Bohnické povídky

Cigarety
Začal si zpívat a to neměl dělat. Hned přiletěla rána a po ní druhá.
„Tak to ne, takhle drzej nebudeš. Už tak dost, že jsme tě nachytali s cigaretou v puse. A provokovat s „jede jede mašinka, kouří se jí z komínka,” to už je moc,” prohlásila jeho matka a znovu napřáhla ruku.
Syn se další ráně vyhnul a pobrukoval si melodii dál.
„Jen počkej, až přijde táta. Už jsem mu dala vědět.”
Synek trochu pobledl, ale snažil se na sobě nedat nic znát. Tak si prozatím sedl na židli a vyčkával.
Okolo půl šesté zarachotily klíče ve dveřích a dovnitř vstoupil pán domácnosti. Ani se nezouval, jen pokynul synovi, aby šel s ním na balkón. Zavřel za sebou dveře a z kapsy vytáhl krabičku cigaret.
„Tak tohle přede mnou vytaháš. Máš na to hodinu. Start.”
Syn byl rád. Čekal pásek, vařečku, zákaz počítače, ale tohle ho mile potěšilo. Rozdělal krabičku, zkušeně si zapálil první cigaretu a s úsměvem si pokuřoval.
U páté cigarety mu docházel dech.
U dvanácté se poprvé vyzvracel. Až poté mu došlo, že nemusí šlukovat, stačí jen potáhnout do pusy a po chvíli vydechnout. Otec rozdíl nepoznal.
Dvacátou dokouřil s obrovským přemáháním. Svalil se na zem a snažil se zůstat při vědomí.
„Tak co, rozmyslíš si to kouření?” zeptal se otec.
„Dal bych si ještě jednu, nemáš?”
Ani to nechtěl říct, ale provokatér v jeho nitru byl silnější. A až teď ho čekal pásek, od matky vařečka a od obou krásný zákaz počítače na tři týdny.
Začal si zpívat a to neměl dělat. Hned přiletěla rána a po ní druhá.
„Tak to ne, takhle drzej nebudeš. Už tak dost, že jsme tě nachytali s cigaretou v puse. A provokovat s „jede jede mašinka, kouří se jí z komínka,” to už je moc,” prohlásila jeho matka a znovu napřáhla ruku.
Syn se další ráně vyhnul a pobrukoval si melodii dál.
„Jen počkej, až přijde táta. Už jsem mu dala vědět.”
Synek trochu pobledl, ale snažil se na sobě nedat nic znát. Tak si prozatím sedl na židli a vyčkával.
Okolo půl šesté zarachotily klíče ve dveřích a dovnitř vstoupil pán domácnosti. Ani se nezouval, jen pokynul synovi, aby šel s ním na balkón. Zavřel za sebou dveře a z kapsy vytáhl krabičku cigaret.
„Tak tohle přede mnou vytaháš. Máš na to hodinu. Start.”
Syn byl rád. Čekal pásek, vařečku, zákaz počítače, ale tohle ho mile potěšilo. Rozdělal krabičku, zkušeně si zapálil první cigaretu a s úsměvem si pokuřoval.
U páté cigarety mu docházel dech.
U dvanácté se poprvé vyzvracel. Až poté mu došlo, že nemusí šlukovat, stačí jen potáhnout do pusy a po chvíli vydechnout. Otec rozdíl nepoznal.
Dvacátou dokouřil s obrovským přemáháním. Svalil se na zem a snažil se zůstat při vědomí.
„Tak co, rozmyslíš si to kouření?” zeptal se otec.
„Dal bych si ještě jednu, nemáš?”
Ani to nechtěl říct, ale provokatér v jeho nitru byl silnější. A až teď ho čekal pásek, od matky vařečka a od obou krásný zákaz počítače na tři týdny.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
Stál jsem na nádraží a sledoval, jak stařec na lavičce už potřetí otevřel kufřík, který měl položený na klíně. Chvíli se do něj díval, pak jej opět zavřel a s úsměvem zaklonil hlavu.
Z dálky ho pozorovala dívka. Nakonec asi její zvědavost přemohla ostych a vykročila směrem k muži.
„Dobrý den,“ přisedla si dívka na kraj lavičky.
„Zdravím, mladá slečno. Copak potřebujete?“
„Zajímalo by mě, co máte uvnitř, tedy pokud vám ta otázka nevadí.“
„Však se podívejte sama,“ odpověděl, předal jí kufřík a odešel.
Slečna vypadala v šoku. Rozhlédla se, pak se nadechla, cvakla se zámky a po chvíli se zasmála.
Mladík, který ji z dálky pozoroval, k ní vyrazil a bez kapky vychování rovnou spustil:
„Co je uvnitř?“
„Podívej se sám,“ vrazila mu slečna kufřík do ruky a s písničkou na rtech odešla.
Mladík ho otevřel, usmál se a zase zavřel.
Celé jsem to sledoval při čekání na zpožděný vlak. Co to má znamenat? Takhle se prostřídalo ještě asi dalších pět lidí. Že by ten kufřík obsahoval nějaké tajemství? Odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec? I kdyby mi ten vlak měl ujet, tohle jsem prostě potřeboval vidět na vlastní oči.
„Promiňte, mohl bych si to vzít?“ zeptal jsem se současného majitele.
„Tady máte,“ řekl a se smíchem odešel.
Bušilo mi srdce. Teď se to velké tajemství konečně dozvím. Jenže uvnitř nebylo nic kromě nalepeného lístečku na dně.
„Čtěte do konce! Natáčí Vás skrytá kamera. Usmějte se, zavřete kufr a předejte ho prvnímu, kdo se Vás na něj zeptá. Pokud tento malý vtípek podpoříte, můžete si v nádražní hale u stánku s oříšky vyzvednout malý dárek jako poděkování
To víte, že jsem ten vtípek nemohl zkazit.
Edit: zde i audio verze
Do kuchyně se vkradla kočka. Zbaštila si přichystané jídlo, ukázala na svého páníčka neslušné gesto a odešla. Páníček se zakousl do bagety, kterou si namazal na snídani, a spokojeně chroupal.
„Zvíře jedno nevychovaný,“ posadil se pak k televizi a jedl dál. Náhle mu evidentně něco došlo.
„Kočko, pojď sem. K noze.“
„Ano, Dejve?“
„Fakt jsi na mě ukázala prostředníček?“
„Ano, Dejve.“
„To se nedělá. Pamatuj si to. A kde jsou všichni?
Na to mu odpověděla jen skromným přikývnutím.
A takhle to absurdní drama, na které mě vytáhla manželka, pokračovalo asi dvě hodiny. Vůbec se mi to nelíbilo.
Asi padesátiletý muž se prodíral s mačetou v ruce džunglí. Odsekl kus keře a překročil jeho zbytek. Liána, keř, liána. Odsekával porost a tiše si mluvil pro sebe. Setřásl z ramenou brouka, který mu na nich přistál. Liána, keř, liána.
„Už jen kousek.“
Zakopl a mačetou si roztrhl kus oblečení. Ani to ho nezastavilo. A po pár hodinách už stál na místě, kam se celý život toužil dostat.
Studna mládí.
Skákal do vzduchu, jak mu to jen kolena dovolovala. Výstroj odhodil stranou a rozeběhl se.
„Hurá, já to našel. Budu žít věčně a…“ a při těchto slovech zakopl a spadl do studny. Padal několik metrů volným pádem, než narazil do vodní hladiny. Začal se topit a plíce mu zaplňovala životadárná tekutina. Na chvíli skoro ztratil vědomí, ale náhle se mu pohled zaostřil a touha nadechnout se prostě zmizela.
No a co teď? Raději vyplaval na hladinu. Všude okolo bylo černo, jen nahoře byl vidět úzký pruh, kudy do studny spadl. Obloha potemněla. Vykašlal ze sebe vodu a začal šplhat po skále nahoru, jenže prsty po ní jen klouzaly.
„Taky jsi zakopl?“ ozval se jakýsi hlas.
„A jéjej, nováček,“ zněl v dálce druhý.
„Kto on? On búdět s námoj?“
„Ježišmarjá, kolik vás tu je?“ vyděsil se muž.
„Teď už třicet jedna. Doplav sem k nám,“ odpověděl někdo.
Tady byla voda mělčí, takže dosáhl nohama na dno. A opravdu, ve slaboučkém světle ze shora rozpoznal pár desítek postav. Byli uvnitř menší jeskyně, zaplavené vodou. Od přítomných se dozvěděl, že se ještě nikomu z nich nepodařilo vyšplhat nahoru, ať se snažili, seč mohli. Byl tu dokonce jeden pračlověk. Protože ostatním nerozuměl, raději si v klidu plaval na druhé straně zatopené jeskyně a zbytku si nevšímal.
„A co tu děláte, abyste si zkrátili dlouhou chvíli?“
„Povídáme si.“
A tak si povídali.
Dlouhé hodiny, roky a milénia.
Muž vešel do čekárny a zůstal stát s otevřenou pusou. Rychle napočítal čtrnáct lidí.
Čtrnáct. Takže zhruba deset minut na pacienta plus jeden pacient uvnitř. Rychle si vypočítal, jak dlouho bude čekat a usadil se na poslední volnou židli.
„Vyvětrejte někdo, je tu hroznej vzduch. A nechte otevřený dveře,“ přikázala nějaká žena něco málo po třicítce.
Pohledy všech se tak nějak stáhly na příchozího muže. Dorazil jako poslední, tak by se měl logicky zvednout. Ten si jen trochu povzdechl a otevřel dveře a okno. Poté si sedl zpátky. Dovnitř se začal valit čerstvý zimní vzduch.
„Mně je zima,“ oznámila suše jedna paní a druhá se přidala.
„V tom průvanu nachladnu, okamžitě to zavřete.“
Pohledy všech se zase stáhly na muže. Otevřel okno a dveře, takže je logicky on zase zavře. Nebo ne?
Muž se znechuceně zvednul, třísknul s dveřmi a na okno také nebyl moc milý.
„Jak to, že je nás tady tolik? Jindy jsou tady tak dva, tři lidi.“
„Sestra ještě nevyšla ven. A zkuste si zaklepat,“ podíval se na něj drobný mužík, založil si ruce na prsou a pobaveně se na něj díval.
Muž došel od okna ke dveřím ordinace s velkým nápisem na dveřích „Neklepat! Vyčkejte na příchod sestry.“ Dveře už napohled vypadaly zvláštně. Byly potažené silnou vrstvou nějaké měkké látky. Muž pozvedl ruku a zaklepal.
Nebo se o to alespoň pokusil. Prst se mu neškodně odrazil od povrchu a klepnutí nevydalo žádný zvuk.
Celá čekárna se rozesmála a muž zrudnul.
„Včera si sem doktor dal tyhle dveře, aby ho to věčné klepání nerušilo při práci. Nedá se zaťukat,“ dodal zbytečně drobný mužík.
„A zkusili jste někdo zaťukat na kliku?“ zeptal se muž.
Klep, klep, klep. Dveře se rozlétly a v nich stál naštvaný doktor.
„Všude je napsáno, neklepat, neklepat a stejně klepou… Aha, pardon. Víte, dnes tu není sestra, aby mi posílala pacienty, takže se omlouvám. Nějak mě nenapadlo, že si je musím volat sám. Vy, když tam tak pěkně stojíte v těch dveřích, pojďte rovnou dál.“
A to se už nikdo nesmál. Logicky.
…tak, odložit kafe, otevřít mikrovlnku a mám popcorn hotový. Co? Ten pytlík praskl? A teď se to ještě sype na zem! Za tohle mě vedoucí určitě seřve. Ale proč by to vlastně dělal? Copak jsem za to mohl? Možná jenom trošičku. Ne, odmítám to. Je to vina mikrovlnky. Za tohle já opravdu nemůžu. Počkat, není to to reaktivní myšlení, jak jsem o něm četl? Že si nedokážu přiznat vinu a házím to na vše ostatní? Jenže tohle je něco jiného! Tady se vysypala kukuřice – ajaj, beztak se mi kvůli tomu bude kolega posmívat. A než aby se mi smál, tak to radši skočím pod vlak. Nebo z mostu. Tak to ne. Takhle teda ne. Nebudu umírat kvůli nějaké zatracené zelenině. A ví vůbec, kam si ji může strčit? NO PŘECE DO…
„Hele, Francku, pojď sem!“ zavolal jsem na kolegu.
„No?“
Jednu jsem mu preventivně vrazil, vzal si ze stolu kafe a odešel jsem.