Literární soutěž s Povídkářem - soutěžní vlákno
CO SE TO DĚJE?
NUDNÝ SPORTOVEC - PRŮLET VZDUCHEM PŘI SKOKU PADÁKEM - VŠICHNI SE BOJÍME LÁSKY A VÁLKY - KDO JE TAM?
'Kdo je tam?' příhodná otázka od suplujícího instruktora tandemového seskoku... Mít na břiše "mrtvou" váhu cizího těla, kterého neznáte a tudíž nemáte tušení, jak se zachová při větším poryvu větru. Jeho první skok. Koukám do papírů. Objednávka manželkou pro jejího sportovce, aby poznal i něco jiného než jsou jeho pravidelné procházky parkem. 'No vida, nudný sportovec, to mi ještě scházelo.' "Tak jdeme na to," zaječím svému spolu letícímu do ucha a vyskočíme z kabiny. Pán ječí, až mi rezonuje celé tělo.
'Co se to děje?' mezi mnou a mým klientem šlehají modré jiskřičky a i jakoby malinkaté blesky. To jsem ještě neviděl. Pánovi se to očividně líbí. Ať se rozhlížím sebevíc, mraky nikde nevidím, z čeho to může být? A najednou klid. Ani nárazy větru, ani jiskřičky. Že by jsme měli jen vidiny? Rozhlížím se, ale nikde po jiskřičkách ani stopy. Ale bohužel ať se dívám jak chci, nikde ani stopy po nikom. 'Že bychom se tak vzdálily od původního místa seskoku?' Kontroluji svou polohu. Poloha je v pořádku. 'Uf! Tamhle někdo je.'
'Ne, na dalšího člena naší malé školy to nevypadá.' Přibližuje se příliš rychle, pták to také být nemůže... 'Co pro Pána dělá v téhle výšce letadlo?' Dle letových plánů jsme tu měli být jen my. Trhnu očkem a otevře se padák. 'Právě v čas, ten blázen s tím historickým, německým, letadlem po nás začal pálit z kulometů.' Někdo si tu asi hraje na druhou světovou válku. Naštěstí, díky otevření padáku, minul. 'Ale ne! Otáčí se! Co budu dělat?' zachvacuje mne panika, a nejen mne. Pan se probral z šoku a mele s sebou jako o život.
Znovu kolem nás začíná vířit elektrizující vzduch. Jiskřičky, mini blesky, paráda! Rozhlížím se, hledám letadlo, ale můj zrak dopadá jen na účastníky naší tandemové šou. 'Co to proboha bylo? Raději cokoliv, ale už ne válku!' Přistáváme. Opravdu ukázkovým doskokem. Jen co pána odepnu, ten běží jak o život k vychrtlé ženě na okraji skupinky diváků. Jeho lehce zavalité tělo tu chudinku skoro rozmáčkne. 'No vida, asi je také názoru, že raději láska, než válka, i když se obvykle bojíme obou stejně!'
NUDNÝ SPORTOVEC - PRŮLET VZDUCHEM PŘI SKOKU PADÁKEM - VŠICHNI SE BOJÍME LÁSKY A VÁLKY - KDO JE TAM?
'Kdo je tam?' příhodná otázka od suplujícího instruktora tandemového seskoku... Mít na břiše "mrtvou" váhu cizího těla, kterého neznáte a tudíž nemáte tušení, jak se zachová při větším poryvu větru. Jeho první skok. Koukám do papírů. Objednávka manželkou pro jejího sportovce, aby poznal i něco jiného než jsou jeho pravidelné procházky parkem. 'No vida, nudný sportovec, to mi ještě scházelo.' "Tak jdeme na to," zaječím svému spolu letícímu do ucha a vyskočíme z kabiny. Pán ječí, až mi rezonuje celé tělo.
'Co se to děje?' mezi mnou a mým klientem šlehají modré jiskřičky a i jakoby malinkaté blesky. To jsem ještě neviděl. Pánovi se to očividně líbí. Ať se rozhlížím sebevíc, mraky nikde nevidím, z čeho to může být? A najednou klid. Ani nárazy větru, ani jiskřičky. Že by jsme měli jen vidiny? Rozhlížím se, ale nikde po jiskřičkách ani stopy. Ale bohužel ať se dívám jak chci, nikde ani stopy po nikom. 'Že bychom se tak vzdálily od původního místa seskoku?' Kontroluji svou polohu. Poloha je v pořádku. 'Uf! Tamhle někdo je.'
'Ne, na dalšího člena naší malé školy to nevypadá.' Přibližuje se příliš rychle, pták to také být nemůže... 'Co pro Pána dělá v téhle výšce letadlo?' Dle letových plánů jsme tu měli být jen my. Trhnu očkem a otevře se padák. 'Právě v čas, ten blázen s tím historickým, německým, letadlem po nás začal pálit z kulometů.' Někdo si tu asi hraje na druhou světovou válku. Naštěstí, díky otevření padáku, minul. 'Ale ne! Otáčí se! Co budu dělat?' zachvacuje mne panika, a nejen mne. Pan se probral z šoku a mele s sebou jako o život.
Znovu kolem nás začíná vířit elektrizující vzduch. Jiskřičky, mini blesky, paráda! Rozhlížím se, hledám letadlo, ale můj zrak dopadá jen na účastníky naší tandemové šou. 'Co to proboha bylo? Raději cokoliv, ale už ne válku!' Přistáváme. Opravdu ukázkovým doskokem. Jen co pána odepnu, ten běží jak o život k vychrtlé ženě na okraji skupinky diváků. Jeho lehce zavalité tělo tu chudinku skoro rozmáčkne. 'No vida, asi je také názoru, že raději láska, než válka, i když se obvykle bojíme obou stejně!'
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
VÝPADEK PAMĚTI
Byla to láska na první pohled. Giovanni si byl jistý, že krásnější ženu ve svém životě neviděl. Upřeně ho sledovala velkýma tmavýma očima a kolem hlavy jí vlály dlouhé černé vlasy. Na okamžik ho napadlo, jestli to náhodou není mořská panna. Nemohl se od jejího bělostného obličeje odtrhnout. Soustředil se jen na ni, a utrpení tak bylo mnohem snesitelnější. Všiml si drobné dírky v jejím pravém spánku, ze které stoupal k hladině tenký červený proužek, podobně jako kouř k nebi. Jak k ní tahle víla přišla? Že by také nějaký výpadek paměti?
***
Ten den se Giovannimu nevedlo už od samého rána. V domě se zase pokazilo topení, takže sprcha byla ledová. Auto nenastartovalo a autobusem dorazil do práce se zpožděním. Na odpolední poradě se před šéfredaktorem ztrapnil, protože nechal doma důležité podklady, a i tu kávu na sebe vylil. Někdo jiný by takové nepříjemnosti bral za špatná znamení, jenže Giovanni byl zapomnětlivý a zmatený často.
„Seš si jistý, že to večer zvládneš?‟ zeptal se ho šéf pochybovačně. „S tamtěma není žádná sranda, rozumíš?‟
Giovanni rozuměl a nebezpečí, které mu při setkání s mafiánským bossem hrozilo, si uvědomoval. Večerní rozhovor byl ale obrovskou příležitostí k tomu, aby šéfovi a všem kolegům v redakci dokázal, jak kvalitní je novinář. Už samotná domluva s kápem klanu Corleonesi vyžadovala velkou informovanost, pečlivost a trpělivost, čili schopnosti skutečně dobrého reportéra. Giuseppe Calò, svými blízkými zvaný Pippo, byl jedním z chladnokrevných zabijáků v Palermu a Giovanni byl první, komu boss přislíbil interview.
„Jasně,‟ usmál se hrdě Giovanni. „Bude to bomba článek.“
Šéfredaktor ho poplácal po rameni, což nikdy předtím neudělal, a dlouze se na něj zadíval. Po chvíli mlčení řekl: „Jestli zítra nepřijdeš do práce, zavolám tvé mámě, ne policii.“
„Haha,“ zachroptěl Giovanni. Jenže šéf se nesmál.
***
Při vjezdu do soukromé loděnice v palermském přístavu si Giovanni s úlevou všiml, že do západu slunce chybí ještě několik hodin. Za tmy by mělo setkání hrozivější nádech, ale za bílého dne? Mafie si přece zakládala na neviditelnosti.
Zaparkoval auto, které mu šéf půjčil, a pěšky se vydal ke skupince mužů na konci mola. Stáli čelem k vodě, a jak se k nim Giovanni blížil, ozvalo se šplouchnutí. Teprve potom se mafiáni otočili a spatřili mladého novináře. Jejich upřené a nepřátelské oči Giovanniho znervózněly. Pak mezi nimi rozpoznal Pippa... tedy... toho, no... bosse, co se jmenoval... jakže se jmenoval?
Ach ne, zděsil se Giovanni v duchu, nemůžu si vzpomenout!
„Ciao Gio,“ pozdravil ho kápo hlubokým hlasem. „Nebudeme to protahovat, dneska nemám náladu. Problémy s přítelkyní, chápeš?“
Několik mužů se uchechtlo.
Giovanni před nimi stál jako zařezaný. Mozek mu pracoval na plné obrátky, ale nebylo to nic platné. Jméno bosse jako by z něj někdo vymazal. Mladíka to natolik rozhodilo, že nebyl schopný slova. Mafiáni na něj hleděli a čím delší bylo ticho, tím se tvářili zlověstněji.
„No tak?“ pobídl ho kápo. „Máš otázky?“
Giovanni nehnul ani brvou. Muži si vyměnili nechápavé pohledy a někteří si sáhli na zbraň u opasku.
„Děláš si ze mě srandu?“ obořil se kápo.
„To smrdí léčkou, Pippo,“ ucedil jeden z chlapů.
Giovannimu před očima naskočil obrázek sebe sama, jak si lopatou vykopává vlastní hrob. Byl jako paralyzovaný.
„Seberte ho,“ poručil kápo svým mužům. Ti ho okamžitě poslechli. Giovanni se jim ani nebránil, jen se mu podlomila kolena. Mafiáni ho popadli z obou stran za lokty a odtáhli na okraj mola. Když mu kápo přiložil hlaveň pistole k břichu, Giovanni s námahou, jako člověk, co se znovu učí mluvit, zachroptěl: „Pippo.“
„To sis dovolil moc,“ ušklíbl se boss a stiskl kohoutek.
***
Zatímco Giovanni společně se svou vílou pomalu klesal ke dnu, s hořkostí si pomyslel, jaká je to škoda, že se potkali až nyní
a právě za tak nešťastných okolností. V předtuše, že moc času jim už nezbývá, otevřel ústa a přes bubliny vyslovil, co si vždycky přál vyslovit: „Ti amo.“
Dívka na něj nepřestávala upírat své nádherné oči. Giovanni ucítil vodu v plicích a poslední svou myšlenku se krásce pokusil přenést telepaticky: Kdybych neměl proděravělé břicho a ty hlavu, určitě by nám to vyšlo a Giuseppe Calò...
Giuseppe Calò... ach tak.
Za zrcadlem
vězeň - za zrcadlem - humor tu vždycky byl, je a bude - Nikdy se neměl nechat tak příšerně ostříhat.Nikdy se neměl nechat tak příšerně ostříhat. Jak jen miloval ten svůj malej culíček! A teď má na hlavě tohle. Přejel bříšky prstů po nerovném strništi na své hlavě. Narazil při tom na dva strupy a zaschlou krev. Zdejší holič se zřejmě původně vyučil řezníkem.
Ale takhle to tady zkrátka chodilo. Jejich knihovna byla plná obrázkovejch knížek pro děcka, béčkovejch detektivek nebo časopisů, co vyšly před třiceti lety. Všechno jídlo bylo řídký, dokonce i brambory. Do rozhlasu jim občas pustili nějakou popovou sračku. Někomu by to tady mohlo připadat fakt hrozný.
Teď byl vězněm číslo 1367. Před tím, než mu přišli na ty daňový podvody, byl Igor Klička. Vystupoval jako komik po nočních klubech. Miloval to, stát na pódiu a říkat věci, kterym se lidi smějou. Vždycky to z něj šlo tak nějak přirozeně, kolikrát si ani číslo předem nepřipravolal a prostě se jen spoléhal na improvizaci. Když vystupoval, klub byl pokaždý narvanej k prasknutí. Lidi hýkaly smíchy a zakuckávali se vínem, prskali, chrochtali a brečeli. Byl to úžasněj pohled. Každej večer měl desítky a někdy i stovky diváků. Teď má jen toho chlápka za zrcadlem.
Když ho do jeho cely přivedli poprvý, první věc, který si všimul bylo to okno. Nebo spíš okýnko, bylo malinký a bylo tak vysoko. Než ho sem zavřeli, utěšoval se tim, že aspoň bude moct koukat z okna a přemejšlet o životě. Takže asi bude moct jenom přemejšlet o tom životě, pomyslel si, když poprvé usedal na svou rozvrzanou palandu. Večer si ale všimnul toho zrcadla. Tehdy se rozhodnul, že to zrcadlo bude jeho oknem.
Viděl v něm Igora Kličku, svobodného muže, který dříve bavil lidi, ale teď se sám smál vtipům vězně číslo 1367. Viděl v něm svého věrného diváka a posluchače. A viděl v něm i něco víc.
Igor se teď smíchy za břicho popadal. "Ty vole, ty vypadáš."
Vězeň číslo 1367 znechuceně nakrčil horní ret a podrbal se na lebce.
"Hele, to že si komik, ještě neznamená, že musíš komicky i vypadat," rejpnul si ten v zrcadle.
"Jako kdybys ty vypadal líp," začínal se usmívat i vězeň číslo 1367.
"Tak povídej, jak ses dneska měl?" vyzvídal Igor.
"Ále znáš to, mejdlo za nehtama a za zubama. Nic, co bys mi mohl závidět, chlape."
Igor nechápavě nadzdvyhnul obočí.
"No, ve zdejších sprchách je lepší si mejdlo držet zuby nehty, víš co."
Smích.
"Proč si taky myslíš, že jsem si nechal ušmykat ty moje kadeře. Ze všech těch chlápků tady jsem díky tomu culíku nejvíc připomínal ženskou. A některym už stačí i malá podoba, to víš, dvacet let je dvacet let."
První zachrochtání.
"Teď už jen vymyslet, jak se zbavit těch prsou," podíval se zamračeně na svou nevypracovanou hruď.
Slzy.
"Dneska nám zase v rozhlase pouštěli nějakou rádoby hitovku a já už to nemoh vydržet a ptám se bachaře, jestli by nemohli pustit Dvořáka. A on se na mě tak podíval a říká: Ty vole, to teda nemohli, ten to má na doživotí."
Smrk.
"A po obědě si tak ležim na posteli a z hořejší palandy povídá Franta: Hele, nemáš pilník na nehty? A já na to: Ne, mam jenom pilník na mříže. A on: Aha, tak to nic."
Lapání po dechu. "Chlape, ty mě jednou odrovnáš."
"Ale to ještě neni všechno, ráno jdu na snídani a ptám se přísedícího vězně, proč je nás tu jako tak málo. A on ustaraně odpoví: Prej nějaká amnestie, a prej je možný, že se to bude týkat i nás. Já na to: No a proč se teda tváříš tak zklesle? A on: Ty bláho, dyť já nejsem ani očkovanej!"
Takhle to bylo den co den, vězeň číslo 1367 bavil svého diváka za zrcadlem. A pokaždé si uvědomoval, jak moc velká pravda se v tom zrcadle skrývá. Svobodu mu vzít klidně můžou, ale humor, ten mu nikdy nikdo nevezme. A kdo ví, možná právě v humoru je ta svoboda tak vtipně ukrytá.
Starý pes
Narodil se s hlavou velkou jak vodní meloun. „Půjde na školu!“ rozhodli se okamžitě ve vzácné shodě oba jeho rodiče. Počkali těch několik let, než Miloun – jak bystrého chlapce pojmenovali – dospěje a přihlásili ho na hotelovou školu. Bude z něj restauratér, nebo dokonce hoteliér, libovali si a už si malovali pohodlný důchod v čtyřhvězdičkovém hotelu v krajském městě.
Nelze říci, že by se Milounovi na škole vysloveně nelíbilo. Byl to z duše dobrák a podstrojovat lidem ho vždy bavilo. Ale ti spolužáci. Parta rutinérů každodenních malých podrazů, vykukové znalí všech triků, jak nenápadně ošidit hosta nebo zaměstnavatele. Nic pro chlapce, který má svou velkou hlavu plnou ideálů. Jednoho dne tedy opustil brány školy a místo k nic netušícím rodičům zamířil k řece.
Měl tam vyhlídnuté staré molo, přistavil k němu obytný přívěs a začal provozovat občerstvení pro vodáky. Nejdříve pivo a limonádu, poté i hamburgery servíroval přímo do pramic, kanoí, kajaků a raftů. Jezdili k němu rádi, za svými loďmi často táhli ovoce velikosti jeho hlavy při narození, které napouštěli alkoholem, nabízeli i jemu a on s chutí přijímal, až vesele zmalátněl a zasněně otupěl. Kdo využil jeho nepozornosti a rychle odpíchl loď bez zaplacení, tomu jen zamával a popřál šťastnou plavbu s podivnou jistotou, že se na nejbližších peřejích cvakne a rozmočí se mu obsah peněženky, nebo alespoň dříve či později chytne nějakou ošklivou chorobu.
A jak tak sedí na svém zrekonstruovaném molu a přemýšlí nad plynutím řeky a života, přiblíží se nablýskaná kanoe. V hluboce ponořené zádi kormidluje postarší chlap a občas něco zakřičí dopředu na mladou slečnu, kterou tam má více jako ozdobu, než jako háčka. Není debat o tom, komu patří na boku vymalovaná přezdívka Starý pes. Ve všech směrech nevyváženému páru se podaří přirazit k molu a objednat si pití.
Když Miloun čepuje pivo a nalévá decideci vinný střik, zmocňuje se ho zvláštní třas. Ty tři minuty, co je zády, se zdají jako nesnesitelně dlouhá doba a on už se nemůže dočkat, až se otočí a opět spatří ty zrzavé vlnité vlasy. Ten nesmělý úsměv pod sklopenými víčky. To štěstí, které čeká na vysvobození. Když jí předává kelímek, projede jím ostrý bolestivý výboj, překvapivý, ale jasný důkaz, že jeho vzplanutí je opětováno. A to je moment, kdy zbystří i chlap.
„Ach Elizabeto, spadly ti do vody náušnice! Já ti je vylovím.“ Chlap je zdatný manipulátor. Rozkývá sice loď v urputné snaze vrhnout se do vody za šperkem, ale Miloun jej podle očekávání předběhne.
„Zadržte, já sám!“ V mžiku se vrhá do kalné vody, klesá ke dnu a rozhlíží se kolem. Když už myslí, že za jedním kamenem spatřil záblesk, ucítí na zátylku dotek pádla. Lekne se a zprudka se nadechne. Než si stihne uvědomit, jakou dělá chybu, zjistí, že mu dýchání pod vodou nedělá nejmenší problémy. Zkouší to znovu a znovu, ne, stále není mrtvý. Postaví se. Špičkami se zlehka dotýká kluzkého dna. V téměř beztížném stavu se nechá lehce unášet proudem. Pokynutím ruky pozdraví sumce, ten mu odpoví mrknutím. Rovný s rovným.
Loď na hladině mezitím čeká, až se číšník vynoří, ale brzy hasnou všechny naděje. Chlap se ani nepokouší zakrýt škodolibou radost, zato křehká Elizabeta je zasažena vlnou lítosti, výčitek a ještě čehosi, co zatím neumí pojmenovat. Když Starý pes odrazí od mola, ona chvíli jen sedí na přídi a pak, aniž by se ohlédla, vrhá se sama do vln. Chlap bezradně hledí, chvíli snad uvažuje o záchraně, ale sám sebe má radši než kohokoliv na světě, tak neriskuje další ztráty a pochmurně pádluje dál. S Elizabetou si pohrává proud a když už začne propadat panice a hledat cestu na hladinu, spatří Milouna, který vyrovnaně kráčí po dně a směje se na ní. I ona se usměje, uvolní se a klesne dolů. Nadechne se. Vlasy, jimž voda vzala barvu i kudrny, vlají za ní, hruď se jí zrychleně dme novými nádechy.
Když se obejmou, zmizí veškeré pozemské starosti, vědí, že zbytek života se budou živit chaluhami a drobnými korýši, že spolu poplynou řekou a časem dospějí až do moře, kde se snad bez problémů přizpůsobí slané vodě.
A právě když se obejmou, rozestoupí se díky blížícím se peřejím vodní kal a Starému psovi, se naskytne pohled, kterému se zdráhá uvěřit. Žárlivost v tu chvíli převezme vládu nad strachem i ješitností a pošle osiřelého kormidelníka do chladné vody. Neohrabaně se vrhá na drzého číšníka, aby jej odtrhl od své právoplatné manželky. Když mu dochází dech, snaží se vymanit ze sevření, které sám vyvolal a toužebně hledí po hladině. Chtěl by se prostě nadechnout, pustit řeku do plic jako ti dva. Vše se v něm však příčí. Otevře ústa a ihned se zakucká, začne koulet očima, už chvíli nedrží Milouna a zkouší v panice stoupat k hladině. Je toho však moc i na jeho srdce a tak k hladině vystoupá již bezvládné tělo a unášeno proudem zanechá mladé podvodní milence jejich štěstí.
No ten je šťavnatý, usmívá se Jindra. Kouká po jeho těle, zadku, rukou, všechno to vypadá tak, jak to u pořádného a správného muže vypadat má. Úplně je jí sladko všude po těle. Popotáhne si triko a legíny a zkontroluje v zrcadle, jak se ji rýsují hýždě, vycpaná podprsenka a zatažené břicho. Hodně make-upu a také perfektně ošetřené vlasy ze salonu. Janina vedle po ní loupne očima, zase se předvádí před krasavcem a závidí ji.
Štíhlounká Jindra se zasněně otočí na Janinu, dáme si ještě kávu po cvičení, máš chvilku? Ne dnes to nejde, ještě jsem se s manželem domluvila, ze musíme něco vyřídit, znáš to. Ach jo, to jsem se těšila, že si popovídáme jako kamarádky, teď tedy půjdu domu a budu žehlit a koukat na nějakou romantiku v televizi.
Jen si koukej Jindrucho, já si zatím romanticky vyrazím tady s krasavcem do kina. Ten zas bude nažhavený, jen si ho musím udržovat na vodítku ani blízko ani daleko, přeci jenom jsem vdaná, tak mám nějaké meze, že jo.
Neblázni, tady přece nemůžeme, v prázdném kině odráží drsnější a drsnější útoky Janina. Trenér z fitcentra ovšem chce svoje. Snad si ta nána nemyslí, že s ní jdu do pitomýho prázdnýho kina, jen abych vedle ní seděl? Je přeci každému jasné, že jdeme souložit ne? Navíc si stejně myslím, že se s ní trochu zahazuju, já mám přeci na lepší než tohleto obtloustlé a obnošené.
Pojď, ještě tě pozvu na večeři, láká a usmiřuje si ho Janina. No já nevím, ráno vstávám. No to by mi musela zaplatit pěkně drahou restauraci, abych se s ní někde ukázal. Co třeba do té nové nóbl restaurace? Zkouší si ho naklonit zpátky Janina. Hm ne, možná jindy. Odfrkuje si trenér z fitness centra, vlastně se těší, až doma uvidí svoji krásku z minulého letního zájezdu. Ta mu sice všechno neplatí jako tady ta příšerka, ale zase je s ní hezky.
Jindra při žehlení sleduje zamilovaný pár v seriálu a úplně chápe, jak to nemají s těmi vztahy jednoduché. I já budu mít jednou toho správného muže. Jo když si to myslí, říká se přece, že víra hory přenáší. Zvoní telefon. Tatínek! Ahoj tati, co pak takhle večer? Heleď, potřebuju, abys mě kryla, když se tě maminka zeptá, kde jsem dnes večer byl. Cože a proč prosím tě? Diví se Jindra. No to já teď nemohu vysvětlovat, smývá stopy viny tatínek. Tak dobře, tak dobře, jenom, že jsi to ty tati, ahoj ahoj.
Položí sluchátko a cítí se něčím vinna a nevinna a zmanipulovaná a vtažena do něčeho, o čem nechce vědět a co nechce, aby existovalo. A vroucně se modlí k bohu nebo čemukoliv, co by mohlo existovat, aby se stalo něco, co by vymazalo tuto nepříjemnou situaci.
Když se tatínek ráno probudil, zjistil, že jeho manželka je mrtvá.
Místo: Soudní síň
Téma: Smrt podporuje chuť k životu
První věta: Nikdy jsem ho neviděla tak nafoukaného a spokojeného sám se sebou.
Nikdy jsem ho neviděla tak nafoukaného a spokojeného sám se sebou. Bylo to absurdní, protože to, co provedl bylo opovržení hodné. Seděl na zadku, ruce založené a rty se mu křivily do úsměvu, kterým se vysmíval veškerému znechucení, které zachvátilo celou soudní síň.
Bylo to už několikáté soudní řízení a na straně obžalovaného sedával jen obžalovaný sám, jeho obhájce přidělený státem a ostraha. Nikdo, kdo nemusel, nechtěl mít s vrahem malých dětí nic společného, ačkoliv vlna odporu, kterou zločinec ve společnosti vyvolal, byla mimořádná. S každým dalším setkáním v soudní síni se to stupňovalo. Sběratel panenek, jak si hrděl přezdíval, si pokaždé našel způsob, jak ostatní přimět k ještě zášti k jeho vlastní osobě, ač se zdálo nemožné, dívat se na tohoto člověka s větším opovržením. Těžko říct, proč to dělal. Možná šlo o zoufalou touhu po pozornosti, kterou vyvolalo nevyrovnané dětství, každopádně dneska překročil únosnou mez. I soudkyně, pravděpodobně zvyklá na největší grázly a těžko napravitelné vyvrhele společnosti, vypadala, že bojuje s touhou zvracet.
Sběratel byl sám proti celému světu, ale v jeho světě se našel někdo, kdo měl pochopení. Byla to porcelánová panenka, která vévodila stolu, u kterého obžalovaný seděl.
Těžko uvěřit, jak moc tato dětská hračka ovlivňovala prostředí soudního procesu. Ačkoliv se tomu většina sálu bránila, pozornost obvykle nebyla směřována na vraha, ale právě na onu panenku s velkýma hnědýma očima a černými vlasy.
Bylo to gesto vyvolávající především odpor, protože každá z jeho sedmi panenek představovala mrtvou šestiletou holčičku, kterou zardousil polštářem a mrtvé tělíčko poté upravil po vzoru panenky z porcelánu. Pro každou z nich měl ve své velké vile bývalého politika vlastní pokoj. Jeho cílem bylo vytvořit dům pro panenky v životní velikosti, což se mu také podařilo. A nikdo by na to nepřišel, nebýt toho, že se sám udal, což byl krok, jehož pohnutky se stále nedají se stoprocentní jistotou vysvětlit. Možná se ve Sběrateli na chvíli hnulo svědomí, možná se toužil pochlubit svým dílem, to ví jen on sám. Jedno je ale jisté, svého činu rozhodně nelituje.
Ačkoliv se mi z jeho spokojeného výrazu zvedal žaludek a jen těžko jsem dokázala skrývat nenávist k tomuto zvířeti, které se dalo těžko považovat za příslušníka lidské rasy, něco mě nutilo vraha litovat. Po celou dobu procesu, kdy jsem v rámci studia sledovala každé sezení, jsem si pořád dokola kladla několik otázek. Co když to je vina celé naší společnosti? Je možné, aby byl člověk k tomuto zvěrstvu dohnán? Je Sběratel skutečně člověk s duševní chorobou a zvrácenými choutkami, nebo byl tak strašně osamělý, že spáchal tento zoufalý čin?
Proces byl konečně u konce a proti trestu smrti nebylo odvolání, ale jsem přesvědčena, že kdyby tu ta možnost byla, Sběratel by ji stejně nevyužil. Místo projevů smutku či lítosti se soudní síň dočkala jen dalšího spokojeného výrazu.
Celé dny po posledním zasedání jsem nemyslela na nic jiného. Stála jsem se snažila domyslet si vrahovy pohnutky, ale marně. Nemohla jsem to dostat z hlavy, a když už celá obsese zašla až příliš daleko, rozhodla jsem se Sběratele navštívit.
Na někoho, kdo má být za pár týdnů popraven, nevypadal příliš zoufale. Naopak bych řekla, že dokonce zářil štěstím a oči měl plny života, což mě trochu děsilo. Byla jsem ráda za tu silnou stěnu a silné plastové okno, které nás od sebe dělilo. Jen z představy, že nebýt této překážky, mohl by se mě kdykoliv dotknout, mi naskakovala husí kůže.
Vlastně jsem ani Sběrateli nemusela vysvětlovat, proč jsem za ním přišla. Věděl to, ještě než jsem svou otázku vyslovila nahlas. Proč. Otázka, kterou si musel klást každý, kdo o případu plném hrůzných vražd jen zaslechl. Co vede bývalého a oblíbeného politika k tomu, že spáchá něco tak odporného?
Sběratel si odkašlal a dal se do vyprávění o tom, jak to celé začalo. Byl to příběh, který nikomu neřekl, podle jeho vlastních slov, ani vlastnímu obhájci. Prý by to nepochopili, protože skutečně neposlouchali. Nejspíš tím chtěl naznačit, že já bych mohla být výjimkou, ovšem dá-li se pohnutka vedoucí k takovému činu vůbec pochopit.
Den, kdy to celé začalo, byl patrně ten, kdy byl Sběratel odvolán ze své funkce a svými druhy vyzván, aby odešel v poklidu do důchodu. Jeho roustoucí popularita nejspíš nebyla příliš žádaná, a tak oblíbeného politika jednoduše vyšachovali.
Den ode dne Sběratel ztrácel chuť do života. Již dvacet let byl vdovec a nikdy se znovu neoženil. Děti neměl a za svou dlouholetou politickou kariéru si nadělal spíše víc nepřátel, než aby s někým navazoval užší kamarádský vztah. Každé ráno vstával s čím dál větší nechutí, až se jednoho dne přistihnul, že ulehá s marným přáním, už se neprobudit. A tak začal pomýšlet na to, že si sáhne na život.
Během několika následujících týdnů vše pečlivě naplánoval a připravil. Chtěl se předávkovat léky na spaní, jejichž schánení zabralo více času, než by si býval přál. Kdyby to zabralo jen o den méně, svůj plán by dokončil.
V den, kdy se hodlal uložit ke spánku naposledy se úplnou náhodou nachomýtl k nehodě v centru města, kde neukázněný řidič srazil mladou ženu. Sběratel chtěl na zývěr své existence vykonat něco dobrého, a tak se rozhodl zasáhnout. Ze všech sil se snažil udržet ji při vědomí, dokud nepřijede záchranka, ale několik minut před jejím příjezdem mu žena zemřela v náručí. To bylo poprvé, co se Sběratel přiblížil smrti tak, jako ještě nikdy před tím.
Přišel domů a najednou se mu nechtělo umřít. Po tomto deprimujícím zážitku byl sice velmi otřesen, ale jakoby mu to navrátilo chuť do života. Bral to jako znamení či osud a každý večer děkoval mladé ženě za to, že se mu, jak sám řekl, obětovala, aby mohl nadále žít.
Jenže rok se s rokem sešel a Sběratel pocítil, že ona nechuť k vlastnímu životu se vrací. Byl starý a úplně sám. Ta žena zemřela pro něj a stejně je to málo. To ho nejspíš poprvé přivedlo na onu zkáznou myšlenku. Chce to více obětí.
Jak došel k nápadu s mrtvým domem panenek už sám vysvětlit nedokázal. Pravděpodobně usoudil, že čím mladší, tím víc času dostane.
Postupem času si začal všímat, že věk v celé proceduře nehraje roli, ale panenky se mu líbily, a tak zůstal u obětí malých holčiček.
Uvědomil si, že největší chuť do života hned poté, co z malého tělíčka vyprchá poslední kapka života, bezprostředně po přiblížení se smrti. Obětí tedy přibývalo, ale i sám Sběratel ve své zhýralé existenci tušil, že jednoho dne bude muset řícti dost.
Posedlost s vírou v oběť mladé ženy se postupem času přeměnila v přehnanou pověrčivost a donutila Sběratele uvěřit, že sedm je to správné číslo. Sedm a dost. Člověk si říká, nebýt řidiče, který srazil mladou ženu a bezohledně ujel, vrah by dokonal svůj prvotní plán a ještě ten večer spáchal sebevraždu, ale možná by se stalo něco jiného, co by spustilu vlnu těchto odporných vražd. Můžeme jen děkovat, za to že v něm nehoda vyvolala takovou pověrčivost, protože nebýt ji a magického čísla sedm, Sběratel by své panenky ukládal nejspíš ještě dnes.
Když se šel Sběratel udat, byl si jistý, že neujde trestu smrti. Doufal v něj. Rozkož, kterou v něm pomalu, ale jistě blížící se smrt, vyvolávala, se blížila až ke stavům čisté extáze. Trest smrti považoval za to nejlepší, co se mu kdy mohlo stát. Na otázku, proč se neudal tedy dříve(trest smrti mohl dostat i za jednu jedinou z těchto hrůz), odpověděl tak, že nebyl smrti ještě dostatečně blízko, a že by pohrdal osudem, kdyby jej dalšími obětmi nenaplnil.
Vraždil, jen aby se sám přiblížil k smrti, protože ho to samotného naplňovalo životem
Chlapec sbíral lahvičky od sirupu a hrál si s ostatními dětmi poblíž zničeného vagonu. Mezi kolejemi jich bylo nejvíc, ale to věděl jen on, ostatní totiž hledali v okolních keřích a trávách. Všichni je hledali proto, aby je mohli později vyměnit za peníze a koupit nějaké jídlo pro svou rodinu. Opatrně jednu po druhé skládal do zavázané košile, kterou si sundal, když už jich měl šest a nemohl je všechny udržet v rukách.
Jediné co měl na sobě, bylo bílé tílko se zaschlými fleky od bláta a staré kalhoty nad kolena. Byl podzim a dny se stávali chladnější než v předešlý den. Celý se třásl zimou a měl popraskané rty, přesto dál hledal.
Bylo mu teprve osm let, měl tmavé oříškové vlasy, zářivé modré oči a na první pohled bylo vidět, že je podvyživený.
Když košile ztěžkla, položil ji na zem a rozhlédl se, uvědomil si, že se setmělo a všichni ostatní už odešli. Zvedl tedy košili a poslední lahvičku, kterou zahlédl vedle rezavého kola vagonu a chtěl jít domů, když najednou slyšel mužské hlasy. Lekl se a schoval se za roh té dříve pojízdné krabice. Podle hlasů poznal, že jich bylo pět a že se blíží směrem k němu. Dostal strach, srdce mu bušilo a na hrudi svíral košili s prázdnými sirupovými láhvemi. Když už myslel, že jsou jen několik metrů od něj, zhluboka se nadechl a rozběhl se do nedalekého houští směrem, kde ho neměli šanci zahlédnout.
Ti tajemní muži chlapce ale slyšeli, slyšeli o sebe cinkající skleněné lahve a okamžitě se za tím podezřelým zvukem vydali. Chlapec byl vyděšený, utíkal a ohlížel se, viděl za sebou všechny ty muže, kteří ho pronásledovali, byli od něj ještě daleko, ale on byl tak vystrašený, že když běžel kolem mostu přes řeku, kde měl odbočit, aby se dostal ke své rodině, tak jej minul a běžel nešťastně dál. Hlavou se mu honily myšlenky, ve kterých se ptal sám sebe, co se s ním bude dít. Vyčerpaný běžel dál podél řeky, která mířila opačným směrem, než on.
Věděl, že za chvíli bude na místě, kde na opačném břehu uvidí svou rodinu a dům, kde vyrůstal, věděl, že musí běžet dál, aby je viděl a oni aby viděli jeho. Najednou uslyšel ženský hlas, něžný, přesto tak zničený, to matka vykřikla jeho jméno! Otočil se směrem, kde tekla silná řeka a viděl ji, otce a menší sestru, na protějším břehu, jak stojí a zírají na něj. Rodiče byli vyděšení, oba se rozběhli k okraji řeky a s hrůzou v očích zoufale křičeli.
Byl to jen okamžik, vteřina. Naráz viděl matku, jak padá k zemi, kleká si a rukama se drží na místě, kde je srdce. Nebyla to jen ona, kdo spadl. Přesně v tu chvíli, kdy se chlapec otočil, se ozvaly tři hlasité rány loveckých zbraní a on už cítil jen silnou a teplou ránu v zádech.
Tento den jsem se utopil. Byla neděle a Kristýna měla domluvený rande napoloslepo, čtvrtý za tenhle měsíc. Poslali si navzájem jen fotku obličeje. Ona měla nadváhu a on byl paraplegik. Ona se nervózně těšila a on neplánoval přijít.
Říkal si roztanceny_pekar. Líbilo se jí to; cítila, že je jinej. Tušila háček, protože u týpků ze štěstí cé zet vždycky nějakej byl, ale právě tyhle háčky ji bavily a nutily v seznamkovým randění nepřestávat; jen hledala ten kompatibilní. Sama byla oháčkovaná od hlavy až k patě.
Pozval ji do bludiště, nečekaně pro něj i pro ni, po tom, co v jedný zprávě zmínila zlatýho bludišťáka. Svý spontánní reakce litoval hned první nanosekundu po stisknutí enteru, zatímco Kristýna zapištěla radostí a zaskočila jí kobliha. Googloval, jestli je bludiště na Petříně bezbariérový, a ona běžela hodit do pračky džíny, co jí dělají menší zadek.
To ráno v den, kdy jsem se utopil, se Kristýna vrátila z noční, z posledních sil se odlíčila a padla do postele s těšivým úsměvem. On si dělal snídani a přemítal o nejvhodnější výmluvě.
Na probuzení jsem jí tradičně zahrál „You could be happy“ od Snow Patrol. Umlčela mě po první sloce a nemilosrdně odhodila vedle postele, na stejný místo, kde měla postavenej půllitr vody.
Všechny lži, který během dne vymyslel, mu najednou připadaly víc trapný, než kdyby se na smluveným místě doopravdy objevil. Promluvil do duše svýmu vystrašenýmu já a vysvětlili si, že kromě bludištního panictví nemají co ztratit. Kristýně poslal smsku, že ho pozná podle růže a vozíčku.
Nepřečetla si ji a zaspala. Měla opuchlý oči a v panice fénovala všechny moje součástky. Nestihla si vyžehlit vlasy ani magický džíny. Bylo jí do breku a přemítala o nejvhodnější výmluvě. Pak si vzpomněla, že se jí o něm zdálo, zašimralo ji v břiše a přes slzy se usmála. Mrkla v naději na hodiny a vypočítala, že když chytne tramvaj, dorazí s povolenou akademickou čtvrthodinkou.
„Ahoj, nejsi...ehm...“
Neprozradit si reálný jména jí přišlo romantický přesně do týhle chvíle. Kluk zvedl hlavu od knížky.
„Nejsi,“ hlesla.
Na Petříně byly mraky lidí, ale po jejím roztančeným pekaři se slehla zem. V hlavě jí na střídačku problikávaly krátký filmy o tom, jak se jí usilovně snaží dovolat; v horším případě - jak ji spatřil, otočil se na patě a zmizel; v nejhorším případě - jak se při čekání na ni seznámil s hubenou blondýnou s nohama dlouhýma až na zem.
Dostala chuť mít aspoň na chvíli taky dlouhý hubený nohy až na zem a šla si koupit vstupenku. Tento den jsem se mohl poprvý podívat do bludiště.
/ Do the things that you always wanted to
Without me there to hold you back, don't think, just do
More than anything I want to see you, girl
Take a glorious bite out of the whole world /
Ze tmy se vynořili dvě ruce a zatleskaly. Bylo teprve sedm hodin a tma už byla jako v pytli. Blížil se úplněk, období kdy víc rostou chlupy na nohách. Uvědomila jsem si kolik je věcí, před kterými utíkám a oni mě vždycky doženou v nejméně vhodný okamžik. Užívala jsem si tuhle loterii a doufala, že příští balonék bude mít číslo dvanáct a já vyhraji miliony. Představila jsem si svět, který bych si nechala vytvořit. Byl by tam pořád podzim , jasné barvy a slunce by hřálo skoro jako v létě, neuvědomující, co zaspalo. Všude by rostly sedmikrásky a já si je vplétala do vlasů.
Minulý týden jsme byli na výletě. Voda vymlela do skal žlábky, malinké tobogánky pro příchozí skřítky. Turisti označili cesty, po kterých jsme se měli vydávat my. Červená, zelená... Uhli jsme z cesty a řídili si s největší zodpovědností svůj život. Při asi třetí zastávce na svačinu mě nutkavá potřeba po samotě svedla mezi mohutné stromy, co se rozhodly nebýt sami. Propojení do zřícených domů, nahradili obyvatelé, kteří tu kdysi žili, pekli placky, krouhali zelí a umírali. Klekla jsem si a hned mi bylo lépe, volněji. Pták, co zkouší, jestli se vážně nejde dotknout oblak, ale pak si vždy uvědomí, jaká ho svírá závrat. Vrátit se a nebýt sám.
Co mě čeká dnes? Večeře, práce a nepřirozené tlachání." Když nebudeš jíst, umřeš. Když budeš kouřit umřeš. Když vypiješ kyselinu, rozežere tě to zevnitř a umřeš. Když nebudeš milovat,... "
Noc a zítřek bude už zase zítra. Napadne přes noc sníh a já rovnou z okna vyskočím do bělavé přikrývky světa. Ráno už je taky tma, jedu do školy. Třináctý rok, pětkrát v týdnu, ne pro školu, pro život se učíš. Netrap se tím, že ti snad na život nezbývá čas. Podzimní vítr se mě snaží utvrdit v tom, že bych měla jet s větrem v zádech. Otočit se a nechat se unášet.
Zase sedím v lavici, píšu bez mistrného pravopisu první třídy a přemýšlím, jak bych s těmi lidmi jinak nepřišla do styku, leda ve frontě na v supermarketu. Snad v pátek kupující stolní víno. Víno? Sedíme u stolu, koukáme se do očí, tvé duhovky se už začínají rozpínat do krasohledových obrazců. Připijme na zdraví a věčnou slávu života! Toho vašeho především !
Výstřední řidič autobusu - pole - Tancovat jde i se zlomenou nohou. - Na toho my ses měl zaměřit:...
„Na toho by ses měl zaměřit: Mark Mc'Nell – 28 let – Itálie“ dočetl si Carl papírek, který našel po cestě do svého přívěsu, nabodnutý na větvičce uschlého křoví. Carl Gregory byl řidič školního autobusu, pro někoho poněkud výstřední, a právě slavil své 22 narozeniny. Rád nosil vytahaná trička, velké kalhoty a křiklavě žluté tenisky. Měl dlouhé kudrnaté černé vlasy a na nich nosí vždy jiné čepice. Jednou si vzal kšiltovku, jindy cylindr a někdy třeba i pirátský klobouk. Nikdo ho moc neměl rád, každý si o něm myslel své. Kdekdo roznášel klepy, že bere drogy, někdo že pije a jiný si zase myslel, že je Carl mentálně zaostalý a že by potřeboval odbornou pomoc. Ovšem žádná z těchto, místy i absurdních pomluv, nebyla zcela pravdivá. Faktem bylo, že s Carlem to není úplně v pořádku, ale nikdo opravdu nevěděl, co mu přesně je. Bylo mu už jedno, co si o něm lidé myslí. On už si na to zvykl. Pořád je tu ale otázka, co stojí za jeho podivným chováním? Carl se o tom nikdy s nikým nechtěl bavit. Ale jeden člověk o jeho tajemství věděl. A to jeho sestra Katie. Jako malá nebydlela se svým bratrem, ale žila u babičky, protože jejich rodiče neměli dost peněz, aby uživili oba. Pár lidí se jí na bratra vyptávalo, ale ona to řekla jen lidem, které opravdu dobře znala a u nichž věděla, že by to nikomu dalšímu neřekli. Příčinou jeho podivného chování byly děsivé vzpomínky z dětství.Ve škole se mu děti posmívaly kvůli tomu, co nosil. Bída donutila Carla chodit ve špinavých a obnošených věcech. Spolužáci ho šikanovali a ponižovali. Toto musel snášet až do deváté třídy a potom to už nevydržel a utekl. Nikdo nevěděl, kam tento ubohý chlapec zmizel a protože jeho rodiče neměli prostředky na zaplacení pátrání po jejich synovi, museli se smířit s tím, že přišli o své vlastní dítě. Sami se pokoušeli hledat chlapce po lesích, ale jejich úsilí bylo marné. Zabydlel se v opuštěném přívěsu v polích a nikdo o něm už dál neslyšel. Žil v tom karavanu 7 let. Živil se bobulemi z vedlejšího lesa, ze skládky v blízké vesnici kradl staré pánve, hrnce a kusy starých součástek z aut. Člověk by si řekl: „Jak v tom opuštěném přívěsu mohl tak dlouho žít úplně sám, a živit se jen hubami, lesními plody a na případné zelenině ukradené z úrodných polí?“ Ano, to je pravda, jenomže co mohl Carl dělat? Zpátky k chudé rodině, která ho by ho nutila chodit do školy, kde ho stejně každý šikanoval se mu nechtělo vracet a protože mu rodiče nikdy neřekli, kde babička bydlí a také proto, že když k pramámě jezdili jen zřídka a on si ti cestu nezapamatoval, nemohl jít ani k babičce. Tím pádem mu nezbývalo nic jiného, než celá ta dlouhá léta živořit v opuštěném přívěsu na tomto nehostinném místě. I když by Katie ráda viděla svého bratra, bohužel nikoho by nenapadlo, že by kdokoli mohl žít v tom rozpadlém karavanu. Takže je jasné, že se do toho karavanu nikdo nepodíval.
Celých těch 7 let musel Carl snášet neustálou samotu, až ho to jednou přestalo bavit a řekl si, že by si mohl zkusit najít práci. Nikde ho však nechtěli, až když přišel do školy ve vedlejší vesnici, která nesla název Wood Bridge. Zeptal se, jestli by nepotřebovali řidiče školního autobusu. Ač se každý divil, Carl uměl řídít. Vždy, když byl u babičky, sousedi, kteří ho jako jedni z mála chápali a měli rádi, mu dovolili jezdit na jejich čtyřkolce. Sousedovic rodina byla docela bohatá a také štědrá. Dávali mu nové oblečení a byli na něj hodní, ale děti ve škole mu vždy všechny jeho hezké věci vzali a tak mu nezbývalo nic jiného, než chodit zase v obnošeném a starém oblečení. Carl byl dobrý řidič, nikdy s čtyřkolkou nenarazil do stromu ani do babiččina čerstvě natřeného plotu. Svůj řidičský talent mohl uplatnit v této profesi a i když ředitel školy chvíli váhal, nakonec se spolu domluvili a životem zkoušený dostal práci. Děti ve škole ho moc nemuseli. Mezi sebou ho pomlouvali a vymýšleli mu různé přezdívky, ale jemu to vůbec nevadilo. Dostával plat a poprvé v životě byl opravdu šťastný.
Nastala zima. Vše bylo zahalené bílým závojem a posunulo se o nějaký ten krok dál. U školy ve Wood Bridge Carl pracoval už 3 roky a začal být oblíbeným členem společnosti. Jednou ho už ty křiklavé barvy, vytahané kalhoty a extravagantní čepice přestaly bavit a úplně změnil svůj styl. Přešel z neonově žlutých tenisek na stylové černé boty, z velkých kalhot k riflím a od vytahaných dlouhých trik ke košilím a saku. Na jeho práci, vozit děti do školy a zpátky, dostával Carl poměrně vysoký plat. Je sice pravda, že Wood Britchská škola byla docela bohatá, ale na platy jiných řidičů školních autobusů z ostatních vesnic dostával vysokou mzdu. Vlasy si nechal ostříhat, obarvit na hnědo a narovnával si je z neuspořádaných kudrlinek do úhledných, rovných a dobře opečovávaných vlasů. Širokou veřejnost šokoval tím, že opustil rozpadlý karavan uprostřed polí a přestěhoval se do útulné malé dřevěné chatky v lesnatém ostrůvku blízko školy. Jinak řečeno, prostě se z něj stal úlně nový člověk. Hodný, elegantní a hlavně šťastný. Jednou, když zase vezl žáky do školy, uviděl jednu mladou slečnu, jak uklouzla na přechodě a nemůže vstát. „Děti, počkejte chvíli v klidu, hned jsem zpět!“ Vyběhl z autobusu a pomohl slečně. „Děkuji vám“ řekla a v zápětí zaúpěla bolestí. „Asi jsem si zvrtla kotník.“ „Tak já vás odvezu do nemocnice. Nebojte, budete v pořádku.“ Slečna se podívala na autobus plný zvědavě koukajících dětí a namítla: „Ne, to není nutné, vidím, že děti už na vás čekají. Musíte je odvézt do školy, ať nepříjdou do hodiny pozdě, já se do té nemocnice nějak dokulhám.“ Zvedla se a snažila se přejít na druhý konec ulice. Auta, stojící před přechodem začala troubit. Když se slečna postavila na bolavý kotník, opět z ní vyšel naříkavý sten. „Dobře, tak tam asi po svých nedojdu.“ Usmála se na Carla a ten jí odpověděl: „Pojedete se mnou školním autobusem. Škola je hned za rohem a já vás potom odvezu k doktorovi. Nechci být nezdvořilý, ale jaké je vaše jméno?“ „Taila. Taila Winsterová. A vaše, můj zachránče?“ Při těchto slovech se Carl začervenal. „Carl Gregory. Jsem rád, že vás poznávám Tailo!“ řekl s úsměvem, vzal ji do náručí a odnesl ji do autobusu. Když vešli do vozu, děti začaly tleskat, pískat a sborově křičely: „Zachránce! Zachránce! Zachránce!“ Podíval se na svoji “slečnu v nesnázích“, která mu ležela v náručí a odnesl ji na poslední sedadlo, kde nikdo neseděl. Lehla si a snažila se odpočívat, jak je to jen v autobuse, plném vyptávajících se dětí, možné. Carl vysadil své svěřence u školy, jel směrem k nemocnici, kde nemají výtah a tak musel pomáhat Taile do schodů. Naštěstí je ortopedie v 2 patře, takže se nemuseli tolik namáhat. Doktor slečně předepsal nějaké mastičky a říkal, že by se ten zvrtnutý kotník měl uzdravit během necelého měsíce.
Měsíc uplynul jako voda a z těch dvou se stali výborní přátelé. Jsou to pravidelní návštěvníci kavárny Le Café a všude se doprovázejí. Někdo by si dokonce myslel, že ti dva spolu něco mají, ale opak je pravdou. Carl chodí do práce už delší dobu a za ušetřené peníze si koupil docela zachovalý vůz z autobazaru. Nechal si ho přelakovat a naleštit a ualá! Auto je jako nové. Peníze, které mu zbyly, si nechával na správnou příležitost a ta příležitost byla tu. Zavolal Taile, ať se hezky obleče, že ji zve na večeři. Vyzvedl ji u domu, a odvezl ji do jedné nóbl restaurace ve vedlejším městě. Ten podnik se jmenoval Santa Domenica, a měl velmi dobrý ohlas. Carl si na tuto chvíli nechal ušít smoking na míru, motýlek mu krásně ladil k bílé košili. S naleštěnými botami a pečlivě vyžehlenými kalhotami si dal obzvlášť práci. Když pro ni přijel, nemohl z ní spustit oči. Bílé šaty perfektně ladily s jejíma blankytně modrýma očima, na opáleném krku jí zářil stříbrný řetízek s blýskavým přívěskem Swarowski. Jakmile usedli ke stolu, přikázal Carl číšníkovi, aby přinesl nejlepší víno. Oba dva si velmi pochutnali a to obzvláště na dezertu. Tiramisu zde dělali opravdu vynikajíci. Když Taila dopila víno, naznal Carl, že je ta správná chvíle. Zvedl se od stolu, přistoupil k ní a poklekl. Z kapsy vytáhl malou krabičku a otevřel ji. Uvnitř se třpytil krásný prsten s průhledným růžovým kamínkem.
„Tailo Winsterová, berete si mně za muže?“ otázal se. Dívka si dala ruce před pusu a řekla slovo, na které všichni v sále čekali: „Ano!“ vyskočila ze židle a vrhla se mu kolem krku. Carl ji k sobě přivinul, načež jí navlékl prsten. Lidé začali tleskat. Nejšťastnější muž v celé restauraci vzal Tailu do náruče a odnesl ji do auta, vzal ji do své chatky, kde společně strávili noc...
O měsíc později se konala svatba. Nevěsta měla krásné vyšívané bílé šaty, vlečku nesly její malé sestřenky Julie a Mackenzie. Na to, že byla venička Wood Bridge poměrně malá, přišlo na svatbu hodně lidí. Dokonce přišla i Katie. Konečně viděla po dlouhé době svého bratra a byla na něj pyšná. Ze smutného kluka se stal šťastný muž. Carl byl nesmírně rád, že ji vidí. Mimo Katie bylo na svatbě jen málo lidí, které ženich znal. Většinu osazenstva tvořilo nevěstino příbuzenstvo. I když by se u některých na první pohled zdálo, že na jejich svatbu vůbec nepatří, všichni byli stejně dojatí, když si Carl s Tailou řekli své „ano“. Měli krásné líbánky v Alpských horách, kde si to náramně užili v luxusním hotelu s all inclusive. Třetího dne šli na sjezdovku. Taila si nazula lyže a řekla: „Budu na tebe čekat dole, miláčku!“ Dala manželovi pusu a sjela svah, jako špičkový lyžař. Carl si také nazul lyže a rozjel se z kopce. Jel a jel, ale trocha nepozornosti a BUM! Narazil do smrčku a zůstal ležet ve sněhu. Taila viděla jeho “kaskadérský trik“, vyzula lyže a rozběhla se za ním. Ten byl při vědomí, ale pořád nadával, že ho ukrutně bolí levá noha. Vylekaná Taila zavolala horskou službu, ta zraněného nabrala na vozítka a odvezla do nemocnice. Taila na něj čekala asi 30 minut, až ze dveří vyšel doktor a vysvětlil jí, že Carl má zlomenou nohu, nebude moci vozit děti do školy a zpět asi 2-3 měsíce a že si ho na klinice nechají přes noc. Tailu sasmozřejmě mrzela manželova zlomená noha, ale zároveň měla radost, že z toho nebylo nic horšího. Hned druhý den ho odvezla z nemocnice domů, kde by se postupně uzdravoval. Carl dostal berle, ale nemohl zůstat chvíli na místě. Procházel se po chatce, jedl za pochodu, dokonce se vydal na procházku po Wood Bridge, ačkoli mu to doktor zakázal. Taila si toho všimla hned první týden a tak se rozhodla, že i přes jeho zdravotní stav půjdou na diskotéku. Když si vyslechl její návrh, usmál se od ucha k uchu a dodal: „Ale budeš mně muset vyparádit ty, já bych to nějak sám nezvládl.“ Taila mu úsměv oplatila a dali se do práce. V útlých riflích, které nějak přetáhli přes sádru na noze, fešáckém tričku a mikině mu říkala „roštáku“ a to se vždy Carl usmál a dal jí pusu. Taila se také vymódila na párty a vyrazili. Ten podnik se jmenoval Nonstop Party Club a pěkně to tam žilo. Carl si to nesmírně užíval. Byla to příjemná změna, po tom týdnu sezení doma na gauči. Všichni tancovali a tancovali nonstop. Když se vrátili domů, oba si něco uvědomili – Carl dokázal, že tancovat jde i se zlomenou nohou. Lidé z vesnice se tomu divili a obdivovali ho. V klubu byl každý večer zaznamenán kamerami, které byly rozmístěny všude – u baru, na place, ba i u reflektorů. Nějaký šikovný chlapík si ty kamery potom vzal, sestříhal klipy a hotové video dal na web. Nad videem byl popisek: „Ten chlapík se sádrou pod riflemi dokázal, že i když máte nějaký ten úraz, neznamená to, že se nemůžete bavit!“ Video mělo veliký počet shlédnutí a za pár dní Carla každý na ulici hned poznal a s úsměvem ho zdravil.
Za pár měsíců si menželé koupili rodinný domek se dvorkem, koupili si psa a o pár měsíců později, jim přirostl nový člen rodiny. To už nebyl jen Carl a Taila, to už byli Carl, Taila, 6 měsíční Sam a přítulný psík Boo. Žili si v míru a pokoji. On přestal jezdit s autobusem a dal se na kuchaře, z ní se stala uznávaná módní návrhářka. Ale ne abyste si mysleli, že tato rodina byla jen samý andílek. Například Sam se někdy pořádně vzteká, ne a ne přestat, Boo trhá polštáře a mamka s taťkou se spolu taky někdy nepohodnou. Společně to však zvládají víc než dobře a všichni ve vesnici je mají rádi každý rád.
A zajímá vás, co měl znamenat ten papírek na začátku mého vypravování? Nebudete mi věřit, ale ten papírek patřil členovi FBI, který měl najít právě Marka Mc'Nella, který byl vůdcem Ruské mafie, která chtěla zničit nádvoří města Rio De Janeiro. Sice Carl nevědomky pomohl Ruské mafii ke zničení centra města v Itálii, když hodil ten papírek do rozdělaného ohně nějakých kempařů, ale on sám o tom vůbec něvěděl, nikdo jiný také ne a každému to bylo jedno, protože oni si žili „šťastně, dokud je smrt nerozdělila...“
(věk autorky: 12 let)
Alergický pekař – vinný sklípek – Nejtemnější je dům před úsvitem. – Byl čtvrtek – den, kdy se v naší rodině umírá.
Byl čtvrtek – den, kdy se v naší rodině umírá. On nikdy nebyl pověrčivý, smál se všem babským povídačkám a ještě víc těm lidem, kteří jim věřili. Ale fakt, že je čtvrtek, navíc ještě přesně rok a jeden den od smrti jeho rodičů, ho při ranním pohledu na kalendář přeci jen trochu znervózněl.
Jmenoval se Rob Gray, bylo mu 26 let a byl pekařem. Už dva roky žil s přítelkyní jménem Viktorie v malém rodinném domku na kraji nejmenovaného amerického města.Měl doma vinný sklípek, kde rád a často trávil volné chvíle s přáteli. Další členkou Robovy rodiny byla také jeho osmnáctiletá sestra Charlotte.
Dnes přišel z práce domů trochu později, pozdravil se s Viktorií a vydal se na svou každodenní zdravotní procházku po okolí. Vrátil se jako obvykle asi tak za hodinu.
„Zlato, už jsem tady,“ zavolal, ale nepřišla žádná odpověď. „Zlato? Haló!“ A ono pořád nic. Prošel celý dům, ale Viktorie nikde. Na stole ani na ledničce nebyl žádný vzkaz, rozhodl se tedy jí zavolat. Vytočil číslo a čekal, když tu se ozvala melodie – její telefon ležel na kuchyňské lince. To Roba vyděsilo. Že by takhle narychlo někam odešla, nic mu neřekla a ještě si tady nechala telefon? Bylo už jen jedno místo v domě, kam se ještě nepodíval – vinný sklípek.
Otevřel dveře. Pokusil se rozsvítit, ale světlo nereagovalo. Sáhl proto pro baterku, která vždy ležela u schodů, nachystaná právě pro tyto případy. Sešel dolů. V tom všudypřítomném tíživém tichu si Rob najednou všiml zvuku kapek. Napadlo ho, že možná teče některý ze sudů. Šel dál, když najednou stál v louži. Avšak ani po důkladném ohledání nejbližšího sudu nezjistil Rob sebemenší vadu. To ho trochu zmátlo. Podíval se tedy blíže na onu tekutinu, ve které pořád ještě stál, když v tom si uvědomil příšerný fakt – ta rudá louže na podlaze nebylo rozlité víno. Něco nutilo Roba namířit baterku před sebe na zeď. To co uviděl ho málem položilo. Hlavou dolů tam byla za nohy přibitá Viktorie. Téměř okamžitě se pozvracel. Do očí mu vhrkly slzy. Ochromen hrůzou zíral v němém výkřiku na svou mrtvou přítelkyni asi pět minut, než se odvážil se k ní přiblížit. Na zápěstí měla nožem vyřezaný pentagram. Teprve teď si všiml, že nebyla přibitá jen za nohy, ale i za ruce. Byla vlastně ukřižovaná do podoby antikristího kříže. V tu ránu mu něco došlo, a to něco bylo snad ještě horší, než to, na co se právě díval – došlo mu, že ví, kdo za tím stojí. Vrahem jeho přítelkyně a obou jeho rodičů byl člověk, od kterého by to nikdy nečekal – jeho mladší sestra. Najednou mu to všechno začalo zapadat: ty její věčné útěky z domu, obrázky metalových skupin na zdech, ten letáček satanistické sekty v šuplíku, pak jak se sousedům začaly ztrácet kočky…nebyla úplně v pořádku, to mu bylo jasné už dávno, ale že je to až tak zlé…to by ho nikdy nenapadlo. Bylo mu z toho všehošpatně, třeštila mu hlava, žaludek měl naruby. Věděl jistě že musí hned pryč. Otočil se, a první, na co padlo světlo jeho baterky, byl děsivě bledý dívčí obličej. Rob leknutím vykřil a couvl.
„Nazdar, bratříčku,“ oslovila ho. Ve světle Robovy baterky se její oči leskly ještě hrozivěji, než zakrvácený nůž, který držela v ruce. Ve tváři měla vepsané šílenství.
„Charlotte, co to sakra děláš?“
„Jdu tě zabít, co jiného,“ odpověděla mu se smíchem, při kterém tuhla krev v žilách.
„Co blbneš? Co to do tebe vjelo?“ zlomil se mu hlas „Proč to všechno?!“
Dívka okamžitě přešla od smíchu ke vzteku: „Proč? Proč?! Ty se ještě ptáš proč?! Protože! Protože ty jsi byl Pan Dokonalý a já byla vždycky ta druhá! Ale teď už ne, už ne!“
Pozvedla nůž a vyrazila dopředu. Rob se úspěšně vyhnul sestřinu smrtícímu výpadu, prudce do ní strčil a ona se svalila mezi sudy. Pak rychle vyrazil po schodech nahoru. Když se doklopýtal ke dveřím, vytáhl klíč a pokoušel se ho zastrčit z druhé strany. Šokem se mu chvěly ruce natolik, že to málem nedokázal. Už slyšel, jak Charlotte běží za ním, když se mu na poslední chvíli konečně podařilo vsunout klíč do zámku. Přesně v tom okamžiku, kdy jím otočil, narazila vražedkyně zevnitř do dveří. Začala ječet. Rob měl pocit, že mu snad praskne hlava. Jeho sestra bušila na dveře a hystericky křičela: „Nemůžeš mě tady zamknout, teď ne! Ne, ne, ne!“ Navzdory tomu, že dveře byly nejen velice silné, ale i okované, dostal Rob najednou strach, že je sestra vyrazí. Zamknul ještě na jeden západ, vytáhl klíč a zatarasil východ ze sklípku těžkým křeslem. Na nic nečekal a rozběhl se k domovním dveřím, které pro jistotu také zamkl. Vydal se hned pryč. Utíkal tak dlouho, než dorazil k parku na druhé straně města. Teprve teď se odvážil se zastavit. Vytáhl z kapsy mobil a zavolal na policii. Vrátil se pak k domu. Jen co ho dva policisté poprvé uviděli, zděsili se. Byl bílý jako křída a chvěl se po celém těle. Když Rob odemykal dveře, stáli s pistolemi připravenými k zásahu. Když ale vešli dovnitř, neslyšeli žádný hysterický křik, jak Rob čekal, ale smích. To jej vyděsilo, roztřásl se ještě víc, ale vydal se po zvuku. Muži zákona šli za ním. Z toho, co spatřili v obývacím pokoji, dostal Rob málem infarkt. Charlotte i Viktorie seděly u televize, každá měla v ruce sklenku vína a vypadalo to, že se náramně baví.
„Vi-vi-viktorie?“ vykoktal ze sebe Rob. Jeho přítelkyně se otočila a rozzářila se:
„Robe, miláčku, kde jsi byl? Měla jsem o tebe strach!“ řekla a objala ho. Policisté sklonili zbraně a trochu nechápavě na ně zírali. Rob odstrčil přítelkyni a rozběhl se k vinnému sklípku, ale nenašel tam žádnou stopu po té hrůze – dveře byly v pořádku, křeslo na svém místě, světlo svítilo, žádná krev ani hřeby, prostě nic. „Ale…já to nechápu, ona byla mrtvá,“ ukazoval Rob na smějící se Viktorii „a ta druhá mě chtěla zabít!“ snažil se je přesvědčit.
„Rádi bychom vám věřili, ale tady jsou prokazatelně všichni živí, pane Grayi,“ odvětil policista. Jeho starší kolega napsal na papírek telefonní číslo.
„Tady, vezměte si tohle. Je to číslo na jednoho mého známého, je to ten nejlepší psychiatr v okolí, určitě vám pomůže,“ usmál se na Roba. Ten na ně jen zoufale hleděl:
„Já nejsem blázen!“
„Ať je to jak chce, pane Grayi, my už tady nemáme co dělat. Očividně je tu vše v pořádku. Tak na sebe dávejte pozor a nashledanou!“ ukončil to jeden z policistů.
„Nashledanou, pánové!“ zavolaly na ně Charlotte s Viktorií. Muži se na dívky usmáli a odešli. Rob chvíli jen stál, zíral do prázdna a těžce oddychoval. Bál se otočit, bál se toho, co tam uvidí. Pak ho napadla úžasná věc: co když se mu to všechno jen zdálo? Sice nechápal, jak by se mu to mohlo jen zdát, ale vypadá to tu tak, jako vždycky – jako by seek vůbec nic nestalo. Mohla by to být pravda? Mohly to všechno být jenom výplody jeho fantazie? Všechno tomu nasvědčovalo. Když už se Rob málem začal radovat, že se možná vážně nic z toho nestalo, bylo to tu zase – to ticho. Nebyla slyšet ani televize, ani hlasy dívek. Nastálé ticho přerušil až zvuk tříštěného skla. Rob se pomalu otočil. Obě dvě dosud seděly u stolu před nyní již vypnutou televizí. Chvíli mu trvalo, než si všiml, co způsobilo ten náhlý zvuk – Viktorie upustila skleničku. Vzápětí se její mrtvé tělo bezvládně sesunulo ze židle na zem. Rob na to zíral s otevřenými ústy. Pak se k němu otočila Charlotte, v očích už zase měla touhu po krvi.
„Charlotte, jak…“ začal Rob, ale došel mu dech.
„Jak? Jednoduše! Trocha antikristí magie,“ smála se. „Pořád nechápeš, bratříčku? Ách, myslela jsem, že jsi inteligentní,“ ohrnula nos. Pomalu šla k němu.
„Pro vás jsem byla vždyky jenom obyčejná holka, tuctovka, nicka bez nadání. Ale pro něj ne. Myslí si, že jsem výjimečná. A já jsem! Řekl mi, že musím zabít lidi, na kterých mi v životě nejvíc záleželo, abych dokázala, že teď mi záleží jen na něm. On mě chápe, Robe! On jedinej ví, co ve mně skutečně je!“ Rob už slyšel dost. Pokusil se otevřít domovní dveře – bez výsledku. Byly zamčené a klíč nikde. „To nemá cenu Robe. On mi věří, a já ho nezklamu. Zabila jsem rodiče, přítele i Viktorii, a teď zabiju tebe,“ a s těmi slovy se po něm vrhla. Robovi se už podruhé podařilo se jí vyhnout. Z konferenčního stolku vzal vázu a mrštil jí po sestře. Ta se složila na zem. Rána nebyla tak velká, aby ji zabila, ale na pár minut ji udrží na podlaze. Rob začal panikařit: „Co teď? Co mám sakra dělat?“ Jeho pohled se zastavil na noži, který ležel na zemi hned vedle něj, jako by ho přímo vybízel k tomu hroznému činu. „Ne,“ řekl si „vždyť je to moje sestra! Je jedno že mě chce zabít, já vrahem nebudu.“ Charlotte se pohnula. Rob se snažil co nejrychleji vymyslet nějaké řešení. Bohužel ho stejně rychle opouštěla veškerá vynalézavost, a jeho ďábelská sestra se pomalu ale jistě probouzela, neměl už moc času. Nakonec se rozhodl schovat se v malé spíži. Bylo to jen tak tak – sotva za sebou zavřel dveře, Charlotte se definitivně probrala. Dveře spíže měly sem tam pár děr, což se teď Robovi docela hodilo, alespoň viděl, co se děje. „Robe, bratříčku, kdepak jsi? Nemůžeš se pořád schovávat, já tě stejně najdu, tak si to utrpení neprodlužuj,“ mluvila medovým hlasem. Najednou ho začaly pálit oči a zašimralo ho v nose – jasný příznak jeho alergie. Ale vždyť on je alergický na pyl a doma žádnou kytku nemají, Viktorie o jeho alergii věděla a…Rob zvedl pohled ke stropu a v tom to uviděl – od stropu visela snítka čerstvých fialových květin. Určitě je tu nastražila sestra, právě pro případ, kdyby se schoval do spíže. Měl sto chutí je chytit a rozdupat, ale dobře věděl, že bližší kontakt by ho podráždil ještě víc. Musel se prostě nějak udržet. Charlotte už procházela kuchyň, teď nesměl ani vydechnout. Rob zadržoval dech jak nelépe mohl, držel si nos, aby nekýchl a neprozradil se. Srdce mu bušilo tak silně, že si byl skoro jistý, že ho musí sestra slyšet. Cítil se, jako by mu na hrudi tančil irský stepařský soubor. Odvážil se podívat se škvírou ven – viděl sestru, jak pomalu odchází z kuchyně.
V té chvíli Roba napadlo: Nejtemnější je dům před úsvitem. Co když se to teď obrátí k lepšímu? Třeba s příchodem rána sestřino šílenství pomine. Pohroužen do svých rádoby spásných myšlenek ztratil Rob koncentraci a kýchl. Charlotte se ve dveřích zarazila: „Robe, Robe, Robe, ty a ta tvoje alergie. Vždycky jsi tvrdil, že tě zničí, a měl jsi pravdu,“ usmívala se. K Robovu překvapení ale nešla směrem k jeho skrýši, vyšla z kuchyně ven. Za chvíli se vrátila zpátky s pohrabáčem. Zarazila jej do škvíry ve dveřích, zapáčila a bez větší námahy je vylomila. Když rozsvítila, Rob málem omdlel hrůzou. Jeho sestra byla najednou jako vyměněná – černé vyboulené oči velikosti tenisových míčků, úsměvem zkřivená ústa plná jehlovitých zubů, místo rukou pařáty.
„Obejmi mě, bratříčku,“ zavrkala a vrhla se na něj.
(věk autorky: 16 let)
Umělec s bohémskou duší
Nikdy jsem nepoznala člověka, co by mi takhle „změnil život“, jako on! Byl to umělec – výtvarník. Vedla jsem vcelku spořádaný život, jenže jednoho dne jsem potkala M a dočista se mnou zamával.V životě jsem blíž nepoznala žádného umělce. Bylo hodně kluků, co se mi líbili, fyzicky mě přitahovali, nebo jsem je měla jen ráda, ale nikomu se nikdy nepodařilo mě doslova změnit! Byl to můj první kluk se vším všudy. Bylo mi s ním dobře. Jeho vzrušující život mě vyloženě přitahoval. V tu chvíli jsem nasadila laťku příliš vysoko.
Vždycky jsem měla poněkud vysoké nároky a vytříbený vkus. A jak jsem dopadla? Skončila jsem v posteli s klukem, co je jen o něco vyšší než já, hubenej, nesportuje a hrozně se hrbí. Češe se dvakrát týdně, nedělá mu problém spát celou noc nahej a jeho ranní probuzení trvá víc jak 2 hodiny, kdy si každé ráno ještě v posteli zapálí cigáro a minimálně hodinu po něm nikdo nemůže nic chtít. Věčně má zpoždění a je nespolehlivý. Kdykoliv byl nadržený nebál se to dát drsným způsobem najevo. Živočišnost z něj jen sálala. Jako pravý bohém miluje svobodu a volnost, a taky holky. Hodně holek.
Byl jak FAME FATALE v mužském provedení. Nebyla to vzhledově žádná hit paráda, prostě takovej „vagabund“. Stačilo se na něj jen podívat a bylo vidět, jak je mu všechno jedno, měl svůj svět, ale přesto měl styl. Ať to byl jeho slovník, umělecké oblékání, laxní přístup, seběvědomé chování, nedbalá image či osobitý styl. Všechno u něj působilo tak nenucenně a nedbale, tak přirozeně, až to bylo neuvěřitelně sexy. Měl v obličeji ďábelský výraz, věděl, v čem je jeho šarm a jak má zapůsobit. S holkama to uměl. A dost dobře.
Zjistila jsem, že né všichni umělci jsou stejní. Rozdíl jsem poznala mezi hercem a výtvarníkem. Herci jsou veselí, extrovertní, roztěkaní, pořád aktivní, rádi se předvádí, baví je být ve společnosti lidí, chtějí být středem pozornosti. Výtvarníci jsou taky veselí, ale klidnější, uzavřenější, tajuplnější, propadají větším depresím, vyhledávají spíš samotu. Bohužel oba dva živočichové trpí „syndromem bohémské duše“ (svodoba, sex, alkohol). Než jsem potkala M, žila jsem ve své konzervativně – nudné bublině. Můj život byl stereotypní, plný smutku a apatie. On mě nakazil svým stylem a mě to dodalo sebevědomí a kuráž. Když jsme byli spolu měla jsem doslova jiný život. Byl vzrušující, plný nových očekávání, plný života a nových věcí. Chtěla jsem být jako on. Byla jsem z něj celá unešená a postupem času jsem se do něj zamilovala. Věděla jsem, že jsem okusila zakázané ovoce, které mi sakra zachutnalo.
Vztah mezi mužem a ženou je jedna velká hra. Chvilkama je to celkem sranda, podobá se partičce šachu, kdy hráč čeká, až jeho soupeř udělá další tah. Je to psychologie sama o sobě. Stále se učíme, učíme se s novými partnery, poznáváme je a srovnáváme. Ještě nedávno jsem si myslela, jak o dospěláckym životě vím všechno, a při tom jsem byla nevinně naivní.Jeho chování mě dost ovlivnilo. Myslela jsem si bůh ví, jak mě zkazil svým bohémským životem, ale on mi při tom jen ukázal, jaká je realita. Ukázal mi, jak žít a užít si to. Přebrala jsem od něj, co se dalo. Myšlení, chování, uvažování, slovník, styl i oblékání…
Celý románek trval asi čtvrt roku.Teď se vracim do starých, šedivých kolejí. Každý den na něj musím myslet, radost ze života si vynahrazuju hromadou jídla a po večerech tajně brečím do polštáře. Ráda vzpomínám na začátek, jak jsme se seznamovali. Každý den jsme si psali několik hodin v kuse, několikrát denně. Chodili jsme spát i ve 4 ráno. Teď už si nemám po nocích s kým psát. Jevil o mě zájem, líbilo se mi to. Moje utopická představa o zamilovanym vztahu se pomalu rozplynula jak pára nad hrncem. Je to už skoro dva měsíce co se mnou vůbec nekomunikuje. Nevím proč, ale vím, že to co bylo, bylo a já musim jít dál. Zjistila jsem, že to není kluk na vážný vztah a mě nezbylo nic jinýho než jen vzpomínky na hezký chvilky s ním. Furt jsem hledala „toho pravého“, se kterým bych konečně navázala vztah, ale nějak teď začínám vážně pochybovat o tom, že to po tom všem ještě chci. Je konec…
Hodinář
postava : statečný hodinář
místo: špajz
téma: čím více hledáme, tím méně nacházíme
první věta : Všechno se točí v kruzích a pohybuje ve vlnách.
„Všechno se točí v kruzích a...“
„... a pohybuje ve vlnách. Jednou jsi dole a jednou nahoře. Teď jsi ale dole!“
Hodináři, který se v myšlenkách stále zaobíral svými kruhy, chvilinku trvalo, než postřehl, že mu pohled na drobná ozubená kolečka rozházená po sametu zakryla stříbrná čepel, a že ho cosi nepříjemně škráblo v malé jamce na krku pod ohryzkem. Hodinářské sklíčko mu vyklouzlo z oka.
Hlas, stejně jasný a syrový jako ostří, směřující k hrdlu, mu přeťal soustředění.
Snažil se rozpomenout, měl pocit že do velké mozaiky barevných, životních pravd, už už mohla přibýt další, důležitá : „...všechno se točí se v kruzích...“
„Ty starý blázne, to už jsem slyšel! Víš proč jsem tu?“
Stařík přikývl a hrot meče ho přiměl se zvednout ze židle a ustupovat dozadu místnosti. Ulička za výlohou jeho hodinářského krámku zela prázdnotou, ale kdykoli tudy mohla projít hospodyňka z trhu, nebo přeběhnout některé z ušmudlaných sousedovic děcek.
„Otevři dveře za sebou, a pomalu couvej,“ ostří ho tlačilo do potemnělé místnůstky. Mladý muž si nepřál žádné svědky.
Ocitli se v hodinářově spíži, od stropu pronikalo zamřížovaným okýnkem slabé světlo. Mladý muž bleskově přehodil okolo hodináře provaz a přitáhl mu ruce k tělu.
Kolem staříka se opět rozvířily myšlenky: „Všechno se točí v kruzích,“ špitl pro sebe.
Věděl, co u něj mladý muž hledá. Po celém městě se šuškalo o díle, které tvořil pro královnu. Nikdo ale neznal pravdu. Lidem chyběly souvislosti.
Tvořil své dílo současně tak, jak zachytával křehké myšlenky, vířící kolem sebe vzduchem. Dávné pravdy. Barevné, mytické, rotující, živoucí. Ve svém díle spatřoval obrovský tikající orloj, ve kterém vše do sebe zapadá a má své místo. Ale stále hodně chybělo. Před chvílí cítil, jak mu muž svým mečem nedokončenou myšlenku odehnal. Snažil se ji přilákat, polapit. „... všechno se točí v kruzích...“ Bylo to marné.
Královna s ním jeho dílo sdílela, pro ni je tvořil. A ona je využívala pro dobro země. Ale nevnímala je jako orloj, viděla v jeho práci barevnou mozaiku. Říkala mu, že každý si skládáme barevné střípky do vlastní skládačky. Někdy se nám část obrazu tříští, jindy pochopíme, že je zcela špatná, ale někdy přeci jen dáme velkou část dohromady a pak jsme schopni vidět celý svět, třeba neostře a neúplně, ale pravdivě. Hodinář jí ukazoval zachycená kolečka myšlenek, a s pomocí vytvořeného díla se dostávali hlouběji, za běžné hranice.
Lidé královně věřili. Ale práci hodináře si vykládali různě.
„Tak už mluv! Cestuješ s královnou časem? Kde máš svůj stroj? Nejsem tu dnes poprvé, ale nikde jsem ho neviděl!“
Hodinář věděl, že muž nemůže pravdu pochopit. Jeho mozaika byla chabá. Bledá. A chyběla v ní síť, kam myšlenky ukotvit.
Jak to jen bylo, všechno se točí v kruzích... další díl do své a královniny mozaiky. Nemohl ho najít.
„Tak mluv už!“ Muži docházela trpělivost, špička mečíku se nervózně komíhala před staříkovým hrdlem.
Tak úporně hledá to, co bych mu s radostí dal, jen kdyby to byl schopen přijmout.Tak úporně hledá, že raději zničí celý vesmír..., myslil si starý hodinář a potichu zasykl: „Silvere...“
Velká černá kočka proklouzla mezi mřížemi okna a s vřískotem skočila překvapenému muži na krk. Hodinář se vysmekl z provazu a těžkým, kameninovým hrncem, který právě na tuto chvíli čekal na polici po jeho pravé ruce, udeřil muže do hlavy.
„Jednou jsi dole, jednou nahoře. Tak jsi to říkal?“ mumlal k muži na zemi. Hledaná myšlenka vytryskla podruhé z prostoru: „Že se všechno pohybuje ve vlnách? Ach, ano... kmity kyvadel, pulzující život...“
A nad omráčeným mužem, uprostřed vlastní spíže se před hodinářem otevřel dosud neprozkoumaný prostor.
Místo – vykřičený dům
Téma – tancovat jde i se zlomenou nohou
Věta: Bylo to to nejošklivější dítě na světě.
Do posledního kousku
Bylo to to nejošklivější dítě na světě. Příroda ho pro život vybavila hrbolatou lebkou, zarostlým tělíčkem s kožní vyrážkou a směšně kratičkými nožičkami. Ale Viktor si z toho nic nedělal. Mohl sedět, ležet, koukat se na barevné tapety a hrát si stejně jako jiné děti. Každopádně nejšťastnější byl, když někde hrála hudba. To se obvykle tak rozajfroval, dokud mu nespadly plenkáče.
Netrpěl ani ve škole. Soucitné pohledy spolužáků a učitelů si vyložil tak, že lidé jsou v podstatě nešťastná stvoření. A to chtěl změnit.
Než stihl kdokoli co říct, představil se jako Viktor Yetti Malina. Posměváčkům přesvědčivě dokazoval, že prvobytně pospolná společnost byla ve skutečnosti mnohem dál než dnešní civilizace. Někdy na to potřeboval duchaplný dialog, někdy sonet a jindy ruce. Spolužáci si ho zamilovali. Taky proto, že dokázal obávanému učiteli matematiky nepozorovaně vytáhnout z kapsy zabavené mobilní aparáty, poněvadž jeho ruka byla tak chlupatá, že by ji učitel nerozeznal od své vlastní.
V osmnácti už bylo zřejmé, že tato vizáž není omyl, nýbrž záměr. Osrstění zhoustlo, na hlavě mu rašila beranice z tuhých černých vlasů už po dvou dnech od holení, rozrůstající se společenství bradavic jej pomalu a jistě přetvářelo v krokodýla, vyrážka se přejmenovala na lupénku a profil s orlím nosem ironicky doplnil ohryzek směle vystupující z tenkého krku jako stan zprostřed pustiny. Kluci jeho věku toužili po holkách a Viktor také toužil. Nesmírně toužil po piškotech, baletním dresu, hudbě, tanci a uznání.
Skoro už zapomněl svoje jméno, když na něj u talentovek přišla řada. Předcupital před komisi s pořadovým číslem na prsou a předvedl to nejvíc, co uměl. Stal se zázrak – jeho tanec se zájmem sledoval i nejstarší člen výběrové komise, jenž v ní zasedal už pětadvacátým rokem – Josefa Doubala bylo sice obtížné vynést i s vozíkem do třetího patra v budově bez výtahu, ovšem nikdo si z úcty k bývalému profesorovi nedovolil ho do komise nejmenovat, přestože o něm bylo známo, že všechna vystoupení prakticky prospí. Těsný trikot a tlumené světlo zářivek daly vyniknout nezvykle vyvinutému moudí mladého uchazeče v pohybu. Viktor dotančil a udýchaně se díval na komisi a komise se dívala na něj. Baletní umění je vizuálně strhující, nicméně vychází z předpokladu, že všichni tanečníci budou mít k dispozici jen dvě nohy. „Počkejte venku, pak vás zavoláme.“
Na chodbě mu to došlo – světlé gumičky růžových piškotů na pozadí jeho snědé kůže – jako Karkulčiny košíčky… Proč mi nekoupila černý? Říkal jsem jí to. A vzpomněl si na mámu, která teď určitě plete šálu a dívá se něco s Karlem Šípem. „Je nám líto… bla bla, přes Váš nesporný pohybový talent…bla…, nejste vhodný vizuální typ, který hledáme do našeho souboru.“ Tak zněl konečný verdikt poroty.
O několik let později dal výpověď v lyžařském centru, kde dělal instruktora. Monotónní přenášení váhy z levého boku na pravý a obráceně, což je tak jednoduchý úkon, že by ho zvládla i třínohá kočka bez výcviku, ho šíleně nudil. Služební mobil zahodil do škarpy a služební auto zanechal u nejbližší pumpy s adresou střediska. Důvodem k tomuhle zkratu byl letáček, který několik dní žmoulal srolovaný v peněžence: konkurz na tanečníky v nedalekém nočním klubu.
Právě si pudroval obličej před zrcadlem a chystal se na svůj výstup, když do zákulisí rázným kulhavým krokem nakráčel jeho bývalý nadřízený i s lyžařskou výbavou. „Tak ty si myslíš, že je v pořádku nechat celou skupinu platících klientů stát na vršku Lomnickýho štítu a ještě mě nechat hledat auto po celý vlasti?“ Pravačka zasáhla pravé oko, další ránu dostal do nosu, a když byl o něj přeražen mosazný věšák na kostýmy, odnesla to levá noha.
Teprve poté se objevili majitelé podniku i s ochrankou, aby ho zachránili. Borci zadrželi vetřelce a starší z bratrů si pohladil holou leb: „A co mí platící diváci? Takhle je mi ten hoch k ničemu.“
„Já publikum nezklamu. Chce to jenom pevnou dlahu.“ Viktor vytrhl exšéfovi černou lyžařskou hůl z pravé dlaně a druhou z levé, několikrát je těsně přitáhl z obou stran ke zlomené lýtkové kosti tmavě žlutým boa a vtrhl na pódium jako žíznivý tygr. Obecenstvo chtělo původně prchnout zděšením z toho druhu těla, které se jim chystalo ukázat v rouše Adamově, ovšem ze stejného důvodu zůstalo stát na místě. Všichni sledovali Viktorův výkon jako uhranutí až do posledního kousku textilu.
Postava: Zrzavá holka v růžových večerních šatech, Místo: Měsíc, Téma: Co se jednou stane, nemůže se změnit, Věta: Určitě lhala
Určitě lhala. Nebylo by to poprvé. To ty její oči mě vždycky přesvědčily. I teď vidím její tmavě modré oči s oranžovým nádechem těsně u zorniček.
Byli jsme na našem posledním plese. Sešla se tu snad polovina města. Za mnou se rozprostírala taneční hala plná hudby, hluku a tepla. Díval jsem se na ni z okna, stála sama venku před kašnou, obklopená jen večerním chladem a svými myšlenkami. I když neměla ráda růžovou barvu, její šaty se pod určitým úhlem světla růžově zableskly. Vlasy měla vyčesané do týlu. Přesně jak jsem jí jednou řekl, že se mi její lokny líbí.
Najednou si sundala střevíce, přehoupla se přes okraj kašny a začala se procházet ve vodě. Hladina jí sahala do půli stehen, ale bylo jí jedno, že je voda ledová a že si zmáčí šaty.
Obdivoval jsem tu její spontánnost. Nejednou se náhle zvedla ze židle se slovy, že si uděláme výlet do Jeseníků nebo na jih Moravy. Milovala přírodu a klid, který nenarušoval žádný hluk velkoměsta. Jednou přinesla domů šest štěňat, prý je našla opuštěné na kraji města. Posledně zase vylezla na nejvyšší strom v městském parku, chtěla vidět město z co největší výšky. Když lezla dolů, zlomila si nohu, ale ani to ji neodradilo od dalších vylomenin.
Určitě teď na mě myslela. U kašny jsme byli na první schůzce, měsíc tehdy zářil úplňkem. Léto bylo v plném proudu a ani přes noc se neochladilo. Chtěla si v kašně zchladit nohy. Přešla až k místu, kde se od hladiny odrážel měsíc a s okouzlujícím úsměvem mi oznámila, že stojí na Měsíci.
Bylo to naše místo.
Jenomže dneska nebyl úplněk. Srpek měsíce byl chovaný za mraky. Připomínal mi, že ty nádherné časy jsou nenávratně pryč. I ona si to uvědomovala. Vypadala ale, že se ze všech sil snaží měsíc přivolat. Jakoby jí mohl říct, že my dva ještě nejsme ztracení. Jenomže chvíle, kdy by si mohla stoupnout na měsíc jako dřív, už se nikdy nedočká.
Neviděla mě, stála ke mě otočená zády. Možná schválně, možná o mě nevěděla, to už se nedozvím.
Byla dokonalá. Přesně takovouhle dívku jsem si vždy přál a nakonec jsem se jí o dočkal.
Byla dokonalá, měla jen jednu chybu.
Lhala.
Postava: Sběratel panenek
Místo: Netradiční kadeřnictví
Téma: Lepší zemřít, než žít se špatnou reputací.
První věta: Už jsem vám vyprávěl, jak…
„Už jsem vám vyprávěl, jak jsem vyděsil k zbláznění sběratele panenek?“ zeptal se hlasitě Roman, když se rozsvítilo světýlko z právě spravené lampičky. Rozhlédl se dychtivě po celé ploše skladu a zamračil se, když spatřil pingpongové míčky, jak se rychle kutálejí schovat pod skříň s obřími krabicemi bloků, propisek, nůžek, lepicích pásek, připínáčků a kancelářských svorek. Náladu mu zvedl až nákladní vůz, který přivážel první posluchače.
„Je to zvláštní, ale tuhle příhodu jsme ještě vážně neslyšeli,“ zasmál se a plyšáci na klíče na jeho zádech nadšeně přikyvovali.
„Zas tolik jsem jich nevyprávěl,“ ušklíbl se Roman a posadil se na zem. Nenápadně si odkašlal, aby na sebe upoutal trochu víc pozornosti, jedinou plastovou rukou zakroužil v rameni a byl připraven.
***
Těsně po tom, co mě vyrobili jako jednoho z tisíců plastových modelů pro obchody se značkovým oblečením, přišla k nám do firmy šedivá kadeřnice. Upřímně, nechápal jsem, jak někdo s tak hrozně upravenýma vlasama může česat a stříhat někoho jinýho, ale budiž, později jsem pochopil. Řekla, že by ráda nějakou figurínu, kterou by postavila jen tak do rohu svýho kadeřnictví. Dodnes nevím, proč si nakonec vybrala mě, každopádně jsem se ocitl v krabici celej zasypanej polystyrenovýma kuličkama.
Bylo divný, že jsem se po otevření víka nemusel vůbec rozkoukávat. Protože i když byla v krabici tma jak v pytli, v jejím parádním a moderním – řečeno sarkasticky – kadeřnictví byla tma přinejmenším stejná.
Celkově to tam vypadalo jaksi ilegálně. Kolem všech stěn se povalovaly krabice jedna jako druhá roztrhaná a s červeným křížem na víku. Jedinej zdroj světla představovala zaprášená žárovka zavěšená uprostřed stropu.
Stařenka se ukázala méně chatrná, než jak jsem ji odhadoval na začátku. Bez potíží mě přenesla do rohu a postavila na jednu z krabic. Aby měla jistotu, že se nezřítím dolů, opřela mě o stěnu, načež spokojeně pokývala hlavou, usmála se a sedla za stůl, respektive za nerovnou dřevěnou desku přibitou na čtyřech různě dlouhých kůlech.
Až po půl hodině jsem zjistil, kde se vlastně nachází dveře, protože v šeru dokonale splývaly s dřevěnými stěnami a byla z nich vidět jen ušmudlaná a ohmataná klika. Dovnitř vstoupil malej a buclatej mužíček. Po prvním zhlédnutí jsem ho tipnul na pětatřicet, po bližším prohlédnutí jsem svůj odhad změnil na pětačtyřicet. Potácel se jako by měl po flámu a bojoval s příšernou kocovinou. Z přehnaně dlouhých rukávů mu čouhaly jen konečky prstů a nohavice měl zase tak krátký, že kdyby nebyla zima, ale léto, myslel bych si, že si omylem objednal o pár čísel větší kraťasy.
Ale přesto, jak podivně vypadal, nejdůležitější bylo, co nesl pod paží. Dlouho jsem na tu krabici zíral, než jsem pochopil, že v ní vězní moji vzdálenou sestřenici – přes půl metru vysokou panenku s hřívou rezatých vlasů.
Najednou ten chlápek zakřičel: „Brej den!“
Kdybych už v tu chvíli byl živej, vyskočil bych z kůže. Podivínův hlas mi připomínal skřípání křídou po tabuli.
Šel za kadeřnicí, vytáhl panenku z krabice a opatrně ji položil na rovnější půlku stolu. Moje nová majitelka zvedla hlavu, s lhostejným výrazem ho očima přejela od hlavy až k patě a vzala panenku do ruky.
„Jako vždy?“ zeptala se bez zájmu a s absencí jakékoli intonace.
„Jako vždy, jako vždycky dycinky,“ odpověděl chlap, ale tím neskončil. „Víte, vono se to dneska sice má ňáko jinak, ale já rutinu měnit nehodlám. Dodavači si už halt zvyknuli na ňákej standard, že jo, tak se to musí dodržovat.“
Kadeřnice ani nezvedla hlavu. Vytáhla z kapsy hřeben, kterýmu už nezbývala ani půlka z původního počtu zubů a nechala ho, aby se zakousl do umělotiny panenčiných vlasů. A podivín pořád mlel tu svou.
„Představte si, že sem se dneska procházel tou naší uličkou, co tam dou kšeftíky jako po másle a ňákej mladíček nevychovanej a neznalej tam prodával blondýnky!“ Rozhořčeně praštil pěstí do stolu a to tak prudce, že jsem se až divil, že se stolek nesložil.
„Tak du za nim,“ pokračoval a mnul si naraženou ruku, „a povidám mu, ať vodpráskne s blondýnkama do jiný uličky, že mi tady vystraží zrzákovský prodavače. A sama víte, že ty zrzky sou prostě nejlepšější.“
Mezi jeho řečí, kdy jsem sledoval, jak jeho malý černý očka kmitají po krabicích u stěn, se kadeřnici podařilo nemožné. Asi čekáte, že řeknu, že se z panenky stala barbie, ale to máte smůlu. Ona jenom vylámala chudáčkovi Hřebínkovi všechny zbylý zuby. Zamotaly se panence krásně do vlasů a čouhaly ven, až její hlava připomínala vypelichanýho ježka. Teda, vzhledem k velikosti zubů, bych ji měl přirovnat spíš k vypelichanýmu dikobrazovi.
„Pane sběrateli, dnes máte štěstí. Tyhle zuby jsou prvotřídní,“ usmála se na mužíčka kadeřnice.
Sběrateli panenek, jak jsem pochopil jeho povolání, se rozzářila očka, vzal panenku do náruče, chvíli ji choval jako miminko a pak ji zvedl nad hlavu. Začal se s ní točit a při osmé otočce se mu podařilo strefit žárovku. Ozvalo se ostré prasknutí a všechno kolem se ponořilo do naprosté tmy. Místností se začal šířit puch spálenýho plastu a v další vteřině do mě narazilo sto dvacet kilo a shodilo mě z krabic – naštěstí na měkké břicho sběratele.
Asi minutu bylo ticho. Pak se ozvalo škrtnutí sirkou a já se ocitl podivnému sběrateli tváří v tvář. Těch pět sekund světla hořící sirky následně obsáhlo celý sled událostí.
Jakmile sběratel spatřil mou tvář, dal se do křiku.
„Panenka velikosti člověka? To je můj konec, end, šlus! Reputace je na nule!“
A ač se to může zdát neuvěřitelné, v mžiku mě ze sebe shodil, vyskočil na nohy, zvedl hlavu a sáhl nad sebe po žárovce. V té chvíli zhasla sirka, místnost pohltila tma a v ní se zableskly jiskřičky. Další sirka tentokrát zapálila svíčku a já si mohl pod nepříjemným úhlem prohlédnout tu spoušť.
Krabice, na kterých jsem stál, ležely převrácené v rohu, stůl se rozpadl, z panenky zbyl rozteklý kus plastu a vedle něj ležel sběratel. Myslel jsem, že je po něm, ale on se bez potíží zvedl a podíval se na světlo svíčky.
V jeho očích jsem spatřil něco podivného a brzy jsem i pochopil co. Šílenství.
Když se na mě podíval, srazil ho na kolena hlasitý výbuch smíchu. Začal se válet po zemi, držel se za břicho a brečel smíchy. Kadeřnice se zděšeným výrazem ve tváři vytáhla mobil – takovou tu starou cihličku – a zavolala sanitku. Celou dobu, co mluvila s dispečerkou, mocně gestikulovala rukama a pořád breptala něco o zásahu elektrickým proudem.
***
Roman se odmlčel. Během jeho vyprávění se k němu přiblížila skoro polovina věcí ve skladu, aby se o podivném sběrateli dozvěděla co nejvíc.
„A jak to dopadlo?“ zeptal se netrpělivý pingpongový míček, který se právě vykutálel z pod skříně.
„No jak,“ ušklíbl se Roman. „Ten chlápek se po zásahu proudem prostě zbláznil. Podle mě to ale udělal schválně, že šáhnul na tu žárovku. Protože co jsem pochytil z řeči kadeřnice, tak ten sběratel prostě nemohl vystát myšlenku, že někdo sbírá větší panenky než on.“
„Ale vždyť to nedává smysl,“ ohradil se robot na baterky. „Ty přece nejsi panenka, tak co vyšiloval?“
„No, on už byl trošku šílenej hned na začátku. Takže se ani nedivím, že si mě spletl s panenkou. Prostě nedokázal žít s pocitem, že je ve sbírání panenek někdo lepší než on.“
„Reputace nade vše, že?“ vylezla z krabice postavička Pepka námořníka.
„Tak tak,“ přikývl Roman a usmál se.
„Tak víš co?“ ušklíbl se Pepek a zatnul svaly. „Radši už dál nevyprávěj, ať si nezkazíš svoji reputaci.“
o psaní jinak...
Místo: kostel
Téma: Vzpomínky jsou někdy živější než přítomnost.
První věta: Nejsme tu sami.
Rival?
„Nejsme tu sami," upozornila ho přítelkyně. Matěj se podíval kolem. Skutečně. Nedaleko stál podivný týpek a se zaujetím je pozoroval.
„Pojď, radši půjdem ke mě," reagoval pohotově Matěj a jeho dívka souhlasila. U něj doma strávili velmi příjemný večer, jenž se nikomu z nich nechtělo ukončovat.
Matěj se rozhlédl kolem sebe. Byl v prázdném kostele. Chvíli jen tak zmateně koukal. Potom si uvědomil, co se stalo. Na pár minut se ponořil do vzpomínek na Alenu.
- Byl to vážně úžasný večer, zasnil se.
Ale pak mu na mysl přicházely další a další - ne už tak krásné - myšlenky.
Alena byla fakt skvělá. Měla pro mě pochopení i tehdy, kdy jsem dlouhé hodiny vyprávěl o svém největším koníčku - šachách. Jenže, … pak přišel ten den. Vracel jsem se z šachistického kroužku jako vždycky a kousek od domu jsem uviděl Alenu. Byla s nějakým mládencem. Podle vzhledu nejspíš učitel. A náhle jsem si všiml toho nejdůležitějšího. Stáli na rohu tak, aby je nikdo nerušil a on ji objímal. Skoro by se dalo říct, že ji držel v náručí. Začal jsem žárlit.
- Proč mi Alena neřekla, že má někoho jiného?!
Zkrátka odmítl jsem s ní mluvit. Dělal jsem, že přestala existovat.
Týden.
Čtrnáct dní.
Potom za mnou přišla a donutila mě si o tom promluvit. Na rovinu.
Zlobila se, protože ve své naštvanosti jsem udělal jejímu novému příteli několik podrazů a na některé z nich doplatila i ona.
„Proč jsi to všechno dělal? Vždyť jsem to odnesla i já. To jsi chtěl?“ vyjela.
„Ne, ale ten tvůj učitel … Prostě jsem myslel, že chodíme spolu a pak tě vidím s někým jiným.“
Spustil jsem o překot.
„No jo,“ povzdechla si už o poznání klidnějším tónem, „málem jsem zapomněla, jak dokážeš žárlit.“
„A jen pro tvou informaci. Žárlil jsi úplně zbytečně. Jirka je můj dlouholetý kamarád a to odpoledne jsem se dozvěděla … hodně smutnou zprávu a on mě utěšoval,“ dodala na vysvětlenou.
Zastyděl jsem se. Připadal jsem si nevýslovně trapně, jak hloupě jsem se k ní choval. Vehementně jsem se omlouval, ale příliš mi to nepomohlo. Alena totiž mnohem víc věří činům, než slovům. Teprve tak po týdnu jsem měl stoprocentní jistotu, že mi odpustila.
„Chystáte se tady spát nebo co?“ vytrhl Matěje z úvah něčí netrpělivý hlas. Matěj se otočil. Jen asi metr od něj stál jakýsi pán. Jeho výraz prozrazoval, že nemá zrovna nejlepší náladu. Matěj nechápal, co tady dělá. Potom se zorientoval. Ten člověk to tu měl zřejmě na starost.
„Ne. Vlastně už jsem na odchodu,“ odpověděl šachista.
Na důkaz svých slov se zvedl a odešel.
Postava: Ztracený turista, Místo: Tělocvična, Téma: Čím víc věcí se změní, tím víc jich zůstává stejných. První věta: Bylo to ve středu.
Bylo to ve středu....
téma: Pochyby jsou začátkem, ne koncem moudrosti.
místo: Oslava narozenin
postava: Bývalý vysoce postavený policista
-
"Jsem člověk, kterému můžete stoprocentně věřit." řekl vyplašený muž.
Krokové kolo v hodinovém strojku se posunulo o jeden zub. V míse punče tály kostky ledu.
"Vážně." naléhal vyplašený muž.
Tik.
Tak.
Muž v obleku dal pistoli dolů.
"Mluvte." řekl.
Vzduch byl jako kynuté těsto. Všem přítomným se lepil na patro. Jak ho dýchali syrové, bylo jim nevolno.
Vyplašený muž stál uprostřed místnosti a snažil se přimět svá kolena, aby se přestala třást. Gumička z legrační čepičky se mu obtiskávala na bradě. Po spáncích mu stékal v proužcích pot. Ohlédl se po ostatních. Ti mlčeli. Průvan sfoukal svíčky na dortu.
"Já za nic nemůžu." řekl vyplašený muž.
"Žena Alfreda Hoyla, Molly, to ona to tam měla přinést. Do klubu. Jenže se po ní slehla zem."
Muž v obleku si začal loupat banán. Zbraň položil na stolek. Ozdobená mrtvolka kraba ležícího na podnosu uprostřed přestala přitahovat většinu pozornosti.
"Zajímavé." řekl.
Vzpomněl si přitom na tu pidlookou blbku, kterou si Alfred Hoyl nastěhoval k sobě do domu na Folsquare.
Zřejmě nebyla tak úplně blbá. Oči někdy lžou.
"Bylo to smluvené na pátou." řekl vyplašený muž.
"Takže jste tam byl?"
"Měl jsem jenom počkat v autě před klubem na bílý ford."
"Kdo vám to nařídil?"
"Larry."
"A dál?"
"Žádný bílý ford nikdy nepřijel."
Muž v obleku chodil po místnosti.
Zazněl výstřel a poplašil všechny hosty.
Muž si všiml kulatého otvoru v okenní tabuli, potom až krve, která nasákala do kapesníku poskládaného v kapse svého obleku.
*
Obraz se zamlžil ve stejný okamžik, kdy muži došly bankovky. Vstal a sundal si z klopy obleku svůj policejní odznak.
"Nejezděte," řekla věštkyně.
Muž v obleku se usmál.
hl. postava - vodník s hydrofobií, místo - zvláštní dostihy, téma - kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp, první věta - nejsme tu sami
„Nejsme tu sami.“, zasmál se „Mohl by slyšet, jak ho pomlouváme, tak se trochu kroť. Nebo kdokoli z nich – z těch ostatních. A pak by pomluvili oni nás a k čemu by to bylo…“ „Nemůžu si pomoct, ale vodník s hydrofobií je přeci debil.“
Sešli se tam všichni – obtloustlý vegetarián, chytrý psychiatr, vodník s hydrofobií, vousem zarostlá žena, zdrogovaný metalový zpěvák, zapomnětlivý novinář a prodavač kleptoman. Sešli se v její hlavě. Někomu tam bylo útulno někomu ne. Rozhodně měli všichni určitě něco lepšího na práci, ale v hloubi duše chtěl každý z nich přeci jen vyhrát.
Z počátku všichni předstírali, jak moc jim je to jedno a, že jsou „cool“. Jenom tady tu trapárnu prosedí a půjdou si zas po svých, a co je komu do toho, kdo z nich bude hlavní postava. Jak čas ubíhal a oni tam byli pořád všichni zavření, začínali být víc a víc nervózní a přirozená rivalita se projevila. „Nejsem tady přeci proto, abych skončil nakonec jen jako vedlejší postava. To by bylo moje další životní psychické selhání!“ prohlásil chytrý psychiatr a složil hlavu do dlaní. „Pane bóže, tady to zas někdo prožívá.“, zasmál se zapomnětlivý novinář a šťouchl do kámoše – obtloustlého vegetariána. Zachichotali se spolu (pěkně po chlapsku) a dál si něco šeptali a pokukovali po ostatních. Každou hodinou napětí rostlo a ambice zprvu lhostejných jednotlivců houstly. „Nesnáším ty ambiciózní lidi,“pronesl vodník z hydrofobií jen tak do davu. „Pořád se za něčím hnát. Být ve všem první… Pozitivní myšlení- heslo současnosti: Mysli na něco a ono se to splní. Proč se prostě neuklidnit a nesmířit se s tím, že nemusím chtít vyhrát a prostě nesoutěžit.“ „Tak můžeš jít přece pryč.“, pobídl vodníka zapomnětlivý novinář a obtloustlý vegetarián se zasmál. Vodník s hydrofobií však neodešel. Jen se zatetelil na židli a sklopil oči do svého papíru se vstupními údaji.
Situace vygradovala nakonec natolik, že se například vousem zarostlá žena začala rozcvičovat a protahovat, jako před aerobikem nebo před soubojem. Chytrý psychiatr se rozhodl vypít mnoho litrů vody a hlavně hodně dýchat. Zdrogovaný metalový zpěvák zpíval a věděl, že vyhraje nebo mu to jako jedinému v místnosti (hlavě) bylo opravdu jedno. Zapomnětlivý novinář a obtloustlý vegetarián čím dál tím víc nervózně tlachali a naschvál hlasitě pomlouvali ostatní. Předstírali, že jim je to jedno, ale v očích jim svítili jiskry soutěživosti a oba věděli, že se zasmějí, když vyhraje někdo z ostatních, ale co když vyhraje jeden z nich? Vodník s hydrofobií chtěl s nimi taky tlachat, ale už radši uraženě mlčel. Byl naštvaný a rozhodně chtěl vyhrát, ale vůbec si nevěřil. Prodavač kleptoman se procházel po místnosti a prohlížel si ostatní. Věděl, že tady nemůže nic prodat ani ukrást.
Začal výběr. Všichni se seřadili. Museli přijít postupně před publikum představit se a popsat svůj charakter. Ozval se hlas v hlavě: „Začíná výběr hlavní postavy pro moji povídku. Všechny postavy byly vygenerovány počítačovým programem „Povídkář“.“ Všichni soutěžící se zmateně podívali jeden po druhém. Moc to nepochopili a cítili se nepříjemně. Někomu z toho přešel mráz po zádech a někomu naskočila husí kůže. „Vygenerované postavy? To zní, jako kdybychom nebyli skuteční.“ pomysleli si. „Protože jsem příšerně nerozhodná,“ pokračoval hlas. „Vybrala jsem několik postav a všechny se mi musí ukázat.“
Všichni byli hodnoceni porotou. Každý máme v sobě několik osobností, tak i ona dovedla ve svojí hlavě vytvořit několikačlennou výběrovou porotu. Jak se všichni chodili předvádět a ukazovat, rozšířilo se i publikum, které povzbuzovalo, komandovalo a i se vysmívalo. Někteří z publika měli na hlavách klobouky a nakonec se rozhodlo, že si budou vsázet na jednotlivé hráče.
„Jsem vousem zarostlá žena,“ řekla, „místo děje bude venkovská konírna, tématem mojí story je poučka: nejtemnější je dům před úsvitem a první věta,“ zasmála se, „co je to za divný zvuk! Vidíte, to by mohl bejt přece horor. Napínák, kde já budu buď zabitá, nebo zabiják. No, neni to dobry?“ ušklíbla se pod vousy. Porota nebyla moc nadšená a tak chodil jeden po druhém a popisoval svůj potenciál. V publiku panovalo napětí a sázky se zvyšovaly. „Takže zapomnětlivý novinář, jako jo – a teď si představte: hudebniny!“ bílý chrup se mu zaleskl. Mrkl na obtloustlého vegetariána a ten mu ukázal palce nahoru… „Jsem chytrý psychiatr. Místem děje by byla zamčená škola. Tématem,“ napil se, „krásné věci nejsou nikdy perfektní. První věta: říkejte mi. Například,“ usmál se, „říkejte mi o svých problémech a nemocech! Jsem přeci psychiatr.“ „I can't remember anything. Can't tell if this is true or dream. Deep down inside I feel to scream! This terrible silence stops me.“ Zapěl zdrogovaný metalový zpěvák Metallicu a odešel. Pomalu přišel vodník s hydrofobií. Tvářil se znuděně. „Musím se přiznat, že nevím moc, proč tu jsem a předem se omlouvám. Vlastně nechci vůbec soutěžit, přeju to všem ostatním mnohem víc než sobě! Ale tak to řeknu no.“, podíval se do země s pocitem, že ho všichni zas pomlouvají. „Jsem vodník s hydrofobií. Tématem je: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. První věta zní: Nejsme tu sami. A místem děje by byly zvláštní dostihy.“ Nastalo ticho. Nejdřív to všem nedošlo, ale pak si to uvědomili úplně všichni. Bylo to jasné – on je vítěz! Místo, kde se nacházeli, se přeci dočista proměnilo v dostihy a první věta, kterou pronesl zapomnětlivý novinář obtloustlému vegetariánovi, byla rovněž nepopřitelná. „Páni!“, pomyslel si vodník s hydrofobií, „konečně jsem něco vyhrál!“ a smál se a smál se pořádně, snad nejvíc ze všech (jim už do smíchu nebylo) a možná i nejvíc ve svém životě a pak najednou zmizel. I porota zmizela. Zbyly jen vedlejší postavy a hlava, která si právě uvědomila, že ona je vodník s hydrofobií. Ona – neboli já, je člověk, který chce v hloubi duše vyhrát a přitom nesnáší soutěže a soutěživost.
Postupně se všichni vraceli domů, trochu sklesle, že na ně zbyly jen role vedlejších postav. A já si uvědomila, kdo jsou oni. Obtloustlý vegetarián je můj šéf z práci, který mi už dluží plno peněz. Vousem zarostlá žena je mladá učitelka, která mě před lety učila statiku a byla moc hezká. Chytrý psychiatr je můj kamarád, který na otázku - proč si šel zrovna na psychiatrii – odpověděl: Jak já bych mohl operovat – s těmahle rukama?! Zdrogovaný metalový zpěvák je někdo, kdo mě kdysi chtěl políbit v opilosti. Zapomnětlivý novinář je kamarád mého šéfa z práce a prodavače kleptomana ještě neznám.
Nikdo nelitoval toho, že zemřel.
Dívka s rezavými vlasy v růžových večerních šatech.
Zřídka kdy se vyplatí říkat vše.
Vinný sklípek
povídka z konce ranného středověku a po vyhlazení templářských řádu - 1314
Karafa pro Hildegardu
Nikdo nelitoval toho, že zemřel. Kletba se naplnila beze zbytku. Prokletý padl do chřtánu ďáblovým služebníkům.
Píše se rok 1314. Čas, v kterém si každý zvykl pohlédnout zblízka do tváře smrti. Tentokrát
svou daň zaplatil i francouzský král – Filip IV., zvaný Sličný, spíše Ukrutný. Ještě nezaschla krev na jeho rukou od vyhlazení posledního templáře, který ho na hranici proklel, a už si ho spravedlnost našla.
Posel předal Jindřichu z Lipé zapečetěnou listinu. Čeká mě vzácná návštěva, zítra přijede moje
sestřenka, ač starší o 2 roky, byla mi v dětství vyrovnanou společnicí při hrách v polské Žitavě, i zde na Moravě. Teď už bezmála 20 let obléklala řeholní šat. Poslední léta se stará o novicky v Loutském klášteře u Zlína. U Anežky je to přirozené poslání být abatyší. Je ctnostná
a po té, co se v rozpuku svého mládí zklamala ve své lásce, bylo zasvěcení Kristu jediná volba.
Před čejkovickým zámkem zastavil kočár a panoš ohlásil moravskému markrabímu příjezd abatyše. Jindřich z Lipé s upřímnou radostí přivítal Anežku. V hodovním salónku ji k sobě bratrsky přitiskl a jen krátce zalitoval, že takto vznešená žena, se s rozpaky tomu uvítání brání, přestože se jí těchto dotyků jistě tolik nedostávalo.
„Vítej Anežko“, podal ji pohár vína a nedočkavě čekal na příčinu její návštěvy.
„ Tak milé přivítání jsem nečekala a já od tebe čekám jen pomoc. Vidím, Jindřichu, že se ti daří velmi dobře, ze všech stran na tebe slyším chválu, ve věcech správních ti Morava kvete pod rukama, v bojích jsi udatný vojevůdce s největší hotovostí, neváháš bránit s nasazením života českého krále, ctíš jeho rozhodnutí a nebojíš se vznést i své požadavky. Za to tě král Václav odměnil touto bohatou templářskou komendou s největším vinařstvím v kraji. Doufám, že i na dále tě po cestách budou provázet mé modlitby.“
„A ta pomoc?“ nedočkavě Jindřich zkrátil úvodní řeč.
Mám v klášteře jednu dívku- sirotka, je pozoruhodná svoji čistotou a zároveň i odvážnou vzpupností. Stojí na křižovatce, ale už se rozhodla a já její přání respektuji. Nechce složit řeholní slib a nechce se stát nevěstou Kristovou, ač ostatní dívky v ledasčem převyšuje. Musím se přiznat, že vstoupila do mého srdce a já nevím, kam ji poslat, aby její bystrost a zvídavost nezapadly, spíše naopak, aby se rozvinuly správným směrem. Jmenuje se Hildegarda a bude
jí 18. Vím, že u tebe ji tak zcela neztratím, a že bude v dobrých rukách. Jsi ve službách krále a budeš na ni mít jen málo času, poslala bych s ní, smím-li, komornou Ulriku. Je spolehlivá a bude jí ku prospěchu. I zde ve vesnici i farním společenství znám spoustu žen, které ji mohou být důvěrnicí, však jsme zde strávili spoustu radostných chvil a tvůj zámek s trvzí je veliký.“
Jindřich se dlouho nerozmýšlel.
„Pokud jen takto málo pro tebe mohu udělat, bude mi ctí, tvou svěřenkyni i s její komornou přijmout“
Na zítří odpoledne přijela. Když ji ohlásili, vstoupila do přijímacího salónku a sluneční paprsky,
které se prodraly okenní mozaikou, jí padly do vlasů. Pan z Lipé znejistěl, kdyby mu sestřenka nenahlásila její návštěvu, myslel by si, že vidí anděla se sluncem ve vlasech. Dívka se zrzavými vlasy v růžových večerních šatech, dívčí naivita s připravovanou ženskou krásou s oblými křivkami. Ty růžové šaty jsou pro ni příliš dětské a přezdobené, více by ji sedly nachové, barva královského dvora, barva přepychu a dokonalosti. Je prý po matce šlechtična, byl by jí hoden
královský nach, jednou ji takové koupím. Teď se pousmála a vrátila Jindřicha do přítomnosti.
„Budu velmi rád, když se zde budeš cítit dobře a neodmítneš po cestě slavnostní večeři“ dal pokyn sluhovi do kuchyně, aby přinesli koroptví menu s nádivkou, lehké víno, sýry a spoustu ovoce. Hildegarda se nestačila divit, jak rytířsky se jí pan z Lipé ujal a jak velkolepou hostinu na její počest nechal připravit. Tu noc šla spát s tím, že ačkoliv se před ní otevřel světský život s požitkářstvím a radostnou libovůlí, nenechá dopustit na učení Anežky, a že si v srdci ponese moudrou výchovu abatyše – Matky představené a dobrého ducha loutského kláštera.
Dny utíkaly a Hildegardě se v Čejkovicích opravdu líbilo, nejčastěji byla v knihovně, v kapličce, či v kuchyni vedla rozpravy s Ulrikou a Hedou, mnohdy si odskočila na faru ke služebné Aničce. Nejčastěji byla však v zahradách u zámku, pěstovala bylinky a pročítala deník, který měla v truhle od své babičky – léčitelky. Jednou ji při práci sledoval Jindřich, vyšel k ní na zahradu.
„Hildegardo, jsi tu už půl roku a já se tě ještě nezeptal. Teď, když tě vidím v zahradě s bylinkami, asi nebude náhoda, že se jmenuješ jako sv. abatyše Hildegarda z Biegenu?“
Ano, pokřtili mne podle této světice. Moje babička žila v Německu a léčila se u ní, hodně jí pomohla od bolesti při revmatických obtížích, sblížily se. Sv. Hildegarda jí svěřila své tajemství, že má vidění, v kterých ji Bůh radí, jak léčit nemoci v celé jejich celistvosti, jejich příčiny, bylinkami, pouštěním žilou či lázněmi a teplými kameny. Bůh ji dal přesné receptury, který ji její písař v klášteře pomáhal zaznamenat. Takto napsala spoustu moudrých knih. O radu ji žádali králové, arcibiskupové, vojevůdci i prostý vesnický lid. Byla tu pro všechny a všemi uctívaná.“
„Myslel jsem si to“ poodhalila roušku jeho domněnek.
„Ty znáš, pane víno z hroznů, já znám i petrželové víno od sv.Hildegardy, tak, jak mi to babička v deníku zanechala a předala“.
A takto spolu Hildegarda s Jindřichem rozmlouvali. Jindy ji pozval do vinných sklípků. Vyprávěl jí o templářských podzemních chodbách o báchorkách i legendách, které jsou opředeny mýty o ukrytých pokladech, které se nikdy nenašly. Moravské podzemí je tak rozsáhlé a spletité, že vede až do Vídně či na Slovensko. Pan z Lipé je však rytíř ve službách krále Václava a ví, co všechno může této mladé dívce říct, nikdy by neprozradil tajné úmluvy z válečných jednání, či místo uložení skutečného svatého grálu – kalichu se smaragdy s krví Kristovou a církevní relikvie. Ty budou nejspíš v Anglii, nebo ve Španělsku. Z Francie chodí zvěsti, že i na Moravě, když templáři doprovázeli poutníky do Svaté země mohli něco zanechat. Kdo ví, s čím chce přijet zítra francouzský král, chce prý jednat o územních nárocích a pravděpodobně mu došly peníze, o které mne bude jistě žádat, církev mu už nepůjčí a jeho válečné boje vše spotřebují. Je to špatný finanční úředník, od templářů by se mohl učit bankovnictví.
Po uvítací hostině, seděli ve sklípku a popíjeli bariková vína. Filip IV. byl zábavný společník, kupodivu nežádal o finanční výpomoc. Jednal o mírové petici a měl velký zájem o koupi území v Poddyjí, Morava ho přitahovala jako magnet, a Jindřich stále nevěděl, kam tím směřuje.
Ten večer se stalo, že jeden sklepní mistr onemocněl a druhý nestačil obsluhovat pány. A tak se Hildegarda nabídla a pomáhala nosit karafy, Filip IV. z ní nemohl spustit oči a občas ji přizval, aby přisedla a vypila s nimi pohár, oba páni hodně pili a když je Hildegarda viděla v tomto zahanbení, a že dnes již nic rozumného nedohodnou, nechala přivést jejich koně, aby je panoši nemuseli odnést na lože. Hlavně Jindřich ji zklamal, že ztratil sebekontrolu. Ale nesoudila ho, natolik si vážila jeho ctností.
Vzpomněla si, jak s ním jednou v tomto sklepě seděla nad vínem.
Tehdy se jí zeptal.
„Hildegardo, řekni mi, chceš-li, proč jsi tehdy nechtěla vstoupit do řádu?“ myslím, že to pochopím.
„Nejsem hodna nosit řeholní šat. Jak víš, mým vzorem je sv. Hildegarda, musela bych se pořád srovnávat s její dokonalostí, nedorostla jsem této poctě. A navíc je tu i něco, co nevíš. Občas k nám na tvrz přijedou mladí rytíři z Prahy, prý již od svých 9 let pobývali v královském dvoře a učili se jezdit na koni s kuší, střílet, šermovat a samozřejmě se učily i rytířsky chovat. Říká se jim mladí Orlíci, tuto výuku založil král Přemysl Otakar II. Mezi nimi je i jeden, který se mi dvoří
a který opětuje moje úsměvy. Baví mne s ním rozmlouvat, flirtovat a svádět ho. Když odjedou, baví mne i laškováním s mladým podkoním Josefem, je tak veselý a vtipný, být v jeho přítomnosti je radost. A když kolem projede družina jezdců s korouhví a chtějí si u nás odpočinout, i ti se po mne dívají a já očima hledám toho nejpřitažlivějšího.
Taková jsem já , skutečná“
„Nemáš se za co stydět Hildegardo, jsi mladá a krásná, tomu, co popisuješ se nebraň, je to přirozené, není třeba sám sebe odsuzovat. Krásné ženy mají se svou krásou problémy a vidím, že ty jsi se rozhodla správně, že nejsi v klášteře. Jistě je pro tebe lépe žít světským životem a přidržet se morálních zásad, ale zatím jsi velmi mladá a jen sama sebe poznáváš.Věřím ti a rozumím ti. Ani já jsem v mládí nebyl jinačí“.
Jak mi byl tehdy blízký, jako milující otec, kterého jsem nepoznala. Nemám právo ho soudit ani teď v jeho úpadku.
Panoš mu pomohl do sedla a odjeli.
Hildegarda ještě uklízela sklenice, vzala si klíče od sklepmistra a když chtěla pozhasínat louče, objevil se v chodbě stín jezdce. Zmizel v boční uličce a pokračoval dál. „Kdo je tam?“ osiřela a její otázka se ztratila v chodbách. Zamčela dveře, vzala louč a pokračovala za jezdcem, hlavní chodby znala i v přítmí. Jen ta podivná kyselá chuť vína a tajemno. Dusot koní ustal, běžela dál, ale nevěděla kam, do ticha se běžet nedá, buď pronásleduješ světlo, stín, nebo zvuk. Ale tady nic nebylo. A přece – dech. Někdo jí dýchl na záda a mužská ruka jí zakryla tvář. „Tak zrzko, ty mne dovedeš k pokladu, říkala jsi přece při víně, že ho zde máte“, přitáhl si ji před sebe do sedla, vytrhl louč ze zdi a pobídl koně. Hildegarda strnula, jak je možný, že se udrží v sedle, svou opilost jistě jen předstíral, nebo vydrží víc než Jindřich, …..Ukrutný, Prokletý a Zákeřný.
Nezřídka se vyplatí říkat vše. Začala se obviňovat, že mluvila, ale je to jinak, než si myslí. Poklad, který tu máme nikdy tenhle hledač zlata nepochopí, je se mnou zle. A je to daleko. Možná 7 , 10 mil s týmto netvorem, který mě stejně na konci zabije nebo znásilní. Nemám na vybranou. Nikoho se nedovolám, jen své světice, budu ji celou cestu volat, ať o mě rozhodnou nebesa. Utrhnul jí sponu u šatů a jeho ruka zabloudila k ňadrům, odtáhla se s odporem a pobídla koně k rychlejší jízdě, ať už to má za sebou. Náhle to místo poznala, je to už jen kousek k vedlejší chodbě k nadzemnímu východu k zámečku Holíč. Místo pokladu musí být někde tady, v cihlovém výklenku je karafa s vínem, pro občerstvení rytířům na cestách a dva metry od výklenku prohlubeň pro dvě fingovaná dřevěná dvířka, která nikam nevedou, jen k tomu pokladu.
„Tady to je“ hlesla, „za těmi dvířky“.
Mečem je rozetnul a uviděl dvě kamnenné desky. „Co to má znamenat?“ supěl.
Poklad, který hledáš to není, poklad nemusí být vždy jen zlato, smaragdy a diamanty. Poklad, který tu máme je Archa úmluvy – kopie dvou kamenných desek, které byly od Boha na hoře Sínaj předány Mojžíšovi. Filipa IV. popadl vztek, chytl ji pod krkem, a pak mu zrak padl na vitrínu z karafou vína - „áá Karafa pro Hildegardu, vzal ji, urazil o stěnu hrdlo, zvedl dívce nachové šaty, a ostrým hrdlem ji vyryl svůj monogram do boku. Bílá kůže se začala barvit krví a stékala Hildegardě po stehně, až udělala na zemi mezi dvěmi kamenými deskami louži. Král běsnil, přehodil ji přes koně, a když chtěl pokračovat v podepisování zmrtvěla mu ruka. Tak tak, že se
dostal na koně. Přepadl přes dívku zasažen mozkovou mrtvicí a jeho kůň našel sám cestu k Holíči, kde tuto zkrvavenou dvojici nad ránem našli sedláci ze statku. Král byl mrtev, tak, jak na hranici předpověděl poslední templář, a Hildegarda ztratila spoustu krve, ale ze mdlob se probrala. Vlastně ji ten padouch jen pustil žilou, tmavá krev odtekla a zbylo jen to dobré. Na sedle byl královský erb z kovu, který ji pomohl hlubokou ránu zastavit. Její světice při ní stála a připravila ji další poslání, které ještě měla zde na zemi vykonat.
Jako poděkování za Vaše hlasování v této anketě bych Vám chtěl nabídnout exkluzivní slevu 1000 Kč pro první dva přihlášené na listopadový víkendový kurz Povídka. Více informací zde: http://www.renenekuda.cz/kurzy-tvurciho-psani/
Kód: RNSP1000 (uveďto ho do zprávy v přihlašovacím formuláři)
Šárce upřímně gratuluji a poprosím ji, aby si vybrala víkendový kurz a poslala mi co nejdříve zprávu.