Síla mysli prosba o pomoc :)
masenkamaskova
Komentářů: 301
Ahoj přátelé 
Potřebuji pomoc a na koho jiného bych se neobrátila než na vás. Součástí mojí knížky jsou dvě postavy (dvojčata, dvě dívky, ještě jsem se nerozhodla o věku), které naváží jakousi formu telepatie spojenou se čtením myšlenek. Jenže jak to znova čtu, připadá mi to trochu zmatené a takové...nijaké. Prostě nevím, co s tím, ale tahle kapitola - klidně jiným způsobem na jiném místě a v jiné situaci - tam musí být.
Každá rada pro mě bude dobrá, vážně
takže se nebojte napsat svůj názor...nebude mi dělat problém třeba celou kapitolu napsat znovu, ale nevím, od čeho se odpíchnout 
Síla mysli
„Lauren! Pojď dolů, už je večeře,“ zavolala na sestru Tina. Odpověď nepřišla, takže vyběhla po schodech a zaklepala na dveře sestřina pokoje. Nic se neozvalo, ale stejně otevřela.
Vešla a ucítila, jak se jí zamotala hlava. Našla oporu ve stěně a celou vahou se o ni opřela. Věděla, že se nemůže dlouho udržet na nohou, jak se jí roztřásly slabostí. Na pár sekund jí vzdorovala a podívala se na postel.
Lauren ležela podepřená několika polštáři, oči měla křečovitě zavřené a prsty si masírovala spánky. Tváře se jí červenaly horkem a na čele se jí třpytil pot. Když uslyšela kroky, pootevřela oči a za chvíli rozpoznala postavu.
„Není mi dobře,“ zasténala a hrudník se jí nepravidelně zvedal, jak se snažila nadechnout. „Můžeš to říct mamce?“
Tina jen s obtížemi vnímala její slova. Hlava se jí začala točit a připadala si jako z gumy. Nedokázala zvednout nohu a udělat jediný krok vpřed. Pokusila se o pár kroků kolem stěny, ale podlomila se jí kolena a svezla se na podlahu.
Začalo jí hučet v uších, nábytek v pokoji se jí rozmazával před očima. „Lauren?“ špitla tiše a snažila se udržet při vědomí. „Co se to děje?“
'Proč je mi tak slabo?'
Lauren otočila hlavu sestřiným směrem a párkrát mrkla. Zvedla se na loktech a najednou cítila, jak bolest hlavy ustupuje. Zhluboka se nadechla a posadila se. Ještě před chvílí se cítila podobně, jako její sestra – dělaly se jí mžitky před očima a nebyla schopná se postavit.
Najednou bylo všechno pryč. Viděla jasně, bolest svalů ustoupila, o bolesti hlavy ani nemluvě. Přišlo něco jiného. Jiná bolest. Duševní. Pocit bezmocnosti. Lítosti. Nakonec celé útržky myšlenek.
'Ne, to bolí…Prosím, ať to přestane!' znělo jí v hlavě. Podívala se na Tinu. Nejdříve se jí to zdálo absurdní. Ale čím déle o tom přemýšlela, tím více chápala.
Tina byla její jednovaječné dvojče, jen o pět minut mladší než byla sama. Obě měly černé vlasy a hnědé, zvídavé oči. Vždycky měly smysl pro humor, rády se smály a navzájem se škádlily. Měly odpor k nošení stejného oblečení. Milovaly Beatles a hokej. Často jedna za druhou dokončovaly myšlenky a navzájem se doplňovaly. Vždy si perfektně rozuměli.
Proč by si nemohly navzájem číst myšlenky, nebo alespoň cítit to, co druhá?
Přiklekla k Tině, objala ji a tiše zašeptala: „Nebojuj s tím. Bude to lepší.“ 'Jakmile to pochopíš, bude to dobré,' vyslala k ní myšlenku.
Nepřestává to. Co s tím mám dělat?
Lauren netušila, čím to bylo. Slyšela Tinin vnitřní hlas, její myšlenky, a připadalo jí, jako by byly její vlastní. Cítila její bolest, stejnou, jako ještě před okamžikem měla sama. Jak to, že tak nečekaně zmizela?
Pak pochopila. Byly to Tininy myšlenky, které ji vytrhly z utrpení. Věděla, že bolest skončila, když ucítila sestřin vnitřní hlas. Když ho poprvé uslyšela. Pochopila, že Tina její myšlenky neslyší. Aby její bolest skončila, musela je ale slyšet.
„Tino, poslouchej. Soustřeď se. Musíš to slyšet.“
'Lauren?'
'Tino?'
Ani jedna neměla dostatek sil, aby telepatické spojení udržely. Podívaly se na sebe, náhle obě úplně v pořádku a plně při vědomí.
„Co to bylo?“ promluvila první Tina. Podívala se sestře do očí a znovu v plné síle se zvedla ze země. Postavila se a pro jistotu se ještě opřela o zeď.
„Já nevím,“ odpověděla Lauren, ale hluboko v duši věděla. Chápala, co se stalo. Jen tomu teď musela uvěřit.
„Dokážeme si číst myšlenky?“ Tina si hned uvědomila, že vyslovená ta věta zní až příliš neuvěřitelně.
Lauren přikývla a začala se usmívat. Tina přijala její nadšení a za chvíli se smály na celé kolo. Padly si do náruče, svalily se na postel, lehly si na záda a koukaly do stropu. Na předchozí bolest úplně zapomněly.
„Zkus to ještě,“ vyzvala Tina sestru. Nemusela říkat víc, Lauren ji pochopila. Zavřela oči a soustředila se. Netušila, že to bude tak těžké, ale nakonec se jí podařilo vyslat myšlenku.
'Funguje to?'
Obě sestry se zarazily. Lauren věděla, že ji Tina slyší a ani jedné se tomu nechtělo uvěřit. Zarazily se a obě přemýšlely. Ne na dlouho.
„To je přece paráda!“ vykřikla po chvíli Lauren a posadila se na posteli. Chtěla začít jásat a smát se a možná i zpívat a křičet, ale hlas z jídelny o patro níž ji zastavil.
Podívaly se na sebe a rychle seskočily z postele. Byl čas na večeři – špagety s masovými kuličkami.
Díky za pomoc
Potřebuji pomoc a na koho jiného bych se neobrátila než na vás. Součástí mojí knížky jsou dvě postavy (dvojčata, dvě dívky, ještě jsem se nerozhodla o věku), které naváží jakousi formu telepatie spojenou se čtením myšlenek. Jenže jak to znova čtu, připadá mi to trochu zmatené a takové...nijaké. Prostě nevím, co s tím, ale tahle kapitola - klidně jiným způsobem na jiném místě a v jiné situaci - tam musí být.Každá rada pro mě bude dobrá, vážně
takže se nebojte napsat svůj názor...nebude mi dělat problém třeba celou kapitolu napsat znovu, ale nevím, od čeho se odpíchnout Síla mysli
„Lauren! Pojď dolů, už je večeře,“ zavolala na sestru Tina. Odpověď nepřišla, takže vyběhla po schodech a zaklepala na dveře sestřina pokoje. Nic se neozvalo, ale stejně otevřela.
Vešla a ucítila, jak se jí zamotala hlava. Našla oporu ve stěně a celou vahou se o ni opřela. Věděla, že se nemůže dlouho udržet na nohou, jak se jí roztřásly slabostí. Na pár sekund jí vzdorovala a podívala se na postel.
Lauren ležela podepřená několika polštáři, oči měla křečovitě zavřené a prsty si masírovala spánky. Tváře se jí červenaly horkem a na čele se jí třpytil pot. Když uslyšela kroky, pootevřela oči a za chvíli rozpoznala postavu.
„Není mi dobře,“ zasténala a hrudník se jí nepravidelně zvedal, jak se snažila nadechnout. „Můžeš to říct mamce?“
Tina jen s obtížemi vnímala její slova. Hlava se jí začala točit a připadala si jako z gumy. Nedokázala zvednout nohu a udělat jediný krok vpřed. Pokusila se o pár kroků kolem stěny, ale podlomila se jí kolena a svezla se na podlahu.
Začalo jí hučet v uších, nábytek v pokoji se jí rozmazával před očima. „Lauren?“ špitla tiše a snažila se udržet při vědomí. „Co se to děje?“
'Proč je mi tak slabo?'
Lauren otočila hlavu sestřiným směrem a párkrát mrkla. Zvedla se na loktech a najednou cítila, jak bolest hlavy ustupuje. Zhluboka se nadechla a posadila se. Ještě před chvílí se cítila podobně, jako její sestra – dělaly se jí mžitky před očima a nebyla schopná se postavit.
Najednou bylo všechno pryč. Viděla jasně, bolest svalů ustoupila, o bolesti hlavy ani nemluvě. Přišlo něco jiného. Jiná bolest. Duševní. Pocit bezmocnosti. Lítosti. Nakonec celé útržky myšlenek.
'Ne, to bolí…Prosím, ať to přestane!' znělo jí v hlavě. Podívala se na Tinu. Nejdříve se jí to zdálo absurdní. Ale čím déle o tom přemýšlela, tím více chápala.
Tina byla její jednovaječné dvojče, jen o pět minut mladší než byla sama. Obě měly černé vlasy a hnědé, zvídavé oči. Vždycky měly smysl pro humor, rády se smály a navzájem se škádlily. Měly odpor k nošení stejného oblečení. Milovaly Beatles a hokej. Často jedna za druhou dokončovaly myšlenky a navzájem se doplňovaly. Vždy si perfektně rozuměli.
Proč by si nemohly navzájem číst myšlenky, nebo alespoň cítit to, co druhá?
Přiklekla k Tině, objala ji a tiše zašeptala: „Nebojuj s tím. Bude to lepší.“ 'Jakmile to pochopíš, bude to dobré,' vyslala k ní myšlenku.
Nepřestává to. Co s tím mám dělat?
Lauren netušila, čím to bylo. Slyšela Tinin vnitřní hlas, její myšlenky, a připadalo jí, jako by byly její vlastní. Cítila její bolest, stejnou, jako ještě před okamžikem měla sama. Jak to, že tak nečekaně zmizela?
Pak pochopila. Byly to Tininy myšlenky, které ji vytrhly z utrpení. Věděla, že bolest skončila, když ucítila sestřin vnitřní hlas. Když ho poprvé uslyšela. Pochopila, že Tina její myšlenky neslyší. Aby její bolest skončila, musela je ale slyšet.
„Tino, poslouchej. Soustřeď se. Musíš to slyšet.“
'Lauren?'
'Tino?'
Ani jedna neměla dostatek sil, aby telepatické spojení udržely. Podívaly se na sebe, náhle obě úplně v pořádku a plně při vědomí.
„Co to bylo?“ promluvila první Tina. Podívala se sestře do očí a znovu v plné síle se zvedla ze země. Postavila se a pro jistotu se ještě opřela o zeď.
„Já nevím,“ odpověděla Lauren, ale hluboko v duši věděla. Chápala, co se stalo. Jen tomu teď musela uvěřit.
„Dokážeme si číst myšlenky?“ Tina si hned uvědomila, že vyslovená ta věta zní až příliš neuvěřitelně.
Lauren přikývla a začala se usmívat. Tina přijala její nadšení a za chvíli se smály na celé kolo. Padly si do náruče, svalily se na postel, lehly si na záda a koukaly do stropu. Na předchozí bolest úplně zapomněly.
„Zkus to ještě,“ vyzvala Tina sestru. Nemusela říkat víc, Lauren ji pochopila. Zavřela oči a soustředila se. Netušila, že to bude tak těžké, ale nakonec se jí podařilo vyslat myšlenku.
'Funguje to?'
Obě sestry se zarazily. Lauren věděla, že ji Tina slyší a ani jedné se tomu nechtělo uvěřit. Zarazily se a obě přemýšlely. Ne na dlouho.
„To je přece paráda!“ vykřikla po chvíli Lauren a posadila se na posteli. Chtěla začít jásat a smát se a možná i zpívat a křičet, ale hlas z jídelny o patro níž ji zastavil.
Podívaly se na sebe a rychle seskočily z postele. Byl čas na večeři – špagety s masovými kuličkami.
Díky za pomoc
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
Ale nemyslím si, že tam bude potřeba nějaký radikální zásah, spíš tu a tam vyčistit. Možná tam až příliš často používáš výrazy jako: "a najednou cítila" a "začala cítit" a podobně. Zkus to trochu osekat, nebo zvolit jiný výraz. A taky výraz "telepatické spojení" mi přijde takové zvláštní, jakoby neosobní. Zvolil bych spíš slovo duševní. Víc ti teď v sedm ráno neřeknu, ale přes den se na to ještě jednou mrknu a třeba mě něco napadne :-)
A ještě bych si dovolil jednu radu. Zkus to jako Salma se svým úvodem, napiš si ještě jednu nebo dvě varianty a porovnej je mezi sebou, mě osobně to třeba hrozně pomáhá.
Edit: mě teď ještě napadlo. Do Pustiny se snažím takovou lehkou cestou implementovat telepatii, ale místo výrazu "čtení myšlenek" používám "dotek mysli", zní to taky trochu tajemněji :-) To jen takový návrh, abys měla z čeho vybírat. Nebo si vymysli úplně jiný výraz, konec konců, ty jsi autor, ty diktuješ pravidla :-D
- zhoršil tu oboustrannou slabost před vyslyšením první myšlenky, to jen aby to bylo víc psycho 3:)
(stoupala po schodech a udělalo se jí slabo, skoro ani do pokoje nedošla... když z posledních sil vpadla do pokoje, myšlenky se na chvíli vyjasnily. Ale jen na chvíli. Jen co uviděla sestru, jak leží na posteli v mrákotách, podlomily se jí nohy a skoro zkolabovala. Cítila nekonečnou zátěž v mysli...)
- vynechal bych tu slabost úplně a napsal bych to jako Asimov v Nadaci
("Sestři, večeře!" křikla přes dveře a pomyslela si: zase špagety s masem, ty nesnáším.
"Díky. Na ty špagety se už těším."
"Já ale o špagetách nic neříkala?"
Dveře se otevřely a sestry na sebe jen hleděly.)
ale nevím, jestli ti to k něčemu bude. Přeci jen píšu příběhy do max. rozsahu 80 slov a tohle bych nedokázal rozvést
Ale chtělo by to upravit. Máš tam několik trochu krkolomných vět, pár vět končících otazníky, a spoustu sloves v jedné větě za sebou, to tluče do očí.- padly, svalily, lehly, koukaly.
A pak docela častá bolest, spousta krátkých, třeba čtyřslovných vět. To ten příběh hodně rozbíjí.
A třeba tohle. - Přišlo něco jiného. Jiná bolest. Duševní. Pocit bezmocnosti. Lítosti. Nakonec celé útržky myšlenek.
Chápu tvůj záměr, ale pro čtenáře takový přísun slov působí rušivě.
Flaubert
Uvědomila jsem si, že mi tam něco chybí a pak jsem pochopila co, a hned to je lepší. Tak můžete zkritizovat i tenhle kousek
P. S. Díky, Miku, místo čtení myšlenek jde spíše o sdílení mysli
Sdílení mysli
„Lauren! Pojď dolů, už je večeře,“ zavolala na sestru Tina. Odpověď nepřišla, takže vyběhla po schodech a zaklepala na dveře sestřina pokoje. Nic se neozvalo, ale stejně otevřela.
Vešla a hned se jí zamotala hlava. Našla oporu ve stěně a celou vahou se o ni opřela. Žaludek měla jako na vodě, pohled se jí rozmazával. Ruce jí připadaly jako z gumy. Snažila se zůstat při vědomí. Věděla, že se nemůže dlouho udržet na nohou, jak se jí roztřásly slabostí. Na pár sekund jí vzdorovala a podívala se na postel.
Lauren ležela podepřená několika polštáři, oči měla křečovitě zavřené a prsty si masírovala spánky. Tváře se jí červenaly horkem a na čele se jí třpytil pot. Když uslyšela kroky, pootevřela oči a za chvíli rozpoznala postavu.
„Není mi dobře,“ zasténala a hrudník se jí nepravidelně zvedal, jak se snažila nadechnout. „Můžeš to říct mamce?“
Tina jen s obtížemi vnímala její slova. Hlava se jí začala ještě více točit. Nedokázala zvednout nohu a udělat jediný krok vpřed. Pokusila se o pár kroků kolem stěny, ale podlomila se jí kolena a svezla se na podlahu.
V hlavě jí dunělo, jako by ji měla uprostřed největšího bubnu na světě. Roztáhla se po koberci a zabořila prsty do jeho dlouhých vláken. Kopla nohou za sebe, aby uvolnila křeč, ale nic nepomáhalo.
Zalehlo jí v uších, neslyšela ani neviděla. Zavřela oči a pokusila se uklidnit.
„Lauren?“ špitla tiše a snažila se udržet při vědomí. „Co se to děje?“
Proč je mi tak slabo?
Lauren otočila hlavu sestřiným směrem a párkrát mrkla. S úlevou si uvědomila, že už je jí líp. Ještě před chvílí se cítila podobně, jako její sestra – dělaly se jí mžitky před očima všechno kolem ní se točilo a nedokázala zaostřit pohled.
Najednou bylo všechno pryč. Zvedla se na loktech, bolest hlavy pomalu ustupovala. Zhluboka se nadechla a posadila se. Viděla jasně, bolest svalů ustoupila a ona mohla zase v klidu přemýšlet. Otočila se na bok a podívala se na sestru.
Když ji spatřila, jak leží na zemi, celá se třese a kope nohama, myslela si, že má záchvat. Rychle se převalila, slezla z postele a přiskočila k sestře. Položila jí ruku na rameno, ale žádná změna nepřišla.
Objevilo se něco jiného. Nová, ale jiná bolest. Cítila ji u srdce, jako by jí ho chtěl někdo vytrhnout z těla. Postupně se jí v mysli začaly projasňovat útržky myšlenek.
Ne, to bolí…Prosím, ať to přestane! Znělo jí v hlavě. Podívala se na Tinu. Přiložila jí dlaň k tváři. Úplně se zmítala v horečce.
Pak to přišlo znovu. Prosím, já nechci. To bolí, bolí...moc...ne...
Nejdříve se jí to zdálo absurdní. Ale čím déle o tom přemýšlela, tím více chápala.
Tina byla její jednovaječné dvojče, jen o pět minut mladší než byla sama. Obě měly černé vlasy a hnědé, zvídavé oči. Vždycky měly smysl pro humor, rády se smály a navzájem se škádlily. Měly odpor k nošení stejného oblečení. Milovaly Beatles a hokej. Často jedna za druhou dokončovaly myšlenky a navzájem se doplňovaly. Vždy si perfektně rozuměli.
Proč by si nemohly navzájem číst myšlenky, nebo alespoň cítit to, co druhá?
Sehnula se k Tině, objala ji a tiše zašeptala: „Nebojuj s tím. Bude to lepší.“ Jakmile to pochopíš, bude to dobré, vyslala k ní myšlenku.
Nepřestává to. Co s tím mám dělat?
Lauren netušila, čím to bylo. Slyšela Tinin vnitřní hlas, její myšlenky, a připadalo jí, jako by byly její vlastní. Cítila její bolest, stejnou, jako ještě před okamžikem měla sama. Jak to, že tak nečekaně zmizela?
Pak pochopila. Byly to Tininy myšlenky, které ji vytrhly z utrpení. Věděla, že bolest skončila, když slyšela sestřin vnitřní hlas. Pochopila, že Tina její myšlenky neslyší. Ale musela jim naslouchat, pokud měla bolest odejít.
„Tino, poslouchej. Soustřeď se. Musíš to slyšet.“
Lauren?
Tino?
Ani jedna neměla dostatek sil, aby telepatické spojení udržely. Podívaly se na sebe, náhle obě úplně v pořádku a plně při vědomí.
„Co to bylo?“ promluvila první Tina. Podívala se sestře do očí a znovu v plné síle se zvedla ze země. Postavila se a pro jistotu se ještě opřela o zeď.
„Já nevím,“ odpověděla Lauren, ale hluboko v duši chápala, co se stalo. Jen tomu teď musela uvěřit.
„Dokážeme si číst myšlenky?“ Tina si hned uvědomila, že vyslovená ta věta zní až příliš neuvěřitelně.
„To není jako čtení myšlenek. Připadá mi to...já nevím, jiné. Když čteš myšlenky, tak necítíš to, co ten druhý, ne?“ zavrhla myšlenku Lauren. Tina se na ni podívala a přikývla.
„Možná dokážeme sdílet myšlenky.“
„Propojit je,“ souhlasila Lauren.
„Dokážeme sdílet naše myšlenky?“
„Řekla bych, že nejen to. Cítíme to, co druhá. To není jen tak.“
Chvíli se obě tvářily vážně, ale pak se Lauren začala usmívat. Tina přijala její nadšení a za chvíli se smály na celé kolo. Padly si do náruče, svalily se na postel, lehly si na záda a koukaly do stropu. Na předchozí bolest úplně zapomněly.
„Zkus to ještě,“ vyzvala Tina sestru. Nemusela říkat víc, Lauren ji pochopila. Zavřela oči a soustředila se. Netušila, že to bude tak těžké, ale nakonec se jí podařilo vyslat myšlenku.
Funguje to?
Obě sestry se zarazily. Lauren věděla, že ji Tina slyší a ani jedné se tomu nechtělo uvěřit. Zarazily se a obě přemýšlely. Ne na dlouho.
„To je přece paráda!“ vykřikla po chvíli Lauren a posadila se na posteli. Chtěla začít jásat a smát se a možná i zpívat a křičet, ale hlas z jídelny o patro níž ji zastavil.
Podívaly se na sebe a rychle seskočily z postele. Byl čas na večeři – špagety s masovými kuličkami.
Tina jako by najednou zapomněla na poslední minuty a vyřítila se z pokoje.
Lauren se ještě na chvíli zastavila. Přemýšlela, na jakou vzdálenost dokáží mysl sdílet a rozhodla se to vyzkoušet. Zavřela oči, uvolnila se a začala hledat. Ale co? Nevěděla to přesně. Jak myšlenkami putovala po domě, spatřila i přes zavřené oči světlo. Nejdřív si myslela, že se roztáhla záclona na okně a do pokoje se draly poslední sluneční paprsky dnešního dne.
Snažila se uchopit světlo do mysli. Prozkoumávala ho. Najednou byla uvnitř a začala vidět. Nejdřív obraz před sebou nepoznávala. Stála v kuchyni, na lince před sebou měla tři talíře špaget s masovými kuličkami.
Leknutím sebou trhla. Obraz zmizel. Na chvíli se jí zamotala hlava, jak se vracela do reality. Ten obraz...Snažila se pochopit, co právě viděla.
Ještě omámená vyšla z pokoje. Seběhla po schodech dolů, prošla chodbou a našla sestru v kuchyni. Podívala se na linku a ztuhla. Ještě nikdy neměla tak silný pocit deja vu. Talíře ležely vedle sebe přesně tak, jak si je pamatovala z obrazu.
Tina se k ní naklonila a tiše jí zašeptala do ucha: „Cos to dělala? Viděla jsem tvůj pokoj.“
Lauren stále ještě omámená se na sestru podívala. „Po večeři to ještě probereme.“
Tina přikývla a nasadila nenápadný výraz, jelikož do kuchyně právě vešla jejich matka. Vzaly talíře do jídelny a posadily se ke stolu. Večeře aspoň na pár minut zahnala myšlenky na sdílení mysli.
o psaní jinak...
Ale jinak super!
o psaní jinak...
Jen maličkosti. Trochu mne zatahalo za uši slovo-linka a slova špagety s masovými kuličkami. To se mi v takovém textu zdá rušivé.
Ale to jen jako šťouralova poznámka... Jinak dobrý.
Flaubert