Milenec v muzeu
Alex Mysse
Komentářů: 252
Postava: Vášnivý milenec
Místo: Obrovské muzeum
Téma: Silný proud se dostane hluboko
První věta: V životě si musíte dávat pozor, aby vás nerozplakala obyčejná cibule.
V životě si musíte dávat pozor, aby vás nerozplakala obyčejná cibule. Jednou jsem se tak šel kouknout do muzea a sotva jsem vešel...
„Prohlídka zkamenělin začíná v místnosti nalevo od vás. Přesuňte se tam, prosím. Nesahejte na žádné z vystavených exponátů a také nefografujte,“ pronesla dívka nacvičeným hlasem ke skupině několika desítek lidí.
Průvodkyni bylo tak možná dvaadvacet, třiadvacet let a byla k nakousnutí. Tak jsem se nenápadně vetřel k návštěvníkům.
Na konci prohlídky jsem se dostal až k ní a okouzlil ji svými řečmi o významu zkamenělin pro moderní společnost. Dostat ji k sobě domů už pak nebyl problém a po užásném zážitku jsme si šli na balkon zakouřit.
„To byla náhoda, že jsme se tam potkali, co?“ promluvila.
„To jo. Vešel jsem dovnitř, uslyšel tvůj sladký hlas a hned jsem se musel jít podívat komu patří.“
Usmála se. Po chvíli ale zbledla.
„Co je? Děje se něco?“
„Takže sis nekoupil vstupenku.“
„To jsem nějak nestihl, ale...“
„Ven! Vypadni!“
„Já jsem tu doma.“
Posbírala si věci a odešla. Později jsem se dozvěděl, že měla právnickou školu a v muzeu byla jen na brigádě. Šikovně mě kvůli té vstupence poslala do vězení.
A tak teď krájím cibuli...
Místo: Obrovské muzeum
Téma: Silný proud se dostane hluboko
První věta: V životě si musíte dávat pozor, aby vás nerozplakala obyčejná cibule.
V životě si musíte dávat pozor, aby vás nerozplakala obyčejná cibule. Jednou jsem se tak šel kouknout do muzea a sotva jsem vešel...
„Prohlídka zkamenělin začíná v místnosti nalevo od vás. Přesuňte se tam, prosím. Nesahejte na žádné z vystavených exponátů a také nefografujte,“ pronesla dívka nacvičeným hlasem ke skupině několika desítek lidí.
Průvodkyni bylo tak možná dvaadvacet, třiadvacet let a byla k nakousnutí. Tak jsem se nenápadně vetřel k návštěvníkům.
Na konci prohlídky jsem se dostal až k ní a okouzlil ji svými řečmi o významu zkamenělin pro moderní společnost. Dostat ji k sobě domů už pak nebyl problém a po užásném zážitku jsme si šli na balkon zakouřit.
„To byla náhoda, že jsme se tam potkali, co?“ promluvila.
„To jo. Vešel jsem dovnitř, uslyšel tvůj sladký hlas a hned jsem se musel jít podívat komu patří.“
Usmála se. Po chvíli ale zbledla.
„Co je? Děje se něco?“
„Takže sis nekoupil vstupenku.“
„To jsem nějak nestihl, ale...“
„Ven! Vypadni!“
„Já jsem tu doma.“
Posbírala si věci a odešla. Později jsem se dozvěděl, že měla právnickou školu a v muzeu byla jen na brigádě. Šikovně mě kvůli té vstupence poslala do vězení.
A tak teď krájím cibuli...
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
ALE!
Je to pořád to samý, dokola a dokola. Muž, žena, něco se zvrtne, konec. Nejmíň čtyři povídky po sobě. To je za prvé. Za druhé, nedodržuješ zadání. Všiml jsem si toho už na sraze. Místo aby sis hlavu namáhal o dvacet minut dýl, jako ostatní, vyplivl si první miniaturu, která měla se zadáním jen málo společného. Stejně jako tady. Kde máš to téma? Silný proud se dostane hluboko? Možná jsem to jen já, kdo nepochopil pointu, ale téma tam prostě nevidím. A co má společný vězení s krájením cibule? Teda, jasně, možná služba v kuchyni, ale stejně tak bys mohl spojit kapitána ponorky se sázením zelí.
Ty se na jednu stranu zlepšuješ a to prosím dosti znatelně, to se ti musí nechat. Jde vidět, že na sobě dřeš. Ale na druhou stranu se po příběhové stránce nikam nedostáváš.
Budu k tobě naprosto upřímnej. Chtělo by to míň učení se nazpaměť rejstříku wikipedie a více skutečného studia. Hele, měl jsi tu rozpracovaný docela zajímavý scifi ( s těma dvou a půl metrovýma lidma). Vrať se k němu. Prostuduj ho, přečti si pár povídek s podobnou tématikou a zkus ho předělat. Ten nápad se mi líbil, tak do toho investuj trochu energie a pusť se do toho. Nebudu ti lhát, bude to chtít hodně práce, než z toho uděláš povídku, ke které se budou lidi rádi vracet při večerním hrnku kafe (a že tu takových povídek mám, které si čtu více méně pravidelně - jedna dokonce patří tobě), ale už bys měl konečně udělat něco pořádnýho, ne pořád samý miniatury.
A abych nebyl jen za hnidopicha, vypíchnu pár věcí, které se mi na tom líbí. Jak už jsem napsal, text je mnohem uhlazenější, než tvoje prvotiny, to jde vidět na první pohled. Lépe se to čte, většinou to beru na jeden nádech. I dialogy jsou lepší, i když by na nich chtělo krapet zapracovat (ale v tom mám i já veliký problémy!) A i ten nápad je super, jen škoda, že neodpovídá zadání. Přijde mi to krapet nelogický (právnička na brigádě v muzeu, co dostane neplatiče lístku do vězení), ale čert vem logiku, je to přece povídka
Co se týče toho ostatního - máš pravdu, nebudu se vymlouvat. Málo přemýšlím nad příběhem. Jdu si rozebrat předchozí věci a z nich vystavět (snad) už něco delšího, propracovanějšího.
Fáze druhá - ?
Fáze třetí - zisk!"
(Spoďároví skřítci, South Park 02x17)
Už přemýšlím nad tím scifi, kam se bude ubírat a jak to skončí zase nějakou blbostí
Flaubert
Zprudka jsem dosedl.
Zvenku zazní písknutí a vlak se cukavě dává do pohybu. Policejní sirény pomalu mizí v dálce.
Váhavě se rozhlížím po kupé. Je prázdné, jen šikmo proti mně u okna sedí otylý pán s velkým černým kufrem u nohy a podezřívavě si mě prohlíží.
„Ne ! Nemůže to přece vědět ! Ne !“
„..Nebo že by přece ?!“
„Ale ne ! Jenom zůstat klidný. Jsem přece úplně normální cestující, nic se nestalo !“
„Nebo, že by se to tak rychle rozkřiklo ?? Ten pán si mě pořád koutkem oka prohlíží !“
„Ne, ne, jenom zůstat klidný !“
Upírám oči na prázdné sedadlo před sebou.
Dlouho.
A najednou jsem se přistihl, jak si nervózně utírám ruce a čelo do kapesníku.
„Koho jen mi ten člověk připomíná ?“ „Klid, jen klid !“
Schovám kapesník a přehodím nohu přes nohu. Jde to poměrně těžko. Rád jím a jsem už přece jen v letech, takže moje postava tomu odpovídá. Ne, nejsem tlustý, jen trochu při těle.
„A ten běh z jeho bytu a pak na nádraží mi taky nepřidal..“
„Ale musel jsem. Určitě se tam za chvíli sběhli všichni sousedi !“
Prohlížím svůj odraz v okně kupé. „Aha !!“
„Už vím, koho mi ten chlapík naproti připomíná ! Že jsem na to nepřišel dřív !“
„..Jen oholit svůj knírek…“ „Ne, to přece nemohu !“
Trošku poposednu, najednou si uvědomím, že mě něco stále tlačí do boku.
„Zatraceně !!“ Bleskne mi hlavou. Sahám do kapsy saka a prsty narazí do pažby revolveru.
„Já hlupák ! Na tak důležitou věc zapomenu !“
„No, nějak nebyl v tom kalupu čas tu věc zahodit.“
Pomalu vstávám. Musím to nenápadně upustit z okna..
„Pane !“ Trhl jsem sebou.
„Pane, promiňte prosím, nemáte náhodou oheň ?“
Uff ! To jsem si oddechl ! „Jistě, tady, prosím !“
Znovu si sedám, tentokrát blíž ke kulatému pánovi.
„Promiňte, nechtěl jsem vás obtěžovat, ale víte-v tom spěchu jsem si ani nestačil koupit zápalky.“
„Och, to nic, mě tím přece nijak neobtěžujete !“
Sedám si blíž a v mé hlavě zraje plán. Muž labužnicky vychutnává cigárko (podobná kouřívám i já), potom se otočí a říká : „Promiňte, neznáme se odněkud?“
„A už je to tady ! – Nevadí, můj plán je již hotov.“
„Nebude vám vadit, když trochu zatáhnu záclonky ? Jde sem trochu moc slunce.“
Pán přívětivě kývne, já vstávám a zatahuji záclonky okna vedoucího na chodbičku.
Hotovo !
Z vlaku vystupuji o stanici dál sám. Jsem oholen, v kapse mě už nic netlačí, zato s sebou vleču velký černý kufr..
„Haló, nosič !!“