Tomášek

Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 253
upraveno 5. září 2013 v Povídky
Snad se to po příběhové stránce zlepšilo.

P.S. na scifi se pracuje.



Tomášek

„Tomíku, co je to za písmenko?“

„É,“ řekl potichu a bez zájmu Tomáš.

„A to další?“

Dítě přesunulo prst o kousek doprava.

„Em.“

„A to poslední?“

„Á.“

„Dohromady to je?“

„Em, E-m-a. Ema.“

V hlavě dítěte se cosi stalo. Objevil se příval myšlenek a pocitů – uměl číst. Věděl, co to slovíčko znamená a také komu.

„To jste vy, paní učitelko!“

„Správně, to jsem já,“ usmála se na něj. „A teď tě naučím další písmenka.“

Druhý den se Tomášek přiřítil do třídy.

„Paní učitelko, já si přečetl knížku!“ mával Honzíkovou cestou ze strany na stranu.

V pátek byl celé vyučování jako na jehlách. Když skončili s výukou, zašel ke katedře.

„Paní učitelko, co je to binokulární?“

„Kde jsi k tak těžkému slovíčku přišel, Tomášku?“

„Tatínek mi půjčil jednu chytrou knížku. Píše se tam o etapách vývoje binokulárního vidění. A já nevím, co je to binokulární.“

„Tomíku, kdo tě navedl k tomu, aby ses mě na to zeptal? Dělají si z tebe nějací spolužáci legraci? Nebo tě nutí dělat věci, které nechceš dělat?

Chlapec jen nechápavě koukal na učitelku. Ale to už si pro něj přišli jeho rodiče a odpovědi se tak nedočkala.

Několik dalších týdnů byl Tomáš nezvykle zakřiknutý a smutný. Nehlásil se, nebavil se se spolužáky a jen se koukal z okna. Po jednom vyučování, kdy už ve třídě nikdo nebyl, za ním Ema zašla. Zeptala se ho, co se s ním děje.

„Já jen přemýšlím.“

„O čempak přemýšlíš?

„Je-li jsoucno síla stvořile, tak když i člověk něco vytvoří, stává se jsoucnem, tedy Bohem? Neumím si tuto otázku vysvětlit.“

„Tomíku, přestaň. Nedělej si ze mě legraci. Někdo ti ubližuje a potřebuju vědět kdo.“

„Já nevím, paní učitelko. Možná je to Bůh, možná síla něčeho transcendentnějšího, možná lidé okolo mne, možná vy. Já nevím.“

Ema ani nedýchala. Tom nemluvil jako šestiletý kluk.

„Paní učitelko, kam jdete?“

„Zavolat tvým rodičům, potřebuju s nimi něco probrat.“

„Nedovoláte se.“

Naběhla jí husí kůže. Ten tón, jakým to řekl...

„Tomíku, neděs mě.“

„Nedovoláte se.“

„Počkej na mě tady. Za chvíli se vrátím,“ odběhla do kabinetu. Telefon ji nikdo nezvedl. Rychle se vrátila zpátky, ale ve třídě už na ni nikdo nečekal. Došla k lavici s lístečkem, kde bylo dětským písmem napsáno: „Musel jsem už jít, přišli si pro mě rodiče. Tomík.“ Ema si oddechla. Není nebezpečný.

Příští den se Tomáš ve škole neobjevil. Měla o něj strach, tak si našla jeho adresu a po práci se k němu vydala na neohlášenou návštěvu. Dorazila k večeru, kdy se už stmívalo a prakticky hned odjela zpátky. Dům vyhořel. Zjistila od sousedů, že přežili jen rodiče.

Kvůli vyšetřování ji později navšívila policie. Jeden muž k kriminálky jí podal zvětšenou fotku nějakého dopisu.

„Tohle hodil do schránky k sousedům, než k tomu došlo. Mohla byste nám k tomu něco říct?“

„Milá paní učitelko, nevím co jsem to měl za nemoc, kvůli které jsem nabýval znalosti takovou rychlostí, ale bylo to nesnesitelné. Nemůžu s tím dál žít, zamknu se proto v pokoji a zapálím závěs. Potkáme se v pekle. Tomík.

P.S. Opravdu děkuju, že jste mě naučila číst.“

 

Komentáře

  • MarketaRMarketaR Komentářů: 832
    Haha, Bohnické povídky jsou v plném proudu. laugh Z téhle tedy dost mrazí, což je pro tebe jako spisovatele dobré znamení. laugh
  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 301
    Sice poněkud hororové, ale konečně jiné, nové a dobré. Myslím, žeklidně můžeš psát něco jiného, než jen miniatury, tohle se ti povedlo.
    Psaní je cesta jak zažít neuvěřitelné v teple domova.
    o psaní jinak...

  • LucieLucie Komentářů: 436
    Přidávám taky pochvalu, líbí se mi to. laugh
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.