Obecně, opět fajn, je hezké jak to nabírá spád. Jediné co mi nějak více vadí, je pořád ten věk hrdinů, snad až na toho hackera Wolfa, mi přijdou ostatní strašně mladí, pár let bych všem osobně přidal.
A Quentinův člověk si toho byl plně vědom, vypovídala o tom výše jeho sazby. - asi by šlo přeformulovat tak, aby zmizelo jedno - toho, o tom
Jeho asistent pro něj byl míň než vzduch. - škrtl bych, chápu že ho bere jako poskoka, ale tohle konstatování mi už tam nesedí.
Kablukov mu vyfoukl dým z cigarety přímo do obličeje a pobaveně čekal na reakci. Asistent s vypětím všech sil zachoval klid. - tohle se mi tam zdá zbytečné a laciné, jen na efekt, dětinské gesto, aby se podpořilo, jak asistent nemá rád kouření…vypustil bych.
„Odkud má tu jizvu?“ - nějak na mě nepůsobí důvěryhodně, že by se profesor ptal po kouknutí na fotku zrovna na tohle. Příběh v pozadí by se dal povykládat i bez toho, mírně osekaný.
Zas smrdím jak putyka, řekl si znechuceně v duchu, když si přičichl ke klopě saka. - pro mě přebytečná myšlenka.
Vytáhl svůj smartphone a vyťukal číslo. - vyškrtnout svůj
„Já, ehm, ne, to je dobré,“ odpověděla Ema a očima dál pátrala po neznámém muži. „Jsem jen unavená.“ „Určitě?“ „Jo, jo, určitě. Tak, ukážeš mi můj pokoj?“ Lucile se na ni dlouze zadívala…. - vyškrtl bych? „Určitě?“ „Jo, jo, určitě. Tak, ukážeš mi můj pokoj?“ přijde mi to jako zbytečná vata.
Motorkář měl zuřivý výraz. Rozmáchl se a uštědřil Emě pořádnou ránu do obličeje. - měl zuřivý výraz - mi zní nějak divně mezi ostatními větami (pocitově)
„Máš to marné, chcípneš tady!“ - škrtl bych, je to takové to zbytečné vykecávání…
Opět jsem tedy přihodil i pár svých subjektivních poznámek. :-) a budu zvědav na další části.
K věku hlavních postav, nevím proč, ale prostě si je takto představuji lépe. Možná to je dáno i tím, že jsou blízko mně samé a hlavně každá z postav tak trochu vychází z lidí okolo mě. Zní to asi jako klišé, ale prostě to tak je.
Mám v plánu nechat svůj příběh ještě odležet, až ho dopíšu a pak možná taky dojdu k závěru, že bych měla věk postav upravit. Primárně se teď snažím o to, aby byly co nejvíce uvěřitelné.
Každopádně ještě jednou dík a doufám, že ve čtení vytrváš
Na jednu stranu ti rozumím, na druhou stranu např. taková Ema může mít mozek génia a už takhle v raném věku může být kapacita, ale pár let zkušeností v oboru a mít i něco víc nažito, by na důvěryhodnosti jistě přidalo :-) Toť můj názor - ale jiní čtenáři možná nebudu sdílet můj pohled na věc (I proto je fajn znát více pohledů :-)). A jak píšeš, uvidíš sama, až budeš dělat revize. :-)
A pokud se nestane nic neočekávaného, tak tě mohu uklidnit, že ve čtení vydržím.
Uff... dočetl jsem a těším se na pokračování. Jestli tohle je prvotina... Takhle dobrá nejsou má dílka ani po x letech psaní.
Jinak si tam taky celkem často všímám opakujících se slov. Ale vím, že u sebe si toho kolikrát všimnu třeba až na páté čtení, takže občas se stane, že něco uteče.
A na mě je trochu moc klišé, že hlavní padouch rozešle zprávy, kdy a kde hodlá zaútočit a tým mu to překazí. V mojí povídce by to druhé video nebylo, kdy zaútočí, ale že útok proběhl před hodinou. Asi by to byla mnohem kratší příběh a tým by neměl co řešit, ale...
Asi máš pravdu, že to vypadá jako klišé... Ale zase dneska přijít s něčím originálním a sepsat to tak, aby to bylo poutavé a lákavé, je docela kumšt. Tedy alespoň pro mě. A co se týče druhého videa, věř mi, že pro příběh bylo důležité, neboť druhý druhý útok je poměrně zásadní. Jen se modlím, abych ho dostatečně vystihla
Ale rozhodně díky za postřehy a doufám, že se příběh bude i nadále líbit
Myslel jsem druhé video, jako že první je video, že zaútočí a druhé video je, že první cíl je Vídeň ;o)
Ale jako jinak mě vůbec nevadí, že je to poněkud klišé. Ani co se týče postav (jak už tu psal někdo dříve - hacker obrýlený nedospělec, atd...). Když se kolem toho postaví zajímavý příběh, tak mi tyhle drobnosti vůbec nevadí. A ten tvůj rozhodně zajímavý je 👍
Výslechová místnost byla malá tmavá, skromně zařízená místnost, obložená černým molitanem. V pravém horním rohu byla umístěna červeně blikající kamera, která zaznamenávala průběh celého výslechu. Jediným zdrojem světla byly dvě otravně bzučící zářivky u stropu. Nikde žádná okna, pouze podlouhlé zrcadlo na jedné ze stěn. Nábytek sestával z ocelového stolu stojícího uprostřed místnosti a pár židlí.
„Měl bys začít mluvit chlapče, a to hned,“ řekl kapitán Alard výhružným tónem. „Nevím, jestli ti to došlo, ale všechno hraje proti tobě.“
Mladý Turek sedící naproti si nervózně poposedl. Jeho oči těkaly po místnosti rychleji než blesk, jako by se pokoušel najít únikovou cestu. Zachytil pohled plukovníka Touse, který celý průběh výslechu mlčky pozoroval z kouta, a rychle sklopil zrak.
„Tak jak Buraku?“ ozval se netrpělivě kapitán.
„J-Já nevím, o čem to mluvíte, pane kapitáne.“
„Jo nevíš,“ udeřil kapitán dlaní do stolu, až mladík nadskočil, „anebo si se mnou jenom hraješ. Tak podívej, mladej, buď mi okamžitě povíš vše, co chci vědět, nebo ti garantuju, že se z vězení už nedostaneš, jasné? Mám toho celkem dost na to, abych tě zavřel na hodně dlouho.“
„Kapitáne,“ napomenul jej plukovník, přisunul si židli ke stolu a posadil se naproti vyslýchanému. Ten dál urputně zíral do země.
„Víš, proč tu jsi, chlapče?“
Burak zavrtěl hlavou. „Nevím, pane.“
„Ale kecy! Víš to moc dobře,“ vyštěkl kapitán Alard podrážděně, „někdo tě totiž prásknul hochu! Někdo z tvého gangu využil příležitosti se tě zbavit, a tak nám dal hlášku. A nemysli si, já mám času dost, klidně tu s tebou budu sedět až do rána. Nakonec se stejně dozvím, co chci, a je jen na tobě, jestli to půjde po dobrém, nebo po zlém.“
„Kapitáne, mohl bych s vámi mluvit?“ řekl plukovník Tous a kývl hlavou směrem ke dveřím. „O samotě.“
Kapitán Alard věnoval Burakovi poslední výhružný pohled a společně s plukovníkem odešel na chodbu.
„Co je Tousi? Doufám, že máš pádný důvod, proč jsi ten výslech přerušil.“
„Jo, to teda mám,“ odsekl plukovník, „tohle už totiž žádný výslech nebyl. Ještě chvilku a posadil bys ho na elektrické křeslo!“
„A jak jinak bych měl jednat s teroristou?“
„Ale my nevíme, jestli je to terorista. Nenašli jsme virus, ani zbraně.“
„Neříkali jste náhodou, že útok ve Vídni souvisel s Islámským státem? A co se našlo u něj v bytě, Tousi, co? Korán!“
Plukovník se zatvářil šokovaně. Zíral veliteli pařížské policie do očí a v němém úžasu se pokoušel najít jakýkoliv náznak žertu. Bohužel, výraz kapitánovi tváře vypovídal, že vše myslí smrtelně vážně.
„Jeanne, teď žertuješ, že ano?“ zeptal se opatrně a přistoupil blíž k Alardovi. „Řekni mi, že to byl jen vtip.“
Podstatně menší kapitán musel zaklonit hlavu, aby plukovníkovi viděl do tváře. Jeho výraz byl však stále tvrdý a neústupný. Když něco chtěl, byl schopný jít si za svým i přes mrtvoly.
„Samozřejmě, že to myslím vážně. Proč by ne?“
„Proč by ne?! Ty ses snad zbláznil! To, že má doma Korán, z něj ještě nedělá teroristu. Alarde, proboha, přemýšlej!“
„A o čem to tedy vypovídá, Tousi? Chceš mi tvrdit, že ho tam měl jenom jako dekoraci? A předpokládám, že tu hlášku jsme dostali od sousedky, protože si moc nahlas pouštěl hudbu, že? Blbost!“
„Třeba se tvůj informátor spletl. Sám jsi viděl, že v bytě toho kluka nic nebylo. Žádné zbraně ani trhaviny, natož pouzdro s virem.“
„O co ti vlastně jde, Tousi?“ zeptal se kapitán chladně a probodl plukovníka zkoumavým pohledem. „Chceš se stát velkým hrdinou Francie, co?“
V plukovníkově tváři se objevil výraz zmatení. „Co to meleš?“
„Nehraj to na mě, mám tě už dávno přečteného. Přesvědčíš mě, že ten kluk je nevinný, abych vedl vyšetřování jiným směrem, a ty sám pak zachránil situaci. To tak! Nebudu se dívat na to, jak já a můj tým dřeme, zatímco ti si tu chodíš okolo, jako by se nechumelilo, sbíráš informace a pak si půjdeš vyzvednout Řád čestné legie přímo z rukou prezidenta! Myslíš si, jak nejsi mazaný, Tousi, ale na mě si nepřijdeš. Tady nejsme v Afghánistánu, abys i přes zjevnou neschopnost dostával metály, tady jsme v Paříži a já pohnu nebem i zemí, aby bylo spravedlnosti učiněno za dost!“ řval kapitán z plných plic. Žíla na čele mu tepala takovou silou, až hrozilo, že mu každou chvíli praskne. Jeho obličej byl nachově rudý a ruce se mu klepaly vztekem.
Plukovník Tous se tvářil napůl zmateně, napůl rozzuřeně. Sevřel pěsti, až mu zbělely klouby a přiblížil se k Alardovi na vzdálenost několika málo centimetrů. Ten stál na místě jako přikovaný a vzdorovitě se díval plukovníkovi do očí.
„Aby bylo mezi námi jasno, kapitáne,“ cedil plukovník skrz zuby a s vypětím všech sil se pokoušel zachovat klid, „jediné, o co mi jde, je zabránit teroristickému útoku na Paříž a upřímně doufám, že vy můj postoj sdílíte, nebo se pletu?“
Kapitán se postavil na špičky ve snaze srovnat výškový deficit. Oba dva si výhružně civěli do obličeje. Vypadali jako pár soupeřů před rozhodující bitvou.
„Pane plukovníku,“ přerušil jejich tichou válku major Wissner a rozběhl se chodbou přímo k nim, „musíte jít se mnou pane.“
„Co se děje majore?“ zeptal se Tous aniž by se na majora otočil.
„Pane, napadli doktorku Valentovou, právě ji přivezli na stanici.“
„Cože?“ Vytřeštil oči plukovník. Kapitán Alard pro něj v tu ránu přestal existovat. „Co je jí?“
„Nemám tušení pane, řekli mi jen, že ji v hotelovém pokoji někdo napadl.“
„No vida,“ řekl kapitán Alard uštěpačně, „vypadá to, že tě dětičky potřebují. Tak co kdybys šel dělat mámu a nechal mě pracovat?“
Plukovník na něj vrhl opovržlivý pohled. Otočil se a rozběhl se za majorem.
Ještě jsme spolu neskončili Alarde,, myslel si v cestou v duchu.
Opět příjemný kousek, co se četl skoro sám, text příjemně plynul a už se nemohu dočkat další části. :-)
Výslechová místnost byla malá tmavá, skromně zařízená místnost - druhá opakující se místnost mohla být vypuštěna, ať se neopakuje slovo.
Jinak jsem si všiml ještě jedné věci, a to uvozovacích vět u dialogu:.
…ozval se netrpělivě kapitán, vyštěkl kapitán Alard podrážděně, zeptal se opatrně, zeptal se kapitán chladně apod. ve většině případů je zbytečné dodávat že to je - netrpělivě, podrážděně, opatrně, chladně…
Všechno tohle vyplývá z dialogu. Ideálně tedy jen, řekl, ozval se, vyštěkl…
Použil bych v případě kdyby obsah dialogu měl mít jiné vyznění. např. „Ty jeden šmejde,“ řekla koketně (protože samotná přímá řeč navozuje atmosféru toho, že mu nadává, pak teprve tím koketně zrušíš vyznění nadávky)
Orli z oceli smrti, jež zasadí poslední ránu, opakoval si ta slova v duchu Wolf. Už několik hodin civěl na monitor před sebou a prohledával tisícovky databází ve snaze zjistit něco bližšího.
„Jako hledat jehlu v kupce sena,“ řekl potichu a zívnul si. Připadalo mu, že incident v metru se odehrál před několika dny, místo pouhých sedmi hodin. Unaveně si protřel oči. „Chce to kafe.“
Protáhl si ztuhlé končetiny, několikrát zakroužil zápěstím a odešel na chodbu k jednomu z nápojových automatů. Káva v nich nebyla nic moc, ale spolehlivě dokázala udržet celý personál stanice na nohou. Wolf vhodil mince, nastavil maximální možnou úroveň cukru a stiskl tlačítko. Mlčky pozoroval, jak černá tekutina stéká do plastového kelímku. V myšlenkách se neustále vracel k oné větě. Bylo to jako zabezpečená síť, do které se nemohl dostat. A to ho štvalo. Pro Lukase Wolfa bylo slovo nemožné výzvou. Nikdy mu nešlo o to získat data nebo peníze, šlo o to, dostat se dovnitř. Dostat se tam, kam se jiný nedostane. A v tomto oboru byl mistrem.
Sebral kelímek s kávou a vydal se zpět do své kanceláře. Všechny ostatní místnosti byly už zhasnuté. Zastavil se u nástěnky a čistě ze zvědavosti si začal prohlížet různé inzeráty, oznámení a zprávy o úspěších jeho oddělení. Pomalu si usrkl kávy. I přes množství cukru mu chutí připomínala asfalt. Znechuceně se ošil a pokračoval chodbou dál.
Zničehonic narušilo ticho zvonění telefonu.
„Do pytle,“ zaklel a začal si čistit politou košili. Volnou rukou vytáhl z kapsy mobil a přijal hovor. „Tady Wolf.“
„Wolfe, jsi ještě v kanceláři?“ ozval se naléhavý hlas majora Wissnera.
„Jo, kde jinde bych asi byl?“ odpověděl rozmrzele a sednul si k počítači.
„A máš přístup k počítači?“
Dělá si ze mě srandu? „Co bys tak řekl, Wissnere?“
„Perfektní. Poslal jsem ti emailem fotky jednoho chlapa, mohl bys mi ho proklepnout?“
Wolf přepnul telefon na hlasitý odposlech a otevřel zprávu.
Panebože, co to je za ksichta? Pomyslel si, když spatřil vyholenou hlavu muže, kterou krášlilo tetování připomínající praskliny. Zapnul vyhledávácí algoritmus a dopil zbytek kávy.
„Bude to chvilku trvat. Nějaký nový podezřelý, nebo co?“
Wissner se na druhé straně telefonu na moment odmlčel. „No, víš… V hotelu se to trošičku zkomplikovalo. Ten chlap napadl Emu.“
„Cože?! A je v pořádku?“
„Jo, jen vystrašená, unavená a potlučená. A až na ty modřiny na krku, relativně v pořádku. Hele, nemáme moc času, našel jsi už něco?“
Wolf si udělal barvitý obrázek o významu slov relativně v pořádku. Vzpomněl si na záběry z hokejového zápasu, kdy si hráči dali navzájem do těla takovým způsobem, že jednoho z nich museli záchranáři odnést z hrací plochy na nosítkách. Hlavní zdravotník tehdy prohlásil, že raněný má pravděpodobně rozdrcenou čelist, prasklou lebku a otřes mozku, ale jinak je vše v naprostém pořádku. Wolf si za dobu své práce u policie všiml, že tohle slovní spojení s oblibou používají i muži ze zásahových jednotek ve chvílích, kdy v pořádku není zhola nic. Zajímalo ho, jestli je tomu tak i v armádě a pokud ano, jak moc je doktorka Valentová zřízená.
Program na vyhledávání osob konečně našel shodu. Wolf rychle rozklikl údaje o neznámém muži a začal nahlas číst: „Andrzej Stachowski, známý též jako Golem. Polák, jednačtyřicet let, svobodný, bezdětný.“
„A to je jako všechno?“ zeptal se zklamaně Wissner. „Moc jsi teda nezazářil.“
„Vydrž chvilku, ten chlap má záznam delší než Transsibiřská magistrála. Dlouho působil v armádě jako odstřelovač. Před třemi lety ho s hanbou propustili. Několikrát trestaný, dva roky seděl za těžké ublížení na zdraví s následkem smrti.“
„Co udělal?“
„Porval se s chlapem v hospodě. Nejdřív mu rozbil o hlavu lahev piva, několikrát ho bodnul a pak ho prohodil oknem.“
„Páni,“ hvízdl uznale Wissner, „celkem se divím, že to doktorka přežila. Něco, co by nám alespoň trochu napovědělo, pro koho dělal?“
„Bohužel, majore. Zkusím prohledat jeho záznamy z doby, kdy sloužil a taky z vězení. Ozvu se, když něco najdu.“
„Dobře, díky. Mohl bych mít ještě jednu malou prosbu?“ Major ztišil hlas a téměř šeptem pokračoval. „Dokázal bys mi něco zjistit o Jeanu Alardovi?“
Wolf si jméno poznamenal na kousek papíru. „Dobře, ale proč šeptáš?“
„Nikdo se to nesmí dozvědět, potřebuju, aby to zůstalo jen mezi námi, platí?“
„Jasně, ale proč?“ zeptal se nechápavě Wolf. „Kdo to je?“
Na chvíli bylo naprosté ticho. „Je to šéf pařížské policie.“
„Takže ty po mě chceš, abych se naboural do záznamů pařížské policie?“
„Ano, chci. Hlavně nenápadně. Dokážeš to?“
„Víš vůbec, s kým mluvíš?“ Wolf si prokřupal klouby na rukou a přisunul si blíž klávesnici. „Ráno ti pošlu výsledky. Měj se.“
Sice se opakuji, ale takovou prvotinu napsat, to by byla paráda. Řekl bych, že s každou další částí je text učesanější a jsem zvědav, jaké osudy jsi postavám nachystala.
Pokud bych měl hledat mouchy, tak bych asi viděl za sebe tyto:
Už několik hodin civěl na monitor před sebou a prohledával - zbytečné před sebou
V myšlenkách se neustále vracel k oné větě. Bylo to jako zabezpečená síť, do které se… namísto - Bylo to…(když je řeč o větě) bych napsal: Byla jako zabezpečená síť…
Nikdy mu nešlo o to získat data nebo peníze, šlo o to,... začátek bych přeformuloval, aby ses vyhnula opakovaní nešlo/šlo o to…Nikdy mu nešlo o data nebo peníze…
odpověděl rozmrzele a sednul si k počítači. - pro mě zbytečné rozmrzele
V hotelu se to trošičku zkomplikovalo. - tuhle část telefonátu bych vypustil, jen bych nechal něco jako, že ten chlap v hotelu napadl Emu
dva roky seděl za těžké ublížení na zdraví s následkem smrti - to je nízká sazba, za to že útočil ozbrojený apod. i podle našich zákonů… :-) A otázka je zda by takový čin nebyl kvalifikován jako pokus o vraždu... :-)
Opět skvělé, vlastně tohle je můj šálek čaje, něco podobného se mi moc líbí. Nakonec, San Felipe je z podobného soudku. Já bych tam ani nějaké chyby neviděl, čte se to dobře a plynule. Asi postupem času přijdeš na nějaká slovní spojení, která tahají za uši, ( třeba - Wolf si prokřupal...)ale jako celek - palec nahoru.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
Musím se přiznat, že tahle část se mi zatím líbila nejmíň. Nic se tam neděje, jen se tam kecá. To by mi nevadilo, kdyby ten rozhovor nějak posunul děj nebo jsme se dozvěděli něco nového. Ano, zjistíme, že se přiznal Burak a že si zbytek týmu nemyslí, že on je tím teroristou. Ale přijde mi kolem toho takové dost tlachání o ničem. Což je samozřejmě mezi lidmi běžné, ale číst o tom nemusím Nejspíš to má ilustrovat přátelskou atmosféru v týmu, ale asi by to šlo vyjádřit lépe.
A druhá věc je kapitán Alard. Chápu jeho roli negativní postavy, kerá do děje vnáší rozruch, ikdyž tam zrovna nejsou teroristi. Ale přijde mi ta postava trochu přehnaná. Na stranu druhou, v konečném vyznění příběhu (až to bude komplet celé), může ta postava dávát jiný smysl, než doteď, takže chápu, že možná hodnotím moc brzo
Jsem ráda, že sis našel čas, ale skutečně sis vybral k hodnocení věci, které se budou ještě hodně rozvíjet dál. Hodně se tu mluví a nic se neděje, to je pravda, ale děj to dál posunulo. Bohužel vím, že teď to tak nevypadá, ale počkej si a uvidíš
„Tak co krk, ještě bolí?“ zeptal se major Wissner Emy, zatímco společně se dvěma policisty stoupali po točitých schodech činžovního domu.
„Pořád ještě nemůžu polykat, ale jinak dobré.“
Wissner pokýval hlavou a zastavil u jednoho z bytů. Černé dveře byly po včerejším zásahu značně poškozené. Major strhnul barevné policejní pásky, které značily, že byt je dočasně zapečetěn a vstoupil dovnitř. Policisté společně s doktorkou jej následovali.
„Páni, evidentně nečekal hosty,“ konstatovala Ema, když se rozhlédla kolem sebe.
V bytě panoval nepořádek nevídaných rozměrů. V chodbě u dveří bylo poházeno několik párů bot, kousek opodál se tyčila hora odpadkových pytlů, které zřejmě nikdo nevynášel již několik měsíců, dřez v kuchyni přetékal špinavým nádobím a konferenční stolek v obývacím pokoji se přímo ztrácel pod nánosy zmačkaných plechovek, prázdných krabic od pizzy a misek s již dávno plesnivými zbytky jídla.
Ema se potlačila dávící reflex a pokoušela se celou svou vůlí nevnímat odporný zápach, který naplňoval každý milimetr bytu. „Eriku, mohl bys mi připomenout, co tady máme hledat? Mám totiž pocit, že tohle místo je biologická zbraň samo o sobě.“
„Cokoliv, co pomůže plukovníkovi a kapitánu Alardovi zmáčknout toho Turka. Plány, počítač, korespondenci…Zkrátka něco podezřelého.“
„Ještěže jsem očkovaná proti všem druhům žloutenky,“ zamumlala si Ema pro sebe a vešla do obýváku, „v laboratoři tomuhle říkáme riziková práce. Tam ale máme bakterie uzavřené ve zkumavkách.“
Major se jen zasmál, otočil se k policistů a rychlou francouzštinou jim sdělil příkazy. Oba svorně přikývli a dali se do pátrání.
„Beru si na starost ložnici, pokud na něco narazíte, dejte mi okamžitě vědět, hrajeme o čas,“ dodal v angličtině.
Doktorka Valentová přikývla, nasadila si gumové rukavice a začala se opatrně prohrabávat odpadky ležícími na stole.
Bože, ten chlap je čuně, pomyslela si znechuceně, když se několik krabic společně s miskami sesunulo na zem a odkrylo další vrstvu nepořádku. Bude zázrak, když zase najdeme východ, natož nějaký důkaz nebo pouzdro s virem.
„Hej!“ zařval najednou major z ložnice. „Co to k sakru-“
Větu už nedokončil. Jako blesk vyběhl z ložnice neznámý člověk v kapuci, povalil zmatené policisty a zmizel na chodbě. Hned v závěsu za ním se objevil major Wissner s tváří zamazanou od krve a zuřivým výrazem.
„Za ním, rychle,“ zahuhlal, aniž by se zastavil a rozběhl se za neznámým, který uháněl po schodech směrem do horních pater domu.
Ze střechy mi neutečeš, hajzle. Leda bys měl křídla.
Bral schody po dvou a pokoušel se potlačit palčivou bolest v obličeji. Z nosu mu stále ještě tekla krev a ne málo. Zatnul zuby, otřel si obličej a přidal do kroku.
Prchající prudce rozrazil dveře vedoucí na střechu. Major Wissner udělal několik rychlých kroků, odrazil se a strhnul neznámého na zem. Chvíli se oba zmítali na zemi. Major chytil svého soupeře za nohu a pokusil se jej přitáhnout blíž k sobě. Neznámý se divoce zmítal. Volnou nohou kopnul Wissnera do zakrvácené tváře. Ten zaječel bolestí a oběma rukama si chytil zlomený nos, jehož bolest nyní vygradovala do maximálních hodnot. Lupič, tohoto momentu využil, postavil se na nohy a upaloval po střeše pryč.
„Jen počkej,“ zasyčel major Wissner. Odjistil zbraň a pokračoval v pronásledování.
Prchající jedním dlouhým skokem přeskočil ventilaci, nohou se odrazil od jednoho z komínů a ladně přeskočil mezeru mezi dvěma domy. Přistál na malé, kameny vysypané terase, udělal parakotoul a hbitě pokračoval v běhu. Major Wissner uháněl za ním, ale udržet se na kluzké střeše vyžadovalo velké soustředění.
Těžce doskočil na terasu a překulil se. Ramenem mu projela ostrá bolest. Vztekle zaklel, vysápal se na nohy a namířil zbraň na vzdalující se figuru v kápi. Lupič mezitím s dokonalou přesností přeskakoval z jednoho okenního vikýře na druhý. Koordinace jeho pohybů byla fascinující.
Major se zatajeným dechem pozoroval, jak neznámý přeskakuje z vikýře zpět na střechu, pomocí salta překonává další překážku a mizí za skupinou komínu vedlejší budovy. Ještě chvíli stál a nevěřícně zíral na místa, kde se ještě před pár vteřinami pronásledovaný pohyboval. Jednotlivé mezery mezi vikýři byly dlouhé zhruba dva metry a plošina jimi tvořená měla něco málo přes půl metru.
Jak tohle sakra udělal?
Zpět od reality jej vrátilo vyzvánění mobilu. Zastrčil zbraň zpět do pouzdra, otřel si nateklý nos, ze kterého stále prýštila krev, a přijmul hovor.
„Co je?“
„Přijď rychle zpátky do bytu, něco jsme našli,“ oznámila mu Ema, „a hoď sebou.“
„Hned jsem tam.“
Přeskočil zpět na střechu domu a vrátil se do Burakova bytu. Ema společně se dvěma policisty stáli v ložnici a zírali na podlahu.
„Bože, ty vypadáš,“ zděsila se doktorka, když jej spatřila a podala mu kapesník. „Měl by sis na to dát led.“
„Běžně ho tak nosím po kapsách, ale zrovna dneska jsem si vzal jiné kalhoty, takže asi smůla.“
Ema protočila panenky a odešla do kuchyně. Za pár minut byla zpět i s malým sáčkem ledu. „Máš ho křivý, chtělo by to narovnat.“
„Tak to udělej.“
„Co? Ne!“
„Proč ne? Jsi snad doktorka ne? Tak něco udělej!“
„Nebudu ti rovnat nos, nikdy jsem to nedělala.“
„Horší než teď už to nebude, věř mi,“ řekl rezolutně major a oddělal si led z tváře.
Doktorka si povzdechla. „Promiň,“ zamumlala, chytila Wissnerův nos mezi dva prsty a tichým lupnutím jej vrátila do původní pozice.
„Au! To bolí! Už na mě prosím tě nešahej, ano?“ Sykl major a opět si přitiskl led na obličej. „Co jste teda našli?“
„Podívej se sám,“ řekla Ema a ukázala na postel, pokrytou bankovkami. „Je tu dvacet tisíc euro. A taky jsme našli nějaké zbraně. Všechno to zahrabané ve skříni pod oblečením. Ať už Burak jede v čemkoliv, je to velké.“
„Takže pokud ta skříň nevede do Narnie, je dost možné, že nám náš podezřelý lhal. Zavolám plukovníkovi a řeknu mu, co jsme našli. Dobrá práce, lidi.“
„Výborně,“ souhlasila Ema a vytáhla svůj telefon. „Zavolám Wolfovi, jestli pro nás nemá něco nového.“
Major Wissner zvedl z postele stoeurovou bankovku a namířil ji proti světlu. Na levé straně se objevil vodoznak – brána, pod kterou byla malá číslice sto. Zakroutil hlavou a vrátil peníze zpět na postel. „Plukovníku Tousi, tady major,“ řekl, když jeho velitel konečně přijmul hovor. „Našli jsme něco, co vás bude zajímat pane.“
Je fajn, že se příběh hýbe a je tady další díl skládačky (pokud to není falešná stopa), jen mám poznámku k logice děje, či tomu co již proběhlo a co se děje nyní.
Obecně popis toho jak byt vypadá a hlavně to co našli (zbraně a peníze), nekoresponduje s tím co v dřívější části zaznělo : - Sám jsi viděl, že v bytě toho kluka nic nebylo. Žádné zbraně ani trhaviny, natož pouzdro s virem.
To že tam měl neskutečný bordel, ještě budiž (ale i tak myslím, že by to plukovník okomentoval, alespoň tak, že tam nic nebylo, ale uvidí se, co najdou, až to prohledají), ale zbraně ve skříni pod šaty a hromada peněz… to by museli policisté objevit již po zásahu. Nechce se mi věřit, že by to nikdo neprohledal, když ho vyslýchají a mají podezření na terorismus.
Tady to prostě kulhá.
Dovedu si představit, že by našli něco fakt malého, pořádně ukrytého…ale tohle ne… (snad jen kdyby to ten prchající nastrčil, ale i tak mi to nesedí)
A pak ještě opět pár konkrétních postřehů, příkladů, kde mě to zatahalo za ucho.
které značily, že byt je dočasně zapečetěn - tuhle část si dovedu představit vypuštěnou.
Ema se potlačila dávící reflex a pokoušela se celou svou vůlí nevnímat odporný zápach, který naplňoval každý milimetr bytu. - zní mi to dost fatálně - celou svou vůlí, každý milimetr bytu - jedno z toho bych osobně vynechal.
otočil se k policistů - jen překlep, policitům
Bože, ten chlap je čuně, pomyslela si znechuceně, - opět trochu váhám zda nevypustit to znechuceně, příjde mi navíc, myšlenky hovoří dost jasně.
Z nosu mu stále ještě tekla krev a ne málo…. ze kterého stále prýštila krev - vypustil bych v prvním, popisu s nosem slovo - stále
prudce rozrazil - zase bych škrtal prudce, když rozrazil dveře je jasné že to muselo být prudce a ne jemně :-)
Chvíli se oba zmítali na zemi… Neznámý se divoce zmítal. - velice blízko sebe - se zmítal
Kablukov protáčel cigaretu v prstech a mlčky sledoval televizi.
„Podle posledních zpráv stojí za útokem radikální skupina známá jako Islámský stát. Mluvčí vídeňské policie dále uvedl, že dvojice atentátníků chtěla svým činem zastrašit rakouskou vládu, která bude zítra projednávat návrh o nasazení jednotek v Sýrii. “
Profesor znechuceně vypnul přijímač. Vědomí, že jeho tak dlouho připravovaná akce je považována za manévry Islámského státu, jej přivádělo k šílenství.
„Je prostřeno pane.“
„Viděl jste už dneska zprávy, Quentine?“
„Ne, pane.“
„A co třeba noviny, četl jste dnešní vydání?“
„Bohužel ne pane, od rána jsem neměl vůbec čas. Smím vědět proč?“
„Kvůli tomuhle!“ Zařval profesor vztekle a hodil Quentinovi k nohám výtisk Le Monde. „Přečtěte to nahlas.“
„Islámisté útočili v Rakousku, máme se obávat?“
„Nuže, Quentine, má se Evropa obávat těchto šílených radikálů? Má se Evropa obávat Islámského státu?“ Profesor se třásl vztekem. Chodil po místnosti a neustále potahoval z cigarety.
Asistent sklopil zrak a tiše odvětil: „Ne, neměla.“
„Správně Quentine!“ vykřikl Kablukov a upřel na mladého muže zrak. „A víte proč? Protože tohle je moje chvíle! To já jsem to všechno naplánoval. Já jsem strávil tisíce hodin přípravami, já jsem upravil smrtelně jedovaté viry, já mám spouštěcí kódy. To všechno JÁ! Slyšíte mě? Já! A rozhodně si to nenechám pokazit nějakými čmoudy v turbanu s plnovousem až na zem! Nevím, čím si vás tak získali, ale varuji vás. Ještě jednou se dozvím, že si moji práci přivlastnili a garantuji vám, že z mých peněz už neuvidí ani jediný cent. Je vám to jasné?“
„Ano, pane.“
„Výborně, jsem rád, že si rozumíme. A nyní,“ pokračoval Kablukov již mírnějším tónem, „musíme zařídit, aby se veřejnost dozvěděla pravdu. Natočíme další video a postaráme se, aby ho vidělo, co nejvíce lidí.“
„Cože?!“ vytřeštil Qunetin oči. „To je šílené, pane!“
Kablukov se usmál a uhasil cigaretu. V očích měl zvláštní, děsivý výraz. „Ne, je to geniální. Vyvoláme mezi lidmi paniku. Bude to mít ještě lepší efekt. Zařiďte kameru a všechno ostatní, po obědě začneme s natáčení.“
Upravil si sako a zamířil do jídelny. Jeho asistent ještě několik sekund stál na místě jako přikovaný a pokoušel se vstřebat, co mu jeho šéf právě sdělil.
Navnadila jsi, navnadila. :-) Budu netrpělivě očekávat další část.
Asistent sklopil zrak a tiše odvětil… a hned na dalším řádku - upřel na mladého muže zrak - jedno určitě přeformuluj, ať není 2x zrak. :-)
„Cože?!“ vytřeštil Qunetin oči. „To je šílené, pane!“ - tady si dokážu představit, že vypustíš uvozovací větu a zůstalo by jen „Cože?! To je šílené, pane!“ - zdá se mi to pak dynamičtější.
Jeho asistent ještě několik sekund stál na místě jako přikovaný a pokoušel se vstřebat, co mu jeho šéf právě sdělil. - jeho asistent, jeho šef (určitě minimálně v případě šefa vypustit jeho :-))
„Sednout, na nějaké formálnosti nemáme čas,“ zahájil kapitán Alard poradu a usadil se do čela stolu.
Zasedací místnost byla plná policistů. Někteří seděli kolem stolu, jiní zůstali stát po jejím obvodu a nahlíželi do svých zápisníků. Plukovník Tous společně s týmem seděl na pohovce naproti kapitánu Alardovi a pátravě se rozhlížel kolem sebe.
Z notebooku na stole se ozval zvuk příchozího hovoru. Kapitán kliknul na ikonku pro příjem a na monitoru se objevila vousatá tvář Lukase Wolfa. Obrovské vaky pod očima nasvědčovaly tomu, že celou noc nezamhouřil oka, přesto však vypadal energicky a odpočatě. Po jeho levé ruce seděl Marcus Brüder.
„Ah ano,“ řekl rozmrzele Alard, „pan Brüder společně s panem Wolfem se chtěli dnešní porady také zúčastnit. Pánové, vítejte.“
„Děkuji kapitáne. Chci být pouze obeznámen s průběhem vyšetřování, abych mohl informovat naše sídlo v New Yorku. Prosím, nenechte se rušit,“ oznámil Brüder věcně.
Trošku pozdě, pomyslel si Alard. Nicméně si svou poznámku nechal pro sebe a otočil na podřízené. „Fakta ohledně toho kluka?“
„Burak Shosfy, turecký občan. Ve Francii žije již třetím rokem, studuje umění na univerzitě. Čeká na potvrzení občanství, aby zde mohl přivést i zbytek rodiny. Bezdětný, nemá žádnou přítelkyni.“ Přečetla poznámky starší vyšetřovatelka z rudého zápisníku. „Podle sousedů jde o milého, tichého kluka. Žádná stížnost, nic.“
„A dál? Co jeho zaměstnání?“
„Nemá žádnou trvalou práci,“ vzal si slovo policista stojící u dveří, „Rok pracoval v klubu Bataclan, před čtyřmi měsíci ho propustili. Od té doby nic.“
„Za co byl ten vyhazov?“ Zeptal se kapitán se zvědavostí v hlase.
„Prý se nepohodl s majitelem a došlo i na ostrá slova. Kvůli tomu vyhazovu přišel o jediný zdroj příjmů a hrozilo, že skončí na ulici. Avšak pár týdnů zpátky mu na účtu přistálo něco kolem dvou tisíc euro a to hned třikrát.“
„Zajímavé. Odkud ty peníze byly?“
„Pokusil jsem se vysledovat jejich elektronickou stopu,“ vložil se do rozhovoru Wolf a srovnal si brýle. „Bohužel ať už mu to platil kdokoliv, počínal si velmi opatrně. Peníze převedl z několika účtů, takže je prakticky nemožné zjistit jejich původ. Ovšem našel jsem jednu shodu s otisky prstů, které jste odebrali v jeho bytě.“
„A sice?“
„Ahmed Samy Amstefai,“ odvětil Wolf a zobrazil osobní údaje podezřelého. „Má dlouhý záznam v trestním rejstříku, celkem osmkrát odsouzen za méně závažné zločiny, ve vězení ale nikdy nebyl. Od roku 2010 ho francouzské bezpečnostní složky vedly na seznamu islámských radikálů, měly podezření, že by mohl být hrozbou pro bezpečnost státu. Podle všeho strávil několik měsíců v Sýrii.“
„Výborně, okamžitě pošlu své lidi, aby ho našli a zatkli.“
„No to asi nepůjde,“ řekl Wolf se zachmuřenou tváří. „Od toho jeho výletu do Sýrie o něm nikdo neslyšel.“
„No výborně.“ Nadšení z kapitánova hlasu se okamžitě vytratilo. „Stejně po něm ihned vyhlaste pátrání. A ty peníze, co se našly v Shosfyho bytě? Máte něco k nim pane Wolfe?“
„Bohužel, musím vás zklamat kapitáne. Žádné otisky prstů, žádná DNA. Jsou úplně čisté.“
„Tak to je bezvadné,“ zamumlal Alard a promnul si obličej. „Takže jsme zase tam, kde už jsme byli.“
„A co ten chlap z Burakova bytu?“ Navrhl major Wissner. „Ten, co mě…“.
„Zmlátil?“ Napověděla doktorka Valentová a pokoušela se nesmát se potupě svého kolegy.
„Překvapil. Chtěl jsem říct, překvapil.“ Major si založil ruce na prsou a cítil, jak v obličeji rudne.
„Pravděpodobně člen nějakého klubu parkouristů,“ ujala se opět slova starší vyšetřovatelka, „pár našich kolegů vyrazilo do terénu se na něj poptat, ale vzhledem k neúplnému popisu bych si moc velké naděje nedělala.“
Z ničeho nic naplnil zasedačku zvuk vyzvánění mobilního telefonu. Všichni přítomní si instinktivně sáhli na kapsu u kalhot, aby se ujistili, že to nejsou právě oni, kdo porušil zákaz zapnutých telefonů během porady.
„Pardon, tohle musím vzít. Promiňte.“ Špitla doktorka Valentová a rychle se vytratila na chodbu. Ve tvářích vyšetřovatelů se objevil výraz úlevy, že pokárání a následná přednáška o nutnosti dodržování pravidel z úst jejich nadřízeného nebude adresována jejich směrem.
„Ahoj Martine,“ pozdravila Ema polohlasem svého šéfa, „potřebuješ něco důležitého? Voláš totiž krapet nevhod.“
„Něco důležitého? Dva dny ses mi neozvala! Ani tu blbou zprávu jsi nenapsala! Viděl jsem tě ve zprávách. Jsi v pořádku? A kde vlastně jsi? Pořád ve Vídni? Jsi zraněná? Kdy se vrátíš? Co vlast-“.
„Prosím tě brzdi,“ utnula vodopád otázek a poodešla kousek dál od zasedací místnosti, ze které ji bedlivě pozorovaly modré oči majora Wissnera. „Jsem v pořádku, nic mi není. Jen se to trošičku zkomplikovalo, to je celé.“
„Zkomplikovalo? Jak jako zkomplikovalo? Kde jsi?“
„Nemůžu o tom mluvit. Zrovna jsme i s týmem v Paříži a-“.
„Po-počkej, v Paříži?“ Zarazil ji zděšený Martinův hlas. „Jako v té Paříži? Městě světel, lásky a bůh ví čeho ještě?“
A v jaké jiné asi? „Ano, Martine, v Paříži. Hlavním městě Francie. To je taková ta země sýrů, vína, baget a croissantů, která leží na západ od Německa. Jsem si jistá, že už jsi o ní musel slyšet.“
„A co tam sakra děláš?! Zbláznila ses? Musíš pryč a hned. Jsi v nebezpečí!“
Poslední věta Emu zarazila. Nikdo přece nevěděl, že další útok se má konat ve Francii. Brüder je ujistil, že se jedná o věc s vysokým stupněm utajení.
„V jakém nebezpečí?“ Zeptala se opatrně. „O čem to mluvíš?“
„Copak jsi neviděla zprávy? Internet je toho plný.“
„Co? Jaký internet? Jaké zprávy?“ Vyptávala se a cítila, jak adrenalin společně s nervozitou pomalu zaplavují její tělo.
„Počkej, pošlu ti odkaz. Před hodinou se to objevilo na YouTube, je z toho internetová senzace. Ale Emo, ať už děláš ve Francii cokoliv, musíš se okamžitě vrátit domů.“
Co se to proboha děje? O čem to Martin mluví?
„Emo?“ Major Wissner vykoukl ze zasedačky a pohybem ruky naznačoval, že je na čase se vrátit.
„Já už budu muset jít Martine. Zavolám, jak jen to bude možné, slibuju,“ ukončila hovor a chvějícími se prsty otevřela odkaz v novém okně.
„Emo, notak. Alard začíná být netrpělivý. Facebook si můžeš prohlédnout i později, pojď už!“
Doktorka Valentová stála jako přikovaná a s otevřenou pusou zírala na displej telefonu. V očích se jí zračila čirá hrůza. Pomalu se podívala na Erika a hlasitě polkla.
„Máme problém,“ řekla třesoucím se hlasem. „A to sakra velký!“
Ano, líbí se, ani není znát, že jsi psala ve spěchu. Teď, až budu mít chvíli času, si přečtu všechno, co jsi zatím napsala, najednou a pochválím komplexně...
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
Tak konečně jsme se dostal k přečtení, pěkně v klidu… jako obvykle, čte se to hezky a v závěru části jsi opět navnadila co se bud e dít dál.
Přesto mi pár věcí nesedlo a tady jsou.
Obrovské vaky pod očima nasvědčovaly tomu, že celou noc nezamhouřil oka, přesto však vypadal energicky a odpočatě. - v této větě mi nesedí kontrast vaků pod očima a tím jak vypadá odpočatě. Energicky to by bylo v pohodě, ale to odpočatě mi tam nesedí - odpočatě bych za sebe škrtl. :-)
„Zmlátil?“ Napověděla doktorka Valentová a pokoušela se nesmát se potupě svého kolegy. - nejsem si jist, je to jen má domněnka, jak si onu doktorku představuji, ale asi by po svém nedávném zážitku, kdy byla sama dost brutálně napadena, otřesena a nervově dost rozhozena neměla tendence se svému kolegovi smát.
„Po-počkej, v Paříži?“ Zarazil ji zděšený Martinův hlas. „Jako v té Paříži? Městě světel, lásky a bůh ví čeho ještě?“---- až po ---- která leží na západ od Německa. Jsem si jistá, že už jsi o ní musel slyšet.“ - tak tato pasáž se dle mého úplně nepovedla, je to jak kdyby se bavil blbý s hluchým :-) Ne fakt, tohle je tam podle mě hodně navíc… a celou důležitost hovoru sráží, dělá ho spíš úsměvný než závažný.
Ale jinak, jak jsem říkal jako celek se to čte opět hezky.
Na toto fórum jsem dnes zavítala poprvé a tvůj příběh mě zaujal. Přečetla jsem ho v kuse a moc se mi líbil. Nejsem žádný odborník, spíš vášnivý čtenář a pisálek(a také je mi teprve čtrnáct let), ale dle mého je to téměř profesionální práce a nechce se mi věřit, že to tak není.
Na tvém textu se mi líbí, jak vše ukazuješ očima obou stran - očima hlavních(kladných) postav i očima záporných postav a při jednom pohledu neprozradíš vše, takže si člověk musí přečíst i pohled z druhé strany, což je velice dobře.
Perfektní je, že umíš psát docela vyváženě popis, dialogy, akce a když v některé pasáži převládají dialogy, v druhé to vyrovnáš akcí. Příběh mi přijde od začátku až potud uvěřitelný stejně jako postavy, které mi před očima přímo ožívají (samozřejmě je to čistě můj názor a každý se mnou nemusí souhlasit - možná také nejsem až tak náročný čtenář).
Sice se tam občas objeví nějaké pravopisné chyby jako třeba (mý lidé - mí jako mladí lidé) a sem tam se vyskytne nějaký překlep (písmenko navíc nebo nějaké písmenko chybí), ale to jsou detaily, které jistě doladíš v pozdější korektuře. A navíc, nikdo není dokonalý a vsadím se, že v tom, co jsem teď napsala mám alespoň deset chyb .
Velice ráda jsem se začetla a moc ti děkuji, že tenhle příběh píšeš. Unesl mě a úplně jsem zapomněla na svět kolem sebe včetně školy .
Moc se těším na další pokračování a doufám, že teď nepřestaneš, protože by mě to asi naštvalo - za každou cenu se chci dozvědět, jak to dopadne Tak to prosím dopiš!
Omlouvám se, že jsem si nevšimla druhé stránky. Minulý komentář byl tedy k první straně a tento k druhé.
Příběh mě místy překvapuje a úplně na konci jsi mě napnula jako strunu a já si řekla ,,Sakra, zrovna tady to zatím končí?!"
Nemám co napsat, než samou chválu, protože podle mě je ten příběh úžasný. Opravdu moc se mi líbí. Sice vím, že ti tím moc nepomůžu, ale nevím, co bych měla kritizovat. Akorát jednou jedinkrát se mi stalo, že mi děj trochu neseděl vzhledem k předešlým událostem, ale to je asi tak vše.
To, jak tady někdo psal(opravdu si nepamatuji, kdo to byl), že Alard je vykreslen jako padouch (ve špatném světle) až moc, mi vůbec nevadí ba právě naopak.
Moc se mi líbí, jakým směrem se příběh hýbe a že jsi to ,,okořenila" dvěma napadeními(nebo jak to nazvat ).
Zkrátka se ti to zatím všechno celkem daří, tak ti přeji, aby to tak bylo i nadále a příběh jsi dotáhla do úspěšného konce.
PS: A nenech nás dlouho čekat. Jsme napnutí jako struna.
Lukas Wolf vtrhnul do své kanceláře jako uragán a zamířil přímo k počítači. Brüder mu byl celou dobu v patách a vyřizoval jeden telefonát za druhým.
„Vyřiď jim, že žádné oficiální vyjádření podávat nebudeme. No a co, že ho chtějí! Odkaž je na někoho jiného, je mi to jedno. Cože? Ne! Prostě to udělej a na nic se už neptej Franzi. Ano, přesně tak, je to na tobě, předveď, co umíš.“
Schoval telefon a zhluboka se nadechl. Zachovej klid, musíš se soustředit!
„Wolfe, řekněte, že něco máte.“
„Dělám na tom.“ Hackerovy prsty se míhaly po klávesnici rychlostí blesku. „To video už odstranili, ale viděla to velká spousta lidí. Je snad ve všech světových médiích.“
Chytrý tah, dal o sobě vědět a lidi mu budou věřit. Chce vyvolat paniku a skvěle se mu to daří, pomyslel si Brüder.
„To už ale dávno víme, pane Wolfe. Chci něco, s čím může tým plukovníka Touse reálně operovat.“
„Při vší úctě pane Brüdere, dělám, co můžu. Všechno je přetížené, lidi jsou jak pominutí. Spustil jsem program pro vyhledávání IP adresy, ale pochybuju, že nám k něčemu bude. Určitě použil přesměrování a to mi nějakou dobu zabere. Zázraky bohužel nedělám.“
Ale zrovna teď bychom jeden potřebovali, pane Wolfe.
Brüderův telefon začal opět zvonit. Rychle jej vytáhl a s otráveným obličejem hovor přijal.
„Franzi, řekl jsem ti, že žádné vy-…Cože?! Kdy? Dobře, hned tam budu.“
Tohle ještě scházelo.
„Děje se něco?“ Zeptal se Wolf stále otočený k monitoru. V hlase mu byla cítit úzkost.
„To byl můj asistent,“ řekl pomalu Brüder a povolil si kravatu, „volali ze sídla OSN v New Yorku, byla svolána krizová rada. Chtějí, abych jim předložil výsledky. A taky…“
Wolf se konečně odvrátil a zkoumavým pohledem pohlédl na svého šéfa. „Taky co?“
„Posílají vlastní lidi. Tým plukovníka Touse je s okamžitou platností zrušen a nesmí nadále působit na této misi.“
Další pokračovaní super. Moc chyb se tam dle mého najít nedá, ale přece jen něco možná ano.
...nesmí nadále působit na této misi. - zní zvláštně a možná to ani není správně, osobně bych napsala: ... mesmí se nadále účastnit této mise nebo něco podobného
...zkoumavým pohledem pohlédl - nevím, praštilo mě to do očí, musela jsem si to přečíst dvakrát, možná bych radši napsala: zkoumavě pohlédl (i když to zrovna nevím), prostě něco takového
Je to ale jen můj názor.
Jinak si myslím, že se tvá povídka vyvíjí správným směrem a těším se na další části příběhu.
„Jeanne, víš sám, že je to hloupost. Já a můj tým jsme-“.
„Ne Tousi, vy už žádný tým nejste. Ti nahoře to řekli jasně, skončili jste.“
„Počkej na Brüdera. Právě s nimi jedná, dej nám ještě trochu času a my to rozlouskneme.“
„Ne!“ Kapitán Alard udeřil do stolu a postavil se. „Neslyšel jsi mě? Je konec! Zrušili vás, smiř se s tím.“
Plukovník rozhodil rukama a začal přecházet po pracovně. „Takže ty mi nepomůžeš?“
„Víš Tousi, abych pravdu řekl, jsem rád, že to někdo zarazil,“ řekl Alard s žoviálním úsměvem. Bylo vidět, že si svou převahu náležitě užívá. „Oba víme, že jsi na to stejně neměl. A bylo jen otázkou času, než si to uvědomí i vedení. Snad sis nemyslel, že ty a ta parta děcek něco zmůžete. Vždyť se vás podívej! Ta akce ve Vídni? Jediné, co vám zachránilo zadek, bylo obyčejné štěstí, nic víc. Bohužel, tohle není o štěstí. Takže, ne, skutečně ti nepomůžu a po pravdě budu i líp spát, když vím, že jsi mimo hru. A teď bych ocenil, kdyby ses i se svými lidmi klidil z cesty.“
„O co ti vlastně jde, Alarde? O bezpečnost tohoto města, nebo vlastní úspěch?“
Kapitánův úsměv se vytratil. „Vypadni. Zmiz odtud, než tě nechám zavřít Tousi. Už mám těch tvých řečí až po krk! Myslíš si, že jsi pan spravedlivý, co? Máš tu potřebu neustále ukazovat, jak ti leží na srdci jen a pouze blaho Francie a myslíš si, že ti to každý žere! Pro některé lidi jsi možná hrdina, ale pro mě jsi jen arogantní hlupák, co musí být neustále ve středu dění. Já jsem velký Jacques Tous, jděte mi z cesty, to já vyřeším tuhle krizi. Pche! Rouxel a ti ostaní vojáci by ještě žili, kdybys to nezpackal! Máš na rukou jejich krev!“
Pěst plukovníka Touse se mihla vzduchem a přistála na Alardově levé čelisti. Kapitánovi se zatmělo před očima. Napůl omráčený spadl zpět do křesla jako hadrový panák a začal si mnout zasaženou část obličeje. Cítil, jak se mu ústa pomalu plní krví. Plukovník Tous se otočil na patě a s hlasitým prásknutím dveří opustil místnost.
„Co se stalo pane?“ Zeptal se major Wissner a se zájmem se díval směrem ke kanceláři, ze které se ozývaly hlasité nadávky.
„Nic, nepátrejte po tom,“ zabručel plukovník a pokračoval chodbou směrem k východu. Doktorka s majorem si vyměnili nechápavé pohledy. Potom se oba vydali směrem za ním.
„Takže co teď pane? Stáhneme se?“
„To ani náhodou, majore,“ odvětil plukovník. „Rozhodně toho teď nenecháme. V sázce je příliš mnoho.“
Vyšli na hlavní ulici, po které proudily davy Pařížanů. Plukovník zamířil rychlou chůzí směrem ke stanici metra. Doktorka Valentová musela téměř běžet, aby mu stačila.
„Plukovníku, neměli bychom to přece jen nechat na kapitánu Alardovi?“
„Cože?!“ Tous se otočil tak nečekaně, že do něj Ema málem narazila. Jeho jindy klidná tvář přímo překypovala vztekem. „Nechat to na tom arogantním sebestředném tupci? Kapitán Alard sleduje jen vlastní zájmy. Udělá všechno, aby dosáhl svých cílů. Ne, nemůžeme nechat osud Paříže v jeho rukou.“
„Jacquesi, uklidněte se,“ řekla doktorka tiše. „Já vás chápu, jste rozčílený a unavený, ale zároveň musíte respektovat rozhodnutí OSN. Je konec. Sama z toho nemám moc velkou radost, ale bohužel, je to tak.“
„Máte pravdu, promiňte. Já… ujely mi nervy. Ale nehodlám to vzdát a klidně půjdu i před vojenský soud za neuposlechnutí rozkazů. Ani vás, ani majora samozřejmě do ničeho nenutím. Pochopím, když se rozhodnete vrátit zpátky domů.“
„Žádné takové pane,“ ozval se major Wissner. „Když už jsme došli tak daleko, tak to taky dokončíme.“
„Děkuji majore, ale tohle po vás nemohu chtít.“
„Při vší úctě, je to moje rozhodnutí, pane. Takže se mě jen tak nezbavíte.“
Plukovník se pousmál. „Děkuji vám, cením si toho. Doktorko Valentová, co vy?“
Emě se hlavou honily rozličné myšlenky. Téměř všechny instinkty jí radily sednout na letadlo a vrátit se zpátky do Brna. Přijela by domů, do svého bytu, dala si horkou vanu a potom by se uvelebila do pohodlného křesla s knížkou a hrnkem zeleného čaje. Žádné útoky, žádná policie. Všechno by se vrátilo do starých kolejí.
Hloupost, nikdy by to už nebylo stejné, pomyslela si a bezděčně si přejela rukou po krku. Stále ještě cítila bolest. Udělej to, co je správné, ne to, co je lehké.
Doktorka Valentová nerada prohrávala. Věděla, že pokud teď uteče, už nikdy se na sebe nebude moct podívat do zrcadla. „Jaký je váš plán, plukovníku? Máme zhruba sedm hodin, takže si musíme pohnout.“
„Já věděl, že nás v tom nenecháš,“ usmál se major a poplácal ji po zádech.
No, jen abych toho brzo nelitovala.
„Vy dva jeďte do hotelu a spojte se s Wolfem. Já zkusím zjistit nějaké informace.“
„Ale jak pane? Všechno má Alard a jeho lidé.“
„No majore,“ řekl významně plukovník Tous a vytáhl telefon, „prostě mi budete muset věřit.“
Zatím k předposlední části (Wolf, Bruder). Ani snad není třeba dodávat, že čtivost se ti daří udržet bez problémů. :-) Osobně mi tam přijdou až zbytečné některé myšlenky (např. Ale zrovna teď bychom jeden potřebovali, pane Wolfe.), ale někdo jiný je třeba uvítá.
Věta o zákazu působení v misi už byla zmíněna (klidně bych se obešel bez přeformulování, jen bych to zkrátil do podoby: Tým plukovníka Touse je s okamžitou platností zrušen.)
Jediné co mě trochu zarazilo, je skutečnost, že ho zrušili před tím než Bruder předložil výsledky. Kdyby to udělali, až po předložení výsledků sedělo by mi to víc.
Část v Paříži je také čtivá, ale zároveň i předvídatelná, to neříkám, že by to bylo vyloženě špatně, je to vzhledem k žánru, vývoji příběhu i postavám vcelku dané. Možnábych si ale odpustil tohle: „Děkuji majore, ale tohle po vás nemohu chtít.“„Při vší úctě, je to moje rozhodnutí, pane. Takže se mě jen tak nezbavíte.“ To je až příliš velké klišé, ta formulace jako by vypadla z ohraného amerického filmu. :-)
Tak jdu zase chválit... Dobré je to, dobré... Tvoje fantazie je obdivuhodná a stále nevěřím, že to je tvoje prvotina. Kdybych se já pochlubil s tou svojí... Nicméně, pořád mne ruší jedna věc. Příliš mnoho dialogů na úkor akce a popisu. Takovýhle typ díla si zaslouží mimo dlouhých povídání dvou lidí i nějaké akční scény. Zkus to tam přidat a uvidíš, jak se to všechno rozjede.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
Komentáře
A Quentinův člověk si toho byl plně vědom, vypovídala o tom výše jeho sazby. - asi by šlo přeformulovat tak, aby zmizelo jedno - toho, o tom
Jeho asistent pro něj byl míň než vzduch. - škrtl bych, chápu že ho bere jako poskoka, ale tohle konstatování mi už tam nesedí.
Kablukov mu vyfoukl dým z cigarety přímo do obličeje a pobaveně čekal na reakci. Asistent s vypětím všech sil zachoval klid. - tohle se mi tam zdá zbytečné a laciné, jen na efekt, dětinské gesto, aby se podpořilo, jak asistent nemá rád kouření…vypustil bych.
„Odkud má tu jizvu?“ - nějak na mě nepůsobí důvěryhodně, že by se profesor ptal po kouknutí na fotku zrovna na tohle. Příběh v pozadí by se dal povykládat i bez toho, mírně osekaný.
Zas smrdím jak putyka, řekl si znechuceně v duchu, když si přičichl ke klopě saka. - pro mě přebytečná myšlenka.
Vytáhl svůj smartphone a vyťukal číslo. - vyškrtnout svůj
„Já, ehm, ne, to je dobré,“ odpověděla Ema a očima dál pátrala po neznámém muži. „Jsem jen unavená.“
„Určitě?“
„Jo, jo, určitě. Tak, ukážeš mi můj pokoj?“
Lucile se na ni dlouze zadívala…. - vyškrtl bych? „Určitě?“ „Jo, jo, určitě. Tak, ukážeš mi můj pokoj?“ přijde mi to jako zbytečná vata.
Motorkář měl zuřivý výraz. Rozmáchl se a uštědřil Emě pořádnou ránu do obličeje. - měl zuřivý výraz - mi zní nějak divně mezi ostatními větami (pocitově)
„Máš to marné, chcípneš tady!“ - škrtl bych, je to takové to zbytečné vykecávání…
Opět jsem tedy přihodil i pár svých subjektivních poznámek. :-) a budu zvědav na další části.
K věku hlavních postav, nevím proč, ale prostě si je takto představuji lépe. Možná to je dáno i tím, že jsou blízko mně samé a hlavně každá z postav tak trochu vychází z lidí okolo mě. Zní to asi jako klišé, ale prostě to tak je
Mám v plánu nechat svůj příběh ještě odležet, až ho dopíšu a pak možná taky dojdu k závěru, že bych měla věk postav upravit. Primárně se teď snažím o to, aby byly co nejvíce uvěřitelné.
Každopádně ještě jednou dík a doufám, že ve čtení vytrváš
A pokud se nestane nic neočekávaného, tak tě mohu uklidnit, že ve čtení vydržím.
Jinak si tam taky celkem často všímám opakujících se slov. Ale vím, že u sebe si toho kolikrát všimnu třeba až na páté čtení, takže občas se stane, že něco uteče.
A na mě je trochu moc klišé, že hlavní padouch rozešle zprávy, kdy a kde hodlá zaútočit a tým mu to překazí. V mojí povídce by to druhé video nebylo, kdy zaútočí, ale že útok proběhl před hodinou. Asi by to byla mnohem kratší příběh a tým by neměl co řešit, ale...
Asi máš pravdu, že to vypadá jako klišé... Ale zase dneska přijít s něčím originálním a sepsat to tak, aby to bylo poutavé a lákavé, je docela kumšt. Tedy alespoň pro mě. A co se týče druhého videa, věř mi, že pro příběh bylo důležité, neboť druhý druhý útok je poměrně zásadní. Jen se modlím, abych ho dostatečně vystihla
Ale rozhodně díky za postřehy a doufám, že se příběh bude i nadále líbit
Ale jako jinak mě vůbec nevadí, že je to poněkud klišé. Ani co se týče postav (jak už tu psal někdo dříve - hacker obrýlený nedospělec, atd...). Když se kolem toho postaví zajímavý příběh, tak mi tyhle drobnosti vůbec nevadí. A ten tvůj rozhodně zajímavý je 👍
20:03
Paříž - Francie
Výslechová místnost byla malá tmavá, skromně zařízená místnost, obložená černým molitanem. V pravém horním rohu byla umístěna červeně blikající kamera, která zaznamenávala průběh celého výslechu. Jediným zdrojem světla byly dvě otravně bzučící zářivky u stropu. Nikde žádná okna, pouze podlouhlé zrcadlo na jedné ze stěn. Nábytek sestával z ocelového stolu stojícího uprostřed místnosti a pár židlí.
„Měl bys začít mluvit chlapče, a to hned,“ řekl kapitán Alard výhružným tónem. „Nevím, jestli ti to došlo, ale všechno hraje proti tobě.“
Mladý Turek sedící naproti si nervózně poposedl. Jeho oči těkaly po místnosti rychleji než blesk, jako by se pokoušel najít únikovou cestu. Zachytil pohled plukovníka Touse, který celý průběh výslechu mlčky pozoroval z kouta, a rychle sklopil zrak.
„Tak jak Buraku?“ ozval se netrpělivě kapitán.
„J-Já nevím, o čem to mluvíte, pane kapitáne.“
„Jo nevíš,“ udeřil kapitán dlaní do stolu, až mladík nadskočil, „anebo si se mnou jenom hraješ. Tak podívej, mladej, buď mi okamžitě povíš vše, co chci vědět, nebo ti garantuju, že se z vězení už nedostaneš, jasné? Mám toho celkem dost na to, abych tě zavřel na hodně dlouho.“
„Kapitáne,“ napomenul jej plukovník, přisunul si židli ke stolu a posadil se naproti vyslýchanému. Ten dál urputně zíral do země.
„Víš, proč tu jsi, chlapče?“
Burak zavrtěl hlavou. „Nevím, pane.“
„Ale kecy! Víš to moc dobře,“ vyštěkl kapitán Alard podrážděně, „někdo tě totiž prásknul hochu! Někdo z tvého gangu využil příležitosti se tě zbavit, a tak nám dal hlášku. A nemysli si, já mám času dost, klidně tu s tebou budu sedět až do rána. Nakonec se stejně dozvím, co chci, a je jen na tobě, jestli to půjde po dobrém, nebo po zlém.“
„Kapitáne, mohl bych s vámi mluvit?“ řekl plukovník Tous a kývl hlavou směrem ke dveřím. „O samotě.“
Kapitán Alard věnoval Burakovi poslední výhružný pohled a společně s plukovníkem odešel na chodbu.
„Co je Tousi? Doufám, že máš pádný důvod, proč jsi ten výslech přerušil.“
„Jo, to teda mám,“ odsekl plukovník, „tohle už totiž žádný výslech nebyl. Ještě chvilku a posadil bys ho na elektrické křeslo!“
„A jak jinak bych měl jednat s teroristou?“
„Ale my nevíme, jestli je to terorista. Nenašli jsme virus, ani zbraně.“
„Neříkali jste náhodou, že útok ve Vídni souvisel s Islámským státem? A co se našlo u něj v bytě, Tousi, co? Korán!“
Plukovník se zatvářil šokovaně. Zíral veliteli pařížské policie do očí a v němém úžasu se pokoušel najít jakýkoliv náznak žertu. Bohužel, výraz kapitánovi tváře vypovídal, že vše myslí smrtelně vážně.
„Jeanne, teď žertuješ, že ano?“ zeptal se opatrně a přistoupil blíž k Alardovi. „Řekni mi, že to byl jen vtip.“
Podstatně menší kapitán musel zaklonit hlavu, aby plukovníkovi viděl do tváře. Jeho výraz byl však stále tvrdý a neústupný. Když něco chtěl, byl schopný jít si za svým i přes mrtvoly.
„Samozřejmě, že to myslím vážně. Proč by ne?“
„Proč by ne?! Ty ses snad zbláznil! To, že má doma Korán, z něj ještě nedělá teroristu. Alarde, proboha, přemýšlej!“
„A o čem to tedy vypovídá, Tousi? Chceš mi tvrdit, že ho tam měl jenom jako dekoraci? A předpokládám, že tu hlášku jsme dostali od sousedky, protože si moc nahlas pouštěl hudbu, že? Blbost!“
„Třeba se tvůj informátor spletl. Sám jsi viděl, že v bytě toho kluka nic nebylo. Žádné zbraně ani trhaviny, natož pouzdro s virem.“
„O co ti vlastně jde, Tousi?“ zeptal se kapitán chladně a probodl plukovníka zkoumavým pohledem. „Chceš se stát velkým hrdinou Francie, co?“
V plukovníkově tváři se objevil výraz zmatení. „Co to meleš?“
„Nehraj to na mě, mám tě už dávno přečteného. Přesvědčíš mě, že ten kluk je nevinný, abych vedl vyšetřování jiným směrem, a ty sám pak zachránil situaci. To tak! Nebudu se dívat na to, jak já a můj tým dřeme, zatímco ti si tu chodíš okolo, jako by se nechumelilo, sbíráš informace a pak si půjdeš vyzvednout Řád čestné legie přímo z rukou prezidenta! Myslíš si, jak nejsi mazaný, Tousi, ale na mě si nepřijdeš. Tady nejsme v Afghánistánu, abys i přes zjevnou neschopnost dostával metály, tady jsme v Paříži a já pohnu nebem i zemí, aby bylo spravedlnosti učiněno za dost!“ řval kapitán z plných plic. Žíla na čele mu tepala takovou silou, až hrozilo, že mu každou chvíli praskne. Jeho obličej byl nachově rudý a ruce se mu klepaly vztekem.
Plukovník Tous se tvářil napůl zmateně, napůl rozzuřeně. Sevřel pěsti, až mu zbělely klouby a přiblížil se k Alardovi na vzdálenost několika málo centimetrů. Ten stál na místě jako přikovaný a vzdorovitě se díval plukovníkovi do očí.
„Aby bylo mezi námi jasno, kapitáne,“ cedil plukovník skrz zuby a s vypětím všech sil se pokoušel zachovat klid, „jediné, o co mi jde, je zabránit teroristickému útoku na Paříž a upřímně doufám, že vy můj postoj sdílíte, nebo se pletu?“
Kapitán se postavil na špičky ve snaze srovnat výškový deficit. Oba dva si výhružně civěli do obličeje. Vypadali jako pár soupeřů před rozhodující bitvou.
„Pane plukovníku,“ přerušil jejich tichou válku major Wissner a rozběhl se chodbou přímo k nim, „musíte jít se mnou pane.“
„Co se děje majore?“ zeptal se Tous aniž by se na majora otočil.
„Pane, napadli doktorku Valentovou, právě ji přivezli na stanici.“
„Cože?“ Vytřeštil oči plukovník. Kapitán Alard pro něj v tu ránu přestal existovat. „Co je jí?“
„Nemám tušení pane, řekli mi jen, že ji v hotelovém pokoji někdo napadl.“
„No vida,“ řekl kapitán Alard uštěpačně, „vypadá to, že tě dětičky potřebují. Tak co kdybys šel dělat mámu a nechal mě pracovat?“
Plukovník na něj vrhl opovržlivý pohled. Otočil se a rozběhl se za majorem.
Ještě jsme spolu neskončili Alarde,, myslel si v cestou v duchu.
Výslechová místnost byla malá tmavá, skromně zařízená místnost - druhá opakující se místnost mohla být vypuštěna, ať se neopakuje slovo.
Jinak jsem si všiml ještě jedné věci, a to uvozovacích vět u dialogu:.
…ozval se netrpělivě kapitán, vyštěkl kapitán Alard podrážděně, zeptal se opatrně, zeptal se kapitán chladně apod. ve většině případů je zbytečné dodávat že to je - netrpělivě, podrážděně, opatrně, chladně…
Všechno tohle vyplývá z dialogu. Ideálně tedy jen, řekl, ozval se, vyštěkl…
Použil bych v případě kdyby obsah dialogu měl mít jiné vyznění. např. „Ty jeden šmejde,“ řekla koketně (protože samotná přímá řeč navozuje atmosféru toho, že mu nadává, pak teprve tím koketně zrušíš vyznění nadávky)
20:20
Vídeň - Rakousko
Orli z oceli smrti, jež zasadí poslední ránu, opakoval si ta slova v duchu Wolf. Už několik hodin civěl na monitor před sebou a prohledával tisícovky databází ve snaze zjistit něco bližšího.
„Jako hledat jehlu v kupce sena,“ řekl potichu a zívnul si. Připadalo mu, že incident v metru se odehrál před několika dny, místo pouhých sedmi hodin. Unaveně si protřel oči. „Chce to kafe.“
Protáhl si ztuhlé končetiny, několikrát zakroužil zápěstím a odešel na chodbu k jednomu z nápojových automatů. Káva v nich nebyla nic moc, ale spolehlivě dokázala udržet celý personál stanice na nohou. Wolf vhodil mince, nastavil maximální možnou úroveň cukru a stiskl tlačítko. Mlčky pozoroval, jak černá tekutina stéká do plastového kelímku. V myšlenkách se neustále vracel k oné větě. Bylo to jako zabezpečená síť, do které se nemohl dostat. A to ho štvalo. Pro Lukase Wolfa bylo slovo nemožné výzvou. Nikdy mu nešlo o to získat data nebo peníze, šlo o to, dostat se dovnitř. Dostat se tam, kam se jiný nedostane. A v tomto oboru byl mistrem.
Sebral kelímek s kávou a vydal se zpět do své kanceláře. Všechny ostatní místnosti byly už zhasnuté. Zastavil se u nástěnky a čistě ze zvědavosti si začal prohlížet různé inzeráty, oznámení a zprávy o úspěších jeho oddělení. Pomalu si usrkl kávy. I přes množství cukru mu chutí připomínala asfalt. Znechuceně se ošil a pokračoval chodbou dál.
Zničehonic narušilo ticho zvonění telefonu.
„Do pytle,“ zaklel a začal si čistit politou košili. Volnou rukou vytáhl z kapsy mobil a přijal hovor. „Tady Wolf.“
„Wolfe, jsi ještě v kanceláři?“ ozval se naléhavý hlas majora Wissnera.
„Jo, kde jinde bych asi byl?“ odpověděl rozmrzele a sednul si k počítači.
„A máš přístup k počítači?“
Dělá si ze mě srandu? „Co bys tak řekl, Wissnere?“
„Perfektní. Poslal jsem ti emailem fotky jednoho chlapa, mohl bys mi ho proklepnout?“
Wolf přepnul telefon na hlasitý odposlech a otevřel zprávu.
Panebože, co to je za ksichta? Pomyslel si, když spatřil vyholenou hlavu muže, kterou krášlilo tetování připomínající praskliny. Zapnul vyhledávácí algoritmus a dopil zbytek kávy.
„Bude to chvilku trvat. Nějaký nový podezřelý, nebo co?“
Wissner se na druhé straně telefonu na moment odmlčel. „No, víš… V hotelu se to trošičku zkomplikovalo. Ten chlap napadl Emu.“
„Cože?! A je v pořádku?“
„Jo, jen vystrašená, unavená a potlučená. A až na ty modřiny na krku, relativně v pořádku. Hele, nemáme moc času, našel jsi už něco?“
Wolf si udělal barvitý obrázek o významu slov relativně v pořádku. Vzpomněl si na záběry z hokejového zápasu, kdy si hráči dali navzájem do těla takovým způsobem, že jednoho z nich museli záchranáři odnést z hrací plochy na nosítkách. Hlavní zdravotník tehdy prohlásil, že raněný má pravděpodobně rozdrcenou čelist, prasklou lebku a otřes mozku, ale jinak je vše v naprostém pořádku. Wolf si za dobu své práce u policie všiml, že tohle slovní spojení s oblibou používají i muži ze zásahových jednotek ve chvílích, kdy v pořádku není zhola nic. Zajímalo ho, jestli je tomu tak i v armádě a pokud ano, jak moc je doktorka Valentová zřízená.
Program na vyhledávání osob konečně našel shodu. Wolf rychle rozklikl údaje o neznámém muži a začal nahlas číst: „Andrzej Stachowski, známý též jako Golem. Polák, jednačtyřicet let, svobodný, bezdětný.“
„A to je jako všechno?“ zeptal se zklamaně Wissner. „Moc jsi teda nezazářil.“
„Vydrž chvilku, ten chlap má záznam delší než Transsibiřská magistrála. Dlouho působil v armádě jako odstřelovač. Před třemi lety ho s hanbou propustili. Několikrát trestaný, dva roky seděl za těžké ublížení na zdraví s následkem smrti.“
„Co udělal?“
„Porval se s chlapem v hospodě. Nejdřív mu rozbil o hlavu lahev piva, několikrát ho bodnul a pak ho prohodil oknem.“
„Páni,“ hvízdl uznale Wissner, „celkem se divím, že to doktorka přežila. Něco, co by nám alespoň trochu napovědělo, pro koho dělal?“
„Bohužel, majore. Zkusím prohledat jeho záznamy z doby, kdy sloužil a taky z vězení. Ozvu se, když něco najdu.“
„Dobře, díky. Mohl bych mít ještě jednu malou prosbu?“ Major ztišil hlas a téměř šeptem pokračoval. „Dokázal bys mi něco zjistit o Jeanu Alardovi?“
Wolf si jméno poznamenal na kousek papíru. „Dobře, ale proč šeptáš?“
„Nikdo se to nesmí dozvědět, potřebuju, aby to zůstalo jen mezi námi, platí?“
„Jasně, ale proč?“ zeptal se nechápavě Wolf. „Kdo to je?“
Na chvíli bylo naprosté ticho. „Je to šéf pařížské policie.“
„Takže ty po mě chceš, abych se naboural do záznamů pařížské policie?“
„Ano, chci. Hlavně nenápadně. Dokážeš to?“
„Víš vůbec, s kým mluvíš?“ Wolf si prokřupal klouby na rukou a přisunul si blíž klávesnici. „Ráno ti pošlu výsledky. Měj se.“
To bude ale zábava.
Pokud bych měl hledat mouchy, tak bych asi viděl za sebe tyto:
Už několik hodin civěl na monitor před sebou a prohledával - zbytečné před sebou
V myšlenkách se neustále vracel k oné větě. Bylo to jako zabezpečená síť, do které se… namísto - Bylo to…(když je řeč o větě) bych napsal: Byla jako zabezpečená síť…
Nikdy mu nešlo o to získat data nebo peníze, šlo o to,... začátek bych přeformuloval, aby ses vyhnula opakovaní nešlo/šlo o to…Nikdy mu nešlo o data nebo peníze…
odpověděl rozmrzele a sednul si k počítači. - pro mě zbytečné rozmrzele
V hotelu se to trošičku zkomplikovalo. - tuhle část telefonátu bych vypustil, jen bych nechal něco jako, že ten chlap v hotelu napadl Emu
dva roky seděl za těžké ublížení na zdraví s následkem smrti - to je nízká sazba, za to že útočil ozbrojený apod. i podle našich zákonů… :-) A otázka je zda by takový čin nebyl kvalifikován jako pokus o vraždu... :-)
Flaubert
A druhá věc je kapitán Alard. Chápu jeho roli negativní postavy, kerá do děje vnáší rozruch, ikdyž tam zrovna nejsou teroristi. Ale přijde mi ta postava trochu přehnaná. Na stranu druhou, v konečném vyznění příběhu (až to bude komplet celé), může ta postava dávát jiný smysl, než doteď, takže chápu, že možná hodnotím moc brzo
A Wiessner působí, jak po zběsilé chlastačce, kdy má okno a nic si nepamatuje… jinak by se asi neptal - Kde je. :-) To tam vůbec podle mě nemělo být.
Četlo se to hezky, ale možná je tato část opravdu zbytečně ukecaná (ale opět, těžko říci, když se hodnotí jen fragment celku).
Obecně bych ale občas sem tam škrtal i v této podobě Třeba: ...kdo to má poslouchat,“ dodal otráveně a přehodil si kapuci přes hlavu.
9:32
Paříž - Francie
„Tak co krk, ještě bolí?“ zeptal se major Wissner Emy, zatímco společně se dvěma policisty stoupali po točitých schodech činžovního domu.
„Pořád ještě nemůžu polykat, ale jinak dobré.“
Wissner pokýval hlavou a zastavil u jednoho z bytů. Černé dveře byly po včerejším zásahu značně poškozené. Major strhnul barevné policejní pásky, které značily, že byt je dočasně zapečetěn a vstoupil dovnitř. Policisté společně s doktorkou jej následovali.
„Páni, evidentně nečekal hosty,“ konstatovala Ema, když se rozhlédla kolem sebe.
V bytě panoval nepořádek nevídaných rozměrů. V chodbě u dveří bylo poházeno několik párů bot, kousek opodál se tyčila hora odpadkových pytlů, které zřejmě nikdo nevynášel již několik měsíců, dřez v kuchyni přetékal špinavým nádobím a konferenční stolek v obývacím pokoji se přímo ztrácel pod nánosy zmačkaných plechovek, prázdných krabic od pizzy a misek s již dávno plesnivými zbytky jídla.
Ema se potlačila dávící reflex a pokoušela se celou svou vůlí nevnímat odporný zápach, který naplňoval každý milimetr bytu. „Eriku, mohl bys mi připomenout, co tady máme hledat? Mám totiž pocit, že tohle místo je biologická zbraň samo o sobě.“
„Cokoliv, co pomůže plukovníkovi a kapitánu Alardovi zmáčknout toho Turka. Plány, počítač, korespondenci…Zkrátka něco podezřelého.“
„Ještěže jsem očkovaná proti všem druhům žloutenky,“ zamumlala si Ema pro sebe a vešla do obýváku, „v laboratoři tomuhle říkáme riziková práce. Tam ale máme bakterie uzavřené ve zkumavkách.“
Major se jen zasmál, otočil se k policistů a rychlou francouzštinou jim sdělil příkazy. Oba svorně přikývli a dali se do pátrání.
„Beru si na starost ložnici, pokud na něco narazíte, dejte mi okamžitě vědět, hrajeme o čas,“ dodal v angličtině.
Doktorka Valentová přikývla, nasadila si gumové rukavice a začala se opatrně prohrabávat odpadky ležícími na stole.
Bože, ten chlap je čuně, pomyslela si znechuceně, když se několik krabic společně s miskami sesunulo na zem a odkrylo další vrstvu nepořádku. Bude zázrak, když zase najdeme východ, natož nějaký důkaz nebo pouzdro s virem.
„Hej!“ zařval najednou major z ložnice. „Co to k sakru-“
Větu už nedokončil. Jako blesk vyběhl z ložnice neznámý člověk v kapuci, povalil zmatené policisty a zmizel na chodbě. Hned v závěsu za ním se objevil major Wissner s tváří zamazanou od krve a zuřivým výrazem.
„Za ním, rychle,“ zahuhlal, aniž by se zastavil a rozběhl se za neznámým, který uháněl po schodech směrem do horních pater domu.
Ze střechy mi neutečeš, hajzle. Leda bys měl křídla.
Bral schody po dvou a pokoušel se potlačit palčivou bolest v obličeji. Z nosu mu stále ještě tekla krev a ne málo. Zatnul zuby, otřel si obličej a přidal do kroku.
Prchající prudce rozrazil dveře vedoucí na střechu. Major Wissner udělal několik rychlých kroků, odrazil se a strhnul neznámého na zem. Chvíli se oba zmítali na zemi. Major chytil svého soupeře za nohu a pokusil se jej přitáhnout blíž k sobě. Neznámý se divoce zmítal. Volnou nohou kopnul Wissnera do zakrvácené tváře. Ten zaječel bolestí a oběma rukama si chytil zlomený nos, jehož bolest nyní vygradovala do maximálních hodnot. Lupič, tohoto momentu využil, postavil se na nohy a upaloval po střeše pryč.
„Jen počkej,“ zasyčel major Wissner. Odjistil zbraň a pokračoval v pronásledování.
Prchající jedním dlouhým skokem přeskočil ventilaci, nohou se odrazil od jednoho z komínů a ladně přeskočil mezeru mezi dvěma domy. Přistál na malé, kameny vysypané terase, udělal parakotoul a hbitě pokračoval v běhu. Major Wissner uháněl za ním, ale udržet se na kluzké střeše vyžadovalo velké soustředění.
Těžce doskočil na terasu a překulil se. Ramenem mu projela ostrá bolest. Vztekle zaklel, vysápal se na nohy a namířil zbraň na vzdalující se figuru v kápi. Lupič mezitím s dokonalou přesností přeskakoval z jednoho okenního vikýře na druhý. Koordinace jeho pohybů byla fascinující.
Major se zatajeným dechem pozoroval, jak neznámý přeskakuje z vikýře zpět na střechu, pomocí salta překonává další překážku a mizí za skupinou komínu vedlejší budovy. Ještě chvíli stál a nevěřícně zíral na místa, kde se ještě před pár vteřinami pronásledovaný pohyboval. Jednotlivé mezery mezi vikýři byly dlouhé zhruba dva metry a plošina jimi tvořená měla něco málo přes půl metru.
Jak tohle sakra udělal?
Zpět od reality jej vrátilo vyzvánění mobilu. Zastrčil zbraň zpět do pouzdra, otřel si nateklý nos, ze kterého stále prýštila krev, a přijmul hovor.
„Co je?“
„Přijď rychle zpátky do bytu, něco jsme našli,“ oznámila mu Ema, „a hoď sebou.“
„Hned jsem tam.“
Přeskočil zpět na střechu domu a vrátil se do Burakova bytu. Ema společně se dvěma policisty stáli v ložnici a zírali na podlahu.
„Bože, ty vypadáš,“ zděsila se doktorka, když jej spatřila a podala mu kapesník. „Měl by sis na to dát led.“
„Běžně ho tak nosím po kapsách, ale zrovna dneska jsem si vzal jiné kalhoty, takže asi smůla.“
Ema protočila panenky a odešla do kuchyně. Za pár minut byla zpět i s malým sáčkem ledu. „Máš ho křivý, chtělo by to narovnat.“
„Tak to udělej.“
„Co? Ne!“
„Proč ne? Jsi snad doktorka ne? Tak něco udělej!“
„Nebudu ti rovnat nos, nikdy jsem to nedělala.“
„Horší než teď už to nebude, věř mi,“ řekl rezolutně major a oddělal si led z tváře.
Doktorka si povzdechla. „Promiň,“ zamumlala, chytila Wissnerův nos mezi dva prsty a tichým lupnutím jej vrátila do původní pozice.
„Au! To bolí! Už na mě prosím tě nešahej, ano?“ Sykl major a opět si přitiskl led na obličej. „Co jste teda našli?“
„Podívej se sám,“ řekla Ema a ukázala na postel, pokrytou bankovkami. „Je tu dvacet tisíc euro. A taky jsme našli nějaké zbraně. Všechno to zahrabané ve skříni pod oblečením. Ať už Burak jede v čemkoliv, je to velké.“
„Takže pokud ta skříň nevede do Narnie, je dost možné, že nám náš podezřelý lhal. Zavolám plukovníkovi a řeknu mu, co jsme našli. Dobrá práce, lidi.“
„Výborně,“ souhlasila Ema a vytáhla svůj telefon. „Zavolám Wolfovi, jestli pro nás nemá něco nového.“
Major Wissner zvedl z postele stoeurovou bankovku a namířil ji proti světlu. Na levé straně se objevil vodoznak – brána, pod kterou byla malá číslice sto. Zakroutil hlavou a vrátil peníze zpět na postel. „Plukovníku Tousi, tady major,“ řekl, když jeho velitel konečně přijmul hovor. „Našli jsme něco, co vás bude zajímat pane.“
Obecně popis toho jak byt vypadá a hlavně to co našli (zbraně a peníze), nekoresponduje s tím co v dřívější části zaznělo : - Sám jsi viděl, že v bytě toho kluka nic nebylo. Žádné zbraně ani trhaviny, natož pouzdro s virem.
To že tam měl neskutečný bordel, ještě budiž (ale i tak myslím, že by to plukovník okomentoval, alespoň tak, že tam nic nebylo, ale uvidí se, co najdou, až to prohledají), ale zbraně ve skříni pod šaty a hromada peněz… to by museli policisté objevit již po zásahu. Nechce se mi věřit, že by to nikdo neprohledal, když ho vyslýchají a mají podezření na terorismus.
Tady to prostě kulhá.
Dovedu si představit, že by našli něco fakt malého, pořádně ukrytého…ale tohle ne… (snad jen kdyby to ten prchající nastrčil, ale i tak mi to nesedí)
A pak ještě opět pár konkrétních postřehů, příkladů, kde mě to zatahalo za ucho.
které značily, že byt je dočasně zapečetěn - tuhle část si dovedu představit vypuštěnou.
Ema se potlačila dávící reflex a pokoušela se celou svou vůlí nevnímat odporný zápach, který naplňoval každý milimetr bytu. - zní mi to dost fatálně - celou svou vůlí, každý milimetr bytu - jedno z toho bych osobně vynechal.
otočil se k policistů - jen překlep, policitům
Bože, ten chlap je čuně, pomyslela si znechuceně, - opět trochu váhám zda nevypustit to znechuceně, příjde mi navíc, myšlenky hovoří dost jasně.
Z nosu mu stále ještě tekla krev a ne málo…. ze kterého stále prýštila krev - vypustil bych v prvním, popisu s nosem slovo - stále
prudce rozrazil - zase bych škrtal prudce, když rozrazil dveře je jasné že to muselo být prudce a ne jemně :-)
Chvíli se oba zmítali na zemi… Neznámý se divoce zmítal. - velice blízko sebe - se zmítal
11:57
Ostrov Bréhat - Francie
Obláček dýmu líně stoupal ke stropu.
Kablukov protáčel cigaretu v prstech a mlčky sledoval televizi.
„Podle posledních zpráv stojí za útokem radikální skupina známá jako Islámský stát. Mluvčí vídeňské policie dále uvedl, že dvojice atentátníků chtěla svým činem zastrašit rakouskou vládu, která bude zítra projednávat návrh o nasazení jednotek v Sýrii. “
Profesor znechuceně vypnul přijímač. Vědomí, že jeho tak dlouho připravovaná akce je považována za manévry Islámského státu, jej přivádělo k šílenství.
„Je prostřeno pane.“
„Viděl jste už dneska zprávy, Quentine?“
„Ne, pane.“
„A co třeba noviny, četl jste dnešní vydání?“
„Bohužel ne pane, od rána jsem neměl vůbec čas. Smím vědět proč?“
„Kvůli tomuhle!“ Zařval profesor vztekle a hodil Quentinovi k nohám výtisk Le Monde. „Přečtěte to nahlas.“
„Islámisté útočili v Rakousku, máme se obávat?“
„Nuže, Quentine, má se Evropa obávat těchto šílených radikálů? Má se Evropa obávat Islámského státu?“ Profesor se třásl vztekem. Chodil po místnosti a neustále potahoval z cigarety.
Asistent sklopil zrak a tiše odvětil: „Ne, neměla.“
„Správně Quentine!“ vykřikl Kablukov a upřel na mladého muže zrak. „A víte proč? Protože tohle je moje chvíle! To já jsem to všechno naplánoval. Já jsem strávil tisíce hodin přípravami, já jsem upravil smrtelně jedovaté viry, já mám spouštěcí kódy. To všechno JÁ! Slyšíte mě? Já! A rozhodně si to nenechám pokazit nějakými čmoudy v turbanu s plnovousem až na zem! Nevím, čím si vás tak získali, ale varuji vás. Ještě jednou se dozvím, že si moji práci přivlastnili a garantuji vám, že z mých peněz už neuvidí ani jediný cent. Je vám to jasné?“
„Ano, pane.“
„Výborně, jsem rád, že si rozumíme. A nyní,“ pokračoval Kablukov již mírnějším tónem, „musíme zařídit, aby se veřejnost dozvěděla pravdu. Natočíme další video a postaráme se, aby ho vidělo, co nejvíce lidí.“
„Cože?!“ vytřeštil Qunetin oči. „To je šílené, pane!“
Kablukov se usmál a uhasil cigaretu. V očích měl zvláštní, děsivý výraz. „Ne, je to geniální. Vyvoláme mezi lidmi paniku. Bude to mít ještě lepší efekt. Zařiďte kameru a všechno ostatní, po obědě začneme s natáčení.“
Upravil si sako a zamířil do jídelny. Jeho asistent ještě několik sekund stál na místě jako přikovaný a pokoušel se vstřebat, co mu jeho šéf právě sdělil.
Asistent sklopil zrak a tiše odvětil… a hned na dalším řádku - upřel na mladého muže zrak - jedno určitě přeformuluj, ať není 2x zrak. :-)
„Cože?!“ vytřeštil Qunetin oči. „To je šílené, pane!“ - tady si dokážu představit, že vypustíš uvozovací větu a zůstalo by jen „Cože?! To je šílené, pane!“ - zdá se mi to pak dynamičtější.
Jeho asistent ještě několik sekund stál na místě jako přikovaný a pokoušel se vstřebat, co mu jeho šéf právě sdělil. - jeho asistent, jeho šef (určitě minimálně v případě šefa vypustit jeho :-))
13:17
Paříž - Francie
„Sednout, na nějaké formálnosti nemáme čas,“ zahájil kapitán Alard poradu a usadil se do čela stolu.
Zasedací místnost byla plná policistů. Někteří seděli kolem stolu, jiní zůstali stát po jejím obvodu a nahlíželi do svých zápisníků. Plukovník Tous společně s týmem seděl na pohovce naproti kapitánu Alardovi a pátravě se rozhlížel kolem sebe.
Z notebooku na stole se ozval zvuk příchozího hovoru. Kapitán kliknul na ikonku pro příjem a na monitoru se objevila vousatá tvář Lukase Wolfa. Obrovské vaky pod očima nasvědčovaly tomu, že celou noc nezamhouřil oka, přesto však vypadal energicky a odpočatě. Po jeho levé ruce seděl Marcus Brüder.
„Ah ano,“ řekl rozmrzele Alard, „pan Brüder společně s panem Wolfem se chtěli dnešní porady také zúčastnit. Pánové, vítejte.“
„Děkuji kapitáne. Chci být pouze obeznámen s průběhem vyšetřování, abych mohl informovat naše sídlo v New Yorku. Prosím, nenechte se rušit,“ oznámil Brüder věcně.
Trošku pozdě, pomyslel si Alard. Nicméně si svou poznámku nechal pro sebe a otočil na podřízené. „Fakta ohledně toho kluka?“
„Burak Shosfy, turecký občan. Ve Francii žije již třetím rokem, studuje umění na univerzitě. Čeká na potvrzení občanství, aby zde mohl přivést i zbytek rodiny. Bezdětný, nemá žádnou přítelkyni.“ Přečetla poznámky starší vyšetřovatelka z rudého zápisníku. „Podle sousedů jde o milého, tichého kluka. Žádná stížnost, nic.“
„A dál? Co jeho zaměstnání?“
„Nemá žádnou trvalou práci,“ vzal si slovo policista stojící u dveří, „Rok pracoval v klubu Bataclan, před čtyřmi měsíci ho propustili. Od té doby nic.“
„Za co byl ten vyhazov?“ Zeptal se kapitán se zvědavostí v hlase.
„Prý se nepohodl s majitelem a došlo i na ostrá slova. Kvůli tomu vyhazovu přišel o jediný zdroj příjmů a hrozilo, že skončí na ulici. Avšak pár týdnů zpátky mu na účtu přistálo něco kolem dvou tisíc euro a to hned třikrát.“
„Zajímavé. Odkud ty peníze byly?“
„Pokusil jsem se vysledovat jejich elektronickou stopu,“ vložil se do rozhovoru Wolf a srovnal si brýle. „Bohužel ať už mu to platil kdokoliv, počínal si velmi opatrně. Peníze převedl z několika účtů, takže je prakticky nemožné zjistit jejich původ. Ovšem našel jsem jednu shodu s otisky prstů, které jste odebrali v jeho bytě.“
„A sice?“
„Ahmed Samy Amstefai,“ odvětil Wolf a zobrazil osobní údaje podezřelého. „Má dlouhý záznam v trestním rejstříku, celkem osmkrát odsouzen za méně závažné zločiny, ve vězení ale nikdy nebyl. Od roku 2010 ho francouzské bezpečnostní složky vedly na seznamu islámských radikálů, měly podezření, že by mohl být hrozbou pro bezpečnost státu. Podle všeho strávil několik měsíců v Sýrii.“
„Výborně, okamžitě pošlu své lidi, aby ho našli a zatkli.“
„No to asi nepůjde,“ řekl Wolf se zachmuřenou tváří. „Od toho jeho výletu do Sýrie o něm nikdo neslyšel.“
„No výborně.“ Nadšení z kapitánova hlasu se okamžitě vytratilo. „Stejně po něm ihned vyhlaste pátrání. A ty peníze, co se našly v Shosfyho bytě? Máte něco k nim pane Wolfe?“
„Bohužel, musím vás zklamat kapitáne. Žádné otisky prstů, žádná DNA. Jsou úplně čisté.“
„Tak to je bezvadné,“ zamumlal Alard a promnul si obličej. „Takže jsme zase tam, kde už jsme byli.“
„A co ten chlap z Burakova bytu?“ Navrhl major Wissner. „Ten, co mě…“.
„Zmlátil?“ Napověděla doktorka Valentová a pokoušela se nesmát se potupě svého kolegy.
„Překvapil. Chtěl jsem říct, překvapil.“ Major si založil ruce na prsou a cítil, jak v obličeji rudne.
„Pravděpodobně člen nějakého klubu parkouristů,“ ujala se opět slova starší vyšetřovatelka, „pár našich kolegů vyrazilo do terénu se na něj poptat, ale vzhledem k neúplnému popisu bych si moc velké naděje nedělala.“
Z ničeho nic naplnil zasedačku zvuk vyzvánění mobilního telefonu. Všichni přítomní si instinktivně sáhli na kapsu u kalhot, aby se ujistili, že to nejsou právě oni, kdo porušil zákaz zapnutých telefonů během porady.
„Pardon, tohle musím vzít. Promiňte.“ Špitla doktorka Valentová a rychle se vytratila na chodbu. Ve tvářích vyšetřovatelů se objevil výraz úlevy, že pokárání a následná přednáška o nutnosti dodržování pravidel z úst jejich nadřízeného nebude adresována jejich směrem.
„Ahoj Martine,“ pozdravila Ema polohlasem svého šéfa, „potřebuješ něco důležitého? Voláš totiž krapet nevhod.“
„Něco důležitého? Dva dny ses mi neozvala! Ani tu blbou zprávu jsi nenapsala! Viděl jsem tě ve zprávách. Jsi v pořádku? A kde vlastně jsi? Pořád ve Vídni? Jsi zraněná? Kdy se vrátíš? Co vlast-“.
„Prosím tě brzdi,“ utnula vodopád otázek a poodešla kousek dál od zasedací místnosti, ze které ji bedlivě pozorovaly modré oči majora Wissnera. „Jsem v pořádku, nic mi není. Jen se to trošičku zkomplikovalo, to je celé.“
„Zkomplikovalo? Jak jako zkomplikovalo? Kde jsi?“
„Nemůžu o tom mluvit. Zrovna jsme i s týmem v Paříži a-“.
„Po-počkej, v Paříži?“ Zarazil ji zděšený Martinův hlas. „Jako v té Paříži? Městě světel, lásky a bůh ví čeho ještě?“
A v jaké jiné asi? „Ano, Martine, v Paříži. Hlavním městě Francie. To je taková ta země sýrů, vína, baget a croissantů, která leží na západ od Německa. Jsem si jistá, že už jsi o ní musel slyšet.“
„A co tam sakra děláš?! Zbláznila ses? Musíš pryč a hned. Jsi v nebezpečí!“
Poslední věta Emu zarazila. Nikdo přece nevěděl, že další útok se má konat ve Francii. Brüder je ujistil, že se jedná o věc s vysokým stupněm utajení.
„V jakém nebezpečí?“ Zeptala se opatrně. „O čem to mluvíš?“
„Copak jsi neviděla zprávy? Internet je toho plný.“
„Co? Jaký internet? Jaké zprávy?“ Vyptávala se a cítila, jak adrenalin společně s nervozitou pomalu zaplavují její tělo.
„Počkej, pošlu ti odkaz. Před hodinou se to objevilo na YouTube, je z toho internetová senzace. Ale Emo, ať už děláš ve Francii cokoliv, musíš se okamžitě vrátit domů.“
Co se to proboha děje? O čem to Martin mluví?
„Emo?“ Major Wissner vykoukl ze zasedačky a pohybem ruky naznačoval, že je na čase se vrátit.
„Já už budu muset jít Martine. Zavolám, jak jen to bude možné, slibuju,“ ukončila hovor a chvějícími se prsty otevřela odkaz v novém okně.
„Emo, notak. Alard začíná být netrpělivý. Facebook si můžeš prohlédnout i později, pojď už!“
Doktorka Valentová stála jako přikovaná a s otevřenou pusou zírala na displej telefonu. V očích se jí zračila čirá hrůza. Pomalu se podívala na Erika a hlasitě polkla.
„Máme problém,“ řekla třesoucím se hlasem. „A to sakra velký!“
Flaubert
Přesto mi pár věcí nesedlo a tady jsou.
Obrovské vaky pod očima nasvědčovaly tomu, že celou noc nezamhouřil oka, přesto však vypadal energicky a odpočatě. - v této větě mi nesedí kontrast vaků pod očima a tím jak vypadá odpočatě. Energicky to by bylo v pohodě, ale to odpočatě mi tam nesedí - odpočatě bych za sebe škrtl. :-)
„Zmlátil?“ Napověděla doktorka Valentová a pokoušela se nesmát se potupě svého kolegy. - nejsem si jist, je to jen má domněnka, jak si onu doktorku představuji, ale asi by po svém nedávném zážitku, kdy byla sama dost brutálně napadena, otřesena a nervově dost rozhozena neměla tendence se svému kolegovi smát.
„Po-počkej, v Paříži?“ Zarazil ji zděšený Martinův hlas. „Jako v té Paříži? Městě světel, lásky a bůh ví čeho ještě?“---- až po ---- která leží na západ od Německa. Jsem si jistá, že už jsi o ní musel slyšet.“ - tak tato pasáž se dle mého úplně nepovedla, je to jak kdyby se bavil blbý s hluchým :-) Ne fakt, tohle je tam podle mě hodně navíc… a celou důležitost hovoru sráží, dělá ho spíš úsměvný než závažný.
Ale jinak, jak jsem říkal jako celek se to čte opět hezky.
Na tvém textu se mi líbí, jak vše ukazuješ očima obou stran - očima hlavních(kladných) postav i očima záporných postav a při jednom pohledu neprozradíš vše, takže si člověk musí přečíst i pohled z druhé strany, což je velice dobře.
Perfektní je, že umíš psát docela vyváženě popis, dialogy, akce a když v některé pasáži převládají dialogy, v druhé to vyrovnáš akcí. Příběh mi přijde od začátku až potud uvěřitelný stejně jako postavy, které mi před očima přímo ožívají (samozřejmě je to čistě můj názor a každý se mnou nemusí souhlasit - možná také nejsem až tak náročný čtenář).
Sice se tam občas objeví nějaké pravopisné chyby jako třeba (mý lidé - mí jako mladí lidé) a sem tam se vyskytne nějaký překlep (písmenko navíc nebo nějaké písmenko chybí), ale to jsou detaily, které jistě doladíš v pozdější korektuře. A navíc, nikdo není dokonalý a vsadím se, že v tom, co jsem teď napsala mám alespoň deset chyb
Velice ráda jsem se začetla a moc ti děkuji, že tenhle příběh píšeš. Unesl mě a úplně jsem zapomněla na svět kolem sebe včetně školy
Moc se těším na další pokračování a doufám, že teď nepřestaneš, protože by mě to asi naštvalo - za každou cenu se chci dozvědět, jak to dopadne
A přeji ti, ať ti jde práce pěkně od ruky.
Příběh mě místy překvapuje a úplně na konci jsi mě napnula jako strunu a já si řekla ,,Sakra, zrovna tady to zatím končí?!"
Nemám co napsat, než samou chválu, protože podle mě je ten příběh úžasný. Opravdu moc se mi líbí. Sice vím, že ti tím moc nepomůžu, ale nevím, co bych měla kritizovat. Akorát jednou jedinkrát se mi stalo, že mi děj trochu neseděl vzhledem k předešlým událostem, ale to je asi tak vše.
To, jak tady někdo psal(opravdu si nepamatuji, kdo to byl), že Alard je vykreslen jako padouch (ve špatném světle) až moc, mi vůbec nevadí ba právě naopak.
Moc se mi líbí, jakým směrem se příběh hýbe a že jsi to ,,okořenila" dvěma napadeními(nebo jak to nazvat
Zkrátka se ti to zatím všechno celkem daří, tak ti přeji, aby to tak bylo i nadále a příběh jsi dotáhla do úspěšného konce.
PS: A nenech nás dlouho čekat. Jsme napnutí jako struna.
13:41
Vídeň - Rakousko
Lukas Wolf vtrhnul do své kanceláře jako uragán a zamířil přímo k počítači. Brüder mu byl celou dobu v patách a vyřizoval jeden telefonát za druhým.
„Vyřiď jim, že žádné oficiální vyjádření podávat nebudeme. No a co, že ho chtějí! Odkaž je na někoho jiného, je mi to jedno. Cože? Ne! Prostě to udělej a na nic se už neptej Franzi. Ano, přesně tak, je to na tobě, předveď, co umíš.“
Schoval telefon a zhluboka se nadechl. Zachovej klid, musíš se soustředit!
„Wolfe, řekněte, že něco máte.“
„Dělám na tom.“ Hackerovy prsty se míhaly po klávesnici rychlostí blesku. „To video už odstranili, ale viděla to velká spousta lidí. Je snad ve všech světových médiích.“
Chytrý tah, dal o sobě vědět a lidi mu budou věřit. Chce vyvolat paniku a skvěle se mu to daří, pomyslel si Brüder.
„To už ale dávno víme, pane Wolfe. Chci něco, s čím může tým plukovníka Touse reálně operovat.“
„Při vší úctě pane Brüdere, dělám, co můžu. Všechno je přetížené, lidi jsou jak pominutí. Spustil jsem program pro vyhledávání IP adresy, ale pochybuju, že nám k něčemu bude. Určitě použil přesměrování a to mi nějakou dobu zabere. Zázraky bohužel nedělám.“
Ale zrovna teď bychom jeden potřebovali, pane Wolfe.
Brüderův telefon začal opět zvonit. Rychle jej vytáhl a s otráveným obličejem hovor přijal.
„Franzi, řekl jsem ti, že žádné vy-…Cože?! Kdy? Dobře, hned tam budu.“
Tohle ještě scházelo.
„Děje se něco?“ Zeptal se Wolf stále otočený k monitoru. V hlase mu byla cítit úzkost.
„To byl můj asistent,“ řekl pomalu Brüder a povolil si kravatu, „volali ze sídla OSN v New Yorku, byla svolána krizová rada. Chtějí, abych jim předložil výsledky. A taky…“
Wolf se konečně odvrátil a zkoumavým pohledem pohlédl na svého šéfa. „Taky co?“
„Posílají vlastní lidi. Tým plukovníka Touse je s okamžitou platností zrušen a nesmí nadále působit na této misi.“
...nesmí nadále působit na této misi. - zní zvláštně a možná to ani není správně, osobně bych napsala: ... mesmí se nadále účastnit této mise nebo něco podobného
...zkoumavým pohledem pohlédl - nevím, praštilo mě to do očí, musela jsem si to přečíst dvakrát, možná bych radši napsala: zkoumavě pohlédl (i když to zrovna nevím), prostě něco takového
Je to ale jen můj názor.
Jinak si myslím, že se tvá povídka vyvíjí správným směrem a těším se na další části příběhu.
14:20
Paříž - Francie
„Jeanne, víš sám, že je to hloupost. Já a můj tým jsme-“.
„Ne Tousi, vy už žádný tým nejste. Ti nahoře to řekli jasně, skončili jste.“
„Počkej na Brüdera. Právě s nimi jedná, dej nám ještě trochu času a my to rozlouskneme.“
„Ne!“ Kapitán Alard udeřil do stolu a postavil se. „Neslyšel jsi mě? Je konec! Zrušili vás, smiř se s tím.“
Plukovník rozhodil rukama a začal přecházet po pracovně. „Takže ty mi nepomůžeš?“
„Víš Tousi, abych pravdu řekl, jsem rád, že to někdo zarazil,“ řekl Alard s žoviálním úsměvem. Bylo vidět, že si svou převahu náležitě užívá. „Oba víme, že jsi na to stejně neměl. A bylo jen otázkou času, než si to uvědomí i vedení. Snad sis nemyslel, že ty a ta parta děcek něco zmůžete. Vždyť se vás podívej! Ta akce ve Vídni? Jediné, co vám zachránilo zadek, bylo obyčejné štěstí, nic víc. Bohužel, tohle není o štěstí. Takže, ne, skutečně ti nepomůžu a po pravdě budu i líp spát, když vím, že jsi mimo hru. A teď bych ocenil, kdyby ses i se svými lidmi klidil z cesty.“
„O co ti vlastně jde, Alarde? O bezpečnost tohoto města, nebo vlastní úspěch?“
Kapitánův úsměv se vytratil. „Vypadni. Zmiz odtud, než tě nechám zavřít Tousi. Už mám těch tvých řečí až po krk! Myslíš si, že jsi pan spravedlivý, co? Máš tu potřebu neustále ukazovat, jak ti leží na srdci jen a pouze blaho Francie a myslíš si, že ti to každý žere! Pro některé lidi jsi možná hrdina, ale pro mě jsi jen arogantní hlupák, co musí být neustále ve středu dění. Já jsem velký Jacques Tous, jděte mi z cesty, to já vyřeším tuhle krizi. Pche! Rouxel a ti ostaní vojáci by ještě žili, kdybys to nezpackal! Máš na rukou jejich krev!“
Pěst plukovníka Touse se mihla vzduchem a přistála na Alardově levé čelisti. Kapitánovi se zatmělo před očima. Napůl omráčený spadl zpět do křesla jako hadrový panák a začal si mnout zasaženou část obličeje. Cítil, jak se mu ústa pomalu plní krví. Plukovník Tous se otočil na patě a s hlasitým prásknutím dveří opustil místnost.
„Co se stalo pane?“ Zeptal se major Wissner a se zájmem se díval směrem ke kanceláři, ze které se ozývaly hlasité nadávky.
„Nic, nepátrejte po tom,“ zabručel plukovník a pokračoval chodbou směrem k východu. Doktorka s majorem si vyměnili nechápavé pohledy. Potom se oba vydali směrem za ním.
„Takže co teď pane? Stáhneme se?“
„To ani náhodou, majore,“ odvětil plukovník. „Rozhodně toho teď nenecháme. V sázce je příliš mnoho.“
Vyšli na hlavní ulici, po které proudily davy Pařížanů. Plukovník zamířil rychlou chůzí směrem ke stanici metra. Doktorka Valentová musela téměř běžet, aby mu stačila.
„Plukovníku, neměli bychom to přece jen nechat na kapitánu Alardovi?“
„Cože?!“ Tous se otočil tak nečekaně, že do něj Ema málem narazila. Jeho jindy klidná tvář přímo překypovala vztekem. „Nechat to na tom arogantním sebestředném tupci? Kapitán Alard sleduje jen vlastní zájmy. Udělá všechno, aby dosáhl svých cílů. Ne, nemůžeme nechat osud Paříže v jeho rukou.“
„Jacquesi, uklidněte se,“ řekla doktorka tiše. „Já vás chápu, jste rozčílený a unavený, ale zároveň musíte respektovat rozhodnutí OSN. Je konec. Sama z toho nemám moc velkou radost, ale bohužel, je to tak.“
„Máte pravdu, promiňte. Já… ujely mi nervy. Ale nehodlám to vzdát a klidně půjdu i před vojenský soud za neuposlechnutí rozkazů. Ani vás, ani majora samozřejmě do ničeho nenutím. Pochopím, když se rozhodnete vrátit zpátky domů.“
„Žádné takové pane,“ ozval se major Wissner. „Když už jsme došli tak daleko, tak to taky dokončíme.“
„Děkuji majore, ale tohle po vás nemohu chtít.“
„Při vší úctě, je to moje rozhodnutí, pane. Takže se mě jen tak nezbavíte.“
Plukovník se pousmál. „Děkuji vám, cením si toho. Doktorko Valentová, co vy?“
Emě se hlavou honily rozličné myšlenky. Téměř všechny instinkty jí radily sednout na letadlo a vrátit se zpátky do Brna. Přijela by domů, do svého bytu, dala si horkou vanu a potom by se uvelebila do pohodlného křesla s knížkou a hrnkem zeleného čaje. Žádné útoky, žádná policie. Všechno by se vrátilo do starých kolejí.
Hloupost, nikdy by to už nebylo stejné, pomyslela si a bezděčně si přejela rukou po krku. Stále ještě cítila bolest. Udělej to, co je správné, ne to, co je lehké.
Doktorka Valentová nerada prohrávala. Věděla, že pokud teď uteče, už nikdy se na sebe nebude moct podívat do zrcadla. „Jaký je váš plán, plukovníku? Máme zhruba sedm hodin, takže si musíme pohnout.“
„Já věděl, že nás v tom nenecháš,“ usmál se major a poplácal ji po zádech.
No, jen abych toho brzo nelitovala.
„Vy dva jeďte do hotelu a spojte se s Wolfem. Já zkusím zjistit nějaké informace.“
„Ale jak pane? Všechno má Alard a jeho lidé.“
„No majore,“ řekl významně plukovník Tous a vytáhl telefon, „prostě mi budete muset věřit.“
Věta o zákazu působení v misi už byla zmíněna (klidně bych se obešel bez přeformulování, jen bych to zkrátil do podoby: Tým plukovníka Touse je s okamžitou platností zrušen.)
Jediné co mě trochu zarazilo, je skutečnost, že ho zrušili před tím než Bruder předložil výsledky. Kdyby to udělali, až po předložení výsledků sedělo by mi to víc.
Část v Paříži je také čtivá, ale zároveň i předvídatelná, to neříkám, že by to bylo vyloženě špatně, je to vzhledem k žánru, vývoji příběhu i postavám vcelku dané. Možnábych si ale odpustil tohle: „Děkuji majore, ale tohle po vás nemohu chtít.“„Při vší úctě, je to moje rozhodnutí, pane. Takže se mě jen tak nezbavíte.“ To je až příliš velké klišé, ta formulace jako by vypadla z ohraného amerického filmu. :-)
Nicméně, moc rád se začtu do pokračování.
Flaubert