Povídky — Fórum (nejen) o tvůrčím psaní https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/ Sun, 09 Aug 2026 22:36:18 +0000 cs Povídky — Fórum (nejen) o tvůrčím psaní Ebook s povídkami z našeho každoročního setkávání https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/573/ebook-s-povidkami-z-naseho-kazdorocniho-setkavani Thu, 13 Apr 2023 07:00:51 +0000 Povídky MarketaR 573@/index.php?p=/discussions Když to nejde silou, použij větší sílu! https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/304/kdyz-to-nejde-silou-pouzij-vetsi-silu Tue, 21 Jan 2014 19:05:14 +0000 Povídky willi 304@/index.php?p=/discussions
„Bezpochyby nebudu. Stačí se jen podívat kolem.“

Přimáčknutým ukazovákem v koutku oka zkusil zastavit cukání. Už je to tu zase. Asi mu schází vitamíny. Chvíli civěl z okna a pak ho otevřel. Ledový vzduch se vlil do místnosti a on ho nasál do plic. Zamumlal: „Ta ironie tě brzy přejde!“

„Myslíš, že s tímhle něco dokážeš?“

„Proč ne. Ledový vzduch ostří mysl a... A už tady vyřešil nejednu historku.“

„Třeba jak sis uhnal nudli těsně před dovolenou? No tak to bylo fakt veselý...“

„Sklapni!“ Vztekle se k němu otočil. „O tom, co budeš kvákat, tady rozhoduju já!“

„Pche!“

„Drž hubu!“

„No prosím, jak chceš. Ty sis začal.“

Tlak mu vyletěl nahoru. Je to mizera! Pako jedno oportunistický, však on mu ukáže.

Ne, nesmí se nechat vytáčet, vždyť možná přesně o tohle jde. Ve vzteku ztrácí soudnost. Pak to okolo nemá takhle vypadat. Leží jich tu už hromada a kusy některých se válí až na chodbě.

Klid. To chce klid a začít znovu.

„Podívej se kolem. Dobře se rozhlídni kolem a řekni mi, jestli chceš skončit jako oni. To by se ti přeci nelíbilo, nebo se snad pletu?“

Pomalu se nad něj sklonil a vycenil zuby. S úsměvem jde všechno líp. Odpovědi se ale nedočkal.

„Ty se mnou nemluvíš?“ Dopadl zpět na židli. „To ti nepomůže.“

„To ty jsi chtěl, abych byl zticha. Zrovna před chvílí.“

„No tak teď bych rád, abys mi s tím pomohl.“ Vzal si tužku do ruky, přitáhnul lampu a namířil ji na něj. Ostré světlo se odráželo zpět, až musel trochu stáhnout stínidlo.

„Budeme to rovnou psát, nejdřív jako poznámky: Žena, asi dvaatřicet, zrzavé vlasy, velmi vyzývavě oblečená. Smrt přivozena mnohočetnými ranami tupým předmětem...“

„Kdes tu pitomost vyhrabal? To snad nemyslíš vážně?“

„...No tak jí bylo kolem pětačtyřiceti a byla silně opilá..“

„Ha ha ha ha...“

„Čemu se směješ? No čemu se směješ?! Hajzle! Jste všichni stejný a stejně všichni dopadnete!“ Rozčileně vyskočil ze židle a dupal kolem stolu. Po minutě k němu sklonil zlostí zkroucený obličej a zasyčel: „Mám dost času. Já mám dost času!“

„Pro mě za mě, já ho mám ještě víc. Určitě víš, že já nikam nespěchám. Ale ty...“

„Jo takhle?! Tak ty si myslíš, že na tebe a ty tvý kamarádíčky v balíku nic nevymyslím? Tak to je omyl, protože jestli to tady a teď nenapíšu a jestli to nebude to ono, tak skončíte žehem. Škrtnu a letíte komínem. Nezůstane tu po vás ani smrad!“

Tak tohle trochu zapůsobilo. To bylo dobrý, mohl by si poznamenat alespoň některá klíčová slova, jako oheň, žeh a smrad. A navíc to na toho zmetka snad udělalo konečně dojem. Do ohně se mu nechce. Mohl by teď začít rozumně spolupracovat. Ale musí to mít tempo.

„Dobře, tak co mám škrtnout?“

„Asi všechno.“

„Proč?“

„Je to blbý.“

„Myslíš?“

„Jasně!“

„Neřekl jsi co.“

„Ona přece.“

„Neznáš jí.“

„Každej ví hned, co je zač.“

„To nevadí. To je na jistotu. To se takovým ženským přece stává...“

„No právě. Musíš být originální!“

„Jak?“

„Zabij radši chlapa. Policajta, nebo příslušníka SWAT.“

Vytřeštil na něj oči. „Ty ses úplně zbláznil! Co já pak s mrtvým policajtem?“

„No to je přece jasný. Bude to mít dynamiku, velký věci se budou odehrávat. Klidně bych ještě odprásknul starostu a k tomu vystřílel i celou rodinu.“

„Víš ty vůbec, co to znamená! To šílený plánování, musel bych dát dohromady další hráče, dostat se ke starostově rodině, arzenál zbraní... Ty vůbec nevíš, co navrhuješ!“

„No, tvoje volba, jestli se chceš zahazovat s průměrnou šlapkou...“

„Ne, ne, ne! Do toho já nejdu.“

„Jsi srab!“

„Ne, fakt nevíš, co to obnáší.“

„Ty se normálně bojíš! Chceš udělat díru do světa a bojíš se trochu zariskovat! A mně tady vyhrožuješ?!“

„Ne, prosím, vrátíme to zpátky.  Poskládáme to jinak, jo?“

„Ale už si tu něco začal psát. Já to vím nejlíp, tady je to černé na bílém.“

„To nevadí. Já to takhle začmárám a jako by to nikdy nebylo. Měls pravdu, je to blbý. Úplně celý je to blbě.“

„Jenže já ti to budu připomínat.“

„Ne...“

„Jo! Kdykoliv se na mně podíváš, uvidíš to.“

„Ne, to ne. To nemůžeš. Já to zamažu úplně celý a bude to pryč. A žádný mrtvý policajty taky nechci...“

„Nemůžeš se z toho jen tak vykroutit. Zašel jsi moc daleko. Já to dosvědčím!“

Vstal a praštil tužkou o stůl. A je to tu zase. Oko mu cukalo a ani chlad z otevřeného okna ho už nedokázal zklidnit. Navzdory ledovému vzduchu měl zpocené čelo. Opravdu to chtěl zvládnout bez zbytečných emocí. A zase se nechal takhle vytočit. Kvůli couře, kterou chtěl nechat vzápětí zapomenutou.  Vlastně mohl jí nechat něco spáchat a pak jí zabít. Možná jí mohl hodit na krk tomu policajtovi ze SWAT. Nebo nějak zařídit, aby se sešla se starostou a pak do toho vtáhnout ten SWAT...

Ne! Měl se držet původního plánu. Ale za to může on! Tenhle tady! Zavřel okno a zhasnul lampu. Už na něj nemusí svítit. Už není důležité, aby ho viděl. Naopak teď si přál, aby jeho někdo nezahlédl oknem. Protože za tohle, co se chystá udělat, se opravdu stydí.

„Nedosvědčíš. Ty už nic nedosvědčíš! A víš proč?“ Chytil ho oběma rukama a zvedl nad hlavu. Na odpověď nečekal. „Protože já tě teď rozervu na kusy, roztrhám tě na mraky a rozházím na všechny strany!“

Mezi lidmi měl pověst klidného a vyrovnaného člověka. Ale když ho chytil amok, bylo to jako by opustil vlastní tělo a díval se sám na sebe, jak zuří a trhá a hází kusy nešťastného archu papíru na zem a za skříň a do koše na odpad.

Nenáviděl ten pocit, kdy chtěl něco napsat, kdy cítil, že by mohl, ale nebyl schopen dát dohromady první větu. Nenáviděl to, když neměl inspiraci.

Koutek oka mu mocně tikal. Dýchal zhluboka a mezi prsty pouštěl na zem poslední útržky. Nevzdá to. Sáhl do balíku pro další papír a položil ho na stůl. Stisknul si ukazovákem koutek a pokusil se o úsměv.

„Tak co, zkusíme to spolu?“



--------------------------------------------------------------------------

Tak, hotovo. Pokud jste to někdo dočetl až sem, klidně trhejte. Budu za to vděčný.

V.


]]> Čantorka https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/603/cantorka Tue, 21 Oct 2025 16:53:40 +0000 Povídky Maya 603@/index.php?p=/discussions Případ lázeňského hosta https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/605/pripad-lazenskeho-hosta Tue, 09 Dec 2025 07:02:35 +0000 Povídky jerrymungo 605@/index.php?p=/discussions Cirkus https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/597/cirkus Tue, 31 Dec 2024 14:50:05 +0000 Povídky jerrymungo 597@/index.php?p=/discussions Cirkus Toho dne nebylo žádné představení. Pestrobarevné šapitó bez zářivých světel a girland, bez ruchu a výskání natěšených dětí vypadalo v podzimním počasí a ostrém větru smutně a uplakaně. Jen nad oběma nosnými sloupy uprostřed svítil veliký nápis Cirkus Grandioso a po tažných lanech se šplhali dva muži, kteří v nápisu vyměňovali nesvítící žárovky. I zvířata v pojízdném zvěřinci jako by věděla, že dnes mají volno, takže okolo byl klid. Muž v dlouhém tmavém kabátě s chlapcem v červenobílé zimní bundě, kteří přicházeli po cestě, se rozhlíželi okolo s překvapením v očích. „Vidíš, Ondro, já jsem ti říkal, že dnes se cirkus nekoná a všechno je zavřené. I klauni a artisté potřebují chvíli odpočinku.“ Chlapec se tvářil hodně smutně, rukávem bundy si utřel nos a s jakýmsi zvláštním výrazem se díval na svého otce, jako kdyby on mohl provést kouzlo, rozsvítit všechna světla a zaplnit cirkusové šapitó. „Tak pojď, alespoň se projdeme tady okolo a vyrazíme sem třeba zítra, to už určitě budou hrát.“ Prošli okolo cirkusového stanu, okolo maringotek, uzavřených vozů se zvířaty. Společnost jim dělala jen velká černobílá kočka, která je ostražitě zpovzdálí sledovala. Vzadu, hned vedle velkého prázdného červenobílého návěsu, na kterém byly obvykle složeny díly stanu stála malá, bílá obytná dodávka s decentním nápisem Cirkus Grandioso a obrázkem rozesmátého klauna. Na schůdcích u zadních dveří seděl starší, trochu shrbený muž, oblečený v pracovním overalu, pokuřující zakroucenou dlouhou dýmku. Vedle něj na posledním schůdku stála láhev s oranžovým obsahem, připomínající nejspíše pomerančový džus. Zvedl hlavu a trochu se zamračil. „Sem dozadu je vstup zakázán a dnes se stejně nehraje.“ Muž s chlapcem se omluvně usmál. „Nějak jsme si to špatně přečetli na plakátech… Víte, chtěl jsem tady svému synovi ukázat můj oblíbený cirkus už od mládí. Před dvaceti lety, když jsem byl já dítě, mne nikdo neudržel, když Grandioso přijel do našeho města, musel jsem jít… Byla to nádhera.“ Muž u dodávky pokýval hlavou. „Teď už to není, co to bývalo. Já pamatuji ty nejslavnější roky…“ zamyslel se. „Počkejte, “přerušil ho otec malého chlapce. „Dodnes vzpomínám na skvělou klaunskou dvojici, Duo Fratelli, moji největší oblíbenci. Kam se hrabali lvi a akrobati, vždycky jsem čekal na jejich výstup.“ Muž v dodávce se narovnal. „To vystoupení bylo první po přestávce a pak představení pokračovalo drezúrou lvů a tygrů, že?“ Zadíval se kamsi do dálky na hory v mlžném podzimním oparu. „To já jsem ta polovina dua Fratelli.“ Muž v zimním kabátě mu stiskl ruku. „Díky vám jsem měl skvělé dětství, dokonce jsem se v jednu dobu chtěl dát k cirkusu a být jako vy. Vaše číslo jsem uměl zpaměti a stejně jsem se pořád těšil, až se objevíte v manéži…“ Rozhlédl se po opuštěných maringotkách okolo. „A pak najednou cirkus Grandioso změnil program, nastoupili jiní klauni, a to už nebylo ono, viděl jsem je už pak jen jednou…“ Muž v dodávce pomalu vstal a zamyslel se. „Máte pravdu, naše číslo mělo obrovský úspěch. Procestovali jsme jedenadvacet států, všechno bylo nádherné. Spolu s mým bratrem jsme všechno vypilovali k absolutní dokonalosti. Já hrál na kytaru, v ústech foukací harmoniku, koleny jsem bouchal do činelů a levou nohou šlapal na paličku bubínku. A můj bratr mi stál na hlavě nohama vzhůru s houslemi v rukou.“ „A co se tedy stalo?“ „Dobrá, povím vám to, nakonec, už je to dlouhých pár let a všechno už je historie.“ Ukázal na malou lavičku. „Takže, bylo to tak skvělé, že mi stoupla sláva do hlavy, cítil jsem se jako král klaunů a mistr světa. A s úspěchem se spojovala i pomalá ztráta disciplíny a pokory. Zkrátka, začal jsem pít. Nejdřív jsem to úspěšně tajil, ale bratra jsem neošidil, ten mne znal jako svoje boty. Takže mi mnohokrát domlouval, dokonce mi i domluvil protialkoholní léčení. Hájil jsem se, že na moji preciznost to nemá žádný vliv, že naše číslo odehraji bez problémů. A jednou, bylo to v jednom městečku nedaleko Hamburku, se to stalo. Lauenburg, to jeho jméno nezapomenu až do smrti. Opět plné šapitó, každé číslo mělo obrovský úspěch, lidé vstávali, dupali, hvízdali… Vypadalo to chvílemi jako při fotbalovém utkání po vstřelení vítězného gólu. Všechno probíhalo tak, jak jsme měli nacvičené a jak jsme to už tisíckrát odehráli. Jenže, toho dne jsem měl v krvi nějakou tu desetinu promile. Namlouval jsem si, že mi to pomáhá k lepšímu výkonu. Ale tady stačila jen malá ztráta koncentrace a rovnováhy…“ Muž se na chvíli odmlčel. Zvedl hlavu a v očích měl slzy. „Promiňte, dlouho jsem o tom nikomu nevypravoval, občas se mi ten okamžik zjevuje v noci, když nemůžu spát. Prostě, ztratil jsem tu balanci a můj bratr se zřítil na zem. Kdyby se to stalo uprostřed manéže, asi by se toho moc nestalo, pád do pilin jsme měli také vyzkoušený mnohokrát, a nakonec by se to dalo prezentovat jako součást našeho čísla. Jenže, při své produkci jsme chodili okolo celého prostoru a on spadl hlavou přímo na nízké ohrazení okolo manéže. V publiku byl tenkrát lékař, ale i on už nemohl pomoci. Můj bratr si zlomil vaz. Zadržela mne místní policie. Hladinu alkoholu jsem tehdy měl přes jednu promile. To mi samozřejmě hodně přitížilo.“ Otec na lavičce pohladil svého syna po hlavě a očima vyzval bývalého klauna, aby svůj příběh dopověděl. „Dobrá. Bylo to moje poslední vystoupení. Cirkus odjel beze mne a já s policejním doprovodem dojel na hranice, kde si mne převzala naše policie. Bylo to smutné, protože mne vezli v jednom autě s bratrovou rakví… Soud mne odsoudil na tři roky do vězení za neúmyslné zabití. A přitížil mi ještě i ten alkohol. Prožil jsem si hnusné tři roky… Naštěstí jsem se dostal do věznice s mírným režimem, a protože se brzo rozneslo, co jsem zač a z jakého důvodu jsem se tam dostal, dalo se to vydržet. A pak jsem vyšel ven z vězeňských vrat, neměl jsem vůbec nic, v kapse pár korun a nejistou budoucnost. Víte, vůbec jsem neměl představu, jak se uživit, protože jsem se skoro celý život pohyboval v téhle branži. Při vší smůle jsem měl trochu štěstí, protože cirkus Grandioso náhodou hostoval v blízkém městě. Chtěl jsem se tam jen podívat, nakouknout přes plot, ale pár lidí z jeho osazenstva a personálu mne poznalo. Nikdo mi nic nevyčítal. Dostal jsem se až k řediteli, naštěstí tam zůstal ten původní, znal mne... Nabídl mi práci, kterou jsem hned přijal, protože cirkus bylo moje všechno. Všechno se změnilo. Jak říkám, klauni už byli jiní, s jinou, modernější produkcí a naše maringotka už byla jejich domov. Ale sehnali mi tuhle dodávku, přece jen, dá se v ní skromně bydlet. A funguji tady jako univerzální pomocná síla, občas se navléknu do livreje a trhám vstupenky, občas někde něco opravím, pomáhám při stavění a bourání šapitó… Prostě, jsem pořád u toho. Ale stejně, nezapomenu na ty krásné roky…“ Ztichl. Otec ho poplácal po rameni. „Pro mne budete stejně pořád ten skvělý hudební klaun v záři reflektorů a bouřící hlediště. Škoda, že už vás takhle nikdy neuvidím. A dvakrát škoda, že vás už neuvidí ani můj syn, vypravoval jsem mu o vás mnohokrát…“ Chvíli bylo ticho. Pak se starý klaun pomalu zvedl. „Možná, že bych vám vaše přání mohl alespoň zčásti splnit. Když chvíli počkáte…“ Zavřel za sebou dveře dodávky. Otec a syn čekali napjatě v tichu, které se tam najednou rozprostřelo. „Tati,“ syn zatahal otce za rukáv. Ve dveřích se objevil starý klaun. V ruce odřenou kytaru, na držáku okolo krku foukací harmoniku, na obou kolenou přivázané dva disky činelů a nesl stojánek s kolmým bubínkem a šlapkou. A na nose měl obrovský červený bambulovitý nos. Otec se synem se roztleskali a muž spustil světově známou skladbu Škoda lásky. Bylo to zřetelně neumělé a falešné, její autor by se asi mračil, ale u dnešního dvoučlenného publika měl obrovský úspěch. Skončil a po tvářích se mu koulely velké slzy. „Moc díky, potěšili jste mne…“ Nikdo ze tří lidí u bílé dodávky netušil, že ta neplánovaná produkce má ještě jednoho diváka. U pootevřených dveří jedné z maringotek, stojících trochu neuspořádaně vzadu za cirkusovým stanem, natřené na žluto a opatřenými nenápadnou ozdobnou visačkou Director stál menší, žoviálně vypadající muž s kulatou dobromyslnou tváří, ozdobenou mohutným knírem, oblečený ve starosvětsky vypadajícím proužkovaném obleku. Pokýval hlavou a zamyšleně si promnul bradu… Uplynuly dva roky, když se Cirkus Grandioso znovu dostal do tohoto města. Na nárožích visely velké barevné plakáty s obrázkem řvoucího lva a seznamem dalších atrakcí. „Podívej, tati, už jsou tu zas, půjdeme se podívat?“ Otec s dospívajícím synem se zastavil před jedním plakátem. „A proč, Ondro?“ Chlapec ukázal na plakát. „Tři Volcanos, přízemní akrobacie, Společná drezúra koní a lvů, Lodovico Fratelli, hudební klaun…“ ]]> z Tejna do Budějic https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/594/z-tejna-do-budejic Thu, 12 Sep 2024 16:47:39 +0000 Povídky albrtklin 594@/index.php?p=/discussions Tajemství zámku Hornsdale https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/572/tajemstvi-zamku-hornsdale Wed, 05 Apr 2023 13:39:14 +0000 Povídky jerrymungo 572@/index.php?p=/discussions Tajemství zámku Hornsdale Když se probírám svými zápisky o případech, u kterých jsem měl tu čest se svým přítelem být a zaznamenat je pro budoucnost, občas narazím na jeden z nejpodivnějších… Rok 1889 končil zvláštním, nevlídným počasím, kdy byl Londýn neustále ukryt pod podivným příkrovem mlhy a kouře. Žádný nový případ se už delší dobu neobjevoval a na mne a mého přítele Sherlocka Holmese padla zvláštní nálada. Holmes se zabýval psaním jakési monografie o rostlinných jedech indiánů Jižní Ameriky, občas se uzavíral do chemické laboratoře v suterénu a já jsem se alespoň na několik dní v týdnu vrátil ke své lékařské praxi. Můj mladý nástupce Walton Linden tomu byl rád, protože jeho mladá žena mu vyčítala večery, strávené v ordinaci místo u rodinného krbu. Samozřejmě jsem, pokud to moje praxe dovolovala, čas od času navštěvoval náš někdejší společný byt v Baker Street 221B a pokoušel se, jak to jen šlo, svého přítele rozptýlit příhodami ze své ordinace. Sherlock Holmes sedával jako obvykle ve své staré pohodlné lenošce, vykouřil velké množství silného hrubě řezaného virginského tabáku a poslouchal mne s přivřenýma očima, jakoby spal. „Milý Holmesi, praxe praktického lékaře v Londýně je pohříchu docela prozaická. Do ordinace mi chodí různí lidé, ošetřuji poraněné prsty, napravuji zlomené kosti při pádech nebo funguji jako zpovědník.“ „Vidím, Watsone, že i vy jste ustrnul stejně jako já,“ pokýval můj přítel neznatelně hlavou. Ukázal prstem okolo sebe, kde byla na podlaze porůznu rozházena odpolední vydání londýnských novin. „Případy, ať už lékařské, nebo kriminální, se nám vskutku úspěšně vyhýbají. Londýn je náhle k uzoufání nudné město.“ Nahnul se k malému stolku a po paměti pozvedl sklenici horkého sherry, které nám před chvílí přinesla věrná paní Hudsonová. „ Což se opravdu v celé metropoli a okolí neděje nic, co by Sherlocka Holmese zaujalo?“ „Vlastně nemáte pravdu, příteli, něco přece,“ zavrtěl jsem se v pohodlném křesle naproti praskajícímu krbu. „ Včerejšího podvečera jsem měl kromobyčejně zvláštní návštěvu v ordinaci.“ Holmes pootevřel jedno oko a upřel jej na mne. „Dobrá, vyprávějte.“ Zadíval jsem se do praskajícího krbu a na chvíli jsem se zamyslel, abych svému příteli vypověděl vše přesně, tak jak si to vždy přál. „Ano, a ta návštěva se týká i vás,“ poznamenal jsem. To Holmese zaujalo natolik, že otevřel i druhé oko a pomalu se ke mně otočil. „Včera, už když se venku začínalo šeřit, jsem ještě jednou nahlédl do čekárny, abych se přesvědčil, že všichni pacienti už odešli a já mohu odejít také. Ale nebylo mi to souzeno. U dveří stál štíhlý muž, jehož tvář halila široká obruba tmavého klobouku, takže jsem mu příliš neviděl do tváře. Byl oblečen v dlouhém, trochu zabláceném černém plášti a v ruce držel malý tmavý kožený kufřík. Na první pohled byl nervózní a jaksi netrpělivý, jak jsem usoudil podle jeho prudkých a neúčelných pohybů.“ Můj přítel projevil první známku zvýšeného zájmu tím, že sklenici s nedopitým nápojem odložil zpět na stolek vedle křesla. „Zajisté to byl některý z vašich pacientů, trpící neurologickou poruchou.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Nikoli, příteli. Toho muže jsem určitě viděl poprvé v životě a na první pohled se nezdálo, že by bylo nutné nějaké ošetření jeho akutního zdravotního stavu, takže jsem usoudil, že případný zdravotní problém bude asi nějakého jiného, spíše psychického než fyzického rázu.“ Holmes se lehce pousmál a mrkl na mne spod staženého obočí. „Dobrá, milý Watsone, můžete působit nejen jako lékař, ale opravdu i jako zpovědník.“ „Holmesi,“ ohradil jsem se trochu prudčeji, než jsem měl v úmyslu. „Ten muž dozajista potřeboval pomoc.“ Holmes se natáhl ke stolku pro další porci svého nahrubo řezaného dýmkového tabáku. Pak se upřeně zahleděl ven z okna, na pravou londýnskou mlhu a tmu zároveň. „Stále jste mne, příteli, neseznámil s tím, jak právě já figuruji v tomto navýsost zajímavém vyprávění.“ Detektivův smysl pro černý humor byl v téhle chvíli naprosto zřetelný. Pokračoval jsem, ještě trochu uražen zlehčujícím tónem svého přítele. „ Nejprve se nejistě otázal, zda je dobře v ordinaci doktora Watsona, i když mohl vidět velkou mosaznou tabulku s mým jménem na dveřích čekárny. Když jsem přisvědčil, zřetelně si oddechl. Bohudíky, vydechl, a pokračoval, zda by bylo možné se s vámi setkat a vypovědět svůj příběh, jak prohlásil, nejlepšímu detektivovi na britských ostrovech.“ Holmesova tvář, zahalená v namodralém dýmu vyjadřovala samolibé uspokojení. „Vida, pověst o mých nepatrných úspěších na poli potírání zločinu se opravdu roznesla i mimo metropoli.“ „Počkejte, Holmesi, jak víte, že není z Londýna? Neznáte ho a ani nevíte, o koho se jedná!“ Vyskočil jsem z křesla. Můj přítel na mne potutelně hleděl. „Vy sám jste mi to řekl a já si jen jednoduše složil všechno dohromady. Osamělý muž, který chodí večerním Londýnem, oblečen v cestovním, nepříliš čistém plášti a s kufříkem v ruce. Žádný z londýnských občanů by v této době nevyšel po setmění sám do ulic.“ Měl pravdu, ostatně jako vždy. Případ s dosud nevypátraným sériovým vrahem, který řádil v londýnských ulicích v loňském roce, skýtal mnoho dohadů a podezření. Opravdu, jakmile v londýnských ulicích zaplály pouliční lampy, neobjevil se tu téměř žádný osamělý člověk. I já jsem svou ženu, pokud mi praxe dovolila, doprovázel z návštěv jejich přítelkyň. „Ten váš tajemný žadatel o audienci u mne dorazil určitě z venkova a pravděpodobně šlo o záležitost natolik vážnou a důležitou, že riskoval večerní návštěvu. A šlo o záležitost spěšnou, protože něvěnoval pozornost ani svému plášti, zablácenému z věčně špinavých londýnských ulic.“ Holmesovy oči začínaly pomalu zářit onou skrytou energií, podobně jako když se lovecký pes chystá na honbu za zajícem a napíná vodítko, aby už už vyrazil za kořistí. „Dobrá, co bylo dále?“ přimhouřil oči a jeho pohled se upíral jakoby skrze mne. Jeho mozek dozajista začínal kombinovat. Zamyslel jsem se. „Bylo to trochu podivné. Nechtěl mi prozradit svoje jméno s tím, že v této věci není důležité. Navrhl jsem jí, aby se obrátil na policii, učinil oficiální oznámení a doporučil jsem mu rovnou našeho přítele, inspektora Lestrada. Odmítl to s tím, že policie, natož londýnská, s něčím podobným nebude ztrácet čas. A požádal mne, zda by se mohl s vámi setkat dnes v sedm hodin večer. Chvatně poděkoval a než jsem se stačil zeptat na nějaké podrobnosti, slyšel jsem jen klapot jeho podpatků na schodech dolů chodbou. A to je tak asi vše.“ Holmes opřel hlavu o pokrčené ruce s propletenými prsty, což byla známka vrcholného soustředění. Nerušil jsem ho a zamyšleně kroužil sklenicí se zbytkem chladnoucího sherry, hledíce do skomírajících plamenů v krbu. „Trochu zvláštní, jestliže kdosi, kdo je natolik rozhodný, že se odkudsi vydá na cestu do Londýna, prochází se jeho ulicemi po setmění a poté vyhledá právě vás, alespoň nenaznačí, jakého druhu se ten jeho problém týká.“ Sáhl do náprsní kapsičky u vesty a vyňal kapesní hodinky. „Dobrá, už se dočkáme, pokud je ten váš tajemný návštěvník dochvilný, milý Watsone.“ Nadechl jsem se k odpovědi a právě v tom okamžiku byl slyšet z přízemí domu podivný hluk a vzrušené hlasy. Na dveře našeho pokoje zaklepala těžká ruka a než jsme se oba nadáli, dovnitř vtrhl obrovský, růžolící muž s kožešinovou čepicí na hlavě a v dlouhém, těžkém kabátě, třímající v ruce velký drožkářský bič. Za ním do pokoje nahlížela naše dobrá paní Hudsonová s poněkud nešťastným výrazem ve tváři. „Promiňte, ale ten pán prý s vámi musí nutně mluvit…“ Holmes se na mne s úsměvem obrátil. „Obávám se, příteli, že toto vskutku není osoba, kterou jsme očekávali. Pan Langdon, nemýlím-li se?“ obrátil se na našeho nečekaného návštěvníka. Muž se zarazil. „Vy mne znáte?“ Holmes lehce nadzdvihl obočí. „Před časem jste nás vozil celé jedno odpoledne po Londýně. Vyšetřoval jsem tenkrát případ Stocktonových diamantů a potřeboval jsem být rychle na několika místech téměř současně…“ Drožkář Langdon se plácl mohutnou rukou do čela a zeširoka se usmál. „Pravda, pan Sherlock Holmes, detektiv! Mohlo mne to napadnout hned!“ Můj přítel se lehce zamračil. „Možná byste mohl dodat – nejlepší britský detektiv…“ Zasáhl jsem včas, pro jistotu. „Ale dobrý muži, my právě očekáváme jednu ohlášenou návštěvu…“ Drožkář se na mne obrátil s nasupeným výrazem v neholené tváři, takže v té chvíli trochu připomínal buldoka. „Určitě toho darebáčka, kterého jsem vezl! Zastavil mne před hotelem U srdce a sekery a chtěl dovézt co nejrychleji do Baker Street 221B. Vyrazil jsem tedy po Park Lane a těšil se na dobrý výdělek, dnes večer to je docela bída, nikdo se na ulici neobjevuje. A když jsem dorazil s unaveným koněm před váš dům a houkl na něj, že jsme na místě, zjistil jsem, že moje drožka je prázdná. Utekl mi! A místo zaplacení jízdy mi tam nechal jen tuto obálku.“ Odfoukl si a rozhořčeně zakoulel krví podlitýma očima. Můj přítel se po světlešedé malé obálce rychle nátáhl. „Kolik vám váš pasažér tedy dluží?“ otázal se ještě před tím, než ji otevřel. Pan Langdon se na okamžik zamyslel. „Až sem by to dělalo dobrých sedm šilinků…“ Sherlock Holmes se otočil k malému kuřáckému stolku a z malé porcelánové dózy odpočítal několik mincí. „Tady máte deset, za vaši námahu.“ Drožkář se zarazil a pak se trochu usmál. „Moc děkuju, pane Holmesi,“ pokusil se o jakousi úklonu. „A teď mi ještě řekněte něco o vašem zákazníkovi,“ vybídl ho Holmes. „No, moc jsem si ho neprohlížel. Dlouhý, v tmavém cestovním kabátě, klobouk a kufřík v ruce… Ale vypadal, jako kdyby se něčeho bál, nebo před něčím utíkal. A zmizet mi z drožky, to se ještě nikomu nepodařilo.“ Sherlock Holmes se pousmál. „Mohu vám jen doporučit, abyste si napříště lépe vybíral své cestující. Děkuji vám a budu-li zase někdy potřebovat drožku na celý den, určitě vás vyhledám.“ „Děkuju vám, pane Holmesi, stávám pravidelně na Trafalgarském náměstí...“ Za drožkářem Langdonem už dávno zaklaply dveře, ale můj přítel stále zamyšleně hleděl na trochu pomačkanou našedlou obálku. ]]> Kratší povídky https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/588/kratsi-povidky Mon, 15 Apr 2024 12:17:37 +0000 Povídky CHRPA 588@/index.php?p=/discussions Ústřední téma – Vánoce https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/584/ustredni-tema-vanoce Wed, 06 Dec 2023 16:43:39 +0000 Povídky CHRPA 584@/index.php?p=/discussions Ve škole jsme dostali napsat jakýkoliv krátký text na téma Vánoce. Já jsem s tím svým docela spokojená (on tvůrčí blok zařídí, že jste spokojeni s lecčím :) ) a vzhledem k tomu, že už jsem sem dlouho nic nepřidala, říkala jsem si, že se pochlubím. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jakmile se dveře vagonu otevřely, vletěly jí do obličeje drobné sněhové vločky. Z vlaku vystoupila opatrně, aby neuklouzla na namrzlém nástupišti. Zastávka byla úplně prázdná – utopená v tichu a měkkém světle pouličních lamp. Pomalu zamířila k nádražní budce a za zády slyšela dunění odjíždějícího vlaku. Odložila si kufr, a aby se zahřála, začala obcházet celé nástupiště ve spirále. S úsměvem pozorovala svoje stopy ve sněhu. Nečekala dlouho, ale v čase zpomaleném bílou pokrývkou se to zdálo jako věčnost. Příjemně strávená věčnost, jistě, přesto ale byla ráda, když uslyšela tichou melodii vánoční koledy. Rozběhla se zpátky ke svmu kufru, u kterého stála vysoká postava v kabátě, a už po cestě se přidala k jeho broukání. Prokřehlé ruce vklouzly jedna do druhé. Oba se, během té doby co se neviděli, měli dobře. Její kočka se konečně zase našla. Jeho bratr se vrátil z internátu. Jak si dovoluje nemít přečtenou knížku, kterou mu půjčila před dvěma měsíci? Ví, že planými slovy tohle pochybení nejspíš neodčiní, ale chyběla mu. Ale vždyť on jí taky moc chyběl. Za veselého hovoru se vydali domů. Čerstvě napadaný snih jim křupal pod nohama a čím dál huňatější vločky sa usazovaly na jejich ramenou. Osvětlená okna domů na ně poblikávala vánočními stromečky. Čas se zase pomalu dal do pohybu. ]]> Jiří Krátké povídky https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/578/jiri-kratke-povidky Wed, 11 Oct 2023 08:38:12 +0000 Povídky Jura 578@/index.php?p=/discussions Pandořina skříňka https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/551/pandorina-skrinka Sun, 11 Apr 2021 18:50:17 +0000 Povídky Alex Mysse 551@/index.php?p=/discussions Skříňka byla prázdná. A do ní s vytřeštěnýma očima hledí Pandora, která začíná velice tiše plakat. Jen její rty prozrazují, že neslyšně do čerstvého větru šeptá modlitbu bohům, kteří ji měli přijít zachránit. Padá k zemi. Instinktivně se tiskne k mramoru - jako by ji snad mohl ten mrtvý kus kamene ochránit - ale kámen byl jen volně usazený v písku a mahagonová skříňka jí teď padá k nohám. Srdce jí vynechalo, když si všimla, že to není její skříňka. ------------------- Možná z takových úryvků jednou vznikne povídková sbírka "Příběhy plné zklamání." Vtip bude v tom, že každá část bude takhle zajímavý kousek příběhu - ale bez konce a bez jakékoli šance na pokračování. Slovy klasika: Ach, jak já miluju svůj stupidní smysl pro humor :)]]> Ani bláto, ani kaluže https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/568/ani-blato-ani-kaluze Sun, 04 Dec 2022 13:48:22 +0000 Povídky CHRPA 568@/index.php?p=/discussions Ani bláto, ani kaluže Byl krásný jarní den. Ptáci zpívali, v trávě rozkvétaly sněženky a ve větvích stromů skotačily veverky. Do úplně stejného jarního dne se probudila malá provizorní pevnost v horském průsmyku. Tady ale ani zdaleka nepanovala tak radostná a uvolněná nálada, právě naopak – atmosféra houstla potlačovaným strachem a horečnou činností. Ne, opravdu nebylo potřeba zametat kolem ohniště. Ne, opravdu k ničemu nebylo pořád dokola brousit už tak ostrý meč. Ne, nebylo – ale bylo to jednodušší, než se zabývat tím, co přijde za pár hodin. Daria pečlivě zametla do rohu poslední větvičky. Na ohništi jí mezitím začala vřít voda na čaj. Zrovna ji chtěla přelít do dvou hrníčků, když z nejvyššího místa hradeb seskočil její společník Lukar. V ruce držel meč a brousek. „Má královno-“ začal, ale Daria ho nenechala větu dokončit: „Královna jsem přestala být ve chvíli, kdy jsme opustili hrad. Říkej mi Dario, prosím. Teď už na titulech nezáleží.“ „Ale-“ „Jestli se z tohohle dostaneme, můžeš mi říkat jak chceš. Prozatím to ale ber jako můj poslední rozkaz.“ Lukar ještě na moment vypadal, že bude protestovat, nakonec ale trochu rozpačitě sklonil hlavu na znamení poslušnosti. „Z hradby je dobře vidět do tábora. Už jsou vzhůru,“ řekl tlumeným hlasem. „To tu budou tak za hodinu a půl,“ odhadovala Daria. „Ví, že ji, nikam neutečeme, tak nemají důvod pospíchat." Podala Lukarovi hrnek plný horkého čaje a na chvíli bylo úplné ticho utopné v bylinkové vůni. „Takový krásný den…“ zamumlala Daria jakoby sama pro sebe. „Člověk by čekal, že v takové chvíli začne lít jako z konve a že prolitá krev se smísí s deštěm v blátě a kalužích… Máš strach, Lukare?“ zeptala se najednou. „Hádej,“ odpověděl měkce. „Ty snad ne?“ „Mě hlavně mrzí, že jsem nedokázala rozpoznat nebezpečí včas. Královna má mít oči a uši všude,“ pokrčila rameny. „Navíc tím přijde vniveč všechna tvá práce a životy tvých mužů.“ „Byli to dobří bojovníci i kamarádi,“ přikývl Lukar. „Osobní stráž jste byli vskutku ukázková,“ usmála se. „Musím ti poděkovat, určitě je to i tvoje zásluha, že jsem zůstala naživu tak dlouho.“ „Mluvíš, jako bys už byla mrtvá“ „A nejsem?“ zeptala se Daria a v očích se jí objevil trochu šílený lesk. „Pravda,“ odpověděl velitel osobní stráže a po tváři se mu rozlil úsměv. „Ale jestli je tohle konec, alespoň jich vezmeme co nejvíc s sebou.“ Daria místo odpovědi vzala do ruky krátký luk a jistota, se kterou ho držela prozrazovala, že naprosto přesně ví, co dělá. A pak už mohli jen sedět- Ozvalo se řechtání válečných koní a Daria s Lukarem bok po boku vylezli na hradbu. Při pohledu na menší vojsko se mladá královna rozesmála: „Trochu nás přecenili, nemyslíš?“ „Ne, nemyslím,“ odpověděl Lukar. „Řekl bych, že to množství odhadli naprosto přesně. Nejspíš už tě viděli střílet.“ Daria vypálila první smrtonosné šípy. Byl krásný jarní den. Nad rozbořenou provizorní pevností létali ptáci a vesele zpívali. V trávě před rozvalenou hradbou kvetly sněženky. Žádný déšť, ani bláto nebo kaluže – ty přijdou až za dva měsíce, kdy nad krajem převezmou vládu letní bouřky. Ale to už bude trochu pozdě, nemyslíte? ]]> Rorýs a Lištička https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/567/rorys-a-listicka Sun, 13 Nov 2022 16:17:14 +0000 Povídky CHRPA 567@/index.php?p=/discussions Rorýs a Lištička Jenom tak procházel kolem, ale nedokázal odolat, aby se nepodíval blíž. Křovím se prodral až do potemnělé zahrady. Nebylo to poprvé. Uprostřed pečlivě zastřiženého trávníku seděla desetiletá dívka a plyšový králík. Zpívala. „Nikdo si nezpívá a nikdo netančí, jen malá lištička schovaná v bodláčí.“ Odmlčela se. Musela slyšet, jak kolem Rorýse zašustily větvičky. Zrazilo ji to, ale neměla strach – poznala krok svého neviditelného návštěvníka, který nikdy nikomu neublížil. Nebylo to poprvé. „Hrůzu ze světa má zrzavá lištička, kdo by se jí divil, když je tak maličká.“ Jednoduchá slova písně, kterou tady znal skoro každý, dostávala s jejím hlasem něco nového. Magii, význam? Možná oboje dohromady, nebo taky něco úplně jiného. Pravda byla taková, že se to krásně poslouchalo. Rorýs nikoli poprvé přemýšlel, jaktože ji ještě nezná celý svět. Nejspíš to bylo tím, že nikdy nezpívala, když u toho někdo byl – králíci a cizici schovaní v keřích se očividně nepočítali. I když byla ještě dítě, Rorýs ji upřímně obdivoval. Každý den ve stejnou dobu se se svým plyšákem vydala na zahradu, kde mu zpívala nebo vyprávěla příběhy. Ty vymýšlela za pochodu, nebyly nijak dlouhé ani složité, ale opět měly v sobě něco, co posluchače nutilo dávat pozor až do konce, smát se, nebo i plakat. Písně neskládala. „Přestože ten strach má, lištička zpívá dál, ta liška statečná, klaněl by se jí král.“ Protože Rorýs neznal její jméno, kvůli téhle písni jí sám pro sebe říkal Lištička. Slyšel ji od ní tolikrát, že to byla první věc, která se mu ve spojení s ní vybavila. Píseň skončila a dívka ztichla – přemýšlela. Její další slova přiměla Rorýse zatajit dech. Byla určená jemu. „Daleko za obzorem žije jedno stvoření, které nikdy nevystupuje na světlo. Nikdo neví, odkud přichází, ani kam se vrací. Jasné je jenom to, že miluje zvuky hlasu. Třeba je to i proto, že samo hlas nemá – už je to dávno, co ho někdo slyšel promluvit, zazpívat nebo zakřičet…“ ]]> Povídka Enneagramového typu: Den zn. originál (1/9) https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/543/povidka-enneagramoveho-typu-den-zn-original-1-9 Fri, 28 Aug 2020 06:40:50 +0000 Povídky Airine 543@/index.php?p=/discussions DEN ZN. ORIGINÁL Popojížděla zacpanou Prahou a nadávala si, že není schopná jet metrem jenom proto, aby její rána nezačínala stejnou podzemní šedí jako u zbývajícího milionu Pražáků. Před dvěma lety si koupila auto, aby každý start jejího dne byl jedinečný. S čajíčkem do termohrnku a punčochovou nožkou z Calzedonie vstoupit do oranžového Fiatu Beetle a dorazit do práce o čtyřicet minut moudřejší díku našlapenému podcastu o life hackech. Představa to byla pěkná. Naplnění nulové, takže výsledný efekt na stejné ose přímky. Z dojíždění byla unavená, nestíhala snídat, často si ani uvařit ten pitomý čaj. Začínala tak Prahu pomalu, ale jistě nesnášet. Ani nepohodu, která se ráno za ránem stávala jejím železným rituálem, místo pečiva s medem, by ale nevyměnila za tramvaj! Už teď bylo jasné, že pondělní poradu bude muset zase posunout až “na desítku”. Poslala zprávu kolegyním přes Slack a řekla si, že tentokrát nedovolí nervičkám, aby se chvěly a ovládne je. Zapnula youtube a hledala moudrou přednášku, která by jí prozradila, proč se jí to děje. Na červené zkoušela zadávat slova jako nahled, význam ranní zácpy, meditace, zklidnění. Nakonec vybrala spot s názvem Pro zklidnění emocí, který měl nejmíň ezo obrázek. Když ale parkovala před kanclem, byla ještě víc vzpruzelá, protože to jediné, co se během 34 minut dozvěděla, bylo, že má pozorovat svůj dech a cokoliv, co dnes přijde, vítat s klidným úsměvem na tváři. Že pak prý přijde ta totální svoboda. No bezva! Zabouchla za sebou dveře silněji, než bylo nutné a dala tím sama sobě jasně najevo, co si o youtuber-myslitelovi myslí. Minula výtah. Zásadně jím nejezdila. To dělali všichni. Když kráčela po schodech do sedmého patra a přemýšlela, proč všechen její vnitřní klid a pocit bezpečí končí ve chvíli, kdy vysune svou nohu zpod peřin a dotkne se chodidly zeleného koberce z Ikei. Proletět levandulovou koupelnou, mrknout na přetékající koš s prádlem a slíbit si, že večer už ho fakt zklividuje. Pokusit se ignorovat něco, co dřív připomínalo kytky, které byly jejím snem o domově a smutně hodit okem na designovou porcelánovou varnou konvici. Stejně jako její wifi smutně vyslat signál v podobě toužebného přání k vesmíru, aby zítřek byl už fakt jiný a stihla si zalít alespoň mátový čaj Mark & Spencer a osladit si ho domácím medem. Toť byly její ranní souboje s časem. Čtvrteční ráno zasune do šuplíku s názvem „nepovedené“ a rozhodne se své denní štěstí vsadit na kofein. Zatímco čeká, až se její modrý hrnek s pozlaceným okrajem zalije dvojitou dávkou espressa, přemítá, zda by nebylo na čase si pořídit nějakou tu “paní Magdu”, aby jí v bytě neumíraly i kaktusy. Idylky spojené s kytkami se pořád ještě nechce vzdát. Navíc trochu totiž tušila, že dnešek bude dalším potvrzením toho, že bez nachystaného prádla v pračce, jsou i ty nejvíc smart spotřebiče, díky kterým se dají ovládat z mobilní apky na dálku, totálně k ničemu. Nespresso to jistí! Hodí plastovou kapsli do koše. Ty jí srdce fakt netrhají. Chce věřit, že to někdo (hodně podobný Cloonymu) „tam nahoře“ skutečně třídí, a ne se patlat ve vinně, že přispívá k zániku planety. Posílá jednou ročně štědrou částku na záchranu šimpanzů v pralese, a to ji pro pocit solidarity se Zemí bohatě stačí. Alice se otočí, aby pověsila svůj zelený podzimní kabát na kovové ramínko, které připomíná točícího se hada a ztuhne. Na věšáku zpravidla visí všelijaké, v jejích očích nemožné, pršipláště. Nejčastěji šedé nebo černé. Výjimkou je kabát Ivy, který je pískově žlutý, ale ten je jen z H&M. Teď tam ale mezi tou sychravou snětí visí i jedna identická kopie JEJÍHO kabátu. Rozbuší se jí srdce. Její obličej se promění ve slídivého Gluma a mrštným pohybem, který by jí záviděla i ještěrka, zkontroluje štítek. JE TO DESIGUAL!!! A dokonce ještě o číslo menší…Přehodí si svůj kabát z pravé paže na levou a zoufale kouká na věšák, jako by tam už nebylo místo na ten její. Přešlápne nervózně z nohy na nohu a s hlavou zarytou do země stojí na místě, jakoby ji někdo nohy zalil do betonu. Za žádnou cenu tady ten svůj zelený poklad nenechá viset! Potřetí si jej přehodí z pravého předloktí na levé a málem se při tom polije kávou. V ten moment si vzpomene na ranní přednášku. Zavře oči a zhluboka se nadechne. Zadkem velikosti třicet osm si otevře skleněné dveře kanceláře, kde sedí s dalšími čtyřmi kolegyněmi. Nebo že by ode dneška s pěti? „Alice, tohle je Monika, naše nová posila na copywriting,“ Iva jí představí drobnou hubenou zrzku, která připomíná mladší a pihatější verzi Anny Geislerové. Ten kabát musí být její! „Čau, já jsem Monča,“ podá jí ruku ta usměvavá novinka, co vypadá, že asi bude dost v pohodě, a tím Alici dokonale dráždí. Navíc jí tenhle nový ženský element totálně rozhodil scénář jejího rána. Rutina Alici běžně pekelně děsí, ale zároveň i ona potřebuje mezi svými úhybnými manévry před obyčejností, najít určitou formu řádu, aby sem tam pocítila i kousek klidu. „Alice,“ usměje se na ni a doufá, že si zrzka nevšimne, že mají stejný kabát. Hned zítra si půjde koupit nový! „Tak tady vítej, snad se ti u nás bude líbit.“ „Zatím je to tu super!“ „Ještě neříkej hop, na rozmyšlení máš tři měsíce,“ mrkne na ni a její hlas slibuje, že určitě můžou být kamarádky, když bude Monika chtít. „Jasně,“ mrkne na ni zpátky a z jejího sebevědomí je Alici jasné, že tahle žena přesně ví, proč tady je a co chce. „Ivi, máš krabičku?“ „Ne, jdu s tebou na oběd.“ „Prima, tak já něco objednám.“ „Jasně, tak v jednu.“ Alice si nikdy nenosila domácí jídlo a zásadně neobědvala v místní jídelně. Měla už účet u všech pražských donáškových služeb s jídlem a každý den si objednávala odjinud podle toho, na co měla zrovna chuť. Na seznamu měla pouze 3 restaurace označené hvězdičkou, které tak patřily mezi výjimky, odkud ráda objednávala znovu – Prvotřídní Puzzle salad, křupavá Pizza Bravo a nejoblíbenější asijský podnik Ha Noi. Alice ještě prohodila pár slov s Katkou, Bety a Janou o jejím předchozím večeru v baru. Při vyprávění se snažila být tajemná jako barman, co jí včera míchal koktejl, aniž by jí řekl, co do něj dal, a pak ji nechával hádat. Holky byly ho-to-vé z jejího zlatého pravidla, které jim loni na vánočním večírku u punče prozradila. 21:00 přijít do baru. Mít rezervovaný stůl pro dva. Počkat s drinkem do 21:15 na kolegu. 21:20 se rozhodnout, že už nečeká a objednat si. 21:25 dostat smsku, že kolega nedorazí. Smutně se číšníkem nechat přesunout na bar, aby zbytečně neblokovala stůl pro dva. Během těchto dvaceti pěti minut si vyhlídnout objekt a lítostivě blonďákovi nebo brunetovi povyprávět svůj opuštěný příběh. Cíl: zmizet z baru ve 23:00. Ideálně s číslem, na které se může ozvat a v žádném případě za sebe neplatit ani první drink. „Tak kohos včera sbalila?“ „Tomáš, 185, černovlasý medvídek,“ zjistila, že v Praze nikdo nenechá smutnou holku na baru dlouho sedět samotnou. „A?“ Její odpověď byla vždycky stejná. „No, mám jeho číslo, tak se mu třeba ozvu.“ „A co jste pili?” „Klasiku, Long Island, můj oblíbený,“ otvírala noťas a odpovídala s lhostejností v hlase, ale oči se jí u toho třpytily jako dva diamanty. Za ty roky to pro ni už byla rutina. Rutina, která ale neztrácela na barevnosti proto, že chodila pokaždé do jiného baru, druhý drink si dávala vždy jiný a pokaždého ho pila s jiným mužem. Bez čísla odešla jen párkrát – nikdo neodolá. Nepodstrčit hnědooké krásce telefon? Do kabelky. Náááhodou do kapsy od kabátu. Ti opilejší za triko. Vždycky slíbila, že se ozve. Nikdy to neudělala. To by byla jako většina holek s hloupých filmů. Co s nimi teda dělala? Koupila si kulaté akvárium a každou středu večer, kdy ji Uber vyhodil před bytem, do něj lísteček hodila. A když se jí pak kolegyně ptaly, jestli se borcovi ozvala, odpovídala, že neměla čas. „Too busy baby,“ ve skutečnosti za tím ale bylo něco jiného. Příchod do baru v ní probouzel adrenalin. Cítila vzrušení jako když se chystávala do tanečních. Cítila se mladší. Představovala si, že do baru vstupuje po červeném koberci. Flirt, někdy i intimnější povídání jí dosytily pocit „jsem pořád žádaná“ a utvrdily v tom, že „až se rozhodnu, můžu si vybrat a mít s ním rodinu“, po které toužila. Odcházet vždy ve 23:00, nejpozději 23:15. se rovnalo se to potřebě „neztratit kontrolu nad situací“, a pak ještě druhou věc – nezávislost! Hlavně nebýt závislá na žádném chlapovi, abych mu musela cokoliv na oplátku dávat já. Všechno, co potřebuju, jsem se naučila dát si sama!! Pokaždé, když odjíždím taxíkem z baru, na patnáct až třicet minut se všechno kolem zastaví a pod tím alkoholovým opojením se uvnitř nebezpečně všechno třese. Někdy ty otřesy způsobuje fakt, že stárnu a třeba nakonec zůstanu fakt sama. Jindy, když míjíme výhled na Pražský hrad, vnímám na hrudníku takovou divnou klec, kam jsem pečlivě zamkla vlastní sexy masku. Vím, že ta škraboška dřív nebo později popraská, a mě to bude pekelně bolet. Každou středu ale tyhle myšlenky umlčí pípnutí mailu, oznamující stažení částky za Romana, Pepu nebo Erika. Když mě taxikář vysadí před domem, zakážu si o tom dál přemýšlet. Hodím do akvárka číslo týpka, kterému se nikdy neozvu. Tím moje snahy o navázání kontaktu zase na týden končí. A zítra mě bude čekat zase jen ten klasický pracovní to-do list. Zapnula si noťas a usrkla studené kávy. Nějak se ten den nemohla soustředit. Myslela na mámu a na knížku, kterou ji to odpoledne přinese. Bude mít radost. Pročítala e-maily, ale když u desátého zjistila, že neví, o čem je těch devět předchozích, otevřela svůj menstruační kalendář, aby si ověřila, že na nesoustředěnost má nárok. Neměla. Podle apky byla v kreativní fázi, takže měla střílet jeden lepší marketingový text za druhým, což se ale nedělo. Její podráždění narůstalo. V jedenáct své snažení vzdala a začala přemýšlet, co si dá k obědu. Vybrala sushi, ať jí to sluší a objednala jedno i Ivě a přibrala k tomu pět donatů pro kolegyně. Pro jiná oddělení firmy byla Alice „ta namyšlená“ s dokonalým obličejem i bez make-upu, která navíc vůbec není hloupá, ale tak schopná, že dokázala vést celé marketingové oddělení způsobem, že firmě významně rostly zisky. Jediný, kdo ji měl doopravdy rád byly „její holky“, protože ty znaly i tu opravdovou Alici. Byly spolu několikrát v Alpách, opily se ve vinném sklípku a poblily se na centrifuze ve Vídni. Alice se mimo kancelář vždycky totálně uvolnila a chovala se jinak. Cítila se jako víla, která si zase může rozpustit vlasy a svobodně tančit. S trochou alkoholu si pak většinou dovolila sejmout i vlastní masku a poodhalit holkám svůj vnitřek. Ty tak moc dobře věděly, že pod parádní postavou třicítky se skrývá osamocená žena, která touží po uznání, je nejistá a sama. Nebyla to ale jen lítost, díky které měly Alici tak rády. Alice měla v životě dvě slabosti. Krásné věci a hluboké rozhovory. Její kombinace barev, materiálů a značek navenek působily, že ji zajímá jen, jak se obléká, ale stejně jako svůj Desigual kabát za šest tisíc, milovala i sezení u dobré kávy s každou z nich a povídání si o opravdovějších věcech, než byl direct e-mailing a procenta obratu. Když naslouchala se svým kapučínem Katčiným hádkám s manželem, z očí jí čišela laskavost, které byla i přes tvrdou a výkonnou dračici v sobě chopná. V marketingových vodách byla žralok, ale jinak dokázala rozumět všemu, co ženy prožívaly – Janiným nedodrženým zásadám při hubnutí, i Betiným nerozhodným pokusům o to, jakého muže si vybrat ze všech chlapů, co ji chtěli. Nejradši z holek měla ale Ivču. Jen té se dokázala otevřít i bez alkoholu. „Hej Ivi, já si připadám fakt nemožná…,“ svěřila se jí u společného oběda, za který si od ní odmítla vzít peníze. Měla dnes silnou potřebu udělat dobrý skutek, aby si nepřipadala tak špatná a ranní extra pětistovka, kterou poslala na děti do Afriky nepomohla. „A proč prosím tě?“ „Úplně mne dneska rozhodil ten příchod Moniky. To nařídil šéf?“ „Jo, prý příští měsíc přibydou zakázky a chtěl předejít tomu, že se z toho Katka bude zase hroutit.“ „Tak na ten měsíc bych mohla pomoct i já, ne?“ „Máš toho myslím taky dost, ne Al?“ měla Ivu ráda pro její klid, se kterým mluvila a za to, že se jí jako jediná netoužila vyrovnat. Byla obyčejná a byla s tím v pohodě. Alice věděla, že Iva zase hltá její živelnost, se kterou uměla rozhazovat radost kolem jako vánoční konfety, když se dobře vyspala. Zároveň to byla přesně ta žena, ke které se mohla přijít vyplakat, když jí všechno začne padat na její mezonetový byt. Alice si utřla ruce od wasabi a otočila podala sójovku Ivě. „Víš, co mně nejvíc štve?“ Iva si poposunula černé brýle s tlustou obroučkou, aby bylo zřejmé, že ji plně naslouchá. „Že tady vůbec nejde o šéfa, ani o Moniku, ale o ten pitomý zelený kabát!!!“ „Cože???“ Ivě vypadl losos obalený v sezamu zpátky do krabičky. „Já jsem dneska úplně zamrzla, když jsem viděla stejný kabát jako ten můj, no a když jsem vešla do kanceláře, kde jste se všechny smály, úplně mě jímala hrůza, že bude Monika třeba lepší než já a budete ji mít radši, než mně…“ „Co šílíš, prosím tě? To je pěkná blbost!“ „Jo, to vím objektivně taky, ale subjektivně prožívám zase tu stejnou úzkost, co dřív...“ „Jen dneska?“ „No, teď se párkrát objevila…častěji…“ „Aličko,“ Ivča ji chytla za ruce, protože už věděla, co v takových chvílích potřebuje. „Máme tě rády se zeleným, modrým i šedým kabátem,“ Alici začaly téct slzy. „A nejsi tady sama a nikdy pro nás nepřestaneš existovat, jasný?“ Alice mlčky kývla a utřela si rozmazanou řasenku. „Jdu na vzduch jo…zkur***** táta.“ Po obědě holkám rozdala donaty. Ivě vanilkový – připomínal jí dětství. Sobě bezlepkový, aby nepřibrala. Katce s růžovou polevou – byla to její oblíbená barva. Bety s kinder buenem, protože to byla její největší slabost. Janě slaný karamel, protože ten byl ze všech nejsladší a ona na cukru maximálně ujížděla. A zrzavé novince skořicový, protože nic originálnějšího ji nenapadlo. „Seš božská! Díky Al!“ zpívaly jí holky ódy. Usmála se na ně a olízla si ulepené prsty, když každé z nich donut naservírovala na talíř. Měla z toho upřímnou radost v břiše, ale na hrudi dál cítila studící potrubí smutku. Přesně v pět Alice popadla do ruky Štorchovu Minehavu, kterou měla celé odpoledne položenou na stole, aby myslela na to pozitivní, co jí odpoledne čeká a dokázala se alespoň trochu soustředit. Zvládla ale sotva polovinu úkolů, co si na daný den naplánovala. Nestihla vyhodnotit statistiky předchozího měsíce, přijít s návrhem strategie na doprodej kožených sedaček, zkontrolovat a zadat práci na nadcházející týden holkám. Dvakrát si pak ještě po obědě zkontrolovala, že fakt nemá těsně před menstruací, ale když jí aplikace hlásila, že má ovulovat, jedinou záchranu ještě viděla ve špatném postavení hvězd. Astrocentrum sice upozorňovalo na nějaké nečekané ztráty, které můžou bolet, ale o dni blbec a nevyřešeném vztahu s otcem se tam nic nepsalo. Nasedala do auta a přemítala, jestli není čas si koupit ty matrace za čtyřicet tisíc s kokosovými vlákny, nebo se přihlásit na nějaký konstelační seminář, aby se její emoční věci výhledově příliš nepromítly do jejího pracovního výkonu. S otazníkem, zda po návštěvě u mámy ještě stihne fitko, aby ten den nebyl totální katastrofou, když už si druhý týden neplní svůj fitness plán, vytočila Filipovo číslo. „Ahoj sestřičko, copak že sis na mě vzpomněla?“ „Ahoj bráško, jedu za mámou, Praha zasekaná jako obvykle a nechce se mi poslouchat žádné á moudra, jak s tím být víc v pohodě,“ pořád byla dost rozladěná z ranního youtubera, protože na pozorování dechu samozřejmě zapomněla v okamžiku, kdy uviděla druhý zelený kabát. „Super, že za ní jedeš. Pozdravuj ji od nás.“ „Budu,“ byla vděčná, že slyší jeden z mála milovaných hlasů svého života. Filip byl z těch, který dokázal poslouchat její nekonečné starosti o tom, zda jet na Silvestra na Maltu nebo zase do těch Krkonoš s těmi stejnými lidmi a čekat, jestli tam třeba tentokrát někoho potká. „Voláš docela brzo. Nebo už přišlo ono dilema moře verus hory?“ Alice měla každoroční sen – dát si na Nový rok drink na daleké pláži, usmívat se do paprsků slunce a provokativně na ně natáčet své dokonalé křivky s podtextem, že si jich třeba všimne nějaký Don Juan,který zjistí, že nemá jen vysportované tělo, ale i křehkou a hlubokou duši a rozhodne se s ní chtít mít tři děti. Zatím však tato představa každoročně dopadala stejně jako její ranní snídaně. Takže už dva roky po sobě začínala nový rok opilá uprostřed Krkonoš s přáteli, které měla sice ráda, ale zároveň to pro ni bylo rok od roku náročnější, protože byla jediná, bez přítele a bez dětí. „Nevolám ti kvůli tomu. Jen jsem tě chtěla slyšet.“ „Aha,“ Filip už ji znal příliš dobře. Byl to pan psycholog bez psychologie. „No vlastně se dnes stala jedna taková divná věc se zeleným kabátem...“ „A je to tady, no tak povídej.“ „Nezdržuju tě?“ … „Alice, ty si prostě jedeš solidní kruháč. Vytvořila sis sama příběh, kterému jsi uvěřila a všechno kolem si do něj dosazuješ, aby odpovídal tvému výkladu reality.“ „Co to plácáš?“ zvýšila hlas. „Já přece vím, že ta Monika je fajn a trápí mě, že vůči ní mám výhrady jen proto, že má stejný kabát, jako já!!“ „Sestřičko, je to minulost... Jsi dospělá ženská, která si může koupit jakýkoliv jogurt chce. Nemyslíš, že by ses nad druhým zeleným kabátem mohla se svými úspěchy a schopnostmi povznést?“ Byla ráda, že v tom okamžiku, kdy Filip dokončil větu, zrovna stojí na červené, protože když řekl slovo jogurt, zatmělo se jí před očima a zabolelo jí v břiše. „Já teď nepotřebuju řešení, ale vyslechnout! Chápeš ten rozdíl?!!“ sjela na okraj vozovky a hodila auto na blikačky, protože už měla zase plné oči slz a chtěla mít jistotu, že dnes dojede k mámě včas a nezpůsobí nehodu. Pět minut ji nezabije. „Promiň…,“ z toho povzdechu bylo cítit, že by jí Filip hrozně rád pomohl, ale vůbec nevěděl jak. „Alice, táta je minulost. Pusť ho z hlavy. Najdi si muže, který tě bude milovat a uvidíš, že všechny zelený strašidla z tvýho života vymizí.“ Alice cítila, jak ho najednou vůbec neposlouchá. V hlavě už jí jel samovolně film. „Ja..ja…jasně bráško…ozvu se ti, jo? Chci teď být sama.“ Zmáčkla červené tlačítko a najednou cítila, jak jí tuhne žaludek. Za zavřenými víčky se jí náhle přehrála scéna, kterou znala už nazpaměť. Hádka rodičů. Třísknutí dveřmi. Její pětileté otázky, „kde je táta?“, „kdy se vrátí?“. A slzy mámy. Dlouhý pláč, pro který nemohla usnout, když jí máma řekla, že už se nevrátí. A pak šeď. Dlouhá táhlá šedá zeď všech těch dní bez emocí. Máma, která jí bez výrazu každé ráno zapínala ošuntělý kabát a odváděla do školky a se slzami vedla zpátky domů. Studená postel, ve které ji najednou už táta neobjímal a neříkal jí, že je jen jeho, a že jí bude mít navždycky rád. Lhal jí? A ještě k tomu všechno to obyčejné jídlo! Hnusné tukové rohlíky, přesnídávky a ty odporné bílé jogurty, do kterých když přistálo granko, byla neděle. S tátou odešly peníze a máma musela začít nakupovat tak, aby z jedné výplaty nakrmila jí i bráchu. Když jí jedno ráno mamka zase namazala ten stejný rohlík s máslem a medem, smetla ho zse stolu a řvala na mámu: „Až budu velká, nikdy nebudu trpět nouzí. Nikdy nebudeu mít obyčejný život jako TY!“ Odešla tehdy hladová do školy a nic si nekoupila. Neměla peníze. Ten den jsem celé dopoledne s kručením v břiše vymýšlela pomstu tátovi a zapřísáhla jsem se sama sobě, že už nikdy nebudu závislá na jiném chlapovi, ani finančně, ani emocionálně. Naučila jsem si všechno, co potřebuju dávat sama. Jakmile to bylo možné, našla jsem si práci a mámě jsem z ní vždycky něco koupila. Kabát, boty, hodinky, sluneční brýle. Aby už nikdy v životě nezažila strádání. Na škole jsem makala, abych si jednou uměla vydělat právě tolik peněz, kolik chci mít. Naučila jsem se dávat si lásku v podobě drahých parfémů i čekoholiv jiného, co se mi líbilo. Milovala jsem samu sebe hned jako druhou osobu na světě, hned po mámě. I Filip byl až po mě. Když jsem toužila po doteku, zašla jsem si na masáž. Když jsem chtěla orgasmus, měla jsem vibrujícího Juanita. Čím víc jsem v mládí muže odmítala, tím víc jsem na ně působila jako magnet. Jako by cítili mojí díru, kterou toužili zaplnit. A moje vnitřní ambivalence narůstala. Zoufale jsem toužila po objetí. Už ne tom maminčiném, ale pevném, mužském. Potkávala jsem super chlapy, měla jsem krásné vztahy. Radima, se kterým bych se dnes už měla jako princezna z Baham. Vaška, který toužil mít tři děti jako já. A taky Kryštofa, kterému jsem snad poprvé ukázala i vnitřek té moji perfektně vydesignované krabice. Jakmile ale vzduchem začal plout závazek, začala jsem se vnitřně děsit toho obyčejného a stereotypního života ve dvou, který si pamatuju z dětství. Které neskončily idylicky, ale nabyly postupně podobu sobot a neděl bez výrazu v obličeji, proseděných gaučů u televize a společných jídel bez známky projeveného citu mezi sebou. Tak vypadal vztah mámy a táty, jak si ho pamatuju. Hrůza, že budu zase dřív či později usínat sama, protože každý chlap přece stejně jednou odejde, mi zavelela všechny tři vykopnout v okamžiku, kdy si mě chtěli vzít. Protože…co kdyby odešli jako táta??? V momentech, kdy přede mnou klečeli na kolenou s otevřenou krabičkou v ruce, začínala navíc skomírat další oblast mé nezávislosti – oddělené účty. Moc jsem si přála děti, ale žádnému z nich bych nepřála depresivní mámu a ta představa mě stále děsí tak moc, že už jsem raději tři roky sama. Hraju si na paní dokonalou a o tom Dokonalém zatím jen sním. Je to bezpečnější. Tečka. Tik tak, tik tak. Moc bych si přála vztah, ale zkrátka nevěřím, že by se sebebohovější chlap mohl zachovat jinak, než můj otec. Alice se zhluboka nadechla. Jakmile se otevřela do známé bolesti nedotulené malé holčičky, začala se uklidňovat. Vyhrabala z kabelky papírové kapesníky a otřela si zbytky make-upu. Za mámou mohla vždycky přijet tak, jak byla. Před ní si nemusela na nic hrát. Už dlouho se netěšila tak moc, až ji dneska obejme. Do LDNky vstoupila s podivně gumovou hlavou, takže si ustaraných pohledů sester ani nevšimla a kdyby jo, vyložila by si je tak, že jednou přišla nenamalovaná. Vzala za kliku mámina pokoje ozdobeného mandalou. Když ta stará paní začala i přes svou čipernost ztrácet schopnost se sama o sebe postarat, Alice trvala na tom, že si ji vezme k sobě. Milena to ale odmítla. Byla na to příliš hrdá. Když prodělala první mozkovou mrtvičku, bylo rozhodnuto. „Ani náhodou! Scenérii, jak mi utíráš hovna bych ráda ušetřila tebe i sebe. Ale můžeš za mnou každý týden jezdit a číst mi,“ řekla jí, když se před dvěma lety probudila na jipce a trvala na tom, že chce do nějakého ústavu. Hlavně být mezi lidma. Tam jí ostatně coby bývalé zdravotní sestře bylo nejlépe. Alice našla ten nejhezčí resort s nejlepšími recenzemi a připlatila mámě za samostatný pokoj. To dost ocenila, protože prý dělit se o prostor s dalšíma bezzubkama moc nepotřebuje, ale taky by to přežila. Byla houževnatá. Máma byla dřív žena dobrodružka. Spávala venku pod širákem a měla prochozené všechny hory v Česku i na Slovensku. Když táta odešel, trvalo jí to dlouho, ale nakonec se ke své lásce k přírodě zase vrátila. Alice zavřela dveře a vydala se do společenské místnosti. Většinou ji mamka čekala kolem šesté už s kávou u sebe v pokoji, ale přijela dnes o půl hoďky později, tak už asi dostala hlad. Nezvykle pečlivě ustlané posteli nevěnovala pozornost. Vstoupila do ráje kolečkových křesel a pokapaných mikin od polívky. Ani příjemně vymalovaná místnost na žluto nedokázala pohltit ten divný pach staroby. Cítila se ještě trochu rozhozená z telefonátu s Filipem, takže měla první pocit, že mámu prostě jen nemůže najít. „Paní Fialová?“ za zády se jí objevila ředitelka kliniky. „Dobrý den, hledám mámu. Víte, kde ji najdu?“ „Vím, můžete jít se mnou prosím do kanceláře?“ „Čeká tam na mě?“ zoufale už potřebovala cítit matčino objetí a vůni jejích vlasů. Měla dnes ten stejný pocit, jako když se vracela ze školy a spolužáci se jí posmívali, že má velký frňák. Přišla ten den smutná, že je celý svět špatně a máme jí jen dlouze objala, uvařila jí kakao, osladila ho medem, a pak jí ho nechala vypít v jejím náručí. A všechno bylo zase v pořádku. „Prosím…,“ řekla ředitelka klidně, a zároveň lehce povytáhla levé obočí, aby dala najevo jemný důraz. Alice se zmateně rozhlížela po místnosti. V rukou stále držela Štorchovu Minehavu a moc nechápala, co se děje. Jen vnímala, že její srdce začíná bušit rychleji. A rozbušilo se naplno, když paní doktorka Novarová otevřela dveře své kožené kanceláře a její maminka tam neseděla v tom svém kolečkovém křesle, s pokřiveným výrazem pravé půlky obličeje a modrýma očima stále plnýma lásky. Alici se udělaly mžitky před očima. „Kde je máma?“ „Paní Fialová, posaďte se prosím.“ „KDE JE MÁMA!!!!!“ zaječela na celou místnost hystericky a vnímala, jak jejím tělem nekontrolovatelně projíždí třes jako by se dotýkala elektrického ohradníku. „Je mi to moc líto, vaše maminka dnes prodělala další mozkovou mrtvici. Převezli jsme ji okamžitě do nemocnice, ale po cestě její srdíčko…” Alice cítila, jak se poslední naděje na záchranu dne rozplynula stejně rychle jako špatně našlehaná pěna kapučína. Jejím tělem projel podivný koktejl emocí, jako když jednou zkusila taneční drogu. Jen přesně v opačném rádiusu. Namísto všeobjímající lásky, euforie a radosti cítila směsici nepopsatelné bolesti, smutku a prázdnoty. Pak už jen zavnímala, jak obě její ruce pouští představu o společném podvečerním čtení z máminy oblíbené knížky a levandulové vůně jejího šampónu. Minehava se zřítila k zemi a hned za ní Alicino tělo. … Když se probrala, byl u ní Filip. „Tak co, bude to moře nebo Krkonoše?“ „Pitomče,“ hlesla a cítila, jak absolutně vůbec nekontroluje své tělo a jak se uvnitř ní odstartovala nálož třesu. Schoulená do klubíčka se rozvzlykala v mámině pokoji nahlas. … Poprvé po třech letech si vzala dovolenou. Týden. Pak dalších čtrnáct. Návštěvy kolegyň odmítala. Chodila pravidelně na psychoterapie, ale vůbec si nepamatovala, co tam říká a o čem se baví. Prášky odmítala. Filip se k ní dočasně nastěhoval a pracoval na dálku. „Obleč se,“ podal jí nové červené šaty a černý svetr s krajkou. „Cože?“ podívala se na něj skleňenkovýma očima a vlasy do všech světových stran. Její obličej připomínal mastný pečicí papír po velikonočním mazanci a vytahané triko by si už zasloužilo dotek Woolitu. Za ten měsíc se sama proměnila ve zpustlou Minehavu, která ale na rozdíl od románové hrdinky neměla důvod dál bojovat. „Dej si sprchu a obleč se, jdeme do divadla.“ „Cože??!“ myslela si, že si z ní dělá legraci, stejně jako když byli malí a on jí slíbil, že s ní bude hrát na schovku, ať se prý jde schovat – nikdy ji pak ale nehledal. „Jdeme ven, potřebuješ mezi lidi, už se na tebe nebudu takhle dál dívat. Na to tě mám příliš rád, sestřičko,“ řekl to láskyplně, a zároveň s důrazem, který variantu propadlých lístků nepřipouštěl. Aby to potvrdil, strhl z postele peřinu a hodil po ní ručník. „Makej, máš hodinu na to, aby ses udělala krásnou, protože jsi kočka, ale do krásy máš teď fakt daleko ségra, sorry. Tak ukaž, co se pod těmi nánosy zaschlého potu doopravdy skrývá,“ mrkl na ni, usrkl si kávy a s klidem odešel do vedlejší místnosti ještě na chvíli pracovat. Znal moc dobře sestřina slabá místečka. Při zmínce o její kráse ,Alici píchlo na hrudi. Došla do koupelny a poprvé po 30 dnech se zhrozila nad tím, jak vypadá. O 56 minut později už seděla v taxíku, řidič Milan je vezl do Hasičského divadla na Míráku a Filip se zajímal, jakým parfémem to Alice voní, že ho musí koupit svojí Ivetě. „Síčko,“ usmála se na něj. Byla z představy lidí rozrušená, ale zároveň byla bráchovi fakt vděčná. Zase se cítila jako žena. „Manýry paní Valentýny. To má být jako název hry?!“ „Výborně, pokud se ti už vrací stará dobrá jízlivost, evidentně je ti o dost líp,“ podal Alici Martini dry a slupnul si chlebíček. „Tak jdeme?“ „No tak pojďme, ale jestli to bude blbost, odcházíme o první přestávce a vezmeš mě rovnou do Mekáče!“ „Cokoliv si budeš přát sestřičko,“ líbnul jí do vlasů a objal kolem ramen. „Tak jo, už si dělám místo na hambáč. S tímhle názvem to nemůže být nic, než blábol!“ Na pódiu se objevila rachitická zrzka s vlnitými vlasy po ramena. Alicí jako první projela blesková myšlenka, že by herečka taky mohla občas něco pojíst. Jana v džínové minisukni, černými legínami s růžemi působila neskutečně sexy. Zaklepala na kulisní dveře místnosti, pozdravila a pověsila zelený kabát na dřevěný stojan. V ten moment měla všechnu Alicinu pozornost. „Jak se dnes máte?“ zeptal se jí herec-psycholog v intelektuálních hranatých brýlích a zarostlou bradou. „Je to intenzivní pane Radku… Řekla bych to asi takto...procházím spoustou složitých změn a děje se toho opravdu hodně,“ těžce si oddechla a schovala obličej do dlaní. Alici až do třetí řady iritovala intenzita, se kterou herečka toužila být litována. „Řekněte mi o tom více Jano. Naposledy, když jsme se viděli, tak jste mluvila o Lukášovi jako princi z pohádky, o kterém jste dlouho snila. Co se od té doby událo?“ Jana se hluboce nadechla a z hloubky břicha vyloudila povzdech: „Mám pocit, že mi prostě nerozumí. Nikdo mi nerozumí. Asi jsem se v něm spletla…“ „Proč si to myslíte?“ herec Radek ji bedlivě pozoroval, jako by všechny stížnosti na Lukáše slyšel poprvé, přitom, jak Alice věděla, toto představení mělo již několikáté opakování. Sem tam si udělal poznámku, a když se zrzavá Jana odmlčela, poposunul si brýle směrem ke kořenu nosu. „Jano, uvědomujete si, že zas a znovu roztáčíte svou fantazii o dokonalém muži, po kterém toužíte a když se objeví a vám se ta tužba splní, namísto toho, abyste naplno žila to, co vám daný vztah přináší, se všemi hezkými věcmi i výzvami, začnete se zavírat do sebe, hledat na něm chyby a důvody, proč k vám ten člověk nesedí?“ „Cože…?!“ „Chodíte ke mě už přes rok a přijde mi, že se ve vašem chování jisté tendence opakují . Hluboce toužíte po někom, kdo s kým se budete cítit jedinečná, milovaná, a tedy hodna lásky. Toto toužení se ale mění v zoufalství v okamžiku, kdy takového muže získáte. Osobu, která vám začne dávat všechno, po čem vaše fantazijní mysl toužila.“ Alice měla pocit, že ji někdo před očima věší na prádelní šňůru vzpomínky všech jejích snoubenců. Najednou k Janě pocítila hluboký soucit. „Proč myslíte, že to děláte?“ zeptal se psycholog. „Já…já…nevím…,“ ale víš, pošeptala jí Alice a po očích se jí začaly kutálet slzy. „Jsi v pohodě?“ Filip se k ní naklonil. Mlčky přikývla, aniž by přestala očima hltat pódiovou kopii sebe sama. Žaludek se jí podivně sevřel. Tušila odpověď. „Zas a znovu v okamžiku, kdy máte vztah utíkáte do melancholických vzpomínek o vašich bývalých partnerech. Proč?“ pokračoval oddálil od sebe zápisník, do kterého si dělal poznámky. „Protože…je to bezpečnější…?“ odpovídala pomalu, jako by se bála toho, kam ji směřuje. Jakoby svými otázkami zapálil rozbušku, která za chvíli odpálí pytel vzpomínek, a pak už nebude úniku před příčinou všech jejích her. „Nevím...tak nějak mi přijde, že co je vzdálené, to je hezčí.“ „Jak to myslíte, Jano?“ „Radku, vždyť já netoužím po ničem jiném než po intimitě a hloubce sdílení, jenže...já…já se bojím přiblížit, protože…prostě mě pak vždycky zavalí…“ rozvzlyká se jako bouřka uprostřed léta a není schopná dokončit větu. „Strach,” dokončí za ní Alice a vysmrká se s herečkou. „…strach, že budu znovu opuštěná…že...,“ její hlas se promění v tenoučkou vrstvu ledu, který už nedokáže nést tíhu vlastních slov a prolomí se. „Nespěchejte na sebe Jano. Dejte si čas cítit to, co se ve vás teď děje,“ herec Radek vytáhl z kulisní skříně nový pakl papírových kapesníčků a položil je před Janu. „Já prostě prožívám šílenou hrůzu, že ten člověk uvidí všechny moje chyby!!!“ „A opustí vás dřív, než vy jeho?“ Jana hluboce vydechne a na jejím hrudníku je i na dálku vidět, že se uklidňuje. „Myslíte si tedy, že když poté, co navážete nový intimní vztah s mužem a velmi brzy se z vašeho romantického příběhu stane proces, kdy na něm začnete vidět především chyby a nedostatky, vás vlastně chrání před tím, abyste mu ukázala své vlastní chyby?“ Filip víc, než divadelní představení pozoroval svou sestru, která právě tajila dech. Vůbec netušil, že náhodným výběrem přinese Alici dárek, který ji tak vezme. „Ano,“ pošeptala sekundu před herečkou. „Ano,“ přikývla Jana a její obličej teď měl výraz generála, který přiznal porážku svých vytrénovaných vojsk. „A nemyslíte si, že právě chyby jsou tím, co nás činí lidskými?“ „Lidskými?“ zopakovala Jana a zatvářila se přitom jako by jí Radek do úst vložil plané sousto. „Ano, chybujícími, a tedy lidskými.“ „Já nevím,“ otáčela hlavou zprava doleva, jako by tuto informaci chtěla vytřást z uší. „Když já mám pocit, že kdybych dělala chyby, tak bych nebyla dokonalá…a pak…“ „A pak co Jano?“ zeptal se skutečným zájmem Radek a posunul si brýle tentokrát blíže ke špičce nosu. „Pak bych byla stejná jako všichni ostatní,“ zašeptala znovu Alice a měla chuť jít Janu obejmout a po představení s ní zajít na kafe. Připadala si, že jí důvěrně zná. „…takže bych byla úplně obyčejná, průměrná, šedá myška, která nikoho nezajímá…“ „Zní mi to Jano, že máte strach být obyčejným pěšákem a zažívat úplně obyčejný život jako kdokoliv další,“ mluvil velmi pomalu a opatrně, protože si velmi dobře uvědomoval, že rozbuška už pomalu dohořívá. Alice ve třetí řadě pozorovala, jak obličej herečky rudne. V tu chvíli už nebyla schopná oceňovat její autentický výkon. V jejím břiše právě vybuchovala sopka, kterou tentokrát neumlčela drinkem, ani pípnutím kreditky, ani bouchnutím dveří taxíku. Pak sebou Alice trhla, protože herečka prudce vystřelila z křesla a celým divadelním sálem proletěl zuřivý výkřik: „VY MI VŮBEC NEROZUMÍTE!!! UŽ ANI VY!!!“ Psycholog se jí nesnažil uklidnit, ani ji nabádat, aby se znovu posadila. Nechal ji šlehat všechna ta slova potlačeného vzteku a zuřivosti, kterými tolik let útočila na sebe samu, a které jeho klientce způsobovaly kaskádovité emoce, deprese, pocity viny i ošklivé závisti. Úplně obyčejná. Úplně obyčejná. Úplně obyčejná. Alici v uších hučel mořský příboj. Zhluboka dýchala a potila se. Bomba explodovala, rozmetala slova na tisíce vzpomínek, které se proměnily v prostor neexistence, ve kterém poletovaly zbytky střelného prachu a prosakovaly trhlinami, skrz které se herečka propadla zpět do měkkého křesla a začala plakat. Uvolněním. „Já mám teď pocit, že neexistuju…“ Herec Radek dlouho mlčel a nechal ji cítit jaké to je, když si jeho klientka sundá masku dokonalosti a dotkne se skutečného pocitu, kterému se snažila všemožnými manýry vyhnout. Ve snaze, aby se to nebolelo tak jako tenkrát, si přitom ale způsobovala ještě větší bolest. „Naopak Jano, to, co právě teď zažíváte je milionkrát skutečnější, než co jste prožívala poslední roky. Dnes se tady rozloučíme. Přemýšlejte, jak často a v jakých situacích jste dávala přednost bohaté melancholii před štěstím. Přemýšlejte, co by to pro vás znamenalo, kdybyste se rozhodla, že prostě budete šťastná? Že toho utrpení už bylo dost? To bude váš domácí úkol na příště.“ Pak spadla opona. Alici dál intenzivně šumělo v uších. Pod paží cítila dvě velká zpocená kola. Úplně obyčejná. Úplně obyčejná. Úplně obyčejná. „Seš v pohodě?“ Filip začínal vypadat ustaraně. Možná to nebyl nejlepší nápad sem Alici brát. Vzpomněl si na jedno kino, kde byla scéna z pohřbu asi měsíc po smrti jejich otce. Úplně ho to tehdy rozsekalo. Alice jen přikývla, ale bělostná barva v jejím obličeji ho moc nepřesvědčila. „Dáš si martini?“ Mlčky zakroutila hlavou. „Toho mekáče?“ usmál se a vlastně trochu doufal, že Alice už nebude chtít vidět druhou polovinu. Přišla mu opravdu rozrušená. „Chci jít na vzduch sama. Vrátím se,“ hlesla. Vyzvedla si v šatně kabát a vyšla před budovu divadla. Kolem proudili lidé, ale Alice si připadala úplně průhledná. Jako by jí někdo vygumoval střeva, žaludek i obsah hlavy. Zavřela oči a snažila se za zády vnímat fasádu, o kterou se opírala. Chladivý podzimní vzduch jí dělal dobře. Zhluboka se nadechla a vydechla. Neexistuju. Měla pocit, že zase přichází k sobě. Vedle ní se najednou objevil Filip a podával jí černé kafe s cukrem. Když ho uviděla, do očí jí vyhrkly horké slzy. Prudce ho objala a Filip, který to nečekal nedokázal zabránit rozlití části kelímku na její zelený kabát. „Promiň,“ omlouval se a čekal hysterickou scénu podobné té, když spolu naposledy mluvily v autě, ale Alice se místo toho začala hlasitě smát. Dala mu pusu na čelo a vzala si od něj to, co z kávy zbylo. Svezla se podél stěny divadla jako herečka, která pověsila své řemeslo na hřebík. Usrkla si kávy a pobídla Filipa, aby si sedl vedle ní. Ten nechápavě pozoroval usmátou Alici a vyčkával. „Bráško…“ řekla dojatě „asi mi právě došlo, že si přeji být úplně obyčejně šťastná…se vším, co k tomu patří,“ utřela si tekoucí nos do rukávu a s úsměvem Filipovi nabídla druhý hlt. Úplně obyčejná pro ni dlouhé roky znamenalo být stejná jako její matka. Stejná nula. Sama. Bez peněz. Bez Partnera. Opuštěná. V depresi. Dokonalá krustička créme brulée byla jedinou volbou, jak si udržet lahodný život. Teď toužila zabořit lžičku hlouběji a ochutnávat i to, co se skrývá pod ní.
# # #
#O ENNEAGRAMOVÉM TYPU ČÍSLO 4 Čtyřky jsou tragickými romantiky, jejichž duše si libuje v hluboké melancholii a smutku. Tyto nálady totiž pozvedají život opuštěného ousidera do pozice jedinečné bytostné citlivosti. Melancholická nálada pramení z pocitu ztráty. Čtyřky si pamatují, jak byly v dětství opuštěny, a následkem toho trpí pocitem deprivace. Truchlení nad ztrátou se objevuje i v dospělosti, kdy zas a znovu prožívají nutkavou přitažlivost k něčemu, co nemohou mít, nebo se upínají k bývalé lásce a pocitům štěstí. Vždy však pouze do doby než to, po čem zoufale touží, získají. Pak je zaměstnání, zkušenost, věc, osoba přestává zajímat a koloběh touhy a nespokojenosti se roztáčí nanovo. Často se cítí jako malé dítě, které tuší, že by ho neopustili, kdyby bylo přitažlivější, nebo kdyby mělo větší „hodnotu“. Jako kompenzační prostředek si tak čtyřka vytváří dramatizovanou osobní image, která kompenzuje jejich nízkého sebevědomí. Jedinečná elegance je jejich způsobem, jak se odlišit a v okolí vzbudit pocit jedinečnosti. „Čtyřka se nikdy jen tak neprochází, ale kráčí se šustěním pláště kolem sebe. Napříč atmosférou, která jí může navždy změnit život.“ (Ennegram: 202). Pozorností jsou nejvíce zaměřeny na to, co jim chybí, protože to TO, co je v životě udělá šťastné teprve přijde a vyžaduje hledání podobné výpravě za svatým grálem. Typický je pro ně kousavý, ironický černý humor, který odhaluje jejich vnitřní vztek. Jejich prožívání se pohybuje mezi extrémním utrpením a fantazií o totálním naplnění. Často jim tak úplně chybí zkušenost mezi těmito dvěma póly. Autentický citový život odsouvají stranou, aby mohly emoce prožívat intenzivněji. Na obyčejnou otázku „jak se máš“ tak jen zřídka dostanete prostou odpověď „mám se dobře“. Jsou rebely ve smyslu neposlušnosti. Menší autority ignorují, a těm větším naopak prokazují ohromný respekt. Chtějí se jim vlíbit, být jimi uznávány, a cítit že jsou viděny jako „ty nejlepší“. Mají tendenci věřit, že běžná pravidla se jich netýkají. Nemají rády práci v obyčejných podmínkách. Jejich melancholické prožívání zná příchutě deprese. Pocity typu „nikdo nechápe, kdo jsem, jsem jiná a nikdo mi nerozumí“ můžou přerůst v černou díru, kdy se čtyřka uhnízdí ve svém vlastním nitru, trápí se a zůstává i sama sobě tajemstvím. ]]> Online kurz základy tvůrčího psaní a splněné úkoly https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/564/online-kurz-zaklady-tvurciho-psani-a-splnene-ukoly Wed, 24 Aug 2022 13:39:41 +0000 Povídky Andy732 564@/index.php?p=/discussions Konečně jedno překonání tvůrčí krize... https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/563/konecne-jedno-prekonani-tvurci-krize Sat, 11 Jun 2022 09:21:55 +0000 Povídky jerrymungo 563@/index.php?p=/discussions Bleskovky https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/559/bleskovky Thu, 05 Aug 2021 17:31:30 +0000 Povídky L_ad 559@/index.php?p=/discussions Měl jsem ji rád https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/555/mel-jsem-ji-rad Mon, 21 Jun 2021 21:42:01 +0000 Povídky Jura 555@/index.php?p=/discussions Panenka https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/552/panenka Wed, 02 Jun 2021 09:23:05 +0000 Povídky jerrymungo 552@/index.php?p=/discussions Takže, aby to nevypadalo, že jsem před Bartoničkou naprosto rezignoval na nějaké tvůrčí psaní, zrovna jsem dopsal jednu povídku, jen tak pro radost... ]]> Perun - Zlate rybicky https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/540/perun-zlate-rybicky Sat, 11 Jul 2020 22:13:39 +0000 Povídky perun 540@/index.php?p=/discussions Moje tvoření https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/538/moje-tvoreni Sun, 17 May 2020 17:37:23 +0000 Povídky Pavlína 538@/index.php?p=/discussions Tak aby bylo vidět, že nezahálím, jedna taková legrácka... https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/533/tak-aby-bylo-videt-ze-nezahalim-jedna-takova-legracka Thu, 23 Jan 2020 14:20:19 +0000 Povídky jerrymungo 533@/index.php?p=/discussions Signál Opravdu to byla zpráva století. Jedna z největších observatoří, pátrajících po nekonečném vesmíru a hledajících život kdesi v mezihvězdném prostoru byla postavená v roce 1996 na Havajských ostrovech. U počítačů nebo přímo u okuláru dalekohledu se střídali vědci mnoha zemí světa. Každý v koutku duše věřil tomu, že to bude právě on, kdo se stane nesmrtelným, který objeví nějaký signál z kosmických dálav. A podařilo se. „Pane docente, přijďte sem.“ Hlas v telefonu byl opravdu tak naléhavý, že šéf celého střediska nechal doplňování nekonečných čísel do každodenních tabulek a vyběhl do třetího patra řídící budovy. „Možná máme štěstí!“ Vědec v trochu pomačkaném bílém plášti a s poněkud rozcuchanou nazrzlou kšticí třesoucí se rukou ukazoval na velký monitor počítače. Docent přivřel oči a cítil, jak se mu rozbušilo srdce. „Odkud?“ zeptal se krátce. Vědecký pracovník ukázal na trochu pomačkanou mapu hvězdné oblohy, visící vzadu na stěně potemnělého sálu. „Sírius. Přece jsme si už dávno mysleli, že tahle dvojhvězda má nějaký planetární systém. A před chvílí jsem odtud zachytil tohle.“ Stiskl několik kláves na klávesnici počítače. Na obrazovce naskočila pravidelná křivka a místností se zároveň rozlehl podivný zvuk. „ Jednotlivé impulsy trvají přesně čtyři a půl vteřiny, je mezi nimi dvouvteřinová pauza. Po osmi impulsech je pauza desetivteřinová. A tak se to opakuje už skoro dvacet minut.“ Docent se zarazil. „Není to něco přírodního?“ Vědec zavrtěl hlavou. „Projel jsem ten signál počítačovým programem. Je to technického rázu…“ Prostor, který se narychlo upravil pro tiskovou konferenci, byla původně výrobní hala na jednom z newyorských předměstí. Sešli se tu novináři z celého světa, svoje zástupce vyslaly i takové země, jako Ghana a Bangladéš. U stolu v čele sedělo pět mužů a jedna žena a proti nim téměř tisíc rozdychtěných zástupců tisku a televizních stanic. „… ano, mohu potvrdit, že z oblasti okolo hvězdy Sirius jsme zachytili signál, který jsme vyhodnotili jako volání inteligentní civilizace. Vzdálenost od Země je více než osm a půl světelného roku…“ Zbytek oznámení zanikl v nepopsatelném chaosu a kakofonii hlasů. Trvalo několik minut, než se všichni utišili natolik, aby byl slyšet hlas jedné z novinářek. „ Rhonda Davisová, CNN. Plánujete našim kosmickým bratrům odpovědět?“ Hlavní vědec vstal a s úsměvem sledoval dav před sebou. Potom zvedl ruku. „Ano, už koncipujeme historicky první vzkaz. Poté jej zašifrujeme do matematického kódu a odešleme. Musíte ale vydržet, eventuální odpověď dostaneme nejméně za sedmnáct let. Tak dlouho tam letí signál a stejnou dobu se bude vracet odpověď…“ „Naši vzdálení přátelé a bratři, posíláme vám pozdrav z modré planety. Jsme lidé a chceme s vámi navázat přátelství a spolupráci, pro nás i pro vás výhodnou. Máme určitě mnoho společného a těšíme se na tu chvíli, až se někdy ve vzdálené budoucnosti setkáme.“ Počítač observatoře upravil text do matematické formy, kterou budou schopní rozluštit každé myslící bytosti na určitém stupni vývoje. A poté symbolický knoflík stiskl sám prezident Spojených států. Parabola radioteleskopu vyslala signál do nekonečného vesmíru, směrem k hvězdě Sírius. Uplynulo sedmnáct let. Země měla spoustu jiných starostí. Měnily se vlády, v prezidentském křesle už seděl třetí prezident. Proběhlo pár lokálních válek, převratů, dělení a spojování národů. Svět se vypořádal s ropnou krizí, prožil několik pokusů o teroristický útok a atentátů na politiky. Docent, který dlouhá léta působil v čele observatoře na Havajských ostrovech, si už užíval zaslouženého důchodu v rybářské chatě u jednoho z Velkých jezer na severu USA. Tohle místo si vybral i proto, že svit hvězd v noci nerušilo žádné město v blízkosti a mohl svoje klidné večery trávit ve společnosti své oblíbené hvězdné oblohy. Postarší počítač, který s ním už prožil dlouhá léta, zacinkal vlezlou melodii. Bývalý docent se zamračil, sejmul z ohniště pánev s čerstvě ulovenou rybou k večeři a posadil se k monitoru. Na obrazovce se objevila tvář jednoho z předních vědců, který jej vystřídal ve vedení observatoře. Jeho zrzavé, už šedivějící vlasy byly rozcuchané ještě o něco víc než obvykle a kostkovaná košile byla zmačkaná. „Pane docente…“ už jsem jen důchodce, pomyslel si. „Co se stalo?“ Muž na obrazovce si prohrábl vlasy. „Dostali jsme odpověď na náš vzkaz, který jsme před sedmnácti lety odeslali na Síria.“ Docent se nadzvedl na rozvrzané židli. „Tak se to povedlo!“ Muž v řídící místnosti observatoře pokýval hlavou. „Ano, povedlo. Podívejte se do své pošty, poslal jsem vám tam snímek obrazovky počítače s textem, který přeložil z matematického kódu. Pak se mi když tak ozvěte…“ Zvláštní, nevidím u něj žádné nadšení. První mezihvězdný kontakt by si zasloužil více radosti… Otevřel došlou poštu. A pak dlouhou dobu zíral na text, který se mu zobrazil. „Polibte nám prdel…“ ]]> Astrapi a Meallán (fantasy povídka) https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/530/astrapi-a-meallan-fantasy-povidka Mon, 25 Nov 2019 08:21:48 +0000 Povídky honzapíše 530@/index.php?p=/discussions Obyčejný život https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/526/obycejny-zivot Mon, 21 Oct 2019 19:03:42 +0000 Povídky Chris 526@/index.php?p=/discussions Noc vysokoškolské dívky https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/489/noc-vysokoskolske-divky Mon, 05 Nov 2018 18:53:40 +0000 Povídky Sisi 489@/index.php?p=/discussions Vidím lehoulinkou bílou záři, která se pomalinku, ale jistě přibližuje mým směrem. Je to snad světlo na konci tunelu? Pokud ano, půjdu do nebe? ,,Neeeeee…. Neumírej, prosím. Nenechávej mě tady.‘‘ zakřičel muž v dálce svým vzlykavým hlasem. To bylo to jediné, co jsem zaslechla. Nic nevidím, někdo mě drží v náruči, tiskne si mě k sobě tak pevně, že přestávám i pravidelně dýchat. Kdo to je? Mám se té osoby bát? Slyším jen šustění trávy a nepravidelné dýchání osoby, která stále utíká pryč, pryč od toho plakajícího muže a mě si přitom přidržuje na své hrudi. V dálce zaslechnu šeptem ještě někoho. Někoho, kdo mi připadá povědomý. Kdo velmi rychle slábne, jako by snad umíral. Nerozumím, tomu co říká, ale ten hlas je tak příjemný, až mi to znovu zastaví dech. Poslední, co si vybavuji od toho známého uklidňujícího hlasu, byl poslední nádech a nesnesitelný zvuk mužského srdce. Ze začátku byl skřípavý, ale pak přešel do dunivého zvuku, který nakonec skončil prasknutí s tříštivým rozsypáním skla. Znělo to, jako by vám sousedův syn rozbil okno fotbalovým míčem na milión kousků. Mám strach. Nevím, co se bude dít. Osoba, co mě drží v náručí, mě konečně nechá pořádně nadechnout a já mohu začít křičet, tak hlasitě jako to dokáže jen novorozeně. Snaží se mě uklidnit. Pomáhá to, ale emoce osoby, co mě drží, jsou tak silné, že nedokážu přestat plakat. Nedokážu v nich rozpoznat, zda mi chce ublížit, či pomoct. Otevřela jsem oči a koukala do stropu, tedy blíže určeno, koukala jsem se na spodní část postele svého spolubydlícího Ericka. Zase ten samý sen. Kolikrát se mi to už zdálo? Pokaždé, když mám mít narozeniny, tak pár dní před nimi, se mi zdají divoké sny. Divoké ve špatném slova smyslu. Všichni ,,normální‘‘ jedinci mého věku mají sny o tom, jaký je sex, jaký by bylo super být bohatý a podobné věci. Já? Já takové sny nemám. A o sexu, to raději nebudu ani nemluvit, jsem totiž ještě pořád panna. Snažím si vybavit ten sen znovu, ale nic. Jediné, co mi zůstalo v hlavě, jsou ta nesnesitelná žalostná slova: ,,Neeeeee…. Neumírej, prosím. Nenechávej mě tady.‘‘ Já snad nikdy tuto vzpomínku nevytěsním z hlavy. Ráda bych na ten sen zapomněla, ale nejsem si jistá, zda je to dobrý nápad. Ani nevím, zda se to někdy stalo. ,,Hmm‘‘, zamyslím se. Po asi minutě dloubání zda je to skutečné a zda ne se pokusím znovu usnout, bohužel uslyším: ,,Aaa, ach, si skvělý, víc přitlač.‘‘ ,,Bože, to snad musí být každý den tohle? Už zase někdo z ostatních má návštěvu, oni prostě pořád musejí myslet jen a jen na sex, jako by neexistovalo něco jiného‘‘, mluvím si sama pro sebe, ale jen šeptem, ať nevzbudím Ericka. Budík ukazuje za minutu půlnoc, všude je tma. Pomalu si sednu, přehodím nohy přes kraj postele, při slovech: ,,ach, ještě jednou‘‘, protočím oči v sloup, obleču si kalhoty, mikinu a moje pumičky. Zamknu za sebou dveře a jdu ven. Venku je přenádherně. Prší, všude je mlha. Vlhký vzduch se táhne všemi ulicemi, lampy silnice je jen lehce osvětlují, dávají tomu nádech tajemného hororu, který mi dělá tak dobře. Co ostatním nahání hrůzu, mě velmi uklidňuje. Myšlenky se mi pomalu začínají honit hlavou. Snažím si vybavit znovu, o čem byl ten sen, díky kterému jsem se zase v noci probudila vystrašená. Jdu dál a dál, až dojdu na mé oblíbené místo. ,,Tady bych došla i poslepu‘‘, řeknu nahlas a na mojí tváři se vykouzlí škodolibý úsměv jako nějaká čarodějnice z perníkové chaloupky, co chce sníst Jeníčka a Mařenku. Je to malý, útulný park pro děti. Jako malá jsem tady chodila s dědečkem Eduardem, vždy mi koupil zmrzlinu, honil mě kolem kolotoče, smáli jsme se, vyprávěl mi různé příhody, většinou byli nereálné. Mě to, ale nevadilo. Důležité, že jsem byla šťastná. ,,To byli opravdu nádherné vzpomínky.‘‘, teskně jsem si vzdychla. ,,Škoda, že už není mezi námi.‘‘, říkám jednomu z Jalovců, které jsou zde vysázeny. ,,Pane Jalovče, právě jsem si vzpomněla, co jsem Vám zapomněla sdělit minulý týden. Jedná se o nejhorší pohřeb všech dob.‘‘, začala jsem vyprávět své zkušenosti, tak jako to dělal můj dědeček mě, až na to, že můj příběh byl pravdivý. ,,Představ si pane Jalovče, mojí matce úplně přeskočilo. Pohřeb chtěla zařídit úplně sama a navíc chtěla, aby to vypadalo honosně, jako by to byla snad svatba nebo co. Kdo by přeci posílal pro příbuzné, kteří žijí na opačné straně polokoule a navíc dědu viděli jen jednou a to jen na té její svatbě? Nejvíc by Vás, ale dostal nápis na náhrobku. Chtěla vytesat něco v tom smyslu jako ,,Nejlepší otec, manžel všech dob, nikdo se mu nemůže rovnat.‘‘, můj monolog přecházel do velmi hlasitého tónu, že by se celý park udusil intenzivním smíchem, o čem si to tady povídám a jestli mi náhodou nepřeskočilo, když se tady baví se stromem. Nedá mi to a začnu se nahlas smát. ,,Opravdu jako by ji nestačilo, že mě kontroluje, co dělám a tak‘‘, postěžuji si sama sobě. Děda byl tak skromný, nikdo by tomu nevěřil. Ještě, že v závěti uvedl, že chce mít na náhrobku nápis: ,,Aby ses našel, musíš se nejdříve ztratit.‘‘ To ho přímo vystihovalo, protože do svého domu nikdy nebyl schopen jít stejnou cestou. Byla to záhada. Ani já, když už jsem byla dost stará na to, abych to nějak vysvětlila, jsem to nedokázala. Existují věci, které prostě nejdou vysvětlit. To mi připomíná o čem, že byl ten sen? Nemůžu si vzpomenout, asi jsem ho zapomněla. No nic, raději se vrátím zpět na kolej, ať se o mě můj spolubydlící nebojí. Navíc zítra vstávám velmi brzo, počkat to už je dneska. ,,A sakra‘‘, zakleju nahlas. Podívám se ještě jednou na ten nádherný výjev z hororu, smutně si oddychnu a pomalým krokem se vracím zpět na kolej. ]]> Stařec a vlčí máky (inspirováno knihou Stařec a moře od Ernesta Hamingwaye) https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/513/starec-a-vlci-maky-inspirovano-knihou-starec-a-more-od-ernesta-hamingwaye Wed, 08 May 2019 10:52:09 +0000 Povídky Market 513@/index.php?p=/discussions Stařec a vlčí máky Bylo už k ránu. Červené hlavičky v polích se s každým trhavým, hlučným poskokem stařičké hodinové ručičky nedočkavě zachruly a povzdychly si k pozdním jarním paprskům, na teplo již značně přivyklé. Na chodníku před osamoceným kamenným nádražím, ve kterém to chvíli co chvíli prázdně zacvakalo, jako by budova sama se sebou již debatovala o snídani, seděl unavený muž. Kapsy nenápadně zalátané či spíše nové, podrážky vyhlazené od dlouhých cest, prořídlý starý plnovous a pihovaté opálení pod očima. Tiše seděl a dumal nad barvami. Kdosi mu kdesi jednou vyprávěl, možná to bylo na severu, jak se tváří malíři, když dokončují svá skromná díla. Je to působivá podívaná. Prý jen sedí v tichu se soustředěnýma očima, právě jako v tu chvíli sám stařec, hledí na všechny ty odstíny převalující se jeden přes druhý a mračí se. Mračí se, jako by jim život vzal všechno, co kdy mohli mít, jako by už nežilo slunce, nebo jako by je už obraz omrzel. Nikde by prý člověk v takovou chvíli nenašel druhého alespoň podobně šťastného. :) Podle vyprávění vypadají jako lvi: sedí a čekají. Nikdo mu už ale nikdy nevysvětlil na co. Jeho pohled se líně převaloval po celé délce koleje, k mělkým příkopům a zase zpět. Spokojeně si povzdychnul a zastrčil ruku do kožené brašny, aby si vytáhnul něco malého k snědku: slunce už nejasně vystoupilo zpoza horizontu a přivítalo jeho vrásčitý obličej podobně jako včera. „Ahoj, Slunce,“ mrknul stařec vlídně na obzor a pořádně se zakousnul do pečiva s křupavou krustičkou, až se mu některé drobečky odmrštily od pusy. Za tohle byl rád. „To koukáš, co jsem si to přinesl, co?“ rozesmál se potutelně a brzo si přikryl pusu, aby někoho ze statků nevzbudil dříve, než přijede vlak. Pak už tu totiž nikoho nenajdou, jen dopis na stole a prázdný rámeček, ve kterém býval černobílý diapozitiv mladičkého Santiaga. Ten ho teď totiž hřál v prvním slunci na prsou a on věděl, byl si jist, že už se nikdy nevrátí. „Ty se mnou, Slunce, děláš divy.“ hučel si sám k sobě a hleděl na přecpanou brašnu. „Zlenivěl jsem.“ Tohle všechno, vlčí máky, šťavnaté plodné stromy, ba dokonce i přízeň a láska z něj dělaly slabocha. Přesně si pamatoval všechny ty rozvířené pocity, které v něm toto místo rozvířilo při prvním shledání. Nejprve se radoval, život mu přece nabídnul vše, o co kdy stál, šrámy a modřiny se mu vytrácely a jeho věčně hrubé, pracovité ruce konečně jemněly. Po měsíci zde už nevstával tak časně, jak tomu bylo doma, dopřával si blahodárného odpočinku pod slunečníky a místo velikých albacore hovořil s docela drobným ptactvem. Nebyli k zahození, to jistě. Po dvou dalších měsících už na představu brzkého započetí dne nemohl ani z legrace pomyslet a po polovině roku zase nedokázal přemýšlet o ničem jiném. Připadal si, kdesi v hloubi, jako otrok vlastního pohodlí. Nechápal, jak mohl tak rychle pozbýt radosti ze všeho, po čem toužil, přestože si nezvládal ani vymyslet lepší životní ideu. Ovšem přišlo mu prostě příšerné denně se přejídat hromadami jídla, které by mu doma u moře vystačily bezmála na měsíc, ryby lovit jen pro zábavu a jezdit a výlety po souši. A k tomu se mu už nezdálo o lvech či o Africe. Ani o dalekých zemích, které navštívil nedávno, či o těch, kam se měl v plánu vydat ještě před týdnem. Nyní už je mu zdálo pouze o moři. Pokaždé když jako nyní poslouchal melodii pěnkav a holubic tam ve spod pod vší tou kůží až přímo při hřmotné aortě vzpomínal na nenasytné sonety racků. Ach, racci. V nádražní budově to cvaklo. Stařec sice věděl, že má ještě času dost, protože budova si cvaká, jak se jí zachce… ale stejně se zachvěl. Počítal. Při dalším zacvakání se žádnými myšlenkami nezabýval, to si jen podivně blaženým způsobem uvědomil, jak brzo zase spatří Santiaga. Podruhé, to již dával větší pozor, se pomalu postavil a uvědomil si, jak jinak chutná zdejší vzduch. Ten si odveze s sebou. Jako vzpomínku a slib. Výhybka v kolejích posunula na druhou stranu, a to už se nedokázal skoro soustředit, ale věděl, že tenhle jeho nový-starý život musí zašramotit ještě naposledy, tak ještě vyčkal, než se tak stane, a když v budově zacvakalo potřetí, oprášil se od prachu, drapnul tašku a vydal se na perón. Vlak už pískal, brzdy mu horlivě skřípaly o koleje, až odlétaly jiskry, které ale v tak bujné krajině nemohly nadělat škodu a stařec jako by už na tváři cítil to jiné Slunce, to druhé, které ho poznalo jako první, když se jako malý učíval s tamními rybáři smotávat těžké sítě a vyprošťovat z nich tučné mokré kousky. Vlak zaúpěl a s trhnutím se zarazil, oblaka páry na chvilku zahalily starce. Ten jen na nepatrný okamžik zaváhal s pohledem plynoucím přes statek, přes pole a lán vlčích máků, jeho nový-starý domov, a pak se sehnul k patě kolejiště a jednu čerstvě probuzenou kytičku utrhnul. Narovnal si na rameni tašku plnou věcí, otočil pohled ke strojvedoucímu, jehož oči vypadaly přesně jako oči všech lidí, které kdy miloval a pousmál se. Lán vlčích máků se při odbytí hodin se stařičkou ručičkou visících na stěně zatetelil a vítr vehnal otevřeným oknem dovnitř závan něčeho neurčitého, chviličku si pohrával s obsažně popsaným papírem na stole zatěžkaným malým prázdným rámečkem a svět se zatím nezměnil. Jen jedna žena přišla o manžela pod mírným jarním sluncem netušíc, že jeho horké rozpolcené srdce již dávno odjelo uzdravit se do své drsné skromné domoviny. Bylo ráno. (inspirováno knihou Stařec a moře, Ernest Hamingway) ]]> Nic není, jak se zdá https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/487/nic-neni-jak-se-zda Wed, 15 Aug 2018 19:40:01 +0000 Povídky Sopranno 487@/index.php?p=/discussions Nic není, jak se zdá „Tak jsme tady zase!“ Devětačtyřiceti letá účetní natěsnaná do o číslo menšího fialového kostýmku, se rozzářeně posadila ke stolu kapitána Smrčka. „Fili, počkej na maminku u auta, ju? Budu tam za chvilinku.“ Fili, asi pětadvacetileté bílé dvojče Boba Marleyho, cosi zamumlal a zmizel. Společně s ním se vypařil i zbytek vyšetřovatelů, kteří si z ničeho nic uvědomili, že mají spoustu práce všude jinde, jen ne v kanceláři s paní Macháčkovou a jejími maniodepresivními výlevy. Bohužel, pro kapitána Smrčka žádný nouzový východ nebyl. Zhluboka se nadechl. „Paní Macháčková, jsem rád, že jste přijela tak rychle…“ „Ale to nic nebylo, pane kapitáne, to já ráda. Víte, hned, co jste zavolal, jsem sehnala svého Filího a jeli jsme sem. Čím, dřív bude ta nepříjemnost uzavřená, tím líp.“ No, tak to jsme dva, pomyslel si kapitán a přistihl se, že se slzou v oku vzpomíná na dobu, kdy paní Macháčkovou potkal poprvé. Byla zrovna v nejtěžší fázi svého depresivního cyklu, takže ho její výslechy stály hromady papírových kapesníčku, na druhou stranu ale měl klid na vyšetřování. Teď, během euforického týdne měl tuhle šílenou babiznu i s Marley juniorem za zadkem dvacet čtyři hodin v kuse a pomalu z toho začínal bláznit. Naštěstí byl případ v podstatě banální záležitostí a po třech týdnech vyšetřování mohl být s klidným srdcem uzavřen. Dva mladí, láskou planoucí zaměstnanci účetnické firmy paní Macháčkové, k jejíž klientele patřily i podniky s obratem v rámci milionů, se jednoho krásného dne rozhodli, že je na čase uložit si nějaké peníze stranou, takže si na své bankovní účty nechali posílat náhrady za desítku zaměstnanců několika firem, které jim po odchodu do důchodu zanikly. Díky tomuto systému si během sedmi let přišli na zhruba osm milionů korun a než si kdokoliv stačil podvodu všimnout, zmizeli neznámo kam. Zbylo po nich jen spousta dluhů a papírování. Avšak kapitán Smrček, i přes svou hlubokou nenávist vůči všem druhům byrokracie, byl ze srdce rád, že s paní Macháčkovou nemusel řešit vraždu. Mohla by totiž být dvojitá. „No, tedy, jak už jsem říkal do telefonu, rozhodli jsme se případ uzavřít. Ještě předtím ale musíme projít několik formalit. Vezmu to, co nejrychleji…“ Účetní Macháčková se zájmem naslouchala policistovi před sebou a cítila, jak se jí v prsou opět rozlévá pocit euforie. Za pár minut už bude po všem a ona odejde bohatší o osm milionů korun. Zatím ale musela pokračovat v tomto skvěle rozjetém divadélku. „Ale samozřejmě pane kapitáne, jen do toho,“ zašvitořila a po americku se zazubila. Hlavně to ty tupče už uzavři. „Tak tedy, naše oddělení došlo k závěru, že za provedený zločin jsou skutečně zodpovědní podezřelí Ivan Barták a Marie Vévodová, kteří budou v nepřítomnosti obviněni z trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Zároveň po nich bude vymáháno uhrazení škody v plné výši. Ovšem to jen v případě, že ještě někdy vystrčí čumák…“ Nic takového se nestane, o to je už postaráno. „Dále tu je už jen spousta odborné hatmatilky, se kterou vás nechci zatěžovat, kopii protokolu stejně ještě dostane váš právník. Teď potřebuju jen podpis tady a tady a můžete se zase vrátit ke své práci. Máte toho teď určitě až nad hlavu.“ „No, vlastně jsme s Filim usoudili, že je na čase dát si malou dovolenou. Chystáme se do Bolívie.“ „Máte pravdu, zasloužíte si trochu odpočinku. Na jak dlouho letíte?“ Dokud mi těch osm milionů bude stačit, nebo dokud neuzavřou smlouvu o vydání… „To si ještě musíme promyslet.“ ]]> Kdo potřebuje štěstí, když máte https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/485/kdo-potrebuje-stesti-kdyz-mate Thu, 26 Jul 2018 10:48:45 +0000 Povídky Sopranno 485@/index.php?p=/discussions Postava: Nemotorný kouzelník Místo: Přeplněná tramvaj Téma: Každý konec má i svůj začátek První věta: "Kdo potřebuje štěstí, když máte..." „Kdo potřebuje štěstí, když máte v rukávu pár schovaných es, no ne?“ řekl polohlasem tmavovlasý, zhruba třiadvacetiletý mladík zahalený v dlouhém černém plášti a hřbetem ruky si utřel kapičky potu stékající z čela. Přeplněná tramvaj, extrémní červencová vedra a jeho oblečení rozhodně nebyly ta nejlepší kombinace. „Esa mít sice můžeš brácha, ale vzhledem k tomu, že jedeš na přehlídku maníků, kteří mají v rukávech poschovávanou půlku Copperfieldova bytu plus ještě nejlepší úlovky z výprodeje fanoušků Harryho Pottera, budeš kapku toho štěstí možná potřebovat,“ konstatovala nakrátko ostříhaná dívka s piercingem v obočí, aniž by zvedla oči od displeje svého smartphonu. „Navíc, jestli tam zas bude ten Pan Magikus nebo jak si to říká, budeš nahraný tak jako tak.“ „Říká si Mistr Magienus.“ „Pošuk jako pošuk.“ „Je to špička ve Středoevropské lize kouzelníků a iluzionistů. A pro tvou informaci, dnes je tam jako porotce, takže nesoutěží. Jen se dívá.“ „Oh, tak to máme fakt kliku, no,“ ucedil sarkasticky pihovatý blonďák po dívčině pravici, natěsnaný do pestrobarevných flitrových elasťáků. „Doufejme, že má slabost pro přiteplený baleťáky. Proč vlastně musíme mít tyhle hadry? Cítím, jak se mi pomalu tenčí hlas a z vajec začíná bejt zapařená smaženice. To je taky součást tý tvý show? Jakub Drnák, změna pohlaví bez operace? “ Několik spolucestujících vrhlo po podivném hloučku pohoršené pohledy. Jiní jen nechápavě vzhlédli a pak se automaticky vrátili k prázdnému hledění z oken soupravy. „Tak zaprvé, už jsem asi tisíckrát opakoval, že do konce soutěže mě máte oslovovat Divotvorný Jago. A ty kostýmy máte proto, že jste moji asistenti a my chceme zaujmout. Mimochodem Iveto, kde máš ten svůj?“ Piercingačka kopla do igelitky na podlaze. „Tady. Převleču se nejdřív minutu před vystoupením, nechci, aby mě v tom kdokoliv normální viděl. Vypadá to, jako kdyby Sáblíková projela voliérou papoušků.“ „Má pravdu,“ přitakal blonďák, „ale aspoň si můžem bejt jistý, že se publikum pobaví. Aspoň něco z toho vystoupení bude.“ Kouzelník po něm střelil pohledem. „Jak to jako myslíš, Pavle?“ „Myslí to tak, že ty tvoje kousky zas taková extra třída nejsou, brácha. Vykopli tě i z dětské oslavy.“ „To bylo dřív. Tehdy jsem byl Kubík Kouzelník, ale teď je tu Divotvorný Jago, učenec z Orientu, z jehož umění vám klesne čelist.“ „A reputace,“ ucedil Pavel suše. „Takže vy dva mi prostě nevěříte, co? Bude to katastrofa, případ uzavřen, nechte nás odjet domů. Ale takhle jednoduché to teda nebude.“ Zpocený, vzteky se třesoucí kouzelník vrazil ruku do vnitřní kapsy kabátu, chvíli v ní šátral, až nakonec vytáhl něco, co připomínalo patchworkovou látkovou tašku a narazil si to na hlavu. „Voilá.“ Ivetě, které poprvé vzhlédla od svého telefonu, okamžitě spadla brada. „To je… turban? Kdes to sakra vyhrabal?“ „Jo, je to turban a ušila mi ho máma, stejně jako ty vaše kostýmy. A teď mě pozorně sledujte, protože ani ne za tři minuty bude celá linka 17 skandovat moje jméno.“ Než stačili jeho dva společníci jakkoliv zareagovat, začal se prodírat davem na vyvýšenou plošinu v zadní části tramvaje. Když tam konečně dospěl, na pár vteřin svěsil ramena a zhluboka se nadechl. „Dámy a pánové,“ zahřměl hlubokým hlasem, „oslavujte svou šťastnou hvězdu, protože právě vy, cestující tramvaje číslo 17, jste vyvolení.“ Kouzelník dramaticky shodil plášť z ramen. „Já jsem Jago, velký uče-“. Najednou tramvaj prudce zastavila. Většina cestujících se musela jen více zapřít o nohy, ale Jago, stojící bez jakékoliv opory, byl zákony fyziky nemilosrdně poslán k zemi. Okamžitě se ozvalo asi deset hlasitých prásknutí a zpod kouzelníka se vyvalil šedý dým. Na několik sekund zavládlo hrobové ticho. A pak přišel chaos. Lidé začali ječet. Jeden přes druhého se tlačili ke dveřím jako stádo divokých koní, někteří s pomocí nouzových kladívek rozbíjeli okna a drali se na ulici. Postarší žena, která byla celou dobu jízdy zahloubaná do posledního vydání Pestrého světa, se energicky vymrštila na nohy a začala vyřvávat na celé kolo: „Ten muslimista nás přišel zabít! Tomio měl pravdu, imigranti vraždí už i u nás!“ „Chlapi pojďte, dostanem ho živého, jen ať Angela vidí, co jsou zač!“ houkl hromotluk v tričku I LOVE GYM a po vzoru wrestlingových zápasníků skočil na bezbranného kouzelníka. Několik odvážlivců jeho kousek napodobilo. „Lidi počkejte, já…“ „Sklapni, mohamedáne! Na takový jako ty tu nejsme zvědaví!“ „Jo, táhni zpátky do Sýrie!“ „Držte ho, snaží se mi vykroutit… Už slyším sirény! Vydržte chlapi!“ „Ne… omyl,“ sípal Jago lapající do dechu, „jsem kou…zelník.“ „Jméno si nech pro policajty, zmetku!“ „POLICIE! VŠICHNI RUCE VZHŮRU A HNED! NEBUDU TO OPAKOVAT, DEJTE VŠICHNI RUCE TAK, AŤ NA NĚ VIDÍME!“ „Takže ještě jednou,“ policejní vyšetřovatel se poškrábal na bradě, „vy tři jste jako nějaké kouzelnické trio?“ „Ne, kouzelník jsem já. Ti dva jsou moji asistenti.“ „A tohle máte na sobě, protože cituji: ‚Frakům a cylindrům už odzvonilo. Bylo načase přinést do naší branže něco nového, něco, co by zbořilo zažité standardy.‘ Je to tak?“ „Ano.“ „A výstřely zapříčinilo rozmačkání sáčku kouřových kuliček, což byl následek pádu po náhlém zastavení tramvajové soupravy?“ „Ano.“ „Vy, ani nikdo z vaší rodiny nejste muslim, nenavštěvujete mešitu a nemáte ani styky s potenciálně nebezpečnými jedinci či skupinami?“ „Ne.“ „Sakra práce chlape,“ policista schoval svůj notes, „vy máte takové štěstí, že se nikomu nic nestalo. Ještě si s vámi chtějí popovídat kolegové od protiteroristického a lidi z pojišťovny. Tohle byl pravděpodobně nejdražší kousek ve vašem životě. No nic, poroučím se.“ Iveta počkala, až policista zmizí z doslechu a s úšklebkem se otočila na bratra: „No jo no, kdo by potřeboval štěstí, co?“ ]]> DUBEN https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/483/duben Sun, 06 May 2018 10:56:25 +0000 Povídky jerrymungo 483@/index.php?p=/discussions Učím se dívat - Zavázané oči https://forumtvurcihopsani.cz/index.php?p=/discussion/482/ucim-se-divat-zavazane-oci Sat, 03 Mar 2018 12:53:44 +0000 Povídky Chris 482@/index.php?p=/discussions Zavázané oči Představte si, že stojíte na nádraží a máte zavázané oči. Zkuste popsat tento rušný prostor plný lidí, vlaků a možná i zvířat všemi lidskými smysly kromě zraku.... “Neolizuj mi tu nohu,” cukl jsem s ní, když jsem u kolene ucítil studený čumák. Asi labrador, co bych za něj dal, pomyslel jsem si. “Arthure, nechej pána. Omlouvám se,” neslo se směrem ke mně asi od sedmdesátiletého starce, soudě dle hlasu. “Cvak,” nádražní hodiny nad mou hlavou poskočily zase o minutu. Z rozhlasu se ozval ženský hlas: “Na druhou kolej přijíždí vlak do Přerova. Pravidelný odjezd v patnáct hodin třicet minut.” Z levé strany zaskřípěly brzdy vlakové soupravy, které přehlušily dva mladíky přede mnou, zaměstnaných hodnocením délky minisukně slečny na vysokých podpatcích po jejich pravici. Když souprava zastavila, změnilo se nádraží v běžeckou dráhu. “Promiňte.” “Pardon.” “Uhni vole.” “S dovolením.” Desítky lidí vracejících se ze škol, schůzek, zaměstnání, spěchajících ukořistit to nejlepší místo u okna na cestách do svých domovů. Najednou nádraží zelo prázdnotou stejně jako můj klobouk, který jsem sedě na chladné zemi svíral svými kotníky. ]]>