Cestopis
Tak když už tu došlo na výlet na Bahamy, vzpomněla jsem si, že jsem zatím nikam nedala svůj "cestopis" z Kostariky z loňského prosince.
Třeba bych se hodila do party na Bahamy jako kronikář :-)
Dávám sem na ukázku úvod/ ostatně dopsané to stejně celé nemám/. Prosím, napište mi, co tomu říkáte, popřípadě, jestli s tím mám něco udělat- blog nemám. Chápu, že se to sem do fóra moc nehodí :-)
Prozpěvuju si song Malá Babeta šla do světa...
Těším se...
Moc se těším... i když mě Vojta varoval, že se těšit nemám. Nechápala jsem proč, a tak mě upozornil : „ Dobře, jedeme do Kostariky, chceme tam něco vidět a zažít. Můžeme si říct, že tam navštívíme to, co jsme si tady připravili. Jistě to bude fajn, ale nic jiného od toho, prosím, neočekávej!“
„?“ Byla jsem pěkně zpražená.
Pak mi to došlo. Jen žádné velké sny a očekávání, která by mohla snadno splasknout, při sebemenších obtížích.
„Ok, nechám tomu volný průběh.“
Nojo, stejně se těším... Malá Babeta šla do světa...
S Vojtou jsme si dali první schůzku v Praze na Andělu. Do smsky mi napsal: „Hledej opici.“
„Co tím, probůh, myslí? Dává mi tím sebeironickým způsobem najevo, že je ošklivý? Že je zarostlý nebo chlupatý? Proboha, že snad smrdí?...“ s domněnkou, že jde o první variantu odpovídám smajlíkem. Pravda, jako obyčejně, je mnohem prozaičtější, a já si pobaveně vybavuju třetí dohodu Dona Miguela.
Vojta má na sobě tričko s obrázkem hnědé opice.
Sedíme v pizzerii u venkovního stolku. Chlápek naproti mně je postarší, štíhlý, nenápadný. Mluví věcně, o praktických záležitostech. Vypadá, že se pohybuje přísně ve svých stanovených hranicích. Vytahuju z kabelky blok a propisku, nejspíš proto, abych si měla s čím v rukou pohrávat. Opravdu se mi to hodí, jedna z prvních poznámek o mně je, že je dobře, že jsem ve znamení raka, protože s raky má obecně dobré zkušenosti. Kde sebral mé datum narození? Honí se mi na pozadí mozku, zatímco vnímám, jak Vojta hodnotí mé oblečení. Červená lehká halena a dlouhá sukně jsou v souladu s Vojtovými předpoklady oblečení, hodící se pro pravou račici.
„Jaké jsou tvoje slabé stránky?“
Nechápu, myslí to vážně?
„No, jak se třeba chováš v krizových situacích? Když jsi na tak dlouho v cizí zemi, je důležitý vědět, co můžeš od lidí okolo sebe očekávat... Může jít doslova i o život.“
Přesvědčil mě, takže jdu s pravdou ven : „Občas jsem trochu hysterická.“
„To je dobrý, to jsem čekal.“
„A jaké jsou tvoje slabé stránky?“ odvážím se.
„Žádný nemám.“
V duchu proklínám svou tradiční naivitu.
Přípravě jsem věnovala nespočet hodin bloumání po internetu. Tisknutí a pročítání nesmyslných i smysluplnějších cestovatelských blogů a stránek. Ze smyslně nesmyslných mě upoutala poznámka z portálu cestovní medicíny něco ve stylu : „Nezapomeňte si na cesty do exotických krajů přibalit do lékárničky kondom. Tamější kondomy mohou mít jiné rozměry, zpravidla větší, než ty, které jsou k dostání v našich zemích.“
Chvilku si pohrávám s představou, jak upozorňuji na tuto informaci své zbylé tři mužské spolucestovatele.
Jedno z mála upozornění, které si dobře ze stránek zapamatuji je: „ V džungli se nikdy nechytejte větví. To, co vypadá na první pohled jako větev, může být had.“ Můj mozek to pojímá jako tichou mantru, která od té doby nonstop nehlučně běží v nepoužívaných 90% hmoty.
Itinerář jsme si předem žádný nesestavili. Vojta mi napsal mailem některé vybrané lokality, které by rád navštívil a já zase jemu. Kluci se této sporadické výměny názorů neúčastnili, jak mi Vojta sdělil, je jim to víceméně jedno a dají na nás. Názory se časem tříbili, tím jak v našich hlavách přibývalo o Kostarice informací z nejrůznějších zdrojů. Vojta se setkal s nějakým kamarádem, který Kostariku nedávno navštívil, já podobně...
Můj informátor měl, bohužel pro mě, k dispozici na cestování zjevně jiný rozpočet a neváhal mi vyjmenovávat nejrůznější restaurační zařízení s jejich kulinářskými specialitami s dovětky tipu: „Tam teda tekly prachy.“ a „Tady jsme se vyždímali.“ Obzvlášť dlouho a zaníceně vyprávěl o podniku, který vlastní jakýsi fanda FC Barcelony, a který musíme navštívit. Lahůdky tu podávají vybrané, místo je třeba rezervovat, a podnik má super atmosféru. Nedalo se nic dělat, neměla jsem odvahu přiznat, že jsem socka, tak jsem jen přitakávala v očekávání, že se dovím i nějakou informaci, kterou budu moci využít. Nakonec jsem zachytila přeci jen pár užitečných podnětů, takže ze schůzky jsem odjížděla namísto zdeptaná, jen se smíšenými pocity...
A tak odlítáme s Vojtovým průvodcem Rough, několika vytištěnými cestopisy z netu a já hlavou zhutnělou tisíci podnětů. Nikdy se v džungli nechytejte větví... no jo....
Pro mě je důležité, že konečně vyrážím do světa. Kostariku jsem si vybrala nakonec asi z jediného důvodu. Připadá mi dostatečně exotická a dostatečně bezpečná. A je v jižní Americe, kde se mluví španělsky. A je dost malá, aby se dala projet během kratší doby. Jasně – těch důvodů je víc.
Předem jsem o ní zjistila, že je jedinou zemí na světě, která nemá armádu. Investuje peníze do školství a chrání své životní prostředí. Jen mě trochu mrzí, že je tu minimum indiánských památek.
Stejně je ten důvod jen jeden - přiznávám, že plánuju se tady napoprvé trochu otrkat.
Je to první země, kde zahájím svá cestovatelská dobrodružství.
Setkáváme se na letišti. Kde taky jinde. Jasně...
Je hodně brzy ráno. Vojtu poznávám. Martina, se kterým jsem se potkala jen jednou, nepoznávám, protože je ostříhaný. Dalibora vidím poprvé.
Manžel mě tu vysadil a ujel.
Ještě, že jsem nadopovaná cestovatelským nadšením, které je schopné zahnat do temnějších rohů letiště nevyspání, chlad brzkého zimního rána, i fakt, že s těmahle třema chlápkama, které vlastně vůbec neznám letím na druhý konec zeměkoule.
Pánové se asi vyznají, takže se dohadují, kam na check in, a jak s tranzitem zavazadel a tak podobně. Já to vůbec nechápu, v ruce jako jediná žmoulám vytištěnou letenku s itinerářem letu.
Cestovat sama, potřebovala bych letištního průvodce, který by mi řekl, kam mám jít, do jaké fronty se postavit, kde předat batoh, komu ukázat pas... Průvodce mám naštěstí tři a vypadají, že se mezi sebou shodnou, takže je mohu bezpečně následovat.
K prvnímu letadlu se přepravujeme nedůstoujně a trapně autobusem. Letíme do Dusseldorfu. Jsme jediní pasažéři cestující v turistickém oděvu. To je jediné ovšem, co jsem schopná zpozorovat. Narozdíl od Vojty.
„Vždycky jsem se bavil pozorováním lidí na letišti.“ vybalí na mě Vojta v letadle.
„Tak třeba ta trojička, co stáli vedle nás na gatu... „
„Nevím, nevšímala jsem si nikoho.“
„To je škoda, je to zajímavé... S Hankou jsme se tak při cestách dobře bavili.... “ pokračuje. „ Tihle jeli na služební cestu. Ten chlápek byl ředitel, majitel fimy, tak něco. Ta hezká blondýnka sekretářka nebo asistentka. On tam letí s přesvědčením, že ji sbalí. Ale nepovede se mu tu. Ta holka mu to dává jasně najevo. Ten třetí je tam trochu do počtu. Zaměstnanec.“
Koukám asi divně... „No, ten, co stál trochu stranou“.
Vůbec nevím o kom mluví... Všimla jsem si pár lidí, to asi jo, hlavně ženský v červeným kabátku, co se přede mnou drala do letadla a já byla naštvaná, že kvůli ní, mrznu venku o deset vteřin dýl... Ale blondýna, co vím, to nebyla. Když o nich Vojta mluví, asi ví, že sedí v letadle dál od nás.
Rozhodnu se, že mu dám příležitost. „ Jaks na to přišel?“
„Je to jednoduchý, sleduješ lidi, jak stojí, jaký postoj zaujímají k sobě navzájem. Ten ředitel, machýrek, se k ní nakláněl, ona k němu stála trochu bokem, lehce křížila nohy. To je jasný, ta mu nedá. Dává mu najevo, že na ni nemá.“
Zírám. Hlavně v obavách, co si z mých postojů vyčetl Vojta o mě. Zejména, že spousta mých záměrů je nejspíš skryta i mě samé.
Třeba bych se hodila do party na Bahamy jako kronikář :-)
Dávám sem na ukázku úvod/ ostatně dopsané to stejně celé nemám/. Prosím, napište mi, co tomu říkáte, popřípadě, jestli s tím mám něco udělat- blog nemám. Chápu, že se to sem do fóra moc nehodí :-)
Prozpěvuju si song Malá Babeta šla do světa...
Těším se...
Moc se těším... i když mě Vojta varoval, že se těšit nemám. Nechápala jsem proč, a tak mě upozornil : „ Dobře, jedeme do Kostariky, chceme tam něco vidět a zažít. Můžeme si říct, že tam navštívíme to, co jsme si tady připravili. Jistě to bude fajn, ale nic jiného od toho, prosím, neočekávej!“
„?“ Byla jsem pěkně zpražená.
Pak mi to došlo. Jen žádné velké sny a očekávání, která by mohla snadno splasknout, při sebemenších obtížích.
„Ok, nechám tomu volný průběh.“
Nojo, stejně se těším... Malá Babeta šla do světa...
S Vojtou jsme si dali první schůzku v Praze na Andělu. Do smsky mi napsal: „Hledej opici.“
„Co tím, probůh, myslí? Dává mi tím sebeironickým způsobem najevo, že je ošklivý? Že je zarostlý nebo chlupatý? Proboha, že snad smrdí?...“ s domněnkou, že jde o první variantu odpovídám smajlíkem. Pravda, jako obyčejně, je mnohem prozaičtější, a já si pobaveně vybavuju třetí dohodu Dona Miguela.
Vojta má na sobě tričko s obrázkem hnědé opice.
Sedíme v pizzerii u venkovního stolku. Chlápek naproti mně je postarší, štíhlý, nenápadný. Mluví věcně, o praktických záležitostech. Vypadá, že se pohybuje přísně ve svých stanovených hranicích. Vytahuju z kabelky blok a propisku, nejspíš proto, abych si měla s čím v rukou pohrávat. Opravdu se mi to hodí, jedna z prvních poznámek o mně je, že je dobře, že jsem ve znamení raka, protože s raky má obecně dobré zkušenosti. Kde sebral mé datum narození? Honí se mi na pozadí mozku, zatímco vnímám, jak Vojta hodnotí mé oblečení. Červená lehká halena a dlouhá sukně jsou v souladu s Vojtovými předpoklady oblečení, hodící se pro pravou račici.
„Jaké jsou tvoje slabé stránky?“
Nechápu, myslí to vážně?
„No, jak se třeba chováš v krizových situacích? Když jsi na tak dlouho v cizí zemi, je důležitý vědět, co můžeš od lidí okolo sebe očekávat... Může jít doslova i o život.“
Přesvědčil mě, takže jdu s pravdou ven : „Občas jsem trochu hysterická.“
„To je dobrý, to jsem čekal.“
„A jaké jsou tvoje slabé stránky?“ odvážím se.
„Žádný nemám.“
V duchu proklínám svou tradiční naivitu.
Přípravě jsem věnovala nespočet hodin bloumání po internetu. Tisknutí a pročítání nesmyslných i smysluplnějších cestovatelských blogů a stránek. Ze smyslně nesmyslných mě upoutala poznámka z portálu cestovní medicíny něco ve stylu : „Nezapomeňte si na cesty do exotických krajů přibalit do lékárničky kondom. Tamější kondomy mohou mít jiné rozměry, zpravidla větší, než ty, které jsou k dostání v našich zemích.“
Chvilku si pohrávám s představou, jak upozorňuji na tuto informaci své zbylé tři mužské spolucestovatele.
Jedno z mála upozornění, které si dobře ze stránek zapamatuji je: „ V džungli se nikdy nechytejte větví. To, co vypadá na první pohled jako větev, může být had.“ Můj mozek to pojímá jako tichou mantru, která od té doby nonstop nehlučně běží v nepoužívaných 90% hmoty.
Itinerář jsme si předem žádný nesestavili. Vojta mi napsal mailem některé vybrané lokality, které by rád navštívil a já zase jemu. Kluci se této sporadické výměny názorů neúčastnili, jak mi Vojta sdělil, je jim to víceméně jedno a dají na nás. Názory se časem tříbili, tím jak v našich hlavách přibývalo o Kostarice informací z nejrůznějších zdrojů. Vojta se setkal s nějakým kamarádem, který Kostariku nedávno navštívil, já podobně...
Můj informátor měl, bohužel pro mě, k dispozici na cestování zjevně jiný rozpočet a neváhal mi vyjmenovávat nejrůznější restaurační zařízení s jejich kulinářskými specialitami s dovětky tipu: „Tam teda tekly prachy.“ a „Tady jsme se vyždímali.“ Obzvlášť dlouho a zaníceně vyprávěl o podniku, který vlastní jakýsi fanda FC Barcelony, a který musíme navštívit. Lahůdky tu podávají vybrané, místo je třeba rezervovat, a podnik má super atmosféru. Nedalo se nic dělat, neměla jsem odvahu přiznat, že jsem socka, tak jsem jen přitakávala v očekávání, že se dovím i nějakou informaci, kterou budu moci využít. Nakonec jsem zachytila přeci jen pár užitečných podnětů, takže ze schůzky jsem odjížděla namísto zdeptaná, jen se smíšenými pocity...
A tak odlítáme s Vojtovým průvodcem Rough, několika vytištěnými cestopisy z netu a já hlavou zhutnělou tisíci podnětů. Nikdy se v džungli nechytejte větví... no jo....
Pro mě je důležité, že konečně vyrážím do světa. Kostariku jsem si vybrala nakonec asi z jediného důvodu. Připadá mi dostatečně exotická a dostatečně bezpečná. A je v jižní Americe, kde se mluví španělsky. A je dost malá, aby se dala projet během kratší doby. Jasně – těch důvodů je víc.
Předem jsem o ní zjistila, že je jedinou zemí na světě, která nemá armádu. Investuje peníze do školství a chrání své životní prostředí. Jen mě trochu mrzí, že je tu minimum indiánských památek.
Stejně je ten důvod jen jeden - přiznávám, že plánuju se tady napoprvé trochu otrkat.
Je to první země, kde zahájím svá cestovatelská dobrodružství.
Setkáváme se na letišti. Kde taky jinde. Jasně...
Je hodně brzy ráno. Vojtu poznávám. Martina, se kterým jsem se potkala jen jednou, nepoznávám, protože je ostříhaný. Dalibora vidím poprvé.
Manžel mě tu vysadil a ujel.
Ještě, že jsem nadopovaná cestovatelským nadšením, které je schopné zahnat do temnějších rohů letiště nevyspání, chlad brzkého zimního rána, i fakt, že s těmahle třema chlápkama, které vlastně vůbec neznám letím na druhý konec zeměkoule.
Pánové se asi vyznají, takže se dohadují, kam na check in, a jak s tranzitem zavazadel a tak podobně. Já to vůbec nechápu, v ruce jako jediná žmoulám vytištěnou letenku s itinerářem letu.
Cestovat sama, potřebovala bych letištního průvodce, který by mi řekl, kam mám jít, do jaké fronty se postavit, kde předat batoh, komu ukázat pas... Průvodce mám naštěstí tři a vypadají, že se mezi sebou shodnou, takže je mohu bezpečně následovat.
K prvnímu letadlu se přepravujeme nedůstoujně a trapně autobusem. Letíme do Dusseldorfu. Jsme jediní pasažéři cestující v turistickém oděvu. To je jediné ovšem, co jsem schopná zpozorovat. Narozdíl od Vojty.
„Vždycky jsem se bavil pozorováním lidí na letišti.“ vybalí na mě Vojta v letadle.
„Tak třeba ta trojička, co stáli vedle nás na gatu... „
„Nevím, nevšímala jsem si nikoho.“
„To je škoda, je to zajímavé... S Hankou jsme se tak při cestách dobře bavili.... “ pokračuje. „ Tihle jeli na služební cestu. Ten chlápek byl ředitel, majitel fimy, tak něco. Ta hezká blondýnka sekretářka nebo asistentka. On tam letí s přesvědčením, že ji sbalí. Ale nepovede se mu tu. Ta holka mu to dává jasně najevo. Ten třetí je tam trochu do počtu. Zaměstnanec.“
Koukám asi divně... „No, ten, co stál trochu stranou“.
Vůbec nevím o kom mluví... Všimla jsem si pár lidí, to asi jo, hlavně ženský v červeným kabátku, co se přede mnou drala do letadla a já byla naštvaná, že kvůli ní, mrznu venku o deset vteřin dýl... Ale blondýna, co vím, to nebyla. Když o nich Vojta mluví, asi ví, že sedí v letadle dál od nás.
Rozhodnu se, že mu dám příležitost. „ Jaks na to přišel?“
„Je to jednoduchý, sleduješ lidi, jak stojí, jaký postoj zaujímají k sobě navzájem. Ten ředitel, machýrek, se k ní nakláněl, ona k němu stála trochu bokem, lehce křížila nohy. To je jasný, ta mu nedá. Dává mu najevo, že na ni nemá.“
Zírám. Hlavně v obavách, co si z mých postojů vyčetl Vojta o mě. Zejména, že spousta mých záměrů je nejspíš skryta i mě samé.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
S Vojtou sdílím tu lehkou úchylku sledovat lidi a přemýšlet, co jsou zač. :-) Jedno ať je to na letišti nebo jen tak na ulici.
Místo kronikáře je tvoje, to je bez debaty a věřím, že se mnou bude Jerry souhlasit. :-D
Mají to takhle všichni chlapi s tím pozorováním? Byla jsem třeba paf z toho, kolik hodin byli pánové schopni strávit na pláži jen pozorováním pokusů surfařů udržet se na prkně a odborným pohledem nikdy nesurfujících hodnotit jejich výkony a chyby...
To že chlap nikdy nesurfoval, neznamená, že nemůže kibicovat, ne? :-D Ale u vás ženskejch ja to to samý v bledě modré. :-D
Úplně mě to chytlo a kronikář jsi úžasný!!!
Fakt by mě zajímalo, jak ta cesta probíhala, tenhle cestopis se mi líbí a obdivuju tě za odvahu pustit se na druhý konec světa se třema cizíma chlápkama.
Taky bych ráda, sakra!!! (Myslím teď ten konec světa :-D )
Tak já přidám ještě jak to bylo po cestě... tohle nebude asi zas tak záživný, ale já z toho prostě nemůžu nic vynechat... tak mi trochu zkritizujte ty popisy...
Selma: Marně jsem hledala nějakou holku, která by se přidala... tak na další cestu už budu vědět, na koho se obrátit :-)
Tak a je to v pytli. Výlet se nám začíná hatit hned v počátku. Sedíme v letadle už nějakou tu minutu, co mělo vzlétnout a nic. Špatné počasí, či co... Vzhledem k tomu, že dle itineráře máme na přestup na letadlo do Atlanty v Dusseldorfu necelé 2 hodiny, začínáme být nervózní. Bože, a to pečlivý Vojta – ano, znamením panna /už to vím také/- tuhle situaci řešil dokonce telefonáty na aerolinie. "Máme riskovat tak krátkou dobu na přestup před transatlantickým letem?" Prý mu odpověděli, že ano, že to stihneme. Cucám nervozně bonbony připravené pro vyrovnávání tlaku ve středouší. Nakonec vzlétáme s půlhodinovým zpožděním, stálo mě to půlku Hallsek, co mám připravené na starty a přistání.
Při letu stále sleduju hodinky a vytištěný itinerář... stihneme to?? Poposedávám na sedadle ve snaze letadlo popohnat. Naštěstí už jsme v Dusseldorfu a ženeme se z letadla. Do odletové haly je to přes celou letištní budovu, ale už je jasné, že letadlo bez nás do Atlanty prostě neodletí.
Na jednom z odbavovacích pointů - ale které to je, bůhví- narážím na celnici „Gertrudu“. Ačkoli mluví anglicky, nic jí nerozumím. Tváří se naštvaně a zdá se mi, že mi dává najevo své opovržení. Nebo je to jen má únava? Roztahuji nohy, aby objela mé tělo ze všech stran detektorem kovů či čeho, pak nadzvedávám nohy dozadu jako kůň, když mu čistí podkovy. Naštěstí mě propouští dál, Vojta nemá takové štěstí, a užívá si důkladnější prohlídky. Zájem o detailní prozkoumání své osoby celníky svádí na svůj slaměný kloubouček. Tak teda nevím...
Už podruhé se z letišních reprodukturů nad našimi hlavami ozývá „Please, Mr. Korenek, Klimek, Duskova to gate …........“, když k němu konečně dorážíme. Uf, stihli jsme to, dokonce i s návštěvou wc.
Vojta mě opět nechává sedět u okýnka, je to fajn, z letadla pozoruju dlouhé, úzké pruhy skleníků a polí, různých odstínů šedi, hnědi a zeleně, představuji si, jak musí být úchvatné pozorovat ty samé pruhy ze zhora na jaře, když na nich kvetou tulipány. Za chvilku je pod námi světlá linka pobřeží a po ní následuje modř a modř a modř, tedy s krátkou přestávkou, kdy prolétáme nad Anglií, ta je skryta většinu doby pod chomáčky mraků. Na chvilinku si užiju poslední evropské pobřeží - zřejmě Irska. Vypadá hole, pustě, vyfoukaně, romanticky. A už jsou tu nekonečné modré dálavy Atlantiku.
Při letu máme možnost sledovat nějaký seriál, pak film. Je v angličtině, sluchátka jsou mizerná, nebaví mě to. Je možné, že Delta nemá na víc? Prozkoumávám časopisy, procházíme s Vojtou průvodce, bavíme se o možných kostarických destinacích, testujeme navzájem své znalosti španělštiny, zkouším si opakovat něco z učebnice, pospávám. Nejvítanějšími body dlouhého letu jsou návštěvy letušek s jídlem a pitím. Martin si na svém stolku stále nechává nedojedený oběd a po několika hodinách tím už vzbuzuje pobavení celého obsluhujícího personálu. Letušky jsou celkem postarší decentní dámy. Rozhodně nejdou pod věkovou hranici 50 let. Působí mateřským dojmem. Napadá mě, že Delta v tom zřejmě nalezla nějaký zvláštní psychologický moment.
Když se dostáváme letadlem nad pevninu amerického kontinentu, lituju, že s sebou nemám atlas. Pod námi zleva čisťounké členité pobřeží, na pevnině jezera, linie dlouhatánských čar silnic. Sem tam městečko, vesnice. Podle opravdu velmi schematické mapy světa, která občas poblikává na monitoru s bílou šipečkou našeho letadla můžeme být klidně jak nad Kanadou, tak nad USA. Určitě by mě víc zajímalo, co je pod námi, než ten hloupý seriál, který běží už snad potřetí. New York. To musí být určitě New York – Manhattan. Shluk mrakodrapů. Jsem fascinovaná pohledem z toho miniokénka Boingu. Ostrovy členitého pobřeží. Potom pomalu pobřeží opouštíme a letadlo letí už jen nad pevninou. Cestou přes moře jsme měli jednoho či dva letecké souputníky, teď se mi zdá, že už letíme sami. Krajina pod námi je čím dál tím více obydlená, vypadá jak deska staré kuchyňské almary, prolezlá červotoči skr naskrz. Jsou to všechno silničky nekonečných obydlených předměstí a meziměstí, stočené do tvarů ulit, a klíčových dírek, lemované parcelami jednotlivých obydlí. Mezi červotočími cestičkami se občas zalesknou vodní hladiny, hojně jsou vidět zeleně hájů, či obdelníky šedivých parkovišť u nákupních center. Ze zhora uchváceně nahlížím celou tu promyšlenou strukturu amerického lidského úlu, která neponechává nic ladem a už vůbec ne náhodě... až z té úhledné krásy mrazí.
Jak se přibližujeme z výšky nad Atlantou k zemi, čím dál tím více mě bolí pravé ucho, až je bolest téměř nesnesitelná. Dělám co mohu. Cucám bonbony, polykám jak divá, předsunuju čelist, jak idiot. Nakonec už jen rezignovaně tisknu tragus na zvukovod a v duchu úpím. Aúúú, to mě čeká dnes ještě jeden vzlet a jedno další přistání. Aúúú... Ucho si dává říct krátce po dosednutí letadla na zem a Martin si nechává odnést svůj nedojedený oběd, zřejmě bys ním neporošel přes celníky. Je slunečno- pro nás – cestovatele už slunce svítí neuvěřitelných ?? no hodně hodin a stále přímo nad hlavou, stromy jsou většinou opadané a venku teplota ke dvaceti stupňům celsia. Co minutu přistává nebo startuje nějaké letadlo.
Opouštíme náš útulný boing 767 a necháváme se chroustat soukolím amerických imigračních byrokratů. U každých skleněných dveří, u každého rohu, u každých schodů, či jen každých 20 metrů chodby postává uniformovaný černoch, míšenec či dokonce arab, který nás rukou a stále dokola opakovanými slovy usměrňuje k dalšímu pohybu. Co by se asi tak dělo, pokud bychom na vytyčené trase chtěli na nějakém místě setrvat na pár vteřin, byť jen na vysmrkání? Rozhodnu se, že raději nebudu kapesník vytahovat, nechci na sebe upoutávat pozornost.
Nejprve projdeme pasovou kontrolou. Na skleněné, modře a zeleně podsvícené destičce mi správný americký boy odebere otisky postupně všech prstů na obou rukách. Pak se mám postavit před podivné skleněné očičko, které na mě pomrkává z dlouhého kovovového ramene. Předpokládám – špatně – že touží nahlédnout do mého oka, seznámit se s mou duhovkou, tak se k němu pokorně přibližuji, očko k očičku. American boy mě zarazí, zřejmě je očičko jen obyčejný fotoaparát, kterým chtěl zachytit celý můj obličej a ne detail pravého oka. Škoda, že mi boy neukáže mou vyděšenou, zmatenou podobiznu, kterou navždy zachytil pro databázi FBI...
Ano, ano, nemohu se zdržovat čekáním na své české spolucestovatele, jsem uniformovanými zdvořile popoháněna ku dalším stageům. Na uzemí spojených států se vstupuje bosky. Všichni, jak tak za sebou tvoříme nesourodou barevnou frontu, se povinně zouváme, boty ukládáme do připravených plastových boxů, projíždějících rentgenem, vyndáváme obsahy kapes, sundáváme mikiny, pásky, hodinky. V ponožkách, kalhotech a tričku procházíme rámovým detektorem, vstupujeme do komory, která se za námi uzavře, dle obrázku na stěně se stavíme bokem ke vchodu, rozkročíme nohy a vzpažíme ruce.
Mám z toho celého velmi nedobrý pocit. Špatný pocit. Nemám v ruce ani pas. Jak holé kuře jsem v soukolí kovového chřtánu obludy zvané USA. Jak málo by stačilo, aby mi někdo podstrčil pitomý pytlíček do kapsičky batohu, který se toulá někde v plastovém boxu deset metrů ode mě a roura, kde stojím jak Leonardův panák mě slupne... Opravdu propadám depresi, protože mi hlavou běží komiks Maus s frontami židů... Do reality mě vrací výkřik z hlubin myšlenek, že jsem tady dobrovolně... Je to daň za cestování. Daň, že půdu USA jsem využila k svému asi pěti hodinovému pobytu čekání na další letadlo... Nabubřelost celého amerikánského aparátu mi přijde neskutečná.
Strachovala jsem se zbytečně. Prošla jsem. Jako všichni z celé mé fronty. Teroriské zřejmě nastupují do letadel jinými cestami a pašeráci drog také evidentně neuchovávají své dobroty v příručních zavazadlech a po kapsách. Setkávám se dokonce i s Vojtou ve svém slamáčku a Martinem i Daliborem.
Nejprve zjišťujeme odkud letíme dál. Tak to bychom měli, není to zas až tak složité. Mám radost, jak už se začínám na letištích orientovat. Zdá se že vše funguje a Hermés stojí při nás. Nalézám nezabezpečenou wifinu a posílám domů první zprávu. Dovídám se, že taťka sledoval náš let na internetu, tak to je milé. Určitě měl lepší přehled, kde jsme se nacházeli, než já. Utrácím první peníze ve Starbucks coffee za pořádnou kávu./ Břečku v letadle jsem dala jen jednou, fuj.../ První poznání: Pánové kafe nepijí. Pijí pivo. Užiji si svou kávu /byť jen Starbucks/ a hledáme hospodu, kde by zase ukojili svou závislost oni. Letiště je tu tak velké, že tu jezdí metro. V hravé náladě ubíjíme čas projížděním trasy a návštěvou postupně všech stanic metra včetně konečných. Zatímco pánové popíjejí svá piva, já kašlu na nezávislé pozorovatele, a chůzí po absurdních trajektoriích s mobilem v ruce zachytávám signály dostupných a volných wifin ke komunikaci s domovem, snad abych se dozvěděla, že děti už v pořádku spí.
Naposledy dnes slyším enjoy your flight. Začínám být jetá. Opět sedím u okýnka, tentokrát vedle sebe dvě švitořící Kanaďanky. Každý druhý v letadle žmoulá průvodce Kostarikou v nejrůznějších jazykových verzích. Nejsem schopná moc vnímat pohled z okna, nejsem schopná spát. Ucho si rozmyslelo mě v mém rozpoložení prudit bolestí a dalo pokoj. Slunce konečně asi po dvaceti hodinách svitu zašlo a tipuju, že zlaté geometrické linky zhluklé ve zvláštní světelný koláč budou asi Miami. Tentokrát letíme jen 4 hodiny. V San José přistáváme 22.11. v 20:25 místního času. Doma je už 23.11, hluboká noc.
Je to ale odvaha, to ti řeknu. Jsi dobrá!
A ještě to umíš všechno tak bezvadně popsat. Máš ještě napsané další části cesty? Honem sem s tím!!!
Příště jedu taky :-D
pokud to přečtete, napište mi, prosím, co si o tom myslíte, díky
Na San Joséském letišti nás společně s dalšími turisty obklopí nahaněči, taxikáři a další dobrodinci. Moji spolucestující odmítají všechny nabídky, abychom stejně nakonec před dveřmi letiště kývli na bujarý španělský proslov jednoho z řidičů a nechali se ve větším transportéru zavést za 5 doláčů do hotelu Rio Segundo, vzdáleného kousíček od letiště. Původní Martinova představa, že v noci projdeme krajnicí dálnice a pomocí navigace najdeme hotel, je naštěstí nepřijatelná nejen pro mě.
Kluci předem ubytování zamluvili a zaplatili zálohu, takže jsme očekáváni. Potácím se z auta a jediné, co si přeji je teplá sprcha, vyčištěné zuby a dlouhý spánek v čisté posteli.
Jaké je moje překvapení, když nás ve čtyřlůžkovém pokoji hotelu čekají 2 manželské postele se zastlaným velkým prostěradlem a velkou dekou.
Shazuji svůj olbřímý batoh u nejzazšího lůžka. „Beru si tuhle postel. Chceš deku, nebo prostěradlo?“
Dotaz směřuji na Vojtu, aniž bych na něho pro jistotu pohlédla.
„To je jedno, vem si, co chceš.“
„Můžu do sprchy jako první?“
„Jo.“ „Jasně.“ „Klidně.“ ozve se trojhlasem.
Tak to bychom měli, ve sprše se uklidňuji.
V posteli se propadám do neklidného spánku. Nad ránem se budím z děsivého snu. Zdálo se mi o oběšených holčičkách - hlavičkami dolů, z nichž jedna ještě cvakala zoubky ve fialové pusince. Naštěstí sen hned zapomínám, v mysli mi po něm zůstává jen podivná fialová pachuť.
23.11.2013
Ráno si hraju na doktorku a převazuji Vojtovi ruku. Den před odletem ho pokousal v Praze nějaký ratlík. Prst má zabalený ve voňavém Višňáčku a bere antibiotika. Během letu mu v prstu cukalo, ale po rozbalení vypadá rána ok.
Dole v hotýlku čekáme na svoje první kostarické Gallo pinto, zatímco jako předkrm pojídáme meloun, ananas a banány. Gallo pinto sestává z kopečku rýže uvařené s tmavými fazolemi a míchaných vajíček. Je to opravdu dobré a výživné. Se servírkou vedu debatu na téma nápoje k snídani. Má španělština zatím není na takové úrovni, abych se pro sebe na první pokus domohla kávy s mlékem a pro ostatní čaje bez mléka. Nepovede se to ani na podruhé. Pánové raději rezignují a pijí buď kávu nebo čaj s mlékem.
Záhy se tu objevuje bodrý kostaričan José, aby nám předal zamluvené autíčko Daihatsu Terios. Je to krásná, čistá, menší bílá čtyřkolka, toť vše, co jsem schopná posoudit. José hovoří roztomilou angličtinou, ukazuje klukům v autě co a jak, předává papíry, dokumenty, kontakty. Od Martina si bere kreditku a tužkou z ní vykresluje na čistý papír průpisem číslo. Do ničeho, z toho co děje u stolu, se nezapojuju, procházím se před hotýlkem a pozoruju lidičky čekající na protější straně ulice na autobus. Začíná být teplo.
Organizační formality jsou u konce a José vytahuje mapu San José, ukazuje, kde najdeme autopůjčovnu a přechází k největším turistickým atrakcím ve městě, které bychom neměli vynechat. San José máme v plánu až na samotný závěr, tak se jen zajímám, kde je nejlepší nakoupit před odletem nějaké suvenýry. Očekávám, že vyrazíme na cestu, ale to se mýlím.
José se nadechuje, aby nám předvedl koncert kostarického průvodcovského umění. Předehrou k představení mu je věta : „Co chcete v Kostarice navštívit?“ A tak zatímco José rozkládá na stůl velikou mapu Kostariky, vyjmenuji hlavní body cesty. José si připraví 4 reflexní fixky a... spustí...
„Takže nejlepší bude, když se vydáte tudy přes hory na jih. Po cestě si prohlídnete qeutzaly, první noc přespíte v San Isidro del General.“ V mapě přibyla růžová linie kopírující zmíněný úsek interamericany. „Dávejte pozor na náklaďáky, silnice je místy rozbitá, nebezpečné jsou hlavně díry za zatáčkou...“ po straně mapy kreslí schematický obrázek zatáčky a záludných děr... „ Pak se vydáte tudy k moři, jestli chcete opravdu krásné pláže se západy slunce...“
„Yes, yes...“ zbystřil Vojta
„... tak doporučuju pláže v Uvitě, není tam tolik lidí, jako v Manuel Antoniu. Pak dál ke Corcovadu – touhle cestou nejezděte, je sice v mapě značená, ale jsou tam brody, touhle dobou tam ani nemusíte projet a je to nebezpečné. Dejte se tudy. Nejlíp se tam dostanete lodí ze Sierpe, ptejte se po té a té paní, ta vám dá dobrou cenu na ubytování v Bahia Drake.“ Do mapy přibývá barevných čar / na každý den cesty jiná barva /, telefonních kontaktů a jmen, přeškrtaných cest.
„A co vodopády, které jsou v Kostarice nejhezčí?“
„Já mám nejradši ty, které jsou zadarmo, a to můžete po téhle cestě vidět ten a ten vodopád. Tady sjedete ze silnice, 2km nahoru cestou, pak se dáte vlevo. Není moc velký, ale hezky vypadá na fotkách,“ mrká na Vojtu.
„Další je tady, je tu i jezírko, můžete se tam vykoupat. Na parkovišti stojí pán a vybírá dobrovolné vstupné, stačí zaplatit 1 dolar, pohlídá vám auto.“
„Máte rádi ryby?“
„Ano, ano“ přikyvuju. „ Tak to se musíte stavit v téhle restauraci, mají je tu výborné a čerstvé.“
„ A co pizzu?“ přihazuje José... tentokrát přitakává Martin.
„Pizza John – tu musíte navštívit, tady. Dostanete se tam takhle...“
José nám během následující hodiny a půl sestavuje přesný itinerář se spoustou poznámek. Jde mi z toho hlava kolem. Vyvrcholení, velké finále a bum, opona padá.
„Chci ještě ke karibiku, do Cahiuty,“ zkouším nakonec své favorizované místo, na které se k mému údivu nedostalo.
„Ne, tam nejezděte.“
„Proč?“ komunikace lehce zamrzla...
„Je to tam nebezpečné. Go there, and donťcome back. A stejně to nestihnete.“
Tak tohle jsem úplně nepochopila. Ale počkejme, třeba se ještě uvidí!
Lehce vyčerpaní z celého koncertu, ovšem velmi natěšení a s mapou plnou pokladů, nakládáme batohy dozadu auta a vyrážíme. Ode dneška po celou dobu pobytu je mi přisouzeno sedadlo vzadu za řidičem. Prvním úkolem dnešního dne je vymotat ze San José... Záhy se ukazuje, že to nebude tak snadné. Centrum je daleko rozkopanější než Praha, plné roztodivných objížděk a navigace tvrdošíjně trvá na svém, i když už potřetí objíždíme ten samý blok. Sledujeme změny, které se udály během desetiminutových intervalů našich projížděk, dohadujeme se, jestli i potřetí bude ten samý bezdomovec stále na tom samém místě, nebo zda paní v restauraci už stačila vymést, a jak se bude tvářit chlápek pokuřující doutník u tamtěch dveří, až nás zase uvidí. Klidně bych tak jezdila dál, vytipovala jsem si domečky, které se mi z okna nepodařilo včas vyfotit, a už vím, kdy se mám na ně připravit. Domy jsou tu vesměs obehnány ploty s ostnatými dráty, v předzahrádkách kvetou o stošest ibišky. Nehoní mě čas, nemám zodpovědnost za řízení auta, z přehrávače zní pohodovka z Vojtova CD a tak si užívám to, kde právě jsem. Zkrátka jsem naprosto spokojená.
Martinovi došlo, že do navigace zadal nejkratší cestu přes San José / což tedy, jak už víme nebyla / místo nejrychlejší a proto nás ubohá navigace stále vrací do uliček centra, místo na smysluplnější jakýsi obchvat. Martin napravuje chybu, a tak se konečně hodně po poledni ocitáme na výpadovce ven.
Ještě, než vjedeme do hor, zastavujeme u jednoho ze supermarketů za Cartágem a jdeme s Vojtou nakoupit balenou vodu a banány. Sama si kupuju nějakou trvanlivou pitu a koláčky. Ještě, že jsem tak učinila, později si blahořečím, za tuto prozřetelnost.
Vjíždíme z nadmořské výšky 900 m po Iteramericaně č.2 do hor. Po jedné straně silnice je sráz po druhé bujará zeleň mlžného horského pralesa. Fascinovaně koukám celou dobu z okna na stromy porostlé desítkami dalších rostlin. Zeleno světle, zeleno tmavěji, zeleno našedle, zeleno temně. S horským mlžným lesem nás obklopuje i mlha. Jemně prší. Zeleno leskle. Serpentiny nahoru a nahoru a nahoru, a okolo zeleno a zeleno. Mám hlad a ukusuju pitu. Dochází mi, že po stranách silnice bují obří pokojové kytky. Fíkusy, filodendrony, bromélie...
Jedeme pomalu, Terioska je do kopce trochu dýchavičná, úpí. Řidič úpí, že z auta víc nedostane, a my ostatní zaúpíme, když řidič nezvyklý na automat, sešlápne neexistující spojku a auto na dvou metrech zastaví. Cesta příjemně ubíhá. Dokonce časem jsme schopni s Vojtou najít i dle GPS naši polohou na mapě.
Díky zatažené obloze a dešti není z hor moc velký rozhled. Vyhlížíme odbočku k farmě Edie Serrano, jednomu z míst, kde se dají pozorovat Quetzalové. A už je to tady. Napoprvé ji přejedeme, v průvodci je zmíněna farma pod jiným jménem, než je na ukazateli... Trochu s obavami, zda ta ryze terénní blátivá cestička dolů vede skutečně tam, kam chceme se po ní autem pouštíme, teď pro změnu řídí Dalibor. Cestou zvažujeme, zda bychom se tu neubytovali, poté ale co vidíme okolo jezírka jen otevřené chatičky, tuto možnost zamítáme. Parkujeme, jsme tu sami - jediní návštěvníci a už nás vítá Stefan v holínkách a ptá se, jestli chceme vidět Quetzaly. Ano, ano, jsme tu kvůli nim, za kolik? Trochu se mi motají španělské číslovky, nejdříve se obávám, že bude chtít 30 $ za každého z nás, než mi dojde, že trece je 13. I tak tu tedy není zrovna levno - ujišťuji se, že ptáky skutečně uvidíme. Obouváme trekové boty, oblékám na sebe goráčovku, beru si trekové hole, foťák a razíme si to k recepci. Zapomínáme se u pítka pro kolibříky. To je teda něco. Kolibříci jsou pohyblivé klenoty. Barevní, lesklí, nádherní, nalítávají k pítku, ke květům, pokřikují na sebe a perou se mezi sebou... nemůžeme se na ně vynadívat. S Vojtou fotíme a fotíme. Konečně vyrážíme za drobného mrholení a ve stoprocentní vlhkosti vzduchu se Stefanem, vybaveným teleskopem na procházku po parku. Terén je zde poněkud kopcovitý, malé kopečky nemůžu skoro udýchat, až mi dochází, že se pohybujeme ve výšce okolo tři tisíce metrů a navíc ve 100% vlhkosti. O quetzalech se dovídáme, že mají rádi malá avokáda, Stefan nám ukazuje stromy, na kterých rostou, stále cestou vyluzuje hvízdavé zvuky, ale ptáci pořád nikde. Škrábeme se bahnitou cestičkou nahoru, a zase dolů a pak ještě níž a pak zase zpátky. I přes dechové obtíže si užívám překrásného prostředí. Stromy mají šedavě- stříbřitý nádech od souvislého porostu různých lišejníků a mechů, kontrastující s purpurovými a rudými skvrnami bromélií. V mlžném oparu všechno působí přímo pohádkově. V Alpách je v této nadmořské výšce jen bílo. Konečně vidíme quetzalku. Samičku. Je příliš daleko na to, aby se dala kloudně vyfotit, ale dalekohledem ji pozorujeme obstojně. Quetzalce chybí dlouhatánský zelený ocas, hlavičku má načepýřenou, zelenou s černými očky, křídla sytě zelená až do tyrkysova a staticky sedí stále na té samé větvi. Pozorujeme jak sedí a sedí až nás začne nudit. I přes Stefanovo snaživé hvízdání se žádný sameček neobjevuje. Odškrtávám si pomyslný 1. bod své cesty. Quetzal - splněno.
Přehoupneme se přes průsmyk Cierro de la muerte a serpentinami sjíždíme dolů, do San Isidro del General, vyhrává nám k tomu kostarická dojemná hudba, plná sytého, mužného a velmi tklivého tenoru. V každé písni se vykytuje alespoň pětkrát procítěné slovo „corazón“. Nevím, proč jsem si do té doby myslela, že corazón je deštník. Město ve tmě září z dálky. Je Black Friday, neboli Viernes negro, obchody nabízejí lákavé slevy. Všude je plno lidí, nakupujících elektroniku, oblečení. Najisto - podle navigace přijíždíme k hotelu Chirripó přímo na náměstí. S Vojtou domlouváme ubytování za 16 $ na osobu se snídaní. Chlápek na recepci machisticky celou dobu kouká a mluví na Vojtu, zatímco za nás dva mluvím já. Jiný kraj, jiný mrav, holt. Ženská tu prostě není dost dobrá pro jednání s chlapem. Nicméně i tak jsem na sebe pyšná, jak jsem to španělsky krásně domluvila. Parkujeme na plácku hotelu za závorou. Je asi okolo osmé, když večeříme v restauraci hotelu, v jejímž středu trůní obří rudě a zlatě nazdobený vánoční stromek. Dávám si ucházející rybu. Pro pány je to první jídlo od snídaně!
Nechtěla bys jet příští rok expedici na Island? Máme tři teréňáky, ale chybí nám kronikář :-D