proslov paní Flemingové utnul okamžitou větou. „Děkuji Vám paní Flemingová za vyčerpávající informace. Nápravu školního chování zde přítomné Wendy doma patřičně samozřejmě probereme. Přeji Vám příjemný zbytek dne paní Flemingová.“ Pan Whatson uchopil Wendy za ruku a druhou si uchopil klobouk do ruky a lehkým přikývnutím se rozloučil s paní Flemingovou. Poté se odebral s Wendy do vně domu. Bydleli ve třetím patře bytového domu. Celou tu cestu po schodech nahoru Wendin otec mlčel. Pro Wendy to byla snad nejdelší cesta po schodech v jejím životě, každý schod jako by byl jedno celé patrové schodiště. Po příchodu do bytu se otec Wendy ihned odebral do své pracovny a pozvolna za sebou zavřel dveře. Wendy se rozhodla otcovo zklamání alespoň trochu zmírnit a tak se okamžitě vrhla na úklid domácnosti. Uběhlo už mnoho minut a Wendin otec stále nevycházel ze své pracovny. „Přichystám mu ještě dobrou večeři“ pomyslela si Wendy a pustila se do vaření. Wendy se tak moc snažila uvařit dobrou večeři až při tom kmitáni upustila na zem talíř, který se okamžitě rozbil. Střepy se rozlétly do celé místnosti. Wendy se to občas stávalo, často byla velmi zbrklá a její táta ji za to vždy vynadal. Wendy stála nehnutě s očekáváním řádného výprasku. Tentokrát se ale nic nedělo. Dveře pracovny zůstávali stále zavřené. Wendy přestala otálet, popadla koště a začala uklízet. Jakmile byla večeře hotová a přichystaná na stole, odhodlala se Wendy zaklepat na dveře otcovi pracovny. „Večeře je na stole tatínku“ dodala jemným hlasem a odebrala se usadit k jídelnímu stolu. Otec Wendy chvíli na to z pracovny vyšel a zamířil pomalou chůzí k jídelnímu stolu. Vypadal jako by byl chorý. Wendy očekávala otcův proslov o jejím chování a příslušné potrestání. Ovšem nic takového se vůbec nedělo. Po celou dobu večeře bylo takové ticho, jako by bylo téměř hmatatelné. Jen místy jej prořízl zvuk cinkajících příborů o porcelánové talíře. Wendy dojedla večeři o něco dříve než její otec ale i tak se bála od stolu odejít, stále totiž čekala, co se bude dít. Když otec Wendy dojedl, pozvolna složil příbory k sobě na talíř. Ruce na stole založil do sebe a s hlavou sklopenou stále do porcelánového talíře řekl „Wendy, musím si s tebou promluvit“. Wendy zbystřila a pomyslela si „UŽ je to tady“. Podívala se na otce a vykřikla „Už to nikdy neudělám, slibuji, budu moc hodná“. „Ne Wendy“ odvětil otec, „Slibuji, otče“ nenechala se Wendy jen tak odbít. „Ne, poslouchej Wendy, chci ti říct něco jiného“ Zastavil Wendy otec. Wendy se uklidnila a začala svého otce poslouchat. Otec se nadechl a spustil „Víš Wendy … no…. dnes mi do práce přišel telegram“ následovalo několika vteřinové ticho, po té pokračoval „Jde o tvého dědu, před dvěma dny zemřel“ dokončil větu jako by mu slova v puse ztěžkla. Wendy se ihned zalili oči slzami, chvíli jenom tak seděla a nevěděla, jak má reagovat. Otec k ní ještě dále promlouval, ale Wendy už slova ve své hlavě neslyšela. Slyšela jen matné dunění jako by na ní někdo mluvil a ona byla ponořená ve vodě. Po chvíli Wendy neohrabaně vyběhla ze židle směřujíc do svého pokoje. Zabouchla za sebou dveře takovou silou, až nad nimi upadl kus staré omítky. Skočila na svou postel a vzteky začala mlátit do polštáře. Její smutek přešel do obrovského vzteku, nechtěla tomu uvěřit, vždyť děda byl pro ni vším. Rázem zvolala „Proč děda! Proč ne paní Flemingová nebo babička!“ a zabořila obličej do svého polštáře tak hluboko, jak jen mohla. Wendy ještě nějakou chvilku tak to ležela. Vztek začínal pomalu opadat a střídal jej smutek a pláč. Začala si i uvědomovat, co řekla. „Omlouvám se, že jsem něco takového vůbec řekla. Dědovi by se tohle určitě vůbec nelíbilo“ zamumlala do polštáře. Následující noc byla pro Wendy hodně bolestivá. Téměř celou ji proseděla u otevřeného okna zírající na oblohu plnou hvězd. Tak moc si přála dědu opět vidět až se jí i chvílemi zdálo, že děda sedí vedle ní. Hlavou jí běžely různé myšlenky, mezi nimi byla i ta, jak teď bude trávit prázdniny. S babičkou taková sranda jako s dědou nebyla a byla protivná. To co Wendy u jídelního stolu při řeči svého otce už nevnímala, bylo to, jak jí říkal, že následující den brzo ráno vyjedou za babičkou, aby se mohli zúčastnit dědova pohřbu. Kapitola druhá Pohřeb Svítalo, sluneční paprsky pozvolna osvětlovali otevřeným oknem pokoj Wendy a její prázdnou postel. Ruch velkoměsta začínal být stále hlasitější a hlasitější. Wendy to ale bylo jedno, neboť usnula až těsně před svítáním. Byla svalená pod oknem pokoje a zamotaná do své peřiny. Dveře jejího pokoje se pozvolna otevřeli a do místnosti pomalými krůčky vstoupil otec Wendy. Sklonil se k malé Wendy a ruku jí položil na rameno. Jemným a tichým hlasem jí zašeptal do ucha „Wendy vstávej, vstávej. Za chvíli bychom měli vyrazit“. Otec wendy to ještě párkrát zopakoval, až se Wendy skutečně začala probouzet. „Wendy vstávej, musíme jet za babičkou na pohřeb dědy“ Tou to větou otec Wendy připomněl včerejší večer a rozplynul tak její jediné naděje, že to byl jenom zlý sen. Wendy přikývla, aby dala najevo svému otci, že rozumí, načež její otec vstal a odešel z pokoje. Wendy se malátně postavila a porozhlédla se po pokoji, co všechno si bude muset sebou zabalit. Nejvíce ji znepokojoval pohled na své černé oblečení, které ji svou barvou připomínalo, k čemu se používá. Poté co si vše zabalila, se odebrala ke vstupním dveřím, kde už na ni čekal její otec. Ctil její velký smutek a tak na ni v ničem nenaléhal. Když k němu Wendy došla, uchopil její kufr, zavřel za nimi dveře a pokračovali spolu dál po schodišti k autu, které měli před domem zaparkované. Když šla Wendy po schodišti, uvědomovala si, jak byla její včerejší obava z výprasku od svého otce na stejném místě malicherná. Přála si, aby včera výprask naopak zažila a byl to tak její jediný nejhorší zážitek z onoho dne. Když byli konečně před domem, nasedli do otcova automobilu. Bylo celé černé vpředu s výraznou stříbrnou mřížkou, po stranách velké zaoblené blatníky a nad nimi dvě velká kulatá světla. Wendy měla to auto ráda. Ale teď, když věděla, kam jí odveze, se jí zrovna moc nasednout do otcova automobilu nechtělo. Wendy pozorovala, jak za okny automobilu míjí jeden dům za druhým. Hlavou jí běželo ale tolik myšlenek, že ani nepoznala, že se domy, jak čas plynul, měnili v louky, pole a malé vesničky. Nakonec Wendy usnula. „Wendy, Wendy, vstávej, už jsme tady“ ozývalo se z předního sedadla. Wendy otevřela oči a skutečně, vše kolem sebe velmi dobře poznávala. Právě přijížděli k velké černé ocelové bráně, kterou obklopovali na každé straně kamenné sloupy, každá se sochou lva. Nad ocelovou bránou byla dlouhá prohnutá konstrukce s vyobrazeným erbem, ve kterém byl černý havran nesoucí na zádech W jako symbol příjmení babičky a dědy, jmenovali se také Watsonovi. Od brány vedl ještě nějaký kus písčité cesty, která byla po obou stranách lemována velkými vzrostlými listnatými stromy. Na konci té cesty stál rozlehlý kamenný dům. Měl dvě patra a na střeše spousty komínů. Postranní pokoje domu byly vystouplé před dům, jako by dům tvořil písmeno U. Uprostřed domu se nacházeli velké dřevěné vstupní dveře. Už jen jeho vzhled vykazoval, že zde stojí opravdu dlouho. Před domem bylo malé okružné parkoviště dříve sloužící jako točna koňských povozů. Zde otec s Wendy zastavili své vozidlo. Vystoupili z vozu a po zdolání dvou schodu vedoucích k masivním dřevěným dveřím na ně pomocí kovového klepátka zabouchali. I přes mohutné dveře byl slyšet dutý, linoucí se zvuk pomocí ozvěny v domě. Netrvalo dlouho a babička otevřela dveře, bez jediného slova nejprve obejmula Wendy i jejího otce najednou. Všem třem se zastavil čas. Ještě nikdy netrvalo objetí od babičky tak dlouho. „Chyběli jste mi“ pronesla babička a pozvala je dál do domu. Jen co zavřela dveře, dala se s otcem Wendy do řeči. „Jakou jste měli cestu?“ „Byla bez problémů paní Whatsonová, děkuji za optání“ odvětil mile pan Whatson Wendy se ani nezastavila a od dveří směřovala rovnou do leva, kde byla dědova pracovna a děda tam trávil většinu svého času. Do pracovny mohla vždy vstoupit pouze za přítomnosti dědy, ale to jí teď starosti nedělalo. Chtěla se přesvědčit, zda tam děda opravdu není. Stále nechtěla uvěřit, že je děda opustil. Otevřela dveře a opravdu, pokoj zel prázdnotou. Wendy zůstala stát a jen nehybně hleděla do chladné místnosti. Dědova pracovna byla pro Wendy vždy kouzelné místo. Uprostřed pokoje ležel na zemi velký červený koberec se zlatými prvky, po stranách byli dvě štíhlé, dlouhé okna a mezi nimi visel velký obraz. Všude okolo byli skříně plné knih, které jakoby vyplňovali veškeré volné místo na zdech pokoje. Pod obrazem se tyčil mohutný dřevěný stůl s psacím strojem, lampičkou a stříbrnou soškou havrana. V pokoji bylo ještě plno dalších zajímavých předmětů. Bylo jich tolik, že je Wendy nedokázala ani ještě všechny pojmenovat. Wendy se smutným pohledem zavřela dveře. Přivítala ještě psa Billyho, který se k ní z chodby leností sotva valil. Poté se odebrala po dlouhých dřevěných schodech, které zdobili vstupní halu, směrem do svého pokoje. Dům byl veliký a měl mnoho místností, a protože sem Wendy jezdila každý rok na celé prázdniny, měla zde i vlastní pokoj. Když Wendy otevřela dveře pokoje, nepřipadal jí už tak veselý jako dřív, kufr pohodila do kouta a svalila se do své postele. Ležela teď na posteli a upřeným pohledem se dívala na strop pokoje. Hlavou jí běžely různé myšlenky. Wendy byla unavená a přemýšlení ji natolik vyčerpalo, až po chvíli usnula. Mezitím seděl otec Wendy s babičkou v jídelní místnosti a posmutně s ní vedl konverzaci. „Přijměte mou hlubokou upřímnou soustrast paní Whatsonová. Váš manžel byl opravdu velký člověk a jeden z posledních džentlmenů v této době. Jsme hrdý, že mohu nést jeho jméno a že jste mě do své rodiny tak vřele přivítali“ Řekl Wendyn otec. „Děkuji ti Tome, jsem moc ráda, že vás tu oba mám“ odpověděla babička. „A jak se to stalo?“ zeptal se Wendyn otec. „Zemřel ve spánku“ pronesla smutně paní Whatsonová, zahleděla se do podlahy jídelny a dál pokračovala zarmucujícími větami. „Zemřel doma, tak jak si to celý život přál. Teď už je tam nahoře, šťastný se svou dcerou. Často o ní hovořil, že se těší na to, až se s ní jednoho dne bude moci opět shledat.“ vzlykla babička. „Ano, život je někdy krutý a bere nám ostatní, které tolik milujeme. A poté, co nám vzal milující ženu, dceru a mámu, nám teď odebral i jejího otce. „Je to dlouhá doba a všem se nám stále po ní stýská. Bohužel život přináší mimo radosti i tyto velké rány, které se nikdy nezhojí.“ Ještě dodal pan Whatson a objal babičku Wendy. „Pojďte paní Whatsonová, půjdeme se ven projít, snad přijdeme na jiné myšlenky. Váš manžel by určitě nechtěl, abychom zde seděli u stolu a oplakávali jej. Vždycky říkával, že život je moc krátký na to, abychom o něm ještě přemýšlely.“ „Máš pravdu, Tome“ odpověděla paní Whatsonová a spolu s otcem Wendy se odebrali ke vstupním dveřím. Oba se oblékly do kabátů a paní Whatsonová se ještě rozhlédla po velké vstupní hale jejich starého domu. Její dům vypadal najednou tak prázdný a studený. Pak už se za nimi zavřely dveře. Wendy otevřela oči a zjistila, že venku už je tma. Došlo jí, že musela spát několik hodin. V tom se ozval zvuk, jako když spadne nějaký kovový předmět na dřevěnou podlahu. „Co tam babička s dědou vyvádí“ pomyslela si a zvědavost jí donutila vylézt z postele. Wendy se zastavila v otevřených dveřích. Bylo jí divné, že neslyší žádné hlasy a nevidí ani žádné světlo. Chodby domu byli prázdné, tiché a tmavé. Wendy dál stála a se zatajeným dechem se snažila zaslechnout nějaký další zvuk. Dům ji ještě nikdy nepřipadala tak strašidelný jako teď. Po chvíli opět uslyšela slabý hluk vycházející z dědovi pracovny. Potichu došla až na hranu začínajícího schodiště, odkud viděla na dveře dědovi pracovny. Bylo jí divné, že se v ní nesvítilo. Rozhodla se ji tedy prozkoumat. Wendy opatrně našlapovala po dřevěných schodech a stále doufala, že v pracovně objeví babičku nebo otce. U otevřených dveří pracovny spal Billy převalený vzad. Wendy věděla, že Billy není hlídací pes, spal dokonce tak tvrdě, že by ho nevzbudil ani zloděj, který by mu kradl jeho obojek z krku. Najednou se ozval skřípavý zvuk starých schodů a zpracovny se přestaly linout slabé zvuky. Wendy ztuhla. Srdce jí bušilo, že neslyšela nic jiného. Její zvědavost byla ale tak silná, že sebrala veškeré zbytky své odvahy a dokončila zbytek kroků ze schodů. Opatrně se vyklonila přes okraj vstupních dveří a zjistila, že v pracovně vůbec nikdo není. Nebyl tam žádný nepořádek a zdálo se, že ani nic nechybí. Wendy pro jistotu rozsvítila světla v pokoji, aby se ještě jednou přesvědčila. A skutečně, nikdo nikde nebyl i okna byla zavřená a zamčená. Přitom, když se vykláněla zpoza rohu, ucítila na svých vlasech lehký vánek, který Wendy jemně rozvířil její dlouhé vlasy. Moc tomu nerozuměla. Ještě chvilku vyčkávala, zda něco nepřehlédla. Ale když se i tak po delší době stále nic nedělo, zhasla světla a odebrala se zpět do své postele. Svítalo a ticho studeného pokoje chvílemi přerušoval ptačí zpěv. Wendy ležela na zádech, hleděla vzhůru a hlavou se jí honili myšlenky, že by dala teď cokoliv za to, aby tuto chvíli mohla vyměnit za jakoukoliv veselou strávenou se svým dědečkem. Ozvalo se jemné klepání na dveře „Wendy, už musíme jít.“ Pronesl otec Wendy „Ano, vím, už nespím otče, za chvilinku budu dole“ odpověděla Wendy. Když se všichni vypravovali na dědečkův pohřeb a stáli u vstupních dveří, Wendy prohlásila „Otče, včera večer byl někdo v dědečkově pracovně“ Otec se naklonil a letmým pohledem se podíval do dědečkovi pracovny. Vše se zdálo, jak má být bez zjevného poškození, či známek odcizení jakýchkoliv předmětů. „A ty si toho někoho viděla Wendy?“ odpověděl překvapeně otec Wendy. „Neviděla, ale slyšela jsem, jak se z pracovny ozývaly takové divné zvuky“ „To se ti asi jenom něco zdálo, tady náš Billy by mu jinak určitě natrhl zadek, vid Billy?“ a pohladil po hlavě Billyho, který seděl na zadku a šťastně vrtěl ocasem. „Billy by ho tu spíš provedl“ narážela Wendy na mírumilovnou povahu Billyho a pokračovala „Taky jsem cítila, jak mi průvan ofoukl vlasy, když utíkal oknem.“ Otec Wendy se rozešel k oknům dědovi pracovny a zkontroloval jejich uzamčení. „Okna jsou zabezpečena Wendy. Nenapadá mě žádný způsob, jak by ten někdo mohl utéci oknem a ještě jej po sobě zavřít a zamknou.“ Otec Wendy přistoupil blíže k Wendy a poklekl před ní. Rukama ji uchopil za ramena a smutným hlasem dodal „Víš Wendy, já chápu, že je to pro tebe také těžké, vím, jak si dědu měla moc ráda. A chápu, že si z toho celá rozrušená a …“ a než stačil dopovědět větu, vyškubla se Wendy z jeho uchopení. „Ale já si nevymýšlím, já … já“ vzala Wendy odpověď a jen se nehnutě dívala do prázdného rohu místnosti. Otec Wendy se postavil ke vstupním dveřím a uchopil kliku. Ohlédl se ještě směrem na babičku a Wendy a zeptal se „Jste připravení, můžeme už vyrazit?“ V tu chvíli se na sebe všichni tři jen dlouze podívali, jako by nikdo z nich nedokázal říct, že je připraven na to, co je za malý okamžik čeká. Na poslední rozloučení s panem Whatsnonem. Pohřeb byl pro Wendy velice nepříjemnou a bolestivou chvílí. Vše bylo ponuré, i počasí moc nepřálo. Mraky byli šedé a chvílemi pršelo. Wendy jen nehnutě seděla na bílé židli obklopena dědovými nejbližšími přáteli a rodinou. Po tváři jí ztékali kapky vody. Nebylo poznat, zda patří slzám nebo dešti. Kněz nad dědovou rakví předčítal, jaká si slova z bible, kterým Wendy moc nerozuměla a ani je nevnímala. Zamyšleně hleděla do země a jen přemýšlela, jak citelná a bolestivá ztráta ji zasáhla. Když farář dokončil svou řeč, chtěla jít Wendy už pryč. V tu chvíli ale přišla řada na vyjádření soustrasti dědečkových přátel rodině. Wendy se seřadila vedle babičky a svého otce. Tolik neznámých lidí Wendy objímalo, až jí to začínalo být nepříjemné. Později ale k Wendy přistoupil postarší pán, toho už poznávala. Byl to pan Douglas a často jej vídala u dědy v pracovně. „Upřímnou soustrast Wendy“ řekl pan Douglas jemným hlasem a pokračoval „S tvým dědou jsme byli dobří přátelé a proto mě poprosil, abych ti dal tohle, až tady jednou nebude“ a podal Wendy obálku. „Děkuji, pane Douglas“ odpověděla Wendy, potřásla mu rukou a s otcem a babičkou se odebrala k jejich zaparkovanému autu. Wendy se do obálky ani nepodívala, v tu chvíli zvědavá nebyla. Chtěla být už hlavně pryč z tohoto místa. Odpoledne musel otec Wendy odjet zpět do Londýna, aby následující den nepřišel pozdě do práce, neboť cesta domu byla dlouhá. Než otec odjel, přišel za Wendy do jejího pokoje. „Wendy, vím, že to pro tebe není jednoduché, ale i tak bych byl moc rád, kdyby si tu na prázdniny zůstala a postarala se o babičku. Stejně bych se ti doma nemohl věnovat, máme toho teď v práci opravdu hodně“. Wendy nejprve pomyslela na spousty nezáživných dnů, které ji zde budou zajisté čekat. Protože jenom díky dědovi, který tvořil zábavu, měl tento dům své kouzlo. Pak si ale vzpomněla na babičku, jak se dnes na pohřbu tvářila, bylo ji jí líto. „Dobře otče, postarám se o babičku, ale kdo se bude starat o tebe v Londýně, když tam nebudu?“ odvětila Wendy. „S tím si už nedělej starosti“ pousmál se otec. „Zvládl jsem to i před tím, než si mi začala pomáhat, zvládnu to i teď.“ Otec Wendy dlouze pohlédl na Wendy a ještě dodal. „Je to neuvěřitelné, jak ten čas letí. Už je z tebe dospělá mladá dáma. Maminka by z tebe měla velkou radost. Pojď, obejmi mě ještě pořádně, než odjedu“ a přitiskl k sobě Wendy tak silně, jak jen mohl. Pak už se za ním zabouchly jen dveře a odešel. Před odchodem z domu se otec Wendy ještě zastavil v dědově pracovně. Stál uprostřed místnosti a nehnutě si ji pomalu prohlížel, jako by se naposledy s dědou loučil. Děda zde trávil nejvíce času. Místnost teď ale zela prázdnotou. Po chvíli jeho pohled sklouzl na desku dědova pracovního stolu. Všiml si, že na něm leží noviny. Pozvedl je a zjistil, že obsahují novinový článek s úmrtím jeho ženy. Zamračil se, zmuchlal je a odhodil do odpadkového koše vedle stolu. Nechtěl jim nijak zvlášť věnovat svou pozornost. Poté se odebral ke vstupním dveřím domu. Wendy z okna ještě pozorovala, jak se její otec venku loučí s babičkou. „Šťastnou cestu Tome“ pronesla babička a objala pana Whatsona. „Děkuji vám paní Whatsonová, snad vám tu Wendy nebude dělat starosti“ odpověděl pan Whatson. „Ale kde pak, je to hodná holka“ usmála se babička poprvé od jejich příjezdu. Netrvalo dlouho a Wendy už jen viděla zadní světla jejich automobilu mizejíc v dáli příjezdové cesty k domu. Babička ještě pohlédla do okna Wendy pokoje. Věděla, že ji tam uvidí a s osamělým výrazem ve tváři odešla zpět do domu. Wendy stále seděla u okna a mlčky hleděla na příjezdovou cestu k domu. Její zarmucující pohled rozbil až zvuk kamene, který narazil do okna. Wendy se trochu polekala ale pak uviděla dole pod okny stát známou osobu. Byl jím její kamarád James, co si vždy s Wendy a jejím dědou hrával a který do stejné obce také jezdíval za prarodiči na prázdniny. Wendy otevřela okno a pozdravila „Ahoj Jamesi“ „Ahoj Wendy“ odvětil James a pokračoval. „Promiň, že tě takhle vyrušuju. Jen mi přišlo dobré, se pokusit ti udělat společnost, abys nebyla sama. Vím, jak si dědu měla ráda i mě taky moc chybí“ a James se začal zadrhávat a drbat rukou na hlavě. Plánoval jít Wendy trochu rozveselit a odtrhnout od myšlenek na dědu, ale uvědomil si, že jejich rozhovor započal spíše pravým opakem. Trošku ho i znervóznilo, že Wendy zatím nic, než pozdrav neřekla a stále na něho zírá z okna. Po chvilce přemýšlení a klopení zraku do země ze sebe vydal novou větu. „Napadlo mě, že bychom se mohli jít kouknout na naši pevnost do lesa, jestli tam ještě pořád stojí. Wendy si nejprve řekla, proč jí v tenhle okamžik otravuje s něčím tak bezvýznamným a jestli už na to není velká. Ale než Jamesovi odpověděla, podívala se za sebe do místnosti. Byla ponurá a chladná. Uvědomila si, že ji tu nic, než smutné myšlenky na dědu nečeká a tak se otočila zpět na Jamese a s lehkým úsměvem ve tváři odpověděla. „To zní fajn. Jen si vezmu něco teplejšího a budu hned u tebe.“ Cestou po schodech si Wendy ještě všimla psa Billyho, jak se válí v jeho oblíbené poloze na zádech u vstupních dveří. Vzpomněla si, jak s nimi Billy také pobíhal po venku a rozhodla se ho vzít sebou. „Tak pojď Billy.“ Zvolala Wendy nadšeným hlasem v dobré víře, že jej povzbudí k pohybu. Ale Billy jen dál ležel na zádech a jediné, čím pohyboval byli oči, kterými pozoroval Wendin pohyb ze schodů. „No tak Billy, si přece pes a ty rádi běhají po venku, čmuchají a honí zajíce nebo třeba slepice.“ Wendy se zastavila u Billyho a rukou do něho začala šťouchat. „Billy“ „No tak Billy. Pojď, půjdeme ven“ Billy však jevil stále stejný nezájem a převalil se pouze na bok. Poté se ozvalo dlouhé vzdychnutí, jako kdyby ten to pohyb byl velice náročný. „Dobře Billy, tak si tu teda bud, ale tu dobrotu si dám sama“ Jak byli uslyšel slovo dobrota. Okamžitě zvedl hlavu a s upřeným pohledem na Wendy nastražil i uši. Další pohyby dělat nechtěl, jenom přece si nebyl jistý, jestli slovo dobrota slyšel správně a jestli si Wendy nedělá třeba taky srandu. „Ano, tuhle dobrotu“ řekla Wendy a vytáhla z kabátu pamlsek. V tu chvíli Billy hbitě vyskočil a než mu ho Wendy stačila vůbec dát, už jej Billy v podstatě chroupal. „Najednou to jde“ usmála se Wendy. Když Wendy otevřela dveře, Billy z nich vystřelil jako neřízená střela, div Jamesa nepovalil. James se otočil dokola a pozdravil Wendy „Ahoj. Jsem moc rád, že jdeš se mnou. „ „To já taky. Ráda se opět podívám po roce na naši pevnost“ odpověděla Wendy. „To já taky, jsem zvědav, jestli ještě pořád drží a někdo ji nezboural“ usmál se James. Pak mu ale ztuhl úsměv na tváři a se sklopenou hlavou do země pronesl. „Tvého dědy je mi moc líto. Měl jsem ho rád a bude nám tu všem chybět. Kdybys cokoliv potřebovala, tak …“ „To je dobrý Jamesi“ Přerušila ho Wendy trochu neštvaně a dala se do kroku. Pak si ale uvědomila, že se James na ní snaží být milý a za dědův odchod přece nemůže. Zastavila se v chůzi a otočila se na Jamese „Si hodný, děkuju ti, ale určitě to nebude potřeba. Jen se prosím už o dědovi nebavme, ano?“. „Dobře Wendy, omlouvám se“ odpověděl James. „To je dobrý, nemusíš se omlouvat, vím že si to myslel dobře.“ „To je jasný, vždyť jsem měl tvého dědu taky …“ zasekl se James s pokřiveným výrazem ve tváři „Promiň, já už raději nic říkat nebudu“ sypal si James popel na hlavu „To nemusíš, stačí se jen prostě vyhnout všemu, co se týká mého dědečka“ kroutila Wendy hlavou a otočila se. Dál už následovalo jen ticho, které zvýrazňovalo zvuk jejich kroků. Jindy se oba ani nemohli zastavil, kolik si toho vyprávěly. Ovšem teď, se po prvních neúspěšných pokusech o zahájení konverzace James bál už na cokoliv zeptat. Přišlo mu, že by jakékoliv téma stejně skončilo u dědy a to se zřejmě Wendy nelíbilo. A Wendy? Té to ticho najednou vyhovovalo. Moc ji nepomáhalo ani počasí. Oblohu zakryly mohutné černé mraky a ve vzduchu byl cítit přicházející déšť. Zima se ryla do kůže, až z toho Wendy svírala kabát založenýma rukama. Byl to nezvykle chladný den, na toto roční období. Ale i tak byla Wendy ráda, že už není doma, kde jí vše dědu jen připomínalo. Po chvíli chůze ticho přerušilo Wendino uvědomění, že zapomněla na Billyho a vůbec netuší kde je. Zastavila a zvolala. „Billy. Billy, kdepak si? Billy ke mně!“ Z postranního roští se najednou vyřítil Billy, ale ani se nezastavil. Jen proběhl kolem jejich nohou a pokračoval směrem do lesa. Wendy a James se za ním rozeběhli. Ve snaze jej dohonit a zastavit na Bilyho Wendy ještě pořvávala. „Billy stůj! Čekej! No tak Billy!“ Ale Billy se ani neohlížel, pelášil dál do lesa směrem k pevnosti. Po cestě jej nezajímal ani výběh s ovcemi, na které vždy tak rád dorážel. Wendy a James utíkaly už skoro stejně tak splašeně jako Billy. Po cestě potkali pana Douglese. „Ahoj děti, kam tam naspěch? Zeptal se pan Dougles Wendy přibrzdila a odvětila „Za Billym, utekl nám.“ „Ano, toho jsem tu viděl. Jsem ale rád Wendy, že jsem tě potkal. Musím ti říct něco důležitého“ „Omlouvám se pane Douglesi“ přerušila ho Wendy před další větou. „Teď musím doběhnout Billyho, třeba někdy příště.“ Odpovídala Wendy už opět v běhu a jen panu Douglesi zamávala. V ten moment dobíhal k panu Douglesovi James, moc na tom s fyzičkou dobře nebyl a tak za Wendy zaostával. Udýchaný se u pana Douglese zastavil a jen letmo pronesl. „Billy si s námi dává asi závody. Ale vyhrává, má přece čtyři nohy.“ A zase se rozeběhl s křikem „Billy!“ Pan Dougles se jen s udiveným výrazem za Jamesem ohlédl. Pár kroků za vstupem do lesa se nacházela malá pevnost. Byla stlučená z dřevěných prken na mohutném stromu. Po stranách byli dvě menší okénka a veliká byla tak pro tři osoby. Příliš vysoko nad zemí nebyla, ale i tak se do ní dalo dostat pouze po provazovém žebříku. Teprve u ní se pes Billy zastavil. Když dorazili k pevnosti i Wendy a James, James radostně zvolal. „Pořád tu je, nikdo ji nerozbil“ a popoběhl směrem k ní. Hrdě si ji prohlížel. „Pořád stejně bytelná“ zvolal James a jen co to dořekl, zůstalo mu v ruce ztrouchnivělé prkénko. Wendy odchytila Billyho, který tam zmateně pobíhal ze strany na stranu a vyhubovala mu. James už se mezitím pohupoval na provazovém žebříku. „Tak honem, pojď Wendy. Půjdeme zkontrolovat naše ukryté podklady.“ Wendy rázně přikázala Billymu aby zůstal a popošla k pevnosti. Wendy trochu s provazovým žebříkem zápasila, a tak ji James ochotně pomáhal vyšplhat nahoru. Psa Bylliho to trochu dráždilo, že se k nim nemůže dostat. Zběsile štěkal a poskakoval kolem stromu. Ale moc dlouho mu to nevydrželo. Během chvíle něco zavětřil a zmizel zase v houští. Wendy se rozhlížela po všech těch věcech, které zde před rokem zanechali. James už se jimi přímo prohraboval. Wendy pohled najednou upoutala bílá obálka, která byla jemně zastrčená mezi prkny. Její vzhled naznačoval, že zde nemůže být dlouho. Wendy se na obálku nadšeně vrhla. „Podívej Jamesi“ zvolala radostně. James se otočil k Wendy, aby se podíval, co tak svírá v rukách. „Třeba je od dědy“ usmála se Wendy „Otevři ji“ pobízel James. Wendy obálku opatrně otevřela a vytáhla kus papíru s textem, který byl viditelně napsán na stroji. „Tam, kde cesta poutníka končí, kde jeho duše přebývá. Tam najdeš ty, co pirátka Becky ukrývá.“ Dočetla Wendy, zahleděně se podívala před sebe a se zavřenýma očima hlesla „Děkuju dědo, děkuju“ Z toho ji téměř okamžitě vyrušil James „Co tam je? Co je tam napsáno?“ dožadoval se James urputně Wendy se otočila na Jamese a vyhrkla „To je dopis od dědy, měl pro nás připravenou hru“ a dala Jamesovi dopis do ruky, aby si jej mohl také přečíst. Poté se zamyslela nad textem hádanky. Netrvalo to ale dlouho, v podstatě James nestačil ani dočíst text. „Už to mám. To je přece ta jeskyně! Pamatuješ, jak jsme si minulé prázdniny hráli na piráty a já jsem byla pirátka Becky. Támhle jsem měla svou jeskyni, kde jsem ukrývala mapu k pokladu. Nejspíš hledáme to“ a Wendy ukázala prstem ke skupině mohutných kamenů s jeskyní. Tak malou, že by se do ni vešla sotva jedna dětská postava. Ihned seskočila ze stromu a následovaná James se rozeběhla k jeskyni. Jen co přiběhla uviděla Bilý papír vykukující z pod kamene. Byl smotaný do ruličky a ovázaný červenou šňůrkou. „Podívej, měla jsme pravdu!“ V tem moment se kousek od Wendy a Jamese objevil pan Dougles a s velkým zájmem je začal pozorovat, avšak tak, aby jej děti nespatřili. Wendy rozbalila ruličku a spatřila tužkou nakreslenou mapu, doplněnou o text opět psaným na stroji. „Dvacet kroků dopředu, patnáct kroků doprava. Tam ty najdeš šlechtice, pana Edgara.“ Wendy se podívala na Jamese „To byla ta velká dřevěná figurka, pan Edgar, který vlastnil flotilu lodí a proti kterému jsme bojovali přece“ Z poza stromu se najednou objevil pes Billy a v puse držel dřevěnou figurku. Byl to pan Edgar. „Ale né, Billy. To si to musel všechno pokazit. Víš jak dlouho jsem to celé vymýšlel.“ Zareagoval naštvaně James a rozeběhl se k Billymu, aby mu vytrhl figurku z jeho tlamy. Wendy celá ztuhla. Její pohled teď směřoval jenom na Jamese. James vycítil napětí situace a otočil se na Wendy, aby se ji omluvil „Wendy já …“ „Jak si mohl Jamesi!“ vstoupila mu Wendy do řeči „Jak si mohl! Víš, jak mě to teď bolí! Já jsem tak hloupá, jak jsem si jen mohla myslet, že to vytvořil děda. Vždyť to bylo tak primitivní a dětinské.“ Jen co to Wendy dopověděla, odebrala se svižnou chůzí zpět domu. James už se zmohl jenom na hledění do země. Po cestě se ji snažil zastavit ještě pan Dougles „Wendy počkej, já …“ „Omlouvám se, ale teď ne pane Douglesi“ Wendy nenechala dokončit větu ani jeho. Ještě naposledy zakřičela na psa Billyho „Billy! Domu!“ Billy se rozeběhl za Wendy a v puse stále svíral pana Edgara. James a pan Dougles už jen nehybně pozorovali, jak Wendy mizí v dáli.

Pokus o začátek nějakého příběhu

Wolfka44 — Tue, 04 Jul 2023 11:53:29 +0000

Uprostřed náměstí většinou zaplaveného haldou trhovců a lidí stojí mladá žena. Její dlouhé platinové vlasy vykukující zpod tmavého pláště se pohupují v letní vánku. K ženě se začnou pomalu přibližovat po zuby ozbrojení vojáci, když ji obklíčí vystoupí z řady generál a s úšklebkem na ni pohlédne., Máme tě ty mrcho, “ poslední slovo vyplivne jako by měl v puse horký brambor. „Lehni si na zem a nastav ruce “ zařve a do široka se usměje. Žena na něj pohlédne bez špetky respektu a vypadá to, že promluvila, ale přes kovovou masku, která ji zakrývá tvář a kvůli značnému okolnímu hluku, ji není slyšet, ovšem v očích se jí zračí neoblomnost. Generál si pobouřeně odfrkne „Řekl jsem na zem “ zařve s vervou. Žena se ani nehne. „Na zem!“ řve už naplno. Když ani na to nereaguje tak ji chytne za vlasy a stáhne ji na kolena. Dva vojáci ji nasadí pouta za zády. Žena nesouhlasně zavrčí, ale jinak neukáže známky jakékoliv bolesti. Nyní tedy klečí na rozehřáté, kdysi zářivě červené, nyní již spíše karmínové dlažbě s rukami v poutech a svůj sebevědomý pohled upírá někam hluboko mezi armádu vojáků, která ji obklopuje. Podívej se na mě holčičko“ řekne generál sladce jako med. Žena nevykáže žádné známky toho, že by vůbec něco slyšela a dále hledí do neznáma. Máš tam něco zajímavějšího, než jsem já?! To snad ani není možné…“ pokračuje. Znovu bez jakékoliv odezvy. Chytne ji za krk a otočí ji obličejem k sobě. Hluboko v jejích stříbrných očích hledá stopy po strachu, nebo alespoň napětí, marně. Vidí jen nenávist, zášť a ochotu neprozradit nic z plánů a už vůbec neprozradit lokaci svých přátel. Raději zemře vlastní rukou, než aby cokoliv z toho prozradila, dojde mu. Plivne na ni a s opovržením ji odhodí. Spadne s tichým zaduněním na bok. „Jste jenom lůza, co nemá kapku naděje cokoliv změnit…“ sykne s posměchem. Ona mu pohlédne do očí, v kterých se mu zračí moc a opojení, generál se ji snaží přinutit uhnout pohledem. Po chvíli uhne, nemá potřebu se dívat na tahle republikánská monstra. On se jen usměje a řekne, „Teď bys my mohla ukázat tvou tvář holčičko.“ ~ Projede jí vzpomínka, „Ukaž mi tvář holčičko, holčičko moje bolí tě to moc? “ ptá se jí žena oděna do černých smutečních šatů. S nepřítomným pohledem jen tiše sykne, když se rány dotkne dezinfekce. „Já ti říkala, že nemáš chodit ven, zuří tam válka Luno, co sis myslela? “ pokračuje. „Já… já jsem si myslela, že pomůžu vojákům, jako táta a budu tak nebojácná a neohrožená jako on.“ Pronese se skloněnou hlavou. „Zvedni hlavu.“ řekne a znovu ji přiloží vatu naplněnou dezinfekcí k ráně a opatrně se ji snaží vyčistit. Rána se táhne od nosu přes pusu až na krk. „Holčičko, víš, co se stalo tátovy…“ Luna tiše kývne hlavou. „Já už nechci ztratit nikoho dalšího, nemůžu…“ poslední slovo zašeptá na hranici slyšitelnosti a pevně sevře dceru v náručí. „Táta se taky někdy bál“ zašeptá dceři do vlasů matka. „A víš, kdy se bál nejvíc?“ Luna zavrtěla hlavou. „Nejvíc se bál, když se dozvěděl, že se nepřítel řítí naším směrem. V tu chvíli se bál o nás, bál se o Tebe.“ Luna, stále přivinutá k mamince se pousmála. „A kdy si se nejvíc bála ty?“ zeptala se rozespale „Já?“ odmlčela se „Dneska…, když na tebe mířil z té pušky“ Podívá se dcerce do očí. „Ode dneška budu každý den děkovat bohu za to, že si se té republikánské zrůdě stihla uhnout.“ zašeptá se slzami v očí. Znovu si Lunu přivine a dá ji pusu do vlasů. ~ Posloucháš mě vůbec?! Když se vrátí do reality a tázavě na něj pohlédne, přiblíží se k jejímu obličeji a důrazně vysloví „Špíno“ Mezitím dostal do sluchátka hlášení, že ji nemá odhalovat před tolika zvědavýma očima a, že ji ani nesmí ublížit tak, aby byla více poznamenaná. Naposled se k ní sklonil a zašeptal jí do ucha. „Neviděli jsme se naposledy kočičko a příště to bude o moc horší.“ zapředl „Odveďte ji na velitelství“ dal rozkaz dvoum ze svých nejlepších mužů. „Zařídím abys mě škemrala o smrt…“ zašvitořil polohlasně s hlavou tak blízko k její, že by ho mohla kousnout do nosu, kdyby chtěla, a i to vypadalo, že o tom uvažovala. Generál se naposledy se na ženu podíval, ta ho propalovala nenávistným pohledem. On jí gentlemansky zamával. ¨ Kdyby v tu chvíli věděl, kdo je tak by ho opustila všechna soudnost a nejspíš by ji na místě znemožnil a odpravil…

Knížka zatím bezejmenná... :)

Sofieee — Sat, 03 Apr 2021 06:43:35 +0000

Ahoj, chtěla jsem se zeptat, jak by na vás působil takovýto začátek knihy. A co by se dalo zlepšit. Moc děkuji :) Napětí bylo ve vzduchu cítit víc než když strčíte prst do elektrické zásuvky. Také mělo jemnou vůni připálených vajíček. Místností se neslo nenápadné přešlapování, které však v nepříjemném tichu vyznívalo jako stepování. A někde v rohu místnosti jste mohli slyšet, jak na zem dopadá prach. Většina očí v místnosti byla přilepená k velkým hodinám nad dveřmi. Za šest minut dvanáct. Pohledy se podvědomě snažily posunout ručičky alespoň na desátou, ale hypnotizační techniky se teď zdály poněkud neúčinné. Asi jako deštník proti tajfunu. Za chvíli tedy bude konec. Hustá atmosféra by se dala zavařovat, jedna mysl však byla příjemně uvolněná a spokojeně kroužila kdesi nad městem...

Sandřiny cesty

Elanor — Fri, 16 Sep 2022 16:49:33 +0000

Zdravím všechny. Ráda bych se podělila o knížku, kterou momentálně dokončuji, případně bych samozřejmě byla ráda za vaše názory a připomínky. Původně to bylo myšlené jako potenciálně nekonečná série knih, spíše asi pro děti/náctileté (young adult se tomu asi říkat nedá. Tohle není celá kapitola, jen ukázka, ale i tak, co říkáte na takový začátek? 1. Kapitola: Kappatra Když vyrůstáte v bažinách Kappatry, moc dobře víte, že vám jednou může celou rodinu i s vesnicí sežrat obrovská ryba Nepteke. Jste s tím smíření, ale když se to stane, chcete být pokud možno někde daleko od vesnice a tomu neštěstí se vyhnout. To byl jeden z důvodů, proč chodila Sandra dobrovolně sbírat mech, který hoří i za vlhka. Byla to nesmírně zdlouhavá, nudná a nezáživná práce, a pravděpodobně jste při ní zapadli někde po pás do bahna, ale alespoň nehrozilo, že by vás sežrala Nepteke. Přinášelo to i několik výhod. Sandra si vysloužila vděk svých vrstevníků, kterým ušetřila spoustu práce, pak samozřejmě přinesla ten mech, bez kterého byl život ve vesnici utrpení, a především, což jí přišlo na celém sbírání nejlepší, se vyznala v bažinách jako nikdo jiný. Věděla dokonce, jak se suchou nohou dostat až do nejbližšího velkého města, do Mokry. Málokdo ve vesnici věřil, že to jde. Mokra byl přístav na řece Spádné a vesničané se tam obyčejně plavili na vorech. Celá ta vesnice byla vystavěná v korunách stromů, tvořená dřevěnými domky a pospojovaná systémem lan a provazových žebříků. Sandřini vrstevníci, protože nemuseli chodit pro mech, lenošili na terasách nebo se pohupovali v lanech mezi vypraným prádlem. Z nějakého důvodu hospodyně neustále věšely prádlo na šňůry, i když moc dobře věděly, že jim v bažině nic neuschne – bylo tu vlhko, zima, a navíc se od bažiny občas nesl takový nepříjemný puch. Z těchhle tří důvodů byl k životu na tomhle místě potřeba mech, který hoří i za vlhka. Dokázal zahřát, a navíc při hoření příjemně voněl. Dalo se na něm i vařit, ale žádná velká sláva to nebyla. Vodní myši, obrovský hmyz, nějaké bahnité ryby či vrchol kulinářského umění, hořkokyselé žluté řasy – občas, když byla Sandra v Mokře, zaplatila si tam v hospodě k obědu maso s brambory, a věřte tomu, že lepší jídlo v životě nejedla. Ptáte se, proč lidé v těch bažinách vůbec žili? Dobrá otázka. Celá Kappatra byla tvořená bažinami, ve kterých se, kromě Nepteke, vyskytovala bohatá naleziště uhlí, rašeliny a jantaru. Vesničky v korunách stromů tu byly pro rodiny mužů, kteří kopali v dolech, a dostávali za to na Kappaterské poměry nechutně tučnou výplatu. Jejich manželky zatím doma vařily, uklízely a přemýšlely, co za ty peníze koupí, malé děti se dole vesele ráchaly v bahně, čas od času některé spadlo do bažiny a už se nevynořilo, a ostatní opodál poslouchaly výklad pana učitele. Na Kappaterské poměry byly vesnické děti docela dobře vzdělané, Sandra taky, jenže Kappaterské poměry vysokou laťku nenasazují; pan učitel koneckonců v Kappatře vyrostl a nikdy nebyl dál než ve Slatně, takže se sice dokonale vyznal ve zdejší fauně a floře, ale to bylo asi tak všechno. I tohle byl jeden z důvodů proč Sandra, když už si povinných sedm let školy odchodila, chodila teď tak ráda do Mokry. Když jste chtěli potkat cizince a něco se dozvědět o světě, nenašli jste lepší místo. Byly tu jen asi tři hospody, ve kterých se scházeli všichni dobrodruzi – většinou to dobrodruzi byli – biologové, kteří zkoumali Kappaterský ekosystém, nebo záhadologové, kteří psali články o Nepteke, nosili bundy se spoustou kapes a vysoké holiny, brašnu s fotoaparátem měli vždy přehozenou přes rameno a na hlavě cestovatelský klobouk. Od nich se toho Sandra za jeden večer dozvěděla víc, než od pana učitele za sedm let. Nejraději ze všech ale měla cestovatele – lidi, kteří projezdili křížem krážem celý svět, měli spoustu zážitků a dlouho do noci byli ochotni vyprávět o těch nejzvláštnějších možných věcech: zkazky o džinech z lahve, o hodinách času, o nekonečném moři, zemích bez slunce a létajících městech, v hospodě v Mokře jste se doslechli všechno. Jeden cestovatel nade všemi byl Sandřin nejoblíbenější. Když vyrazila do Mokry, vždycky si tajně přála, že ho tam potká, ale to se jí poštěstilo maximálně tak jednou do roka. Jindy alespoň od ostatních cestovatelů vyzvídala, jestli o něm nemají nějaké zprávy. Byl to její strýc Bartoloměj, který vlastnil starý záplatovaný horkovzdušný balon. A právě tím balonem to tehdy všechno začalo. Když se Sandra vrátila s batohem plným mechu k vesnici, nebyla vlastně ani moc překvapená, že ji nikde nemůže najít. Skočila na malý travnatý ostrůvek pevné země, jediný v dohlednu, a zůstala tam zaraženě stát. Ještě ráno tu v rákosí leželo hnízdo popelavé volavky i s vajíčky. To bylo pryč, stejně jako rákosí a dvanáct mohutných tisíciletých stromů, na kterých stávala Sandřina vesnice. Uprostřed bažin tu zbyla jen velká pustá díra. Nebylo pochyb, že za to může obrovská ryba Nepteke. Když vyrůstáte v bažinách Kappatry, vtloukají vám od dětství do hlavy, co dělat, když vám Nepteke sežere vesnici. Máte se v tu chvíli bezpečnou cestou vydat do nejbližší vesnice a požádat tam o přístřeší. Tahle poučka většinou selhávala na nedostatku bezpečných cest, i když zrovna v Sandřině případě by se dalo předpokládat, že si nějakou najde. Ona však váhala z jiného důvodu. Kdyby se držela té rady, ocitla by se ve společenství, které se na všechny cizince dívá nepřátelsky a vyhýbá se jim. Sandru by za cizince nepovažovali, možná by ji dokonce i přijali mezi sebe, jenže by jí zatrhli setkávat se s biology a cestovateli a ona už by se nikdy nedozvěděla nic zajímavého. Jak tak ale stála na ostrůvku uprostřed bažiny, nad kterou se vznášel nepříjemný puch, ozývalo se burácivé kvákání žab, bzučivý třepot hmyzích křídel a sem tam nějaké hlasité žblunknutí, napadlo ji, že vlastně ví, jak se suchou nohou dostat do Mokry. Sama pro sebe si rozhodně přikývla a rozhlédla se kolem. Nedaleko od ní ležel v bahně napůl potopený kmen, který vypadal jako dokonalá lávka k místu, kde z vody trčely vzdušné kořeny. Sandra ale zkušeným okem zhodnotila, že je ten kmen moc vratký, a že kdyby po něm chtěla přejít, potopil by se. O kousek dál ale ležel jiný kmínek napříč. Sandra tedy popošla o krok dozadu, rozeběhla se, dlouhým skokem se ocitla oběma nohama na kmeni, využila síly odrazu a doletěla až k těm vzdušným kořenům, ve kterých vyplašila jednu myšici. Odtud už mohla bez obtíží přeručkovat k dalšímu ostrůvku pevné země. Ohlédla se za sebe, spokojeně se usmála a posunula si na rameni batoh. Tímhle stylem se do Mokry dostane. O několik hodin později dorazila Sandra k rozbahněnému břehu Spádné. Z bublající hnědé vody čouhaly trsy rákosu s doutníky na koncích, rozpínaly se do dálky a mezi nimi se zvedaly mangrovové stromy se vzdušnými kořeny. Kmeny měly tak široké, že by je objalo pět lidí. Na jednom takovém se Sandra zastavila a zaklesla se do kořenů, a to dílem proto, aby si odpočinula, a dílem proto, aby zapřemýšlela, kudy dál; doteď ručkovala po kořenech a přeskakovala z jednoho stromu na druhý, jenže tady les pomalu končil, mangrovy rostly ve větších rozestupech a rákosí navíc zakrývalo výhled na případné ostrůvky pevné země. Sandra si pamatovala, kde takový ostrůvek leží. Tohle byl ale v bažině problém. Měnila se rychleji, než by člověk pomyslel, a spoléhat se na paměť mohlo být nebezpečné. Sandra se dlouho držela kořenů a váhala, jestli má pokoušet štěstí. Protože ale v dohledu jinou cestu neviděla, a navíc už byla unavená, dodala si nakonec odvahu, zhluboka se nadechla, zakryla si rukama hlavu a skočila, poslepu a přímo do rákosí. Na chvíli neviděla vůbec nic. Šustění a praskání, jak propadla skrz listí, pak ji na bocích zapíchaly větve a kotník si podvrtla na nějakém výmolu. Skončila na kolenou a s pláštěm, kalhoty i batohem od bahna. Vzápětí, jen co se vzpamatovala z pádu, se ale zaradovala, protože sice byla celá špinavá, podrápaná a všechno ji bolelo, ale stála na pevné zemi. O něco později se zaradovala ještě víc, když se vydrápala na nohy a rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že tu někdo v rákosí vysekal cestu a vydláždil ji kameny. Rychle ze sebe ometla mech a bláto, posunula si na zádech batoh a vydala se po cestě, rázně a s úlevou, ale nezapomněla na opatrnost, dokud nevyšla na silnici a konečně neuviděla Mokru. Jediná silnice v Kappatře, ne asfaltová, ale z udusané hlíny, lemovala Spádnou od Mokry až po Slatno. Od řeky ji odděloval ještě úzký pruh rákosí, ale u břehu už tu kotvily lodě a dál pokračoval šedavý vodní pás. Obloha byla, jako obvykle, zatažená, což bylo Sandře trochu líto, protože když svítilo slunce, blyštila se obyčejně Spádná, jako by byla posetá diamanty. Na druhém břehu čouhal zase z bahna mangrovový porost, ale takhle to v Kappatře vypadalo všude. Sandra se tedy ani nerozhlížela a vydala se rovnou vstříc městu s kamennými domky a dlážděnými ulicemi. Úzká ulice, po obou stranách dvoupatrové šedé domky s taškovou střechou, vlhko, zima a puch z bažiny. Zkrátka stará dobrá Mokra. První člověk, kterého Sandra potkala, byl dobrodruh – to šlo poznat na první pohled: měl béžovou bundu a kalhoty s velkými kapsami, na hlavě kulatý klobouk a na zádech tornu, a takhle se Mokřané běžně neoblékali. Tenhle cizinec měl navíc šikmé oči, což Sandru zaujalo ještě víc, protože takoví lidé byli i v Mokře vzácní. Viděla ho vcházet do hospody U Stoleté sekvoje, a bylo jí jasné, že ho tam najde i za další půlhodinu, takže se nenamáhala ho následovat a raději zamířila k jednomu z dvoupatrových domů, kterému nade dveřmi visela kulatá dřevěná cedule s nápisem Vetešnictví paní Važkalové. Když Sandra vcházela dovnitř, zacinkal nad dveřmi zvonek. Výstřední Alžběta Važkalová s drdolem jako jehelníček stála za pultem. „Není to Alexandra, moje věrná mladá zákaznice?“ Posunula si na nose kulaté brýle, protože špatně viděla, a potom vykřikla: „Ale jistě, Sandra! Tak tebe už jsem tu neviděla pěkných pár dní. Co si koupíš? Mám tu fotoaparát, věříš tomu, skutečný fotoaparát? A dám ti ho za poloviční cenu!“ „Děkuju, ale nemůžu,“ zavrtěla Sandra odmítavě hlavou. „Nemám s sebou peníze.“ „Ale, snad se něco nestalo?“ Alžběta zneklidněně stáhla obočí a zamhouřila oči. „Nepteke sežrala naší vesnici.“ „Ach.“ Alžběta si posunula brýle na nose. „Dítě, to je mi líto.“ Sandra kývla hlavou. Když vyrůstáte v bažinách Kappatry, tak vás Nepteke zkrátka nepřekvapí. Sem přišla z jiného důvodu: nikdo neměl tak dobrý přehled o tom, co se děje v Mokře, jako Alžběta Važkalová. „Teď se tu dveře netrhnou… pořád sem jezdí nějací obchodníci a majitelé velkých společností a jenom by kupovali doly, otvírají nová naleziště hned za Mokrou, a jsou tu cizinci hodně z východu, mají dokonce šikmé oči, a pak taky…“ najednou se zarazila uprostřed vodopádu slov, „Ach! No jistě, málem bych zapomněla! Sandro, už jsi byla v Utopence?“ Alžběta se zvědavě naklonila blíž a zatvářila se nesmírně potěšeně. „Ne? Tak se tam stav, udělá ti to radost. Zrovna tam bydlí tvůj Vzduchoplavec!“ Sandra samým překvapením a nadšením vyvalila oči. Taková náhoda se jí přece poštěstila maximálně tak jednou do roka… „Strýček? Strýček Bartoloměj je tady?“ Ani se nemusela ptát. Jejímu strýčkovi v Mokře nikdo jinak než Vzduchoplavec neřekl. Takže její strýček byl v Mokře, a zrovna dnes! Proč jen musela Nepteke sežrat tu vesnici? Mohl to jinak být tak báječný den. Rychle se rozloučila s Alžbětou Važkalovou, která jí shovívavě pokynula rukou, vyběhla do ulic Mokry a vyrazila směr hospoda Utopená žába. Byla to malá bouda z kvádrů šedého kamene, stejně jako ostatní domy v Mokře, měla jen jedno patro a okna věčně zadělaná okenicemi. Uvnitř se vznášel tabákový kouř, který Sandru hned zaštípal v nose. V maličké místnosti byly naskládané stoly a židle, lidé se mačkali jeden na druhého, rozjařeně na sebe pokřikovali a v rohu se tísnila parta hudebníků, která k tomu halasu hrála hospodské odrhovačky. Tlustý hospodský Pájek s mohutným šedým knírem se zpoza pultu dohadoval s dvojicí cizinců a zřejmě si navzájem vůbec nerozuměli. Sandra se postavila stranou od dveří a čekala, až se dohodnou. Nakonec se ti dva otočili, s rozmrzelým brbláním se prodrali lokálem a od dveří na Pájka něco výhružně zakřičeli. Pájek jim na oplátku zahrozil pěstí, ale to už byli cizinci pryč a Sandra se konečně dostala k pultu. „Zdravíčko,“ zamávala na Pájka, který se vrátil ke své práci a bez přemýšlení točil jedno pivo za druhým. Jak ji uslyšel, zvedl hlavu. „Aha, Sandra Reisová! Zdravím, zdravím. Budeš si přát?“ „Prý je tady strýček,“ nadhodila Sandra nedočkavě. „Vzduchoplavec? No jasně!“ Pájek se zasmál, s přimhouřenýma očima se rozhlédl po lokálu a pak ukázal baculatým prstem do opačného rohu. „Támhle, vidíš? Tamten stůl úplně v rohu, tvůj strýček sedí hned v čele.“ Sandra se ohlédla tím směrem. U stolu seděla čtyřčlenná skupina bohatých cizinců, tři cestovatelé a trojice Mokřanů a vedli spolu zaujatý rozhovor. Její strýček byl samozřejmě mezi nimi. Na Pájka se zkrátka dalo spolehnout. Ten zatím naskládal půl tuctu sklenic s bohatou pěnou na tác a přistrčil ho Sandře: „Dones jim to, stejně už nemají co pít.“ Pozvedl obočí a pousmál se. Sandra tedy vzala tác a s nejvyšší opatrností se začala přelidněnou místností tlačit k zadnímu stolu. „A heleďte, šenkýřka nám nese další rundu,“ zahalekal na ni jeden z Mokřanů, když se blížila, čímž na ni upoutal pozornost všech kolemsedících, a než se Sandra ke stolu dostala, zvedl už se její strýček ze židle a s úsměvem jí vyšel naproti. „Jaká šenkýřka – to je přece Alexandra!“ vytrhl jí z ruky tác, položil ho na stůl a objal ji tak pevně, že na chvíli nemohla popadnout dech. S úlevou se nadechla, když o krok poodstoupil, položil jí ruce na ramena a prohlédl si ji s vyvalenýma očima. „Moje Alex! Co tady děláš?“ „Přišla jsem za tebou.“ Jak dlouho se neviděli? Strýček Bartoloměj byl o hlavu vyšší než ona, silný v ramenou a od pohledu správný cestovatel. Měl husté strniště šedivějících vousů, bystré hnědé oči a zacuchané vlasy skoro na ramena. Po tváři mu od pravého obočí po lícní kost vedla tenká jizva a Sandra věděla, že má jizvy i na hřbetech rukou, protože ho kdysi poškrábal měňavec. Když si ho ale prohlížela, byly ty jizvy schované pod rukávy bundy, která už měla svá nejlepší léta za sebou, teď byla jen odřená a děravá, ale strýček Bartoloměj se jí nehodlal vzdát, protože měla spoustu velkých kapes. Vešel by se do nich snad všechen jeho majetek, tedy kromě dlouhých khaki kalhot, které na tom nebyly lépe než bunda, páru vysokých kožených bot, širáku, a samozřejmě kromě záplatovaného horkovzdušného balonu. A vůbec to nevadilo, protože Sandra vždycky považovala zážitky, vědomosti a zkušenosti za cennější než drahé věci. Naproti tomu Bartoloměj, když si v tu chvíli prohlížel Sandru, viděl před sebou svou odvážnou mladou neteř, vysokou a štíhlou, s hnědýma očima, která nosila bujné rudé vlasy svázané zeleným šátkem, a kdyby nebyla tak odměřená – to Kappatřané jsou – byla by to strašně fajn holka. Už ji kolikrát chtěl vzít s sebou na cestu, pryč z Kappatry, protože kdyby si mohl vybrat jediného člověka, s kterým cestovat po světě v horkovzdušném balonu, byla by to Alexandra. Škoda, že o tom Sandřin otec nechtěl ani slyšet. Tak vzal Sandru alespoň za rameno a postrčil ji ke stolu. „Nechceš si tu sednout s náma?“ zeptal se a musel přitom křičet, aby ho Sandra slyšela. Ta ani neměla čas přikývnout, strýček ji strčil na volné místo na lavici a položil jí ruku kolem ramen, aby se mohl naklonit až k ní. „A teď mi už konečně řekneš, co tady děláš?“ Zeptal se vesele. „Já jsem se těšil, jak tě překvapím, až se zase jednou ukážu ve vesnici, a ty mi to takhle zkazíš! Chci říct, rád tě vidím. Pár lidí říkalo, že sem občas chodíš.“ „Dneska jsem sem vůbec jít nechtěla,“ přiznala Sandra. „Bylo to… z nouze.“ „Ale,“ zarazil se strýček a znepokojeně si Sandru prohlédl. „Snad se… hm… něco nestalo?“ „Vždyť víš, ne? Přišla Nepteke a, no… sežrala nám vesnici.“ Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Strýček Bartoloměj se zarazil a úsměv mu z tváře pomalu zmizel. Odtáhl se od Sandry a drapl nejbližší sklenici. Jeden z Mokřanů se mu ji pokusil sebrat, ale to už do sebe Bartoloměj celý obsah na jeden zátah nalil a pak se ztěžka opřel o zeď. „Nepteke,“ zamumlal. „Ale já jsem to Robertovi říkal celou dobu. Mohl vzít všechny ty svoje zatracený peníze, sebrat se a koupit si dům někde v Rájale. Ale ne, můj bratr je prostě… teda byl… tak strašně paličatý. Posledně mi říkal něco o tom, jak strašně malá je šance, že by se Nepteke mohla ukázat. No a teď to má.“ Natáhl se pro další sklenici, ale ten duchapřítomný Mokřan ji od něj stačil včas odstrčit, protože ta sklenice už měla majitele. „A tvoje sestřičky? Nemělo by jim teď někdy být sedm? Počkat moment.“ Strýček zalovil v jedné z kapes a vytáhl kulatou dřevěnou krabičku. „Koupil jsem Shirin ten kompas, co chtěla! A teď už jí ho nedám. Kdyby jenom Robert nebyl takový idiot!“ chvíli si kompas bezcílně převracel v prstech a potom ho váhavě podal k Sandře. „Na, nech si ho ty. Řekněme… na památku.“ Sandra si kompas vzala. Byl přidělaný na koženém poutku. Uvnitř se skrývalo umělecké dílo. Ručička kompasu připomínala skutečnou ruku a na každé ze světových stran byla vymalovaná jiná krajina: bělavé ledovce na severu, azurové moře na jihu, zlatavá poušť na východě a zapadající slunce na západě. Pravda, Shirin si přála kompas. Byla v srdci určitě dobrodruh, i když jí ještě nebylo ani sedm let. Laura, její dvojče, zase toužila vidět zámek, jaký stojí v Portu. Když Sandra držela ten kompas v ruce, poprvé jí to všechno přišlo strašně líto. Neplakala moc často – když vyrůstáte v Kappatře, tak se neučíte brečet, ale jednat – ale teď ji v očích zaštípaly slzy. Nechtěla se rozbrečet před všemi těmi lidmi, a tak sklonila hlavu, zatímco strýček ji k sobě přivinul a rozpačitě ji pohladil po vlasech. „No tak, Alex… to bude zase dobré,“ zamumlal.

Perfektní vražda

luwasa — Sun, 04 Apr 2021 14:24:14 +0000

Zdravím, chtěla bych se zeptat na váš názor ohledně mé povídky. 1 Den jako každý jiný, ze začátku. Slunce svítilo do okna bytu, kde pobývala Isabella Smith, jedna z nejlepších spisovatelek kriminálních příběhů jednadvacátého století. I když se ji nic poslední dobou nedařilo napsat, necítila se příjemně, v situaci, kdy nápad měla, vydavatelství ji práci nechtělo vzít. Ať si každý myslí, co chce, život spisovatele není tak úžasný, jak se zdá, či jak je publikován, žádné bary, zábavy, milenky, milenci. Isabella se živila na kávě a dovážce jídla, i když si to poslední dobou nemohla úplně dovolit. Neměla již motivaci, už nějaký ten čas neměla příběh, kterého by se chytila. Isabella a její přítel Elijah však psali společnou knihu, byli si skoro jisti, že si ji čtenáři zamilují, drastický příběh, díky kterému každému naběhne husí kůže, některým možná i zvedne žaludek, knihu o perfektní vraždě. Ani jeden už delší dobu nenapsal nic, co by dávalo smysl, co by stálo opravdu za řeč. Perfektní vražda byl příběh, po kterém nakladatelství prahla, každé se snažilo cenu co nejvíce zvednout nahoru. Knihu psali a vymýšleli už několik měsíců, vše se zdálo být bez chyby, jak jejich vztah, který upevnil příběh, tak i samotná kniha. Ovšem, zdání občas klame, Elijah byl knihou posedlý, častokrát si knihu přivlastňoval. Snažil se měnit části, které Isabella napsala a “vylepšovat” je. Nebylo to pro ni lehké. Na začátku ze společné práce měla radost, oba ji měli, ale postupem času ji začal Elijah překážet, rozptylovat, štvát, a hlavně se ji snažil vystrčit z jejího nápadu, koho by neštvalo, kdyby se někdo snažil převzít nápad co pro někoho znamená více, než vlastní dítě a vydávat ho za svůj. Nedalo se to vydržet, čím delší dobu s ním trávila, tím víc ji zaléval pocit, že mu chce ublížit. Černo před očima, agrese, špatné myšlenky a představy, když ji tento pocit přepadl, nedalo se s tím nic dělat, ublížila by mu, kdyby nebyl její jediná rodina. Nemohla mu nic udělat, byl to její jediný příbuzný, jediný, s kým trávila svůj čas, s kým řešila problémy. Svou sestru Vanessu neviděla roky. Pracovala pro FBI, neměla skoro žádný čas, aby mohla jet za svou sestrou, nebo ji jen zavolat, i kdyby s ní chtěla mluvit, nevěděla by už o čem. V dětství si byly nejbližší, ale každá se postupem času vydala svoji vlastní cestou. Matka utekla, když ji bylo sedmnáct let, nikdy ji nehledala, nechtěla ji vidět, už udělala problémů dost, vystačila si se sestrou. Obě se své matce neskutečně podobaly, vysoké, štíhlé brunetky s tmavě zelenýma očima. Otce nikdy nepoznala, její matka o něm nikdy mluvit nechtěla. Byl to pro ni uzavřený případ, nejspíše se za sebe styděla. Isabella se po otci nikdy v dospívajících letech neptala, nepotřebovala ho, nechtěla ho, stačily ji problémy s matkou. Elijah pro ni byl momentálně jediná rodina, kterou měla, nemohla mu nic udělat. Milovala ho, ale zároveň ho nemohla vystát. Trápil ji pocit, že by přišla o posledního člověka, co ji zbyl. Někdy to přeháněl. Tedy spíše většinu času. Chtěl se ji zbavit a ona to věděla. Isabella trpěla jako nikdy předtím, chtěla se ho zbavit, ale nevěděla jak. Jediné, co ji napadalo, byla vražda. Měla geny sériového vraha, nikdo o nich nevěděl, kromě jejího doktora. Měla brát prášky na uklidnění, ale nechtěla do sebe cpát tolik chemie. Vědě nikdy nevěřila. Nemohla v noci spát, škubala sebou, myslela jen na to, jak mu ublíží za to, co ji chce udělat. Láska, versus nenávist, bylo to těžké rozhodování a trvalo dlouho. Přemýšlela, jak by mu to oplatila, jediný nápad, který měla byl spáchat perfektní vraždu, převtělit příběh do reálného života. ~~~ Isabella nalila dvě skleničky červeného vína a do jedné přidala prášek na spaní, nevěděla, jestli má svého rozhodnutí litovat, či nikoli, i kdyby litovala, bylo pozdě, od plánu se neustupuje. „Máš žízeň?“ zeptala se mírumilovně. „Ale ano, dal bych si“ prohlížel si ji nevěrohodně, neměla ráda, když pil alkohol a teď mu ho sama nabídla. Seděli a bavili se, jak nechají pokračovat jejich příběh, když během chvilky Elijah odpadl. Nechala ho chvíli ležet s hlavou na stole, umyla a uklidila skleničky, vzala si provaz a přivázala ho k židli, druhou židli postavila naproti té jeho a čekala do doby, než se probudí. 2 Isabellu probudili bouchání židlí o zem, otevřela oči a najednou ji to došlo, teď už to musí dokončit ať se děje, co se děje. Sebrala se a odešla do koupelny, měla strach, ale věděla, že není cesty zpět. „Bello! Pusť mě, co to vyvádíš?“ Byl rozhozený, nevěděl, co bude dál, ale přece jen to byla jeho přítelkyně, doufal, že by mu nikdy neublížila. Isabella k němu mlčky přišla a zadívala se mu hluboko do jeho kaštanově hnědých očí. Párkrát obešla na první pohled sebejistě židli, ke které byl přivázán její přítel, ale v duchu křičela, nevěděla, co má dělat. V tichosti se usadila na židli, kterou před pár hodinami postavila metr od židle, kde seděla první oběť. Světlo baterky, která stála na zemi a blikala, protože ji nejspíše docházeli baterky tomu dodávala zvláštní energii. „Proč jsi to chtěl udělat?“ Ptala se ze začátku velmi mírně. „Já vůbec nevím, o čem to mluvíš.“ „Nejsem snad slepá! Snažil jsi mě vystrčit z knihy, knihy jejíž děj jsem vymyslela skoro sama.“ „Ale, nebuď hloupá-“ Už to nedopověděl, Isabella to nevydržela, vzala kuchyňský nůž a bodla ho do břicha, z plic vypustil poslední vzduch. Ve chvíli, kdy měl mladík nůž skrz své tělo, uvědomila si, co provedla, snažila se nůž vyndat, ale to bylo mnohem horší, všude tekla krev. Snažila se ránu zatlačit, ničemu tím však nepomohla. Bylo pozdě. Sesypala se na zem a hodiny brečela. Byla teď sama na všechno. Na památku vyryla do chladnoucí kůže kříž. ~~~ Když se po několika hodinách vzpamatovala, musela něco udělat s tělem, její přítel na ni koukal prázdnýma a chladnýma očima. Byl mrtvý. Po půl čtvrté ráno, nikdo nikde nebude, správný čas na zbavení se těla. Rozvázala mu ruce a nohy, tělo bezvládně padlo na studenou podlahu přízemního bytu. Bezvládné tělo zabalila do koberce, který byl celý zakrvácený a chtěla ho odtáhnout co nejdál. Nešlo to, bylo moc těžké. Jistěže bylo těžké, bylo přece mrtvé. Povedlo se jí ho vytáhnout před dveře bytu. Sotva už popadala dech. Pro jistotu byt zamkla, přestože to dosud nikdy neudělala. Měla strach, kdo by ho neměl. Zabila někoho, zabila svého přítele. Vláčela tělo po schodech, na které pomalu ani neviděla do sklepa, bez povšimnutí by ho jinam nedostala, New York, město, jenž nikdy nespí. Něco kolem prošlo, slyšela tlukot svého srdce. Přišla k ní malá mourovatá kočka a začala se ji otírat o nohu. Oddechla si, bylo to jen kotě, jen malé kotě. To ji přece neublíží. Teď na něj neměla čas, odstrčila ho, ale moc to nepomohlo, pořád za ní chodilo a chtělo se mazlit. Moc ji nepomohlo, když začalo mňoukat, v starém baráku se mňouknutí malého tvora poté ozvalo minimálně dvakrát. Sklep nebyl nejlepší volba, ale jediná. Neměla moc možností kam tělo schovat. Respektive, neměla žádné. Tělo zabalené v koberci s krvavými skvrnami ukryla do rohu místnosti a zaházela cetkami, jak s oblibou nazývala věci, které se jim nevešli do bytu. Teď už vlastně jen jí, ten byt patřil už jen jí. Vyšla schody ze sklepa a trochu litovala toho, že si nevybrali dům s výtahem, zrovna v tuto chvíli by se hodil. Bolelo ji celé tělo. Dostávala mdloby. Netušila, co bude dělat, nejlepší by bylo se vypařit, kdyby to bylo tak jednoduché, určitě by to udělala. Kéž by byla zase malé dítě, chodila si hrát na hřiště, do parku, měla spoustu kamarádu. Odemkla byt a najednou viděla celou scénu která se tu odehrála před několika hodinami znova a znova. Nemohla ji dostat z hlavy. Ať šla na jakékoliv místo v bytě, vybavil se jí pohled do tváře, ublížené tváře jejího již navždy mrtvého přítele. Motala se, sotva stála na nohou, dveře bytu za sebou opět zamkla, jen pro jistotu. Dlouho seděla na pohovce a koukala na místo činu. Musí to tu všechno pořádně vyčistit. Dala si dlouhou sprchu, chtěla ze sebe smýt vinu, cítila každou kapku, která dopadla na její nahé tělo, natáhla ruce před sebe a pozorovala kapky vody obarvené zbytky krve. Nebo krev naředěnou vodou, kdo ví. Neměla sílu ani náladu na nic, svalila se do prázdné postele, myslela si, že během několika minut usne. Jenže to se jí nepovedlo. Nemohla. Sžírala ji vina. Stalo se, musela se s tím naučit žít, žít s pocitem, že zavraždila jedinou svou blízkou osobu. Jediného člověka, kterému na ni alespoň trochu záleželo. ~~~ Chuť ráno vylézt z postele, nasnídat se, uvařit si kávu, kde to je. Kde jsou ty dny kdy jsem šla pro snídani a koupila kafe po cestě? Pomyslela si. Převalovala se na posteli ještě několik hodin. Zvonek. Někdo zazvonil. Její myšlenky byly, jak neřízená střela a to doslova, když ve dveřích stála jen správcová, co chtěla zaplatit nájem. Oddechla si a odběhla pro peněženku, výjimečně u sebe měla hotovost. Dala správcové peníze a skoro ji dveřmi praštila do obličeje. Bála se, musela se uklidnit. Po zbytek dne se snažila držet stereotypu, šla si koupit snídani, sedla si k pracovnímu stolu a chtěla pracovat dál sama na knize. Nemyslela si, že to pro ni bude takový problém. Nemohla napsat ani slovo, nemohla si ani přečíst slovo. Seděla na své židli a koukala na nástěnku kde měla všechny poznámky ke knize které potřebovala. Nebrečela, nesmála se, nebyla na sebe naštvaná. Nic. Cítila se prázdná, žádné emoce, žádné nálady. Kdyby tušila, co se s ní stane potom, co ho zabije, nikdy by to neudělala. Už teď ji svým způsobem chyběl. Položila ruce na klávesnici svého notebooku, zavřela oči a snažila se si vybavit, jak by mohl příběh, který se stal skutečností pokračovat.

NINA

iva — Sat, 06 Jul 2019 21:40:24 +0000

Zdravím všechny, díky on line kurzu Reného Jak napsat knihu se mi podařilo dokončit text - možná odvážně mohu zkusit napsat novelku -Nina. Je to poprvé, co sdílím on line svoje dílko. Moc mě bavilo text psát, kurz byl motivační, výborný. Tady si můžete přečíst, co se mi podařilo vytvořit :) Budu moc ráda za jakoukoli zpětnou vazbu. Děkuji!

Kostěj (fantasy)

Michal — Wed, 10 Jul 2019 11:46:58 +0000

Ahoj, přicházím se svou prvotinou. Každého, kdo si ji přečte, žádám o názor a kritiku, která mě posune dál. Neladil jsem zatím každé slůvko, text už ale prošel dvěma revizemi a minimálně příběh by měl držet pohromadě. Je podle mě pravý čas, abych přizval další čtenáře s nezávislým pohledem. Příběh už je dokončen, nemusíte se tedy bát, že vyšumí do ztracena. Bude-li zájem, pošlu vám ho sem v blízké době celý. Ale k věci: ... Hlava na stole smrděla. Zpocená srst lákala mouchy. Bzučely kolem vyceněných zubů a oteklého jazyka obludy. Tmavnoucí krev prosakovala plátnem pytle a mezi borovými prkny kapala na podlahu. Blažej se vrátil s měsícem nad hlavou, vzbudil pacholka ve stáji, a teď čekal při svíčce, až se hostinský uráčí vstát. Měl jsem počkat na dvoře, říkal si. Puch bestie mu vháněl slzy do očí. Místo toho si dolil pivo ze džbánu, zvětralé, ale příjemně studené. Když položil džbán zpátky, mouchy zavířily kolem hlavy a než si vyměnily místa a pokračovaly v hostině, bouchly nahoře dveře a po schodech s vrzáním sestoupil hostinský. Přišoural se s čadící petrolejkou v noční košili a vytřeštil oči. "Co dělá ta ohava na stole?" "Čeká na tebe." Moc velká a ošklivá i na nemocného mastifa, patřila stále spíš psu než medvědovi. Oči s mléčným povlakem se leskly v mihotavém světle lampy. "Jak jsi ho zabil?" "Tak, jako zabiješ cokoli živého." Cokoli. "Je stodola čistá?" "Čistá?" Blažej se musel zasmát. "Ovčí kosti a psí lejna, tenhle prašivec si s pořádkem hlavu nelámal. Možná se do ní vrátí myši, kočku už tam asi nedostaneš. Každopádně pes je mrtvý, dohoda splněna. Zaplať a můžeme si jít každý po svém." "To přece nebyl pes. Ani vlk, vlci se lidí bojí." "A co to bylo? Obluda pekelná?" "Možná," hlesl hostinský. "Prokleté stvoření." Blažej vydechl a svěsil ramena. "Mám za sebou dlouhou noc a chce se mi spát. Zaplať, ať můžu jít." Na stůl cinkly dvě stříbrné. Shrábl je a měl se k odchodu. "Co ta hlava?" ozvalo se za ním. "Co s ní?" otočil se ve dveřích. "No, kdo to uklidí? Na tomhle stole mám podávat jídlo?" "Chtěls, abych ti ji přinesl, tady ji máš. Dej měďák pacholkovi a máš po starostech," zavřel za sebou. I když si nejsem jistý po tom, jak si málem nadělal do gatí, když jsem se nad ním zjevil s odkapávající trofejí v pytli. Blažeji Střetskému se do očí nepodívali ani za bílého dne, tím spíš uprostřed noci, celému od krve. Dokud ho nepotřebovali. Stodola stála v polích na dohled od městských hradeb, čtvrt míle od hostince a stavení na křižovatce s obchodní cestou. Lidé, kteří tam sídlili, ho ústy hostinského požádali o pomoc. Na ohrazeném úhoru už se ovce nějakou dobu nepásly, tráva sahala nad kolena a usychala, splývala s polem ječmene za ní, vlnila se ve večerním vánku. Stíny prázdných chlévů se prodlužovaly, dokud se světlo neztratilo za červánky a obloha neztmavla přes fialovou k indigové. Přešel cestičku z udusané hlíny a nahlédl. Uvnitř hnily napůl ohlodané kosti, další se již bělely mezi hromádkami výkalů. "Zřídila si tam doupě bestie," tvrdili sedláci. "Vyhnala ovce z pastvin, lidi z polí, každý večer vyráží na lov do vzdálenějších končin, uchvacuje zvířata a lidé se bojí vyjít z domu." Blažej odhodil meč na zem, vyskočil na balík zatuchlé slámy, posadil se a poslouchal. "Psi se jí bojí, vědí, že to není ani vlk, ani medvěd, i když je tak velká." Takhle se žádné zvíře nechová. Oči si zvykaly na tmu a škvírami mezi prkny pronikalo bledé měsíční světlo. Doupě působilo jako zvrácené obětní místo, tlející jatka. Muselo být po půlnoci, když Blažeje vyrušilo ticho. Noční šelest, bzučení a houkání se vytratily, zůstalo jen šumění trávy ve větru. Neslyšně se postavil a rozepnul knoflíky na kožené kazajce. Cítil ji. Vždycky cítil, když bylo nablízku něco nepřirozeného. Otočil se dřív, než ji mohl spatřit. Bestie se vplížila zadními vraty, v zubech půlku roztrhané kozy. Věděla o něm. Nechala mršinu ležet a bez varování, bez pohrůžky vyrazila proti vetřelci. Blažej seskočil z balíku a nechal ji proklouznout kolem sebe. Slyšel jen sípavý dech, žádný řev, žádné vrčení. Než se zvíře otočilo, vytáhl z pouzdra u boku kulovnici, mistrovskou dálnomořskou práci s půl lokte dlouho hlavní. Obluda se nahrbila, sahala Blažejovi po prsa a vážit musela třikrát víc, než mohl jakýkoli pes. S hlavou u země cenila zuby, mordu mokrou od krve. Blažej se natočil bokem, napřáhl ruku, a v okamžiku, kdy vyrazila, zmáčkl spoušť. Zámek se otočil, vykřísl jiskru, zbraň s ohlušujícím třeskem v oblaku kouře vystřelila a olověná kule se bestii zavrtala pod bradou hluboko do těla. Zvíře v běhu zavrávoralo, Blažej ukročil stranou, otočil se na patě a vrazil do něj ramenem, smýkl jím k balíkům slámy. Pes se hned vyškrábal na nohy a sápal se drápy muži po hrudníku, ten už ale svíral dýku a páral mu břicho. Zaplavila ho krev doprovázená vytím a chroptěním. Blažej zmítající se horu svalů převrátil, zalehl ji, paži v koženém rukávu sevřenou v čelistech, převrátil dýku v ruce a bodl ji do místa, kde tušil srdce. Zbrocena krví, funící, vytřeštila obluda oči bolestí, z průstřelu pod krkem jí bublala krev. Stisk povolil. Vyvedl koně ze stáje za hostincem a vyrazil k městu. Než dojel k hradbám, svítalo, takže mohl skrz Říční bránu zamířit procitajícími ulicemi ke svému domu. Kamenné stavení se krčilo mezi většími domy s doškovými střechami, schované v zapadlé uličce nedaleko tržiště ve východní čtvrti Plátu. Na dveřích z masivního dubu visel oprýskaný štít s nápisem LOVEC. Uvnitř bylo jako v kobce, zavřenou okenicí pronikalo jen šeré světlo z uličky. Blažej si odepnul bandalír s dýkou a pistolí, pověsil ho na hák u dveří a meč opřel do kouta. S tak zastaralým obouručákem už by dnes nikdo nebojoval, přece ho s sebou všude vláčel. Vyzul si boty a začal se svlékat. Bosé nohy ho zábly na kamenné podlaze, stoupl si na ovčí kůži rozloženou před pryčnou se slamníkem. Přejel prsty po proděravělém rukávu a po hrudníku pod roztrhanou košilí. Zaschlá krev a čerstvé jizvy. Shodil svršky a zahýbal paží. Žádná z ran nekrvácela, pohmožděniny nebolely, jizvy se ztratily mezi ostatními. Celé tělo brázdily šrámy, popáleniny, známky zranění tak starých, že si je nepamatoval. Nespočet jizev se vzájemně překrýval a pod nimi nebyla zdravá kůže, ale jizvy ještě starší. Přesto byly místy sotva znatelné. Nová zranění se hojila rychle, zato nikdy úplně. Blažejova pokožka byla po nočním souboji zdravá a hladká, odjakživa měla ale znepokojivou barvu. Sinalou, šedavou, zažloutlou, na žádném místě růžovou, snědou, na žádném místě živou. Jak jen se dalo tělo skrýt pod ošacením, o to hůř na tom byla tvář. Nikdo by nedokázal odhadnout jeho věk, o to méně Blažej sám. Na první pohled třicet, ve tváři k padesáti a zblízka v dobrém světle… Raději nemyslet. Vlasy měl prošedivělé, strniště škrábalo, nos celý, zuby pevné. Blažej si pamatoval, že o pár z nich v posledních letech přišel, dnes už měl ale chrup zase kompletní. Přesto jako by mu chybělo něco podstatnějšího. Jen oči, oči černé a bílé jako strach. Svalil se na postel a během okamžiku spal. Vzbudil se, teprve když slunce viselo nízko nad střechami. Nejvyšší čas na práci, říkal si, zatímco si natahoval lněné kalhoty, A tu dnes žádnou nemám. Připnul si závěs s dýkou, pistolí a hubeným váčkem s posledními mincemi. Skryl je pod kožený kabát sahající mu až ke kolenům a ve vysokých botách stažených řemínky kolem lýtek vykročil na ulici. Na hlavě trojcípý klobouk, tvář schovanou za vysokým límcem, meč táhl za sebou. Zamířil k Dobytčímu trhu. Náměstí se k večeru vyprazdňovalo, farmáři skládali na káry klece s drůbeží a koše od vajec, kromě pár koz už větší zvířata neviděl. Na rohu vedle průchodu páchnoucího močí stála Svinská šunka, hospoda, kde bylo pivo zdravější než voda a jídlo prosté jako hosté. Starý Dubec by si měl heslo napsat na vývěsní štít, ačkoli pochybuju, že by si ho kdo dokázal přečíst. Blažej měl Šunku rád. Člověk se v ní najedl levně, večeře vařené ve velkých kotlích byly hutné, povětšinou čerstvé a překvapivě dobré. Schody vedly pod zem a v šerých zákoutích pod klenutými stropy mohl najít soukromí i společnost podle nálady. Hrály se v ní kostky a karty, ale co Blažeje zajímalo nejvíc, kupci a sedláci z okolí Plátu se v ní posilněni pivem a konejšivou společností zpovídali ze svých problémů. Z problémů, na které dokázal za příslušný obnos poskytnout řešení. Nejšpinavější špeluňka, nejšpinavější práce. "Blažej Střetský?" o zeď vedle vchodu se opírali dva pobudové, od pohledu zloději. Ten vyšší mu zastoupil cestu. "Ten, co zabíjí za peníze?" "Kdo se ptá?" "Prostí obyvatelé, kteří se klepou strachy, zatímco kolem obchází zrůda a láká k nim do města jiné zrůdy, aby mohla z dobrých lidí tahat peníze," řekl ten ošklivější. "Potřebujeme s tebou něco vyřídit," vysvětlil první. "Tak se na to pojďme posadit. Od včerejška jsem nejedl a mám s sebou peníze prostých chudáků, které míním utratit." Blažej už chtěl odstrčit otrhance ode dveří, když vtom mu ten malý výřečný máchl pod nosem čepelí. "Nikam!" vyprskl. Zhoupl se za Blažeje a ukázal rukou do čpící uličky. "Půjdeš s námi dobrovolně, nebo tě máme dostrkat?" Ucítil hrot tlačící mu do zad přes tuhou kůži. Dva zničené kabáty v jeden den. "A tohle necháš tady." Druhý pobuda vypadal, že mu chce ošklivou zbraň sebrat, ale nemohl se rozhoupat. "Máš pravdu, bude lepší to vyřídit stranou," nadzvedl těžký meč, který by byl v průchodu beztak k ničemu, a zapíchl ho do země. Pak vykročil v sevření útočníků. Za záhybem uličky se zastavili. Velký otrhanec vytáhl zpoza opasku tesák, ale Blažej se přikrčil k zemi, odrazil vzad, nabral toho ošklivého do břicha a přehodil ho přes sebe. Než se stačili vzpamatovat z jeho reakce, měl rozepnutý plášť a širokým obloukem tasil dýku. Ozbrojený zloděj se jí stihl vyhnout, ale zavrávoral a ztratil rovnováhu. Blažej udělal krok vpřed, přišlápl malého na udusanou hlínu, zatočil paží v kruhu a spodním obloukem vrhl dýku velkému do hrudi. Protáhl pohyb paží, půlobratem se k němu přiblížil, druhou rukou mu vyškubl z dlaně tesák, pravou se odrazil od země, celý se zhoupl zpět, spojil ruce a svrchu zabodl tesák mezi lopatky malému, který se teprve zvedal. Pak mu ramenní jamkou projel hrot šípu. Na pár úderů srdce ho ochromila bolest. Hlava se mu zamotala, když vstal a v zamlženém zorném poli hledal útočníka. Ten stál za ním a druhou střelou mířil lépe. Než Blažej sáhl po pistoli, kuše zadrnčela a krátký šíp mu prošel mezi žebry. Bolestí se mu zatmělo před očima, skácel se na kolena a poslední, na co se pamatoval, byla chuť krve v ústech. Nejdřív cítil zlost, strašný vztek, že nemůže odejít. Nevěděl ale kam, a tak ho rychle pohltilo zmatení. Snažil se vzpomenout si, co je zač. Až pak začal vnímat zvuky. Kvílící kakofonie postupně přešla v povědomou směsici hlasů. Nerozlišil slova, tón hovoru byl ale příjemný. Temnota začala blednout a poznal slabě osvětlený sklep, suchý a teplý, s klenutými stropy a provoněný paprikou, česnekem a cibulí. Na stole hořela svíce, vedle ní ležel zašlý obouručák. Pak si uvědomil tělo a leknutím málem spadl ze židle. To vytrhlo jeho společníka z rozjímání. Seděl u stolu naproti němu, jako by čekal, až se Blažej probudí, hlavu napnutou, ale otočenou lehce špatným směrem. Přes oči měl zavázaný šátek. "Jsi zpět," oznámil.

***

Svatoušek

Sopranno — Fri, 02 Sep 2016 17:46:28 +0000

Ahojte, rozhodla jsem se nahrát svůj nový projekt ještě jednou, protože z technických důvodů (doufám, že se vyskytují jen na mé straně) se mi nějak nechce zobrazit v žádné kategorii :/ Doufám, že nyní se mi to povede a pokud zde náhodou už jedno takovéto moje dílko je, tak se omlouvám. 1 Přístav Šanghaj - Čína Jsou blízko. Ta myšlenka jím projela jako blesk. Zahnul do úzké uličky tvořené obrovskými nákladními kontejnery a zastavil se. Musel popadnout dech. Unaveně se opřel o stěnu za sebou, nohy měl jako v ohni. Měla to být lehká mise. Nafotit pár lidí během tajného setkání hlav čínského podsvětí a vypařit se. Tím by konečně splatil svůj dluh vůči Mezinárodnímu trestnímu soudu a osoba s krycím jménem Fénix by jednou pro vždy přestal existovat. Už by ho nebylo potřeba. Bohužel, z naprosté banality se vyklubal zběsilý boj o přežití. A Fénix zatím prohrával. Někde v dálce se rozezněla hlasitá lodní siréna. Její dlouhý táhlý zvuk se nesl tmavou nocí a utichal v hluku vysokozdvižných vozíků a nákladních jeřábů, které se okamžitě daly do pohybu. Obrovské kolosy ověšené kabely se přesunuly k okraji mola, aby vyložily nový náklad. Barevné kontejnery pomalu stoupaly k temné obloze a následně s rachotem dopadaly na betonový plac nasvícený tucty reflektorů. Mlčky se ohlédl. Po pronásledovatelích nebylo ani stopy. Schovaný ve stínu se začal pomalu plížit k okraji uličky. Vzduch čpěl směsí spálené nafty, hniloby a rybiny. Z napůl zrezivělého kontejneru po jeho levici vytékala podivně páchnoucí lepkavá tekutina, na kterou se sbíhaly krysy ze všech koutů přístaviště. Centimetr po centimetru se sunul blíž k molu. Před sebou viděl černé tělo nákladní lodi, ze kterého právě klesal k zemi zářivě žlutý kontejner s modrým znakem vzpínajícího se jednorožce. S tichým žuchnutím dopadl na betonový plácek obklopený pracovníky přístavu oblečených ve vybledlých kombinézách, kteří okamžitě začali odstraňovat bezpečností popruhy. Fénix se bleskově přesunul za jednu z palet naložených pyrotechnikou. Opatrně vykoukl. Srdce mu bilo jako splašené. Věděl, že jestli ho tu někdo načapá, je po všem. Během porady přivlekl jeden z bodyguardů mladého, k smrti vystrašeného kluka. Chvíli ho pro pobavení svých šéfů jen tak mlátil. Nejdřív ocelovou tyčí, pak si vystačil i s holýma rukama. Podle toho, co Fénix slyšel, byl ten nebožák přistižen, když se pokoušel ukrást něco z kontejneru, který dorazil před pár dny. Bylo to neuvěřitelně surové. Fénix za pět let služby viděl ledacos, ale přesto mu tohle odporné divadlo zvedalo žaludek. Pomyslnou třešničkou pak bylo polít chlapce zbytky ryb, krví a všelijakým dalším odpadem z nedalekých jatek a zavřít jej do malé bedýnky plné krys. Fénix se nervózně ošil. Nechtěl dopadnout stejně, a proto se musel soustředit. „No do háje,“ vydechl, když jeden z dělníků kontejner konečně otevřel. Dva vysokozdvižné vozíky okamžitě začaly vyvážet palety naložené bednami pro přepravu vojenského materiálu a skládali je před mafiány. Pak dovnitř vběhli muži s poloautomatickými zbraněmi. Nenápadně se vyklonil zpoza svého úkrytu. Co tam dělají? Z kontejneru se ozval nejdřív křik, pak hlasitý dusot. Fénix nevěřícně zíral, jak se z útrob kovového kvádru pomalu šine zástup zhruba dvaceti lidí. „Proboha, co to je?“ zašeptal, zašátral po mobilu a rychle pořídil několik snímků. Zástup zuboženců si mezitím nastoupil před hlouček mafiánů. Vězni v otrhaných, špinavých hadrech bázlivě zírali do země a vyčkávali. Vesměs se jednalo o mladé lidi v rozmezí dvaceti až třiceti let, pocházejících pravděpodobně z Evropy. Ozbrojenci na ně nepřestávali mířit zbraněmi, zatímco si jejich šéfové řádek vězňů se zájmem prohlíželi. Vybírají si otroky. Bastardi mizerní. Fénix se skryl zpět za paletu. Viděl dost. Z kapsy kalhot vylovil zmuchlaný cár papíru. Patřil tomu mladíkovi, kterého viděl předtím ve skladišti, stihl ho odhodit dřív, než jej bodyguard přivlekl a zmlátil. Fénix se nechápavě díval na zmatené kombinace čísel a písmen. Nedávaly mu vůbec žádný smysl. Vypadaly jako seznam poznávacích značek, ale jednotlivé řádky byly příliš dlouhé. Jediná smysluplná věc bylo slovo Hamburg připsané na konci stránky, jinak nic. Musím dát někomu vědět… Ale komu? Nemohl se na nikoho spoléhat. Někdo z programu vynášel informace a za poslední měsíce stál tento únik několik Fénixových kolegů život a on nechtěl dopadnout stejně. V úvahu tedy přicházel jen jediný člověk. No, snad víš, co děláš chlape. Povzdechl si a neochotně odeslal fotografii dokumentu na číslo, které nevytočil bezmála pět let. Bylo to zvláštní. Za celé ty dlouhé roky žádná SMS, telefonát ani email, zkrátka nic. Až do teď. Opět vykoukl. Vězni si právě pomalu nastupovali do přistavené dodávky. Žena stojící na konci tohoto děsivého vláčku utrpení se hlasitě rozvzlykala. Ustoupila několik kroků dozadu, ale dva ozbrojenci ji okamžitě postrčili zpět k ostatním. Zkoušela se bránit, ale proti hrubé síle hromotluků a poloautomatickým zbraním neměla nejmenší šanci. Nacpali ji dovnitř dodávky a zabouchli dveře. Fénixův mozek pracoval na plné obrátky. Musel něco udělat a hodně rychle. Zkontroloval zásobník své zbraně. Zbývaly mu poslední tři náboje. „Krucinál,“ zaklel tiše, „a co teď?“ „Já bych věděl,“ ozvalo se mu za zády, pak ucítil hlaveň pistole. „Začneme třeba tím, že se mi vzdáš, to další už záleží na tobě.“

Catarie

Vitto — Sun, 21 Aug 2016 18:08:28 +0000

Prolog prvotiny z technicky-magického světa koček a psů Ze stejného universa pochází také agent Mau ze stejnojmenné povídky

Prolog Pozdní jaro roku 483 catarijského kalendáře Velký Jižní Průsmyk - Pohoří Taan

Všichni čekali. Obě armády, oddělené nejužší, sotva šedesát kroků širokou částí dlouhého průsmyku zaříznutého mezi strmé vrcholky, na sebe pořvávaly a vzájemně se uráželi. Zhruba třítisícová jednotka Canisu, psího království ležícím na východní polovině ostrova, se ocitla v pasti uzavřeného údolí připravena vzít sebou do hrobu co nejvíce z pětinásobné přesily, která uzavřela jedinou cestu ven. Téměř patnáct tisíc koček Catarijské říše vztekle syčelo na svého odvěkého nepřítele s touhou vyhladit cokoli štěkajícího, co kdy překročilo hranice obou zemí. „Rozkazy můj Vládce?“ Kocour, jemuž byl dotaz adresován, stál na malé vyvýšenině na dohled předních řad, které netrpělivě očekávaly pokyn k útoku. „Vyhladit,“ vycenil zuby směrem k psům. Voják stojící vedle Vládce zvedl tlapky a rychlými pohyby předal rozkaz špici armády. Ach ne, pomyslel si štíhlý šedomodrý kocour. Další myšlenku mu zarazil proud koček tlačících se průsmykem k místu střetu. Zoufale si držel ocas, aby mu jej nikdo nepřišlápl a nechal se za neustávajícího doprovodu úderů ze všech stran unášet k údolí. Postupně se mu podařilo prošťouchat na okraj ženoucí se masy a vylézt do úzké prohlubně ve skalní stěně. Nejspíš jen on tušil, co se ukrývá za zády zoufale se bránících psů. Stačilo se upřeně zadívat a nebylo možno přehlédnout jemné, avšak neustávající chvění celého prostoru údolí. „Šikovná iluze,“ zašeptal kocour a usmál se. „Ale pořád ne dokonalá.“ Prohlubeň naneštěstí nedovolovala se normálně postavit, musel proto zůstat v nepohodlném pokleku přemýšleje, jak se co nejlépe a hlavně naživu dostat přes rozzuřené psy. Přímá cesta nepřicházela v úvahu. Nebyl voják, jen se za něj vydával, a nechtěl se příliš brzy odhalit. Pečlivě si prohlížel stěny ve snaze najít schůdnou cestu nad hlavami bojujících. I zde jej čekalo pouze zklamání. Náhle se průsmykem prohnal nesmírně prudký vítr doprovázený ohlušujícím rachotem a všude kolem začaly dopadat až několikametrové kusy skály zanechávajíce po dopadu rozdrcené těla obou národů. „On se zbláznil,“ vydechl kocour a přikrčený se odvrátil od masakru pod sebou. „Na tohle jsem už moc starý.“ „Někdy už to přeháníš. Zbytečná smrt nic nevyřeší.“ „Zbytečná mistře? Oni sem nepatří.“ „To ani my Kirime. I my jsme sem přišli.“ „Jenže dřív, takže ostrov je náš.“ „A dost! Jsou našimi hosty. Heimrise je dost velký pro všechny.“ „Miauwene, mistře... prosím...“ Ještě než kamenný déšť přestal, obě vojska se stáhly zpět na místa, kde byly před útokem. Nikomu se nechtělo brodit zbytky těch, kteří měli smůlu a nestihli utéct. Další otřes, který proběhl skálou, vytrhl Miauwena ze vzpomínky. „Věděl to,“ zhluboka se nadechl a vyskočil z prohlubně. Snažil se nedívat dolů a nemyslet na to, co mu čvachtá pod tlapkami. Kličkoval mezi hromadami kamenů tak, aby jej nezahlédla nejlépe ani jedna strana. Čím byl blíž psům, tím opatrněji si počínal. Nehodlal na sobě otestovat stisk uslintaných čelistí. Ve chvíli, kdy se dostal za nejužší část průsmyku, využil rychle se rozšiřujícího vstupu do údolí a téměř se proplazil pod packami několika hlídkujících psů, aby se dostal ke schůdnějšímu svahu. Nechtěl prozatím využívat své schopnosti, byť si byl jistý, že už o něm ví. Na jednu stranu by rychlé řešení mohlo ušetřit stovky životů, na druhou se nemuselo vůbec povést a důsledek by byl o to horší. První odvážlivci už opět postupovali břečkou těl za neustávajícího řvaní nadřízených stojících na vyvýšeninách okolo. Netrvalo dlouho a přední řady obou vojsk se do sebe znovu zakously se stejnou zuřivostí jako poprvé. Psi, bojující o holý život, s převahou fyzické síly, drtili vše, co se jim dostalo do pacek či na dosah zubů. Kočky, hnané až šílenou nenávistí, s mrštností sobě vlastní, rozsekaly cokoli, do čeho se zabodly jako břitva ostré broušené drápy. Miauwen se snažil nevnímat, co se odehrávalo pár kroků od něj. Za život zažil spoustu věcí včetně skutečně velké války, na kterou se pokoušel po celou dobu zapomenout. Stále jej však čas od času trápily sny připomínající chvíle, kdy stála kočka proti kočce, a svět se proměnil v popel. Ani tady však nenašli klid a zem opět pila krev. Nad údolím se vznášel zápach smrti, která téměř nestíhala příval mrtvých. Další otřes proběhl skalami. Žádná iluze není dokonalá, pomyslel si Miauwen a pozorně se zadíval do středu údolí. Jeho ostrý zrak zachytil přesné okraje tetelícího se vzduchu a během několika chvil měl dokonalou představu. Když věděl, co vidí, nebyl už žádný problém přesně prolomit kouzlo, a co bylo skryto, vynořilo se náhle před zraky všech. Nad hlavami všech se na mohutné skalní homoli rozkládal obrovský kamenný hrad. Ve výšce více než tři sta kroků začínal mohutný most, který v oblouku klesal do údolí a tvořil jedinou dostupnou cestu k hradní bráně. Zdi hradu přesně kopírovaly okraj homole a sebešikovnější tvor by tak nedokázal do pevnosti proniknout jinak, než zamýšlel jeho tvůrce. Oproti sídlu Vládce Catarijské říše, jak si Miauwen všiml, zde se k nebi tyčila jediná věž vyrůstající z na oko přesného středu stavby. Pokud si některá z bojujících stran hradu všimla, nedala to na sobě nijak znát. Řadoví vojáci měli jinou starost, než se dívat po okolí a catarijské velení to považovalo za nějaký druh psí snahy rozhodit útočníky. Nikdo si tak nevšiml šedomodré kočky spěchající po ohromném mostu vstříc hradní bráně. Na to nebyl čas. Nebyl už téměř na nic. Dalších pár prasklin se rozšířilo. Miauwen se protáhl mezerou mezi křídly brány, děkuje svému štěstí za tuto drobnou škvíru. Uvnitř mu stačil jediný pohled na to, aby pochopil, že prorazit dovnitř by měla problém i celá armáda. Téměř tři kroky hrubé dřevo by odolalo všemu konvenčnímu, co bylo v tomto světě známo. Magii by brána neodolala, ale tady si byl kocour zcela jistý, že hrad chrání i věci mnohem mocnější. Sám cítil přítomnost sil přesahujících vše, co doposud potkal. „Koukám, žes na sobě zapracoval,“ pousmál se Miauwen pod fousky. „Uvidíme, jak moc.“ Vstupní prostor hradu působil honosným dojmem. Všude se nacházely různé obrazy, gobelíny, sochy, vše dokonale sladěné v nepřetržitý proud barev a tvarů. Celému prostoru dominovalo velké schodiště s vyřezávaným zábradlím přímo naproti bráně. Kde jinde než nahoře, pomyslel si kocour a začal stoupat po schodech. „Čekal jsem tě…“ Hlas, který se rozlehl prostorem Miauwena na chvilku rozhodil, než si uvědomil, o koho se jedná. „Já tebe taky.“ „… o něco dříve.“ „Ále… zdrželo mě pár důležitějších věcí. Třeba oběd.“ „Komu by se sem taky chtělo trmácet s prázdným břichem.“ „Asi tak,“ podotkl Miauwen. „Dost srandy. Ty víš, proč tady sem. Vzdej se a nikdo se nic nedozví.“ „To je nabídka, o které jistě má cenu popřemýšlet. Jen pokračuj nahoru. Čekám na tebe ve velkém sále. Z očí do očí to bude zajímavější.“ Miauwen rázně vkročil do sálu, který se před ním otevřel na konci schodiště. Netroufl si odhadnout velikost, jelikož šestice sloupů po obou stranách prostor opticky dělila na více částí. Přímo před ním, na druhé straně, se jemně usmíval zrzavý kocour sedící na trůnu s vyřezávanými motivy kočičího světa. „Už se chystáš na post Vládce?“ zeptal se Miauwen. „Ale kdeže,“ zavrtěl hlavou kocour. „Jen za ty roky si jeden dopřeje nějaký ten luxus.“ „Nelži.“ „Ale prosímtě,“ rozesmál se kocour. „Dokážeš si mě představit, jak dělám šaška před celou říší?“ „Vládce je šašek?“ „Je a víš to sám moc dobře. Vládu nad říší drží fakticky jiní.“ „A tys nás od toho přišel zachránit co?“ „Miauwene… Tohle už je únavné. To, co dělám, dělám z jednoho jediného důvodu a ten se za celý čas nezměnil.“ „Tak proč za tebe psi bojují, když je chceš zničit?“ „Protože je to ta nejlevnější a nejdebilnější pracovní síla tohohle světa. Canis nikdy neměl šanci se ubránit a skutečně totální válka by celý slintající problém vyřešila.“ „Chápu. Donutit psy vyvolat válku a tím je nechat vyhladit. Jedno se ti Kirime musí nechat. Z mých žáků jsi byl vždycky ten chytřejší.“ „Díky… ovšem nyní vyvstává otázka, co dál.“ „No,“ nadechl se Miauwen, „dál by ses mohl vzdát, ať to máme za sebou co nejrychleji.“ „Když tak nad tím přemýšlím,“ pohladil Kirim jemně jedno z opěradel trůnu, „budu muset asi s díky odmítnout.“ „Prosím…“ Kirim jen ledabyle máchl tlapkou do prostoru. Mohutná vlna vyrazila Miauwena ven ze sálů. „Není zač, mistře…“ „A dost už,“ zvedal se Miauwen ze země. Naštěstí se dokázal zachytit zábradlí dříve, než by jej vlna vyhodila vysoko nad schody, a zůstal tak jen lehce potlučený. „Měl jsem mu nakopat prdel už tehdy…“ A s řevem vběhl zpět do sálu. „Tak pojď,“ vycenil Kirim zuby a vyskočil z trůnu. Rychlý svist proťal vzduch a na trůn se snesla sprška zrzavých chlupů. „Na to zapomeň,“ dupl majitel čerstvě holého místa a Miauwen se rozplácl na stropě, odkud svižně spěchal k zemi, kde jako každá kočka přistál otřesen na všech čtyřech. „Přestaň si hrát mladej,“ zavrčel a než Kirim stačil na cokoli reagovat, dostal pěstí s takovou silou, že se převalil přes trůn. „Tak stařík s magií je pořád ještě dost rychlej,“ odplivl si Kirim. „Když to chceš packově…“ Ani stíny nestihly zareagovat na to, co se událo během zlomku vteřiny, kdy se do sebe oba mágové, poháněni silou přesahující vše pozemské, zaklesli.

Kruté rozptýlení

soprano — Tue, 29 Dec 2015 23:16:18 +0000

Středa 11.11.

22:25

Ostrov Bréhat - Francie

Nyní se stávám katem, pomyslel si profesor Kablukov a potáhl z cigarety. Zamyšleně pozoroval hladinu moře lesknoucí se v měsíčním světle. Naslouchal uklidňujícímu zvuku mořských vln rozbíjejících se o skály. Vložil si cigaretu do úst a otočil se směrem do místnosti.

„Je všechno připravené?“

Jeho asistent spěšně zaklapl kufřík a napřímil se.

„Tento je poslední, pane.“

Kablukov přikývl a vydechl obláček namodralého kouře.

„Zařiďte ať je na místě včas, víte, jak mi záleží na načasování. Poslal jste tu nahrávku?“

„Samozřejmě pane, už včera, jak jste si přál.“

„Dobrá, to je vše, děkuji,“ řekl profesor a pokynul směrem ke dveřím. Asistent sebral kufřík a odešel z místnosti. Kablukov přistoupil zpět k oknu. Vlažný vánek si pohrával s jeho prošedivělými vlasy. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. V ústech cítil slanou chuť mořského vzduchu. Miloval tohle místo. Už jako malý kluk si ostrov Bréhat u francouzských břehů zamiloval. Poprvé ho uchvátil, když zde trávil dovolenou s rodiči. Už tehdy věděl, že je to místo, na kterém bude jednoho dne bydlet. Proto se sem při první příležitosti opustit Rusko přestěhoval.

Stávám se Smrtí, ničitelem světů, vybavil si slavný výrok doktora Oppenheimera. Musel se pousmát nad skutečností, že se nyní nachází v téměř totožné situaci. Stal se Smrtí. Stal se tím, kdo rozhýbe světové dění.

Zavřel okno a přešel k vyřezávanému mahagonovému stolu. Ze spodní zásuvky vytáhl láhev vodky společně se sklenicí. Posadil se do křesla a nalil si dvojitou dávku destilátu. Zbytek cigarety odhodil do popelníku. Položil si nohy na hladkou desku stolu a zadíval se na protější stěnu. Visela na ní nástěnná mapa Evropy. Jednotlivé státy byly zvýrazněny různými barvami, přičemž z hlavního města každé země vedla červená nit, k jejímuž konci byl připevněn papír s profesorovými poznámkami. Na území každého státu bylo navíc červeně napsáno číslo. Kablukov se zadíval na číslo jedna.

„Už brzy,“ řekl polohlasem a napil se vodky.

Cítil, jak mu nápoj pomalu stéká do žaludku. Na prsou se mu rozlévalo příjemné teplo. Jedním douškem vyprázdnil zbytek sklenice. Z horní zásuvky stolu vytáhl dálkové ovládání a stiskl tlačítko play. Ticho v profesorově pracovně přerušily tóny skladby Beautiful Day kapely U2. Vstal z křesla, zapálil si další cigaretu a naslouchal. Zvýšil hlasitost na maximum. Miloval tu píseň. Její tóny se rozléhaly celým domem.

„It´s a beautiful day…“

Překrásný den to teprve bude.

Vodka v láhvi se při každém decibelu zachvěla. Nalil si ještě jednu sklenici a přešel k mapě. Přejížděl očima po jednotlivých státech, potahoval z cigarety a popíjel. Znovu se zadíval na číslo jedna. Pod červeným šrafováním prosvítal velký černý nápis Österreich.

„You're on the road,“ vnímal Bonův hlas a polohlasem zpíval společně s ním, „but you've got no destination…“

Moje cesta už ale skončila… A cíl jsem taky našel, pomyslel si a silou přimáčkl konec cigarety k mapě. Ozvalo se zasyčení. V místě, kde byl dříve nápis Wiena, byl nyní černý spálený flek.

„It´s a beautiful day…“

Hudba doslova třásla pracovnou. Kablukov dopil sklenici a mrštil s ní na zem. Střepy se rozlétly po podlaze. Profesor se začal potácet zpět ke stolu. Nemotorně se posadil do křesla a sebral lahev.

„Dnešní noc bude dlouhá. Tak zum Wohl!“

Přiložil hrdlo láhve k ústům a pořádně si zavdal. Opřel se, zavřel oči a propadl v hysterický smích. Ten okamžik, na který se tak dlouho připravoval je konečně tady.

Po zítřku už to nikdy nebude jako dřív, pomyslel si v duchu.

Čtvrtek 12.11.

7:35

Brno – Česká republika

Za celých dvanáct let nikdy nezapomněla na smutné výročí té tragédie.

Chybíš mi tati.

Ema Valentová klečela u černého náhrobního kamene a zapalovala svíčku. Chodila k hrobu svého otce často, ale dnešní návštěva pro ni byla obzvlášť těžká. Položila svíčku vedle kytice tvořené dvěmi rudými anturiemi a kousek poodstoupila. Z malé fotky v horní části náhrobku se na ni usmíval její otec.

Ema si jen stěží vybavovala situaci, kdy by se přestal usmívat. Byl velký optimista a život bral s nadhledem. Ve stejném duchu vychovával i svou dceru. Vybavovala si den, kdy přišla domů s první pětkou. Bála se, jak zareaguje. Nikdy ho nechtěla zklamat.

„Pamatuj si,“ řekl ji tehdy, „zklamat můžeš jedině sebe. Mě nikdy. Pro mě jsi totiž jasná jednička.“

Vždy stál při ní. Matku nikdy nepoznala, prý se jí hned po narození vzdala. Ale na své dětství si nemohla stěžovat. Táta ji věnoval všechen svůj čas a lásku. Jako úspěšný podnikatel byl často mimo domov. Přesto nikdy nezapomněl alespoň zavolat a popřát Emě k narozeninám. Krom těch jedenáctých.

Pamatovala si ten den do detailů. Krásný dort, který připravovala společně s babičkou, jedenáct hořících svíček a váza plná rudých růží. Ty jí poslal on. Slíbil, že se vrátí dřív. Od rána se ho nemohla dočkat. Potom zazvonil telefon.

„To je táta. Babi honem, určitě mu máš jít otevřít,“ výskala a vesele skákala kolem babičky.

„Emi, uklidni se, než něco rozbiješ,“ okřikla vnučku a zvedla sluchátko, „tady Valentová.“

Emino malé tělíčko naplnil adrenalin. Vyskočila na pohovku a podívala se z okna. Hledala tátovo černé BMW, ale ulice byla prázdná.

Určitě ho zaparkoval někam za roh, pomyslela si a přitiskla obličej co nejvíc na okenní tabuli ve snaze dohlédnout o kus dál. Bohužel marně.

„Panebože, to ne!“

Babičce se podlomila kolena a sesula se k zemi. Rukou si zakryla ústa a z očí jí vytryskly slzy.

„Babi, co je?“

„Emičko…“

Staré paní selhal hlas.

„No tak, kde je táta?“

„Táta… On nepřijde, holčičko. Měl nehodu a… A je mi to tak líto.“

Ta slova Emu zasáhla jako bodnutí nožem.

„To není pravda, on přijde. Musí. Slíbil to!“

Křičela a po tváři jí ztékaly slzy. „Za chvíli tady bude, uvidíš babi.“

Nevěřila tomu. Nechtěla. Nemohla.

„Holčičko moje…“ Babička se jí pokusila obejmout, ale Ema se jí vykroutila a utekla do svého pokoje.

Lehla si na polštář a propukla v usedavý pláč. Měla pocit, že celý její život se zhroutil. Táta umřel. Všechno bylo špatně. Už neměla nikoho. Byla sama…

Zpět do reality ji vrátilo zvonění telefonu. Rychle si usušila slzy a začala hledat v kabelce. Ani se nepodívala, kdo jí volá a odmítla hovor. Ať to byl kdokoliv, má smůlu.

No tak, seber se. Nechtěl by, abys tady brečela jak malé děcko.

Podívala se na otcovu fotku a usmála se. Takhle by si to přál. Otočila se a vyrazila směrem k hřbitovní bráně. Ponořená do svých myšlenek míjela náhrobní kameny a naslouchala tichu okolo sebe. Připadalo jí až neuvěřitelné, jak málo ruchu sem z okolí hřbitova doléhalo.

„Pane bože, hoří snad?“ povzdechla si, když znovu uslyšela vyzvánění telefonu.

Zastavila se a vylovila svůj bílý HTC z útrob kabelky. Na displeji svítil nápis Martin – CEITEC.

Copak si ten chlap nikdy nedá pauzu? Jednou se zpozdím a už z toho dělá kovbojku.

Martin byl její až příliš pečlivý nadřízený. Své podřízené kontroloval minimálně čtyřikrát denně, což některým Eminým kolegům poněkud znepříjemňovalo práci. Přesto byl v kolektivu velmi oblíbený, především díky své vlídnosti a ochotě. Když jí CEITEC nabídl práci, držel nad ní Martin ochrannou ruku.

Ema byla nadprůměrná studentka. V pouhých dvaceti letech vyhrála mezinárodní soutěž, jejíž téma bylo choroby lidstva a jejich léčba. Porota tehdy shledala její práci o vývoji léčiv proti rakovině za bezkonkurenčně nejlepší. Velký podíl na tom měl fakt, že během výzkumu mimoděk objevila protein apofferitin, který dokázal do své dutiny navázat molekuly léčiv a cíleně tak dopravit lék k postižené tkáni. Jednalo se o převratný objev v oblasti léčby rakoviny. Nebylo proto divu, že téměř okamžitě dostala nabídku pracovat v nově vzniklém programu zabývajícím se výzkumem vážných nemocí a jejich léčbě. A byla to práce, na kterou si nemohla stěžovat. Špičkový tým, laboratoř vybavená nejmodernějšími přístroji a nadprůměrný plat. Zkrátka sen.

S povzdechnutím přijala hovor.

„Ano Martine?“

„Emo, musíš okamžitě přijet do laboratoře. Je to naléhavé.“

Na okamžik se jí zastavilo srdce. Co může být tak naléhavého? Snad se nestala žádná nehoda. V laboratoři totiž pracovali také s velmi nebezpečnými viry.

„Co se děje? Stalo se něco?“

„Nemůžu o tom teď mluvit. Přijeď co nejdřív jo? Všechno ti vysvětlím, ale teď už musím.“

Muselo se stát něco vážného. Martin nikdy neukončil hovor bez rozloučení. A ještě nikdy nezněl tak rozčíleně.

Rychlou chůzí vyrazila k autu. V duchu se chválila, že si vzala pohodlné a hlavně praktické tenisky namísto podpatků, které by ji v tuto chvíli jen zdržovaly. Z tónu svého šéfa usuzovala, že nesmí ztratit ani minutu. Bohužel Veterinární a farmaceutická univerzita, ve které Ema pracovala, se nacházela na opačném konci města.

Panebože jestli existuješ, prosím tě, ať to není nic vážného…

Nastartovala svůj stříbrný Citroen C3 a vyrazila do rušných ulic Brna. V duchu cítila, že dnešní den bude ještě velice zajímavý.

***

Nemá smysl chodit kolem horké kaše. Je načase začít to řešit.

Markus Brüder seděl ve své kanceláři vídeňského sídla OSN. Před sebou měl rozložené poznámky k dnešnímu mimořádnému zasedání a naposledy si je pročítal. Spíš jen očima přejížděl po řádcích. Myšlenkami neustále odbíhal zpět k té šílené nahrávce.

Přece to nemůže myslet vážně. Jak by to chtěl uskutečnit? A proč?

Před pěti hodinami byl stejně jako každý normální člověk doma v posteli a spal. Alespoň do doby než se rozdrnčel domovní zvonek. Otráveně opustil svou teplou postel a vyrazil ke dveřím.

„Doufám, že je to něco skutečně důležitého,“ drmolil pro sebe, když si rozčíleně zavazoval župan.

Zvonek znovu zazvonil.

„Už jdu!“

Otevřel dveře. Světlo z chodby ho bolestivě zasáhlo do očí. Pokusil se zaostřit na osobu před sebou. Byl to mladý muž tmavé pleti s kšiltovkou a v oranžové uniformě doručovací služby.

„Pan Markus Brüder?“

„Ano, to jsem já,“ odpověděl poněkud zmateně. Poslíčka v tuto dobu skutečně nečekal. Ani nevěděl, že někdo doručuje i tak pozdě v noci.

„Omlouvám se, že vás ruším takto pozdě, ale mám pro Vás zásilku. Jedná se o speciální případ. Odesílatel trval na okamžitém doručení.“

Brüder podepsal doklad o převzetí a obdržel obyčejnou hnědou obálku formátu A4.

„Přeji hezký zbytek dne,“ usmál se poslíček, vytočil se na patě a odešel po schodech pryč.

Brüder potichu zavřel dveře. Nechápavě si prohlížel obálku. Na přední straně byla napsána jeho adresa, ale nic víc. Nikde žádný odesílatel. Jeho ospalost byla rázem pryč. Roztrhl hnědý papír, vložil ruku dovnitř obálky a vytáhl malý červený flashdisk. Nechápavě si ho prohlížel.

Kdo a proč mi proboha posílá flashku ve dvě ráno?

Ještě jednou zkontroloval vnitřek obálky. Nic víc tam už nebylo.

Brüder zakroutil hlavou a odešel do obývacího pokoje. Vzal notebook a zasunul do něj flashdisk. Byl na něm nahrán jediný soubor – asi šestiminutové video. Brüder spustil přehrávání.

Na monitoru se pomalu objevil obraz: bílé stěny a spoustu podivných přístrojů, pravděpodobně záběry nějaké laboratoře.

„Svět jak jej znáte, už brzy skončí,“ začal odříkávat hluboký hlas. Byl počítačově pozměněn a dodával videu strašidelnou atmosféru.

Záběr pomalu přešel na skleněnou digestoř. Uvnitř bylo ve stojanech několik ampulí. Na každé bylo něco napsáno černým fixem. Brüder se naklonil blíže k monitoru a četl jednotlivé názvy. Cholera, Marburg, Tyfus, Chřipka, Neštovice a Ebola.

Panebože, co to je?! Pomyslel si s leknutím Brüder.

Najednou byl střih a video zabíralo mapu Evropy. Několik států bylo označeno červenou barvou.

„Lidstvo je zkažené, je tedy nutné zakročit. Během následujících pěti dnů hodlám na Zemi rozpoutat totální zkázu. Itálie, Rakousko, Velká Británie, Španělsko a Francie se stanou prvními, kdo rozšíří sémě strachu. Hodlám udeřit v hlavním městě každé z těchto zemí. Poklidné časy míru již brzy skončí…“

Hlas se začal zlověstně smát. Pak video skončilo. Brüder jen nevěřícně zíral na monitor. Pustil si video ještě několikrát. Poté se prudce postavil, vzal telefon a vytočil číslo svého asistenta.

„Hansi, tady Brüder, okamžitě zburcujte krizový štáb. Co? Vím, že jsou dvě ráno. To mě nezajímá, tak je vzbuďte. Ale okamžitě! Jedu do kanceláře, za půl hodiny ať jste tam.“

To bylo před pěti hodinami. Nyní seděl Markus Brüder ve své pracovně a chystal se na jednání. Zaklonil se a dal si ruce za hlavu. Mohl to být obyčejný administrativní den. Jako jindy by přijímal telefonáty, podepisoval důležité dokumenty a dělal všechny ty ostatní činnosti, které k jeho práci patří. Večer by vzal ženu do restaurace na pěknou večeři. Bohužel balíček, který obdržel dnes ráno, všechno změnil.

Podíval se na hodinky. Do začátku zasedání krizového štábu zbývalo deset minut. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Musel zachovat klid. To poslední, co by teď potřebovali je panika.

Uklidni se. Není to poprvé, co někdo ohlásil útok na Vídeň. Jen během vánočních trhů to je pětkrát až šestkrát. Nějak se to vyřeší, pokoušel se uklidnit sám sebe.

Bohužel, něco mu napovídalo, že tentokrát to není planý poplach. Sebral své poznámky společně s dalšími spisy a vyrazil do konferenčního sálu. Na pozdravy kolemjdoucích odpovídal pouze pokynutím hlavou. Dnes vůbec neměl náladu.

Konferenční sál byla ne moc velká místnost bez oken, které vévodil oválný lakovaný stůl. Kolem něj byly uspořádány polstrované židličky s modrým potahem. Po obvodu zdí byly vlajky všech členských států OSN. Přímo naproti dveřím viselo promítací plátno. Všichni už byli přítomni. Okolo stolu seděli zástupci Francie, Německa, Velké Británie, Itálie a Španělska.

Brüder položil spisy a posadil se do čela stolu. Zraky všech spočinuly přímo na něm.

„Dámy a pánové, všichni jistě tušíte, proč jsme tady,“ začal opatrně.

Ostatní neochotně přikývli.

„Výborně,“ pokračoval a otevřel složku s poznámkami, „situace je vážná, proto musíme okamžitě zakročit a-“

„Ale prosím vás Brüdere,“ skočil mu do řeči italský vyslanec, „vždyť je to směšné. Útoky na evropské metropole v tak krátkém čase? Zhola nemožné. Nejspíš se jedná o nějaký podvrh. Někdo se jen pokouší na sebe upozornit.“

Brüder se na snědého muže středního věku dlouze zadíval. Sundal si brýle a promnul si oči. Přesně takového scénáře se obával.

„Bohužel vám budu muset odporovat Lorenzo. Dle mého názoru jde o velice vážnou situaci a OSN si nemůže dovolit cokoliv riskovat. Jen ve Vídni jsou v ohrožení desetitisíce lidí, zvláště nyní, kdy se připravujeme na vánoční trhy. Jste ochoten vsadit jejich životy a doufat, že to byl skutečně jen nejapný žert? Já tedy rozhodně ne.“

Lorenzo si poposedl a zakroutil hlavou. Neřekl však nic.

„Jak už jsem řekl,“ pokračoval Brüder, „jedná se o výjimečný stav. V ohrožení je krom Vídně i Řím, Londýn, Paříž a Berlín. Musíme proto přijmout speciální opatření. V tuto chvíli sestavujeme speciální mezinárodní tým, který by měl v případě nutnosti zabránit možnému útoku.“

„To je sice hezké, ale stále nevíme, kdy a kde zaútočí.“ vzala si slovo šlachovitá žena po Brüderově pravici. Šedé vlasy měla stažené do přísného drdolu. Na stole před jejím místem byla malá německá vlaječka. „A nemůžete zajistit, aby ten váš zázračný tým byl na všech místech najednou.“

Máte pravdu paní vyslankyně. Je to šílenost, ale nemáme jinou možnost.

„Co tedy navrhujete paní vyslankyně?“

„Musíme určit nejpravděpodobnější cíle útoku a přesunout-“

„Samozřejmě paní velvyslankyně a předpokládám, že tím nejpravděpodobnějším cílem není nic jiného než Berlín, že ano?“

Mladý blonďatý muž z Velké Británie se prudce zvedl ze židle. V očích se mu nebezpečně blýskalo.

„Uklidněte se, všichni dobře víme,“ vložil se do toho francouzský vyslanec, „že nejnavštěvovanější zemí v Evropě je Francie. Tudíž navrhuji primárně řešit ochranu Paříže.“

Lorenzo Boni na druhém konci stolu propukl v upřímný smích.

„Primárně Paříž? Teď žertujete, že ano?“

Francouz po něm vrhl opovržlivý pohled.

„Proč? Snad si nemyslíte, že chtějí začít v Římě. Ano, uznávám, že by to byla vítaná změna a konečně by se tam něco dělo, ale myslím si, že je to krajně nepravděpodobné.“

„Co si to dovolujete?“ Italský vyslanec se prudce předklonil.

„Pánové, prosím,“ vložil se do vznikající hádky Brüder, „nemůžeme žádnou zemi povyšovat nad jinou, jistě nalezneme přijatelné východisko pro všechny. A nyní se pojďme soustředit na…“

Větu již bohužel nedokončil. Dveře konferenčního sálu se prudce otevřely a dovnitř vpadl mladý muž v šedém obleku šitém na míru. Z čela mu ztékaly krůpěje potu, jako by právě odběhl maraton. Opřel se o rám dveří a pokoušel se polapit dech.

„Ať se děje cokoliv, počká to. Musíme projednat důležité věci,“ řekl rozhořčeně Brüder.

„Odpusťte pane, ale přišel další flashdisk. Přepojili jsme vám to na televizi, měl byste to vidět.“

Jeho hlas zněl velmi naléhavě. Brüder se zamračil a stiskl tlačítko na ovladači. Na stěně přímo naproti ožila velká LCD obrazovka. Všechna světla v místnosti se automaticky ztlumila.

Z reproduktorů začala hrát zlověstná hudba. Objevila se rakouská vlajka, kterou vzápětí pohltily plameny. Poté se na obrazovce začaly střídat záběry z hlavních měst jednotlivých evropských zemí.

„Zdravím vás,“ přehlušil zvuk hudby známý hlas, „vím, o co se pokoušíte. Bohužel je již příliš pozdě. Jednotlivé nálože jsou již rozvezeny po Evropě. Prozatím jsou nečinné. Rozhodl jsem se ponechat si ten slastný okamžik jejich aktivace.“

Brüder sevřel pěsti. Nemohl vystát ten klid v hlase neznámého šílence.

„Abych dovršil vaši zkázu a donutil vás k pokání,“ pokračoval neznámý, „pošlu vám před každým útokem malý pozdrav. Hra začala dámy a pánové. Je jen na vás, jak k ní přistoupíte. Začneme dnes v jednu hodinu odpoledne ve Vídni. Užijte si těch posledních pár hodin míru. Auf Wiedersehen!“

Nahrávka skončila a v místnosti zavládlo hrobové ticho. Nikdo z přítomných nehnul ani brvou. Brüder si sundal brýle a začal si mnout oči.

„Kdy to přišlo?“ zeptal se, aniž by se na mladého muže podíval.

„Před půl hodinou to dovezl kurýr pane.“

„Dobrá, můžete jít.“

Muž se narovnal, pokýval hlavou a odešel.

„Tak,“ pokračoval Brüder, „jak jste sami slyšeli, myslí to vážně. Musíme proto začít okamžitě jednat.“

„Co budeme dělat?“ zeptala se německá vyslankyně chvějícím se hlasem.

To kdybych věděl paní vyslankyně…

Josie a Colt

katja — Fri, 08 Jul 2016 19:40:35 +0000

… Prečo sú veci tak jak sú, život má chuť zápasu a človek ním len preletí… No name - čím to je “Pomoc! Josie-” hlas se zlomil. Zrzka postávající u káry sebou při tom zvuku trhla. Dobře, nebyla úplně typicky zrzavá, ale jarní sluníčko jí ve vlasech vykouzlilo narudlé odlesky. Colt nasypal stájníkovi do ruky drobné a přimhouřenýma očima se rozhlížel. Ženský hlas volající o pomoc zněl zoufale a štíhlá zrzka na něj zareagovala s nečekanou zuřivostí… “Pracky pryč ty hajzle!” vykřikla. Podsaditý chlapík vlekoucí dívku bez čepce se zle ušklíbl. Jeho oběť lapala po dechu a sotva stála na nohou. Byla bledá jako smrtka. “Pusť ji, nebo tě…” Nebo ho co? Josie zalila vlna bezmocného hněvu, až málem viděla rudě. Její jediná zbraň byla malá zavírací kudla v kapse obnošených šatů. Nahmatala ji, ale úlevu jí to nepřineslo. “Nech ji být!” zařvala na něj ještě jednou, snad aby ho alespoň zdržela. Zoufalýma očima těkala kolem sebe. Stájník vykukoval z úkrytu za vraty a partička dětí se rozprchla hned při prvním výkřiku. Díky Bohu, aspoň nepřijdou k úhoně. Ulice, ještě před chvílí rušná, osiřela. Jen pár kroků od vrat nájemní stáje postával dlouhán v zaprášeném kabátě. Klobouk měl do čela, ale jeho tvář jí byla ukradená. Josie potřebovala pistoli. Brala by cokoliv, čím by zastrašila a případně klidně postřelila toho bastarda, který vleče její sestru přímo ke stájím. A dlouhán ji měl. Pažba pistole cudně vykukovala zpod okraje jeho kabátu, ale Josiiny oči se jí chytily, jako tonoucí lana. Rozběhla se k němu. Zastavil se. Ona ne. Najednou stála těsně u něj. Byl cítit koňmi, potem a kouřem - právě nejspíš dorazil do města po dlouhé cestě. Josie to netrápilo. Její oči se upíraly výhradně na jeho zbraň. Bože dej, ať je nabitá! Poslední krok. Cizinec nejspíš čekal, že se mu pověsí na krk a bude jej plačky prosit o pomoc. Nevšímala si ho. Jen rychle! Srdce jí tlouklo až v krku. Hmátla pod jeho kabát a obemkla prsty kolem pažby. Hřbetem dlaně se na okamžik dotkla jeho teplého břicha, ale uskočila dřív, než ji stačil chytit. Překvapivě se o to ani nepokoušel. Pitomec. Bylo jí to jedno. V chvatu se otočila, až se jí sukně zapletla mezi nohy. Zaklela. Zvedla dlouhou hlaveň. Byla zatraceně těžká a ruka se ji roztřásla. “Pusť ji, ty zrůdo!” křičela, až vyplašila holuby na střeše nájemní stáje. Únosce se zasmál a uplivl si. Škubl paží a Lina klopýtla. Upadla na kolena. Chtěla se mu vytrhnout, ale málem jí vykloubil paži. Vykřikla bolestí. “Říkám to naposled! Nech ji být!” ruka se Josie už solidně třásla a k tomu ani netušila, zda má nabito. Zápěstí ji začínalo bolet. Upírala pozornost na frajírka v uváleném, rádoby nóbl, obleku, který neurvale tahal její sestru ze země. Měla strach. A hrozný vztek! Zamířila do vzduchu, natáhla kohoutek a zmáčkla spoušť. Prásk! Zpětný náraz jí málem utrhl ruku. Holubi ze střechy uletěli. Šokem se jí až zatmělo před očima, ale statečně se snažila srovnat hlaveň, aby opět mířila na únosce. Napětím se nemohla pořádně nadechnout. “Plánujete zastřelit i svou sestru?” Hluboký hlas jí zazněl přímo u ucha. Nadskočila a pootočila hlavu. Stál jí přímo za zády a jeho tón byl plný zdvořilého zájmu. Jako by se ptal, zda si dá k čaji i koláčky. Najednou si uvědomila, že je vyšší, než si původně myslela - a ne tak hubený. Dlouhý kabát, který měl na sobě, klamal. Roztřásla se celá. Ať si tlachá, co chce. Hlavně ať jí nesebere pistoli. Pevněji sevřela pažbu a otočila se zpět. Dýchala rychle a povrchně. Srdce jí bušilo a ten parchant naproti přes ulici se smál. Teď už ho bude muset trefit. Cítila, že se začíná potit. Najednou její dlaň obemkla druhá - mnohem větší. “Ne!” vyhrkla ve strachu, že jí chce revolver vzít. Ucítila, že se krátce zasmál. Bylo to jen zachvění v jeho hrudníku, zvuk skoro slyšet nebyl. Vnímala ho jen proto, že stál tak blízko a její smysly se pokoušely zachytit úplně všechno. Dotýkal se jen části jejích zad a paže. “Co chcete udělat?” zeptal se tiše a Josie na spánku zaškrábaly jeho vousy. “Zabiju toho šmejda!” vyhrkla se směsicí úzkosti a vzteku. “Proč?” Jak se může tak pitomě ptát? “Chce unést mou sestru!” vyštěkla na něj, aniž spustila oči z Liny na protějším chodníku. “Dobře.” Zvedl hlaveň a upravil míření. Únosce pochopil, že teď už to není legrace. Nepustil Linu, ale tasil při tom svou zbraň a natáhl kohoutek. Šklebil se jak blázen. A taky nejspíš byl. Nikdo se zdravým rozumem by se nepokusil o únos v rušném dopoledni uprostřed města. Prásk. Lina sebou škubla a frajerova rána se kvůli tomu zavrtala do země. Prásk. Josie zaúpěla. Měla pocit, že jí zpětný ráz rozdrtil zápěstí. Cizinec si z její náhle vláčné ruky vzal svůj revolver. Naproti přes ulici se Lina pokoušela rychle vstát. Oči velké jako talíře nedokázala odtrhnout od šedivé, kdysi švihácké vestičky saka. Rozpíjela se po ní velká rudá skvrna. Ještě sténal, ale čím dál tišeji. Josie se otočila a poprvé pohlédla cizinci do očí. Celá se třásla a bála se, že se rozbrečí. Napětí povolilo. Sestra je v bezpečí. Jenže tlak v břiše přesto narůstal. “Budu zvracet…” hlesla. Jen kývl. Nic víc. Zasunul zbraň do pouzdra a vykročil do centra. Chvíli stála a držela se za břicho. Proboha! Právě zabila. Točila se jí hlava. Lina vstala, ale zakolísala a opět upadla. Brečela nahlas a šaty měla celé od prachu. “Budu zvracet,” zašeptala Josie už jen sama pro sebe. Stiskla víčka. V duchu viděla cizí šedé oči. Zářily z opálené a uprášené tváře jako dvě stříbrné mince, a odrážel se v nich soucit. Alespoň si to namlouvala. Otočila se za ním. Kráčel po silnici, která se rychle plnila lidmi, a kabát mu pleskal o lýtka. “Díky!” vykřikla za ním. Pootočil se a dotkl se krempy klobouku. Zazdálo se jí, že se tváří smutně. Na ulici už vypukl povyk. Ruby! Napadlo Josie a strach byl zpět. Zničeně si promnula čelo. Brečet může, až budou všechny v bezpečí. Podkasala si sukni a přeběhla k sestře. Ta už se pomalu a s vypětím všech sil zvedala z chodníku. “Kde je Ruby?” Josie popadla sestru za paže a pomáhala jí najít rovnováhu. Lina byla zelená jak sedma a nedokázala se přestat třást. Oči jí stále ujížděly k mrtvému muži v prachu. Josie ji odtáhla stranou: “Kde je tvoje dcera?” “Ona… je tam. Tam v - v košíku.” “Je pořád v koši?” Lina horlivě kývala a obracela se směrem k dostavníkové stanici. Obě se rychlým krokem vydaly zpátky. Josie by nejraději běžela, ale věděla, že toho Lina schopna není. Sestra se kousala do rtu, aby nesténala bolestí. Propletly se davem a nevšímaly si významných pohledů ani řečí. Zapletly se do přestřelky a byly tu cizí. Lidé jim nedůvěřovali. V tom s nimi byly dívky zajedno. Ani ony nedůvěřovaly jim. Kde byli, když si ten hrubián dovoloval na Linu? Nabídl jí někdo pomoc? Nepřetrhli se. V dostavníkové stanici bylo prázdno. Cestující posledního vozu už dávno vystoupili a odešli svou cestou. Někteří jistě šli i do hotelu, kde se hodlaly ubytovat i dívky. Jenže teď už to nepřicházelo v úvahu. Musejí dál. Hned. Pod lavicí stál velký piknikový koš a tiše to z něj mroukalo. Josie ho vytáhla a Lina hned odklopila víko. Z pelíšku vystlaného plenami a dekou na ně překvapeně mžouralo dítě. Mělo krásné, veliké tmavé oči. Stejné jako Lina i Josie. Stejné, jako měla jejich matka. Josie vzdychla a nahmátla v kapse nožík. -Nikdo jí neublíží, maminko. Udělám pro to cokoliv. Rychle zamrkala, aby zahnala slzy, které ta myšlenka s sebou přinesla. Lina se mazlila s dítětem a snažila se uklidnit. “Je mokrá,” řekla a začala se přehrabovat v druhé půlce koše, aby si připravila suché pleny. Josie přešla k vývěsce vedle okénka. Chvíli upřeně zírala na jízdní řád, aniž skutečně něco viděla. V hlavě jí pořád zněly ty výstřely. Prásk! Pleskání holubích křídel. Prásk. Linin výkřik. Prásk. A na chodníku leží mrtvola. Velká rudá skvrna na šedivé vestě… “Dámy?” Josie sebou trhla. “Řekli mi, že vás najdu tady. Obávám se, že musíte jít se mnou na stanici.” Lina vystrašeně zvedla hlavu. Přebalila malou Ruby a teď se chystala kojit. Muž ve dveřích zdvořile smekl, ale tvářil se neústupně. Na saku měl připnutou velkou hvězdu. “Proč? Nic jsme neudělaly!” zeptala se Josie útočně. “Právě. Musíte podat vysvětlení. Tohle město není žádnej brloh. Platí tu zákony. Nepřejeme si přestřelky na ulici.” Šerif je doprovodil na stanici a úslužně jim podržel dveře. Vstoupily do vlídného přítmí, kde voněl papír, olej na zbraně, a vydrhnuté dřevo. U velkého stolu postávali dva muži. Jeden měl na klopě hvězdu a druhý… Druhý měl ty nejzvláštnější stříbrné oči, jaké kdy Josie viděla. Právě pokládal na stůl svůj revolver. Suše polkla. Víc než kilová pistole ji snad ještě teď tížila v dlani. Chladná, kovová, se dřevěným hmatníkem. Raději sklopila hlavu a postoupila do místnosti. Lina se držela za ní. Josie si přendala koš do druhé ruky. Byl těžký, obsahoval celý jejich majetek a k tomu jeden poklad. “Prosím, dámy, posaďte se,” vyzval je šerif a ukázal jim lavici u zdi. Usedly a Josie hned vytáhla z koše Ruby. Holčička se dožadovala jídla, ale Lina si zuřivě mačkala v klíně zpocené dlaně a očividně nebyla schopná souvislé myšlenky. “Pane, mohla by moje sestra nakrmit své dítě? Někde v ústraní…” hlas měla jako struhadlo. Bála se. Jako by za poslední měsíc cítila něco jiného, než strach… Tedy, kromě vzteku. Důstojný muž s hvězdou, který je přivedl, se poškrábal za uchem. “Inu… soukromí tu máme, ale…” “Není náročná!” vyhrkla Josie. “Tak pojďte se mnou.” Josie vytáhla Linu na nohy a postrčila ji za šerifem. Ten je zavedl do vedlejší místnosti. Do místnosti se dvěma celami oddělenými mřížemi. Josie zalapala po dechu, ale rychle se vzpamatovala. Bylo tu prázdno a až úzkostlivě čisto. Zástupce šerifa projevil pohotovost, když bez požádání přinesl Lině z kanceláře židli, aby se mohla posadit. Josie stiskla sestře rameno. “Jen klid,” šeptla a pak se s šerifem a jeho zástupcem vrátila do přední místnosti. Opět způsobně usedla na lavici u zdi. Šerif si odkašlal. “Asi před hodinou byl na chodníku u nájemní stáje zastřelen muž. Svědkové tvrdí, že jste u toho byli vy tři.” Josie vzdychla. “Davy, piš.” požádal šerif pomocníka a ten usedl za stůl. Starší strážce zákona se pohodlně opřel vedle dveří a založil si ruce na hrudi. “Tak se na to podíváme. Nejprve vás, požádám, abyste se představili. I ty, Colte, je to do záznamu.” Muž se stříbrnýma očima smířeně kývnul a začal: “Jmenuju se Colt McDowel. Právě jsem přivedl karavanu z Milwaukee.” Šerif kývnul na Josii. Ta se nejprve zhluboka nadechla: “Mé jméno je Josie Evansová. Cestuju na západ se svou sestrou. Ona ovdověla a já přišla o práci. Tak jsme se rozhodly zkusit štěstí jinde. Chci si otevřít restauraci.” Colt na ni poočku pohlédl. Seděla na krajíčku a ruce měla volně složené v klíně. Tvářila se nervózně, ale snažila se zachovávat klid. Šerif byl s odpověďmi spokojen a rozhodl se položit další otázku. “Co se to k čertu stalo?!” Colt pokrčil rameny: “Vyšel jsem ze stájí jako poslední. Všichni spěchali do baru a do hotelu… Já se zapovídal se stájníkem. Na ulici jsem uslyšel ženský křik a pláč. Rozhlížel jsem se, co se děje, ale to už ke mně spěchala tady slečna Evansová a prosila mě, abych pomohl její sestře. Varoval jsem toho bastarda, ať tu ženu pustí, ale on vytáhl svou zbraň. Slečna Evansová na něj zakřičela, ať nechá její sestru jít. Vystřelil jsem do vzduchu. On vystřelil na mě. Minul. Já vystřelil a trefil jsem ho.” “Takhle to bylo, slečno Evansová?” obrátil se šerif na dívku. Ta na něj zírala obrovskýma vyplašenýma očima. Šerifovi jí bylo líto. Muselo ji to rozrušit. Jakýsi pobuda se pokouší unést její sestru uprostřed města a za bílého dne… “Já… já… byla jsem tak zmatená… promiňte! Vím jen, že padly tři výstřely. Na ty rány nikdy nezapomenu. Jeden šel do vzduchu, vyplašil holuby. Druhý zvířil prach jen na pár kroků ode mě a ten třetí…” Josie si zakryla obličej rukama. “Promiňte,” vzlykla. “Ten pohled… budu mít ještě dlouho před očima.” Šerif soucitně pokýval hlavou, ale neubránil se otázce: “Svědkové vypověděli, že jste vystřelila vy.” Josie zvedla hlavu a v jejích očích zasvítila vzdorná jiskra: “Svědkové? Nikdo jiný, než tady pan… pan…” pohodila rukou směrem k cizinci. “Colt,” poradil jí sám. Kývla, ale nespouštěla oči ze strážce zákona: “Nikdo jiný, než pan Colt tam nebyl. Pokud ano, cožpak by nějaký občan vašeho slušného městečka mohl nechat v nesnázích plačící ženu, kterou jakýsi… surovec vláčí po ulici…?” Šerif se zamračil. Ta poznámka byla trefná. Nicméně, chápal i místní. Kvůli nějaké cizí ženské se přece nezapletou do potíží. “Otázka zní ale jasně: Střílela jste vy?” Josie na vteřinu pohlédla stranou, ale rychle zvedla obličej: “Nemám zbraň. Ale kdybych měla, zastřelila bych toho bídáka sama.” “Colte?” Šedooký cizinec zvedl ruce: “Všechno jsem řekl.” Starší muž se odlepil od stěny a nakoukl do místnosti s celami: “Madam? Jste připravená?” Josie zabolel žaludek. Snad sestra pochopila, o co jde. Šerifův pomocník dopsal a nyní se ohlédl, jestli přichází třetí zúčastněná. Lina těkala vyděšenýma očima z jednoho na druhého. Dítě, velmi drobné a křehké, nesla zavinuté v náručí. Spalo. Josie jí udělala na lavici místo, čímž se dostala nepříjemně blízko k panu Coltovi. Moc se jí to nelíbilo, ale věděla, že sestra by se tam určitě neposadila. A stát dlouho nevydrží. Lina opatrně usedla. “Madam?” oslovil ji jemným hlasem šerif. Lina zvedla hlavu, jako by ji uhodil. “Představte se prosím, do záznamu.” “Já… já…” polkla a obrátila se o pomoc k Josii. Zrzka jí stiskla ruku a jemně kývla. Colt si obě nenápadně prohlížel. Vypadaly vystrašené, ale ne tou potyčkou venku. Nebyla tu žádná hysterie, spíš dlouho trvající úzkost. Světlovláska nakonec se sklopenou hlavou rychle odhrkala: “Jsem Lina Brownová. Vdova.” “Dobře, paní Brownová. A teď nám, prosím, povězte, co se to stalo.” Nepatrně kývla a pak se rozpovídala. Mluvila tiše a rychle, se sklopenou hlavou. Davy sotva stíhal psát. Šerif se musel naklonit blíž, aby jí vůbec rozuměl. “On - on mě našel v dostavníkové stanici. Ruby spala v košíku. Čekala jsem na Josie. Popadl mě a táhnul ke stájím. Říkal, že tam má koně. Volala jsem na Josii… Pak tam byl najednou tenhle pán,” nepatrně pohnula rukou směrem ke Coltovi, “a střílelo se. Já se bála, že trefí Josie, tak jsem s ním trhla a pak už jen vím, že ležel na chodníku a ta rudá skvrna… Já… já děkuju, tady,” opět naznačila drobným gestem směr ke Coltovi. “Vaše sestra tedy nestřílela?” Lina zuřivě zakroutila hlavou. “A ten hmmm… surovec, vystřelil první?” Lina sklopila hlavu ještě níž: “Já, já nevím!” Rozplakala se. Josie jí stiskla ruku. “Nezlobte se, madam, ale aspoň mi řekněte, kolik výstřelů padlo.” “Já…. já... “ Lina zavřela oči a chvíli mlčela. Jako by se snažila, ač nerada, si tu scénu přehrát. “Napřed do vzduchu.” Dýchala zrychleně. “Pak vytáhl zbraň.” “Kdo?” “No ten… ten…” “Ten surovec?” “Hm. Vystřelil. Cukla jsem sebou. Spadla jsem.” “A pak?” “Pak tenhle pán.” “Jste si jistá?” Lina na okamžik zvedla oči. Colt si všiml, že je rámují temné kruhy z vyčerpání. A byla nezdravě bledá. “Ano, pane,” hlesla blondýnka, křehká, jako papírová skládačka. “Tak jo. Davy, dej jim to podepsat.” “Co bude dál, pane?” odvážila se zeptat Josie. “Pohřeb.” Lina se zajíkla a křečovitě se chytla Josiiny ruky. Šerif si toho všiml a omluvil se. Pak pokračoval: “Ten cizinec se vás pokusil unést a kromě toho zastřelit tady Colta. To je jasná obrana a sebeobrana. Necháme to být.” Josie spadl ze srdce obrovský balvan. McDowel vzal její provinění na sebe a ona by si velmi vyčítala, kdyby kvůli ní měl potíže. “Ale dámy, buďte opatrné. Cestovat takhle osaměle je docela nezodpovědné, nemyslíte?” Lina pokorně sklopila hlavu, ale Josii opět zajiskřil v očích vzdor: “Jenže my nikoho nemáme.” Šerif pokrčil rameny: “Tak si najměte průvodce. Co Colte? Právě jsi skončil. Jsi volný, ne?” Colt pohlédl na dívky a měl pocit, že světlovláska se snad ještě víc schoulila a zrzka, Josie, skrývá podráždění. Pousmál se. Pokud je blondýnka opravdu vdova, tak by se nedivil, kdyby jejímu manželi pomohla do hrobu právě Josie. Zachytil její pohled a poznamenal: “Budu U Koně. Jestli si mě nikdo nenajme, vyrazím pozítří zpátky na východ.” Pak se rozloučil se šerifem a Davym a odešel. Neohlížel se. Josie nemohla uvěřit, že proklouzly tak lehce. Ale není času nazbyt. Měly by vyrazit dřív, než si to případně šerif rozmyslí - a než si je tu zapamatuje moc lidí. Ve spěchu nakupovala zásoby a tábornické potřeby a Lina se ze všech sil snažila držet s ní krok. Nakonec došly k nájemní stáji a se zklamáním zjistily, že dvoukolka, na kterou se Josie dívala před tím, než došlo k potížím, je už prodaná. Koupil prý ji jeden z té bandy, kterou přivedl pan McDowel. Stájník jim byl schopen nabídnout jen jakousi rozvrzanou káru. Josie potají klela jak pohan, ale nezbylo jí, než povoz koupit. Přivedla k němu jednu houževnatou mulu a začala nakládat věci. Z hlavy jí však nešla závažná otázka. Má najmout Mc Dowela, aby je doprovodil? Nebo raději ne? V průběhu posledních čtrnácti dní se už několikrát pokoušela opatřit si zbraň. A vždycky se jí vysmáli. Proto se ani neobtěžovala McDowela ptát, když ten parchant ubližoval její sestře. Popadla jeho revolver a doufala,že- vlastně nad tím nepřemýšlela. Nechtěla vědět, co bude pak. Jen musela ochránit sestru. A on jí pomohl. Překvapivě. A navíc to vzal před šerifem na sebe. Přestala nakládat jídlo a vzdychla. Když je našli i tady v tom zapadákově, bylo by jen rozumné pořídit si konečně pistoli. Stačil by i derringer, ale kolt by byl lepší… Kolt… zamračila se a pak vyprskla smíchem. Kolt nebo Colt? “Tak dobře,” šeptla si pro sebe. “Když si nemůžu koupit zbraň, seženu prostě chlapa, který ji vlastní.” S funěním naložila desetikilový pytel mouky, pak stejný s bramborami a za ním plechovky hovězího masa. Přitom si probírala v hlavě všechny aspekty nového plánu. Počítala, kolik mu může nabídnout a uvažovala, zda je to rozumné. Nakonec urovnala deky a pomohla do vozu sestře s dítětem. Pan Colt McDowel o nich nic neví. A když to tak zůstane, bude všechno v pořádku. A i když to bylo k vzteku, počítala, že jeho přítomnost odradí i pobudy, kteří nemají s jejich minulostí nic společného. A to se taky hodí. Lina potřebuje klid, aby se vzpamatovala. “Hned jsem zpátky, Linie. Nikam nechoď.” Lina jen pokývla hlavou a schoulila se i s dítětem pod plachtu, kterou náklad přikryly. Bylo pod ní teplo a přítmí, a poskytovala iluzi bezpečného útočiště. Po dnešním náročném dni to docela stačilo. Nakojila Ruby a lehce dřímala. U Koně byla putyka. Josie si s despektem prohlížela vývěsní štít a ještě jednou zaváhala. Je dobrý nápad najmout si někoho, kdo se ubytoval tady? Zevnitř se i teď, po poledni, linuly dosti nelahodící tóny klavíru a halas. Taky třesk skla a bouchání džbánků o prkna stolů. Pak si ale dodala odvahu. Třeba si lepší bydlení nemůže dovolit. To jí vylepšuje šance. Peníze snad neodmítne. Vkročila do lokálu. Protáhla se kolem stěny a zastavila u baru. Podnapilých zpěváků si nevšímala. Bylo tu šero a trochu nadýmeno, a tak ve svých hnědě kostkovaných šatech nebudila příliš pozornosti. “Promiňte, pane,” oslovila barmana. “Vteřinku, holka.” Chlap odspěchal s náručí piv. Josie zůstala stát u baru a tiše se rozhlížela. Šenk měl nízký strop a velké stoly z dlouhých desek. Bylo tu celkem plno, ale při bližším pohledu se zdálo, že většina lidí patří k jedné skupině. Třeba jsou to ti, které pan Colt právě přivedl… Před mnoha z nich stály talíře plné jídla a zdálo se, že jsou všichni v pořádku. Na to, že putovali až… odkud že? Ach ano, z Milwaukee… Barman se vrátil a kývnul na ni bradou, zatímco roztáčel další rundu. “Tihle jsou z Milwaukee?” zeptala se v náhlém popudu. “Jo.” “Přivedl je pan Colt McDowel?” Barman kývl a vzal další sklenici. “Znáte ho dobře?” “Jak se to vezme. Ale jo, za ty roky už snad jo. Proč?” “Já… hledám ho. Řekl byste o něm, že je to čestný člověk?” Barman se zasmál: “Ne. To bych nikdy neřek´.” Popadl do hrsti pět půllitrů a do druhé taky. V Josie zatrnulo. Ještě, že se zeptala! Barman rozdal piva a pro jistotu je hned zkasíroval. Vracel se s novými objednávkami a při pohledu na zaraženou dívku se rozchechtal: “Ty vypadáš, holka! Ale je to tak. Že je čestný člověk, to bych o něm vážně nikdy neřek.” Josie zvedla bradu: “A co byste mi tedy o něm řekl?” “Já bych řek, že je to dobrej chlap.” “Cože?” dětinský vtip Josie podráždil. “No jo, jak říkám. Je fér. Je na něj spoleh. To mi stačí. Nezajímá mě, jestli je čestný člověk.” Josie se zašklebila. Než ale barman oběhl lokál, spolkla nevrlost a uvědomila si, že to, že má pověst spolehlivého chlapíka, je vlastně dobře. Hodlá s ním uzavřít obchod, ne manželství! Kdyby se tedy chystala vůbec kdy nějaké uzavřít. “A kde ho najdu?” zeptala se stále ještě pobaveného barmana. Ukázal palcem dozadu, do chodby. “Nahoru po schodech, třetí dveře. Ale asi spí.” Josie se ušklíbla. V takovém kraválu spát? A v poledne? Na tenhle fórek nenaletí. Nicméně poděkovala a vydala se k naznačeným dveřím. “Snad ti neupletl parchanta?” křikl za ní přes celý sál. Protočila panenky a zatřásla hlavou. Barman se chechtal a Josie vyběhla schody. Nahoře se táhla chodba dozadu do dvora, dál od nálevny. Jako by pokoje vybudovali v podkroví původní hospodářské budovy. Bylo tu mnohem tišeji. Josie napočítala třetí dveře a zastavila se. Je to vůbec dobrý nápad? Ještě se může sebrat a odejít… Kousla se do rtu. Tak jo, je to šílený nápad. Strašná blbost a úplně zoufalý plán! Nadechla se a zaklepala. Silně, aby si to už nemohla rozmyslet. Chvíli to trvalo, ale po sérii podivných dutých zvuků se dveře pootevřely. Josie s hrůzou sledovala lesklou hlaveň pistole. “Zdravím. Ehm… nečekala jsem, že se s touhle věcí dnes setkám ještě jednou.” Hlaveň okamžitě zmizela a dveře se otevřely dokořán. Zvláštní, pan Colt zřejmě považoval za nutné tasit zbraň, ale už ne se obléct. Měl kalhoty, nic jiného. Zbytek oblečení se válel v jedné velké kupě na zemi vedle dveří a postel byla rozestlaná. Josie překvapeně zírala na široký hrudník s několika jizvami a porostem chlupů. Najednou vůbec netušila, co chtěla říct. Rozpačitě sklopila oči k zemi. Ovšem pohled na jeho bosá chodidla byl jaksi podivně zneklidňující. Možná dokonce víc, než… Polkla a rozhodně mu upřela zrak do tváře. Dlaní si protřel oči a zakryl zívnutí. “Pane McDowele… hmm… dlouho jsem o tom přemýšlela a… chci vás najmout.” Colt kývl a opět zívnul. Během cesty spal málo a byl stále ve střehu. Těšil se, že si teď pár dní odpočine. Plánoval prospat odpoledne, a pak zajít na večeři. Na což by mohl navázat další dávkou posilujícího spánku… Chvíli mu to moc nemyslelo. Když zjistil, že nehrozí nebezpečí, jeho mozek opět vypnul. Nakonec ale potřásl hlavou a poodstoupil ode dveří. Pokynul návštěvnici rukou a svůj revolver položil na vysokou skříň. Původně chtěl na stůl, ale už mu ho jednou vzala. Nehodlal se jejím terčem stát zničehonic sám. Ne že by na skříň nedosáhla, ale při jejím ženském vzrůstu to rozhodně nedokáže nenápadně nebo rychle. Josie nejistě překročila práh. Rukama se držela za lokty a zkřížené paže tiskla k žaludku. Co tu vlastně dělá? “Co tu chcete?” zopakoval nahlas její vlastní otázku a Josie se mimoděk usmála. Trochu hořce, pravda, ale docela jí to slušelo. Jen kdyby neměla pořád takovou tíseň v očích. Colt si ji prohlížel a ani se nesnažil to skrývat. Obnošené šaty fádní barvy halily štíhlou postavu. Živůtek měly vypasovaný a na těch správných místech skoro přeplněný. Zjevně trochu povyrostla od doby, kdy si je pořídila. Knoflíčky ale byly cudně pozapínané až ke krku. Proč tohle stvoření dnes ráno zastřelilo chlapa? Vypadala přece tak spořádaně… Její vážné oči měly barvu silného čaje a jemné rty se trochu třásly. Ale před šerifem sehrála pěkné divadlo. Copak se od ní dá čekat dál? A před kým utíká? Colt si nedělal iluze. To co se dnes stalo před stájemi, bylo jen pokračováním něčeho, co Josie a její sestru trápí už nějakou dobu. Byly vyděšené, rozhněvané, ale svým způsobem taky smířené. Nebyl to náhodný incident. To by se chovaly jinak. Shrnula si vlasy za ucho a snad nevědomky skousla ret. Colt se přistihl, že na něj zírá, jako uhranutý a jeho tělo živě reaguje. Vzdychl a přešel k oknu. Odhrnul závěs, a aby se zaměstnal, vykoukl na dvůr. “Říkal jste, že doprovázíte lidi na cestách. Staráte se taky o jejich bezpečí?” Ohlédl se: “Ovšem.” “Chráníte je před dravci i bandity?” Přisvědčil. “Pak vás chci najmout.” Colt se otočil, ale radši dál zůstával u okna. “Kam putujete?” “To vám řeknu, až se dohodneme.” Zatřásl hlavou. “Musím to vědět - ovlivňuje to cenu.” Zamračila se a ramena jí klesla. Po chvilce uvažování se zeptala: “A kolik si berete za doprovod na cestě z Milwaukee?” “To záleží…” “Na čem?” “Na počtu lidí, samozřejmě. A na skladbě. Když cestují děti, bývá to složitější.” “Ach tak…” Josie váhala. “A kolik by stály dvě ženy a kojenec?” “Z Milwaukee sem?” Kývla. “Hmm… dva tisíce tři sta.” “Proboha!” Josie nechápala, proč si někdo, kdo za své služby inkasuje tolik, vybere k bydlení takovouhle putyku. To je tak spořivý nebo co? Colt pokrčil rameny. “Dobře. Cesta z Milwaukee trvá měsíc? Dva?” “Spíš tři. Když jde všechno dobře, tak asi sedmdesát dní” Josie těžce vzdychla a rychle počítala. “Chci, abyste nás chránil čtrnáct dní, bez ohledu na to, kam pojedeme.” Usmál se. “Čtrnáct dní nejsou tři měsíce… a nejspíš nebudeme celou dobu cestovat. Vlastně to bude pro vás odpočinek… A nabízím vám za to tři sta dolarů.” Vyprskl smíchy. “Nemůžu víc.” “Dámo, s někým, komu se potíže táhnou za patama jako vám, bych za míň jak půl tisíce ani nevystrčil nos z pokoje.” Zvedla bradu. “No uznejte!” “Dobře, nabízím tři sta padesát. Ale žádné zbytečné otázky.” “Musím vědět, co mě čeká.” “Vaše práce,” odsekla. “Budete chránit dvě ženy a jedno dítě. To snad zvládnete, ne?” Odfrknul si: “Zvládnu toho dost, ale zadarmo se zastřelit nenechám.” “Hostinský říkal, že jste spolehlivý chlap. Nabízím tři sta šedesát. Ale ani o chlup víc.” “Copak jsem nějaká laciná - “ Josie si hněvivě založila ruce v bok. Zasmál se a ustoupil: “Tak abyste neřekla, pojedu s váma. Za čtyři sta padesát.” Josie se rozehřívala. Nemohla mu dát tolik. Už takhle je bude stát víc, než doufala. Ale snad si vykoupí aspoň čtrnáct dní klidu a využijí ten čas k tomu, aby konečně spálily mosty. “To mi radši prodejte za dvacku ten váš kvér.” Pobouřeně odfrknul. “Tuhle věc, dámo, nedám z ruky.” “Jasně,” zasmála se mu. “To jsem viděla.” “Pomoc dámě v nesnázích se nepočítá.” “Aha! Tak přestaňte počítat a koukejte nám pomoct. Jsme dámy - a máme potíže.” “Dobrá, dobrá… za čtyři sta dvacet.” Josie si dupla. “Nebuďte držgrešle! I já musím z něčeho žít. Krmím deset hladovejch krků…” S otevřenou pusou na něj chvíli zírala. Tenhle chlap má někde rodinu? Deset dětí? Pak se vítězně zašklebil a ona zlostně vykřikla: “Lháři! Strčte si tu pomoc za klobouk. S takovýma jako vy se zahazovat nebudu.” otočila se ke dveřím a přes rameno prskla: “A to jsem vám chtěla nabídnout rovných čtyři sta.” Colt udělal pár kroků a chytil ji za paži. Prudce se otočila a vyškubla se mu. Tváře jí hořely a v očích měla čertovské plamínky. Bavil se - a těšilo ho, že na chvilku ztratila ten uštvaný výraz. “Ale no tak… Snad se tolik nestalo. Koukněte, ať neřeknete, že jsem nelida… Co takhle čtyři sta - a řeknete mi, o co tady jde.” “Řeknu vám, co potřebujete vědět. Ani slovo navíc.” “Tak jo, poslední nabídka - jinak si jděte, za kým chcete. Tři sta devadesát, informace, které nutně potřebuju - a odškodné.” “Odškodné?” Josie byla ve střehu, přesto v duchu jásala. Tři sta devadesát je dost slušná cena. “No jo,” rozhodil rukama, jako neviňátko. “Mám jít se svou kůží na trh, a ještě tak levně… tak požaduju odškodné.” Josie se zamračila a couvla ke dveřím. “A co by to mělo být?” Lišácky přimhouřil oči a předstíral, že přemýšlí. “Co takhle pusa, hmm?” “Zbláznil jste se?” Josie vážně dostala strach. Pokrčil rameny: “Jedna pusa… nestojí vám za deset dolarů?” Josie přemýšlela. “Jen pusa a nic víc?” Kývl a naklonil hlavu ke straně. “A žádné otázky?” “Žádné zbytečné, dotěrné otázky.” Josie si opět skousla ret. Pusa za deset dolarů? Nebezpečně se to blížilo těm temným odporným věcem, zabaleným v krabici s nápisem prostituce. Ve své mysli tu krabici zastrčila hluboko do regálu. Tohle není totéž. Ona není děvka. Je to spíš cosi, jako stvrzení slibu. Jen trochu důvěrnější, než potřesení rukou… A Lina s Ruby budou v bezpečí. Aspoň čtrnáct dní. Do té doby něco vymyslí, a taky by se mohly usadit. Toho surového ničemu stejně brzy omrzí je hledat. Aspoň v to doufala. Obezřetně si McDowela prohlížela. Jeho stříbrné oči svítily pobavením a úzká, čerstvě oholená tvář vůbec nevypadala odpudivě. Voněl mýdlem. Asi si dal koupel. Závistivě se dotkla vlastních vlasů. Tak ráda by se taky pořádně umyla, beze spěchu a v teplé vodě… Doufala, že se dnes ubytují v hotelu a tento luxus si dopřejí. Jenže musí dál. S Coltem McDowelem nebo bez něj. Ale jeho revolver by vážně potřebovaly… Sklouzla pohledem k jeho ústům. Bude to oběť, ale vydrží to. Líbání je trochu trapné a nechutné, ale dá se přežít, jak už dávno věděla. To zvládne. Pomalu se usmál a Josie zaváhala. Polilo ji horko a uvažovala proč. Vydrží krátkou vlhkou pusu a bude si užívat pár dní klidu. “Tak platí,” vyhrkla. “Žádné otázky a čtrnáct dní vaší ochrany za tři sta devadesát dolarů, splatných na konci té doby.” “A odškodné.” Neochotně souhlasila. Colt kývl a napřáhl ruku. Josie mu pevně stiskla dlaň a pokusila se vydržet přímý pohled do očí. Nakonec sklopila zrak. Tváře jí hořely a úžil se jí dech. A to ji ještě čekalo to nejhorší. Raději nemyslet. Cestou ke dveřím málem zakopla o vlastní sukni a ještě ve spěchu hlesla přes rameno: “Vyrážíme za hodinu.”

Čaruj!

ZdenekJasek — Sun, 26 Jun 2016 08:38:37 +0000

Povídku "Čaruj!" jsem dal nejen sem s otázkou, jestli by si to někdo rád přečetl, jako nějaký delší útvar. Nevím, jestli zrovna román, ale aspoň slabá knížečka by to být mohla ;) A napsalo mi už několik čtenářů, že určitě ano. Tak abych se k tomu nějak dokopal, zakládám tu hlavně pro sebe dlouhodobý projekt ;) A začnu psát. Ikdyž ještě přemýšlím nad tím, jestli prvně nezpracovat víc tu hrubou kostru příběhu, co mám v hlavě. Na psaní povídky mi stačí hrubá kostra, na něco delšího už asi ne.

Prapodivné historky

mistral — Fri, 20 May 2016 13:45:11 +0000

UPOZORNENIE: Toto je paralelný vesmír, kde sa odohrávajú starostlivo vybrané udalosti, miesta a osobnosti. Aby ste nasledujúce písanie mohli dostatočne oceniť, musíte sa na ne pozerať s dostatočným nadhľadom. Takže, teraz vás poprosím, aby ste ustúpili trochu dozadu. Ešte... ešte... ešte kúsok...no, nebojte sa, urobte ešte jeden, dva míľové krôčky, nebojte sa, nič vám to neurobí. Potrebujete mať skutočne veľký nadhľad! Taaaak... Dobre. Teraz vás poprosím, aby ste aktivitu svojich sivých buniek spomalili na voľnobeh, príliš vysoké otáčky tomu škodia, ale úplne vypnúť sa neodporúča. A ak sa vám nebude páčiť cesta týmto vesmírom, skúste iný. Príbehov a vesmírov je tu viac než dosť. Prajem vám šťastnú cestu a zas niekedy nabudúce.

1. kapitola NÁLEZ NOČNÝCH STRÁŽNIKOV

Strážnik Kapusnička sa ťažkým krokom vybral okolo hradieb. On a jeho parťák, strážnik Špekoň, robili nočných strážnikov pri východnej mestskej bráne Historického mesta, ktoré ešte nebolo historickým. Ich pracovnou náplňou bolo o desiatej večer zatvoriť bránu a dávať pozor, aby sa nikto nepokúsil v noci potajomky vojsť do mesta a v prípade neočakávaného útoku cudzieho vojska, či nejakej škaredej choroby vyhlásiť poplach. To znamenalo pravidelne robiť nepravidelné obchôdzky okolo brány a hradieb.
Okolo pol piatej ráno robievali poslednú obchôdzku. Za hodinu a pol im končila šichta a dovtedy museli skontrolovať okolie hradieb z oboch strán, na šiestu otvoriť bránu, spoločnými silami urobiť zápis o predošlej šichte a upratať po sebe strážnicu. Na tom ich veliteľ bezpodmienečne trval.
Kapusnička navyknutým krokom skontroloval najprv vnútornú časť hradieb a potom sa pustil skontrolovať aj tú vonkajšiu časť. Jeho parťák robil to isté, len opačným smerom od brány. Vždy to takto robievali, Kapusnička mal na starosť hradby vpravo a Špekoň hradby vľavo. Občas si ich vymenili, aby mali nejaké to spestrenie, avšak v drvivej väčšine zostávali verní svojím stranám.
Strážnik Kapusnička sa už tešil na fajront. Ako tak kráčal, v duchu si preberal, čo bude robiť keď opustí strážnicu; pôjde domov, niečo zje, dá si kávu a potom bude musieť urobiť menší nákup proviantu na Staré trhovisko. Včera tam videl tetku Klapáčovú, určite má ďalšie čerstvé vajíčka. Tetka Klapáčová mala vždy čerstvé vajíčka, nie ako tí ostatní podvodníci, ktorí mali také staré vajíčka, že sa nich už kurence liahli. Čo by si dnes mohol urobiť na obed? Zapekané zemiaky? Tie mal predvčerom. Alebo halušky s kapustou? Tie dlho trvajú - než oškrábe zemiaky, než ich nastrúha, a z kapusty mu v poslednom čase býva ťažko na žalúdok.
Strážnik Kapusnička bol vdovec. Žena mu umrela už dávno, ostali mu po nej tri deti, o ktoré sa postaral a ktoré už sa zariadili po svojom. Naučil sa variť, prať, obriadiť dom; než najstaršia dcéra podrástla natoľko, aby zvládla ženské roboty, musel sa starať on. Trochu ho mrzelo, že zostal sám, kedysi na hľadanie ženy nemal čas a dnes už by ani nevedel ako na to.
Strážnik Kapusnička nerobil vždy strážnika. Predtým bol kováčom. Kovadlina mu však spadla na ruku, zlomenina mu zle zrástla, ťažké kladivo dlho neudržal, a tak ako kováč skončil. Bolo to zlé obdobie, rovnako zlé, ako keď mu umrela žena. Ale vtedy sa mal aspoň čím zamestnať a nemyslieť na ten kríž, čo ho postretol. Toho pol roka, keď len chodil, hľadal prácu a zúfal, kde zoženie nejaký ten peniaz na jedlo a bývanie, bolo to najhoršie, čo sa mu v živote stalo.
Aký bol len šťastný, keď toto miesto získal! Každý deň zaň ďakoval nebesiam. Ťahá síce samé nočné, ale už si zvykol. Práca je ľahká, mzda je o čosi lepšia, než má zvyšok mesta a s kolegom Špekoňom sú kamaráti.
Takto strážnik Kapusnička nechal myšlienky voľne plynúť, jednu za druhou, nadväzovali na seba, pekne po porade, v pravidelnom rytme jeho krokov. Neboli to zvlášť hlboké myšlienky, boli jednoduché, poctivé a priame, ako majiteľ sám. Strážnikovi Kapusničkovi vyhovovali, vyhovoval mu takýto život - pokojné plynutie od jednej noci k druhej, od jednej šichty k ďalšej, bez nejakého veľkého vzrušenia. Niekto by to nazval nudou, ale pre strážnika Kapusničku to bol život presne podľa jeho gusta.

To sa však čoskoro malo zmeniť. Jeho život sa práve teraz mal obrátiť hore nohami. Jeho život už zase nebude taký ako býval. Aspoň najbližšie dva týždne. A ešte ďalší mesiac bude on a to, čo našiel často spomínaným predmetom debát medzi chlapmi na strážnici.

Strážnik Kapusnička bol už v polovici svojej obvyklej trasy okolo vonkajších hradieb, práve musel prejsť okolo hustého kríčia, keď si tam všimol vytŕčať čosi bieleho. Obozretne k tomu podišiel a mečom odhrnul trávu okolo toho.
Strážnik bol tvrdý chlap, ale keď spoznal čo to je, od ľaku aj prestal dýchať.
Bola to ľudská ruka.
Strážnik Kapusnička nestratil duchaprítomnosť a sčasti odhrabal a sčasti vytiahol zvyšok tela. Mŕtvy bol muž a tvár mal rovnako bielu ako ruku. Ako stena.
Tuná strážnikovi došli nápady, čo má robiť ďalej. Jeho priamočiara myseľ na také dačo jednoducho nestačila. Snáď po prvý raz v živote strážnik Kapusnička ľutoval, že nemá myseľ tvorivého génia s neobmedzenou schopnosťou brilantných improvizácií. Alebo, že sa aspoň nenarodil s s obrázkovým manuálom na takéto situácie.

Ale už vie čo urobí. Zavolá kolegu Špekoňa. Ten tiež nebol ktohovieaký mysliteľ, to vedel dokonca aj on, strážnik Kapusnička, keď po ňom opravoval hrúbky v hlásení, avšak Kapusnička nebol v situácii, kedy by si mohol vyberať. Navyše, rád sa riadil heslom "viac hláv na viacej príde". So strážnikom Špekoňom to nefungovalo nikdy, avšak za pokus to stálo.

Jeho kolega pri pohľade na mŕtvolu chytil rovnakú farbu, ako inkriminované telo na zemi.
"To si ho zabil ty?" Špekoňova otázka vychádzala z tézy, že prvý hlavný podozrivý je ohlasovateľ vraždy.
"Nie," zatĺkal strážnik Kapusnička. To podozriví obvykle robievajú.
Strážnik Špekoň sa pokúsil o komplexnejší náhľad na celú situáciu, s výnimkou mŕtveho, na toho sa dívať nechcel.
Nie, že by si naozaj myslel, že jeho kolega je páchateľ, ale bolo by to pre nich jednoduchšie. Za hodinu im končí smena a on chcel ísť presne za hodinu domov. Ani o chlp neskôr. Presne za hodinu!
"Fakt si ho nezabil?" vidina núteného nadčasu bez príplatkov ho donútila položiť otázku ešte raz.
"Veď ti vravím, že nie!" Kapusnička začínal byť podráždený z kolegových otázok.
Strážnik Špekoň v duchu zastonal - koniec šichty je v nedohľadne! Namiesto fantastických raňajok od manželky ho čaká výsluch u veliteľa a domov sa dostane až na obed. A ktovie či vôbec... Len aby napokon neskončili v árešte!
"Pozri, viem, že si to neurobil. Bolo by však lepšie, keby si to urobil. Vieš ty, čo nás čaká? Vieš si to vôbec predstaviť? Pýtanie sa. Kopu vypytovania sa. Najprv sa nás bude vypytovať náš starý, a keďže je to taký sopliak mladý, čo mŕtveho ešte nevidel, zavolá svojho starého a ten, ten naposledy videl mŕtveho kdesi v bitke pri Moháči, kde bol páchateľ jasný ako facka a mŕtvych požehnane, takže na nejakom tom ďalšom mŕtvom hore - dole figu záležalo. Budú sa nás vypytovať jako najatí, lebo toto je kamarát-moj-drahý-zlatý vražda jako z románu. Tí dvaja chumaji si s tým neporadia, to mi ver. A vieš jako to nakoniec dopadne? Zavolajú sem tých z Čierneho pluku, a tí sa veru s ničím nepárajú. Tí, jak to nebudú mať na koho hodiť, hodia mŕtveho na krk nám a vieš kde skončíme? V base kamarát-moj-drahý-zlatý. V árešte, tak veru! VO - VÄ - ZE - NÍ. To chceš? Fakt to chceš?!!" strážnik Špekoň uťal svoj rozpálený prejav, len aby sa nadýchol a znovu pokračoval: "Veď sa len naňho pozri, vyzerá na strašného zemepána. Tie šaty, to bude iste nejaký gróf. A tie ruky...! Stavím sa, o čo chceš, že tie fajnové ručičky v živote motyku nevideli..."
"A ty si videl?" skočil mu do monológu Kapusnička.
"Čože???" stratil niť Špekoň.
"Pýtam sa, či si už niekedy kopal s motykou?"
"A čo som ja nejaký sprostý sedliak? JA SOM, PROSÍM PEKNE, Z MESTA," dodal tónom, objasňujúcim, že on, strážnik Špekoň, ako rodený mešťan, stojí na vyššej spoločenskej úrovni (je čosi viac) než nejaký báčik hen, kdesi z Chochoľova.
"Aha..." prikývol chápavo Kapusnička, muž, čo sa dlhé roky oháňal kováčskymi kladivami.
"Tak, tak veru... Povedz, že si to urobil, ja skočím domov pre koberec, zakopeme ho hentam kdesi, viacej do toho húštia, až ho neni vidno, a tým to pre nás hasne. Mňa čaká," a tuná strážnik Špekň prehodil do módu 'topiaci sa každej slamky chytá', "doma žena s raňajkami! Veď to pochop, už konečne... Vajíčka na slanine; taká krásna slaninka, oravská, sám som ju vyberal! A vajíčka...? Vajíčka sú domáce, čerstvé... Od tetky Klapáčovej! Sníva sa mi o nich už od polnoci... A ty si nájdeš mŕtvolu... Že sa nehanbíš?!"
Strážnik Kapusnička sa hanbil, toto sa mu ešte nestalo. Ale najprv ho napadlo, že tie vajíčka na slaninke by si mohol urobiť tiež. Doslova videl tú vôňu smažiacej sa cibuľky, a až bude tak správne sklovitá, hodí na ne tri poctivé hrubé pláty pekne prerastenej slaninky, počká až chytia tú zlatistú farbu, pridá vajíčka... Oj, to bude dobrota!
Lenže to by sa musel najprv priznať, že toho chlapa zabil on. Nikto by sa to nedozvedel; Špekoň by si dal pozor na jazyk, pretože inak by v tom lietal tiež, minimálne za krytie vraždy. A on, strážnik Kapusnička, by mal celý život biľag vraha. Zhrýzalo by ho to, už sa poznal. A skutočný vrah by si veselo behal po svete.
Nie, rozhodol sa strážnik Kapusnička, toto si on na rováš nezoberie!

Strážnik Špekoň naňho dychtivo hľadel ako sa rozhodne. A keď videl, že sa rozhodol zle, preňho to bolo zle, ani nechcite vedieť čo všetko mu prebehlo hlavou. Zahŕňalo to veľa krvi, nejakého toho jačania a kopu, veľkú kopu Špekoňových nadávok.

"Čo s ním teda urobíme?" spýtal sa Kapusničku rezignovane.
"Som myslel, že by sme ho mohli odviezť k Pribiklincovi."
Majster Pribiklinec obstarával odvoz, márnicu a hrobára v jednom.
"Ten má dneska zavreté," upozornil ho strážnik Špekoň.
"Tak k felčiarovi."
"Si sa zbláznil...?! Ešte nás udá Čiernym!"
"Ja som myslel toho nového. Toho, čo chodí po svete, sem a tam. Vraj je dobrý. Ten už hádam bude vedieť čo s ním. Ani neni ešte veľmi tuhý, pozri..." Kapusnička ohol mŕtvemu rukou.
"Dobre, dobre... Podrobnosti môžeš vynechať, to vedieť nepotrebujem. Teraz zavrieme bránu... Ba nie! Teraz otvoríme bránu, urobíme zápis o šichte, tohto tu tam spomínať, samozrejme nebudeme, upraceme strážnicu a... A čo potom?"

Ještě mi chvilku zpívej

veru324 — Mon, 25 Apr 2016 17:10:27 +0000

Dohráli jsme. Koncert pro snad deset tisíc lidí se podařil a já vím, že než se rozprchneme do svých hotelových pokojů, musím s pravdou ven. „Dostala jsem nabídku odjet na pár měsíců do Austrálie, mám tam dávnou kamarádku. A je mi líto, že jsem se s vámi neporadila, ale za dva týdny odjíždím. Těch pár koncertů místo mě odzpívá Terezka, už jsme se domluvily,“ vychrlím, ale hlas se mi chvěje. Teď se na mě sesypou. Zavládne hrobové ticho. Když se zbytek kapely vzpamatuje, překvapivě mi gratulují. Tedy skoro všichni… „Ty ses asi zbláznila, ne?“ vybuchne Michal. „Nemůžeš mi odjet, jen tak mi to takhle oznámit, a ještě na kdovíjak dlouhou dobu. To nemůžeš myslet vážně! Navíc ještě máme sezónu.“ Začínám se bát, že v tom šoku a vzteku o nás prozradí víc, než by chtěl. Asi jsem mu to opravdu měla říct dřív někde o samotě. Jenže nebylo kdy. „Michale prosím, uklidni se. Pojď si dát víno a proberem to v klidu, ano?“ „Teď ne! Netušil jsem, že tvoje - dej mi čas - bude znamenat tohle. Co na to tvůj snoubenec? Nebo snad jede s tebou?“ Michal je rozzuřený, takového ho neznám. Vidím na něm ale i smutek a při pohledu do jeho očí se mi zastaví srdce. Bože, nechci mu takhle ubližovat. Ale musím odjet. Jen tak mohu vyřešit ten zmatek v hlavě, který tam dva muži způsobili. O hodinu později stojím u dveří jeho pokoje. Dokud si spolu nepromluvíme, nebudu mít klid. Co na tom, že jsou skoro 2 ráno. Michal nespí, tím jsem si jistá. No tak se holka nadechni a jdeme na to. „Smím dál?“ sotva hlesnu, když otevře. Beze slov poodstoupí, abych mohla projít. Stále mlčí, jen se na mě dívá. „Míšo, nezlob se a mluv se mnou“, snažím se ho obejmout. Vykroutí se. „Tak já ti minulý týden řeknu, že tě miluju, že chci opustit svou ženu a že chci začít žít s tebou. Ty mi na to povíš, že mě máš ráda, ale že si nejsi jistá tím, co přesně cítíš. Fajn, mě to taky docházelo pomalu. Řekneš, že chceš čas na to, aby sis to mohla v hlavě srovnat. To bych taky pochopil. Jenže dáma musí zmizet na druhý konec světa, aby si uvědomila, jestli náš téměř roční „vztah“ byl pro ni jen poměr nebo něco víc,“ ke konci hovoří už odevzdaně. „Michale, není to pro mě snadné a tohle je skvělá příležitost, jak si vyčistit hlavu a bez ovlivňování si v ní všechno srovnat. Ty sám víš, že to, co je mezi námi, pro mě rozhodně není úlet. Ale prosím, pochop mě. Vždyť mám plánovat svatbu proboha. Pořád musím odpovídat na otázky, jestli už máme místo, šaty, hudbu…Těžko všem můžu odpovědět, že ne, protože v duchu myslím na jiného. V Austrálii budu v klidu, bez kontaktu se všemi svatbychtivými příbuznými, bez kamarádek, jen sama se svými myšlenkami. Potřebuju z toho trochu vypadnout.“ „Chápu, že i bez kontaktu se mnou?“ zadívá se na mě. Nemám sílu odpovědět, jen přikývnu. Obejme mě a vede do postele. Ví, že další debaty nemají smysl. Za ten rok mě zná víc než dobře. Jak si něco vezmu do hlavy, nikdo to z ní nedostane. „Na letiště tě ale odvezu já“ rezolutně prohlásí. Tu noc usínáme v jeho posteli, oblečeni a v těsném objetí. Čtrnáct dní uteklo jako voda a já se ocitám na ruzyňském letišti. Jak Michal řekl, udělal. Je pět hodin ráno, když vystupujeme z auta před odletovou halou. Co tady proboha dělám? Prohlížím si ho a nemůžu se na něj vynadívat. Nestojíme o publicitu, a tak dlouhé husté černé vlasy kryje šátkem a oči slunečními brýlemi. Ale já je důvěrně znám. Stejně jako svalnaté tělo a hebké ruce, kterými mě ještě před pár dny hladil k zbláznění. Stojíme tam beze slov snad půl hodiny a nevnímáme nic, jen jeden druhého. „Za měsíc je derniéra. Moc jsem si přál, abys tam byla.“ naruší Michal ticho. „Já vím. Tak ji hlavně odehrajte se ctí, bez zbytečných nejapných srandiček a bez alkoholu. Víš, jak to pak dopadá. Krále si spletete se zločincem a z královny je v mžiku šlapka,“ snažím se o zlehčení situace. Chytá se. „No to víš, že z toho uděláme komedii, jinak bysme to ořvali už před začátkem. Tyhle vtípky nás na chvíli povzbudí, obrníme se a holky možná se slzičkama vydrží až do děkovačky.“ „Jenom holky jo?“ narážím na nedávnou derniéru mého oblíbeného představení, kde nefalšovaně brečeli i ostřílení rockeři. Zasmějeme se a on umlčí mé další řeči polibkem. Čas se nachýlil a já už vážně musím k letadlu. Na dlouhou dobu naposledy se objímáme. Cítím jeho hebká ústa, jak mě s láskou a vášní líbají. Sakra. Nejradši bych odvolala celý let a zůstala v jeho náruči. Vždyť můžeš, našeptává mi můj vlastní hlas kdesi v hlavě. To jen ty sis vzpomněla, že poletíš k protinožcům, abys zjistila, kterýho chlapa vlastně chceš. Jseš pitomá, vykašli se na to a zůstaň tady… Naposledy se otáčím a v tu chvíli mi to sepne. Já husa odlétám od muže, kterého miluju proto, abych zjistila, že ho miluju. No děvče, myslela jsem si, že máš víc rozumu… 1. ,,Zuzano, potřebovala bych tě na jeden rozhovor," vítá mě v práci po ránu šéfová. Já a rozhovor? Jsem grafička, sice jsem dříve psala a dost, ale od té doby už uplynulo pár let. ,,Květa leží v nemocnici, potloukla se na in-linech a minimálně dva týdny nebude. A na další pondělí má dohodnutý rozhovor s Michalem K. Nemám tam koho jinýho poslat, Radka je na dovolené. Navíc se taky točíš kolem muziky ne? Tak ti to bude blízký," doráží mě. Totiž, abyste rozuměli - ano, točím se kolem muziky. To znamená, že zpívám a drnkám na kytaru v lokální folkové kapele. Jsme amatéři, baví nás to, jednou do měsíce si někde zahrajeme, je nám spolu fajn a je to prostě skvělý koníček. Žádné velké umění. A teď mám jít dělat rozhovor s uznávaným rockovým klávesistou, zpěvákem, jehož kapela září ve světlech ramp a obrazila půl světa? Hmmm, to toho budeme mít opravdu hodně společného.... Na druhou stranu, pro mě skvělá příležitost, jak osobně poznat člověka, kterého nejen po hudební stránce obdivuju. A ano, přiznávám, je to taky hlavně charismatický a krásný chlap. No, to zase budu nervóza. ,,K čemu se váže ten rozhovor? " jdu ze šéfové dostat podrobnější informace. ,,A jak s ním byla Květa domluvená, víme něco víc? Nebo jí mám zavolat, jak je na tom? " ,,Zavolej jí, má zlámanou nohu, pohmožděný žebra, ale ví, že jí kvůli tomu budeš kontaktovat. A ten rozhovor - za dva měsíce startuje série koncertů v rámci jeho podpory projektu Cestujme s dětmi. Květa už měla nějaké otázky připravené, prober to s ní, máš ještě týden času," ukončuje debatu a já mířím ke svému stolu, abych komplet překopala celý svůj harmonogram. Poté, co navštívím svou kolegyni v nemocnici, dostanu od ní veškeré podklady a vzácné telefonní číslo na Michala K., zamířím domů, uvařím si těstoviny a s vínem usedám k notebooku. Musím o něm do rozhovoru nastudovat spoustu věcí, minulost, vydaná CD, koncerty, něco ze soukromí a neposlední řadě zjistit informace k tomu jeho projektu. Ještěže je má drahá polovička Petr na služební cestě. Usínám asi v 1 ráno. To budu zítra opravdu krásná. ,,Dobrý den, pane K, tady Zuzana F. z magazínu "Pár minut na čtení," zvedám druhý den celá rozklepaná telefon, abych si potvrdila, že rozhovor platí. Hovoříme sotva 5 minut, potvrdíme si čas setkání. No, hlas má příjemný nejen při zpěvu. Tak snad se z něj v reálu nevyklube nesympatický chlap. Přichází den D. Netrávím ho v kanceláři, pracuji doma. No, pracuji, dělám, že něco dělám a spíš si procházím otázky, na které chci znát odpověď. Tak jo Zuzano, za dvě hodiny máš být na místě...Lítám po bytě, připravuji oblečení, šminky a šílím. Pokouší se o mě regulérní záchvat paniky. Abych se ho zbavila, beru MP3 přehrávač a zalézám do vany. Pomůže to, uvolním se a cítím se připravená. Nalíčit, vyfénovat hlavu, obléct, napít a nezapomenout s sebou láhev s vodou, zkontrolovat v zrcadle. Jo a vzít si Xyzal, vždy na začátku června mě kosí pylová alergie. Připadám si jako puberťačka před prvním rande. Nadechnout, zamknout byt, nasednout do auta a jdeme na to. Po pár minutách parkuji před klubem Live for Music, kde dnes Michal se svou kapelou hrají. Domluvili jsme se, že se sejdeme před koncertem, je to ideální varianta. Já si pak s Petrem užijeme koncert, nemusím za ním nikam daleko a on bude mít snad dost času na mé všetečné dotazy. ,,Jojo pojďte, vím o vás," uvádí mi provozní klubu dovnitř a zamyká. Koncert začíná v 21:00 hodin, tedy za 3 hodiny, měli bychom mít dostatek času. Jsem ráda, že jsem na domácí půdě, klub znám, občas sem s Petrem či přáteli na koncert zajdeme. ,,Tak co, jste na mě přichystaná?" ozývá se za mnou. Otáčím se a stojím tváří v tvář Michalovi K. Usmívá se a podává mi ruku. ,,Dobrý večer, jen si objednám pití a můžeme se do toho pustit? ,,Co si dáte?," rovnou míří Michal k baru. ,,Dvojku bílého a vodu," říkám, usazuji se mezitím do boxu a rozhlížím se. Kapela pomalu připravuje stage. Jako muzikant miluju ty chvíle, kdy po příjezdu stavíme aparát a chystáme se na zahájení hraní. Vždycky přemýšlím, jaké asi bude publikum, jaký bude zvuk, jestli všechny záležitosti klapnou a koncert bude pozitivním zážitkem po nás i posluchače. ,,Tak tady jedno víno, voda a něco na zub," vytrhne mě z rozjímání Michal a usedá naproti mě. Koukám, že si objednal to samé. Mám konečně možnost si ho trošku prohlédnout. Dlouhé černé vlasy má stažené do culíku, na sobě obyčejné džíny a zelené triko. Štíhlá postava prozrazuje, že jemu sport není cizí. Myslela jsem jen, že je vyšší, ale odhaduju ho tak na 170 cm. ,,Tak ať se dnešní koncert vydaří," přiťukneme si a začínáme si povídat. Po pár minutách přejdeme na tykání. Rozhovor jde výborně, probereme spoustu věcí, které se vlastně ani pracovních otázek netýkají. Po hodině vypínám diktafon, ale bavíme se dál. A neptám se jen já, dostali jsme se i k mému hudebnímu působení. Mám pocit, jakoby se dva dávní přátelé sešli po pár letech a vyprávěli si o novinkách v životě. Vymezený čas ale uteče hrozně rychle a Michal musí na zvukovou zkoušku. ,,Rozhovor přepíšu a pošlu ti ho mailem ke schválení ano? Maximálně se tě ještě mailem na něco doptám, kdyby moje zraněná kolegyně měla pocit, že něco není tak, jak by si představovala. Tak, jak to pak odsouhlasíš, tak půjde ven, za to ručím," slibuji mu. ,,Dobrá, budu se těšit a možná změním názor na novináře," pousměje se. Pravda, rozhovory poskytuje velice zřídka. ,,Ať se ti dnešní koncert líbí a hudebně ať se daří," loučí se se mnou. ,,Nápodobně, ať se vám u nás dobře hraje" podávám mu ruku a odcházím. Když se rozloučíme, zbývá do koncertu něco přes hodinu. Domů jet nemůžu, pila jsem. Bloudím tedy městem a přemýšlím o dnešním setkání. Michal byl opravdu milý, vtipný a překvapivě otevřený. Ve chvílích, kdy jsme se bavili již soukromě, mluvil i o rodině, dětech, o tom, že miluje hory, o snech a samozřejmě i dál o muzice. Bylo to pro mě nečekané, jak jsem o něm studovala na internetu, má pověst spíše uzavřeného člověka, který si své soukromí hodně střeží. Že by i on zapomněl, že sedí v hospodě s redaktorkou (byť dočasnou), a ne s přáteli? Procházím parkem a s úsměvem si vybavuji celé povídání. Rozjímání ukončí zvuk mého mobilu. Petr, můj přítel a podpora. ,,Tak co zlato, jak to šlo?" ,,Výborně, lépe než jsem čekala, mám z toho radost. Snad i Květě se to bude líbit." ,,Tak to jsem rád. Oblékám se a vyrážím na MHD, sejdeme se před Livem?" ,,Počkám na zastávce, šla jsem se projít, měla jsem čas." ,,Super, těším se na tebe. A pořádně zapaříme." Jak Petr řekl, zapařili jsme. Koncert byl skvělý, úžasná atmosféra, kterou umí vytvořit jen publikum naladěné na stejnou strunu. ,,To je paráda, když to někdo takhle umí," snaží se přeřvat aparát Klára, moje spřízněná duše. ,, To jo, každej z těch lidí tam je špičkovej muzikant, to se to potom hraje. I kdybysme sedm dní v týdnu hráli, nikdy nedosáhnem ani poloviny jejich kvality. Ale podobné ambice nemáme a pořadatelé nás na festivaly sami chtějí, tak to snad s námi nebude tak zlé," také křičím. Akce se pomalu chýlí ke konci, protancujeme se s Klárou až do první řady pod pódium. To je parádní výhled, čím to, že ti muzikanti mají takové zvláštní kouzlo? Ovšem decibely jsou tu víc než na maximum. Déle než dvě tři skladby tu nevydržím a hlavně z písniček nic nemám. Ale aspoň si můžu prohlédnout kapelu, ze které srší energie. Jsou to profíci, hrají s lehkostí a přitom je na nich vidět, jak si to užívají. Vytleskáme si tři přídavky, a když se kapela loučí, Michal na mě lehce mávne. Zahřeje mě to, pozdrav opětuji a nevnímám Kláry zkoumavý a podezíravý pohled. Nabitá energií se s Petrem pomalu vracíme domů. 2. Pracovní dny pomalu utíkají a konečně se přiblížil čas dovolené. Rozhovor je dávno přepsán, odeslán a odsouhlasen jak už uzdravenou Klárou, tak Michalem a já se zase vrátila ke grafice. Ačkoli to psaní, pár let mě to živilo a teď snad i začíná chybět? Dokončuju poslední věci, abych mohla zavřít na týden svůj pracovní notebook a utéct do Krkonoš. Jako každý rok vyrážíme s Klárou v půlce července do našich hor na dámskou jízdu, Petr jede v tu dobu na vodu a Klárka je po rozchodu stále sama. Letos si budeme užívat na farmě, jezdit na koních, chodit po horách a večer sedět u ohně s kytarou a nemyslet na chlapy. Už aby to bylo. Potřebuju si pořádně odpočinout, od práce i Petra. V poslední době to doma moc nefunguje. Nevím, jestli máme ponorku nebo co, ale mám pocit, že vztah nějak celkově vychládá. Na druhou stranu, po dvanácti letech ta ponorka asi není ničím zvláštním. Jsme spolu dost často, tak snad nám odloučení jen prospěje. A to jsme se před pár měsíci bavili o možném rozšíření rodiny. Oba jsme byli pro a shodli se, že po létě se o dítě pokusíme. No, uvidíme, až se oba vrátíme domů. ,,Zuzko, nechám ti na stole číslo s Michalovým rozhovorem jo," šéfka se se mnou loučí. ,,Pořádně si to užijte a za týden ahoj." Musím říct, že jsem zvědavá, jestli se Michal po vydání ozve. Když rozhovor schvaloval, ptal se na termín vydání. Poslala jsem mu ho, ale tím pak naše komunikace skončila. ,,Už to tam zabal, prosímtě," vyruší mě telefonem Klára. ,,Chvátej, musíme nakupovat, ráno se nikde zdržovat nebudeme, ať nejedem v tom vedru." Má naprostou pravdu, takže vypnu notebook, zamknu kancelář a mizím. Doma je boží dopuštění. Odjíždíme s Petrem ve stejnou dobu. V předsíni stojí loďáky, nafukovací Pálava, dvě pádla, stan, spacák, ešusy...prostě vše, bez čeho se chlapi na týden na vodě neobejdou. Ještěže už mám svoje sbaleno. ,,Ty snad ani nejsi ženská," utahuje si ze mě Petr při pohledu na můj jediný batoh. No, co bych s sebou asi tak měla tahat do hor. Pár funkčních triček, jedny dlouhé a jedny odepínací kalhoty, sukni, mikinu, bundu. A jedny šaty a sandálky pro možné společenské události. Kosmetika moc místa nezabere, a když mi něco dojde, tak si to ve Špindlerově Mlýně klidně koupím. Hlavně nesmí chybět staré džíny, pevné boty na koně a kytara. ,,Však si mě poznal na čundru, tak co bys teď chtěl za modelku," se smíchem mu to vracím. Políbí mě a odvádí do ložnice. ,,Super, to se nám do kufru v pohodě vejde," vítá mě ráno Klára, když vidí mé zavazadlo. No vejde, ale jen tak tak. Nacpaly jsme do jejího Citroenu C1 dva bágly, kytaru, nějaké vody a jídlo a kufr je plný. ,,Nojo, tyhle městský vozítka," utahuju si z ní. ,,Jen se směj, počkej, až s tou vaší lodí zase nebudeš moct někde zaparkovat," naráží na naše Mondeo. V dobré náladě nasedáme do auta a jedeme vstříc horám. Máme před sebou něco přes 200 kilometrů. Po pár hodinách jízdy se konečně objevují kopce. Zaplaťbůh, že už jsme tady. Ačkoli jsme vyjeli v 7 ráno, slunce už neúprosně pere. Klimatizace jede naplno, ale stejně jsme z té cesty unavené. Už se vidíme v bazénu, který je hostům na farmě k dispozici. Teď už ji jen najít. Naštěstí cesta je značená velice dobře a za chvíli už nás do nosu praští vůně sena, krav, koní a hlavně venkovské pohody. Zaparkujeme před hlavní bránou a pospícháme se seznámit s majiteli. ,,Vítejte dámy, našly jste nás dobře?" jde nám v ústrety pan Lukáš, starší šedovlasý sympaťák, který se svou ženou farmu vlastní. Hned nám nabízí na občerstvení vodu a domácí kozí sýr. Hm, tady se mi bude líbit. ,,Ano, bez problémů," poděkuje mu Klára, zamíříme za jeho paní vyřídit formality a pak už konečně můžeme do našeho pokoje. Jen co vstoupíme dovnitř, cítíme se jako doma. Na obou postelích je slunečnicové povlečení a veškerý nábytek je dubový, ve venkovském stylu. Ubytování skromné, ale zařízené s láskou a citem. A ten výhled z terasy! Máme jako na dlani pastviny koní a přímo před námi se tyčí Sněžka. ,,To je nádhera," vysloví mé myšlenky Klára. Jen mlčky přikývnu a užívám si toho krásného pohledu ven. ,,V klidu si vybalte, odpočiňte a po obědě vás provedeme po farmě," loučí se s námi prozatím paní Lukášová. Po jejím odchodu vybalíme, zchladíme se ve sprše a regulérně odpadneme do postelí. Vzbudíme se až těsně před obědem. Scházíme dolů do jídelny, která je stejně úžasná jako náš pokoj. Bíle vymalované místnosti dominuje velký krb. Je tady 8 masivních dubových stolů, vkusně prostřeno a celá jídelna působí hřejivě a přívětivě. A oběd, špenátové rizoto s kozím sýrem, nic lepšího jsem snad nikdy nejedla. Po obědě nás pan Lukáš provází farmou. Dozvíme se něco z její historie, seznámíme se se zvířaty - chovají tu koně, ovce, kozy, krávy, prasata, králíky, slepice. Komplex je rozlehlý, však pozemek má téměř 700 ha. Ubytování je tu v pokojích a apartmánech možné pro 12 lidí, ale zájemci o volné spaní si mohou postavit stan na louce majitelů. ,,Už se moc těším, až si vyjedu na vyjížďku," neskrývám své nadšení a touhu vyhoupnout se do sedla. Klára mé nadšení sdílí jen napůl, pořádně se na koně posadí poprvé. ,,To vám rád věřím, však na zítřek je už vše domluveno, náš syn vás vezme ven okolo 10," upřesňuje majitel farmy zítřejší program. Paráda, už se nemůžu dočkat, až budu cválat zase volnou krajinou. Po prohlídce farmy usedáme k ohništi, kde si večer chceme upéct buřty, vytáhnout kytaru a hrát. Miluju tyhle chvíle, kdy se setmí, je vidět a slyšet jen praskající oheň, člověk cítí vůni přírody a do toho tiše zní kytara. A ještě lepší, když se pak k ohni může člověk uložit a usnout. ,,No, to byste se brzo ráda stěhovala zpátky" směje se paní Lukášová, když vyslovím své myšlenky nahlas. ,,Tady je v noci takových 5-10 stupňů, však uvidíte. Ale bránit vám v tom nebudeme." Naštěstí spacák s sebou nemám, jinak bych byla schopná to i vyzkoušet. ,,Hele, já teda doufala, že překonáš po letech ten svůj strach a pojedeš na vyjížďku se mnou," slyšíme ženský hlas. Á, někdo přemlouvá svého muže, to dobře znám. Taky jsem Petra musela přesvědčovat, aby jízdu na koni zkusil. Sice se mu to líbilo a držel se statečně, ale není to nic, co by si nějak zamiloval. ,,Jistěže pojedu, slíbil sem ti to. Ale nevim, jestli tě pomalá jízda bude dostatečně uspokojovat. Troufnu si maximálně na klus a to kdoví jestli," odvětí lehce naštvaně mužský hlas. Mužský hlas, který je mi povědomý...Ale to přece není možné... ,,Dobré odpoledne," zdravím blonďatou ženu stojící vedle Michala. I ona pozdraví. Michal kouká a vypadá to, že přemýšlí, kam mě zařadit. ,,Ahoj Michale - rozhovor v Live for Music v Hradci, zhruba před měsícem a půl?" ,,Ano, pravda, já věděl, že už jsme se potkali," plácne se do čela a usmívá se. „Článek už vyšel? " ,,Ne, vyjde za čtrnáct dní," upřesňuji. ,,Výborně, tak to si to budu muset koupit." konstatuje Michalovo žena. „Eva, moje manželka“, představuje ji Michal. ,,Jste tu na dovolené? Je tu krásně, že? Škoda, že nám se to volno už chýlí ke konci, za tři dny se zase vracíme do Prahy. No, uvidíme se asi na večeři?“ ptá se Eva a prozatím se rozloučíme. Jsem v šoku. Tohle je tedy náhoda. Sice po rozhovoru jsme se bavili o tom, že máme rádi hory, dokonce jsem se tuším zmínila, že jedem na farmu s koňmi a on říkal, že jeho žena jezdí, ale nebavili jsme se konkrétně. No, překvapení je to příjemné, jen mi to narušilo mé plány, že si večer posedím s kytarou a zazpívám. Takhle budu mít šílenou trému, vždycky jí mám, když mám hrát před jinými muzikanty. Natož podobného formátu. Buší mi srdce a jsem celá rozklepaná. Nechápu proč, jo, je to hezkej a sympatickej chlap a od té naší schůzky jsem si na něj občas vzpomněla, ale víceméně jen díky jeho muzice, kterou mám ráda a poslouchám. ,,Sakra, to je pěknej chlap, ten by stál za hřích co? " doráží mě Klára. ,,A radši ani nechci vědět, o čem přemýšlíš, když tak na tebe koukám." ,,Jsi blázen, jen jsem překvapená," snažím se zachovat kamennou tvář. ,,Jasně, jasně, já vím," potutelně se uculuje, ale dál už naštěstí nic nerozebírá. Zbytek odpoledne si s Klárou povídáme na terase. Konečně máme čas se pobavit na téma nejdůležitější – chlapi. Upřímně nechápu, že takhle holka je už druhým rokem sama. Poté, co opustila chronicky nevěrného manžela a rozvedla se, žije singl. Občas se někdo na krátkou známost objeví, ale nic stálého. Ačkoli navenek sebevědomá rusovláska, která pomocí fyzioterapie napravuje naše pokřivená těla, uvnitř je křehká. Jen to málokomu dá znát. „Hele, kašli na mně a chlapy, on se někdo objeví. Mě samotné není tak špatně, občas bych se sice večer ráda schoulila k někomu do náručí, ale nijak netruchlím. Spíš mi řekni ty, co doma?" mění téma. „Já nevím, asi máme ponorku. Nebo jsme spolu už možná moc dlouho, nic se neděje a chtělo by to někam posunout. Osm let je dlouhá doba. Uvažovali jsme, že je nejvyšší čas na rodinu,“ zamýšlím se nad svým vztahem. „Chtěla bys dítě?“ ptá se Klára „Jo, už se na to cítím. Mám práci, kterou mám ráda, máme kde bydlet, bude mi třicet, není na co čekat. Chtěli jsme se na podzim začít snažit. Jenže v poslední době nevím. Nevím, jestli spolu máme vůbec být. Někdy si říkám, jestli by nám nebylo lépe každému zvlášť.“ „Copak je to tak zlý? Hádáte se?“ „To je právě to. My se ani nehádáme. Nevím, co je to za krizi, nebo co za období ve vztahu to vlastně je. Cítím se poslední dobou strašně prázdná, osamělá, nemilovaná. Odpadly chvíle, které jsme trávili společně, večer si povídali, zašli ven, na kolo, na procházku. Večer se potkáme doma, Petr po práci obvykle ještě zasedne k počítači a pracuje. Já jsem pak naštvaná a doma je dusno. Navíc, znáš Petra. City neprojevoval nikdy, ale teď mám pocit, že žiju s lednicí,“ přemýšlím nahlas. „A není to jen tím stereotypem? Jste spolu skoro 10 let, stejně tak dlouho spolu bydlíte, chtělo by to třeba nového koníčka. Nebo něco, co vás zase semkne," čte mi Klára myšlenky. „Právě. Cejtím se sice nespokojená, ale říkám si, jestli bych si rozchodem pomohla. Neděje se něco takového v každém dlouhodobém vztahu? Když čtu různé rady, jak stále udržet ve vztahu jiskru, mám pocit, že to musí přijít vždycky po nějakých společných letech.“ „A co si o tom myslí Petr?“ „Moc to neřeší, však tohle asi je dogma žen. Říkal, že uvidíme po dovolené, že si od sebe odpočineme a zase bude líp. Je fakt, že díky tomu společnému projektu v práci jsme spolu byli až moc, a ten naštěstí skončil. Tak uvidíme,“ ukončuji hovor, protože že blíží čas večeře a já si chci dát relax ve vaně. Ve vonící koupelně se ponořím do myšlenek. Přehrávám si náš rozhovor. Pravdou je, že v posledních měsících si stále častěji pokládám otázku, jestli jsme pro sebe ti praví. Známe se od mých 20 let. Dlouho to klapalo, jsme si v mnohém hodně podobní. Máme stejnou představu o výchově dětí, touhu cestovat, razíme heslo, že bordel v bytě nikam neuteče…Líbí se nám stejná hudba, vyrážíme na čundr, na vodu. Jen těch společných chvílí strašně ubylo a s dítětem nebude lépe. Krom toho, já jsem nekonečný romantik. Miluju sedět pod hvězdami, mám oblíbená místa, která venku svádí k milování a vyznávání lásky. Petr je naopak racionální, emoce skrývá a slova Miluji tě slýchám tak jednou do roka. A mě to chybí. A on to ví. Říká, že za muže mluví činy. Jenže čím méně se cítím v tom vztahu příjemně, tím méně mám sílu za jeho skutky tu lásku hledat. Jsem ženská, potřebuju to aspoň občas slyšet. Často mám pocit, že si jeho pozornost musím vynutit, aby si mě vůbec všiml. A sex? Když už je, je skvělý, ale jednou dvakrát do měsíce je prostě málo. Jenže, není ten život spíš o tom každodenním, o těch maličkostech, o tom, jak se jeden ke druhému dokážeme zachovat nejen v časech dobrých, ale i zlých? Někdy si říkám, že ty moje romantické představy mi ničí pohled na náš vztah, který je vlastně dobrý a má pevné základy. Mám muže, který je hodný, dokáže se postarat, když mi je ouvej, vcelku se shodujeme. Tak co bych vlastně chtěla? „Aby někdy přišel z práce dřív, popadl tě a rychle a vášnivě se s tebou pomiloval. Aby, když jdete do společnosti, na tebe obdivně pohlédl a řekl, že ti to sluší. Abys byla na prvním místě, a ne práce a všichni ostatní. Aby trošku dal najevo žárlivost,“…odpovídá můj vnitřní hlas. Možná je opravdu jen nejvyšší čas posunout se dál. Zažehnout znovu jiskru. Možná potřebujeme prostě nějaký společný projekt. Svatba? O tu ani jeden z nás nijak nestojí, však ten papír nic nezaručí. Navíc, přes moji romantickou duši, jsem ráda svobodná, a možná, že lejstro potvrzující, že někomu patřím, by mě moc svazovalo. Změnu bydlení? Uvažovali jsme nad větším bytem, ale zatím to vyšumělo. Dítě – téma aktuální, které změní všechno. Otázka je, kterým směrem. „Zuzko, neutopila ses tam?“ zabuší mi na dveře Klára. Nechám rozjímání a uvolňuji koupelnu. Petrovi píšu SMS, měli by už být v prvním kempu. „Dorazily jsme v pořádku. Je tady krásně. Zítra dopoledne jdeme jezdit, nemůžu se dočkat. Posílám ti pusu, doufám, že se máte dobře. Hezkou první vodáckou noc.“ Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. „To je telepatie, zrovna na tebe myslím. Dojeli jsme bez jediného cvaknutí. Chystáme se na pivo. I tady je hezky, líbilo by se ti tu. Přístě sem pojedem spolu. Líbám tě, zítra si užij vyjížďku.“ SMS mi zvedne náladu. Že by přeci jen nebylo nic ztraceno? Vyrážíme na večeři a hned po ní zamíříme k ohni. Beru kytaru, těším se na tu pohodu. U ohně už se hraje, a tak se seznamujeme s dalšími obyvateli apartmánů. Sladké dřevo třímá v rukou Ondra, který tu s novomanželkou Lenkou tráví líbánky. Druhá kytara je přivítána s nadšením. Hrajeme, zpíváme, hezky nám to ladí a já si užívám té idylky. Tohle je dokonalé, je mi skvěle. Ani si hned nevšimnu, že se osazenstvo rozšířilo. Přisedli si k nám i Lukášovi a jeden velmi sympatický blonďák, který nemůže spustit oči z Kláry. A ji očividně taky zaujal. Že by se nám tu chtělo něco zrodit? Těsně před půlnocí u ohně zůstanu jen já, Klára, blonďák Radek a Ondra. Začínám hrát písničku své kapely, když si přímo naproti mně přisedne Michal. Znervózním, ale jen na chvíli. Vím, že tady jsem silná v kramflecích. Pak převezme žezlo Ondra a spustí klasiku, Nezmary a Bodláky ve vlasech. Chytám si druhý hlas, barvy hlasu nám k sobě sednou, tak nemyslím na nic, vnímám uvolněnou atmosféru. Když poočku kouknu na Michala, vidím, že mě upřeně pozoruje. „Netušil jsem, že dělám rozhovor se skvělou zpěvačkou,“ ozve se. Zčervenám, ještěže už je tma. „Máš parádní hlas, zajímavou barvu a krásně hebký v hloubkách,“ pokračuje. „Děkuju, ale nic zvláštního to není,“ bráním se té chvále. „To bych s dovolením posoudil sám,“ bere si od Ondry kytaru a začne hrát. Překvapivě Křesťana, to bych od rockera jeho typu nečekala. Když začne zpívat, zavřu oči. Jeho hlas bych mohla poslouchat pořád, v těchto něžných folkárnách sametově hladí. Odpustí si rockerské chrapláky a je to paráda. Michal mě pohledem vyzve, ať se přidám. Jsem nesvá, ale zbytečně. I nám hlasy ladí, příjemně se mi to poslouchá. Kdoby to byl řekl, že si u ohně zapěju Nohavicu, Nezmary, Křesťana nebo Žalmana s jedním z nejlepších našich zpěváků. „Hele, až budu potřebovat do kapely zpěvačku, tak vím, na koho se obrátit,“ usmívá se na mě, odkládá kytaru a loučí se. „Jojo, to se mi ozvi,“ směju se, popřeju dobrou noc a za chvíli se rozcházíme i my ostatní.

Gloucester

Alzbeta — Fri, 01 Jan 2016 23:40:55 +0000

Okolo páté jsem se vracel z Oxfordské Univerzity do svého pronajatého bytu v Pembertonově ulici. Ostatní mladí džentlmeni šli, jako jindy, po škole do jednoho podniku oslavit konec zkoušek, propít a prohrát svůj týdenní příjem. Neříkám to opovržlivě, abych se ukázal v lepším světle, sám bych šel s nimi, a rád, ovšem jisté neodkladné záležitosti, konkrétně náhlá smrt jednoho z mých strýců, mne volala do Gloucestershiru na venkov.

            Otec pro mě poslal, potřeboval mne seznámit s částí závěti, jež se mne týkala. Sám bych ještě tři dny počkal – do začátku prázdnin, a pak teprve odjel z Oxfordshiru, otec však trvá na urychleném návratu.

            Dopis, který mne zastihl dnes krátce po poledni, zněl takto:



Dne 25. června, léta páně 1853

Synu,

s lítostí Ti musím sdělit, že tvůj strýc Edgar včera zemřel. Příliš netrpěl a stihl si důkladně urovnat své záležitosti. Přesto tě tu potřebujeme, proto tě žádám, aby ses zařídil, a podle možností co možná nejrychleji přijel domů. Máme tu neodkladnou záležitost, k jejímuž vyřešení tě nutně potřebujeme. Týká se strýcovy závěti.

            Očekáváme tě pozítří.

                                                           Zdraví a těší se, Tvůj otec.

Smrt strýce mne zarmoutila, jako malý kluk jsem ho měl velmi rád, trávil s námi mnoho času, tedy s maminkou, jeho sestrou, bratrem a mnou. Otec a strýc Edgar si nikdy nerozuměli. Teď už vím, že dvě osoby s takto rozdílnými povahami a názory jen těžko hledají společnou řeč.

Dopis byl odeslán včera, do večera musím vše zařídit a odhlásit a zítra brzy ráno vyrazit, abych byl odpoledne na místě.

Zanedlouho jsem se svou koleskou zastavil před vysokým domem číslo popisné čtyři sta dvacet osm, na rohu ulice. Nechal jsem podkoního, aby se postaral o kolesku a koně.

Můj byt byl ve druhém patře. Nebyl velký, ale byl pohodlný a pro účel, který plnil, tedy poskytovat mladému muži útočiště, byl naprosto dostačující.

Vyběhl jsem schody do druhého patra, otevřel dveře do bytu a v kabátu jsem začal prohrabávat šuplíky a poličky. Hledal jsem papír, pero a inkoust. Když se mi konečně poštěstilo, usedl jsem ke stolu a rychle psal:

Edmunde, Patriku, přátelé,

odjíždím domů o tři dny dříve, musím vyřešit jistou závěť. Každopádně následujte mého příkladu a přijeďte na pár týdnů na Eagleton, ostatně jak již bylo schváleno! Obávám se, že by mi sestřenky nikdy neodpustily, kdybyste nepřijeli. Těší se na vás, tím jsem si jistý.

Považujte to za oficiální pozvání, navíc Edmunde, není lepšího léku na nervy, ani, Patriku, na zlomené srdce, než volnost a čerstvý vzduch sladkého venkova.

                                               Adieu, prozatím, přátelé!

Dopsal jsem, zasmál se, sebral hromádku knih ležících u postele a odběhl zaklepat na domovnici, která bydlela v nejvyšším patře. Nebyla doma, ale já vím, že jsou jen dvě místa, kde muže ta milá prostoduchá dáma být.

Pokaždé, když jsem s paní Jobbsonovou mluvil, a naše rozhovory věru nebyly nikdy dlouhé, se minimálně třikrát zmínila o jisté paní Brooksové, ženě, která pro ni byla jako sestra, a paní Jobbsonová ji denně navštěvovala. Po třech letech, co jsem nájemníkem v domě číslo čtyři sta dvacet osm, mám pocit, že znám paní Brooksovou, a to jen díky vyprávění, jakoby to byla má vlastní sestra. Jak jsem řekl, jsou jen dvě místa, kde může paní Jobbsonová být. Byt paní Brooksové a obchody. Nákupům věnovala ta milá dáma druhou polovinu své duše.

Seběhl jsem schody a dostal se na ulici. Mohl jsem jet koleskou, ale všechna místa byla blízko.

Edmundův dům byl asi deset minut chůze vzdálený od Pembertonovy ulice. Šel jsem rychle, a po chvíli už krátce zaklepal mosazným klepátkem na honosné hlavní dveře. Otevřel mi sluha v livreji. Předal jsem mu dopis, s prosbou, aby ho doručil mladému panu Reyesovi. Věděl jsem, že není doma, Edmund zřídka přicházel domů před soumrakem. Na otázku, jestli půjdu dál a pozdravím rodinu, jsem s omluvou odpověděl, že spěchám. Na návštěvu Edmundových příbuzných člověk potřeboval silné nervy.

Zašel jsem vyrovnat účet v hostinci a vrátit knihy do knihovny, a odhlásit se z knihy návštěvníků. Školu jsem zařídil, než jsem odjížděl, proto jsem se mohl vydat na zpáteční cestu. Doufal jsem, že paní Jobbsonová už bude doma. Když jsem prošel kolem kostelní věže, otočil se a podíval na hodiny, ukazovaly něco po půl sedmé.

O pouhé dvě ulice dál jsem paní Jobbsonovou spatřil na protějším chodníku. Byla obtěžkána nákupem, který si hrdě nesla, přičemž ho zároveň pečlivě střežila, a do toho funěla. Bál jsem se, abych ji, chuderu, nevyděsil, kdybych se vydal na její stranu chodníku, dříve než mne spatří, mohla by zaslechnout kroky a považovat mě za nějakého lumpa, co se za ní plíží, aby ji okradl. Proto jsem si nápadně vykračoval po své straně, a když mne spatřila, kývl jsem na ni, a teprve pak přešel chodník.

„Dobrý den paní Jobbsonová“ řekl jsem uctivě a usmál se.

„Dobrý den pane Torresi“ řekla zadýchaně a popostrčila si jednu krabici, která vypadala, že touží po setkání s chodníkem.

„Ou, pomůžu vám“ řekl jsem, a rychle se chopil, krabic a tašek.

„Vy jste zlatý člověk, děkuji“ řekla, když na mne překládala své břímě, na ni samotnou zbyla už jen jedna krabice, přiměřené velikosti. Místo odpovědi jsem pokynul, abychom pokračovali v cestě.

„Kde máte Marii, aby vám pomohla?“

„Onemocněly jí děti, tak jsem si řekla, že to zvládnu sama“. Já na to jen přikývl a pak jsem pokračoval.

„Jsem rád, že jsem vás potkal, chtěl jsem vám říct, že zítra ráno odjíždím domů do Gloucesteru“.

„Dobrá, to je milé. Jak dlouho se zdržíte doma?“¨

„Nejméně měsíc, nevím přesně, určitě se vrátím před prvním semestrem. Každopádně vám pošlu včas zprávu, až budu pomýšlet na návrat“

„Dobrá, tak se opatrujte a užívejte domova“ řekla ta dobrá žena.

„Budu“. Pak jsem nevěděl co říci dál, a nechtěl jsem ji urazit mlčením, tak jsem se rychle zeptal:

„Jak se daří paní Brooksové?“ Bylo mi divné ptát se na zdraví ženy, kterou jsem v životě neviděl, ale paní Jobbsonová však byla otázkou potěšena a přišla jí zcela přirozená.

„To jste hodný, že se ptáte, víte, že jsme se před chvílí viděly?“ Předstíral jsem údiv. „No ano, byly jsme spolu koupit klobouk. Já si pak ještě koupila pár potřebných maličkostí, ale paní Brooksová už musela domů, protože čekala návštěvu. Moc se na ni těšila, staří známí vždy potěší. Teď si ale uvědomuji, že se zmínila o častých bolestech hlavy, které ji, chudinku, v poslední době sužují, snad… A hele, už jsme tady! Počkejte chviličku, klíče bych měla mít v kabele…“ Konečně jsme dospěli k domu. Vzhlédl jsem, právě když vytáhla klíče. Odemkla hlavní vchod.

„Byl byste tak hodný, a odnesl mi to až nahoru?“ zeptala se.

„Samozřejmě“

Když jsme stanuli před dveřmi nejhořejšího bytu, předal jsem jí nákup a s úklonou se rozloučil. Mnoha slovy mi popřála šťastnou cestu a já se vrátil do svého bytu.

            Druhého dne jsem vstal, a než odbilo půl osmé, byl jsem na cestě.

K příjezdové cestě, která vede k domu, jsem dorazil ještě za jasného světla. Vystoupil jsem a klepátkem jsem dal najevo svůj příjezd na dvoukřídlé dveře uprostřed přední strany domu. Po chvilce mi otevřel Phelps, věrný sluha.

„Rád vás vidím“ řekl jsem.

„Děkuji, já vás také pane“, spořádaně se uklonil, zatímco jsem vcházel do vstupní haly.

„Mohl byste mi prosím odnést do pokoje věci z kolesky?“

„Samozřejmě pane“

„Děkuji, Phelpsi“.

„Johne!“ Matka slyšela klepání a přiběhla ze dveří vpravo na konci haly, přičemž natahovala ruce, aby mě mohla obejmout. Sevřela mě v náručí a mě ani nenapadlo jí připomínat, že je mi už třiadvacet let. Všiml jsem si, že má více šedivých vlasů, než hnědých, tak tomu ještě před půl rokem nebylo.

„ Jaká byla cesta?“ zeptala se, když se s úsměvem odtahovala.

„Příznivé počasí, žádné komplikace a ubíhala rychle, co více si přát“ řekl jsem vesele. Rozhodl jsem se, že na strýce se jí zeptám až jindy, teď jsem jí nechtěl kazit náladu.

„Jsem ráda, že tě máme konečně doma“ spokojeně mně chytla za paži a vedla mě do velkého odpoledního salonu, ze kterého před chvílí vyběhla a cestou se mě vyptávala:

„Kdy přijedou tví přátelé, ti dva mladí muži o kterých jsi psal?“

„Do týdne jsou tu. Musí ještě počkat do oficiálního začátku prázdnin a připravit se na odjezd“

„Ano, to je samozřejmé. Už se na ně moc těšíme“

„Myslím, že oni se taky těší. Hlavně na zdejší vzduch, hodně jsem jim o něm vyprávěl.“ Maminka se smála.

„Je David doma?“ Prošli jsme dveřmi do salonu. Posadil jsem se do křesla u okna a matka do druhého křesla naproti mně, zatímco mi odpovídala.

„Ne, přijede až za tři týdny, jak bylo domluveno. Říká, že má moc práce.“

„Tak to věřím.“ V duchu jsem zavrtěl hlavou, můj líný starší bratříček, nechtěl přijít o tři týdny zábavného života ve velkoměstě jen kvůli pohřbu strýce.

Chviličku bylo ticho. Nakonec jsem se maminky přece zeptal:

„Kdy bude pohřeb?“ matčina tvář posmutněla.

„Pozítří, už je vše dohodnuto“

„Otec psal, že zemřel bez větších bolestí“ matka přikývla.

„To je dobře“ odmlčel jsem se, „Víš, proč bylo nutné, abych dorazil už dnes?“

„Edgar chtěl, abys byl u čtení závěti přítomen“ asi jsem měl ve tváři stále nechápavý výraz, protože dodala:

„Znáš otce, co se týče peněz, potřebuje mít ve všem jasno. Teď už se to s ním nedá vydržet“ už jsem pochopil. Otec chce co nejrychleji vědět, co strýc udělal se svým majetkem.

„Otec je v pracovně?“

„Ano, asi ještě neví, že jsi dorazil“

„To nevadí, půjdu ho pozdravit“ S těmito slovy jsem se těžce zvedl z křesla.

„Dobře. Já a otec už jsme večeřeli, ale řeknu Thebbotové, aby ti něco připravila“

„Stačí něco studeného, ať už může jít domů“

„Vyřídím jí to“ řekla maminka a otočila se k odchodu.

            Šel jsem do druhého patra a zaklepal na dveře otcovy pracovny. Dále se ozvalo ihned, tak jsem vzal za kliku a vešel.

Otec seděl za stolem. Šedivé vlasy, vodnaté hnědé oči. Zdálo se, že za ten půlrok přibral, jinak se nezměnil.

„Zdravím otče“ řekl jsem, ale můj pozdrav přehlušil otec sám.

„A hele! Náš mladý pán dorazil!“ Podíval se na hodiny u stěny. „Půl sedmé! Nenapsal jsem ti, že tě očekáváme odpoledne?“ Ani nečekal na odpověď.

„Pro případ, že by ses objevil, jak jsme tě očekávali, už kolem čtvrté, nebo půl páté, jsem na půl čtvrtou pozval notáře, abychom to mohli konečně vyřešit. Ale pátá pryč, mladý pán nikde a notář měl schůzku jinde! Přijde znovu až zítra v devět.“

„Z Oxfordu je to okolo šedesáti čtyř mil otče, i jízda bez přestávek by trvala nejméně sedm hodin“.

„Nesmysl, nezapomínej, já jezdil stejnou cestu ve tvém věku a nikdy mi netrvala déle než sedm hodin i s řádnými přestávkami a kolesky před třiceti lety nebyly to, co jsou teď“.

            Své pochyby jsem si nechal pro sebe. Otec si mě nazlobeně měřil.

„Potřebujete ode mě něco?“zeptal jsem se. Otec byl chvilku z otázky zmatený, asi očekával, že se s ním budu přít.

„Ne“ vyštěkl.

„Pak jsem vás tedy rád viděl, otče“ vyčkával jsem, ale nic.

„Mám dole připravenou večeři, smím odejít?“ Zeptal jsem se, když stále neodpovídal.

„Ano, ano, jistě“. Po této odpovědi jsem se otočil a odešel z pracovny.

Život právničky

kristynka13 — Sun, 03 Apr 2016 23:14:57 +0000

Nastal poslední den, ve kterém jsem měla možnost se rozhodnout, na kterou vysokou školu se přihlásím. Ne úplně poslední den, ale nejpozdější datum, kdy jsem se mohla rozhodnout, abych měla dostatek času se připravit. Alespoň podle táty, který už odmalička řídil můj studijní život.

,,Medicína, práva nebo ekonomie, na to bych to viděl já," promluvil táta. Seděli jsme s mámou a tátou u stolu v kuchyni, zatímco mé dvě mladší sestry dělali v pokojíčku rámus a nepořádek, čemuž říkají hraní.

,,Doktorka nebudu, víš, že je mi špatně z krve," protestovala jsem. Na odběrech krve jsem byla jednou v životě, co si pamatuji. Bylo mi tehdy asi šestnáct a byla jsem po borelióze.

Seděla jsem na nepohodlném ordinačním křesle a v místnosti bylo dusno. Za stolkem plným různých injekčních stříkaček seděla mladá usměvavá doktorka s dlouhými blond vlasy a podle mého se spíše hodila na modelku než na doktorku, která se živí takovými ohavnostmi jako jsou odběry krve. Už v té chvíli jsem věděla, že se mi udělá špatně. Když jsem to ale oznámila doktorce jen pokývala hlavou.

,,To bude v pořádku, každý má trochu strach."

To je sice hezký, že má každej trochu strach, ale já tady sebou seknu!

Vytáhla ze šuplíku novou injekční stříkačku a z plastového obalu vytáhla jehlu. Její sladký úsměv mi začínal lézt krkem a také začala jsem se neskutečně potit.

,,Jen vám do žíly zapíchnu jehlu a odeberu si trochu krve," pronesla svým klidným medovým hlasem.

To mě vážně uklidnilo, vztekala jsem se v duchu.

Jehla byla čím dál blíž. Nemohla jsem se na to dívat, ale něco mě nutilo. Možná zvědavost.

Když se mi jehla zapíchla do žíly a stříkačka se začala plnit krví, začaly se mi dělat mžitky před očima.

,,Omdlévám," zašeptala jsem.

,,Ale jděte," slyšela jsem hlas doktorky, ale jako by na mě mluvila odněkud z dálky. Pak jen tma.

,,Haló, haló, jste v pořádku," něčí ruka mě uhodila do tváře.

,,Už se začíná probírat," slyšela jsem další hlas. Byl tu ještě někdo, kdo tu předtím nebyl.

Podívala jsem se na stůl. Ležela tam stříkačka plná mé krve. Sotva jsem se udržela, abych zase neomdlela. Alespoň už jsem to měla za sebou.

,,Posloucháš mě vůbec?" vytrhl mě z ne zrovna nejšťastnějších vzpomínek táta.

,,Cože?" konečně jsem se odvrátila od místa, kam jsem celou dobu koukala a otočila se na tátu.

,,Samozřejmě, že neposlouchá," rozčiloval se táta. ,,My tady řešíme její budoucnost a ona myslí na kluky nebo na co...Říkal jsem si, že práva by pro tebe mohly být jako dělaný, protože máš dobrou paměť a baví tě dějepis. No a kdyby sis k tomu udělala ještě ekonomku, tak by to bylo fajn a líp by ses uplatnila v nějaký firmě, protože pěknou holkou, která je chytrá a má ještě k tomu vystudovaný práva a ekonomiku nikdo nepohrdne," poučil mě táta.

Každý rok se u nás na gymnáziu pořádá den pí tedy Ludolfova čísla. Mezi jednu z aktivit, které se můžete po dopoledne čtrnáctého března je odříkávání jeho desetinných čísel. Nechci se nijak vychloubat, ale myslím si, že mi to nejde špatně. Když jsem tam byla poprvé tak jsem jich sice odříkala jen sto jedenáct, ale minulý rok jsem si jich dokázala zapamatovat necelých osm set.

A když se mám naučit na písemnou práci z předmětů, jako je dějepis nebo přírodopis, stačí mi si to třikrát přečíst a umím to odříkat téměř doslova.

Nakonec jsem tedy s tátou souhlasila a podala přihlášku na vysokou školu ekonomickou a práva.

Na práva jsem se dostala celkem lehko, protože to byl v podstatě samý dějepis a u ekonomky jsem měla štěstí. Skončila jsem totiž jako poslední přímo přijatá. Takže jsem studovala oboje najednou.

Válka Temnoty

kristynka13 — Sun, 03 Apr 2016 10:38:38 +0000

Prolog

Letní déšť kropí londýnské ulice. Ten teď ale nikomu nevadí. Celé město se připravuje na oslavu prvních narozenin princezny Angeliky Carol Beatrice I., které ale nikdo neřekne jinak než Andílek.

To hlavně díky její půvabné miminkovské tvářičce, i když její tmavé chmíří, které zdědila po své matce, té přezdívce moc neodpovídá.

Královna natrpělivě přechází po hradě a dává rozkazy kuchařům, služkám a jiným sloužícím. Zítra musí být vše dokonalé! Také doufá, že se její malý Andílek vyspí do růžova a nebude se při oslavě moc vztekat nebo ji nebude kazit pláčem.

Druhý den ráno jsou všichni jako na trní. Královští rodiče přechází po Velké síni, kde se bude slavnost konat a rozdávají poslední rozkazy, než bude vše připraveno.

Naštěstí pozvaní hosté přijely už včera a teď se zdržují v komnatách, které jim byly na noc přiděleny.

Princeznin mladší bratr, který na jaře oslavil své sedmé narozeniny pobíhá okolo ní a zřejmě se ji snaží naštvat nebo přimět k pláči. Ta se ale jako správná princezna nenechá a zrovna mu buší pěstičkou do břicha.

Malý princ se však urazí a prchá z komanty žalovat matce.

Zkrátka královská idilka.

Před polednem začnou služebné, na rozkaz královny, princeznu a prince připravovat.

Princezna je sevřena do korzetu, který jí byl vyroben na míru. Přes něj jí natáhly krásné sněho-bílé šaty s vlečkou, ozdobené perlami. Na nožičky jí navlékly malinké střevíčky s rudou růží.

Malý princ byl obléknut do bílé košile, na krk mu byla uvázánána světle modrá kravata a přes to dostal tmavě modrý oblek, pro který nechal král poslat až do Francie. Vedle princezny princ vypadal jako malý gentleman a její ochránce.

Když je služebné přivedly do Velké síně, přípravy už byly u konce. Královna stála na druhém konci síně v rudých šatech s volánky. S účesem z jejích tmavých vlasů, do kterého byla zakomponována korunka, vypadala opravdu skvostně.

Král stál hned vedle ní. Měl na sobě stejný oblek jako syn, který teď vyhlížel, jako otcova kopie v malém.

Skvostně ale nevypadala jen královská rodina, ale celý sál. Podlaha z mramoru, na levé straně pět obrovských oken se zlatými rámy a těžkými rudými závěsy. Na protější stěně zaujímaly místo obrazy královských předků ve zlatých rámech, které jen zářily. Ze stropu viselo několik lustrů složených z malých skleněných kapiček, které mistři skláři poskládaly do těchto uměleckých děl.

Uprostřed sálu stál podlouhlý dřevěný stůl s bílým ubrusem. Nádobí z bílého porcelánu se zlatým zdobením doslova zářilo, jak ho kuchaři vyleštili. Celý stůl byl ještě dozdoben květy rudých růží.

Kapela v rohu síně začala hrát pomalou a táhlou skladbu, kterou složil jejich dvorní skladatel právě ku příležitosti princezniných prvních narozenin.

Postupně ke královské rodině přicházeli všichni, co v Anglii něco znamenali. Hraběnky, hrabata i baroni se svými ženami přistupovali k princezně a přáli jí hlavně hodně zdraví a štěstí do celého dlouhého života, který ji jistě čeká.

Zástup se postupně zmenšoval a všichni víznamní lidé zasedali ke stolům. Nakonec tak učinili všichni včetně krále, královny a jejich dětí.

Kuchaři začali nosit na stůl vybrané lahůdky, ať už ty slané nebo sladké, a všem se sbíhaly sliny.

Ještě ale, než si jimi mohli začít plnit žaludky, uhodil krát třikrát jemně do svého skleněného poháru, aby upoutal pozornost všech přítomných.

,,Rádi bychom se, jako princeznini rodiče, také přidali ke gratulantům. Přejeme ti, Angeliko, především hodně zdravý a krásný dlouhý život,“ pronesl král ke své dceři a ozval se potlesk.

,,Dovolte mi ještě, abych mohl jako první obdarovat princeznu a dodržel tím rodinnou tradici.“ Pokynul sluhovy, který mu s úklonem podal malou krabičku s růžovou stuhou a perličkami. Král krabičku otevřel a vyjmul z ní zlatý náhrdelník s erbem královského rodu, který už odnepaměti dostává každý princ i princezna při svých prvních narozeninách. Vyrábí je vždy dvorní zlatník a nikdo jiný nemá právo ho vlastnit.

Královský otec, došel ke své dceři a symbolicky jí náhrdelník nasadil, i když jí byl opravdu hodně velký.

Všichni přítomní povstali, každý zvedl svou číši s vínem a sborově pronesli: ,,Nechť tě ochraňuje navždy!“ a upili nejlepšího červeného vína z královkých zásob.

Král s královnou pak všem popřáli dobrou chuť a hostinu tak zahájili.

Mezitím, co pochoutky mizely z talířů a břicha lordů i hraběnek se plnila, venku se setmělo, i když bylo teprve něcomálo po poledni.

Tma za okny by se dala krájet. Najednou se zvedl vítr a okna, která byla pootevřená, začala rachotit a závěsy v jednu chvíli olizovaly podlahu až uprostřed sálu, v druhé byly vtáhnuty ven, za okno, jak si s nimi vítr dělal, co chce.

,,Zavřete okna! Zapalte svícny! Přece tady nebudeme jíst po tmě,“ poručil král.

Několik sluhů pozavíralo okna, jiní přinesli svícny a zapálili je. Tedy, snažili se o to. Některé plamínky se na chviličku nadějně rozhořely, ale pak zhasly, jiné nevzplály vůbec.

Jako by světlu nebylo přáno.

,,Dneska ani služebnictvo na králově dvoře nedokáže zapálit svíčku,“ neodpustil si jedovatou poznámku jeden baron s knírem.

Po chvíli snažení, které k ničemu nevedlo, začínaly mít některé hraběnky strach, mužům nabíhala husí kůže.

Malý princ se rozplakal a snažil se ve tmě najít svou matku, aby se u ní mohl schovat. Jen malá princezna ani nehlesla. To bylo podivné, i když princezna moc často neplakala.

V tom jako by přítomné ovál chlad. Ten nepříjemný pocit byl ale během chvilky pryč a služebnictvu se konečně podařilo razžhavit první svíčku. Během okamžiku se místností opět rozlévalo světlo.

Král se ihned začal rozčilovat, jak mohlo služebnictvo takhle pochybit a vyhrožoval jim, že je vyhodí, pokud se to ještě jednou stane.

Pak si ale všiml královnina vyděšeného pohledu na prázdnou židličku, kde ještě před chvílí seděla malá oslavenkyně, princezna Angelika.

Teď ale byla prázdná.

Princezna ještě neuměla chodit, takže bylo nepravděpodobné, že by mohla třeba utéct ve chvíli, kdy byla všude kolem černočerná tma, a někde se schovat.

Přesto byl prohledán celý zámek, každý jeho kout, ale po princezně jako by se slehla zem.

Druhého dne po ní vyhlásil král pátrání. Když se vojáci vrátili bez jediné stopy, byli rodiče tak zoufalí, že slíbili každému, kdo ji najde, vše, co si bude přát.

Ale neobjevil se nikdo.

Nebyla nikde.

Zmizela.

Země čtyř mocí

kristynka13 — Sun, 03 Apr 2016 12:26:05 +0000

kapitola

DÁREK OD KOHOSI

Starší žena se šedými vlasy zabouchla dveře, které zavrzaly. Odešla jako každé úterý a někdy i sobotu se svou dlouholetou kamarádkou na kávu a zákusek do kavárny za rohem. Elis tam s babičkou také několikrát byla. Mají tam skvělé ovocné, ale i čokoládové dortíky, které obě milují.

Mimochodem Elisina babička také výborně peče. Z prach obyčejných ingrediencí dokáže vykouzlit skvělé drobenkové koláče, bublaniny a další pochoutky, po kterých se následně jen zapráší.

Dnešek ale není jen obyčejné úterý. Dnešek je něčím výjimečný. Elis má narozeniny. Už osmé. Neočekávala žádné dárky za spoustu peněz. Babička obvykle upeče nějaký koláč, na kterém si pak společně pochutnají. Není totiž příliš bohatá, ale za to má zlaté srdce. Třeba si nějaké peníze našetřila a teď ji překvapí... Uvidíme.

Zatím ale má od babičky zadané nějaké úkoly, jako zalít květiny nebo setřít prach z knihovny. Eilsina babička si na knihách vždycky zakládala a lpěla. ,,Je v nich veškeré moudro,“ říkávala, když jí chovala nebo četla pohádku před spaním.

Najednou se ozval domovní zvonek. Že už by tu byla babička? Tak brzo, vždyť teď odšla a má přeci klíče. Elis nevěděla, co má dělat. Vyhlédla z okna a spatřila poštovní vůz i s mladou pošťačkou, která právě zvonila u jejich dveří. Když nic neudělám, za chvilku hodí poštu dovnitř a odjede, pomyslela si. Takže raději ani nedutala.

Když si byla jistá, že zásilka byla vhozena dovnitř a pošťačka odjela, vykoukla z kuchyně do předsíně. Před vchodovými dveřmi byla hromádka obálek a jeden balík. Ten byl zabalen do stříbrného papíru a převázaný lesklou stříbrnou stuhou, na které byla upevněna cedulka. Když se odvážila a přicupitala blíž, zjistila, že je nadepsán jejím jménem a je zde také přání k narozeninám. To hlásalo: ,,Pro Elis, k jejím osmým narozeninám… Vše nejlepší!“ Z druhé strany bylo opět její jméno a jejich adresa.

Elis věděla, že by měla počkat na babičku, ale zvědavost jí nedala. Popadla dárek a utíkala do pokoje, jako by si myslela, že jí někdo uvidí a bude se zlobit. Tam usedla na svou postel a pohlédla na hodiny. Babička je pryč teprve půl hodiny, takže jestli to bude jako vždy, což předpokládala, nevrátí se dříve, něž za hodinu, uvědomila si. Měla dost času. Rozvázala mašli, a rozbalila dárek.

Kniha. Tím nečekaným dárkem od kohosi byla kniha. Bichle, která má nejspíš tisíce stran, ale ty nebyly očíslovány, takže si nebyla jistá. Stránky byly z velmi jemného, mírně zažloutlého papíru, v deskách z tmavě hnědé kůže. Rozevřela ji. Náhle si uvědomila, že musí být hodně stará. Na první stránce bylo černým inkoustem a ozdobným písmem napsáno DENÍK a pod ním stálo dvanáct jmen, nejspíše předchozích vlastníku knihy, kterou právě ona teď držela v ruce. Jako poslední ze jmen, úplně dole, bylo jméno jejího otce, který je už nejspíš šest let po smrti, tedy alespoň to říkala její babička. Ta jí vychovává právě od jejích dvou let. Bodlo jí u srdce a stáhl se jí žaludek, i když si tátu nepamatoval, stejně jako mámu.

Máma zemřela při porodu. Táta zmizel o dva roky později. Jeho tělo nikdy nenašli. Možná jen zmizel. V tom případě by ho šla hledat klidně na kraj světa. O tom ale mohla přemýšlet jindy, teď se musí soustředit na knihu, než přijde babička.

Už chtěla stránku otočit, když si všimla černého inkoustu, který se začal objevovat. Vypadalo to jako by začal prosakovat skrze stánku a formoval se do zdobných písmen. Během několika okamžiků bylo pod jménem jejího otce i její jméno, Elis Waterfallová. Srdce jí poskočila. Začala si připadat důležitá.

Když jí pohled na první stránku omrzel, což trvalo docela dlouho, obrátila list.

Zde bylo jméno prvního vlastníka knihy. Byl to Jack Minwart. Pod jménem bylo také datum narození a úmrtí. Při pohledu na data nevěřila svým očím. On žil bez mála dvěstěpadesátdevět let! Jak se takového věku mohl vůbec dožít?! Musí to být nejstarší člověk v dějinách lidstva! Nebo jsou i ostatní její předkové takhle staří? To by pak znamenalo, že by se takového věku mohla dožít i ona. Nejprve se Elis zděsila, že bude na světě tak dlouho, ale na druhou stranu tu zase bude dostatečně dlouho, aby si to pořádně užila, což také není na škodu. Vždyť být tu téměř třista let, to by si přála spousta lidí.

Rychle začala listovat knihou a snažila se najít nějakého dalšího z jejích předků. Zdálo se ale, že první část DENÍKU je snad nekonečná.

Když konečně nalistovala dalšího předka, její obavy se naplnily. Tenhle žil dokonce třistajeden a půl roku! Je něco takového vůbec možné?! Není to jen něčí hloupý žert?! Možná, že by za to byla i ráda.

Při listování si všimla, že v knize jsou zapsány jen některé, důležité, dny ze života jejích předků.

Zamyšleně vzhlédla od knížky a všimla si hodin, které napovídaly, že babička je pryč bezmála dvě hodiny. Zpanikařila. Vždyť už mohla dávno přijít a načapat ji, jak rozbalila balík, sice určený pro ni, ale stejně s tím měla počkat. Měla štěstí, ale teď mohla každou chvílí přijít.

Má knihu před babičkou skrýt? O tom se zřejmě rozhodla už dávno. ,,Samozřejmě!“ Jinak by se babička určitě rozčílila a mohlo by se jí udělat špatně. Nebo by ji dokonce mohla ranit mrtvice. Tomu chtěla Elis předejít, protože doktor babičce řekl, že se rozčilovat nesmí, jinak by to pro ni mohlo dopadnout špatně.

Teď je tu ale ještě druhá otázka. Kam knihu skrýt? To už je horší. Elis totiž nemá žádné své šuplíky natož zamykací skřínku. Má jen polici s učebnicemi a sešity ze školy a tam by tu knihu babička určitě našla. Také pod polštář jí schovat asi není nejlepší nápad, protože povlečení se často mění.

Zbyla jediná a asi nejlepší varianta. Schová ji pod postel. Tam je spousta krabic, do kterých se babička dívá jen velmi zřídka. Vytáhla jednu ze zaprášených krabic. Pak doběla do kuchyně pro utěrku. Těch má babička mnoho, a tak doufala, že si jejího zmizení nevšimne. Knihu do ní zabalila a schovala ji pod nějké staré papíry. Bylo by totiž podezželé, kdyby mezi zaprášenými předměty byla tato sice stará kniha, ale zato nezaprášená.

Najednou se ozvaly vchodové dveře a v nich stála Elisina babička. Jen tak tak stihla vyběhnout z pokoje zpět do kuchyně. To bylo o fous.

,,Kde pak je moje malá oslavenkyně?“ vítala ji babička, jako by bylo složité ji najít v jejich domku se dvěma pokoji, kuchyní, předsíní a koupelnou. Ještě mají malý sklep, ale tam Elis nikdy sama nechodí a malou garáží, kde má babička kolo ještě po její mámě, starou sekačku na trávu a další náčiní na udržování jejich malé zahrady se dvěma záhonky. V jednom je zasazeno několik druhů květin a v druhé pěstují mrkev, ředkvičky a jinou zeleninu. Elis jí ale stejně skočila do náruče a tvářila se, jako by nedostala žádný dárek od někoho cizího, ve kterém byla kniha.

,,Ani nevíš, koho jsem potkala cestou,“ vyhrkne babička vzápětí a tváří se tajemně. Elisina babička často potkává různé své bývalé i stávající kamarádky, ale nikdy kolem toho nedělá tajemno. Takhle se chová, když babička potká nějakou její spolužačku, o které si myslí, že je její kamarádka.

,,Jdu si takhle po ulici,“ pokračuje babička. ,,A koho nevidím. Naproti mně jde tvoje spolužačka,“ to bylo Elis jasné, ale jaká? ,,Stephanie se svými rodiči, tváří se velmi přátelsky, slušně pozdraví, a tak jsem se nezdráhala jí říci, že máš dnes narozeniny.“ dokončí větu babička.

Elis pomalu začala blednout, ale babička pokračovala, protože se zouvala a Elisina blednoucího obličeje si nevšimla. ,, A tak jsem si říkala, že by bylo pěkné překvapení, kdyby k nám přišla na svačinu a vy jste si popovídali a pohráli. Nemyslíš?“ Tentokrát už babička pohlédla Elis do obličeje. Byla zřejmě bledě zelená, protože babička vyhrkla: ,,Není ti špatně?“

Ne, chtělo se jí křičet a odpovědět tak na obě babiččiny otázky zároveň, ale nebyla schopna slova.

Se Stephanie sice chodí do třídy, ale je to snad její největší nepřítel! Věčně se jí směje, přede všemi pomlouvá a obrací proti ní snad každého, kdo o ní jen okem zavadí nebo se s ní, dokonce začne bavit.

Jako zrovna včera. Stephanie po ní při testu z matematiky házela kuličky z papíru. Elis je chtěla uklidit do penálu a o přestávce vyhodit, ale zrovna, když si jednu z nich chtěla strčit do penálu, zpozorovala to paní učitelka, kterou má Elis celkem ráda a zatím s ní byla v celkem dobrém vztahu. Nejspíš si myslela, že je to tahák.

Došla až k její lavici a spustila rozlíceně: ,,Tak tohle bych od tebe teda nikdy nečekala…něco takového…Klesla jsi u mě, Elis!“ Když se vracela zpět ke katedře s Elisinou písemkou v jedné ruce a kuličkou papíru od Stephanie ve druhé ruce, stále si potichu opakovala: ,,Něco takového…a Elis,“ a kroutila při tom hlavou. Elis chtěla říct něco na svou obranu, ale úplně jí vyschlo v krku a slov se jí nedostávalo.

Všichni viděli, jak to bylo, ale nejspíše dostali strach, jednak ze Stephanie a její party, jednak z paní učitelky, ale také z pětky, která by mohla přistát také na jejich písemné práci, stejně jako na Elisině.

Zajímavé je, že nehledala člověka, který Elis ,,tahák“ poslal. Snad jen těžko si totiž mohla myslet, že papírek chtěla někomu poslat Elis. Není sice z nejhloupějších, ale že by byla úplný génius, to se také říci nedá.

Bylo jí z toho na nic. Téměř poslední test před koncem roku a ona z něj dostane pětku! Měla nervy na dranc. Jak to vysvětlí babičce?!

O přestávce, když Stephanie se svojí partou odešla ze třídy, za ní přišel Peter, kluk sedící přes uličku. Určitě by nečekala, že zrovna ten se o ní bude zajímat. ,,Já viděl, jak to bylo,“ začal k ní promlouvat tichým hlasem. ,,Promiň, že jsem se tě nezastal. Zdá se mi, že tě Stephanie šikanuje. Myslím, že bys to měla někomu říct,“ snažil se jí dát najevo, že je na její straně.

,,Víš, Petere,“ snaží se Elis najít vhodnou odpověď, aby nevypadala úplně zbaběle. ,,Já to raději nikomu říkat nebudu,“ rozhodne se pro stručnou, ale výstižnou odpověď.

,,Ale proč?!“ zvýší Peter hlas.

,,A proč ty jsi něco neřekl, když jsi viděl, jak to bylo?!“ Ani si neuvědomila, že na něj křičí, i když si to jistě nezaslouží. Ona ze sebe potřebuje dostat vztek, ale měla by si to vybít spíš na Stephanie. Ta za to může. Ne Peter.

V tu chvíli vešla do třídy Stephanie. Zřejmě se už vrátila z bufetu i se svými třemi nejlepšími kamarádkami, Marií, Isou a Kim. Tváří se šťastně, zřejmě protože Elis ublížila, až do chvíle, kdy ji spatřila v rozhovoru s Peterem.

Ten se okamžitě otočí a předstírá, že pouze prochází kolem, ale na to mu Stephanie opravdu neskočí. Bohužel. Hned se k Elis přihnala jako vítr. Zpražila ji pohledem, a pak se otočila na Petera. Jejich rozhovor Elis neslyšela, ale bylo jí jasné, co mu Stephanie říká. ,,Proč mluvíš s tou ubožačkou…Ta ti za to nestojí!“ nebo ,,Ještě se k ní přiblížíš a budeš mít problém, chlapče!“ Takhle to totiž bývá vždycky, když na ní někdo jen promluví.

,,Myslela jsem si, že by ti to udělalo radost,“ pokračovala babička a vytrhla Elis ze zamyšlení a vzpomínek ne zrovna šťastných. ,,Ale jak vidím, tak asi ne…Snad ti Stephanie neubližuje?!“ Babička se zděsila a začínala nabírat Elisinu barvu.

,,Ne!“ odpověděla Elis rychle a zakroutila hlavou. Ještě aby šla za paní učitelkou a vše jí řekla, o to vážně nestojí.

Zřejmě ji ale nepřesvědčila, protože babička se začala zajímat dále a řekla, že za paní učitelkou dojde a ať jí Elis vše poví.

Neměla připravenou další výmluvu, a tak jí řekla, co se stalo včera a že proti ní Stephanie poštve každého, kdo o ní zavadí jen pohledem. To už se dala do pláče. Babička jí vzala do náruče, jako nějaké malé děťátko a začala jí utěšovat. Sama ale byla také zděšená a nemohla pochopit, že se Stephanie každý bojí a Elis se nazastane.

V tu chvíli to Elis došlo. ,,Snad k nám nepřijde!“ úplně se zhrozila, vykroutila se z babiččina sevření a seskočila na zem.

,,Prý nemůžou, ale teď, když už vím jak sse k tobě chová, bych je tu ani nechtěla. Jak by se objevili u dveří, hned bych všecho jejím rodičům řekla a pak bych je vyhnala. Podfukáře!… Ale nebudu ti kazit dnešní výjimečný den.“

S tím musela Elis souhlasit. Také si nechtěla kazit narozeniny diskuzí o Stephanie. Setřela si slzy z očí a pohlédla ke dveřím. Teprve teď si všimla, že babička nechala u dveří nějakou tašku.

Babičce její pohled neunikl a také se otočila čelem ke dveřím.

,,Co je tam, babi?“ ptá se Elis nedočkavě a se zvědavostí pohlédne na babičku.

,,Nech se překvapit. Zatím běž do pokoje a já tě zavolám, až budu připravena,“ odvětila babička a usmála se na ni.

Elis poslušně odešla z předsíně. Tu si vzpomněla na knihu, kterou před babičkou schovala.

Babička si sundala svůj starý a odrbaný kabát na zimu. Venku to zrovna dneska vypadalo skoro jako v létě. Teploty šplhaly ke dvaceti stupňům celsia a sluníčko svítilo ostošest, ale babička se vždycky bála a stále více bojí, že i v létě může nastydnout, a tak se velmi teple obléká i v květnu.

Samozřejmě tak obléká i Elis, za což ve škole sklidí další posměch. Jako by nestačilo, co si musí nechta líbit od Stephanie.

Po chvíli vyzvala babička Elis, aby už šla, že je vše připraveno.

Když Elis vyšla z pokoje, babička spustila. ,,Hódně ště-stí, zdrá-ví. Hódně ště-stí, zdrá-ví. Hódně ště-stí milá É-lis. Hódně štěs-tí, zdrá-ví.“ Dozpívala s úsměvem ve tváři, až se jí na čele objevily stovky vrásek. A pak obě přešly do kuchyně.

Stačilo nakouknutí a Elis viděla, že jí čekají ty nejlepší narozeniny na světě.

Uprostřed stolu stál obrovský čokoládový dort ozdobený různým ovocem, osmi svíčkami, které dychtivě čekaly, až je oslavenec sfoukne a nápisem ze světlého krému, ELIS.

Vedle dortu, který zřejmě pekla babička, ten má Elis nejradši, byly položeny tři balíčky.

První dárek byl zabalen do světle modrého papíru, který se krásně leskl. Na něm plavaly barevné rybičky všech velikostí a rostly barevné mořské řasy.

Druhý dárek byl zabalen do světle zeleného papíru, na němž byly různé květinky, motýli a brouci.

Ten třetí byl zabalen do papíru všech barev duhy a na něm byly vyobrazeny různé postavičky z kreslených pohádek, které Elis znala z babiččina čtení před spaním.

Nemohla ani uvěřit, že jí babička připravila takové krásné překvapení. Měla slzy na krajíčku.

Přistoupila blíž.

,,Sfoukni svíčky a něco si přej, má drahá Elis,“ radila babička.

Uposlechla. Začala sfoukávat jednu svíčku za druhou a moc si přála mít nějakou dobrou kamarádku, se kterou by mohla sedět v lavici, chodit na oběd a sedět s ní v jídelně u stolu a hlavně takovou, která by jí pomohla čelit útokům Stephanie a jejíchkumpánů.

Zároveň a stejně moc si ale přála, aby ji už jednou pro vždy nechala Stephanie na pokoji.

Nemohla se pro jedno z toho rozhodnout.

Přála si oboje a doufala, že se jí alespoň jedno z toho splní, kterékoli z těch dvou. Obě věci ji totiž trápí stejně hodně.

Když byla sfouknutá i poslední svíčka, která o to zřejmě moc nestála, babička zatleskala. Byla evidentně šťastná, stejně jako Elis. Ta se dala do rozbalování dárků.

Začala středně velkým kvádrovým dárkem s modrým papírem. Nejprve rozvázala mašličku a pak už opatrně rozbalovala krásný lesklý papír, který nechtěla poničit.

Když se probrala papírem, objevila krabici. Krabici od bot. Nebo s botami? Je pravda, že Elisiny tenisky s tkaničkami nejsou nejnovější a taky ji už celkem dlouho tlačí. Ale že by dostala boty?! Třeba tam jen babička něco schovala. Občas se do krabice od bot věci dávají, když je chcete někomu darovat. Nechtěla krabici otevřít. Bála se, že v ní žádné krásné nové boty nebudou a ona bude zklamaná a babička taky.

Babička na ní stále mrkala a očima jí nabádla, aby krabici otevřela. Neměla jinou možnost, než se odhodlat a krabici pootevřít. Když spatřila bílorůžové tkaničky, víko štěstím znovu upustila.

Teď už se ale neměla čeho obávat, takže krabici otevřela a spatřila krásné nové tenisky. Byly bílé a na nich drobounké růžové kvítky. Zkrátka nádhera.

Elis se málem rozplakala štěstím. Místo toho ale vyhrkla: ,,Ty musely stát spoustu peněz, babi. Neměla jsi je kupovat,“ myslela si pravý opak toho, co řekla. Byla nesmírně šťastná, že je babička koupila.

,,Líbí se ti?“ ujišťovala se babička. Bylo ale zbytečné čekat na odpověď. Babička si byla jistá, že se její vnučce líbí.

,,Strašně moc, babi,“ plakala Elis štěstím.

Minulé tenisky koupila babička od jedné paní, jejíž synek už z nich odrostl. Byly šedomodré a pomalu nešly umýt, takže ke konci byly spíše hnědé. Ve škole se jí občas smáli, že má špinavé a ještě klučičí tenisky.

Hned si sundala pantofle, opatrně začala rozvazovat tkaničky nových bot a pak si je obula. Na ní vypadaly ještě mnohem lépe, než v rabici. ,,Jsou tak nádherný,“ pronesla Elis a srce jí plesalo.

,,Moc ti sluší,“ pochválila jí je babička s úsměvem ve tváři.

Elis se k ní rozeběhla, dala jí obrovskou pusu a mockrát jí děkovala.

Úplně při tom zapomněla na další dva dárky na stole, které netrpělivě čekaly na rozbalení.

Vrátila se ke stolu a vzala do ruky další. Tentokrát duhový s pohádkovými postavičkami, asi stejně velký jako ten minulý, ale nebyla to opět krabice. Tím si byla Elis stoprocentně jistá.

Začala rozbalovat stejně opatrně jako předtím. Uvnitř byl krásný plyšový pejsek. Měkounký, roztomilý plyšový pejsek. Jeho srst byla hnědá. Na kraji levého ucha, na levé zadní a pravé přední tlapce a na konci ocásku měl bílou skvrnu.

,,Ten je tak strašně roztomilej,“ rozplývala se Elis a začala plyšáčka muchlat v náručí.

Měla zatím jednoho hnědo-černého plyšového medvěda asi stejně velkého, jako je ten nový pejsánek a malou strakatou kočičku s roztomilými očky. Tu dostala, když byla ještě malá, ale stejně ji má pořád ráda, i když je už trošku ošoupaná. Dokonce bez ní do dnes neusne.

Byla v sedmém nebi. Takové dva krásné dárky a ještě jeden nerozbalený. Co v něm asi může být?

Byl větší, ale za to placatý. I ten už teď Elis začala rozbalovat, tak aby neponičila zelený papír s kvítky.

V tomto balíčku se skrývaly hned dvě věci. Krásné nové pastelky a velký blok. Nebyl ale obyčejný. Z jedné strany měl sto listů čistě bílých a z druhé strany sto listů linkovaných, aby si Elis mohla kreslit nebo psát podle libosti.

,,Víš co, babi, nakreslím nás dvě s dortem a dárky! To bude skvělý a až budeš mít narozeniny, budu ti moct udělat krásný přání,“ plánovala s úsměvem na tváři Elis.

Takové narozeniny Elis ještě nezažila. Tolik krásných a drahých dárků. Moc se také těšila, až načnou dort..

Elis jí teď stále dokola děkovala. Musela vše, co našetřila, utratit za dárky k jejím narozeninám. Byla jí moc a moc vděčná.

Babička ji teď poslala do pokoje a šla připravovat večeři.

Elis dnes nemá žádné úkoly a zítra žádný test nepíší, takže se zavřela v pokoji a začala pročítat bichli, kterou dostala v babiččině nepřítomnosti.

San Felipe

jerrymungo — Fri, 20 Sep 2013 14:19:20 +0000

Ticho. Ticho a nekonečná prázdnota. V té vzdálenosti je planeta Země viditelná jen jako malá, namodralá kulička a Měsíc vedle ní jako jasně svítící bod.

Více než třináct set oběhů okolo vzdálené Centrální hvězdy už prošlo od doby, kdy se na planetě Zemi narodil muž, který ani do svého věku nepatřil. Syn pozemské matky a velitele výsadkového modulu průzkumné vesmírné lodi z planety Animista, který dostal jméno Ježíš.

Už dávno se vyslanci ze vzdálené planety vydali na další cestu mezi hvězdami. Dávno zemřel i potomek jednoho z nich. Ale přece jen po nich něco zůstalo. V bezpečné vzdálenosti umístili automatickou sondu, která dostala za úkol sledovat, jakého pokroku dosáhla mladá civilizace na Modré planetě.

Možná se chtěli její stvořitelé vrátit. Ale zmizeli v nesmírných vzdálenostech Hlubokého vesmíru a už se nikdy v soustavě žluté centrální hvězdy jménem Slunce neobjevili.

Sonda žila svým vlastním monitorovacím životem. Citlivé snímače sledovaly povrch planety, mezi senzory probíhaly elektrické impulzy a ukládaly se do paměťových buněk podle stanoveného programu v centrálním počítači. Malý obdélníkový ukazatel měnil barvy do jemných, modrozelených odstínů. Vše pracovalo v klidu. Stav, který mohl trvat téměř neohraničenou dobu.

Jenže jednoho okamžiku se stalo něco nečekaného. Kdesi v útrobách řídícího počítače se jedno z malých přenosových elektronických hradel nastavilo do nesprávného směru. Energetický impuls prošel jinou, už dávno nepoužívanou cestou. Barevný ukazatel se rozzářil jasně višňovou barvou poplachu. Gigantická dávka energie proletěla několika zesilovacími jednotkami a v podobě úzkého energetického svazku vyzářila směrem k Modré planetě.

Nad nesmírnou masou vody byla hluboká, téměř černá tma. Měsíc té noci nesvítil a tak jen díky stovkám třpytících se hvězd bylo nejasně patrné lehké vlnění na hladině. Tichý oceán dělal té podivuhodné noci čest svému jménu. Lodní trasy směrem ke Spojeným státům vedly o několik set mil více na jih, takže klid v širokém okolí rušily jen sporadické výskoky létajících ryb.

ZÁBLESK! Těsně nad hladinou se objevila veliká ohnivá koule. Pozorovateli, který by se náhodou objevil v těchto místech, tak Bohem zapomenutých, by asi bylo nejvíc nápadné, že jiskry, které sršely všemi směry, nepadají do moře, ale právě na opačnou stranu, směrem ke tmavému nebi. Dunivá rána přešla do táhlého temného rachocení, připomínajícího vzdálenou bouři.

Zvláštní úkaz trval jen několik vteřin a oslnivě svítící koule začala měnit svůj tvar. Z plamenů se začala objevovat velká třístěžňová plachetnice se zvýšenou zadní palubou a nezbytnou mořskou pannou na přídi. Španělská goeletta v celé své kráse. Ve své době to byl celkem běžný typ lodi, používaných hlavně pro přepravu nákladů. Ale do konce června roku 1993 ta loď, která se tak podivně objevila necelých čtyři sta mil od amerických břehů vůbec nepatřila. Záře pomalu pohasínala. Na přídi lodi se v posledních záblescích zaleskla zlatá tepaná písmena. SAN FELIPE.

Všechny čtyři proudové motory Boeingu 747 hučely klidně a monotónně několik tisíc metrů nad Tichým oceánem.

„Tak, už tam brzo budeme, pomalu byste mohli začít balit. Když se budeš dívat tímhle směrem a máš dostatečně dobré oči, uvidíš za chvíli svoji zahrádku v San Francisku i s kedlubnami,“ usmál se kapitán na svého druhého pilota. „Víš, já mám tyhle noční lety nad vodou ze všeho nejradši. Nemusím mít strach, že nabourám do nějakého kopce. A přistání na vodu, když už není vyhnutí, to je jako do peřin.“

„Nestraš,“ obrátil oči k nebi druhý pilot na pravém křesle. „Vypadá to, jako kdyby to byla tvoje nejmilejší zábava.“

„Kapitáne, Francisco nás má na radaru,“ ozval se navigátor od bočního ovládacího pultu.

„Príma. Tome, řekni Karin ještě o poslední kávu a já se jim zatím ohlásím.“

Kapitán letadla si pootočil mikrofon k ústům, zhluboka si povzdechl a spustil předepsanou formuli.

„Věž San Francisco, tady je let TWA 224 Tokio – San Francisco, kurs čtyřicet osm, letová hladina sedm pět set, plánovaný přílet nula jedna čtyřicet.“

V reproduktoru nad hlavami pilotů to zachrastilo.

„Tady věž San Francisco pro let TWA 224. Máte volnou letovou hladinu. Jste na našem lokátoru, střed letového koridoru. Počasí ideální. Váš přibližovací manévr začne za čtyřicet osm minut. Hodně štěstí. Konec.“

Kapitán poděkoval, vypnul přístroj a stáhnu si sluchátka na límec propocené košile.

„Tak, a teď si dám to kafe. Kdybyste věděli, jakou na něj mám hroznou chuť. A kromě toho bych si ještě dal pořádnou sprchu a ke štěstí by mi nechybělo už skoro nic.

Sáhnu za sebe na malý skládací kovový stolek a vzal si jeden ze čtyř šálků, které mezitím přinesla sympatická světlovlasá stevardka.

„Plná paluba Japonců,“ brumlal si pro sebe a usrkával kávu. „Copak ti chlapci hledají u nás ve Státech za povyražení, Japonsko je přece taky krásná země a když letíme zpátky, kolik byste napočítali Američanů, co letí obdivovat tu jejich Fidžijku…“

Bylo přesně čtyřicet devět minut po půlnoci. Pilotní kabinu ozářilo pronikavé, bílé světlo. Letadlo se lehce zahoupalo a několik blikajících kontrolek signalizovalo odklon z kursu autopilota.

Všichni tři muži v pilotní kabině sebou trhli. Šálek se kutálel po kovové podlaze a rozlitá káva zatékala mezi spáry ocelových plátů.

„Proboha, do čeho jsme to vletěli?“ hlesnu druhý pilot. Kapitán přejel pohledem všechny kontrolky a světelné ukazatele.

„My jsme OK. Motory běží, vzduch máme, žádné poškození, jen jsme trochu uhnuli z kursu. Autopilot si to srovná.“

„Snad že by meteorit nebo nějaká raketa?“ nadhodil druhý pilot na vedlejším sedadle. Kapitán pokrčil rameny a posunul si mikrofon se sluchátky zpět.

„Věž San Francisco, tady TWA 224, máme tu problém. Jsme na 38, 45, 15 severně a 127, 12, 48 západně,“ četl z malého displeje.

„Zaregistrovali jsme jasnou bílou záři na naší levé straně a dunění pravděpodobného výbuchu buď ve vzduchu, nebo na mořské hladině. Letadlo podle přístrojů v pořádku. Přepínám na příjem.“

Prodleva ve vysílání byla tentokrát o poznání delší. Reproduktor zachrastil až po několika vteřinách.

„Tady je věž San Francisco pro 224. Máte nějakou představu, jakoukoli, co by to mělo být?“ Kapitán se rozhlédl po mužích své posádky a znovu si povzdechl.

„Cokoliv, kromě Santa Cause, na něj je v červnu přece jen ještě brzo. Meteorit, výbuch rakety, exploze na lodi pod námi nebo třeba i UFO.“

„Říkal jste UFO, kapitáne? Chcete do záznamu podat oficiální hlášení?“ hlas z dálky se slyšitelně zachvěl.

„Proboha, kamaráde, třeba tam dole potřebuje někdo pomoc, tak se přestaňte dloubat v nose, nebo jíst hamburger a něco dělejte. Sežeňte Pobřežní stráž a NORAD. Nebo svolejte Kongres a probuďte prezidenta Spojených Států. Že je všechny pozdravuji a vyřiďte jim, ať si na to vaše místo hodně rychle seženou někoho schopnějšího.“

„TWA 224, tady věž San Francisco, čekejte.“ Reproduktor se odmlčel.

„Dobře jsi mu to řekl,“ druhý pilot uznale pokýval hlavou.

„Víš, hochu, tihle pánové na věžích jsou snad všude na světě stejní. Jsou pohotoví a schopní organizovat normální letecký provoz. Když se ale stane něco trochu jiného, to, na co nejsou zvyklí, začnou zmatkovat, i kdyby to byla nějaká banalita. Stačilo by jim oznámit, že vzadu na záchodě došel toaletní papír.“

Kabinou se rozlehl smích. Heslo pilotů platilo i tady. Dokud se letí, není důvod k panice.

Hlas z reproduktoru, který se po několika okamžicích ozval, byl jiný, hlubší a rozvážnější.

„Tady věž Francisco, pro let TWA 224, hovoří vedoucí letového provozu Winningham. Podnikli jsme všechny nezbytné kroky k objasnění případu, který jste ohlásili. Z velitelství námořnictva nám nepotvrdili vojenské cvičení ani jakoukoli jinou činnost ve vámi označené oblasti. NORAD vylučuje havárii rakety nebo přistání umělé družice. Ani my jsme kromě vás neměli na radaru cokoli jiného. Proto se přikláníme k vaší verzi o pádu meteoritu. Pro jistotu do oblasti vysílá Pobřežní stráž pátrací člun. A kromě toho je nedaleko tohoto prostoru na cvičné plavbě jedna z našich letadlových lodí, takže jsme požádali velení ve Washingtonu o spolupráci při objasnění té záležitosti. Pokud vás mohu požádat, snažte si všechno trochu rozmyslet, protože po příletu bude asi nutné sepsat pár slov…“

Let TWA 224 bezpečně přistál na sanfranciském letišti přesně podle letového řádu bez sebemenších dalších komplikací. Kapitán sepsal o celém případu krátké hlášení a brzy na vše téměř zapomněl. A tak jediné překvapení zažil ráno tým technické letištní služby, když nastoupil k pravidelné údržbě Boingu, který přiletěl v noci z Tokia.

Na levém boku letadla byl tmavý pruh spáleného a úplně seškvařeného laku v šířce téměř tří metrů tak, že prosvítaly kovové pláty trupu.

Bylo to, jak napsal do servisního protokolu šéf čety údržbářů, jako kdyby si někdo při letu do San Franciska krátil dlouhou chvíli prací s opalovací lampou…

Na lodích zlatého věku námořnictva byla doba bdění v tuto dobu nazývána Psí hlídkou. Doby, kdy se spánek prohlubuje a kdy má normální člověk spoustu snů, ale ani jeden o tom, aby vstal, odešel z vyhřáté kajuty a oblečen do dlouhého pogumovaného pláště zíral na kalné moře a oblohu, která se jakoby ještě nerozhodla, zda se má konečně rozsvítit, nebo ještě nějakou dobu zůstat temná. Doba mezi půlnocí a třetí ranní hodinou.

Ty tam už jsou doby, kdy na válečné brigantině vládl jen krutý kapitán s devítiocasou kočkou a kdy se čas od času vzbouřilo vzpurné mužstvo, kapitána pověsilo na nejvyšší ráhno a odplulo někam do dáli na Ostrovy hříšné lásky.

Moderní vojenská loď je ve své podstatě jen továrna jako každá jiná a mnoho vojáků na palubě kapitána své lodi skoro ani nevidělo. Dokonce i běžný život probíhá v osmihodinových pracovních cyklech, kromě hlídek, služeb, a pokud se nejedná o bojovou pohotovost.

Letadlová loď John Fitzgerald Kennedy se vracela z cvičné plavby v okolí Havajských ostrovů a mířila do svého domovského přístavu na základně Fort Bragg v Kalifornii. Už dávno se od ní odpoutaly doprovodné lodě, které zamířily do svého mateřského doku. Na palubě vládl poklid, kromě hlídek a služby na můstku bylo všude liduprázdno. Více než dva tisíce lidí různých profesí odpočívalo po náročném týdnu, kdy bylo nutno vyzkoušet všechny systémy po náročné generální opravě. Na stojánkách horní paluby stála jen tři letadla v pohotovostním stavu a dalších více než sedmdesát bylo uloženo v obrovských hangárech v podpalubí.

Z navigační kabiny vyšel starší, asi padesátiletý důstojník s prošedivělými, nakrátko ostříhanými vlasy. Jeho uniforma s výložkami nadporučíka válečného námořnictva Spojených států byla bez poskvrnky, jako kdyby krejčí zrovna dokončil svoji práci.

Prošel bludištěm chodeb a schodišť, osvětlených jen nočním červeným světlem. Trvalo mu několik minut, než se dostal na palubní koridor B, kde byly umístěny důstojnické kajuty. Jedna z nich se odlišovala od ostatních dveří tím, že před ní držel nepřetržitou stráž jeden z důstojníků vojenské policie. Byl to přísně dodržovaný předpis, protože strážný před kapitánovou kajutou plnil funkci příkazníka a byl oprávněn kapitána zastupovat v určitých okamžicích, dokud by kapitán neopustil svoji kajutu.

Důstojník zasalutoval a hlídač pozdrav opětoval.

„Rozkaz z Washingtonu pro kapitána.“ Strážný mlčky přikývl a tiše zaklepal na kovové dveře kapitánovy kajuty.

Říká se, že nejvyšší důstojníci na válečných lodích spí pouze jedním okem a ani tento velitel nebyl pravděpodobně výjimkou. Stačilo jedno zaklepání a kapitán se objevil na prahu.

Velitel letadlové lodi J.F.Kennedy byl ještě poměrně mladý muž. Měl krátké, světlehnědé vlasy a zajímavou tvář. To a ještě jeho atletická postava jej spíše předurčovala ke konkursu na filmovou roli Jamese Bonda. Nicméně, i přes své mládí měl hodnost admirála a byl jedním z nejúspěšnějších velitelů námořnictva Spojených států. Byl oblečen v tmavě šedém tílku a širokých tmavomodrých námořnických kalhotách.

„Co se děje, nadporučíku?“

„Dostali jsme zprávu z Washinghtonu, je přímo z velitelství námořní flotily.“ Kapitán přelétl očima tmavožlutý papír.

„Hm, tak si zase někde pár kluků a holek udělalo party někde na moři a pak se někdo z nich díval do kanystru s benzínem se zápalkou v ruce. Ale dobrá, tak si uděláme malý cvičný poplach. Která směna má pohotovost?“

„Zelená, pane.“ Kapitán se zamyslel.

„Dobrá. Vyhlaste jí cvičný poplach, připravte pátrací četu a pošlete dvě letadla do vyznačené oblasti. Přidejte jim kameru, aby zdokumentovali, co se tam vlastně stalo. A na lodi připravte záchranný tým, servisní vrtulník, ošetřovnu, poplachovou službu, prostě všechno, co bude nutné, jako obyčejně. A kdyby se dělo něco neobvyklého, dejte mi hned hlášení. Jinak očekávám bezchybné splnění úkolu.“

Nadporučík přikývl a zasalutoval.

Bylo sedm minut před druhou hodinou v noci, když z paluby, osvětlené jen signálními světly, odstartovala dvě letadla. Obě se lehce zhoupla, když opustila okraj letové paluby. Zaujala předepsané letové postavení a ostrou levotočivou zatáčkou zamířila na severovýchod.

Na hladké a klidné hladině Tichého oceánu se třístěžňová plachetnice mírně pohupovala a její plachty zplihle visely v úplném bezvětří.

Na palubě stálo šest mužů. Kdyby někde poblíž stála filmová kamera a filmový štáb, zdálo by se, že se tu natáčí historický film. Pět z nich bylo oblečeno do bílých, volných a potrhaných halen a širokých tmavých kalhot, zasunutých do vysokých shrnutých bot. Šestý byl oděn do modrého kabátu se zlatým vyšíváním a na hlavě měl nasazený velký třírohý klobouk. Byl ozbrojen dlouhým mečem s jílcem vykládaným drahými kameny. Ostatní muži na palubě měli za širokými koženými pásy zasunuté buď hrozivě vyhlížející zahnuté nože anebo pár starodávných bambitek.

Palubu osvětlovalo jen několik planoucích pochodní.

Na lodi vládla vzrušená debata. Pět mužů se shluklo okolo šestého. Ten vytrhnul svůj meč z pochvy a výhrůžně jím mával nad hlavou.

V té chvíli se ozval hluboký přibližující se hukot. V nízké výšce nad lodí se mihly dvě proudové stíhačky. Pět mužů na lodi padlo tváří na hrubé dřevo paluby. Šestý ztuhl s napřaženým mečem vstříc k nebi. Obě letadla provedla ostrý obrat a vrátila se ještě jednou na podivnou loď.

Všechno trvalo jen několik vteřin a pak zase nastalo hluboké ticho.

Koridor B na letadlové lodi Kennedy byl v tuto noční dobu naprosto prázdný. Seržant Sweeney, určený té noci k hlídce u kapitánovy kajuty, bojoval s nesmírnou ospalostí a únavou. Uplynulých čtrnáct dní bylo velice náročných a chvíle odpočinku se spíše jen ukrádaly mezi poplachy, výcvikem a bojovou pohotovostí.

Seržant se opřel zády o studenou kovovou šedě natřenou stěnu a pokusil se zaujmout co nejpohodlnější pozici. Přivřel lehce oči a proto na první pohled ani nezaregistroval červené blikající světélko přímo naproti dveřím velitelovy osobní kajuty.

Byl to nejbližší telefonní přístroj palubní komunikační sítě. V projektech lodi se nepočítalo s tím, že by měl mít velitel telefon přímo ve své kabině, asi proto, aby jej nebylo možné vyrušovat s věcmi, které nebyly natolik důležité, aby je nemohl vyřešit některý z nižších důstojníků ve službě. Obsluha telefonu v koridoru B byla také jednou z funkcí stráže u dveří kapitána lodi.

Zvedl sluchátko. Ozval se hlas stejného nadporučíka, který už jednou této noci navštívil kapitána Rodericka.

"Seržante, tady je nadporučík Farell, služba v navigační kabině. Situace se zkomplikovala natolik, že přítomnost kapitána zde je nezbytná. Oznamte mu to."

"Provedu, pane," vykřikl seržant Sweeney jako na přehlídce a až pak si uvědomil, že je noc a jeho hlas se rozléhá po prázdném prostoru. Proto si ani nestačil upravit uniformu a zaklepat na dveře, když se sám kapitán objevil na prahu.

"Děje se něco, seržante?" Kapitán lodi byl už oblečen do uniformy a bílou čepici měl zasunutou v podpaží.

Seržant Sweeney zasalutoval.

"Právě jsem přijal rozkaz od nadporučíka Farella, máte se dostavit do navigační kabiny. Admirál Roderick přikývl.

"Dobrá, půjdete tam se mnou." Ještě jednou se podíval na seržanta, na jeho zarudlé oči a jen narychlo oholené tváře.

„Anebo mám jiný nápad," usmál se. "Běžte se vyspat, máte volno, můžete se jít vyspat. Řeknu praporčíkovi, aby mi přidělil někoho jiného."

Seržant vystřihl perfektní pořadový postoj.

"Děkuji, pane."

Kapitán mu poklepal po rameni. Bože, už je to taky pár let, co jsem já sám dělal noční hlídku u kapitána. Starý Fawcett, ještě na Pharrisu, byl zatracený chlap, který se vyžíval v nočních kontrolách bdělosti. Ten snad vůbec nespal…

Povzdechl si a vyšel do prázdných lodních chodeb.

"Kapitán v kabině!" zavelel nadporučík Farell a všichni muži uvnitř se postavili do pozoru. Roderick se usmál.

"V pořádku, pánové, pokračujte," pokynul jim rukou. "Co se tedy děje?"

Nadporučík Farell si v rozpačitém gestu třel rukou bradu.

"Podle vašeho rozkazu jsem vyslal dvě letadla ze zelené pohotovostní směny do určené oblasti pravděpodobným směrem k objektu, který jsme sledovali jako značně nezřetelný na směrovém lokátoru. Vrátili se před deseti minutami a přivezli fotografie objektu."

Pokynul muži, který stál stranou u dveří, vedoucích nahoru na kapitánský můstek. Muž v letecké kombinéze zasalutoval.

" Pane admirále, desátník Calley. Podle rozkazu přijatého od nadporučíka Farella jsem jako velitel zelené hotovosti ve složení desátník Calley, první pilot, desátník Green, druhý pilot, odstartoval v jednu hodinu sedm minut středního lodního času směrem 280. Určený objekt jsme nalezli po dvouminutovém letu ve čtverci 43-18. První přelet v měrné výšce sto šedesát stop dle údajů korigovaného výškoměru jsem uskutečnil v 01 09 ve směru 295…“

Kapitán lodi zamával odmítavě rukou.

"Proboha, chlapče, tady nejsi u vyšetřovací komise v Senátu. Řekni mi to úplně normálně a v klidu. Třeba se už konečně dozvím, co se to tam venku vlastně děje."

Desátník Calley se nejistě usmál a popošel ke stolu uprostřed úzké místnosti.

„Promiňte, pane. Nakonec tam tedy nebylo nic z toho, co jsme si původně mysleli. Já sám jsem měl nejdřív pocit, že už jsem natolik unavený, že mne klame zrak, proto jsem se otočil a vrátil se tam ještě jednou. Podívejte se na tyhle snímky. Tady jsou ty z prvního přeletu, zabírá to infračervená kamera z přední části, rychlostí osm snímků za vteřinu. Zbytek jsem dělal po obrátce a zpátečním letu."

Kapitán Broderick vzal do ruky první, ještě trochu vlhkou fotografii. Oči se mu trochu rozšířily. Vzal druhou a třetí.

Rozhlédl se po mužích okolo stolu.

"Dobrý bože," vydechl.

Na fotografii byla docela zřetelně vidět paluba historické lodi i s pěti muži, ležícími na břiše a se šestým, který napřahoval dlouhý, zahnutý meč nahoru k obloze.

" Co to je?"

„Původně jsme mysleli, že je to trochu nákladný vtip anebo výprava nějakých potrhlých badatelů. Znáte to, Thor Heyerdahl a papyrový vor… Jenže pak jsme projeli počítačové seznamy a zjistilo se, že loď jménem San Felipe neexistuje v žádné ze světových lodních databází, kde je i kdejaká lodička a rybářská bárka.

Pak se tu objevil desátník Brendan, který právě nastupoval službu. Jen se podíval na ty fotografie a před chvílí se rozeběhnul do své kabiny, má prý rozečtenou zajímavou knihu.”

Nadporučík Farell domluvil a otřel si zpocené čelo.

Kapitán Broderick pomalu přešel k velikému oknu a díval se zamyšleně na prázdnou, slabě osvětlenou palubu, kde se pár mechaniků činilo okolo dvou letadel. Pacifik kolem byl klidný a tajemný.

"Pánové, pravděpodobně ta věc nějakým zatraceným způsobem souvisí s tím, co nám ohlásili z Washingtonu. Výbuch, koule, světelná záře. Dává to dohromady vůbec nějaký smysl?" Otočil se do kabiny.

Dveře navigační místnosti se otevřely a dovnitř vpadl hubený obrýlený mladík s kulatými brýlemi, jehož uniforma byla určitě ušita na člověka minimálně o hlavu většího. Pod paží nesl velkou knihu s barevnou obálkou. Vytřeštil oči.

"Pane admirále," zakoktal se. Desátník Brendan, dovolte mi vstoupit."

Broderick si znechuceně povzdechnul.

"Chlapče, teď není čas na tyhle opičky a stejně už jste tady mezi námi. Tak sem pojďte a řekněte, co máte na srdci."

Desátník si v rozpacích prohrábnul vlasy.

"Promiňte, pane, ale já doopravdy nevím, co si o tom mám myslet. Totiž, zrovna čtu tuhle knihu, půjčil jsem si ji minulý týden v lodní knihovně. Napsal ji nějaký Robert Estevez a jmenuje se Španělsko, námořní velmoc středověku. Víte, trochu se zajímám o historii mořeplavby a ta knížka je pro mne hodně zajímavé čtení…“

Kapitán ho přerušil. „Moment, něco mi říká jméno Estevez…“

Desátník Brendan pokývnul hlavou. „Ano, pane. Dotáhl to až do hodnosti plukovníka a sloužil na Nimitzu a Iwojimě jako první důstojník. Teď je profesorem španělštiny na universitě v Dallasu. Tady je i fotografie,” ukázal na zadní stranu přebalu.

Broderick se usmál. „Samozřejmě, že ho znám. tak pokračujte, desátníku.”

„Ano, pane. Takže, už jsem ji skoro dočetl. A když teď tady propukl zmatek a padlo tu jméno San Felipe, napadlo mne, že už jsem někde o lodi toho jména někde četl.”

Otevřel knihu v místě, kde měl založený denní rozkaz, psaný na zeleném papíru.

„Ta kniha má samozřejmě i nějaké ilustrace. Podívejte se.“ Otevřel knihu a natočil ji směrem k veliteli.

Všichni muži v navigační kabině se naklonili okolo stolu. Malíř uměl svoje řemeslo dokonale. Loď namaloval dokonce ze dvou pohledů. Nadporučík Farell vzal snímek, který dostali před chvílí a položil jej vedle.

"Je to ona," hlesnul.

Desátník Brendan horečně listoval v knize. " O té lodi tady je delší povídání, protože to byla jedna z významných lodí španělského královského námořnictva v patnáctém století. Byla všeobecně označována jako prokletá, nebo také ďáblova loď. Popisuje se tu její pravděpodobná tonáž, výzbroj, obsazení mužstva. Obvykle to bylo deset mužů. Ale tady, to jsem chtěl hlavně říci,” ukazoval si prstem.”Velitelem lodi San Felipe byl šlechtic, jmenoval se don Fernando Lopez y Vasquez a měl přezdívku Ďábel z Pontevedry, protože byl postrachem snad všech námořníků, a že jich tenkrát ve Španělsku bylo dost. Objektivně vzato, byl to ale také neohrožený a statečný námořník. Zmýlil se snad jenom jednou, a to se mu stalo osudným, když s touto lodí dne 25. května 1495 v bouři ztroskotal na skalisku blízko ostrova Madeira, nedaleko afrických břehů. Musel to být ve španělské šlechtické hierarchii hodně významný člověk, protože jeho obraz visí dodnes i v madridském Pradu v řadě významných osobností španělského království. Reprodukce toho obrazu je tady, podívejte.”

Položil na stůl rozevřenou knihu.

Byla to podobizna asi čtyřicetiletého muže v dlouhém, temně modrém kabátu, zpodobněného na skalním útesu nad rozbouřeným mořem se vztyčeným mečem, napřaženým do dálky. Ve tváři měl mistrovsky zachycen povýšený výraz a také stopu zvláštní krutosti.

Admirál Broderick se rozhlédl po ztichlé kabině.

„Sežeňte mi někdo nějaké zvětšovací sklo.”

Podali mu velkou hranatou čočku s dlouhým držadlem, která se používala k přesnému odečítání hodnot na stupnicích. Kapitán si k sobě přitáhnul jednu z fotografií podivné lodi a pozorně si ji prohlédnul. Všichni muži v navigační kabině s úžasem sledovali, jak se kapitánova ruka s lupou začala viditelně chvět. Zvedl hlavu a jeho obličej byl v tlumeném osvětlení kabiny křídově bílý.

„Ježíši Kriste,” vydechnul. „Podívejte se někdo také.”

Nadporučík Farell vzal zvětšovací sklo a prohlédnul si loď na fotografii i s její posádkou. I jemu se nepodařilo udržet ruku v klidu. Jako kdyby jej za žaludek uchopil cizí, studený spár. Muž na fotografii, který se překvapeně ohlížel za prolétajícím vrtulníkem, byl naprosto stejný, jako ten, který shlížel z obrazu v madridské galerii.

Nadporučík Farell se narovnal, podíval se admirálovi Roderickovi do očí a mírně pokýval hlavou.

Kapitán lodi si zhluboka povzdychl. Stočil pohled do černé noci za okny kabiny a pak na veliké svítící digitální hodiny. Ukazovaly jednu hodinu čtyřicet šest minut.

"Pánové, ta loď tam na moři není vtip ani přelud. Je zatraceně skutečná, jako vy nebo já, i s posádkou, která má být podle zdravého rozumu už půl tisíciletí mrtvá. Proto, jakožto nejvyšší velitel na této lodi vydávám následující rozkazy.

Celou záležitost prohlašuji za přísně tajnou. Zastavte záchrannou akci pobřežní stráže a všechny další, o kterých nejsem informován. Veliteli hotovosti předejte můj rozkaz o zákazu veškerých cvičných letů. Ohlaste do strojovny okamžité stop.

Nadporučíku Farelle, vás jmenuji velitelem celé akce. Máte naprostou volnost v rozhodování a jste podřízen pouze mně. Tyto fotografie odešlete do Washingtonu generálu Bancroftovi a sepište k tomu všechno, co zatím víme, ať je to jakkoli neuvěřitelné. Zprávu podepíšete mým jménem. Pánové, budu na můstku."

Zasalutoval a muži v navigační kabině pozdrav opětovali. Admirál Broderick se na odchodu ještě zastavil u desátníka Brendana.

"Desátníku, myslí vám to. Máte budoucnost před sebou. Bude skvělá." Podal mu ruku. Desátník měl až nečekaně pevný stisk. Kapitán si s úžasem uvědomil, že nejen v rukou, ale i v očích má zásvit skryté energie. Není opravdu dobré, posuzovat lidi hned na první dojem, řekl si v duchu. Usmál se a vyšel ven kovovými dveřmi do tmy.

Telefon zazvonil. Jednou, podruhé. Muž za rozlehlým pracovním stolem sebou trhnul a zamžoural do světla rozsvícené stolní lampy. Papíry a složky ležely okolo v malebném nepořádku společně s plastikovými kelímky od kávy. Svítalo.

Zvedl sluchátko.

„Pane generále, kapitán Wilmer. Omlouvám se, že ruším, ale právě přišlo hodně podivné hlášení z Kennedyho a k tomu ještě podivnější fotografie. Bylo by dobře, abyste přijel a podíval se na to.“

Muž si zhluboka povzdychl a smutným pohledem se podíval na jasnící se oblohu za vysokým francouzským oknem.

„Dobrá, kapitáne, budu tam nejpozději za půl hodiny.“ Položil sluchátko.

Přitáhl si povolenou kravatu, přihladil nepoddajné šedivé vlasy, oblékl si sako uniformy a nasadil si tmavomodrý baret.

Za deset minut už jeho šedozelený buick mířil téměř prázdnými washingtonskými ulicemi k zdaleka viditelné, pětiúhelníkové budově ministerstva obrany, Pentagonu.

Rychlý člun měl tvar kluzáku se šípovitou přídí a byl schopen vyvinout rychlost okolo sta kilometrů za hodinu. Protože moře bylo tu noc opravdu klidné, dosahovala zásahová loď pobřežní stráže číslo 406 ze San Franciska skoro své maximální rychlosti. Zvířená vodní tříšť se rozstřikovala na okénku velitelského můstku.

"Jak dlouho se tam ještě budeme kodrcat," obrátil se muž u kormidla na malého kulatého chlapíka ve svítivě oranžové nepromokavé bundě, který už svými ryšavými vlasy nezapřel irské předky.

„Tímhle tempem skoro hodinu,“ odpověděl mu. Ale co tam vlastně máme hledat, to neví nikdo. To hlášení ze základny bylo tak zmatené, že tam může být cokoli od pramice až po Titanic. Já bych si ale spíš tipnul na tu pramici,“ povzdechl si.

Na ovládacím panelu zablikalo červené kontrolní světlo. Muž u pultu si nasadil sluchátka.

„Čtyřista šest pro Francisko, příjem.“

Pak asi dvacet vteřin napjatě poslouchal.

„Rozumím, okamžitý návrat na základnu.“

Muž u kormidla se tak prudce otočil, že nechal na chvíli kormidelní kolo bez dozoru a člun se začal povážlivě naklánět.

„Proboha, Bobe, to si snad dělají legraci, nebo tam nejsou úplně střízliví. Mohl jsem teď klidně spát…“ zaúpěl truchlivým hlasem.

„Já vážně taky nevím, co se děje. Byl to prý planý poplach. Letěla tam vojenská pátračka a nenašli vůbec nic.“

„Takže to zabalíme. Snad se mi podaří alespoň na chvíli zavřít oči…“

Otočil kormidlem vlevo a člun se začal pokládat na levý bok. Na klidné hladině začal opisovat široký oblouk a nabral zpáteční kurs k východu, na San Francisko.

„Doufám, že jsem vám nezkazil ráno, pane generále,“ vyskočil sympatický, obrýlený kapitán z křesla na liduprázdné chodbě před polstrovanými dveřmi generálovy kanceláře a postavil se do vzorného postoje.

„Asi to muselo být hodně důležité,“ odsekl generál až příliš zprudka. A hned si v duchu vyčinil. Asi už stárnu. Nejlíp by snad doopravdy bylo, najmout si malý domek někde v horách ve Vermontu a pěstovat tam včely. Hlavně být co nejdál od podivných akcí, Pentagonu a mladých kapitánů, kteří v každou denní i noční dobu vypadají jako z náborového plakátu do armády Spojených států.

Vysoký, štíhlý kapitán viditelně zrudnul ve tváři.

„Promiňte, generále, ale jsem toho názoru, že to bylo opravdu nutné.“ Jeho nadřízený se na okamžik zastyděl. Nakonec, i on tu musel být a také měl třeba jiné představy o prožití této noci.

„V pořádku, kapitáne, dejte si pohov. Asi se doopravdy něco děje.

Generál přitiskl na kovovou desku vedle dveří pravou ruku. Zabzučelo to, cvaklo a nade dveřmi se rozsvítilo zelené kontrolní světlo. Zároveň se odkudsi ozval příjemný ženský hlas.

„Potvrzeno, generál Bancroft, John William. Oprávnění ke vstupu uděleno.“

Jednou se stalo, že celý tento dokonalý systém jaksi selhal, a i když se rozsvítilo zelené světlo, kdesi v hloubi této budovy se ohlásilo narušení prostoru a generál Bancroft byl na okamžik překvapen komandem v neprůstřelných vestách.

Po celou dobu svého působení v Pentagonu si nezvykl na systém bezpečnosti. Fanatismus a zřetelný stihomam těch, kteří instalovali zdejší systém, šel tak daleko, že generál byl nucen svou ruku přikládat i na destičku u dveří záchodové kabiny. Občas si při pobytu v té útulné místnosti říkal, podle jakých kritérií se asi určovala příslušnost jednotlivých důstojníků k určitým porcelánovým mísám.

„Tak, jaký máme problém,” vyzval kapitána, když se posadil za půlkruhový stůl ve ztemnělé kanceláři a rozsvítil si stolní lampu. „Al Fattah nám vyhlásil válku, nebo jsou v předpokoji Oválné pracovny v Bílém domě malí zelení mužíčkové a čekají, až si velký Bill natáhne župan?“ zavtipkoval.

„Pane generále, nevím, jak to říci, odhadnul bych, že spíš to druhé než to první,“ v rozpacích zakoktal kapitán. Generál Bancroft se zamračil a zamnul si bradu, porostlou dvoudenním strništěm. Tázavě pozvedl obočí.

„Podívejte se na to raději sám,“ podal mu podřízený velkou žlutohnědou obálku. Tohle nám před pár minutami došlo z letadlové lodi J. F. Kennedy.“

Z desek v obálce se na stůl vysypaly čtyři lesklé fotografie a list papíru, popsaný strojopisem.

Generál si podrobně prohlédl fotografie a pak se zahloubal do přiloženého dokumentu. Kapitán Wilmer stál před jeho stolem a pozoroval jeho tvář. Měnila se od lhostejnosti přes zvyšující se pozornost až k nevěřícímu úžasu. Vzal si znovu do ruky fotografie a dlouze se na ně zadíval.

„Kapitáne, řekněte mi, vy tomu věříte?“ Generál se opřel o opěradlo židle, které to přijalo s nesouhlasným zavrzáním.

„Pane generále,“ postavil se Wilmer mimoděk znovu do pozoru. „ Znám velitele Kennedyho líp než svou vlastní manželku. Ve West Pointu jsme byli v jenom ročníku. Dal bych za Bena Rodericka ruku do ohně.“

Generál ho chvíli zamyšleně pozoroval.

„Dobrá, doufám, že si své ruky ceníte dostatečně vysoko. Takže se do něčeho pustíme. Pro tuto chvíli vyhlašuji celou záležitost za přísně tajnou. Novináři, známí, rodina, veřejnost, jako obvykle. A teď další věc.“

Zapnul počítač a obrazovka se rozzářila. Stisknul pár kláves na klávesnici a spustil tiskárnu, stojící na bočním stolku. Pak vstal.

„Kapitáne Wilmere, budete velet této operaci. V rámci mého pověření jste podřízen pouze mně. Máte k dispozici veškeré nutné prostředky a finance ministerstva obrany. Přiberte si další lidi podle vašeho uvážení. Pro začátek bych si to představoval asi takto. Na můj osobní rozkaz poletíte na Kennedyho. Seženete si to nejrychlejší, co bude k dispozici, pro mne za mne třeba raketoplán. Zjistíte tam na místě veškerá dosažitelná fakta.

Na FBI do Dallasu pošlete žádost, aby co nejrychleji našli tohoto muže.“

Generál vzal do ruky žlutý papír, vyčnívající z výstupu počítačové tiskárny. Podal ho kapitánovi.

„Zároveň požádáte hochy z Dallasu, aby ho odvezli na nejbližší vojenské letiště. Tam pro něj zajistíte všechno potřebné, aby se na Kennedyho dostal co nejdřív, stejně jako vy. Budu mu muset ještě napsat pár řádků, aby se zbytečně nevyděsil. Bylo by to sice asi poprvé v jeho životě… Odfaxujete to do Dallasu. A na Kennedyho odešlete můj rozkaz.

Generál se posadil za psací stůl a rozmáchlým rukopisem začal psát na hlavičkový papír.

Kapitán se podíval na list z počítače. Byl to osobní identifikační formulář.

Registrační číslo 394013-2b. Estevez, Robert Edward. Nejvyšší dosažená hodnost: plukovník. Narozen 1938, 14. října, Omaha, Nebraska. Výška 179 cm, váha 81kg. Ženatý, manželka Cynthie 1944. Syn Thomas, 1961, počítačový technik, El Paso, N.Mexiko, dcera Joan 1963, univerzita Yale. Americké státní občanství.

Základní škola, střední odborná škola-technika, Vojenská letecká akademie Fort Bragg, 1958-1962. Vyřazen v hodnosti poručík. Zkušební testovací pilot, vojenský letec. Odbornost 1a. Speciální paravýcvik, nasazení v boji Vietnam 1972-1973. Letové hodiny Phantom, Mirage, F-16. Nadporučík 1963, kapitán 1966, major 1972, podplukovník 1973, plukovník 1975. Záslužný kříž Za statečnost 1973. Poslední zařazení První důstojník na letadlové lodi USS Iwojima.

Z ozbrojených sil vyřazen se ctí na vlastní žádost 1981. Současná činnost: Profesor na Bennetově univerzitě Dallas, obor španělština a dějiny středověku.

Zájmy: sport, rekreační plachtění, parašutismus, rekreační potápění. Autor odborných pojednání o španělských conquistách do střední Ameriky.

Autor knih Kryštof Kolumbus a moderní doba, rok prvního vydání 1985, Španělsko, námořní velmoc středověku, první vydání 1987.

Zdravotní kód A 01L, 8640-BBA. Služební kód RZX 4011-8A, osobní kód ZBC F 0010 – N.

Aktualizace dat 24. září 1992. Major Peter Dogherty, USN – dokumentační oddělení, Washington.

Generál Bancroft dopsal a podal svůj vzkaz kapitánovi.

„Proboha, nedělejte okolky, samozřejmě, že si to můžete přečíst.“

„Bobe,“ četl kapitán Wilmer polohlasem. „Musíš nám s něčím pomoci. Objevili jsme pravděpodobně něco naprosto fantastického, co je asi přesně podle tvého gusta. Všechno jsem už zařídil, bližší informace dostaneš až na místě. Prosím, důvěřuj těm, kteří ti předají tento dopis. Až všechno skončí, doufám, že si spolu zase dáme skleničku kentucké whisky s rajčatovou šťávou, jako v padesátém osmém v baru U zelené velryby v Monterey. Moc ti děkuji už předem. J. W. Bancroft, pro tebe už pořád Bancy.“

Kapitán dočetl a složil pečlivě list papíru do silné šedé obálky.

„Promiňte, generále, ale myslíte si, že to je právě ta pravá osoba pro podobnou záležitost?“

Generál Bancroft se nejprve nadechnul k mohutnému hromobití. Pak mávnul rukou.

„Kapitáne, to je někdo, za koho bych zase já dal ruku do ohně. Kdysi dávno jsme se spolu dělili o dvě sestry, které si byly tak moc podobné… Ale, co vám to tu vykládám. Prostě ho sežeňte a do dnešního večera chci mít na stole vaše hlášení, odeslané z paluby letadlové lodi J. F. Kennedy o tom, kdy profesor Estevez dorazil a co jste zatím podnikli.“

Kapitán zasalutoval a vyběhl z generálovy pracovny. Generál Bancroft se usmál. Před dvaceti lety nebyl jiný. Zhoupl se pomalu v křesle. Svítící ciferník na stěně bez oken ukazoval digitální čas. Bylo šest hodin padesát šest minut a venku se naplno rozzářilo červnové slunce.

Noc ve východním Pacifiku byla stále ještě temná a při pohledu ven z okna kapitánského můstku bylo možné jen tušit obrovskou masu vody okolo. Letadlová loď John Fitzgerald Kennedy stála.

Bylo něco po třetí hodině lodního času. Na kapitánském můstku byli jen tři muži ze stélé služby. Admirál Broderick na sobě začal pociťovat vzrůstající nervozitu. Měl výcvik z námořní akademie v Annapolisu a zvláštní talent řešit i spletité bojové situace. Ale neučili ho, jak se vypořádat s problémem, který představovala španělská plachetnice, která se i s posádkou objevila z patnáctého století v Tichém oceánu, pár desítek mil od amerického pobřeží.

Zvenčí bylo slyšet zvuk spěšných kroků na kovové podlaze ochozu nástavby velitelského můstku. Dovnitř vstoupil nadporučík Farell. Postavil se do pozoru a nadechoval se k hlášení. Kapitán lodi mávnul rukou.

„Nechte toho, teď máme trochu jiné starosti. Řekněte mi normálně, co je nového.“

„Pane admirále,“ začal udýchaně Farell. „Přišla odpověď z Pentagonu, podepsaná generálem Bancroftem. V podstatě potvrzuje vaše rozkazy. Máme zastavit, nepodnikat žádné akce a počkat na odborníky. I ve Washingtonu všechno prohlásili za přísně tajné.“

Broderick přikývnul.

„Víte něco bližšího o tom, koho nám sem chtějí poslat a jakým způsobem?“

Nadporučík Farell nahlédnul do pruhu faxového papíru, který byl ve spěchu utržený trochu šikmo.

„Z Washingtonu posílá svého člověka generál Bancroft, je to nějaký kapitán Terrence Wilmer. A z Dallasu sem míří s vojenskou stíhačkou profesor Estevez.“

Velitel lodi nadzdvihnul obočí. „O kapitánu Wilmerovi jsem už slyšel, ale Estevez, to je přece autor té knížky, kterou jsme si prohlíželi v navigační kabině. Myslím, že si Bancroft vybral dobře. Pokud je Estevez stejně dobrý odborník, jako pilot, myslím, že si nenechá ujít něco podobného, o čem zatím jen psal. Kdy se tu má objevit?“

„Podle plánu z Washingtonu se má jako první objevit kapitán z Pentagonu, někdy okolo sedmé našeho času. Profesor Estevez tu bude asi za půl hodiny po něm.“ Admirál Broderick se zarazil.

„Počkejte, a čím ten Wilmer přiletí, raketou? Za takovou chvíli z východního pobřeží sem?“

Nadporučík pokrčil rameny. „Jsem na to taky zvědavý, co asi mají v patagonských hangárech za zázraky.“ Oba se usmáli. Kapitán lodi si povzdechl.

„Dobrá, tak tedy budeme čekat.“

Na východním obzoru se začala objevovat nejasná narůžovělá záře. Podivná noc končila.

„Co dělá ten objekt na lokátoru?“obrátil se ještě na nadporučíka Farella.

„Byl jsem se podívat u hochů u radaru. Je stále na stejném místě. Bezvětří. Sledujeme tu loď hodně špatně, je samé dřevo. Tenkrát moc kovových součástí nepoužívali.“

„Měli bychom taky dnes stavět nějaké dřevěné lodě,“ unaveně se usmál Broderick. „ Takže zatím budeme čekat. Můžete jít…“

Toho rána se ale stalo ještě něco.

Generál Bancroft počkal, až kroky kapitána Wilmera dozněly na prázdné chodbě a všechny senzory potvrzovaly, že jiná osoba není přítomna v okruhu padesáti metrů. Čtvrté patro Pentagonu bylo prázdné.

Generál povytáhl levou střední zásuvku svého psacího stolu a zašmátral po spodní straně. Nahmatal malý, zelený štítek velikosti kreditní karty. Kromě šesti čísel byla prázdná.

Zvedl telefonní sluchátko a vytočil přístupové číslo washingtonské městské telefonní ústředny.

„Dobré jitro, slečno. Jmenuji se Joshua Smith a potřeboval bych mluvit se svou tetou v New Hampshire, co nejrychleji. Číslo je…“ podíval se na malou kartičku. „Šest, čtyři, osm, nula, třicet tři. Ano, doufám, že bude vzhůru, čeká až se ozvu, mám na hlídání její kočku… Děkuji, počkám.“

Zhluboka si povzdechl. Představil si mladou štíhlou dívku v centrále, která se nikdy v životě nedozví, jaký hovor toho rána spojovala.

Samozřejmě, že nemohla vědět, že právě na tento telefonát určitě nečeká stará teta v New Hampshire. Někde, kdesi v podzemních spojovacích uzlech s miliony spojových linek se skrývá nepatrná krabička, která se probudila k životu poprvé od doby, kdy ji před několika lety nainstalovali dva nenápadní muži v overalech telefonní společnosti.

Klapla miniaturní elektronická závora a spojení dostalo anonymního adresáta.

Generál Bancroft čekal přibližně deset vteřin.

Ozvalo se strojové hučení a pak neosobní, kovový hlas.

„Linka je zabezpečena proti odposlechu a její zneužití se trestá podle platných federálních zákonů. Představte se, ohlaste své zařazení a formulujte vaši zprávu. Poté okamžitě zavěste.“ Ozvalo se pípn

Černý jezdec - western

Salma Blanco — Fri, 06 Feb 2015 11:04:36 +0000

Omlouvám se všem, kteří si nestihli přečíst, ale protože tento příběh vychází oficiálně jako e-book, stáhla jsem jej ze stránek fóra.

Kdo budete mít přesto zájem, pošlu vám ho v pdf souboru - to ale jen pro vás, členy fóra, ostatní si ho můžou koupit

Nechávám vám tady jenom úvod.

Díky všem, kteří komentovali a pomáhali mi tím.

Černý jezdec

Úvod

Byl jsem obyčejný greenhorn, když jsem se poprvé vydal na svůj vytoužený Divoký Západ. Táhlo mi na devatenáctý rok a cowboy s párem coltů u pasu a dobrým koněm pod sedlem, byl pro mne bohem. Mým snem však nebyl malý útulný ranč se stádečkem dobytka a hodnou, milou ženuškou. Toužil jsem stát se pravým zálesákem, stopařem, prostě – mužem Západu.

Sotva jsem si našetřil pár dolarů, zabalil jsem si svůj skromný majeteček a dal vale naší špinavé díře, kde jsme já, matka, otčím a pět sourozenců bydleli. Možná to bylo ode mne hrubé, opustit matku a pět malých, věčně hladových krků, které matka musela sama živit. Od rána do noci dřela v prádelně a těch pár centů zdaleka nestačilo uživit celou rodinu. Otčím, jako bývalý námořník, u žádné práce dlouho nevydržel a co si vydělal, propil, nebo prohrál v kartách.

Už jsem ale dál nemohl žít jako oni, proto jsem jednoho dne zmizel, bez jediného slůvka rozloučení.

Moje první měsíce na Západě nebyly zrovna nejrůžovější. Dolárky se brzo rozkutálely a mě nezbylo nic jiného, než se poohlédnout po nějaké práci.

V městečku, kde jsem se prozatím ubytoval, však pro mne žádná pořádná práce nebyla. Za nocleh a jídlo jsem platil tím, že jsem vypomáhal hostinskému. Ve dne jsem se staral o úklid a zásoby dřeva a po večerech roznášel jídlo a pití. Práce v baru nebyla špatná. Musím se ale také přiznat, že mnohdy jsem byl zmožen alkoholem víc, než naši hosté.

Rád jsem poslouchal historky o potyčkách s Indiány a tváře mi jen hořely, sotva jsem něco zaslechl o pistolnících, zlatokopech nebo traperech. Teprve tady jsem si začal pomalu uvědomovat, že Západ není jenom romantika a snění, ale i drsná realita. A naděje na přežití je jen pro toho rychlejšího, silnějšího a krutějšího.

Občas mi některý z hostů nechal nějaký ten cent spropitného, nebo se mi podařilo vydělal si pár drobných hřebelcováním koní. Každý centík jsem pečlivě uložil pod chatrný slamník své postele a těšil se, že už si brzo koupím koně a pušku.

Jednou přijela do městečka parta zlatokopů, aby nakoupili potřebné zásoby na další cestu za zlatem. Jakmile se to ke mně doneslo, vyhledal jsem jejich vůdce a dlouho jej přemlouval, aby mě vzali s sebou. Zprvu na moje naléhání odpovídal jen nasupeným bručením, ale potom se mi ho přece jenom podařilo obměkčit.

Byl jsem na vrcholu blaha, když jsem měl pod zadkem nahluchlou kobylu - jediného koně, kterého se mi podařilo sehnat, a v pouzdře u sedla pušku – dlouhou kentucky, ráže 45.

Když jsem se poprvé vyškrábal do sedla, mohli se mí noví známí zlatokopové, uválet smíchy. Musel na mě být opravdu směšný pohled, ale tenkrát jsem se málem urazil.

S touhle partou jsme jezdili asi rok. Mým nejlepším učitelem života v divočině byl právě ten nevrlý, věčně nabručený vůdce zlatokopecké bandy. Později jsme se osamostatnili a jezdili jenom spolu. Učil mě hledat zlato, zacházet se zbraní a lasem, jezdit na koni a umět se spolehnout sám na sebe za každé situace. Velmi nerad jsem se s ním loučil, když se rozhodl vrátit se se svým pracně nabytým majetkem zpět na Východ, k dětem.

Zůstal jsem sám a celý Západ ležel přede mnou. Už dávno jsem nejezdil na té hluché herce, teď mi patřil nádherný ryzák. Byl to skvělý kůň a nelitoval jsem námahy vynaložené na jeho získání a ochočení.

Už tomu bylo pět let, co jsem neviděl svou matku a sourozence. Zlato, které jsem našel společně se svým učitelem, jsem po něm poslal domů s jistotou, že bude spolehlivě doručeno.

A teď jsem vyrazil sám, se svým koněm, vstříc nekonečným pláním prérie, horkému písku pouště a věčně tajemným horám na obzoru.

Prostopášnost reality

Le fille Ash — Sun, 29 Nov 2015 16:31:53 +0000

Krátký úvod k novému textu, který se mi, kupodivu, netvoří jen v hlavě, ale už i na virtuálním papíře. Budu ráda za každý názor, radu, či cokoliv jiného. :)

Přeji příjemné čtení!

***

„Ty víš, že je konec. Tak to konečně uznej i přede mnou!“ dolehlo mu k uším spolu s další ranou. Uskočil. To také bylo to jediné, co stihl. Chvíli na to už ucítil jen palčivou bolest v pravém boku, pod jejíž vahou se svezl na zem. Pokusil se vzepřít, ale padl zpět na záda.

„Celá tahle planeta je moje. Moje vojska ji zabírají na každém yardu.. tak proč tolik vzdoruješ?“
Nadechl se. S potěšením zjistil, že se mu podařilo vzepřít na loktech. A s ještě větším potěšením zjistil, že má stále u boku svůj nůž.
„Proč? Protože jsi blázen, Georine. Vojska jsou jen ve Tvé fantazii. Jinak jsme tu sami. Jen my dva! To zase moc dobře víš Ty,“ podařilo se mu zvednout ještě o trochu víc. Síla se mu pomalounku vracela a i když se mu z toho pohledu kolem dělalo trochu nevolno, dokázal se ovládnout. Viděl jen vodu a ten malý kousek rezavě zbarvené půdy, na kterém teď oba stáli.
„To určitě!“ rozmáchl se Georin a mohutným skokem se ho pokusil úplně odrovnat. Ťal tou velkou sekerou přesně. Nic jiného také Ratziel nečekal. Měl však příliš málo síly na to, aby se ubránil. I tak se ale stalo něco, co Georin nečekal. Když doskočil, narazil na cosi ostrého. A tehdy, tehdy vydechli oba naposled. Georin ještě zaslechl jakoby zdáli slova, která se mu už jen těžce v jeho ochabujícím mozku spojila v reálné sdělení: „Když já, tak i ty!“

V tu chvíli bylo ticho. Okolí zaplňovalo jen tiché šplouchání vody od toho, jak si s ní jemňoučce pohrával vítr.
Možná bychom si mohli myslet, že tím příběh končí. Ovšem opak je pravdou. Tento příběh je stejně tak starý, jako dotyčná planeta sama a vlastně už nikdo ani pořádně neví, jak přesně se odehrál. Leckterý náhodný pozorovatel by mohl namítnout, že se pak začaly dít divné věci. Voda vřela a zelenala, jak se pomalu mísila s krví těch dvou. Celá Nava, jak se planetě později začalo říkat, vypadala jako jeden velký vařící kotel. Jiný, trochu pozornější přihlížející, by možná dodal, že voda ožila. Že z ní začaly vystupovat podivné bytosti všech různých tvarů a velikostí.
Co se však dělo pak, nikdo neví. Nebo možná spíše, nechce vědět. Jedna věc je jistá. Byla to zvěrstva. Činy, o kterých není radno mluvit ani v těch nejděsivějších pověstech. Všichni najednou svůj zrak odvrátili jinam. Stačilo jen o kousek. Tam už opět vládl mír.

Ovšem během času se stalo něco, co nikdo nečekal.
Byli jedné krve a přesto tak jiní. Však také není divu. Všechny pověsti opět začaly ožívat a všechny zvědavé oči se znovu stáčely k Navě a k tomu, co se na ní dělo. Lathové – děti krvavé vody. Tak jim okolí začalo říkat. A nebylo daleko od pravdy. Avšak, v té době oni sami žádné jméno neřešili. A ač tohle nakonec sami přijali, tehdy měli jiné starosti.
Stejně jako se rodili oni, rodila se z vody a hlíny a dalšího materiálu, i jejich planeta. Během jejich vývoje se vyvíjela i ona. Byli propojeni víc, než by se mohlo zdát. Voda na Navě jim dala život, proto ji také nutně k životu potřebovali. Ale ač byli stejní, krev jim kolovala v žilách různá. Kdekdo by si možná pomyslel, že krev nežije. Ale když se zamyslíte, zjistíte, že je to stejná hloupost, jako kdybychom o ptáku řekli, že nelétá.

A právě jejich krev také byla předmětem hlavního sváru. Jak se mísila s hlínou a s vodou, propukala v život. Živoucí bytosti vystupovaly z hlubin Ma’tre – mateřského obřího jezera – a podle toho, s jakou krví se smísili, z jaké vznikli, takoví také byli. Postupně se proto rozdělili na dvě hlavní podrasy. Vychytralé a bojechtivé Gemme, kteří vznikli z krve padlého Georina, a na Typhe – mírné, silné a vůdčí bytosti zrozené z krve Ratziela.
Ti, kterým v jejich viditelně vystouplých žilách kolovala zelená krev obou Zesnulých, přidávali se na jednu,či druhou stranu přesně podle toho, které smýšlení jim bylo bližší. Ovšem, jejich život byl nejsložitější. Marve, neboli Dvojí, byli považování za nedůvěryhodné a nespolehlivé. Proto často, v přesně daném věku, museli podstoupit speciální rituál, při kterém zapomněli na svůj minulý život a plně se oddali boji za pravdu jedné ze stran.

Takto to trvalo dlouhá léta. Síly obou stran rostly, stejně jako rostly jejich vědomosti. Uctívali Zesnulé jako své bohy, stejně tak jako nosily jejich vzpomínky ve své krvi. A ta krev opravdu žila. Miniaturní zelené organismy v ní obsažené totiž dělaly z Lathů přesně to, co byli. Bez nich? Bez nich by byli jen obyčejnými bytostmi z vesmíru.

Válka pokračovala stále dál. A zdálo se, že bude nekonečná, jako to už u válek běžně bývá. Až ji, téměř, konečně rozhodl jeden jediný fakt. Sopka Traak vybuchla a změnila planetu přesně do podoby, ve které si jí už pamatují nové příběhy a nové hrdinské legendy a ze které už moc nevyrostla. Žluté nebe s temně rudým sluncem a obrovský pás hor, který jednou provždy rozdělil Navu přesně v půli. Ten uklidnil léta trvající konflikt. A na dlouho tak konečně zavládl mír. Ač za cenu ohromných ztrát. Obě civilizace se však konečně mohly vyvíjet bez válečné brzdy, která tu takovou dobu byla.
Ovšem, kdo ví, jak dlouho to ještě potrvá. Třeba to vše skončí právě dnes.

Bohnické povídky

Alex Mysse — Thu, 18 Dec 2014 12:59:51 +0000

Cigarety

Začal si zpívat a to neměl dělat. Hned přiletěla rána a po ní druhá.

„Tak to ne, takhle drzej nebudeš. Už tak dost, že jsme tě nachytali s cigaretou v puse. A provokovat s „jede jede mašinka, kouří se jí z komínka,” to už je moc,” prohlásila jeho matka a znovu napřáhla ruku.

Syn se další ráně vyhnul a pobrukoval si melodii dál.

„Jen počkej, až přijde táta. Už jsem mu dala vědět.”

Synek trochu pobledl, ale snažil se na sobě nedat nic znát. Tak si prozatím sedl na židli a vyčkával.

Okolo půl šesté zarachotily klíče ve dveřích a dovnitř vstoupil pán domácnosti. Ani se nezouval, jen pokynul synovi, aby šel s ním na balkón. Zavřel za sebou dveře a z kapsy vytáhl krabičku cigaret.

„Tak tohle přede mnou vytaháš. Máš na to hodinu. Start.”

Syn byl rád. Čekal pásek, vařečku, zákaz počítače, ale tohle ho mile potěšilo. Rozdělal krabičku, zkušeně si zapálil první cigaretu a s úsměvem si pokuřoval.

U páté cigarety mu docházel dech.

U dvanácté se poprvé vyzvracel. Až poté mu došlo, že nemusí šlukovat, stačí jen potáhnout do pusy a po chvíli vydechnout. Otec rozdíl nepoznal.

Dvacátou dokouřil s obrovským přemáháním. Svalil se na zem a snažil se zůstat při vědomí.

„Tak co, rozmyslíš si to kouření?” zeptal se otec.

„Dal bych si ještě jednu, nemáš?”

Ani to nechtěl říct, ale provokatér v jeho nitru byl silnější. A až teď ho čekal pásek, od matky vařečka a od obou krásný zákaz počítače na tři týdny.

Havran a démon

Eleonory — Wed, 18 Mar 2015 21:13:51 +0000

Prolog

V tichosti a bezedném víru, nemám šanci posbírat žádnou sílu.
Mlčky přijímám a neopětuji, protože bojím se katastrofy...
Myšlenky jako oko bouře jsou, všechny nás dostihnou.

myšlenky co se táhnou myslí toho jež to zavinil.

Stál tam uprostřed bezejmenné krypty, která nejspíš před věky někomu patřila. Pro jeho mysl to bylo asi tak podstatné jako brouk, co ho zašlápl před malou chvílí. V tento malí okamžik měl obnažené ruce a uvažoval co bude dál ... v jeho pravačce se leskl dlouhý nuž a chystal se podřezat si žíly. Byl už tak blízko, myslí mu letěli události jeho předchozích okamžiku života, jeho bývalá žena, to jak ztratil úplně vše i cestu před sebou. Nezůstalo nic jen ta krypta, co mu má sloužit jako poslední místo na tomhle světě.

,,Hele jsi si jistý, že to chceš udělat právě tady?" Muž v tu chvíli znejistěl, zbledl a rozhlédl se kolem sebe ,,Kdo je tu, vylez, neschovávej se," vykřikl do prázdna. Odpovědí mu bylo ticho, jen občas kapka dopadla ze stropu téhle staré ruiny, do některých z mnoha louží, které tu byli. V místnosti nikdo nebyl a přece jen měl pocit, že ho někdo se zájmem pozoruje, nebo to byl jen výplod, jeho fantazie v nátlaku emoci. Proč vlastně umírat pomalu, když to muže byt rychlé a ušetřím si tím tolik času, pootočil čepel nože směrem k sobě a bodl si ji do srdce. Bezvládně se zhroutil k zemi do prachu jež tu spočíval stovky let. Krev vytékající z rány, pomalu odkrývala reliéf a vpíjela se do do jeho prohlubní.

Beherith celou dobu stala v místnosti a sledovala příchozího hosta, byla to první návštěva po staletích. Sympaticky, vyšší mládenec, pod třicet let s tmavými vlasy. jeho pohled modrých očí vyjadřoval jediné, smutek, zlost a ukrutnou bolest. líbil se ji už na první pohled, promluvila na něj a čekala na jeho reakci i když tušila že ji neuslyší, jenže on ji slyšel a odpověděl. po chvíli si vrazil nuž do těla. Imponovalo ji co provedl bez jediného zaváhání.

,,Kéž by jsi jen věděl co jsi způsobil, zaujal jsi mě a zároveň osvobodil i když nevědomky, proto tě nenechám zemřít a to jen proto, aby jsi viděl co se stane." Sklonila se k němu zvedla jeho bezvládné tělo, opřela ho o stěnu, jen vytrhla nuž z hrudi.

Síla kterou disponovala před staletími byla volná, jen pomyslet na tu neochvějnou moc ji vrátila zpět do světa, už žádná krypta. Soustředěně pohlédla na mladíka. V rychlém gestu jako za starých času přistoupila a pohlédla do jeho bledých mrtvých očí. Její astrální tělo nemělo sebemenší potíž prostoupit do jeho těla, mysli i srdce.

Čas zlomu

willi — Sun, 19 Oct 2014 22:37:01 +0000

Ještě si dovolím pár slov na úvod a maličkou prosbu. Jelikož původní příběh nebyl připravený pro jakékoliv pokračování, musel jsem do něj zasáhnout. A to z následujících důvodů:

1. Pomáhal jsem si v něm hvězdičkami, kdykoliv jsem chtěl přeskočit do jiné příběhové linie. Jenže to je dobré pro skicu, ne pro rozsáhlejší práci. Jednoduše řečeno, jakmile se člověk pokusí pokračovat dál a psát kapitoly, začne to vypadat nevhodně.

2. Chtěl jsem si zkusit navození událostí, které mají přijít. A proto jsem nakonec musel něco přidat - někde slovo, někde odstavec.

3. V důsledku těchto úprav jsem i poněkud přeskupil úvodní část do nových kapitol.

Původní příběh jsem doufám nezměnil, ale zajímalo by mně, jestli to tak uvidí i ostatní - tedy jestli jsem to spíš nepokazil.

Pokud si najde čas někdo, kdo četl původní verzi, budu moc rád za komentář.

Abych sem nedával jen to, co už tu v podstatě jednou bylo, přidávám na konci novou kapitolku. Další připojím co nevidět, jen si nechávám trošku náskok. Teď zrovna postavičky cosi důležitého řeší a já nevím, jestli nebudou potřebovat výpomoc v nějaké kapitole před tím. Určitě to ale nebudu dlouho zdržovat.

**********************************

[1]

Pláč ustal. Ne naráz, ale postupně, jak šero opanovalo stodolu, a čas se vlekl. Někdy stačí být jen ve správný okamžik na správném místě a život se hned začne vyvíjet lépe, než by jeden čekal. Ale na místě, kde náš příběh začíná, by nechtěl být asi nikdo. V jedné věci se totiž doba nikdy nemění. O obyčejné lidi stojí jen málo kdo.

Vše začalo v jednom dnes již dávno zapomenutém kraji. Tehdy člověk žil v těsném sepjetí s přírodou a mnozí ovládali síly, které jsou nám dnes skryté. Byla to doba v mnohém krutá a bouřlivá. Kdo chtěl přežít, musel se o to postarat hlavně sám. Kdo to nedokázal, byl odevzdán na milost a nemilost těch silnějších.

Róza pozorovala děti. Tvářičky měly ještě od slz, ale unavené právě usnuly. Všichni dobře vědí, jaký osud je čeká, i ony.

Ruch venku utichnul. Žoldnéři odehnali veškerý dobytek a ve vzduchu je cítit dým. Začínají zapalovat stavení. Ti z vesničanů, kteří museli s dobytkem pomáhat, jsou už asi mrtví. Kdyby teď Róza slyšela opilecký řev a zvuky divokého drancování, asi by se jí ulevilo. Kdyby kradli a znásilňovali, přežívala by alespoň malinká šance. Až by se vetřelci nasytili, možná by dali pokoj. Ale tahle rychlost konání, chladná poslušnost, cílevědomé vraždění a strohé rozkazy kněží berou i poslední kapičku naděje.

Venku zazněly kroky. Jak se blížily ke stodole, ozvaly se kolem tiché vzdechy hrůzy. Kouř z čerstvě podpáleného ohně proniknul dovnitř. Konec se zřejmě dostavil.

Stejně jako minci zdobí rub a líc, má svět svou zlou i dobrotivou tvář. Zatímco na jednoho hledí tvář krutého imperátora, druhý se těší pohledem na hodnotu, kterou v sobě ukrývá.

Ten den ráno dojedl Alex poslední zbytky zásob. Teď ležel na zádech ve vysoké trávě a blaženě pozoroval modrou oblohu. Uši měl plné pilného bzukotu hmyzu a nad tím vším zněl ptačí zpěv. Pracovat dosud nemusel. Vlastně si i myslel, že jenom blázni a koně pracují. Za celý svůj život nic takového nedělal. Ale kdo by mu to vyčítal. Třináctiletý kluk, který stačil prožít víc, než jiní za sto let. Taková byla doba.

A pak, byly tu i problémy. Věděl, že umí věci, které nejsou normální. Kdyby se nechal přistihnout, pověsili by ho na nejbližší větvi. Nebo hůř. Narazili by ho na kůl. I to už viděl. Lidé se bojí takových, jako on a on se jim naučil vyhýbat.

Náhle se posadil a znovu zaposlouchal. Ptačí zpěv utichl. Když se rozhlédl, uviděl rychle se blížící skupinu jezdců. Po chvíli k němu dolehl dusot kopyt. Za hlídkou vpředu jeli tři černí kněží a za nimi zbytek žoldnéřů. Položil se zpět do trávy a zavřel oči.

Země kolem zaduněla a vzduchem zavířil prach. Jak se objevili, tak také zmizeli.

Skupiny kněží a jejich žoldnéřů drancovaly zemi. Nenáviděl je, ale při tom ho k nim cosi přitahovalo. Měl v sobě moc, kterou už jen obtížně skrýval. Když pocítil nenávist, dokázala z něj vytrysknout jako žhavá láva. Nechtěl být jako oni, ale věděl, že takový je.

Chystal se vyrazit za jezdci, když ho napadlo ještě jednou se rozhlédnout.

Rub anebo líc? Kdo ví, která strana mince určuje její skutečnou hodnotu. Podle některých je to tvář imperátora, podle jiných ražba a cena kovu. Jsou ale i tací, kteří znají imperátora osobně a jeho poklady nectí. Právě proto, že znají obě tváře světa a podíl imperátora na nich.

Lucius byl nejmladším veleknězem Černého řádu. Jenže to už patří minulosti. Rodičům ho odebrali mniši hned poté, co se v něm probudila magie. Jako jeden z nich měl být vychován tak, aby dokázal naprosto bezcitně ovládat své okolí. Jenže on odmítal surovost a bezduchou poslušnost.

Brzy po tom, co dospěl, začal rychle postupovat strukturou řádu, až se stal veleknězem. Jenže ani to mu neumožnilo dosáhnout změn. Byl z řádu vyhnán a přežít dokázal jen dík svým mimořádným schopnostem. Od té doby sledoval ničivé výpady svých bývalých bratří. Jen málo kdy ale mohl zabránit nejhoršímu. Stejně jako dnes.

Lucius pobídl koně do klusu a z bezpečné vzdálenosti sledoval skupinu jezdců před sebou. Náhle to ucítil – někdo se tu skrývá. Někde po straně cesty je člověk, který má magické schopnosti. Cítil velkou vnitřní sílu neznámého, ale zároveň i zmatek a nezralost.

Kdyby se nyní rozhodl pokračovat v jízdě, nabral by náš příběh úplně jiný směr. Vlastně by se vůbec nemohl odehrát. Ale zvědavost už stála na počátku mnoha velkých věcí a ne jinak tomu bylo i tentokrát.

Alex zahlédl dalšího jezdce. Nejprve se rychle svalil zpět na zem, ale okamžitě vycítil, že se k němu blíží. Tenhle jezdec je jiný, než kněží, které sledoval do drancovaných vesnic. Vychází z něj mnohem větší síla. A sleduje jeho!

Alex vyskočil a jako zajíc kličkoval směrem k lesu. Strach mu nasadil křídla, jenže vysoká tráva ho chytala za nohy a omotávala jako chapadla. Jak se jeho běh zpomaloval, uvědomoval si stále víc přítomnost pronásledovatele, až uslyšel i dech štvaného koně.

Zatnul zuby a soustředil se na porost kolem sebe. Strach se začal měnit ve vzdor a vzdor v nenávist. Kdyby ta zatracená tráva lehla, mohl by po ní přeběhnout. Kdyby zežloutla a lehla! Chtěl by, aby se to stalo hned teď!

„Chcípni!“

Porost před ním se začal pokládat a jeho nohy znovu dostaly potřebnou volnost. Jenže pak ho cosi uchopilo za krk a Alex přestal dýchat. Za pár chvil svět zmizel za mlžným oparem a přišla tma.

[2]

„Otevři oči! No tak kluku, prober se!“ Někdo ho pocákal trochou vody. Alex už mohl zase dýchat a rozmazaný obličej nad ním začal nabírat ostřejší rysy.

„Hm, to s tou trávou nebylo špatné. Jak dlouho o tom už víš?“ Jezdec se posadil na sedlo, které sundal z koně.

Alex se pokusil pohnout, ale měl pevně svázané lokty a zápěstí za zády. Rovněž kolena měl k sobě stažená řemenem. Očima přejížděl od neznámého ke koni, který se teď volně popásal, a zpět.

„Moc toho nemáš. Čekal bych, že se o sebe budeš umět postarat líp.“ Jezdec si ho prohlížel a vyjmul z pouzdra na opasku nůž, se kterým si začal pohrávat.

„Na něco jsem se tě ptal. Jak dlouho víš, že ovládáš magii?“

„Nevím, pane. Když se bojím nebo mám zlost, dějí se kolem mně divné věci.“ Alex se znovu pokusil pohnout, ale s pouty to nebylo nic snadného. Navíc ho bolela ramena.

„Nikdo tě nikdy neučil?“

„Ne...“ Bolest v ramenou se nesnesitelně stupňovala a začínal ztrácet cit v rukou, zatímco neznámý odhodil nůž k sedlu a začal se věnovat koni.

Alex dokázal s věcmi pohnout pouze silou vůle, ale tentokrát mu to až tak nešlo. Mohl nožem zakývat. Když se ho ale pokusil přiblížit, nepohnul se.

Námahou ho rozbolela hlava. Cítil se čím dál hůř. Najednou se nůž uvolnil a v okamžiku ležel před ním.

„A co s ním teď chceš dělat? Budeš se na něj jenom dívat, nebo se u toho taky rozbrečíš?“

Lucius teď stál vedle překvapeného Alexe, který opravdu neměl k breku daleko a pro samé zápolení s nožem zapomněl sledovat jezdcův pohyb.

„Nestačí se jenom vztekat. Svojí moc musíš ovládat, abys mohl ovládat i věci ve svém okolí.“

Nůž se teď zlehka zvedl do vzduchu a veden neviditelnou rukou zamířil až ke klukovým očím. „Musíš se učit. Pořád se musíš učit - poznávat sebe a své schopnosti, rozumět světu kolem. Až to zvládneš, třeba poznáš, když někdo jiný ovládá ve stejný okamžik věc, kterou chceš taky. Jako tenhle nůž.“

Nůž se prudce mihnul vzduchem a vzápětí byl Alex volný.

„Umíš zacházet s koněm?“

„Ne pane.“ Alex vstal a mnul si klouby. Civěl při tom do země.

„Tak se to rychle nauč, protože chci, aby ses postaral o toho mého. A na útěk vůbec nemysli!“

Alex se zarazil uprostřed pohybu. „Já neumím nic. K ničemu se vám nehodím. Ani nechci něco umět...“ Neviditelná síla ho znovu uchopila za hrdlo, až se mu zatmělo před očima.

„Poznám, co chceš udělat. Mně nemůžeš utéct a nemůžeš utéct ani svému osudu. Navíc si myslím, že beze mne bys už dlouho nepřežil.“ Sevření hrdla se uvolnilo a Alex mohl zase volně dýchat, zatímco jezdec pokračoval. „Proč se nechceš učit? S tím, co máš v sobě, jednou zvládneš ohromné věci!“

„Nechci to!“ Alex zděšeně vyvalil oči. „Já nechci do žádného řádu! Já mám strach...“

„O řádu tu nebylo ani slovo! Ty potřebuješ jíst a já potřebuju sluhu. A při tom můžeš něco pochytit.“ Jezdec se starostlivě podíval přes les, za kterým se začal zvedat dým z prvních požárů. „Máme práci. Přiveď mi koně. A hoď sebou!“

„Ano pane...“

„Lucius! Jmenuji se Lucius a pospěš si, nebo přijdeme pozdě.“

[3]

Po cestě kolem lesa uháněl kůň, který nesl jednoho dospělého muže a mladého chlapce. Nejprve sledoval stopu žoldnéřů a kněží, ale těsně před posledním rozcestím oba jezdci sesedli. Starší muž zavedl koně stranou a skryl ho za stromy. Do vsi se přímo nevydali. Z dálky pozorovali shon na okraji vesnice, kde žoldnéři shromažďovali vozy se zabaveným majetkem a dobytek.

Když se připravili k odjezdu, už hořela většina stavení. Několik vesničanů, kteří jim museli pomáhat, teď odvedli stranou a přinutili je lehnout si na zem obličejem dolů. Žoldnéři se vytratili a místo nich přišel černý kněz. Zvedl obě ruce a začal s nimi pomalu kroužit nad ležícími postavami. Ty se v hrůze začaly plazit pryč. Než se ale stačily dostat dál než pár metrů, zvedl kněz obě ruce nad hlavu a vykřikl jakousi kletbu.

Okamžik před tím vyřkl jinou kletbu starší z našich dvou jezdců. Obě kletby se srazily a kněz se zachvěl. Všichni na zemi znehybněli. Kněz pomalu spustil ruce dolů a pozoroval si dlaně. Pak obrátil nejbližšího z vesničanů na záda a zkoumal mu oči. Nakonec se odebral nejistým krokem za ostatními.

Lucius pozoroval odcházejícího kněze a kouzlem tisknul kluka na zem. Alex se snažil vší silou uvolnit, ale kromě tichého skučení se na víc nevzmohl. Najednou sevření skončilo a on mohl vyskočit a běžet pryč. Jenže dřív, než stačil udělat krok, znovu se mu podlomila kolena a ležel na zemi.

„Nemůžeš mi utéct, už jsem ti to říkal.“ Lucius měl nyní ve tváři výraz, který Alexe ještě víc vyděsil.

„Prosím, nechte mně být! Já nikomu neřeknu, že jste je zabil...“

„Nikoho jsem nezabil! Naopak, dvěma jsem zachránil život. A pokud mě nebudeš zdržovat, zachráním i další.“ Když Lucius spatřil klukovo zděšení, povolil výraz ve tváři. „Na tohle si budeš muset zvyknout. I já musím platit svou daň.“

„Odchýlil jsem to smrtící kouzlo, takže dva z nich, co byli nejdále, jsou jen omráčení,“ Lucius popohnal Alexe pohybem ruky, „ale musíme si pospíšit, aby se neprobrali sami. Budou zmatení a mohli by vše pokazit.“

„Co chcete dělat? Myslel jsem, že jste jeden z nich.“ Alex ukázal směrem, kde zmizel kněz a neochotně se připojil. Společně kráčeli k ležícím postavám, zatímco ruch ve vsi již zcela utichnul. Bylo cítit dým a sílící žár ohňů. Lucius přidal do kroku a s temným pohledem mumlal jakási slova. Obloha nad nimi se začala zatahovat a schylovalo se k bouři.

Alex pozoroval s otevřenými ústy stahující se mračna. „Jak to, že nás ten kněz nezahlédl? A proč jste nezachránil všechny?“

Lucius opsal pažemi nad hlavou oblouk a na vesnici se snesl hustý déšť. „Jednou se naučíš i silnější kouzla, kterými zastřeš svou přítomnost. A všechny nemůžeš zachránit skoro nikdy, protože by to ohrozilo tebe samotného. Ti dva by měli stačit, aby našli většinu lidí a dostali je z ohně ven. Déšť jim přidá trochu času. Víc pro ně udělat nemůžeme. Alespoň ne dnes.“

Lucius se zastavil nad dvěma nepřirozeně zkroucenými muži u kraje cesty. Obrátil je na záda a položil jim ruku na krk. Pak s nimi zatřásl. Déšť jim teď stékal po obličejích, ale bylo vidět, že dýchají.

„Vezmi toho druhého v podpaží a opři ho o mez! Ať se nám tu nakonec ještě neutopí v blátě.“

Alex poslechl a vší silou podepřel omráčeného muže tak, aby se posadil. Poté ho pootočil zády k mezi. Lucius zatím přivedl k vědomí prvního z nich.

„Prober se! No tak, slyšíš mě? Víš, kde jsou ostatní?“ Vesničan těžce dýchal a z hrudi mu vyšlo jen zachrčení. Mezi tím otevřel oči i druhý. „Stodola. Jsou ve stodole...“

Lucius s Alexem jim pomohli na nohy. Déšť se valil z oblohy dolů a všude byl hustý dým. Alex sebral ze země pohozenou motyku a podal jí jako berlu jednomu z nich.

„Běžte najít tu stodolu! Pospěšte si a neotáčejte se!“ Lucius popohnal oba muže směrem ke vsi. Když se rozeběhli, vyslal za nimi další kletbu.

[4]

„Pane?“

„Lucius!“

„Pane Luciusi?“

„Říkej mi jenom Lucius!“ Jezdec se otočil za klukem, který běžel vedle koně a podal mu ruku. Alex se jí chytil a usadil za ním v sedle. „Koně ti seženu, ale až zítra.“

„Luciusi, proč jste jim pomohl? A proč jste na ně poslal kletbu zapomnění?“

„Jak jsi poznal, že na nás zapomněli?“

„Tohle náhodou už taky umím. Třeba když něco ukradnu a někdo mě u toho vidí, tak dokážu, aby na mně zapomněl.“

Lucius se otočil v sedle a tázavě se na Alexe podíval.

„No, je kolem pak takový blbý pocit. Stejný jsem cítil, když je to zasáhlo.“

„Máš možná ještě větší talent, než jsem si myslel.“ Lucius zpomalil koně, aby se neunavil a zamyšleně sledoval oblohu, která se znovu projasnila. Po dešti už nebylo ani stopy.

„Víš, není pravda, že východ je východ a západ je západ a nikdy se nepotkají. Když se poženeš pořád jedním směrem, jednoho dne zjistíš, že jsi na opačném konci, než si vlastně chtěl být.“

Kluk mlčel, tak Lucius pokračoval.

„Narodili jsme se s darem černé magie. Někdo jiný se narodí třeba s talentem ke zpěvu. Ale to neříká vůbec nic o tom, jestli bude jednou hezky zpívat. To, co umíme my, je mocné a dá se s tím vládnout. Hodně z nás tomu svodu podlehne. Mnohem víc, než je těch, kteří umí černou magii použít i ve prospěch ostatních. Kdybychom se prozradili, bylo by pokušení ještě větší.“

„Chtěli by nás využít pro sebe?“

„Bezpochyby!“ Lucius se zamračil. „A nemysli si kluku, že se budeš pořád flákat! Zajedeme k řece a vykoupeš koně.“

„Ale já to neumím!“

„Naučíš se to!“

„Nechci!“

„Mám tě znovu chytit pod krkem?“

„Ne pane!“

„Luciusi!“

„Ne Luciusi!“

„Kluku, já tě praštím!“

„Jmenuju se Alex...!

Dva muži a kůň vyrazili na cestu společného osudu. Zatím to ještě nevědí, ale nebudou na ní sami. V příběhu nám schází osudová žena a ta se s nimi již brzy setká. Ale kvůli ní se musíme vrátit na chvíli tam, kde vše začalo. Je to pro ni totiž důležité místo. Ale jinak, než bychom čekali. Nakonec s ženami je skoro vždy všechno jinak. Vlastně už krátce po narození.

Dým zaplnil vnitřek stodoly a všichni se začali dusit. Vyschlé dřevo stavby se rychle rozhořelo a sálající žár hrozil podpálit hromadu slámy. Róza přitáhla děti k sobě.

Vzápětí se spustil silný déšť, který uhasil oheň na střeše. O to víc dýmu ale vnikalo dovnitř.

Když už bylo nejhůř a první lidé začali ztrácet vědomí, někdo zvenčí začal tlouct motykou do závory, až uvolnil vrata. Do stodoly se vlil čerstvý vzduch.

Róza uchopila děti a táhla je ven. Osud vsi se naplnil a kdo ví, jak to s nimi bude zítra.

Jenže i zítřek je víc, než v co mohla ještě před chvílí doufat.

[5]

Alex vzal Noira za ohlávku a vedl ho k brodu, zatímco Lucius se pohodlně usadil pod stromem na břehu. Na to, že kluk zřejmě nikdy o koně nepečoval, si nepočínal zle.

„Neboj se ho! Je zvyklý poslouchat, ale jak mu povolíš...“

Větu už nedokončil, protože Noir náhle sklonil hlavu a vzápětí ji prudce zdvihl. Alex ztratil rovnováhu a na chvíli zmizel pod hladinou.

„Taky páchneš špínou, ale první se měl koupat kůň!“ Lucius se smíchem vstal a šel chytit osvobozené zvíře, které teď vesele brouzdalo řekou. Přitom po očku sledovalo kluka, který se vynořil a prskal kolem sebe vodu.

„Doufám, že na tebe nešlápnul. Běž k sedlu pro brašnu, jsou v ní kartáče. Vyčistíš mu srst, pak seženeme něco k jídlu.“

Alex pomalu lezl z vody. Při tom pomstychtivě mumlal jednu nadávku za druhou. Mrzutě se ohlédl za starším společníkem, který teď sám stál po pás ve vodě a uklidňoval to zatracené zvíře.

„Říkal jsem, že to neumím! Ale to je pořád: postarej se mi o koně, nebo – vykoupej ho! Ať si ho vykoupe sám!“

Alex náhle ztuhnul a ve stejný okamžik se zarazil i Lucius. Je to tu zase! Odněkud přišel nezaměnitelný dotyk cizího vědomí. Nejdříve slabý závan, který vstoupil mezi Alexe a Lucia. Alexe by snad mohlo zmást, kdyby Lucius z nějakého důvodu své vědomí zastřel a pak znovu náhle zjevil. Jenže teď byli oba uvolnění a nemohlo jít o mýlku. Blíží se někdo třetí!

Alex se vylekaně rozhlédl po hladině, odkud přicházel vjem nejsilněji. Mezitím Lucius nasedl na holý hřbet koně, který okamžitě poznal změnu nálady svého pána. Oba teď připomínali jezdecké sousoší v proudu řeky.

Kam oko dohlédlo, nebylo vidět živáčka. Alex natahoval krk, aby něco viděl přes okolní porost, zatímco Lucius pobídl koně a pomalu s ním vyjel zpět na břeh. Ale ani on ze své výšky nikoho nezahlédl. Přitom oba cítili, že se neznámá osoba blíží.

Zvláštní byl stav pohody a štěstí, který k nim dolehl.

„Klid a nevystrkuj zbytečně hlavu, ať ti jí někdo neukousne. Když panikaříš, jen dáváš najevo svoje slabosti.“ Lucius zamířil proti proudu řeky a naznačil Alexovi, aby ho sledoval.

Vjem sílil. Oba v něm zaznamenali nárůst zvědavosti. Neznámý už o nich také ví. A těší se! Lucius povytáhl tázavě obočí a podíval se po Alexovi. Kluk jen pokrčil rameny. Změny v dotyku poznal, ale zdaleka jim nedokázal tak dobře porozumět, jako on.

„Pohybuje se to po proudu. A není to na břehu!“ Alex ukázal prstem na pár větví, které k nim voda přinášela z ohybu řeky.

Lucius napínal zrak, aby zahlédl postavu člověka, nebo alespoň hlavu, která by čněla nad hladinou. Neviděl nic, co by tomu nasvědčovalo. Ovšem věděl, že se Alex nemýlí. Někdo tam musí být.

Podezření v Luciovi sílilo, až se proměnilo v jistotu. „Pojď sem a přidrž koně. A ať ti znovu neuteče! Teď by se to opravdu nehodilo.“ Seskočil na zem a podal uzdu Alexovi. Přitom sledoval připlouvající větve. Když už od nich byly jen pár metrů proti proudu, skočil do vody a plaval k nim.

Alex udiveně sledoval Luciovo počínání. Na větvích nebylo nic, než chumel listí. A nějaký ranec špíny...

Když k nim Lucius doplaval, začal je opatrně rozkrývat. Pak uchopil jakýsi předmět, který ležel uprostřed, zasypaný a polepený mokrým listím a travou. Mezitím proud řeky snesl větve zpět k brodu, kde před chvílí koupali koně. Lucius se zapřel nohama o dno koryta a zamával Alexovi, který vedl po břehu Noira.

„Uvaž ho ke stromu a pojď sem!“. Alex to spíš na dálku odečetl ze rtů, než že by něco slyšel. Lucius byl ale příliš vážný, aby mu odporoval.

Přehodil uzdu přes větev nejbližšího stromu a seběhl z břehu do vody. Jak se blížil brodem k Luciovi, s překvapením poznal, že vědomí vychází z toho, co drží v rukou. Přísný výraz Luciovy tváře vystřídala bezradnost.

„Kluku, dneska večeři asi už nedostaneš. A kdo ví, jak tenhle den skončí.“

Lucius mu podal zamotaný, špinavý raneček. Když se na něj Alex zadíval, zjistil, že se po nich z hadrů rozhlíží usměvavé miminko.

Závislosť

nufko16 — Tue, 07 Oct 2014 21:47:56 +0000

Prológ

Keď je človek zamilovaný, je to akoby nepatril sám sebe. Žije pre toho druhého. Všetko mu odpustí. Zradu, klamstvo, neveru. Ale len do určitého momentu. Každý má svoju trpezlivosť. Tá moja bola veľká. Bola som trpezlivá. A veľmi. No aj môj pohár pretiekol a kaluž vody bola všade naokolo.

Bolo to krásne obdobie. Zamilovanosť a pobláznenosť tínedžerky, ktorá sa zaľúbila do človeka, ktorý pre ňu znamenal veľa. Obdobie, ktoré prežila, v ktorom žila, a ktoré teraz žije s ňou. A bude tu donekonečna.

Bol pre mňa všetkým, mojím životom, mojím srdcom i žiaľom. Žila som len pre neho, pre nikoho iného. Ani pre priateľov, ani pre rodinu.

Nie každý prežije lásku tak intenzívnu, až to bolí, lásku, ktorá je slepá, lásku, ktorá pomaly tichúčko zabíja, ktorá postupne ničí dušu i telo, vyvádza z rozumu, až začne byť bytostne nebezpečná. A presne taká bola láska medzi mnou a Peťom. Bola to láska dvoch nevyrovnaných osobností, na jednej strane láska mladučkej tínedžerky a na strane druhej dospelého muža, hlboko poznačeného svojou minulosťou.

Raz som počula vetu, ktorá sa mi veľmi páči a neskôr som pochopila, že v tomto mojom období pre mňa znamenala veľa. Nikdy som nepremýšľala nad tým ako zomriem, no zomrieť pre niekoho koho milujete mi pripadá ako dobrý spôsob odchodu. A presne tak som to vnímala. Bola by som ochotná pre neho aj zomrieť. Pre našu lásku.

Chvíle, ktoré sme prežili boli krásne. No všetko dobré postupne pominie. A inak to nebolo ani u nás. Prišli ťažké chvíle a v konečnom dôsledku veľmi, veľmi smutné a bolestivé. A všetko sa zmenilo.

Pamätám si to, akoby to bolo včera. Všetok smiech, láska, bolesť. Tie pocity, na ktoré sa nedá zabudnúť, hmotné i nehmotné veci, ktoré sprevádzali náš vzťah od začiatku, až do úplného konca.

„Prečo toto robíš? Prečo sa takto správaš?“

„Ako sa správam a čo robím?“

„Dal som nám šancu a ty si to vôbec nevážiš.“ Zamyslela som sa nad tým, čo mi povedal a potichu premýšľala nad jeho slovami, nad tým, čo robím zle. No nevedela som prísť na nič. Je pravda, že začiatok nášho vzťahu nebol ľahký, ale prekonali sme to. A teraz sa ocitáme znovu akoby na začiatku toho všetkého.

„Vieš, že mi na tebe záleží, ale toto už proste nezvládam.“ „O čom to hovoríš? Čo som zase urobila?“

„Tváriš sa, akoby som tu ani nebol. Flirtuješ s chalanmi a mňa si vôbec nevšímaš.“

„Matúš je môj kamarát. Veľmi dobrý kamarát. Poznám ho už dlho, dlhšie ako teba, aj keď začiatok nášho priateľstva nebol zrovna najlepší, ale teraz si rozumieme. Je pre mňa ako brat. Nič viac. Nič s ním nemám. A ani nechcem. Chcem teba, tak už to pochop.“ Peter sedel vo svojom kvádri na stoličke pri východe z novo zrekonštruovanej budovy pravdepodobne z čias socializmu, a ja stála pri ňom, necítiac si nohy od vysokých topánok, ktoré boli neodlúčiteľnou súčasťou mojich čiernych spoločenských šiat.

„Vieš čo, asi by som mal ísť domov a teba zoberiem k tebe domov. Nechcem, aby si dnes bola so mnou. Nechcem, aby si dnes spala u mňa. Je toho na mňa veľa.“

Zosmutnela som. Naozaj som ho mala rada, dokonca viac, ako len rada. Začínala som ho ľúbiť.

Nebolo ľahké zamilovať sa. Aspoň pre mňa nie. Vždy som na to potrebovala čas. No doňho som sa zamilovala skôr. Neviem prečo, neviem čím si ma získal, ale bolo to tak. Cítila som sa s ním dobre a vedela som, že aj on so mnou, inak by nikdy nesúhlasil s našim vzťahom, a ak by aj súhlasil, určite by ho umelo nenaťahoval ako gumu v gatiach. Preto som bola prekvapená, že takto reagoval.

So smútkom v očiach, ešte stále stojaca pri ňom som prikývla, i keď som si vo svojom vnútri chybu nepriznávala.

„Dobre, máš pravdu. Urobila som chybu a uvedomujem si, že to nebolo voči tebe fér. Ale ja Matúša nechcem, chcem teba. A nechcem sa s tebou hádať.“ Chvíľu premýšľal nad tým, čo mi povie a tváril sa pri tom ako keby som mu zjedla večeru. Mala som na tvári smutný výraz a v ňom ešte niečo. Priznanie, hanbu, ani neviem. No vo svojom vnútri som cítila hnev. Cítila som, že mi neverí a to som si nemohla nevšímať. No prehltla som to a naďalej som hrala, že je to naozaj moja vina.

Bolo to prvýkrát, čo som sa mu poddala, prvýkrát, kedy som priznala chybu, aj keď to chyba nebola. Aspoň nie z mojej strany. Bolo to prvýkrát, čo som mu ustúpila, ale ani zďaleka nie posledný.

„Ja neviem ako to robíš, ale dobre. Nehnevám sa na teba, veď to sa ani nedá.“ Na chvíľu sa odmlčal. „Vieš, asi ťa ľúbim.“

Čože? Čo to povedal? Neverila som vlastným ušiam. Bola som neskutočne šťastná, keď z jeho úst vyšlo to slovo. No jediné, na čo som sa zmohla bolo:

„Iba asi?“ Usmial sa na mňa a objal ma. Možno mu aj slzy trochu vyhŕkli, no mne určite.

Obliekli sme sa, rozlúčili s priateľmi a išli sme do Topoľčian, kde Peter býval. Smiali sme sa, rozprávali o tom, ako nám na tom druhom záleží, o tom, že aj ja ľúbim jeho, krásne sme sa pomilovali a išli sme spať. Dobrú noc.