Med a čokoláda
masenkamaskova
Komentářů: 301
Poslední dobou se mi povídky tvoří docela snadno, jakmile mám nápad, jen to frčí. Tak tady jedna, která vznikla na motivy mého přátelství s jednou spolužačkou, kde padly jisté přezdívky 
Někdy i ty nejobyčejnější věci mohou mít duši. Sama jsem se o tom přesvědčila. Stačil mi k tomu půlhodinový rozhovor. Rozhovor, na který nikdy v životě nezapomenu.
Už ani nevím, co bylo za den, však to taky není podstatné. Každopádně jsem šla nakoupit. Žďár je úplně obyčejné město, kde snad jediná významná věc je jedna z dvanácti památek UNESCO, Zelená hora. Párkrát jsem tam byla.
Nemáme tady Tesco nebo nějaká větší nákupní centra. Lidl stačí. Takže jsem šla tam, digitální hodinky na ruce právě oznamovaly poledne. Já už jsem byla po obědě. Vešla jsem dovnitř, vzala nákupní košík a zamířila dozadu, tam, kde leží spousta jídla – od pečiva po sladkosti. Procházela jsem pomalu a prohlížela si hlavně výrobky obsahující čokoládu. Miluji ji.
Ani jsem si neuvědomila, že už jsem skoro na konci řady. Otočila jsem se a mezi nejrůznějšími druhy pečiva od rohlíků a housek po salámové bagety, mezi muffiny a bábovkami, ležel tucet čokoládových donutů. A jak už jsem říkala, čokoláda, to je prostě moje a nemohla jsem odolat. Hned jsem jeden vzala a kousla si.
„Hej, ty tam!“ ozvalo se mi najednou za zády. Otočila jsem se po hlase, ale nikdo tam nestál. Rozhlédla jsem se kolem, ale všude bylo prázdno. Zamračila jsem se a znova zvedla donutek k ústům.
„Nech toho, sakra!“
Znovu jsem se otočila a naštvaně vykřikla: „Tak už vylez!“
„Já jsem tady, tady přímo před tebou.“
Podívala jsem se do police naproti sobě. Zamžourala jsem a postoupila o krok dopředu. Něco takového by mě nikdy ani nenapadlo. Na jedné krabici stál – a vážně, stál na svých miniaturních nožičkách, které jsem málem přehlédla – medový kroužek.
Je mi šestnáct, dost na to, abych si začala myslet, že mám halucinace. Jenže ten kroužek se hýbal, chodil po vrchu krabice, nadskakoval a pak jsem si všimla, že i mává malinkatými ručičkami.
„Pojď blíž,“ křikl a já jsem si teprve teď uvědomila, jak dětský hlásek má. Poslechla jsem a naklonila se až skoro ke krabici. Medový kroužek se najednou odrazil a věřte nebo nevěřte, přeskočil těch třicet centimetrů mezi krabicí a mým ramenem.
Napřímila jsem se tak rychle, že jsem ho málem shodila. Nezapomněl mi to vyčíst.
„Ne tak rychlý pohyby! Vždyť mě shodíš.“
„Ne, ne. Tohle je pěkná pitomost,“ řekla jsem v odpověď a snažila se natočit hlavu do takového úhlu, abych ho viděla. Pochopil, o co se snažím, a pomohl mi tím, že se přesunul co nejdál.
„Jak se opovažuješ hryzat do mýho nejlepšího kámoše, co?“ vyjel na mě ostře. Byla jsem tak zmatená, že jsem se ani nepohnula. Když mi pomalu začal docházet smysl jeho slov, zvedla jsem ruku a podívala se na donut v mé ruce. Ty oči tam vyrostly znenadání, stejně jako miniaturní čokoládové nožičky a ruce z úžasně jemného těsta. Nekoukal se ale na mě.
„Díky, kámo,“ poděkoval postavičce na mém rameni.
„Děláte si ze mě srandu nebo co?“ vykřikla jsem zoufale a rozhlédla se kolem. Naštěstí bylo v tuhle dobu v obchodě skoro úplné prázdno. Přesto jsem zaregistrovala nechápavý výraz jedné starší paní u mrazáku. Jakmile zahlédla můj pohled, zrychlila s vozíkem a zmizela mi z očí.
„Ani náhodou,“ zamručel donut. „Skamarádili jsme se s mým medovým kroužkem teprve před…“ odmlčel se a podíval se na moje hodinky. „Teprve před šestnácti minutama. A docela rádi bysme to ještě chvilku udrželi.“
Těkala jsem očima z jednoho na druhého a nedokázala nic pochopit. Připadala jsem si jako blázen, jenže to vypadalo tak skutečně, že jsem si to pořád musela vyvracet.
Ze zamyšlení mě vytrhl medový kroužek. Ladně mi seskočil z ramene a přistál na ruce, ve které jsem držela čokoládový donutek. Začal něco šeptat.
„Hej, hej!“ zvedla jsem ruku před oči. „Nechcete mi třeba říct, o čem se domlouváte?“
„Dostal jsem nápad,“ odpověděl lišácky kroužek. Celou rukou se mi snažil naznačit, abych svou ruku dala ještě blíž k obličeji. Pochopila jsem ho.
„Tak co teda?“
„No, mohla bys nás koupit a vzít domů.“
Nejdřív jsem se jenom usmívala. Pak úsměv přešel ve smích a já jsem měla co dělat, abych kroužek neshodila z ruky.
„Myslíme to vážně,“ ozval se po chvíli donutek.
„A proč bych to jako měla dělat?“ ohradila jsem se a podařilo se mi přestat se smát.
„Už jenom to, že se s námi bavíš, je docela důvod. Aspoň se můžeš přesvědčit, že nejsi blázen. Protože když nás vezmeš k sobě domů a budeš nás mít na očích každý den…“
„Tak už tomu budeš muset uvěřit,“ dokončil medový kroužek. Připadalo mi, že se oba usmívají, ale jejich ústa jsem moc nerozpoznávala.
Na jednu stranu jsem chtěla, aby tenhle výstřelek co nejrychleji skončil. Ale kdy se vám podaří najít mluvící jídlo? Pokud tohle nebyl zázrak, musela to být halucinace. A tomu se mi nechtělo věřit. Připadala bych si vážně jako blázen. Zvědavost a touha dokázat si, že nejsem žádný ťuklý idiot s podivnými představami, nakonec zvítězila.
„No tak jo.“
Považovala jsem tím věc alespoň na pár minut za ukončenou a oni dva to pochopili. Neříkali nic, já jsem donutek dala do igelitového sáčku, medový kroužek opatrně strčila do kabelky, abych ho nerozdrtila, a zamířila k pokladně. Pravda, nakousnutý donut vypadal v tom sáčku divně, tak jsem radši na pás u pokladny hodila i jedny žvýkačky a pytlík bonbónů.
Prodavačka se na mě dívala trochu zvláštně, ale její pohledy jsem přešla a všechno nacpala do kabelky. Medový kroužek jsem dala do pytlíku k donutovi a šla domů. Taky jsem se snažila na tuhle událost moc nemyslet.
Doma jsem je vyndala a stále to byly dva kousky mluvícího jídla. Připadala jsem si trochu divně, když jsem si uvědomila, že se mi ulevilo.
Ani nevím, co jsem očekávala. Asi nic. Každopádně si nakousnutý čokoládový donut a medový kroužek výborně rozuměli. Našla jsem doma starý domeček pro panenky, dala ho do velké krabice a ubytovala tam své dva nové kamarády. Pak jsem je schovala na jednu ze skříní v pokoji.
Myslela jsem, že donut postupně ztvrdne a…ani nevím, umře? Nestalo se tak. I po týdnu byli oba úplně jako čerství, bavili se a jinak nic moc nedělali. Netuším, co mohli celou dobu probírat. Ale ode mě nic nepotřebovali a to se mi líbilo.
Občas jsem si s nimi dokonce sama povídala. Samozřejmě jen ve chvílích, kdy doma nikdo jiný nebyl. Musím přiznat, že jejich znalosti mě někdy udivovaly. Obzvlášť, když mi kroužek začal vyprávět o strunové teorii, černých dírách, Albertu Einsteinovi nebo temné hmotě. Vlastně to byl on, kdo ve mně vzbudil zájem o fyziku, a jsem mu za to vděčná.
Ptáte se proč?
Momentálně je mi šestadvacet, pracuji v CERNu u Velkého hadronového urychlovače a jsem spolu se svými kolegy velmi blízko dokázání existence dalších dimenzí.
Možná by vás ještě zajímalo, kde skončili kroužek s donutkem. Jsou stále u mě doma, tentokrát v mém bytě. Pokaždé, když přijdu domů, vyprávím jim, co všechno jsme objevili, co se podařilo a nepodařilo. Naslouchají. A pořád jsou ve výborné kondici.
Navíc pořád zůstávají nejlepšími přáteli. Je dobrý pocit vědět, že jsem se na tom podílela i já. Jsou moji přátelé, jedni z nejlepších – nakousnutý čokoládový donutek a medový kroužek.
Někdy i ty nejobyčejnější věci mohou mít duši. Sama jsem se o tom přesvědčila. Stačil mi k tomu půlhodinový rozhovor. Rozhovor, na který nikdy v životě nezapomenu.
Už ani nevím, co bylo za den, však to taky není podstatné. Každopádně jsem šla nakoupit. Žďár je úplně obyčejné město, kde snad jediná významná věc je jedna z dvanácti památek UNESCO, Zelená hora. Párkrát jsem tam byla.
Nemáme tady Tesco nebo nějaká větší nákupní centra. Lidl stačí. Takže jsem šla tam, digitální hodinky na ruce právě oznamovaly poledne. Já už jsem byla po obědě. Vešla jsem dovnitř, vzala nákupní košík a zamířila dozadu, tam, kde leží spousta jídla – od pečiva po sladkosti. Procházela jsem pomalu a prohlížela si hlavně výrobky obsahující čokoládu. Miluji ji.
Ani jsem si neuvědomila, že už jsem skoro na konci řady. Otočila jsem se a mezi nejrůznějšími druhy pečiva od rohlíků a housek po salámové bagety, mezi muffiny a bábovkami, ležel tucet čokoládových donutů. A jak už jsem říkala, čokoláda, to je prostě moje a nemohla jsem odolat. Hned jsem jeden vzala a kousla si.
„Hej, ty tam!“ ozvalo se mi najednou za zády. Otočila jsem se po hlase, ale nikdo tam nestál. Rozhlédla jsem se kolem, ale všude bylo prázdno. Zamračila jsem se a znova zvedla donutek k ústům.
„Nech toho, sakra!“
Znovu jsem se otočila a naštvaně vykřikla: „Tak už vylez!“
„Já jsem tady, tady přímo před tebou.“
Podívala jsem se do police naproti sobě. Zamžourala jsem a postoupila o krok dopředu. Něco takového by mě nikdy ani nenapadlo. Na jedné krabici stál – a vážně, stál na svých miniaturních nožičkách, které jsem málem přehlédla – medový kroužek.
Je mi šestnáct, dost na to, abych si začala myslet, že mám halucinace. Jenže ten kroužek se hýbal, chodil po vrchu krabice, nadskakoval a pak jsem si všimla, že i mává malinkatými ručičkami.
„Pojď blíž,“ křikl a já jsem si teprve teď uvědomila, jak dětský hlásek má. Poslechla jsem a naklonila se až skoro ke krabici. Medový kroužek se najednou odrazil a věřte nebo nevěřte, přeskočil těch třicet centimetrů mezi krabicí a mým ramenem.
Napřímila jsem se tak rychle, že jsem ho málem shodila. Nezapomněl mi to vyčíst.
„Ne tak rychlý pohyby! Vždyť mě shodíš.“
„Ne, ne. Tohle je pěkná pitomost,“ řekla jsem v odpověď a snažila se natočit hlavu do takového úhlu, abych ho viděla. Pochopil, o co se snažím, a pomohl mi tím, že se přesunul co nejdál.
„Jak se opovažuješ hryzat do mýho nejlepšího kámoše, co?“ vyjel na mě ostře. Byla jsem tak zmatená, že jsem se ani nepohnula. Když mi pomalu začal docházet smysl jeho slov, zvedla jsem ruku a podívala se na donut v mé ruce. Ty oči tam vyrostly znenadání, stejně jako miniaturní čokoládové nožičky a ruce z úžasně jemného těsta. Nekoukal se ale na mě.
„Díky, kámo,“ poděkoval postavičce na mém rameni.
„Děláte si ze mě srandu nebo co?“ vykřikla jsem zoufale a rozhlédla se kolem. Naštěstí bylo v tuhle dobu v obchodě skoro úplné prázdno. Přesto jsem zaregistrovala nechápavý výraz jedné starší paní u mrazáku. Jakmile zahlédla můj pohled, zrychlila s vozíkem a zmizela mi z očí.
„Ani náhodou,“ zamručel donut. „Skamarádili jsme se s mým medovým kroužkem teprve před…“ odmlčel se a podíval se na moje hodinky. „Teprve před šestnácti minutama. A docela rádi bysme to ještě chvilku udrželi.“
Těkala jsem očima z jednoho na druhého a nedokázala nic pochopit. Připadala jsem si jako blázen, jenže to vypadalo tak skutečně, že jsem si to pořád musela vyvracet.
Ze zamyšlení mě vytrhl medový kroužek. Ladně mi seskočil z ramene a přistál na ruce, ve které jsem držela čokoládový donutek. Začal něco šeptat.
„Hej, hej!“ zvedla jsem ruku před oči. „Nechcete mi třeba říct, o čem se domlouváte?“
„Dostal jsem nápad,“ odpověděl lišácky kroužek. Celou rukou se mi snažil naznačit, abych svou ruku dala ještě blíž k obličeji. Pochopila jsem ho.
„Tak co teda?“
„No, mohla bys nás koupit a vzít domů.“
Nejdřív jsem se jenom usmívala. Pak úsměv přešel ve smích a já jsem měla co dělat, abych kroužek neshodila z ruky.
„Myslíme to vážně,“ ozval se po chvíli donutek.
„A proč bych to jako měla dělat?“ ohradila jsem se a podařilo se mi přestat se smát.
„Už jenom to, že se s námi bavíš, je docela důvod. Aspoň se můžeš přesvědčit, že nejsi blázen. Protože když nás vezmeš k sobě domů a budeš nás mít na očích každý den…“
„Tak už tomu budeš muset uvěřit,“ dokončil medový kroužek. Připadalo mi, že se oba usmívají, ale jejich ústa jsem moc nerozpoznávala.
Na jednu stranu jsem chtěla, aby tenhle výstřelek co nejrychleji skončil. Ale kdy se vám podaří najít mluvící jídlo? Pokud tohle nebyl zázrak, musela to být halucinace. A tomu se mi nechtělo věřit. Připadala bych si vážně jako blázen. Zvědavost a touha dokázat si, že nejsem žádný ťuklý idiot s podivnými představami, nakonec zvítězila.
„No tak jo.“
Považovala jsem tím věc alespoň na pár minut za ukončenou a oni dva to pochopili. Neříkali nic, já jsem donutek dala do igelitového sáčku, medový kroužek opatrně strčila do kabelky, abych ho nerozdrtila, a zamířila k pokladně. Pravda, nakousnutý donut vypadal v tom sáčku divně, tak jsem radši na pás u pokladny hodila i jedny žvýkačky a pytlík bonbónů.
Prodavačka se na mě dívala trochu zvláštně, ale její pohledy jsem přešla a všechno nacpala do kabelky. Medový kroužek jsem dala do pytlíku k donutovi a šla domů. Taky jsem se snažila na tuhle událost moc nemyslet.
Doma jsem je vyndala a stále to byly dva kousky mluvícího jídla. Připadala jsem si trochu divně, když jsem si uvědomila, že se mi ulevilo.
Ani nevím, co jsem očekávala. Asi nic. Každopádně si nakousnutý čokoládový donut a medový kroužek výborně rozuměli. Našla jsem doma starý domeček pro panenky, dala ho do velké krabice a ubytovala tam své dva nové kamarády. Pak jsem je schovala na jednu ze skříní v pokoji.
Myslela jsem, že donut postupně ztvrdne a…ani nevím, umře? Nestalo se tak. I po týdnu byli oba úplně jako čerství, bavili se a jinak nic moc nedělali. Netuším, co mohli celou dobu probírat. Ale ode mě nic nepotřebovali a to se mi líbilo.
Občas jsem si s nimi dokonce sama povídala. Samozřejmě jen ve chvílích, kdy doma nikdo jiný nebyl. Musím přiznat, že jejich znalosti mě někdy udivovaly. Obzvlášť, když mi kroužek začal vyprávět o strunové teorii, černých dírách, Albertu Einsteinovi nebo temné hmotě. Vlastně to byl on, kdo ve mně vzbudil zájem o fyziku, a jsem mu za to vděčná.
Ptáte se proč?
Momentálně je mi šestadvacet, pracuji v CERNu u Velkého hadronového urychlovače a jsem spolu se svými kolegy velmi blízko dokázání existence dalších dimenzí.
Možná by vás ještě zajímalo, kde skončili kroužek s donutkem. Jsou stále u mě doma, tentokrát v mém bytě. Pokaždé, když přijdu domů, vyprávím jim, co všechno jsme objevili, co se podařilo a nepodařilo. Naslouchají. A pořád jsou ve výborné kondici.
Navíc pořád zůstávají nejlepšími přáteli. Je dobrý pocit vědět, že jsem se na tom podílela i já. Jsou moji přátelé, jedni z nejlepších – nakousnutý čokoládový donutek a medový kroužek.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
Myslím, že kdybys byla na našem srazu a napsala povídku na dané téma, asi bych tu soutěž nevyhrál. Tvoje fantazie je obdivuhodná, jestliže trochu vylepšíš stavbu vět, bude to naprosto bezchybné. Opravdu jsem se pobavil.
Flaubert
Mám tyhle autobiografické povídky moc rád, tvůj styl se moc hezky čte a o to víc mě mrzí, že si s náma nemohla na sraz. Jak řekl Jerry, kdyby ses s námi zapojila do soutěže, byla by už tak drsná konkurence ještě drsnější
A dovolil bych si zareagovat na jednu otázku, kterou si sama kladeš v povídce. "Ale kdy se vám podaří najít mluvící jídlo?" Jóóó, divila by ses holka, divila. To bylo tenkrát, léta páně 1999, na letním táboře, kde vypadl proud pro lednici
Flaubert
I když postřeleného velikonočního zajíčka mám stále za tvou nejlepší postavu