Taky hlásím návrat domů. Už jsme vybalili, jen jsme museli prolétnout pár obchodů a nakoupit školní věci. Jo, prázdniny končí, začínají všední starosti.
Já jsem byl opravdu v duchu s vámi... Zdravíčko jakžtakž, včera se mi lehounce přitížilo, ale to prý je normální, než si srdce zvykne a nové věci a cesty, které tam najednou má. Doufám, že se čtvrtá Bartonička podařila i v poněkud skromnější sestavě a že ta pátá bude už zase parádní a hojné navštívená. Mimochodem, zalovil jsem v kalendáři na příští rok... A zajímavý termín je 25. - 27. srpna, tedy poslední srpnový víkend, jako obvykle. Takže máme tak půlrok na to se rozhodnout a bloknout ho. Jo a ani jsem se nedozvěděl, kde jste byli v sobotu na jídle...
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
A my byli v duchu s tebou, Jerry. Tak snad si srdíčko brzy zvykne a přestane blbnout. Že bychom už začali dávat dohromady příští ročník? Určitě bude fajnout to bloknout dopředu, abysme neměli po žežulkách. Na obídek jsme nejdřív zašli k bývalém Na růžku (teď už U medvěda), ale moc se nám tam nezdálo meníčko, takže jsme se přesunuli do té druhé restauračky, ani nevím, jak se jmenuje. Vaří tam skvěle.
Aha, takže jste byli tam jako loni, vlastně blízko té příjezdové ulice od Bartoničky nahoru na náměstí. Sakra, tam to měli loni dobré... Asi by bylo dobré, moc neotálet s nějakým příštím termínem už proto, že mi tenkrát Bartoníčkovi říkali, že se lidem nechce jezdit na dovolenou do ciziny, tak že se prázdniny rychle plní. Ale myslím, že tak ke konci roku už bychom se o to mohli začít zajímat. Jen tak mimo soutěž se možná i s nějakou svojí povídkou zúčastním letošní Bartoničky. Ta zadání jsou tak děsivě šílená, že je to podle mého gusta... Jo a napadla mne ještě šílenější povídka z nemocnice... Co se taky ode mne dá čekat. Stačí, co jsem si pověsil na svou stránku FB.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
Určitě, byla by škoda o Bartoničku přijít. Nevím, jak vy ostatní, ale mě tam vždycky políbí múza.
Super, budu se těšit, co vymyslíš, Jerry, jak na bartoničskou povídku, tak na tu z nemocnice. Jestli to bude něco podobného, co jsi psal na facebooku, pak o to nechci přijít.
A dobří lidé, objevil jsem zajímavý prográmek, který se nám, umělcům, docela hodí. http://www.online-utility.org/text/analyzer.jsp Vložíte svůj text a vyhodí vám to frekvenci jednotlivých slov a frází, má to spoustu dalších vychytávek. Rozumí to i česky.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
To vypadá super, Jerry, hned tím zkusím prohnat některé svoje výplody. Myslím, že jsem dřív viděla něco podobného. V názvu to mělo Hemingwaye a podtrhávalo to všechna zbytečná přídavná jména. Fungovalo to ale jenom v angličtině.
Všechny zdravím. René se mi ozval takřka obratem, takže Blog a pár fotek z Bartoničky k tomu jsem mu odeslal. Stejně tak se aktuálně odesílají fotky Jerrymu, který slíbil je přidat k loňským archivům.
Ach jo, uvízl jsem trochu na mrtvém bodě Už nějakou dobu přemýšlím, že sem do Dlohodobých projektů hodím to, z čeho bych na konci rád měl román. Mám toho jen kousek, ale třeba by mě to motivovalo psát dál, když už tu kus bude. Jenže zjištuju, že mi to psaní nejde, protože nemám konec A mě velice často jako první napadá konec. Teď teda nápady na konec taky mám, rovnou několik, ale u žádného necítím, že by to bylo "tak to je super konec a přesně tak to musí být", jak to mívám před psaním povídky. Nevím, jestli si ty konce nemám zkusit napsat a porovnat jako text, ne jen jako myšlenku... Možná to je taky tím, že zatím všechny ty konce jsou takové do ztracena, otevřené. A já mám raději jednoznačné ukončení. I na jednoznačné ukončení lze přece nějak navázat
Ano, mám hned asi tři věci, kde jsem uvízl na mrtvém bodě. Nějak tuším, že problém je v tom, že když člověk chce napsat román, začne vymýšlet dlouhý a složitý příběh. Jenže kouzlo románu asi není v hordě postav a komplikovaném ději. Já ho spíš vidím ve schopnosti popsat řadu zajímavých epizod, které ale vedou k relativně jednoduchému cíli.
Můžu mít jednoduchou osu příběhu, například děcko jde ze školy domů a domů taky dorazí vcelku v pořádku. Tohle by asi nikdo nečetl a není v tom nic chytlavého. Ale když to rozepíšu, a bude tam řada epizod, které to děcko cestou domů prožije, může se to tím stát přitažlivým. Konkrétní příklad: Honzíkova cesta. Moje dcera tuhle knížku zbožňuje, četl jsem jí já, četla ji moje manželka a zná to kde kdo.
Základní příběh je banální - Honzík jede na prázdniny k babičce a čeká, až si tam pro něj zajede maminka. V poslední kapitole maminka přijede. Půvab té knihy ale spočívá v popisu cesty vlakem, setkání s dědečkem a babičkou, příběhy s kozou...
Drobné epizody, které ale dávají dohromady příběh, ke kterému stojí za to se vracet. Je to samozřejmě jen dětská kniha (pro příklad), ale myslím, že to samé platí i o knihách pro dospělé. A alespoň u mne to má tu souvislost, že mám tendenci vymýšlet složitý příběh, takže nejsem pak schopen ho dotáhnout do konce.
Asi bychom se měli spíš soustředit na barvitost vyprávění...
Willi, máš pravdu. Třeba právě Honzíkova cesta je sice trochu zprofanovaná školní četba, ale nedávno jsem ji četl znova i ve svém kmetském věku, A opravdu by mohla sloužit jako učebnice tvůrčího psaní. Horda postav a komplikovaný děj, to je právě to, čím budoucího čtenáře spolehlivě odradíš. A pokud v tom neumíš chodit, abys to uhlídal, dílo se zaručeně nepovede. Napsat román je pro začátečníka problém. Asi bych postupoval tak, že mám nápad.Musím si ujasnit, že je natolik výživný, abych z něj vytáhl delší text. Ten nápad pak nějak rozvinu a nabaluji situace a postavy na únosnou míru. Ale myslím si, že větší umění je napsat krátkou povídku, než tlustý román.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
Vymyslet román je pořádně zapeklitý úkol, taky se o to pokouším už kolik let a vždycky mě to po cestě někde vyplivne a já musím začít zase odznova. Pro mě není ani tak problém vymyslet začátek a konec, ale ten prostředek, který mě k tomu konci dovede, to je oříšek. Každý máme kámen úrazu asi někde jinde. Ale myslím, že máte všichni pravdu - když se podíváme na ty nejlepší příběhy, tak mají většinou jen jednoduchou kostru (Kingovo To - parta looserů se potýká se zlem, které vraždí v americkém maloměstě děti; Malý princ - pilot ztroskotá na poušti a setká se s podivnou postavičkou; Gaimanův Hvězdný prach - nezkušený kluk chce své milé přinést padlou hvězdu...). V průběhu se dějí zajímavé věci a to nějak posunuje postavy k závěru, který z té specifičnosti nějak udělá univerzální sdělení pro čtenáře. No... je to umění.
Máš pravdu, Markétko, snad všechny romány - jakkoli objemné - by se daly charakterizovat jednou, dvěma větami. A umění spisovatelovo je právě v tom, ty dvě věty obalit šesti sty stránkami textu.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
Páni, to jsou takové zajímavé myšlenky Můžu se podělit s trochou svých zkušeností (zase po dlouhé době ). Jednu dopsanou knihu mám. Sice první díl trilogie, ale asi se to dá považovat za úspěch. Když jsem začínala, neměla jsem nic moc. Kluka, který se dokonale nehodí na hrdinu, ale je nucený se jím stát. A hezký koncept nového světa v tom našem. Začátek. Konec.
To ostatní přicházelo postupně a prostě se to rojilo v hlavě. Někdy to trvalo déle, myslím, že jsem si zažila i půlroční tvůrčí pauzu. Pak jsem si uvědomila, že pro mě jsou hrozně důležité postavy, zaměřila jsem se na ně a na vztahy mezi nimi a bum bác, nápady najednou přicházejí samy od sebe. Jak jste říkali, mám spoustu těch epizod mezi začátkem a koncem, umění je však taky v tom poskládat je tak, aby to celé dávalo smysl
Trochu mě mrzí, že tady umřela ta témata, kde se debatovalo o tvorbě a příbězích jako takových...neoživíme něco?
Psaní je cesta jak zažít neuvěřitelné v teple domova. o psaní jinak...
Super, Míšo, ono něco dopsat vůbec není žádná sranda. Hodíš to někdy na fórum nebo to necháváš uležet? To je na tom ten největší oříšek - aby to dávalo smysl. Někdy mám pocit, že mám zajímavé scény, ale nedokážu to udržet pohromadě, aby příběh měl jedno hlavní téma. Spíš je to guláš galymatyáš. Já si ráda podebatuju o tvorbě. Klidně něco načni a já se hned přidám. Docela by se mi zamlouvalo i vlákno, kde bychom debatovali právě nad úskalími psaní něčeho delšího - novely, románu, trilogie... Je fajn vědět, že se v tom člověk neplácá sám.
Nechávám tak trochu ležet...už delší dobu, teď i v tištěné podobě samonákladu, který měl za účel hlavně nakopnout mě samou a získat něco ohlasů od kamarádů a rodiny. Veřejně se mi to nechce úplně vytahovat... pokud by ale někdo chtěl k přečtení, můžu poslat Zajímavé je, že teď zpátečně mi přijde první díl hrozně jako rozjezdový a druhý, na kterém teď pracuji, o mnoho lepší, jak po příběhové tak po stylistické stránce. Holt první knihu jsem začala psát někdy v patnácti, hodně se toho od té doby změnilo.
Tak já se nad tím tématem zkusím zamyslet...možná je čas oživit seriál Tvorba díla tam se vždycky rozjely zajímavé diskuze.
Psaní je cesta jak zažít neuvěřitelné v teple domova. o psaní jinak...
Nevím, jestli budu mít čas to přečíst celé, ale ráda aspoň nakouknu. Jsem zvědavá. Můžeš mi to poslat na mark.ruzickova(zavináč)gmail.com? Děkuju. Když si vzpomenu, co jsem psala v patnácti, tak se ti ani nedivím. Přece jen se člověk v tomhle věku mění dost zásadním způsobem. Já tenkrát psala něco ve stylu dívčích románů, a to je něco, čemu se teď vyhýbám obloukem, protože se mi podařilo tam vepsat snad každé klišé, které existuje, plus to bylo příšerně patetické. Pak jsem začala číst Kinga a přešla na psaní hororů. To zní dobře. Budu se těšit na debatu.
Jo, v patnácti jsem psal tak akorát pozdravy na pohlednice. A to ještě sem - tam, občas a velmi nerad. Vlastně pohledy posílám stále nerad... Člověk neví u čeho skončí... Zlý jazyk by řekl, začala patetickým psaním plným klišé a poté přešla k hororům. Dobrý základ na to psát profesionální nekrology. Tím si vydělá na živobytí a pak bude v klidu psát jen pro sebe a pro radost to, co jí baví. Dělám si (hloupou) legraci. Ale jen z části. Spousta věcí se člověku daří jen tehdy, když není pod tlakem a psaní povídek a románů je asi jedna z těch věcí. Kdysi k nám do práce přišel člověk, který byl už dávno za vodou - měl tiskárnu. Začal tak, že se zadlužil až po uši a chtěl tisknout kvalitní pohlednice s reprodukcemi slavných mistrů. Měl k tomu vztah a proto si myslel, že také najde zájemce, kteří to budou od něj odebírat. Nenašel, prodělal boty i kalhoty a když už myslel, že to bude muset zabalit a žít na ulici, potkal kamaráda, který dělal v bance. Banka potřebovala urgentně vytisknout kvůli nějakému výpadku u stálého dodavatele složenky pro dlužníky, výpisy, atd. Tak to vzal jako poslední kšeft. A prvně na tom vydělal. Pak vzal další a poté další. Stal se jedním z hlavních hráčů v branži a zbohatl. Pohlednice začal znovu tisknout v malých nákladech a rozdával je zdarma přátelům pro radost. Je v tom vlastně velká inspirace. Samozřejmě, každý si z toho musí vybrat to své. Takže zpět k věci, je fuk co píšeš, hlavně když tě to baví. Když u toho vydržíš, časem to určitě chytneš za správný konec. Ovšem který konec je ten správný, to ti stejně kupředu nikdo neřekne
Takže, jak se máte, kolegové spisovatelé? Nějak nám tu usnula diskuse a chybí tvorba... Za sebe musím říci, že se mi nějak autorsky nedaří. jako kdyby my s tím srdečním problémem vykuchali i nějaké receptory inspirace. Mám rozepsáno pět povídek, včetně té šílené nemocniční... Sice vím, o čem psát, ale jak sednu ke klávesnici, nechce se... Ale bude to jednou určitě dotvořeno. Teď jsem přišel na chuť něčemu zvláštnímu, a sice psát v duchu jiných autorů. Začal jsem s jednou povídkou se Sherlockem Holmesem a ona to zase není taková legrace. Ale námět bych měl docela schopný, teď ještě se trochu přiblížit Arthuru Conanovi... Mám ještě začátky povídek z Divokého západu, povídku lehce detektivní a taky třetí díl své ságy Věže. A pro zájemce - Brzo bude i pokračování San Felipe. Kdyby se jen nemuselo chodit do práce a kdyby mi tak dali nějakou tvůrčí dovolenou...
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
Ahoj Jerry a všichni. Já jsem na tom podobně a to jsem ani nebyla na žádné operaci. Naprosto mě vyčerpává pracovní činnost a na psaní už nemám sílu. Kdybych dělala manuálně, možná bych mohla alespoň přemýšlet, ale protože se v práci musím zabývat zákony, rozhodnutími, odůvodněními, námitkami a podobnými nesmysly úřednického bytí, mám v hlavě jen guláš z paragrafů Příšernej a nechutnej! A šrotuje mi to i v noci. Nebo hlavně v noci Ale začala jsem malovat - u toho se nemusí moc myslet Akorát prý je to příznak demence - když se v pozdějším věku někdo pustí do takové tvorby, signalizuje to počínající demenci, protože mozek přestává fungovat tak jak má a nějak se přepíná do vyjadřování pomocí umělecké tvorby. Takže to možná dopadne tak, že vás nikoho za chvíli už nepoznám, ale budu slavná malířka
Komentáře
Flaubert
Doufám, že se čtvrtá Bartonička podařila i v poněkud skromnější sestavě a že ta pátá bude už zase parádní a hojné navštívená.
Mimochodem, zalovil jsem v kalendáři na příští rok...
Jo a ani jsem se nedozvěděl, kde jste byli v sobotu na jídle...
Flaubert
Že bychom už začali dávat dohromady příští ročník? Určitě bude fajnout to bloknout dopředu, abysme neměli po žežulkách.
Na obídek jsme nejdřív zašli k bývalém Na růžku (teď už U medvěda), ale moc se nám tam nezdálo meníčko, takže jsme se přesunuli do té druhé restauračky, ani nevím, jak se jmenuje. Vaří tam skvěle.
Asi by bylo dobré, moc neotálet s nějakým příštím termínem už proto, že mi tenkrát Bartoníčkovi říkali, že se lidem nechce jezdit na dovolenou do ciziny, tak že se prázdniny rychle plní. Ale myslím, že tak ke konci roku už bychom se o to mohli začít zajímat.
Jen tak mimo soutěž se možná i s nějakou svojí povídkou zúčastním letošní Bartoničky. Ta zadání jsou tak děsivě šílená, že je to podle mého gusta...
Flaubert
Super, budu se těšit, co vymyslíš, Jerry, jak na bartoničskou povídku, tak na tu z nemocnice. Jestli to bude něco podobného, co jsi psal na facebooku, pak o to nechci přijít.
Flaubert
Flaubert
Flaubert
http://www.online-utility.org/text/analyzer.jsp
Vložíte svůj text a vyhodí vám to frekvenci jednotlivých slov a frází, má to spoustu dalších vychytávek. Rozumí to i česky.
Flaubert
A mě velice často jako první napadá konec. Teď teda nápady na konec taky mám, rovnou několik, ale u žádného necítím, že by to bylo "tak to je super konec a přesně tak to musí být", jak to mívám před psaním povídky. Nevím, jestli si ty konce nemám zkusit napsat a porovnat jako text, ne jen jako myšlenku...
Možná to je taky tím, že zatím všechny ty konce jsou takové do ztracena, otevřené. A já mám raději jednoznačné ukončení. I na jednoznačné ukončení lze přece nějak navázat
Řešíte taky někdy něco takového? A jak?
Můžu mít jednoduchou osu příběhu, například děcko jde ze školy domů a domů taky dorazí vcelku v pořádku. Tohle by asi nikdo nečetl a není v tom nic chytlavého. Ale když to rozepíšu, a bude tam řada epizod, které to děcko cestou domů prožije, může se to tím stát přitažlivým. Konkrétní příklad: Honzíkova cesta. Moje dcera tuhle knížku zbožňuje, četl jsem jí já, četla ji moje manželka a zná to kde kdo.
Základní příběh je banální - Honzík jede na prázdniny k babičce a čeká, až si tam pro něj zajede maminka. V poslední kapitole maminka přijede. Půvab té knihy ale spočívá v popisu cesty vlakem, setkání s dědečkem a babičkou, příběhy s kozou...
Drobné epizody, které ale dávají dohromady příběh, ke kterému stojí za to se vracet. Je to samozřejmě jen dětská kniha (pro příklad), ale myslím, že to samé platí i o knihách pro dospělé. A alespoň u mne to má tu souvislost, že mám tendenci vymýšlet složitý příběh, takže nejsem pak schopen ho dotáhnout do konce.
Asi bychom se měli spíš soustředit na barvitost vyprávění...
Horda postav a komplikovaný děj, to je právě to, čím budoucího čtenáře spolehlivě odradíš. A pokud v tom neumíš chodit, abys to uhlídal, dílo se zaručeně nepovede.
Napsat román je pro začátečníka problém. Asi bych postupoval tak, že mám nápad.Musím si ujasnit, že je natolik výživný, abych z něj vytáhl delší text. Ten nápad pak nějak rozvinu a nabaluji situace a postavy na únosnou míru. Ale myslím si, že větší umění je napsat krátkou povídku, než tlustý román.
Flaubert
Ale myslím, že máte všichni pravdu - když se podíváme na ty nejlepší příběhy, tak mají většinou jen jednoduchou kostru (Kingovo To - parta looserů se potýká se zlem, které vraždí v americkém maloměstě děti; Malý princ - pilot ztroskotá na poušti a setká se s podivnou postavičkou; Gaimanův Hvězdný prach - nezkušený kluk chce své milé přinést padlou hvězdu...). V průběhu se dějí zajímavé věci a to nějak posunuje postavy k závěru, který z té specifičnosti nějak udělá univerzální sdělení pro čtenáře. No... je to umění.
Flaubert
To ostatní přicházelo postupně a prostě se to rojilo v hlavě. Někdy to trvalo déle, myslím, že jsem si zažila i půlroční tvůrčí pauzu. Pak jsem si uvědomila, že pro mě jsou hrozně důležité postavy, zaměřila jsem se na ně a na vztahy mezi nimi a bum bác, nápady najednou přicházejí samy od sebe. Jak jste říkali, mám spoustu těch epizod mezi začátkem a koncem, umění je však taky v tom poskládat je tak, aby to celé dávalo smysl
Trochu mě mrzí, že tady umřela ta témata, kde se debatovalo o tvorbě a příbězích jako takových...neoživíme něco?
o psaní jinak...
To je na tom ten největší oříšek - aby to dávalo smysl.
Já si ráda podebatuju o tvorbě. Klidně něco načni a já se hned přidám.
Zajímavé je, že teď zpátečně mi přijde první díl hrozně jako rozjezdový a druhý, na kterém teď pracuji, o mnoho lepší, jak po příběhové tak po stylistické stránce. Holt první knihu jsem začala psát někdy v patnácti, hodně se toho od té doby změnilo.
Tak já se nad tím tématem zkusím zamyslet...možná je čas oživit seriál Tvorba díla
o psaní jinak...
Když si vzpomenu, co jsem psala v patnácti, tak se ti ani nedivím. Přece jen se člověk v tomhle věku mění dost zásadním způsobem. Já tenkrát psala něco ve stylu dívčích románů, a to je něco, čemu se teď vyhýbám obloukem, protože se mi podařilo tam vepsat snad každé klišé, které existuje, plus to bylo příšerně patetické. Pak jsem začala číst Kinga a přešla na psaní hororů.
To zní dobře. Budu se těšit na debatu.
Člověk neví u čeho skončí... Zlý jazyk by řekl, začala patetickým psaním plným klišé a poté přešla k hororům. Dobrý základ na to psát profesionální nekrology. Tím si vydělá na živobytí a pak bude v klidu psát jen pro sebe a pro radost to, co jí baví.
Dělám si (hloupou) legraci. Ale jen z části. Spousta věcí se člověku daří jen tehdy, když není pod tlakem a psaní povídek a románů je asi jedna z těch věcí.
Kdysi k nám do práce přišel člověk, který byl už dávno za vodou - měl tiskárnu. Začal tak, že se zadlužil až po uši a chtěl tisknout kvalitní pohlednice s reprodukcemi slavných mistrů. Měl k tomu vztah a proto si myslel, že také najde zájemce, kteří to budou od něj odebírat.
Nenašel, prodělal boty i kalhoty a když už myslel, že to bude muset zabalit a žít na ulici, potkal kamaráda, který dělal v bance. Banka potřebovala urgentně vytisknout kvůli nějakému výpadku u stálého dodavatele složenky pro dlužníky, výpisy, atd. Tak to vzal jako poslední kšeft. A prvně na tom vydělal. Pak vzal další a poté další.
Stal se jedním z hlavních hráčů v branži a zbohatl. Pohlednice začal znovu tisknout v malých nákladech a rozdával je zdarma přátelům pro radost.
Je v tom vlastně velká inspirace. Samozřejmě, každý si z toho musí vybrat to své.
Takže zpět k věci, je fuk co píšeš, hlavně když tě to baví. Když u toho vydržíš, časem to určitě chytneš za správný konec. Ovšem který konec je ten správný, to ti stejně kupředu nikdo neřekne
Mám ještě začátky povídek z Divokého západu, povídku lehce detektivní a taky třetí díl své ságy Věže. A pro zájemce - Brzo bude i pokračování San Felipe.
Kdyby se jen nemuselo chodit do práce a kdyby mi tak dali nějakou tvůrčí dovolenou...
Flaubert
Já jsem na tom podobně a to jsem ani nebyla na žádné operaci. Naprosto mě vyčerpává pracovní činnost a na psaní už nemám sílu. Kdybych dělala manuálně, možná bych mohla alespoň přemýšlet, ale protože se v práci musím zabývat zákony, rozhodnutími, odůvodněními, námitkami a podobnými nesmysly úřednického bytí, mám v hlavě jen guláš z paragrafů
Ale začala jsem malovat - u toho se nemusí moc myslet
Akorát prý je to příznak demence - když se v pozdějším věku někdo pustí do takové tvorby, signalizuje to počínající demenci, protože mozek přestává fungovat tak jak má a nějak se přepíná do vyjadřování pomocí umělecké tvorby. Takže to možná dopadne tak, že vás nikoho za chvíli už nepoznám, ale budu slavná malířka