Hovězí vývar na dvojku...

williwilli Komentářů: 521
upraveno 18. leden 2014 v Povídkář
Tak do třetice a zvonec a konec. Dal jsem si závazek, že napíšu něco na všechny tři návrhy z Povídkáře, které jsem si vygeneroval. Až teprve pak sem zkusím dát něco svého od začátku až do konce. Tohle téma mi původně přišlo jako nejjednodušší, ale opak je pravdou. Buď mi dochází inspirace, nebo jsem to hrubě podcenil.

Nicméně, v životě není vždy všechno tak, jak bychom si přáli a je třeba pracovat s lidmi takovými, jací jsou. I s kuchaři...

--------------------------------------------------------------------------------------------

Co kdyby vaše nová postava byla: Šéfkuchař, který přichází o chuť

Co kdyby se příběh odehrával na tomto místě: Rozbitý výtah

Co kdyby vaše vyprávění pojednávalo o: Lepší zemřít, než žít se špatnou reputací.

Co kdyby váš text začínal větou: Nikdo nelitoval toho, že zemřel – kromě mě.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Nikdo nelitoval toho, že zemřel – kromě mě. Alespoň to tenkrát na první pohled takhle vypadalo. Ale uvnitř duše nám schází všem.

Byl to malý, kulatý mužík s holou hlavou. A taky to byl pěkný vztekloun. Já ho měl svým způsobem rád, protože přesně odpovídal tomu, jak má podle mne vypadat správný šéfkuchař. Sice jsem ho nikdy nepřistihnul, ale dokážu si představit, že by klidně zpohlavkoval kuchtíka nebo bábu od nádobí za to, že neodvedli perfektní práci.

Znali ho tak všichni. „Takhle se krájí cibule?! Takhle se to dělá?! Já ti utrhnu hlavu a hodím ti jí do ksichtu, ty pitomče!“ Tohle ve skutečnosti znamenalo: „Buď tak hodný a udělej tu cibuli víc najemno!“

Je asi jasné, že s ním nemohl pracovat každý a část zaměstnanců kuchyně se obměnila i víc jak dvakrát ročně. A proč ho tu teda drželi? No protože svoje řemeslo uměl. A dobře.

Když udělal husu, byla to symfonie chuti, vůně a té nejjemnější gurmánské slasti. Dršťkovou polévku od něj si někteří hosté přidávali i dvakrát a řízečky měl vždy křupavé.

Nikdy jsem přesně nepochopil, jak to má s ženskýma. Sem tam, občas, ho někdo s nějakou viděl, ale neoženil se a žádnou přítelkyni nám nepředstavil. „Hele, ty modelko, tady to je pro osmičku a máš kliku, že si se zeptala na ten stejk. To ti povídám, jestli budu muset vylézt z kuchyně a jít sám zjišťovat, jak to chce kdo propéct, máš padáka!“  Jeho osobitý kompliment servírce – něco jako: „Seš dneska kus a kšeft ti jde dobře.“

Jeho osud se naplnil tak, jak žil celý život.

„Na trojku dvakrát frankfurtskou a dva moravský vrabce. Sedmička je hovězí vývar, frankfurtská, dvakrát krémová, pak pstruh, stejk na pepři – hodně na krvavo a s grilovanou zeleninou, segedín...“

„A pár přes dršku by nechtěli?! Já na tu sedmičku vlítnu a vodtáhnu je do kuchyně. Ať si to tu zkusej! To si nemůžou dát všichni stejný jídlo? Dyť se tu nad tím ulítáme! Já se z nich poseru...“

„Jo a máš objednávku na pokoj... ve čtvrtým... čtyři sta šest. Tam chce přivézt dršťkovou a krkovici. To je ta profesorka...“

„...co jí umlátím naběračkou! To ta kráva nemůže slézt dolu alespoň na oběd?“

„Ty seš dneska Bohoušku tak roztomilej, že bych si tě nejradši namazala na rohlík a hodila kachnám.“

„Ty mě taky!“

Ale porce vydal včas a jako obvykle, byla to dokonalá harmonie.

„Bohouši, ta ženská ze čtvrtýho urguje tu krkovici...“

„Ježíššmarjá!! Už jí zastřelte! Nemám deset rukou!“

„Bohoušku, lásko, neodvezl bys jí to sám? Já musím zkasírovat stoly... A další objednávka zatím není.“

„Budeš mě pak drbat na zádech?“

„Ne.“

„Zvaž to!“

„Ne. Zkazilo by ti to figuru.“

„Tak si trhni.“

„Já věděla, že to pro mě uděláš. Jsi zlatej!“

„Ty mi můžeš...“

Nachystal si tác s jídlem na vozík a vydal se k výtahu. U dveří narazil na pokojskou. Nikdy se mu moc nezdála, protože byla bledá, podle jeho vkusu samá kost, prsa žádná a zadek tak do jedné ruky. Zafuněním a pohledem na druhou stranu v podstatě vyjádřil svůj názor na společnou cestu zdviží.

Jakmile se zavřely dveře, sklopil zrak na vozík, aby se na tu ženskou nemusel dívat.

„Do pr... Co to...? No teda to...“

Pokojská pohoršeně povytáhla obočí. Otočila se, aby zahlédla, co ho tak vyvedlo z míry. Výtah se zastavil mezi patry a ona zírala na šéfa kuchyně, jak pravým ukazováčkem usilovně mačká stop na panelu ovládání, a levý ukazovák si cucá v puse. Oči měl vytřeštěné, jakoby pohlédl smrti do očí.

„Není ti dobře?“

Pomalu na ní přejel zrakem. „Ono je to úplně bez chuti...“ Vytáhnul ukazovák z pusy a setřel kapičku polévky ze stolku. Znovu si olíznul prst a zamlaskal.

„Vono to fakt nemá žádnou chuť! Prosím tě, vezmi si lžíci a ochutnej to. Řekni mi, jestli je to osolený a jaký to je.“

„Bohouši, ty seš blázen! Víš, že já ty tvoje mrtvý zvířata vůbec nejím. Smrdí mi to, do pusy bych to nevzala!“ Zlostně zmáčkla tlačítko do pátého. „Žaludky, fuj!“.

Praštil vztekle do stopky, takže zůstali v mezipatří. „Potřebuju, abys to ochutnala!“

„Ty seš magor, viď?“

Stál před ní s ocucaným prstem a zíral do misky s polévkou. „Tak to pak klidně vyplivni. Hlavně to ochutnej, protože já vím tutově, že jsem tu polívku dodělal. Já snad ztratil chuť...“

Znovu zmáčkla tlačítko do pátého, ale výtah se ani nehnul.

Tohle bylo jak v černém snu. Přestaly mu naráz fungovat chuťové pohárky a uvíznul ve výtahu s vychrtlou vegetariánkou.

„Proboha neblbni! Já jsem asi v maléru, já ztrácím chuť...“ Hlas se mu začal stáčet do fistule a zčervenal jako řepa. „Prosím tě, jenom to olízni a řekni mi, jestli to nějak šmakuje... Vždyť já jsem úplně vyřízenej!“

Kdyby od ní chtěl, aby snědla švába, bylo by to schůdnější. Začal freneticky mlátit do ovládacího panelu, ale výtah se ani nehnul. Mezi tím se ozval hlas recepčního zpoza dveří a trochu zezdola. „Haló, kdo je tam? Jste v pořádku?“

„Ale jo. Jenom Bohouš tady propadá hysterii.“  Pokojská se opřela o stěnu a s despektem sledovala, jak si sednul na podlahu kabiny s miskou dršťkové polévky a pomalu, beze slova ji začal jíst.

„..Nemá to chuť.“ Nabral si další lžíci a chvíli převaloval dršťky na jazyku. „Je to jako vata...“ Znovu si nabral. Pak se podíval na krkovici a rychle odložil polévku na zem. Jen tak rukou sebral maso z talíře a kousnul do něj. „Bez chuti. Co já budu dělat? Já jsem šéfkuchař... Moje reputace...“. S plešatou hlavou a vyvalenýma očima připomínal sedícího bůžka apatie.

Dveře výtahu se začaly otevírat. Pomalu a cukavě, jak za ně někdo páčil z venku. „Údržba sem už jede, ale potrvá to asi dvacet minut. Tak se zkuste protáhnout.“ Provozní strčila hlavu dovnitř. Pod stropem kabiny bylo dost místa, aby se tamtudy dostali ven. Hlava zmizela a objevila se napřažená ruka recepčního. Pokojská se jí chytla a za okamžik už byla venku.

„No tak, Bohouši. Polez ven!“ Ticho v jeho případě nebylo obvyklou odpovědí. Spíš bychom čekali spršku nadávek. „Tak Bohoušku netrucuj a vylez. Tady ti tu tvojí polívku ochutnají všichni. A určitě si někdo přidá“. Pokojská strčila hlavu zpět do výtahu. Šéfkuchař pořád seděl na zemi, v jedné ruce lžíci, v druhé krkovici...

Je to už půl roku, co nás Bohouš opustil. Z výtahu ho vynesli údržbáři a doktor mu už nedokázal pomoci.

A jestli chybí i ostatním? Nového šéfkuchaře jsme sice sehnali ještě ten samý týden, ale...

„Dva guláše na jedničku. Ale jeden nechce brambory.  Jestli bys mu to neudělal s těstovinou?“

„Jo, není problém.“

„A na šestce to budou halušky, vepřové medailonky, boloňské špagety a kuřecí prsa. Ty by chtěl ale s bramboráčky. Taky by se mohli domluvit, co?“

„Hm.“                                                                                                                                                                                            

„Možná by si to měli zkusit v kuchyni sami...“

„Co?“

„Ale nic....“

Komentáře

  • Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 245
    Prosímtě, jak dlouho píšeš?

    Není možné, aby tohle byl tvůj teprve třetí pokus smile

    Celou dobu jsem se řehtal, toho šéfkuchaře si dokážu úplně dokonale představit. Výborně ztvárněná postava.

    Jen mi není trochu jasné, jak zemřel. To už v tom výtahu, nebo až později?
  • williwilli Komentářů: 521
    Tak to mě trošku překvapuje a zároveň velmi těší. Já měl strach, že ten kuchař bude nudný.

    Já píšu a nepíšu.... samoohřev vláknových kompozitů v důsledku disipace energie na rezonančních frekvencích odpovídajících jednotlivým vlastním tvarům kmitání, generuje tepelná pole přesně odpovídající příslušným vektorům posuvů...

    Každý rok mezi deseti až dvaceti technickými zprávami, které samozřejmě nikdo nečte. I když tam jsou i obrázky. Když se na to podíváš, tak proč taky. Vracím se k tomu jenom já a někdy s dost velkým sebezapřením.

    Takže se občas odreaguju v nějakém blogu a teď jsem si našel nové oběti.

    Tady.

    Vás všechny.

    :O)

    Jo, abych nezapomněl. Umřel někdy mezi tím, co kousnul do té krkovice a než se otevřel výtah. Jsem to asi nějak zatemnil...
  • LucieLucie Komentářů: 428
    Opravdu výborný, výborný!

    Ano, tři povídky z povídkáře, to dobře znám, začínala jsem tak psát svoje úplně první povídky a věšet je právě tady na fórum asi tak před rokem... a prvním místem děje byl právě "rozbitý výtah". Děkuji za sladké připomenutí mé první bizardnosti, o které bohužel musím přiznat, že zdaleka nedosahuje kvalit tvých povídkářských povídek.


  • JuraJura Komentářů: 12
    Sedím a pročítám si fórum. Už mám otlačenou pr.. - sedínku - chtěl jsem to típnout, ale TOHLE MĚ ODROVNALO !! Chechtám se ještě teď. Já toho šéfkuchaře vidím, cítím ty vůně v kuchyni a cejtim, jak se výtah třese, když jede do čtvrtýho. Skvěle napsáno, hluboce smekám !!
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,870
    Copak o to, on willi je skvělý spisovatel... A to ještě nepoužil postavu Horácia... :D
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • L_adL_ad Komentářů: 10
    Moje cvičení dle zadání:
    Co kdyby vaše nová postava byla: Šéfkuchař, který přichází o chuť
    Co kdyby se příběh odehrával na tomto místě: Rozbitý výtah
    Co kdyby vaše vyprávění pojednávalo o: Lepší zemřít, než žít se špatnou reputací.
    Co kdyby váš text začínal větou: Nikdo nelitoval toho, že zemřel – kromě mě.

    Nakolik se mi zadání podařilo dodržet, můžete posoudit sami, i když nemusíte, a já vím své. :)

    Šéfkuchař ze šestého

    Nikdo nelitoval toho, že zemřel - kromě mě. U nás v domě ho totiž nikdo jiný ani pořádně neznal. A že jsem ho trochu znal, byla spíše náhoda - jak povím později.

    Nejvíc o něm věděla sousedka z druhého patra. Byla to taková ta paní, kterou mají asi všechny bytové domy, která - přestože je v důchodě - čile pracuje na sbírání informací o tom, co se kde v domě šustne, sleduje za okny příchozí i odchozí, a domnívám se, že i kukátkem ve svých dveří vytěžuje všemožné informace o tom, co kdo kde kam a hlavně s kým.

    A tak jsem se jednou dověděl, mezi poschodími, setkav se zde s touto paní, že návštěva předešlého večera v mé garsonce má velmi zvučný smích a při chůzi velmi a taktéž zvučně klape podpatky.
    Jindy mi naopak bylo sděleno, že moje návštěva skoro nebyla slyšet a že umí i tiše dovírat vchodové dveře, což se velmi cení, zvláště pokud má člověk mělké spaní, o němž se mi pak paní sousedka neostýchala podrobněji vyprávět.
    A tak když jsem ji - znalkyni domovních poměrů a živý to zvukoměr - potkal v mezipatře potřetí, očekávaje následné posudky svých návštěv, zůstal jsem stát poněkud překvapen.
    Jednalo se totiž - a paní se nebála toho označení - o “šéfkuchaře z šestého”, který prý to má celé otočené, v noci žije, nad ránem se vrací, ve dne spí a odpoledne “asi určitě” vaří, neboť se z jeho bytu, a to po celém domě, linou prazvláštní vůně a vůbec “odéry”.
    Paní to povídala tak, jako by mě to mělo zajímat a jako by jí to přidávalo energie, dovolím si říci, jako by se těmi poznatky a snad i vůněmi sama živila.
    Většinu jejích vět jsem odkýval, v určitém sobeckém uspokojení, že nejde o mé záležitosti, a pak jsem se jí, coby kontrolní otázkou zeptal - jestli je to opravdu šéfkuchař.
    Paní mávala rukama, skoro jako by vařila pro skupinu hladových sirotků, dušujíc se, že šéfkuchař je její nejlepší domněka - jak jsem pochopil - odvozená z dostupných indicií.
    Kývl jsem a setkání na schodech ukončil s tím, že se s pánem ze šestého potkám snad brzy, jelikož k tomu zatím nedošlo… A zachrastil jsem svými klíči tak, aby to nic a nikdo nemohl překřičet dalšími informacemi.
    To jsem netušil, že druhého dne nastane příležitost, vskutku neopakovatelná, kterou jsem již v úvodu slíbil popsat.

    Nad ránem toho dne uhodil do blízké trafostanice blesk, jehož efemérní bludné proudy stačily odvařit také elektrické spoje či vedení napájející náš milý domovní výtah.
    Tak tedy, toho dne měl výtah poruchu. Což o to, já chodil vždy po schodech, jenže on ne. Náš “šéfkuchař” stál dole u zavřených, plechových dveří, mačkal tlačítko a funěl. Měl jsem ten den volno a zrovna jsem se vracel z nákupu pečiva k snídani, ale vidět jej zbroceného potem u nefunkčního výtahu mě přimělo k prodlení.

    “Dobrý den.”
    “Dobrý…” funěl on.
    “Dneska to nejede - jak byla v noci ta bouřka…”
    “Jo, jenže já už nemůžu…” povídal on a každé slovo zvlášť prodýchával. Chápal jsem, že pro svou zakulacenou konstituci a metrákovou váhu bude mít dýchací obtíže, ale i krom toho působil navíc neduživě.
    “Je vám něco?” podíval jsem se na něj zblízka.
    “To neudýchám - až do šestky! Navíc, vůbec nic necítím...” Navalil se na zábradlí, kolem kterého se pak otočil a jako žok dosedl na schody.
    Díval jsem se na něj, jak malýma očkama těká po stropě, rozepíná si další knoflík na své letní košili a otírá si čelo pomuchlaným kapesníkem.
    “Necíte… zřejmě nohy?” doptával jsem se ve snaze rozluštit, jestli nepotřebuje nakonec zavolat pomoc.
    “Ale, co nohy,” vrtěl hlavou i kotníky, “to kdyby…” Tak jsem se opřel o zábradlí a on vyprávěl…

    Už večer to bylo divný, nemohl jsem se dosolit, dopepřit, víte, v kuchyni, kde vařím, no, tak jsem to nechal na mladým, že se na tom nic nepokazí, a taky že se nic nestalo, vařilo se vesele až do desíti, ale já už tušil, že je zle, že jak dávám do pusy ty omáčky, že to nebude tím kořením, ale ve mně. A taky jsem se děsně potil, bylo horko - nebo mám chřipku? Jel jsem tak na půl plynu, dokonce mi mladej musel pomoct s pekáči, byl jsem nemožnej a všechno chutnalo gumově. A dneska ráno, koupil jsem si kolu a párek v rohlíku - v životě bych to normálně neudělal, takovej blivajs, ale chtěl jsem si to prubnout, a bohužel, nic, guma v hubě, neurčitá hmota zalitá vyčpělou vodou. Takže končím, nemůžu do práce a teď ani domů, buřt necítím a to je v mý pozici malér. Šéf mě vykopne a ještě mi dá zaplatit ten kulinářský kurs, co jsem měl před týdnem v Itálii. Jo, hodit se marod? To nevím, doktory nemůžu ani vystát, pořád mi něco radí a buzerují, nadváha, cvičení a furt nějaký pilule, na to smažím. A v kuchyni? No, lepší zbalit nádobí dřív než pozděj s ostudou, nemyslíte? Než vařit jako buran, to radši vůbec...

    Když tak povídal, připomněl mi jednoho bodrého strýčka, který byl taktéž robustní postavy, měl podobná “tučná” gesta, ale i poutavou řeč. Možná proto jsem této hromádce neštěstí na schodech naslouchal se zájmem. Žel mi cosi podstatného uniklo.

    Nakonec jsem mu nabídl, že mu pomůžu do schodů. Funěl nejdřív on, a zbývající tři patra jsme funěli už oba. V mezipatrech jsme dělali přestávky, ve kterých on trousil něco o masu na rožni, pak zase o správném podlívání a nakonec i o pomalém dušení něco málo pod bodem varu. Je fakt, že jsme oba byli řádně rozehřátí a zpocení.

    Rozloučil jsem se a věci mi začaly docházet, až druhý den, kdy pro našeho šéfkuchaře přijela sanitka a ve zprávách se najednou mluvilo o novém typu chřipkového viru.
    Já jej přestál vcelku se ctí. Já ano, on bohužel ne. I když ho vlastně kromě mě nikdo nelitoval.


  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,870
    Taky dobrý! Koukám, že sis vybral docela těžký námět, zrovna jsem přemýšlel, kdybychom si něco podobného zvolili na Bartoničce, jak by nám to šlo... :) A to jsme tam skoro polovinu času propovídali... :D
    Ono by se na té povídce něco našlo, pár šroubovaných vět, nějaké drobné nelogičnosti, ale to jsou jen maličkosti. Spíš je fajn, že se dovedeš poprat i s takovým hodně netypickým námětem. Piš dál, jsi dobrej.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • L_adL_ad Komentářů: 10
    Ahoj, díky za komentář.
    Když se k tomu textu vracím s odstupem, zjišťuju, že je na místě se na to podívat kriticky :smile: .
    Třeba mi to pomůže, anebo někomu, kdo to bude číst.
    Hlavní věc: Čí je to vlastně příběh?
    Můj? Nebo šéfkuchařův? Měl být hlavní postavou, ale nezdá se mi, že by to tak bylo.
    Co je vlastně tématem?
    Mělo to být o Lepší zemřít, než žít se špatnou reputací, ale nevypadá to tak. Téma toho textu je neurčité, spousta možností a nic pořádně. Chce text říct: Máme si pomáhat? Zajímejme se o sousedy? Všímejme si i drobných příznaků? Každý se může mýlit?...
    Neměl by text mít nějaké jedno hlavní téma?
    Další věc - příběh se neodehrává v rozbitém výtahu, spíš někde kolem. To mi tolik nevadí, je to doklad toho, že splnit všechny podmínky zadání je skoro nemožné. Přesto kdyby to bylo na tom jednom místě (ve výtahu), mohlo by to být zajímavější.
    Ale i tak je poctivé říct: I kdybychom splnili všechny podmínky zadání, ještě by to nemusel být dobrý text a příběh.
    Možná bychom neměli psát jen proto, abychom splnili zadání (a sklidili uznání), ale aby to mělo něco do sebe (téma, poselství, estetika, poetika, ...).
    Tak to si z toho beru :).


  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,870
    Dobře jsi to rozebral, je fajn, že nad příběhem přemýšlíš i dodatečně. Nikdy ta první verze není definitivní, třeba tam na Bartoničce spíš jde o to, napsat něco smysluplného za pár dní, když se k tomu po čase vrátím, nebo když mi to ostatní zkritizují, taky mi dojde, že to je ještě celé syrové a nehotové. Ale ono tam právě o to jde, vymyslet a sepsat něco v časové tísni. Ty čtyři body zadání jsou fakt dost drsné a ten program je ještě natolik poťouchlý, že smíchá dohromady ty naprosto nepravděpodobné. Proto jsme si třeba vybrali jen tři, eventuálně i nějakou alternativu. proto je sympatičtější, když je ta druhá verze - Co se stane, když...
    Měli jsme i jiná zadání, třeba napsat povídku, kde se objeví pes, západ slunce, nádraží a pistole. Taky docela výživné...
    Ale je to príma, pokud začínáš, začal jsi dobře.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.