Poděkování

Elen76

Chtěla bych tímto poděkovat panu Nekudovi za jeho nemalé úsilí jak s kurzem tak s tímto fórem, ikdyž ...něco mi říká, že tento projekt dělá s láskou a tudiž se mu jistě mnohonásobně vrátí

Ve výše jmenovaném kurzu jsem teprve druhý den a jsem takový věčný začátečník v oboru literatury. O psaní jsem toho již hodně přečetla, například  Tvůrčí psaní od paní Dočekalové, ale její rady jakoby nebyly mířené na mě. Bohužel, nebo bohudík jsem právě ten tip pisálka, který píše, aniž by tušil, kam ho děj donese. psát podle nějakých osnov mi dělalo problémy i ve škole a asi bych tak nezvládla ani krátkou povídku.

Od mala mám velkou fantazii, v deseti letech jsem popsala deset sešitů příběhem holčičky, která na procházce v lese najde 2 opuštěná štěňata malamutů, ujme se jich a potají je živí a cvičí. Zažívá s nimi spoustu dobrodružství, lásky a překvapení a nakonec s nimi vyhraje závod ve spřežení. Sešity jsem si postupně na sebe slepovala leukoplastí...nakonec to byla pěkná bifle Až po dvaceti letech jsem se dozvěděla, že příběh potají četla i maminka se sestrou a zřejmě na ně vše tak zapůsobilo, že si chvílemi myslely, že jde o příběh reálný

Dvacet let jsem se věnovala psaní románu ze středověku a taky ho úspěšně dopsala. Během těch dvaceti let jsem ho psala celkem třikrát.(jednou mi ho zničil bývalý manžel a podruhé se mi ztratil z PC při reinstalaci). Pocit při dopsání byl ovšem nepopsatelný a já ho zažila hned třikrát. Samozřejmě jsem s tím chtěla často praštit a psát už o něčem jiném, ale nešlo to. Když jsem se chtěla rozepsat na jiné téma, nenapsala jsem ani ťuk. Jako by ten příběh chtěl být napsán. Od té doby si myslím stejně jako Stephen King, že spisovatel si nevybírá příběh, ale příběh si vybírá spisovatele.

A protože jsem se nějak moc rozepsala, tak už zmlknu Chtěla jsem jen poděkovat jak panu Nekudovi, tak všem co se na tomhle zde podílejí. Těším se na průběh kurzu  a na příspěvky na tomto fóru, ikdyž se necítím moc dobře jako kritik...budu tu ta hodná

renenekuda

Taky děkuju – vítej na zdejším fóru a zatím přeju hodně inspirace (nejen) z kurzu Jak napsat knihu!

Polakova

musím také přiznat, že v tomto směru se také velmi ráda něco naučím.
Jen bych měla dotaz: Existuje nějaké vydavatelství, které by vydalo začínajícímu autorovi ( v mém případě spíš autorce ) jeho fantasy knížku? A mohla bych poprosit o jeho adresu? Děkuji za odpověď.

renenekuda

Děkuju, to mám radost! Zkusil bych např. Beletris.

jerrymungo

Vítám tady další autory, jen houšť!
Jen na doplnění. Markétu Dočekalovou jsem četl taky, spíš ze zájmu, ale ani mne nějak neoslovila. Ono se asi nedá tvůrčímu psaní naučit z nějaké učebnice, to chce se k tomu prostě dopracovat psaním, škrtáním a likvidací nepodařených věcí. Takže opravdu spíš přímé kursy a nebo tužka, hodně papíru a nebo hodně paměti v PC...
A k vydavatelství a vydávání knížek. Je mnoho autorů, hlavně začínajících, s velkými ambicemi, kteří mají představu, že existují spousty nakladatelství, vyhlížejících netrpělivě právě tu jejich knížku. Takže si myslím, že spíš je na místě sebekritika a skromnost. Předejde se pak mnoha zklamáním. Tím ovšem nechci nějak odrazovat od vlastní tvorby, ale je to dlouhodobý proces a musí se rozvíjet.

Lucie

Beletris určitě nedoporučuji!

Anastasie

Zdravím všechny na tomto fóru. Jsem tu, protože jsem na svá stará

jerrymungo

Děkujeme za pozdrav. U nás není pro tohle fórum nikdo moc starý ani mladý, věk tu vůbec neřešíme, spíš bereme týmový duch, vtip a kamarádství.

Lenka0404_

Dopis.
Milý René a všichni na blogu, zdravím Vás. Celý život píšu papírové dopisy, klidně na tři strany. Ale to, co teď prožívám, jak se při psaní bavím, že až zpívám, mě udivuje. Jsem to vůbec já? A ta moje pokora před úkoly, ten strach, jestli to dám, nebo nedám, je v podstatě skvělá. Když úkol splním, a je úplně jedno, jestli vím: “Je to dobré nebo ne?”, jsem hrdá. Jsem hrdá a pyšná na sebe, protože jsem nikdy tohle necítila. Ani nevím, jak to vysvětlit. Úkoly mě nesmírně baví, kolikrát ani nevím, kam to poslat, přiložit, nebo se mi to v PC ztratí.
Ale přátelé “Psavci”, dovolím si to oslovení. Já to dávám bez pomoci, bojuju s technikou, chytrý mobil je pro mě debílóó, pračka má moc čudlíků, hrubky jsou mé hobby, ale já to s přehledem dávám. Ano, potím se u toho, třepu hlavou, aby mozek pracoval, ale psaním jsem se osvobodila. Dýchám, směju se, směju se i s kapitánem, směju se na lidi, i když mezi ně nechodím.
Milý René děkuji za úkoly, děkuji, že tu pro nás jste.
Lenka Wlasáková


**************************************************
Úvod.
Probudilo mě ticho, ještě jsem v očích prožívala sen, a zároveň jsem slyšela šum z venku. Většinou mám drsné sny, ležím ve škarpě, nebo se topím. Tentokrát jsem létala vzduchem, bála jsem se, ale dívala jsem se s úžasem pod sebe. Otevřela jsem oči, hlavou mi probleskla realita. Dnes jsem na FB viděla malý obrázek MZK. Pod ním bylo napsáno, že do soutěže”Román pro Frankfurt”, se přihlásilo 300 rukopisů. Pomyslela jsem si v tom okamžiku: “Jsem tam a nikdo to už nedá zpátky. Je to tam, ne ve mně. Jsem to já, která nikdy nepsala. Jsem to já 70+.
I kdybych skončila třístá, prostě jsem tam.
***************************************************


Úkol. Kadeřnice.
Probudilo ji ticho, neslyšela šum z venku. Cítila se divně, nevěděla jestli ještě nespí. Otevřela pomalu oči, ve kterých ještě dozníval sen. Vlasy měla přilepené k polštáři. Tuhé, jak na ně kadeřnice včera stříkala tužidlo. Vzpomněla si, jak jí kadeřnice řekla: “Vypadáte jako zamlada.” Většinou ji slyšela, jak pořád něco, či někoho kritizuje.Vůbec si nebrala servítky. Probrala všechno, od politiky po kamarádky. Vzpomněla si na svoji babičku. Měla kadeřnický salon a říkala: “Nesmíš jen dělat hlavy, musíš s hlavami mluvit, udělat jim kávu, pohladit po rameni.” Říkala to a přitom obtahovala břitvu na holení. Pamatovala si to zaklínadlo místních kadeřnic: “Nemůžu, mám rozdělanou hlavu.”
Nelíbilo se jí, že kadeřnice každého pomlouvá, při tom se jí křivostí kroutí rty, jazyk slinou jedovatou. Říkala si, že je pro kadeřnici snazší lhát, než říct pravdu. Vyměnila by ji, ale dál by nedošla. Chtěla se odměnit, setřást ze sebe špínu pomluv. Chtěla si koupit kytku, ale potřebovala šaty. Vzala v obchoďáku ze stojanu dlouhé šaty, které se jí líbily. Na ramínku vypadaly nádherně. Lehoučká jemná černá látka splývala, občas prosvítala. Jak je nesla, sukně se vlnila. Malá kabinka na zkoušení byla až vzadu v obchodě. Motala se mezi stojany a regály, s rukou zdviženou, aby šaty nepomačkala. V kabince se svlékla do spoďárů a skrz plentu jí koukal ven zadek. Její zimní oblečení padalo z háčků a částečně zakrývalo zrcadlo. Rolák přetáhla přes čerstvě udělanou hlavu, její účes se rozprostřel do dáli. Chtěla si obléknout šaty. Koukla se do zrcadla. Viděla tam obraz cizí staré obézní báby, s prsama na kolenou. Zavřela oči a pomyslela si: “To přece nemůžu být já, cítím se tak mladá.” Otevřela znovu oči a myslela přitom na svého kapitána. Když dávala oblečení na charitu, zvedla vysoké černé kožené nové kozačky rukou, s dotazem: “ Mám je tam dát?” Odpověděl se smíchem: “ Ne, co bych ti dal do rakve.” Na to řekla: “ Ale já umřu v létě.”
Doma si oblékla šaty. Černá látka splývala, tělo jí koukalo drze ven. Řekla si: “ Kadeřnice je prolhaná, nevypadám jako za mlada, ale je důležitější, co řekne kapitán.” V zrcadle vypadala jako černý balon s rukama. Věděla, že kapitán byl fotbalista, který se jí dívá do očí, když jí hraje na kytaru. Navíc má rád holky krev a mlíko. Když vážila 42 kilo, bylo ji pořád zima, teď už jí dávno zima není.

jerrymungo

Ahoj, dobrý!
Určitě piš dál, klidně něco rozsáhlejšího.