Kovbojové - poslední kapitola, aneb - všechno jednou končí, záleží jen jak
Salma Blanco
Komentářů: 211
Tak co tenhle konec? Přijde mi to pořád nějak rychle useklé, ale nechci to zase moc natahovat.
Zapomeň
Nadešlo poslední ráno a s ním loučení. Poslední slzy a poslední záchvěv emocí rozbouřily chladnou otupělost její duše a vynesly na povrch doutnající zbytky citu. A potom zbyl už jenom prázdný chlad.
Jack se neobjevil.
Odjížděla v drožce vedle svého otce a ani jednou se neohlédla.
Mnohem později, v kupé vlaku supícího k východu a k její beznadějné budoucnosti, upírala prázdný pohled na kraj, kde na chvíli našla lásku a štěstí a zaznamenávala do paměti poslední útržky vzpomínek.
V prchavém okamžiku před západem slunce se krajina pozlatila nadpozemsky mystickým jasem, aby během několika chvil zšedla a zahalila se do příkrovu přicházející noci.
Jak příznačné, pomyslela si Nell, stejně jako můj život. Prchavá chvíle zářivého štěstí po Jackově boku a potom už jen černočerná tma a prázdnota. Na rozdíl od její duše, však tady zase ráno vyjde slunce.
Oknem zahlédla na svahu kopce v posledním záchvěvu denního světla siluetu jezdce na koni a znova si připomněla Jacka.
Zavřela oči a pevně k sobě stiskla víčka ve snaze překonat bolest vzlínající z nitra její bytosti. Namísto toho se jí před očima rozeběhl film. Zase viděla sama sebe, klopýtající a zoufalou, na pokraji smrti v pusté krajině bez života, přijíždějícího jezdce na obrovském šedém koni, společné cestování, příjezd na Whiteyův ranč, zoufalství z pohledu na Ruby v Jackově náruči, její další útěk a skrývání ve starém srubu v bouři, Jackovo zranění a strach, že ho ztratí, noci probdělé u jeho lůžka a potom - La Junta!
A na to všechno musí zapomenout! Zapomenout na něco, nač zapomenout nelze. Na něco, co se stalo její součástí. Zapomenout na Jacka.
Zapomenout na lásku.
Ale... je to vůbec možné?!
Zapomeň
Nadešlo poslední ráno a s ním loučení. Poslední slzy a poslední záchvěv emocí rozbouřily chladnou otupělost její duše a vynesly na povrch doutnající zbytky citu. A potom zbyl už jenom prázdný chlad.
Jack se neobjevil.
Odjížděla v drožce vedle svého otce a ani jednou se neohlédla.
Mnohem později, v kupé vlaku supícího k východu a k její beznadějné budoucnosti, upírala prázdný pohled na kraj, kde na chvíli našla lásku a štěstí a zaznamenávala do paměti poslední útržky vzpomínek.
V prchavém okamžiku před západem slunce se krajina pozlatila nadpozemsky mystickým jasem, aby během několika chvil zšedla a zahalila se do příkrovu přicházející noci.
Jak příznačné, pomyslela si Nell, stejně jako můj život. Prchavá chvíle zářivého štěstí po Jackově boku a potom už jen černočerná tma a prázdnota. Na rozdíl od její duše, však tady zase ráno vyjde slunce.
Oknem zahlédla na svahu kopce v posledním záchvěvu denního světla siluetu jezdce na koni a znova si připomněla Jacka.
Zavřela oči a pevně k sobě stiskla víčka ve snaze překonat bolest vzlínající z nitra její bytosti. Namísto toho se jí před očima rozeběhl film. Zase viděla sama sebe, klopýtající a zoufalou, na pokraji smrti v pusté krajině bez života, přijíždějícího jezdce na obrovském šedém koni, společné cestování, příjezd na Whiteyův ranč, zoufalství z pohledu na Ruby v Jackově náruči, její další útěk a skrývání ve starém srubu v bouři, Jackovo zranění a strach, že ho ztratí, noci probdělé u jeho lůžka a potom - La Junta!
A na to všechno musí zapomenout! Zapomenout na něco, nač zapomenout nelze. Na něco, co se stalo její součástí. Zapomenout na Jacka.
Zapomenout na lásku.
Ale... je to vůbec možné?!
The world needs more cowboys.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
Můžu lehce zkritizovat? Jenom málo...
Trošku mi to totiž připadá nikoli jako závěr něčeho z Divokého Západu, ale spíš jako Harlekýnka, nebo Červená knihovna. Když tam změníš pár místopisných údajů, bude to, jako když Nell odjíždí z rodového sídla kdesi na anglickém pobřeží.
Možná, že ten závěr je funkční, ale zase, když nevíme, co bylo před tím, těžko posuzovat...
Flaubert
Souhlasím s Luckou, rozhodně bych to neprotahoval. Předpokládám, že je to ze stejného příběhu jako těch několik verzí začátků, co?
Ano, Mike, je to konec těch mých několika začátků Na rozdíl od nich, je konec jen jeden. Naštěstí.
Máš pravdu, Jerry, nějak mi to moje psaní sklouzává k červené knihovně, já vím. Dokonce jsem opravdu chvíli zvažovala, že děj přesadím do jiné doby a země a rovnou z toho udělám klasiku Harlekýnku. Jenže nemám ráda ty harlekýnské šťastné konce. A až nesmyslně moc jsem se upnula právě k této době a této zemi. Proto se tahle "Harlekýnka" musí odehrávat na Divokém Západě. Co naděláš.
Tohle je ostatně děsně stará záležitost, to někteří z vás ještě nebyli ani na světě Teď to jen tak nostalgicky oprašuju a přepisuju do PC, než to zase na dalších x let strčím do šuplíku.
Nové věci, co mě napadají, už jsou z reálné současnosti. Až moc reálné a ne zrovna zábavné. Akorát teď mám příšernou, ale fakt hodně hustou krizi, takže nepíšu nic a mám pocit, že už ani nezačnu, protože nějak postrádám smysl toho všeho. Navíc naprosto zahlcený mozek z práce a vyplodit pro mě smysluplnou větu, je nadlidský úkon. Už aby byla ta dovolená!!! (Hlavně ten náš společný víkend ode mě nečekejte žádné intelektuální projevy, mozek nechávám doma. Přijede jen živočich. )
To znám taky, když mám nápad na tvrdou scifi, začnu psát a vyleze z toho povídka o lásce... Ale když to tak cítíš, hurá do toho a piš jak chceš, je to přece jen záliba. Třeba se chytíš.
Mimochodem, já jsem při vzniku tvých povídek určitě byl... A co myslíš že dělám já? Nostalgicky tahám svoje zasuté věci, oprašuji je a přepisuji do PC...
I tvůrčí krize znám a občas mne nakopne i nějaká práce zdejších spoluspisovatelů, abych něco zkusil taky. Neboj, všechno bude, škoda tvých westernových začátků, nedotáhnout je do konce!
Flaubert