Názor na 1. kapitolu?
Zdravím,
strašně ráda čtu a nápad napsat něco svého mám už dlouho. Včera jsem tak seděla a začala psát. Chtěla bych znát Vaše názory.
Je to pouze začátek 1. kapitoly, ještě není dodělaná, ale chtěla bych vědět co si o tom myslíte
Nemohla jsem se nadechnout. Roubík, kterým jsem měla zajištěná ústa, mi ztěžoval každý nádech. Pomalu jsem přišla k sobě a rozhlédla jsem se okolo sebe. Byla jsem v malé místnosti bez oken, bez nábytku, byla tu jen stará dřevěná židle, na které jsem byla přivázaná a zhroucená bolestí. Místnost byla cítit vlhkostí, která se mísila s kovovým zápachem mé vlastní krve. Udělalo se mi z toho zle a znovu jsem začala upadat do mdlob. „Seber se!“ znělo mi někde vzadu v hlavě. Začala jsem se probírat a zjišťovat rozsah mých zranění. Nejprve jsem zkusila nohy, byly v pořádku, žádná zlomenina. Pohnula jsem rukou, v tu chvíli mnou projela ostrá bolest a měla jsem mžitky před očima, mé rameno bylo vykloubené. Každý nádech mi dělal problém, odneslo to asi jedno nebo dvě žebra. S obličejem to vypadalo nejhůř, na límci košile jsem měla zaschlou krev a další mi tekla ze spánku po tvářích a z nosu, který byl pravděpodobně zlomený.
S mým přibývajícím vědomím a uvědoměním mých zranění a situace, začala být bolest ostřejší a můj strach narůstal. „No tak, mysli! Proč jsi tady a co tomu předcházelo“ vnitřní hlas už byl zřetelnější a hlasitější. V hlavě mi běhali vzpomínky na posledních 24 hodin. Nebyla jsem schopná porozumět změti obrazů v mé hlavě. Ve vzpomínkách se objevovala různá místa i lidé, neměla jsem tušení, která ze vzpomínek nebo myšlenek pro mě byla důležitá. Mým jediným vodítkem byli snad jen 2 pohlední muži, kteří figurovali na téměř každém obraze v mém mozku.
Tak dlouho jsem byla ponořená do sebe sama, že jsem nedokázala odhadnout, jak dlouho už sedím na té proklaté židli. Nesnažila jsem se o žádný pohyb, mé tělo bylo tak ztuhlé a bolavé, že jsem jen rezignovaně seděla a snažila sem se přijít na to jak se dostat pryč. Ta bolest nesoucí se po celém mém těle a strach, který jsem cítila na každém nervovém zakončení, zapříčinily, že jsem upadala do mdlob a zase se probouzela. Nevím, jak dlouho to mohlo trvat.
.
.
Okolo slyším neobvyklý hluk a začínám opět přicházet k sobě. Podle ztuhlosti svalů, jsem tu musela strávit minimálně dva dny. Bojím se, v životě jsem se nebála víc. Musím přijít na to, kde to jsem, proč tu jsem a kdo jsou ti dva muži, které jsem vídala na obrazech v mé hlavě. Zatínám a povoluji svaly, abych znovu nabyla hybnosti a necítila se jako dřevo, které je součástí té nepohodlné židle, na kterou jsem snad už přirostla.
Okolní hluk se stupňuje, myslím, že rozpoznávám hlasy. Blíží se. Jedna část mého já chce začít křičet a upozornit na to, že jsem zavřená v téhle místnosti, ale druhá část mě nutí být potichu a ani se nehnout. Hlasy jsou už za dveřmi, rozpoznávám hádku. Myslím, že jsou tam tři osoby. Snažím se pozorně naslouchat, ale nerozumím žádnému slovu.
Dveře se otevřou a do místnosti vejdou dva urostlí muži a těsně za nimi je následuje drobná žena. Postaví se přede mne a obezřetně sledují mojí reakci. Nejsem schopná slova, jen sedím a přemýšlím, co se mnou bude.
Děkuji za přečtení, kritikou nešetřete
strašně ráda čtu a nápad napsat něco svého mám už dlouho. Včera jsem tak seděla a začala psát. Chtěla bych znát Vaše názory.
Je to pouze začátek 1. kapitoly, ještě není dodělaná, ale chtěla bych vědět co si o tom myslíte
Nemohla jsem se nadechnout. Roubík, kterým jsem měla zajištěná ústa, mi ztěžoval každý nádech. Pomalu jsem přišla k sobě a rozhlédla jsem se okolo sebe. Byla jsem v malé místnosti bez oken, bez nábytku, byla tu jen stará dřevěná židle, na které jsem byla přivázaná a zhroucená bolestí. Místnost byla cítit vlhkostí, která se mísila s kovovým zápachem mé vlastní krve. Udělalo se mi z toho zle a znovu jsem začala upadat do mdlob. „Seber se!“ znělo mi někde vzadu v hlavě. Začala jsem se probírat a zjišťovat rozsah mých zranění. Nejprve jsem zkusila nohy, byly v pořádku, žádná zlomenina. Pohnula jsem rukou, v tu chvíli mnou projela ostrá bolest a měla jsem mžitky před očima, mé rameno bylo vykloubené. Každý nádech mi dělal problém, odneslo to asi jedno nebo dvě žebra. S obličejem to vypadalo nejhůř, na límci košile jsem měla zaschlou krev a další mi tekla ze spánku po tvářích a z nosu, který byl pravděpodobně zlomený.
S mým přibývajícím vědomím a uvědoměním mých zranění a situace, začala být bolest ostřejší a můj strach narůstal. „No tak, mysli! Proč jsi tady a co tomu předcházelo“ vnitřní hlas už byl zřetelnější a hlasitější. V hlavě mi běhali vzpomínky na posledních 24 hodin. Nebyla jsem schopná porozumět změti obrazů v mé hlavě. Ve vzpomínkách se objevovala různá místa i lidé, neměla jsem tušení, která ze vzpomínek nebo myšlenek pro mě byla důležitá. Mým jediným vodítkem byli snad jen 2 pohlední muži, kteří figurovali na téměř každém obraze v mém mozku.
Tak dlouho jsem byla ponořená do sebe sama, že jsem nedokázala odhadnout, jak dlouho už sedím na té proklaté židli. Nesnažila jsem se o žádný pohyb, mé tělo bylo tak ztuhlé a bolavé, že jsem jen rezignovaně seděla a snažila sem se přijít na to jak se dostat pryč. Ta bolest nesoucí se po celém mém těle a strach, který jsem cítila na každém nervovém zakončení, zapříčinily, že jsem upadala do mdlob a zase se probouzela. Nevím, jak dlouho to mohlo trvat.
.
.
Okolo slyším neobvyklý hluk a začínám opět přicházet k sobě. Podle ztuhlosti svalů, jsem tu musela strávit minimálně dva dny. Bojím se, v životě jsem se nebála víc. Musím přijít na to, kde to jsem, proč tu jsem a kdo jsou ti dva muži, které jsem vídala na obrazech v mé hlavě. Zatínám a povoluji svaly, abych znovu nabyla hybnosti a necítila se jako dřevo, které je součástí té nepohodlné židle, na kterou jsem snad už přirostla.
Okolní hluk se stupňuje, myslím, že rozpoznávám hlasy. Blíží se. Jedna část mého já chce začít křičet a upozornit na to, že jsem zavřená v téhle místnosti, ale druhá část mě nutí být potichu a ani se nehnout. Hlasy jsou už za dveřmi, rozpoznávám hádku. Myslím, že jsou tam tři osoby. Snažím se pozorně naslouchat, ale nerozumím žádnému slovu.
Dveře se otevřou a do místnosti vejdou dva urostlí muži a těsně za nimi je následuje drobná žena. Postaví se přede mne a obezřetně sledují mojí reakci. Nejsem schopná slova, jen sedím a přemýšlím, co se mnou bude.
Děkuji za přečtení, kritikou nešetřete
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
Píšeš dobře, zajímavě popisuješ, to je hodně důležité.
A trochu kritiky, v povídkách se používá číslovka slovem, tedy dva muži a ne 2 muži. A pak, myšlenky běhaly, atleti běhali...
Pusť se do díla, našlápnuto máš dobře. :-)
Flaubert
Zatím si musím urovnat v hlavě pořádně děj postavy atd. Ale pokračování sem ráda hodím, abych slyšela další názory
A teď hurá do toho. Fantazie máš, jak je vidět, na rozdávání, takže z toho bude něco povedeného.
Flaubert
Bude to prolog.
V kapitolách začnu popisovat co tomu předcházelo apod.
Nemohla jsem se nadechnout. Roubík, kterým jsem měla zajištěná ústa, mi ztěžoval každý nádech. Pomalu jsem přišla k sobě a rozhlédla jsem se okolo sebe. Byla jsem v malé místnosti bez oken, bez nábytku, byla tu jen stará dřevěná židle, na které jsem byla přivázaná a zhroucená bolestí. Místnost byla cítit vlhkostí, která se mísila s kovovým zápachem mé vlastní krve. Udělalo se mi z toho zle a znovu jsem začala upadat do mdlob. „Seber se!“ znělo mi někde vzadu v hlavě. Začala jsem se probírat a zjišťovat rozsah mých zranění. Nejprve jsem zkusila nohy, byly v pořádku, žádná zlomenina. Pohnula jsem rukou, v tu chvíli mnou projela ostrá bolest a měla jsem mžitky před očima, mé rameno bylo vykloubené. Každý nádech mi dělal problém, odneslo to asi jedno nebo dvě žebra. S obličejem to vypadalo nejhůř, na límci košile jsem měla zaschlou krev a další mi tekla ze spánku po tvářích a z nosu, který byl pravděpodobně zlomený.
S mým přibývajícím vědomím a uvědoměním mých zranění a situace, začala být bolest ostřejší a můj strach narůstal. „No tak, mysli! Proč jsi tady a co tomu předcházelo“ vnitřní hlas už byl zřetelnější a hlasitější. V hlavě mi běhaly vzpomínky na posledních 24 hodin. Nebyla jsem schopná porozumět změti obrazů v mé hlavě. Ve vzpomínkách se objevovala různá místa i lidé, neměla jsem tušení, která ze vzpomínek nebo myšlenek pro mě byla důležitá. Mým jediným vodítkem byli snad jen dva pohlední muži, kteří figurovali na téměř každém obraze v mém mozku.
Tak dlouho jsem byla ponořená do sebe sama, že jsem nedokázala odhadnout, jak dlouho už sedím na té proklaté židli. Nesnažila jsem se o žádný pohyb, mé tělo bylo tak ztuhlé a bolavé, že jsem jen rezignovaně seděla a snažila sem se přijít na to jak se dostat pryč. Ta bolest nesoucí se po celém mém těle a strach, který jsem cítila na každém nervovém zakončení, zapříčinily, že jsem upadala do mdlob a zase se probouzela. Nevím, jak dlouho to mohlo trvat.
.
.
Okolo slyším neobvyklý hluk a začínám opět přicházet k sobě. Podle ztuhlosti svalů, jsem tu musela strávit minimálně dva dny. Bojím se, v životě jsem se nebála víc. Musím přijít na to, kde to jsem, proč tu jsem a kdo jsou ti dva muži, které jsem vídala na obrazech v mé hlavě. Zatínám a povoluji svaly, abych znovu nabyla hybnosti a necítila se jako dřevo, které je součástí té nepohodlné židle, na kterou jsem snad už přirostla.
Okolní hluk se stupňuje, myslím, že rozpoznávám hlasy. Blíží se. Jedna část mého já chce začít křičet a upozornit na to, že jsem zavřená v téhle místnosti, ale druhá část mě nutí být potichu a ani se nehnout. Hlasy jsou už za dveřmi, rozpoznávám hádku. Myslím, že jsou tam tři osoby. Snažím se pozorně naslouchat, ale nerozumím žádnému slovu.
Dveře se otevřou a do místnosti vejdou dva urostlí muži a těsně za nimi je následuje drobná žena. Postaví se přede mne a obezřetně sledují mojí reakci. Nejsem schopná slova, jen sedím a přemýšlím, co se mnou bude.
Stojí beze slova, jen mě pozorují. Těkám očima z jednoho na druhého, neznám je, nebo alespoň myslím. Jejich obličeje jsou zkřivené vztekem, ale i žalem. Nejvíc moje oči zajímá ta drobná blondýna, která může být v mém věku. V jejích očích se odráží mé utrpení, které se jí jak pozoruji, líbí. Nemůžu se zbavit pocitu, že jsem jí už někde viděla, jen si nevzpomínám kde. Pozoruje mě bez mrknutí oka, a já začínám mít zase pocit strachu, ta divokost a nenávist v jejích očích mě donutila odvrátit oči a myšlenky od ní k těm mužům. Dva skoro dva metry měřící, svaly obalení chlápci, na které je už jen pohled nebezpečný. „Dwayne Johnson junior“ pomyslela jsem si. Začínám litovat toho, že jsem nevydržela propalující pohled, té drobné ženy. Čas plynul a oni se ani nepohnuli, jen na mě zírali jejich surovými pohledy. V mém výrazu se začala objevovat beznaděj a v tom se jeden z těch obrů usmál, brutálně a pomstychtivě. Projel mnou šok, který jsem v životě nezažila. Všechny vzpomínky se mi začali vracet a urovnávat, už vím, odkud je všechny znám. Začala jsem se třást po celém těle a věděla, co bude následovat. Tohle je můj konec.
Nevím jak to tu pořádně chodí, dneska jsem se zaregistrovala, ale myslím, že když to budu doplňovat sem do mého příspěvku, že to vadit nebude
Po příběhové stránce to vypadá velice zajímavě, budu trpělivě očekávat pokračování. Jinak mi dovol tě přivítat mezi námi pisálky a pevně doufám, že se staneš dalším pravidelným členem naší malé komunity.
Pak bych asi změnil ve větě ještě číslovku 24 hodin na slovní.
A jestli trochu zašťourat, tak ve větě - jen na mě zírali jejich surovými... bych použil - jen na mne zírali svými surovými...
Ale to jsou jen maličkosti, my tady rádi šťouráme... :-)...Jen pošeptám - hlavně si dej pozor na popisy zbraní... :-D :-D
V každém případě jsi zdejším mohutným oživením a zpestřením, tenhle žánr tady nikdo zatím moc nezkusil a tohle je opravdu dobrý.
Flaubert
Občas mi ten střed připadá jako výplň a věty jako třeba " Nejsem schopná slova, jen sedím a přemýšlím, co se mnou bude ", to je navíc.
Já to znám taky, člověk má nápad a rozjede se a píše, takže ruka je rychlejší než myšlenka. Nelogickým věcem se stejně nevyhneš, to chce opravdu pořád číst od začátku a upravovat.
Zatím ti děj smysl opravdu dává.
Flaubert
Jdu upravovat, a začít tvořit dál. Přes noc sem dostala pár nápadů. Musela jsem vstát a hodit je na papír, abych je nezapomněla
Viditelně sem patříš, když jsi dostala v noci nápady a vstala jsi kvůli tomu. :-D
Flaubert
Jestli pro mě máte ještě nějaké rady. Ráda se poučím
1. KAPITOLA – PONDĚLÍ 7. ČERVENCE
„Do háje, už zase!“ Vystřelím z postele a utíkám do koupelny, abych si aspoň stihla vyčistit zuby a přejet si vlasy hřebenem. To byla zase včera noc, měla bych přestat pít. Hodina a půl spánku, to není nic pro mě. Hodím na sebe červenou blůzu, černou sukni a kabátek. Před odchodem ještě mrknu do zrcadla. Koukám na sebe a nevěřím tomu, že jsem tak zřízená, pod mýma hnědýma očima, které jsou jindy mou chloubou, mám tmavé kruhy zorničky mám rozšířené, alespoň že vlasy mi tak nějak drží. Pohled na hodinky mi dělá problémy, ruce se mi třesou jako dlouholetému notorikovi (to jsem tomu zase dala). Nasnídat se nestíhá, vybíhám z mé garsonky, cestou vrazím do souseda. „Promiň, Benjamíne, zase nestíhám!“ řvu za sebou. Startuju svého Beatla a už vyjíždím do ranní špičky.
Proplétám se ulicemi, snažím se přijít na nejkratší cestu, abych v práci byla co nejdříve. Není to poprvé, co mám problém s včasným příchodem. Nemám zrovna práci, kterou bych si přála. Vždycky jsem byla trochu snílek, snila jsem o práci psycholožky, která bude mít svou vlastní soukromou kancelář, kde bude pomáhat všem, kteří o to stojí. Přesně tu kancelář, kterou znáte z filmů. Útulná místnost, s velkým gaučem a křeslem naproti. Na stolečku by stála krabička s kapesníčky a u zdí by stály regály se spoustou užitečných knih. Ale jde uhodnout, že se mi to nepovedlo a zůstalo jen u těch snů. Psychologii jsem studovala dva semestry, jeden semestr jsem zkoušela práva, neúspěšně. Nakonec se mi podařilo vystudovat kriminalistiku, ke které mě přemlouvala matka. Rok jsem byla nezaměstnaná a protloukala jsem se kavárnami, restauracemi a bary, abych si zajistila alespoň nějaký příjem. Pak jsem zkusila štěstí na přijímacím řízení na místním kriminálním centru, kde jsem uspěla a druhým rokem zde pracuji. Bohužel se nedostanu do přímého kontaktu s vyšetřováním. Jsem taková holka pro všechno.
V rychlosti najdu místo na parkování a už vbíhám do budovy, kolem recepce. „Zase jdeš pozdě Mell, že ty jsi včera byla na té otvírací akci v Grillu?“ mrkne na mě provokativně Daria, má nejlepší kamarádka, která tam samozřejmě byla se mnou. Jen má to štěstí, že má o hodně mírnější kocoviny než já (nespravedlnost). Jen jí mávnu na pozdrav, více nestíhám, protože vidím přicházet mého nadřízeného. V mžiku se propletu kolem hloučku lidí a podaří se mi před ním utéct, aniž by si mě všiml.
Bohužel, nepovede se mi to. Na poslední chvíli se přižene do výtahu a všimne si mě. „No dobré ráno Melliso, vyspala jste se dobře, s vědomím, že Vaši kolegové se tady dřou už bezmála hodinu? Ještě jednou a garantuji Vám, že příště se tady ani nestihnete ohřát a už budete hledat novou práci, je Vám to jasný?“ zahřmí jeho zvonivým hlasem. „Dobrý den Herolde, omlouvám se, už se to nestane,“ vzmůžu se na odpověď. Nehledám žádné výmluvy, vím, že na Herolda to nefunguje. Vystupuji ve třetím patře, na kterém mám svou kancelář, kde na mě čeká plno dokumentů na založení. Ha, moderní doba počítačů a tady se pořád zakládají papíry. Když vidím, kolik toho na mě čeká, jsem ještě víc znechucená. Přes víkend se toho nahromadilo tolik, že nevím kam dřív šáhnout. Začínám se tím probírat a rovnat, abych viděla alespoň kousek mého stolu. Začne zvonit pevná linka, mám takový šok, že mi vypadnou dokumenty z rukou a promíchají se na zemi. „Sakra,“ ulevím si a začnu hledat telefon ve zbytku papírů na stole. „Kriminalistické oddělení, u telefonu Mellisa, jak Vám mohu pomoci?“ zašvitořím co nejpříjemněji do sluchátka. „Ahoj Mell, tady Dominik, máš na mě chvilku?“ ozve se veselý hlas ze sluchátka. „Nazdar Dome, jasně co potřebuješ?“ odpovím s lepší náladou, kterou Dom dokáže na člověka přenést během jediného pozdravu. „Mám výsledky balistiky z případu toho mrtvého muže, kterého našli v doku. Za pět minut ti to přinesu a odneseš to Kevinovi jo?“ začne Dom. „Ok, budu v kanceláři. Mám toho tolik, že budu ráda, když budu moct jít večer domu.“ „Dobře, zatím Mell, a hlavu vzhůru jsou i horší věci. Po práci si zajdem na jedno, ať máš lepší den,“ řekne natěšený svým vlastním nápadem. „Fuj, promiň, ale dneska vynechám, včera jsem to trošku přehnala. Půjdeme jindy.“. „Haha, všechno vím, jel sem do práce s Dariou, vyprávěla mi. Ty jsi ďábel Mell.“ „No jsem ráda, že aspoň někdo z toho má srandu. Musím končit Dome, ono se to za mě neudělá. Zatím,“ řekla jsem mu a zavěsila jsem, abych mu zabránila v dalších hovorech a výsměchu, který jsem si u něj nejednou vysloužila. Mám ho ráda. Je to takový ten kamarád, se kterým se můžete bavit, jak dlouho chcete a stejně bude pořád o čem, se stejným smyslem pro humor jako vy.
Pouštím se do třídění rozsypaných desek, které mi předtím vypadli. Naštěstí se mi to podaří za chvilku a můžu začít se zakládáním. „Čauky Mell, až s tím budeš hotová, potřebuji, aby si zašla k analytikovi. Přišel mi svědek k případu, tak ho odvedeš na identifikaci osob, dobře?“ zaslechnu za sebou. „Ahoj Keve, jasně, bez obav. Přijdu tak za pět minut, Dom mi přinese výsledky balistiky z tvého případu, tak ti to přinesu.“ „Super, tak se uvidíme.“
„A sakra, tyhle dokumenty jsem měla dát Marion už minulý týden, ta mě zabije!“ zanadávám si, když na stole najdu kopu známých papírů. Vyběhnu z kanceláře a pospíchám za Marion na forenzní. „Melliso! Jdeš právě včas. Já se z tebe zblázním, ne já tě zabiju. Hele, už mě nebaví, brát na sebe tvoje problémy a bránit tě u vedení. Ty papíry co máš v ruce, jsou strašně důležitý a já na ně čekám skoro týden!“ zahřmí na mě Marion, jen co vejdu do místnosti. „Omlouvám se, nakupily se mi v kanceláři dokumenty na založení a ty tvoje mi museli zapadnout pod ně. Už se to nestane, slibuju.“ „To si piš, že už se to nestane. Jinak se postarám o tom, aby tvoje místo dali někomu jinýmu,“ přebere si ode mě desky a ukáže na dveře. To ten den dobře začíná, nic nestíhám a Marion byla už druhá osoba, která mi dneska pohrozila výpovědí. Zajdu do kanceláře a zavřu dveře, aby mě nikdo nerušil. Pozdě, na židli sedí Dominik. „Dome, dej mi ty výsledky a jdi, musím sebou hodit, dneska mám problémů až dost. Nemůžu se vybavovat.“ řeknu unaveně a zklamaně. „Dobře, tak se uvidíme po práci. Ahoj Mell,“ dá mi do ruky výsledky, lípne mi pusu na tvář a s úsměvem odejde.
Chystám se za Kevinem, když málem dostanu infarkt. „Nechte práce a za pět minut všichni v zasedačce!“ zahřmí Heroldův hlas ve všech rozhlasových zařízeních na oddělení. Na ostatních vidím, že jsou stejně zmatení jako já. Nikdo nic neví, sborově se odebíráme k výtahům, a vyjíždíme do posledního patra, kde mimo Heroldovi kanceláře taky obrovská zasedačka do které se vejde celé oddělení. V této zasedačce se řeší ty větší případy, je tu velká důkazní tabule a dotykové obrazovky, které jsou potřeba při osvětlování postupu atd. Začínám mít špatný pocit, ještě nikdy se nesešlo celé oddělení.
Když vcházíme a hledáme si místa k sezení, u obrazovek stojí Herold, jeho zástupkyně Jennifer a Marion s Kevinem. Podle jejich výrazů vidím, že je něco hodně rozhodilo. Během pár minut je zasedačka naplněná k prasknutí. „Prosím o klid, svolali jsme vás všechny, protože máme velký problém. Během včerejší noci bylo zavražděno patnáct lidí. Byli nalezeni na různých místech, způsob vraždy byl však u všech osob stejný, takže tu máme pravděpodobně co dočinění se sériovým vrahem.“ Všichni bez dechu pozorují Herolda a čekají na další šokující zprávy. Kevin během jeho řeči pustil obrazovky a na nich fotografie obětí pořízené dnes ráno. Každý v místnosti ani nedutá a pozoruje jen hrůzostrašné obrázky. Sériový vrah, který vraždí patnáct lidí za noc? Šílenost. „Tohle jsme tu ještě neměli panstvo. Není to žádný zloděj, který zabije prodavače, žádný žárlivý manžel nebo manželka. Je to vážné, nevíme nic o tom, kdo by mohl vraždit, jestli byl sám nebo jich je víc. Každému z vás přijde během dne e-mail s poznatky z míst činů. Všichni to pořádně prostudujte. Když na něco přijdete, nebo budete mít teorii, jakkoliv zvrácenou, sdělíte nám to. Takže teď se rozejděte a sledujte maily!“ ukončí Herold svou řeč a s Jennifer v závěsu vychází z místnosti, ve které je hrobové ticho. Všichni stále těkají očima z obrázků na Kevina a Marion, doufajíc, že dostanou ještě nějaké vysvětlení. Ti však nic neříkají, Kevin vypíná obrazovky a my se začínáme zvedat a rozcházet se do svých pater a kanceláří.
Ten den už po mě nikdo nic nechce. Zakládám poslední dokumenty a přemýšlím nad tím, proč si Herold zavolal všechny z oddělení. Nikdy jsem nebyla takhle blízko k případu, většinou jsem jen doručovala výsledky z analýz, expertíz, nebo nějaké výsledky z testů, občas jsem měla možnost vídat výslechy za sklem, ale to je vše. Tohle je moje první možnost nahlédnout hlouběji. Každých pět minut sleduji mojí e-mailovou schránku a čekám na materiál od vedení. Nemůžu se zbavit myšlenek na fotky těch zavražděných lidí, jak někdo může udělat takovou hrůzu.
Najednou mi pípne zpráva ve schránce, rychle přibíhám k počítači a už si stahuji všechny dokumenty. Pod přílohami je vnitřní nařízení:
Zůstanou zde jen vedoucí oddělení, ostatní jdou domů a budou na případu dělat externě. V přílohách máte vše, co o případu známe: fotografie z míst činu, informace o obětech, čas a místo jejich smrti. Zítra v osm hodin ráno, se všichni sejdeme v zasedačce!
V rychlosti jsem sbalila svůj notebook a pospíchala domů. Cestou jsem se stavila u McDrive, abych měla doma alespoň něco k jídlu. Ani jsem si nevšimla, jaký nepořádek v garsonce mám, jen jsem smetla věci ze stolů a už jsem zapínala notebook.
Hodila jsem do sebe pár hranolek, od včerejšího odpoledne jsem nic nejedla. Vzpomněla jsem si na starou velkou tabuli, která tady zůstala po minulém nájemníkovi, teď by si mi hodila, ale nechala jsem jí odnést do sklepa. Popadnu baterku a pospíchám se podívat, jestli tam pořád ještě je. Najdu jí na konci mojí kóje. Je těžká, doufám, že chytnu Benjamína doma. Vyběhnu pár schodů do prvního patra a zaklepu. Otevře mi jen v tílku a trenkách, to je jeho styl. Vystavit všem na obdiv svojí postavu. To je jedna z věcí, kterou na něm vyloženě nesnáším. „Ahoj Bene, jsem ráda, že jsem doma. Potřebuju od tebe malou pomoc.“ „Mmm, co za to?“ mrkne na mě. „Víš co, pomůžeš mi nebo ne. Zrovna teď nemám náladu ani čas na srandičky! Potřebuju odnést do garsonky tabuli, ale neunesu jí“ „No dobrý, promiň. Ok, jdeme.“ řekl zklamaně a obul si pantofle. „Na co jí potřebuješ?“ zeptal se udýchaně, když jí položil v mém obýváčku. „Promiň, ale o tom nemůžu mluvit. Děkuju Bene, máš to u mě.“ Vyprovodila jsem ho a urovnávala jsem si v hlavě, čím bych měla začít.
Jinak, pokud možno nepoužívej slova jako "doufajíc". Občas tvoříš příliš krátké věty, zkus třeba některé krátké věty spojit spojkou. A je znát, že je to první verze, takže jemně chaotické. A dost nelogicky střídáš přítomný a minulý čas. Ale to jsou maličkosti, takovou detektivku jsme tu ještě neměli.
Flaubert
------
Sešel dolů ze schodiště.
"Tady je tma," prohlásil, "sem teda nejdu!"
A šel opět nahoru.
------
Jinak patnáct vražd za jedinou noc a hrdinka pařmenka, jsem nadšený
Flaubert
Zajímavý to je, rozhodně ne nuda a děje se tam toho tak akorát, z toho určitě nemusíš mít strach.
Já se zase přimlouvám za používání zvratných přivlastňovacích zájmen - snad se to tak jmenuje- do svého bytu, místo do mého bytu a pod.
Čte se to jedním dechem.
Je neuvěřitelný, jak se u toho člověk odreaguje. Mám to před sebou jako film a jen si poopravuji momenty, neskutečně mě to baví
A proto všichni píšeme, abychom se odreagovali, je to skvělá relaxace, to poznáš.
Flaubert
Probírám se veškerými materiály, které jsou dostupné. Zjišťuji, že to nebude nic jednoduchého. Zatím omývám tabuli od prachu a posledních stop čmáranic, které na ní byli. Musím najít fix, kterým bych na tabuli mohla psát. Sednu k počítači a znovu si otevřu soubor s fotografiemi. Zapnu tiskárnu a začnu jednu po druhé tisknout. Prohlížím si je a přitom tisknu údaje o obětech. Lepicí páskou přilepuji fotografie na tabuli a pod ně údaje o lidech, kteří byli zavražděni. Připisuji ke každému obrázku místo, na kterém bylo tělo nalezeno. Nedává to žádný smysl. V obětech ani v místech vražd není žádná spojitost. Nemají spolu nic společného. Vypadá to jako náhodné vraždy. Musím se probrat důkazy. Otvírám další dokumenty a pozorně předčítám ze složky první oběti:
Muž, běloch, 34 let.
Příčina smrti: zlomený vaz
Vedlejší úrazy: polámané kosti na levé straně těla.
Strašné! Chtěla bych vidět toho bastarda, který má žaludek na to, takhle znetvořit a zamordovat člověka. Dostávám se ke druhé oběti:
Žena, černoška, 48 let.
Příčina smrti: zlomený vaz
Vedlejší úrazy: polámané kosti na levé straně těla.
Pane bože, to není možný. Rychle listuji v ostatních záznamech:
Žena, 21 let, zlomený vaz, rozdrcené kosti na levé straně…
Muž, 61 let, zlomený vaz, rozdrcené kosti…
Muž 56 let, zlomený vaz…
…
Každá oběť byla zabita stejným způsobem. Nelišil se ani v maličkosti, až na to že oběti spolu neměli žádnou spojitost. Žádné společné rysy, nezabíjel jen podle rasy, zabíjel muže i ženy, žádné bližší podrobnosti, nevybíral si podle barvy vlasů. Nenechal po sobě žádné stopy, žádné otisky, vlasy, kůže, prostě nic.
Sedím naproti tabuli a dobrou půl hodinu upřeně pozoruji jednu oběť po druhé. Co by za tím mohlo být, je to psychopat, který se jen baví zabíjením, nebo to má nějaký důvod. Nejsem schopna přijít na jakékoliv vysvětlení. Jdu si pro láhev vody a najednou mi po zádech proběhne mráz. Připadá mi, jako by mi tenhle způsob smrti byl povědomí. Zastavím se a snažím se rozpomenout z jakého důvodu. Na stole zvoní moje Xperia. „Ne, sakra!“ Je to pryč, ta nepatrná naděje, zmizela stejně rychle, jako mi přišla na mysl.
Mám hovor od Dominika.
„Ahoj Dome, tak co napadlo tě něco ohledně toho sériového vraha?“ zeptám se hned.
„Ahoj Mell, myslím, že ano. Díval jsem se na to se svým spolubydlícím.“ odpoví zaraženě.
„Jsi v pořádku? Zníš nějak divně.“ zeptám se ustaraně.
„Nevím, Mell zůstaň doma a my za chvíli přijedeme! Píp, píp.“ zavěsil mi to.
Sedím a nemám tušení, co to do něj vjelo. Nejspíš byl stejně jako já vykolejený pohledem na ty oběti. Stále se nemůžu zbavit pocitu, že už jsem tuto příčinu smrti někde viděla. Z rozjímání mě vytrhne naléhavé klepání na dveře. Jdu otevřít a dovnitř se přihrne Dom s mužem za zády. „Mell, tohle je Aron. Můj spolubydlící. Zkoumal se mnou ten případ a na něco jsme přišli.“ říká uspěchaně a začne z kapsy vytahovat mapu města. Všímá si mé tabule a zamíří k ní. Připevní na ní mapu a ustupuje od ní. Čekám, co mi chce říct, a koukám na mapu. Je na ní vyznačeno 12 míst červenou barvou, jsou různě pospojovaná a protínají se ve čtyřech vyznačených bodech. „Dome, co to má znamenat?“ ptám se zmateně.
„Podívej, těch dvanáct bodů, jsou naše oběti a místa jejich vražd. Když se podíváš na seznam, najdeš v něm vždy jeden pár, který byl stejně starý. Je to vždy muž a žena, máme šest různých věků. Zkusili jsme spojit pár ve stejném věku. Když jsme spojili všechny páry, vyšli nám dohromady čtyři další body na mapě.“ vychrlí na mě rychle.
„Počkej, zadrž. Mluvíš moc rychle. Takže, našli jste spojitost mezi zavražděnými, ale to je všechno.“ ujišťuji se.
„Ne Mell, zkus mě poslouchat a podívej se na tu mapu. Jeden z bodů je protnul na tvé adrese.“ vysvětlí mi v klidu.
Podívám se znovu na mapu a na rozmístění čtyř bodů. Jeden z nich se opravdu protíná v mé ulici. „Dome, to je směšný. Co si jako myslíš, že jste našli? Dobře, tu spojitost tu máme, ale to je všechno. Zítra to musíš říct na zasedání.“ odpovídám mírně.
„Věděl jsem, že to nebude brát vážně.“ procedí skrz zuby Dom a kouká při tom na Arona, který mě celou dobu pozoruje. „Myslíme si, že to s tebou může mít něco společného,“ vysvětlí mi Aron. „Mohla by si být v nebezpečí.“
„Ale prosím vás, zase se sneste na zem. To není možný jasný. Ani jednu z obětí jsem neznala, a netuším, co to tady se mnou hrajete za hru. Tohle není vtipný Dominiku.“ odpovím nabroušeně.
„Hele, jenom říkám, že bychom to neměli brát na lehkou váhu, to je všechno. Měli bychom to říct zítra vedení.“ naléhá na mě.
„Ano, řekneš, že jste přišli na spojitost, ale o tomhle mluvit nebudeme. Je to absurdní.“ začínám být podrážděná.
„Jak chceš Mell, jen si myslím, že by si na sebe měla dávat pozor.“ odpoví zachmuřeně.
„Neboj Dome, dám na sebe pozor. Ráda jsem tě poznala Arone. Dobrou noc.“ odpovím a jdu je vyprovodit ke dveřím, aby nemohli odporovat.
Zavřou za sebou dveře a já začnu mít špatný pocit. Jak je to možné? Určitě to musí být nějaká náhoda. Většinu noci zírám do všech materiálů a snažím se najít nějaké jiné pojítko, které by mě mohlo dostat dál. V hlavě se mi točí jen onen bod v mapě na mé adrese a špatný pocit z toho, že mi způsob vražd a jejich zranění něco připomíná. Na mapu už se ale za celou noc nepodívám.
Flaubert
Jen sem se k tomu pořádně nedostala. Vzala jsem si velké sousto s brigádama
2. KAPITOLA – PONDĚLÍ 7. ČERVENCE
Probírám se veškerými materiály, které jsou dostupné. Zjišťuji, že to nebude nic jednoduchého. Omývám tabuli od prachu a posledních stop čmáranic, které na ní byli. Musím najít fix, kterým bych na tabuli mohla psát. Sednu k počítači a znovu si otevřu soubor s fotografiemi. Zapnu tiskárnu a začnu jednu po druhé tisknout. Prohlížím si je a přitom tisknu údaje o obětech. Lepicí páskou přilepuji fotografie na tabuli a pod ně údaje o lidech, kteří byli zavražděni. Připisuji ke každému obrázku místo, na kterém bylo tělo nalezeno. Nedává to žádný smysl. V obětech ani v místech vražd není žádná spojitost. Nemají spolu nic společného. Vypadá to jako náhodné vraždy. Musím se probrat důkazy. Otvírám další dokumenty a pozorně předčítám ze složky první oběti:
Muž, běloch, 34 let.
Příčina smrti: zlomený vaz
Vedlejší úrazy: polámané kosti na levé straně těla.
Strašné! Chtěla bych vidět toho bastarda, který má žaludek na to, takhle znetvořit a zamordovat člověka. Dostávám se ke druhé oběti:
Žena, černoška, 48 let.
Příčina smrti: zlomený vaz
Vedlejší úrazy: polámané kosti na levé straně těla.
Pane bože, to není možný. Rychle listuji v ostatních záznamech:
Žena, 21 let, zlomený vaz, rozdrcené kosti na levé straně…
Muž, 61 let, zlomený vaz, rozdrcené kosti…
Muž 56 let, zlomený vaz…
…
Každá oběť byla zabita stejným způsobem. Nelišil se ani v maličkosti, až na to že oběti spolu neměli žádnou spojitost. Žádné společné rysy, nezabíjel jen podle rasy, zabíjel muže i ženy, žádné bližší podrobnosti, nevybíral si podle barvy vlasů. Nenechal po sobě žádné stopy, žádné otisky, vlasy, kůže, prostě nic.
Sedím naproti tabuli a dobrou půl hodinu upřeně pozoruji jednu oběť po druhé. Co by za tím mohlo být, je to psychopat, který se jen baví zabíjením, nebo to má nějaký důvod. Nejsem schopna přijít na jakékoliv vysvětlení. Probírám se místy vražd, každá se stala na jiném místě. Běžím do chodby a z přihrádky vytahuji velkou mapu města a připevním ji na tabuli. Zaznamenávám každé místo černým fixem. Když jsem hotova, všimnu si, že vyznačená místa tvoří skoro kruh. K vyznačeným místům napíšu i oběť. Dlouhou dobu si prohlížím mapu a pak si toho všimnu. Dvanáct obětí, šest žen a šest mužů. První pokrok, máme oběti rozdělené na půl, co dál? Stále se probírám údaji o osobách. A najednou mě to praští do očí. Jak jsem mohla být tak nepozorná. Šest různých věků! Jen šest. Oběti tvoří šest párů ve stejném věku. Že by v tom byl přece jen nějaký systém? Za další dvě hodiny na nic jiného nepřijdu a začíná na mě doléhat spánkový deficit. Jdu si pro láhev vody, abych se trošku vzchopila a osvěžila. Najednou mi po zádech proběhne mráz. Připadá mi, jako by mi tenhle způsob smrti byl povědomí. Zastavím se a snažím se rozpomenout z jakého důvodu. Na stole zvoní moje Xperia. „Ne, sakra!“ Škubnu sebou. Je to pryč, ta nepatrná naděje, zmizela stejně rychle, jako mi přišla na mysl.
Mám hovor od Dominika.
„Ahoj Dome, tak co napadlo tě něco ohledně toho sériového vraha?“ zeptám se hned.
„Ahoj Mell, myslím, že ano. Díval jsem se na to se svým spolubydlícím.“ odpoví zaraženě.
„Jsi v pořádku? Zníš nějak divně.“ zeptám se ustaraně.
„Nevím, Mell zůstaň doma a my za chvíli přijedeme! Píp, píp.“ zavěsil.
Sedím a nemám tušení, co to do něj vjelo. Nejspíš byl stejně jako já vykolejený pohledem na ty oběti. Stále se nemůžu zbavit pocitu, že už jsem tuto příčinu smrti někde viděla.
Z rozjímání mě vytrhne naléhavé klepání na dveře. Jdu otevřít a dovnitř se přihrne Dom s mužem za zády. „Mell, tohle je Aron. Můj spolubydlící. Zkoumal se mnou ten případ a na něco jsme přišli.“ říká uspěchaně a začne z kapsy vytahovat mapu. Všímá si mé tabule a zamíří k ní a zarazí se, když si všimne mé vyznačené mapy. „Ty jsi na to přišla taky?“ ptá se překvapeně.
„Co přesně myslíš?“ odpovídám nechápavě.
Kouká na mě zkoumavým pohledem, rozloží svou mapu a zakryje s ní tu mou. Čekám, co mi chce říct, a koukám do jeho mapy. Stejně jako já, si vyznačil místa vražd, ale má vždy dvě místa spojená.
„Dome, co to má znamenat?“ ptám se zmateně.
„Podívej, těch dvanáct bodů, jsou naše oběti a místa jejich vražd. Když se podíváš na seznam, najdeš v něm vždy jeden pár, který byl stejně starý. Na to si už ostatně sama přišla. Zkusili jsme spojit pár ve stejném věku. Když jsme spojili všechny páry, vyšli nám dohromady čtyři další body na mapě.“ vychrlí na mě rychle.
Z mého výrazu nejspíš usuzuje, že nevím, o co mu jde.
„Mell, podívej se na tu mapu. Ten bod co je nejjižněji.“ vysvětlí mi v klidu.
Podívám se znovu na mapu a na rozmístění čtyř bodů. Bod, o kterém mluví Dominik je vyznačen v mé ulici.
„Dome, to je směšný. Nějaká hodně špatná náhoda. Každopádně, zítra řekneme na zasedání, že jsme přišli na systém těch vražd.“ odpovídám mírně.
„Věděl jsem, že to nebude brát vážně.“ procedí skrz zuby Dom a kouká při tom na Arona, který mě celou dobu pozoruje. „Myslíme si, že to s tebou může mít něco společného,“ vysvětlí mi Aron. „Mohla by si být v nebezpečí.“
„Ale prosím vás! To není možný, jasný? Ani jednu z obětí jsem neznala, a netuším, co to tady se mnou hrajete za hru. Tohle není vtipný Dominiku.“ odpovím nabroušeně.
„Hele, jenom říkám, že bychom to neměli brát na lehkou váhu, to je všechno. Měli bychom to říct zítra vedení.“ naléhá na mě.
„Ano, řekneme, že jsme přišli na spojitost, ale o tomhle mluvit nebudeme. Je to absurdní.“ začínám být podrážděná.
„Jak chceš Mell, jen si myslím, že by si na sebe měla dávat pozor.“ odpoví zachmuřeně.
„Neboj Dome, dám na sebe pozor. Ráda jsem tě poznala Arone. Dobrou noc.“ odpovím a jdu je vyprovodit ke dveřím, aby nemohli odporovat.
Zavřou za sebou dveře a já začnu mít špatný pocit. Ještě štěstí, že jsem Dominikovi neřekla o mém podezření, že je mi ten způsob vraždy odněkud povědomí. To by se teprve zbláznil. Jak je to možné? Určitě to musí být nějaká náhoda. Většinu noci zírám do všech materiálů a snažím se najít nějaké jiné pojítko, které by mě mohlo dostat dál. Od té doby co odešli kluci, je mi jako po ráně palicí. Nejsem schopna přijít na nějaké racionální vysvětlení. Na mapu už se za celou noc ani nepodívám.
3. KAPITOLA – ÚTERÝ 8. ČERVENCE
Další ráno, při kterém mi dělá problém udržet otevřené oči. Dvě neprospané noci, to už je na člověka trochu moc. Dnes mám pro sebe času dost, než pojedu do práce. Belhám se do koupelny a skočím si do sprchy, kde si dám pořádnou dávku studené vody na probuzení. Moc to nepomohlo. Zabalím se do osušky a čistím si zuby. Než mi uschnou vlasy, přemýšlím, co si vezmu na sebe. Zjišťuji, že jsem neprala dlouhou dobu, takže jediné co si mohu obléci je červená mini a modrý top. Stihnu si ještě sednout ke kávě a nasnídat se. Pro případ si udělám ještě kávu do termo hrnku.
Necítím se moc dobře. Mám takové tušení, že se stane něco strašného. Moje nepozornost málem zapříčiní nehodu, když si nevšimnu zastavujícího auta přede mnou na semaforech. S leknutím šlápnu na brzdu a moje autíčko chcípne. Znovu nastartuji a vyjíždím, abych nezdržovala řidiče za mnou.
Na oddělení přijedu s desetimitovou rezervou. Vyjedu do posledního patra a mířím do zasedačky. Podle hluku, který slyším, soudím, že většina už se dostavila. Pospíším si a zaberu si místo vedle Doma. „Dobré ráno, taky si spal tak mizerně jako já?“ zeptám se, abych začala konverzaci.
„Dobré, nespal jsem vůbec. Pořád jsem musel myslet na tu mapu. Mell, myslím, že tu něco nehraje. Jseš si jistá, že o tom nic nevíš?“ zeptá se mě podezřívavě.
„Ne, vůbec nic Dome,“ odseknu a snažím se z hlavy dostat myšlenky na moje podezření, že už jsem to někdy předtím viděla. Zamyšleně si mě prohlíží, usměje se a lípne mi pusu na tvář. „Přijdeme na to, neboj,“ říká mírněji.
Do místnosti vchází Herold, i na něm jde vidět, že toho dnes v noci moc nenaspal. Zapnul obrazovky a my jsme znovu koukali na fotografie obětí.
„Dobré ráno všem, jak se jistě shodneme, jediná věc, kterou jsme zjistili, je systém v obětích. Šest žen, šest mužů a šest stejných věků. Přišel ještě někdo na nějakou teorii?“ zeptal se zachmuřeně Herold. Nikdo se neozval, všichni jsme jen seděli a vyčkávali. Dom se vedle mě nepřirozeně kroutil. Hodila jsem po něm výhružný pohled. Oplatil mi naštvaným a rezignovaným pohledem a odvrátil ode mě oči.
„V tom případě, můžete zase jít,“ přikázal Herold.