Opět děkuji za pochvalu Zkusím se mrknout na ty akční scény, ale myslím si, že máš opět pravdu, ještě se mi tu nestalo, že bych dostala špatnou radu Jak jste si možná všimli, mám nový profil, ale nebojte se, stále jsem to já Důvodem je ztráta emailu, který jsem používala, ale to je na dlouhé vyprávění. Měla jsem hodně práce, takže to s mým psaním bylo hodně nárazové. Každopádně již brzy přidám další část a pevně doufám, že se bude opět líbit
Netřeba se omlouvat, je jasné, že i psaní se nedá nadirigovat, musí na to být nálada a ta často není. Pročetl jsem si všechno, co jsi zatím zveřejnila a líbí se mi to. Až opravdu ubereš na dialozích a přidáš na akci, kterou si tenhle žánr určitě zaslouží, bude už jen chválení a obdiv. A pokud si ještě uhlídáš osoby příběhu, nic tomu chybět nebude. Já si taky při rozsáhlejších věcech tvořím jakési kartičky osob. A vždycky, když někoho přidám, hned si píšu jeho charakteristiku.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
Quentin kráčel k profesorově pracovně. V levé ruce držel černou zbraň. Pravidla hry se změnila dědku. Zastavil se přede dveřmi a zhluboka se nadechl. Prsty se mu chvěly nedočkavostí. Položil dlaň na kliku a zarazil se. Žoviálně se usmál a ustoupil několik kroků zpět. Tohle si vychutnám. Prudce rozkopl dveře a vstoupil dovnitř. „Quentine?!“ Profesor se rychle zvedl ze židle. „Co to má zname-“ „Zavři hubu dědku a dej ruce nahoru.“ Kablukov nechápavě zíral na svého asistenta. Ten na něj mířil zbraní a s pobaveným výrazem si vychutnával pocit převahy. „Řekl jsem, že máš dát ty pracky vzhůru,“ řekl výhružně Quentin a zmáčkl spoušť. Stará lampa na profesorově stole se roztříštila na stovky malých střepů, které se rozlétly do okolí. „A potřetí to opakovat nebudu, je to jasné?“ Výraz překvapení v Kablukovově tváři vystřídal prudký nával vzteku. „Já mám dát ruce vzhůru? Kdo si asi myslíš, že jsi, ty červe? Taková nicka jako ty mi nebude rozkazovat ve vlastním domě! A je mi úplně fuk, jestli na mě míříš nějakou směšnou pistolkou! Máš vůbec ponětí, s kým mluvíš?“ „SKLAPNI!“ Utnul Quentin profesora a opět vystřelil. Tentokrát střela jen tak tak minula Kablukovovo pravé rameno a zavrtala se hluboko do zdi. „Pro lásku boží už drž tu svoji kušnu! Nemáš ani ponětí jak dlouho na tuhle chvíli čekám. Celé měsíce jsem snášel tu buzeraci jen kvůli tomuhle podělanému momentu! Tušíš vůbec, jaké to je, být pro někoho míň než vzduch? Neustále mu posluhovat a jediné, co z toho máš, jsou urážky, nadávky a posměšky? Ale teď jsem to já, kdo má navrch. A ty uděláš vše, co ti řeknu.“ „Obávám se, že ne. Asi mě budeš muset zabít hochu, protože já si od takového skrčka, jako jsi ty, rozkazovat nenechám.“ „Neboj se, k tomu taky dojde,“ prohlásil Quentin s kyselým úšklebkem. Zamířil na profesorovu levou nohu a stiskl spoušť. Kablukov s bolestným výkřikem klesl na podlahu. Na béžové látce kalhot se vytvářela veliká rudá skvrna. „Ty jeden parchante! Já tě zabiju!“ „O tom silně pochybuju,“ poznamenal suše Quentin, překročil svíjejícího se profesora a zamířil k trezoru ve zdi. „Budeš rád, když ještě někdy spatříš denní světlo.“ „O čem to sakra mluvíš?“ Procedil Kablukov skrz zuby. Jeho oči byly plné vzteku. Quentin sebral ze stolu profesorovu černou aktovku, vysypal obsah a začal do ní skládat hotovost rozdělenou do malých balíčků. „Nebudeme předbíhat, vše má svůj čas.“ Zavřel trezor a rozhlédl se po pracovně. Poté se sehnul k profesorovi. Sáhl do vnitřní kapsy Kablukovova saka. „Tohle si taky vezmu,“ řekl tiše a vytáhl malý telefon. „Tak už mě zabij!“ Zařval vztekle profesor. „Přestaň si se mnou hrát jako kočka s myší a skonči to jednou pro vždy!“ Quentin se hlasitě rozesmál. „Ještě nepřišla ta pravá chvíle. Zatím tě ještě pořád potřebuju, dědku, ale neboj se, ta slastná chvíle přijde. A až se tak stane, naplno si tvou smrt vychutnám. A teď se zvedej, uděláme si malý výlet.“
Tak jsem konečně zpět i s další částí příběhu . Bohužel jsem byla jistými okolnostmi přinucena dát si v psaní poněkud delší pauzu, což se na stylu psaní možná projeví, každopádně doufám, že si opět najdete čas na přečtení
Je fajn, že jsme se dočkali další části. Pěkně se to pohnulo a jako vždy opět navnadilo na pokračování. Ta psací pauza, možná trochu znát je, ale pořád je to pěkně čtivé. Možná by šli ještě vyladit trochu dialogy. A jak vždy říkám, i nějaké to škrtání by se hodilo Tady podle mě převážně několika slov.
- držel černou zbraň. - škrtl bych černou (není to dle mého důležité)
„Řekl jsem, že máš dát ty pracky vzhůru,“ řekl výhružně Quentin - vyškrtl bych výhružně
Výraz překvapení v Kablukovově tváři vystřídal prudký nával vzteku. - Překvapení v Kablukovově tváři vystřídal…
a zavrtala se hluboko do zdi. - vyškrtl bych hluboko
Procedil Kablukov skrz zuby. Jeho oči byly plné vzteku. - Procedil Kablukov skrz zuby, oči plné vzteku. (nebo: s očima plnýma vzteku)
„Ještě nepřišla ta pravá chvíle. Zatím tě ještě pořád potřebuju, dědku, ale neboj se, ta slastná chvíle přijde. - opakuje se: nepřišla ta pravá chvíle - ta slastná chvíle přijde
Škoda, že je to tak krátké. Jen to člověka napruží a je hladový po pokračování
Souhlasím s Mírou u té černé zbraně, taky mě to praštilo do oči. Ikdyž já bych to řešil trošku jinak. Černá zbraň mi příjde zvlášní kombinace konkrétního (černá) s obecným (zbraň). Takže buď nechat jen zbraň a nebo ji zkonkretizovat - černou pistoli.
Plukovník Tous mlčky pozoroval hladinu osmibokého jezírka Grand Bassin. Ačkoliv Lucemburské zahrady patří k jedněm z nejoblíbenějších míst v Paříži, byly dnes téměř vylidněné. Svůj podíl na tom měly i vydatné celodenní přeháňky, které přinutily návštěvníky parku změnit plány a uchýlit se do některé z útulných pařížských kaváren. „Na procházku sis nevybral zrovna nejlepší počasí, Jacquesi,“ ozvalo se plukovníkovi za zády. Příchozí muž na první pohled vypadal jako herec Steve Martin v roli inspektora Jacquese Clouseaua. Oproti komickému policistovi však působil seriózním dojmem. Obešel lavičku a posadil se vedle plukovníka. „Ale myslím, že kvůli posezení na čerstvém vzduchu jsi mi nevolal, mám pravdu, Jacquesi?“ „Potřebuji nějaké informace, Claude.“ „Je pod mrakem, Paris Saint-Germain včera prohrál a akcie Applu stouply o čtyři procenta.“ „Prosím. Je to důležité, závisí na tom životy…“ „Nevinných lidí,“ doplnil Claude plukovníka, „to slýchám pořád. Je mi líto Jacquesi, ale nemůžu to udělat. Prostě to nejde.“ Tous pokýval hlavou a začal bezmyšlenkovitě šoupat nohama ve vlhkém písku pod sebou. „Kábul, dvanáctého února, devadesát devět,“ řekl pak tiše. Claude si hlasitě povzdechl. „To je špinavý trik Jacquesi.“ „Jsi moje poslední naděje.“ „Když ti pomůžu, budeme si kvit?“ „V životě už o tom neuslyšíš,“ odpověděl plukovník s vítězoslavným úsměvem. Jeho přítel nic neříkal. Zíral na malého vrabce poskakujícího po okraji jezírka před nimi, jako by to byla ta nejzajímavější věc na světě. „Tak dobrá. Co chceš vědět?“ A je to v kapse, zajásal plukovník v duchu. Navenek však zůstával vážný. „Včera večer jsme zatkli kluka, který by mohl mít něco společného s atentátem ve Vídni. Alard ho vyslýchal celou noc…“ „Jean Alard?! Dobré nebe, nikoho horšího nesehnali?“ Ušklíbl se Claude. „Prý na něj má spadeno inspekce, ale to teď není důležité. Pokračuj.“ „Bohužel jsme z podezřelého nic nedostali. V jeho bytě se našlo dvacet tisíc euro a na účet mu přišlo dalších dvanáct. A taky jsme u něj doma sejmuli otisky prstů několika různých lidí. Jedny z nich mají shodu, patří Ahmedu Samy Amstefaiovi, říká ti to něco?“ „Amstefai? DGSI po něm jde už několik měsíců. Je to ukázkový prototyp vymyté hlavy. Poskok islamistů, pro víru je ochoten udělat cokoliv. Ale překvapují mě ty otisky. Někdo jako on by totiž neriskoval. Ne, schoval by se u někoho, komu může bezpečně věřit. Jak že se jmenuje ten podezřelý?“ Plukovník Tous vytáhl telefon. Chvíli jezdil prstem po displeji, potom přístroj podal Claudeovi. „Burak Shosfy, Turek čekající na občanství. Podle jeho okolí se jedná o milého, tichého kluka. U výslechu se málem sesypal, upřímně si nemyslím, že by byl nějak význa-“. „O čem to mluvíš, Jacquesi?!“ Claude třeštil oči na telefon. „Nevím, kdo je Burak Shosfy, ale tohle určitě ne.“ „Cože?“ „Jeho pravé jméno je Atilla Serkan, mladý radikál hledaný ve třech státech. Je to stejný magor, jako Amstefai, podílel se i na popravě toho jordánského pilota. Do teď jsme měli za to, že je v Turecku.“ Plukovník Tous na něj zíral s otevřenou pusou. Co tohle má znamenat? „Claude, co mi to tu vykládáš?“ „Jacquesi,“ řekl Claude pomalu a pohlédl plukovníkovi do očí, „to, že je Serkan tady, nevěstí nic dobrého. Ať už chystá cokoliv, bude to velké. Kde je vlastně teď? “ „Nejspíš pořád na stanici…“ Tous se zarazil. Vytrhl Claudeovi telefon z ruky a horečně vyťukával číslo. Musím je varovat!
Dnes se mi to zdá nějaké divné. Napsané dobře, ale trošku mi nesedí chování obou na té schůzce. Chápu, že Claud je v nějaké tajné službě a nemůže rozdávat informace neoficiální cestou. Ale, když na tu schůzku jde, je mu jasné, co jeho známý chce. Kdyby mu informace orpavdu říct nechtěl, tak tam chodit nebude. KDyž přišel, tak je asi zvědavý a měl by si dotaz vyslechnout předtím, než odmítne. Nemohl by tam pak být ten motiv vydírání/připomenutí dluhu, ale to by myslím ničemu nevadilo. Jen by mu řekl, že ho vyslechne, ale nepomůže. Po tom, co by viděl fotku, by ale otočil
A taky mi nesedí, že plukovníka osloví rychle dvakrát za sebou jménem. Jednou mi to zní přátelsky, ale hned podruhé znova, to má pro mě nádech ironie nebo povyšování. Ale to je soukromý pocit, neumím to nějak odůvodnit
Máš asi pravdu, jsem teď hodně v jednom kole, neustále musím létat po doktorech, takže se vlastně ani nesoustředím. Tím sesamozřejmě nechci obhajovat Zkusím se na to ještě podívat. A mimochodem tvůj nápad se mi zamlouvá
Plukovník Tous mlčky pozoroval hladinu osmibokého jezírka Grand Bassin. Ačkoliv Lucemburské zahrady patří k jedněm z nejoblíbenějších míst v Paříži, byly dnes téměř vylidněné. Svůj podíl na tom měly i vydatné celodenní přeháňky, které přinutily návštěvníky parku změnit plány a uchýlit se do některé z útulných pařížských kaváren. „Na procházku sis nevybral zrovna nejlepší počasí, Jacquesi,“ ozvalo se plukovníkovi za zády. Příchozí muž na první pohled vypadal jako herec Steve Martin v roli inspektora Jacquese Clouseaua. Oproti komickému policistovi však působil seriózním dojmem. Obešel lavičku a posadil se vedle plukovníka. „Ale myslím, že kvůli posezení na čerstvém vzduchu jsi mi nevolal, mám pravdu, Jacquesi?“ „Claude, rád tě zase vidím. Díky, že sis našel čas.“ „Upřímně jsem byl překvapený, když jsi zavolal. Nečekal jsem, že si najdeš čas na staré přátele, navíc za těchto okolností.“ Plukovník Tous se suše usmál. „Překvapit někoho jako je Claude Laffitte z DGSI? Je to vůbec možné? “ „Na DGSI toho víme spoustu, ale ne všechno, příteli. A teď vážně, co se děje?“ Tous se odmlčel. Sklopil zrak směrem k nohám, kterými bezděčně ryl ve vlhkém písku. „Potřebuji pomoct. Já a můj tým máme jistý úkol, ale bez informací jsme nahraní.“ Claude si založil ruce na prsou. „O tom chystaném útoku jsem něco zaslechl, ale víš, že to není můj obor. Navíc nesmím jen tak vynášet informace, ani přátelům.“ „Tak to se nedá nic dělat,“ pronesl plukovník s předstíraným povzdechem. Oči mu přitom šibalsky plály, jako malému dítěti, které o Vánocích tajně prohledává rodičům ložnici ve snaze najít alespoň jeden dárek. „Ten pohled znám Jacquesi. Co se ti honí hlavou?“ „Ale nic,“ mávl Tous rukou, „jen mě tak napadlo, že stejně jako všude jinde, tak i u vás se musí šířit nějaké drby, nemám pravdu?“ „Ano, máš naprostou pravdu,“ rozesmál se Claude. „Drbů se nám v práci šíří spousta.“ „No, a pokud se nad tím zamyslíš, tak drby jsou v podstatě nepodložené informace či spekulace, ne? A ty snad starému příteli pustit můžeš, nebo i to máte zakázané?“ „Čistě hypoteticky by to asi šlo,“ připustil plukovníkův přítel. „Čeho by se ty…ty nepodložené informace týkaly?“ „Říká ti něco jméno Ahmed Samy Amstefai?“ Claude si přehodil nohu přes nohu a zahleděl se na hladinu jezírka. „Tohle jsem nikdy neřekl, rozumíme si?“ Plukovník Tous rozhodně přikývl. „V tuto chvíli je číslo jedna na našem seznamu. Prototyp vymyté palice schopný udělat naprosto cokoliv, bude-li to ve jménu Islámu či Allaha. V Sýrii prošel jedním z nejtvrdších výcviků, které tam mají k dispozici. Už skoro sedm let je na seznamu potenciálních hrozeb, proto jsme po něm hned skočili, když se objevil zpátky ve Francii. Bohužel v tuto chvíli nemáme žádné informace o jeho pohybu. Ztratil se nám…“ Ještě horší, než jsem čekal, řekl si v duchu plukovník. „Našli jsme jeho otisky v bytě podezřelého. Podle všeho tam nějakou dobu pobýval.“ Claude pozvedl obočí. „Podezřelého?“ „Kluk jménem Burak Shosfy, mladý Turek žijící ve Francii. Dostali jsme na něj hlášku, ale podle mě je to slepá ulička. Alard ho vyslýchal celou noc a…“ „Alard?!“ Přerušil plukovníka Claude a ušklíbl se. „Slyšel jsem, že po něm jde inspekce. Pokud tomu šéfuje on, tak se skutečně nedivím, že vám chybí informace. Ale to je teď vedlejší, prosím, pokračuj.“ „Nic nám neřekl. Ke konci se málem psychicky sesypal. Pokud s tím má něco společného, tak hraje jen druhé housle.“ „Zajímavé… Jak bylo to jméno? Burak něco?“ „Shosfy.“ „Je mi líto, to jméno neznám. Nemáš fotku? I kdybych ho nepoznal, aspoň to pošlu našim lidem, podívají se na něj podrobněji.“ Tous přikývl. Vytáhl telefon, našel obrázek a podal přístroj svému příteli. „Ale jak říkám, nemyslím si, že by byl nějak dů-“ „Proboha Jacquesi!“ Vykřikl Claude a vyskočil na nohy. Žíla na krku mu divoce tepala. Třeštil oči na displej telefonu a lapal po dechu. „Co se děje?“ Zeptal se plukovník překvapený hbitou reakcí svého přítele. „Ty ho znáš?“ „Znám? Samozřejmě, že ano! Ale ať už je Burak Shosfy, či jak to bylo kdokoliv, tak tohle rozhodně ne Jacquesi. A rozhodně to není žádná malá ryba.“ „Cože?!“ Claude vrátil telefon plukovníkovi a opět si sedl. Bylo vidět, jak je rozčílený. „Jeho pravé jméno je Atilla Serkan a pokud Amstefai předtím vypadal jako hrozba, tak teď je to jako srovnávat prskavku s plastickou trhavinou. Skutečně! Většího grázla abys pohledal. To on byl jedním z hlavních aktérů při popravě toho jordánského pilota. A jestli je ve Francii, máme se na co těšit.“ Plukovník Tous seděl jako zařezaný. Zíral na Claudea s otevřenými ústy a pokoušel se uspořádat myšlenky do srozumitelného kontextu. To přece není pravda! Proč jsme na to nepřišli? „Ale jak je možné, že o tom nevěděla ani tajná služba? Pokud je to takový bastard, jak tvrdíš, proč po něm někdo nešel?“ „Neměli jsme ponětí, že je tady Jacquesi. Domnívali jsme se, že je stále ještě v Turecku. Což mi připomíná, kde je vlastně teď?“ „Asi stále ještě na stanici…“ Tous se zarazil. Srdce jako by mu vynechalo jeden úder. „Pane bože! Musím je varovat!“ Okamžitě vytočil číslo a přiložil si mobil k uchu. Snad ještě není pozdě.
Tak jsem dala na Zdeňovu radu poslední část přepsala. Musím uznat, že osobně se mi teď líbí mnohem více, tak snad se sejdou pozitivní komentáře i z vaší strany
Luxusní soukromé letadlo hladce dosedlo na ranvej malého letiště Le Bourget ležícího necelých třináct kilometrů severně od Paříže a zamířilo směrem k hangáru. Kablukov seděl zhroucený v měkké kožené sedačce a těžce oddechoval. Na bledé tváři se mu lesky krůpějky potu. Levou nohu, ovázanou bílým obvazem a pevně zaškrcenou šedým pryžovým škrtidlem již pomalu přestával cítit. Připadal si slabý a bezmocný. „Vstávej dědku,“ rozkázal Quentin a popadl profesora za rameno. „Musíme na schůzku, tak si pohni.“ Kablukov zaskučel bolestí, když se ho asistentovy ruce pokoušely zvednout z místa. Vrhl po Quentinovi nenávistný pohled. Cloumal jím vztek mísící se s pohrdáním. Zavěsil se na svého trýznitele, který na profesora neustále mířil zbraní a pomalu se belhal ven z letadla. „Tak dělej,“ zavrčel podrážděně Quentin a strčil do něj. Profesor dopadl na hladce vyleštěnou betonovou podlahu hangáru. „Ty jedna svině, tak už to sakra skonči!“ Řval Kablukov z plných plic. Jeho hlas se odrážel od kovových stěn a mizel kdesi hluboko v útrobách budovy. „Přestaň si hrát a konečně mě zabij.“ Quentin s pobavením sledoval, jak se jeho bývalý šéf zmučeně válí po podlaze. Pomalu došel ke Kablukovovi. Oči mu zlověstně plály. Klekl si vedle chvějícího se profesora a upřeně se mu zahleděl do bledé tváře. Kablukov však pohledem neuhnul. „Řeknu to tedy naposledy,“ řekl chladně Quentin a pravou rukou zmáčkl profesorovu zraněnou nohu. Kablukov začal řvát bolestí. Z očí mu vytryskly slzy. „Přestože bych ti na místě a s nesmírným potěšením prohnal hlavou kulku, musím si tuto malou odměnu prozatím odepřít. Jistá organizace si žádá tvoje služby a zaplatili mi nemalé peníze, abych jim zajistil tvou, ehm jak to říct, loajálnost. A jako bonus tě pak můžu dorazit, až s tebou skončí. Do té doby…“ Ještě silněji stiskl profesorovu nohu a pak ji náhle pustil. Kablukov zalapal po dechu. Stočil se do klubíčka a začal hlasitě vzlykat. Quentin si pohrdavě odfrkl. „A hele, náš odvoz je tady.“ Do hangáru vjela ošuntělá bílá dodávka a se skřípěním brzd zastavila jen pár metrů od obou mužů. Quentin zvedl skuhrajícího profesora ze země. Z bočních dveří dodávky mezitím vystoupili tři mladíci. Všichni tmavovlasí a opálení se zbraněmi připevněnými k pasu. „To je on?“ Zeptal se podezřívavě jeden z nich a kývl směrem k profesorovi. „Ano. Tak, jak jsem slíbil.“ Muž přikývl. Otočil se ke svým druhům a bleskově zadrmolil několik vět. Oba dva přispěchali k profesorovi, podepřeli jej z obou stran a rychle naložili do dodávky. „A mé peníze? Dohoda zněla, že zbytek dostanu okamžitě po předávce,“ připomněl se Quentin. Muž se bez jediného slova otočil a nasedl do dodávky. „Hej, počkejte! Chci své prachy! Jak jsme se doho-“ Ticho v hangáru náhle přerušil zvuk výstřelů. Quentin nechápavě zamrkal, udělal několik potácivých kroků a poté se sesunul k zemi. Z ran na jeho hrudi pomalu vytékala teplá krev. Světlo z jeho očí se pomalu vytrácelo. Zbylí dva muži rychle nastoupili do dodávky, zabouchli za sebou dveře a se skřípěním pneumatik opustili hangár. Proboha, co se mnou teď bude? Pomyslel si vyděšený profesor. Bolest v jeho noze vygradovala do maximálních hodnot. Bílým obvazem opět začala prosakovat krev. Chvíli se s hrůzou díval na ten obrovský purpurový flek a přemáhal mdloby. Notak, drž se, vybízel sám sebe. Jeho víčka byla čím dál těžší. Několikrát bezúčelně zamrkal a pak jej pohltila tma.
Děj se posunul a čte se to dobře, ale dneska budu asi zase kritičtější...
Přiletí tam soukromým letadlem - to pilotoval Quentin? A profesora nehlídal? Nebo tam byl pilot? A spolupracoval s Quentinem? Protože jinak by si všiml zranění a zbraně a předpokládám spíš loajálnost k profesorovi.
Věta Zavěsil se na svého trýznitele, který na profesora neustále mířil zbraní mi přijde strašně kostrbatá. Jako by se zavěsil na někoho, kdo míří ještě na někoho dalšího.
Quentin se strašně vykecává. Já chápu, že chceš čtenářům sdělit jeho motivy, zvlášť když za chvilku umře. Ale přijde mi to jak z béčkového filmu, kdy padouch nechá hrdinu někde pomalu umírat, ale detailně mu popíše svůj plán na zničení světa. Ale hrdinovi se pořadí osvobodit a protože plány zná, tak je překazí Abych nehanil, navrhnu (zase ) řešení - nějaký šéf, ke kterému profesora odvezou, se mu vysměje, jak snadno se jeho asistent nechal zlákat vidinou peněz nebo tak něco.
...se zbraněmi připevněnými k pasu. Tak tady jsem se taky zasekl. Bral bych třeba se zbraněmi v pouzdrech u pasu, ale i to je takové šroubované. Spíš bych to napsal, že měli zbraně nedbale zastrčené v kalhotech nebo že měli rozepnuté vesty, které špatně ukrývali jejich zbraně a podobně
Opět děkuji za postřehy. Tentokrát ale tu část nechám tak, jak jsem ji napsala, má to jistý význam. Ale i tak jsem vděčná za tvůj postřeh. Pokud později zjistím, že to prostě nesedí, tak to přepíšu, ale zatím to mám jakousi vizi Každopádně ještě jednou díky a doufám, že i nadále vydržíš u čtení
V podstatě vše zásadní už zmínil Zdenda :-) Ty zbraně u pasu bych možná obešel jen tím, že to byli mladíci se zbraněmi (když už by tam ten pas byl nutný, tak možná jen - mladíci se zbraněmi u pasu) Každopádně se ti musí nechat, že umíš části utnout v pravý okamžik, abys navnadila na to, co bude dál. :-)
Marion Harrisová, přezdívaná „Železná lady“, byla malá, přísně vyhlížející žena s více než dvacetiletou zkušeností v oblasti řešení krizových situací nejvyššího stupně. Přezdívku si, stejně jako bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová, vysloužila díky své houževnatosti, nekompromisnosti a rozhodnosti. Železná lady neprohrávala, ani neustupovala. Rada bezpečnosti OSN ji brala jako svou spolehlivou zálohu, pokud vše ostatní selže. A to byl také jeden z hlavních důvodů, proč ji narychlo povolali do Paříže. Kapitánu Alardovi se při pouhém pomyšlení na tuto osobu ježily chlupy na rukou. Kolovaly zvěsti, že spolupráce s Marion Harrisovou je jako pracovat s jaderným odpadem bez ochranných pomůcek. Jedno škobrtnutí a je po všem. Kde může být? Hrajeme tu o čas. Upravil si sako a přešel k oknu. Se zájmem pozoroval dění na ulici. Rodiny s dětmi, manželské páry, party mladých puberťáků si bezstarostně užívali páteční večer, aniž by se zatěžovali pomyšlením nad jakýmkoliv nebezpečím. „Ne, tam nemůžete,“ ozval se chodby varovný hlas. „Kapitán má práci.“ Kapitán se pomalu otočil a naslouchal hlasité hádce. Náhle se rozletěly dveře a do kanceláře vrazil plukovník Tous společně se svými lidmi. „Co má tohle být?!“ Kapitál Alard překvapeně zamrkal. „Promiňte pane,“ začala se omlouvat mladá policistka stojící ve dveřích, „snažila jsem se je zastavit, ale…“ „Jeane, musím s tebou mluvit,“ přerušil ji plukovník. „Hned teď.“ Alard nechápavě civěl na nenadálé procesí ve své kanceláři. Pomalu přejížděl očima z jednoho na druhého a pokoušel se zachovat klid. „Tousi, máš deset vteřin na to, abyste ty i ta tvoje parta vypadli z mojí kanceláře. Okamžitě!“ „Jeane já-“ „Řekl jsem ven! Strážníku, buďte tak laskavá a doprovoďte je na recepci.“ „Ale pane kapitáne,“ vyhrkla Ema a pokoušela se vykroutit mladé policistce, „víme, kdo za tím je.“ Alard sebou škubnul. Upřel na doktorku dlouhý zkoumavý pohled a pokoušel se odhalit sebemenší náznak lži. „Pusťte je.“ Kývl hlavou na policistku. „Máte pět minut doktorko, pak už vás tu nechci nikdy vidět. A vy počkejte za dveřmi strážníku, děkuji.“ Ema si v duchu hlasitě oddechla. Major Wissner ji jemně poplácal po zádech. „Dobrá práce,“ řekl tiše. V místě, kde se major dotýkal jejího těla, pocítila zvláštní, ale příjemné brnění. Tlukot jejího srdce se prudce zrychlil, jako by právě doběhla maraton. Ema cítila, jak jí polévá horko. Přála si, aby tato chvíle neskončila. Co blbneš sakra? Nemohla by ses uklidnit, máš tu totiž práci holka, napomenula se v duchu a kousek od majora poodstoupila. Na něco takového teď není čas. „Tak mluvte,“ vybídl je kapitán a otráveně se posadil za stůl. Černá kolečková židle pod náporem jeho váhy ošklivě zaskřípala. „Kdo za tím vším je?“ Plukovník Tous mu rychle vylíčil celý rozhovor s Claudem. Kapitán z něj nespouštěl oči, jen občas přikývl. Když plukovník skončil, zavládlo v kanceláři hrobové ticho, které rušil jen zvuk aut projíždějících po ulici. „Aha,“ řekl nakonec kapitán s pohledem upřeným na desku stolu. Sebral propisku a pomalu ji začal protáčet v prstech. „Takže nějaký tvůj záhadný přítel, jehož identitu mi nesmíš prozradit, ti jen tak bez okolků řekl, že jsme zadrželi teroristu hledaného snad půlkou planety.“ „Přesně tak. Jeane poslyš, na detaily nemáme čas, všechno ti to pak napíšu do zprávy. Nech mě s tím klukem promluvit.“ „Nebyl jsi to čirou náhodou právě ty, kdo tvrdil, že je to jen vystrašený přistěhovalec? A najednou, ani ne po dvanácti hodinách obrátíš o sto osmdesát stupňů a začneš mi tu tvrdit, bůh ví co? Máš aspoň hrubou představu, jak blbě to zní?“ „Ano já to vím ale…“ „No a pak mě třeba ještě udivuje,“ skočil plukovníkovi Alard do řeči, „že nikdo, vůbec nikdo ho neodhalil, už když jsme ho prověřovali. Jak je možné, že ani ten váš zázračný Wolf na to nepřišel? A jen vás stáhnou, bum, z vystrašeného Turka je terorista první kategorie. Není to poněkud zajímavá náhoda? Jeden by si skoro myslel, že je to všechno pravda.“ „Ale ona to je pravda!“ Ohradil se major Wissner. Jeho oči vypadaly jako dva malé ledové krystaly. „Chcete snad říct, že jsme si to všechno vymysleli?“ „Uklidněte se majore, já jen poukazuji na poměrně neobvyklou, snad až fantastickou řadu náhod, nic víc.“ Z výrazu Alardovy tváře bylo patrné, že plukovníkovu týmu nevěří ani slovo. Pouze se bavil jejich snahou. „Jeane, já vím, že to vypadá jako pohádka, ale věř mi. Nech mě s ním promluvit. Dvacet minut, víc nežádám,“ řekl plukovník prosebným hlasem. „I kdybych k tomu měl sebemenší důvod nebo chuť, což opravdu nemám, nejde to. Už tu není, před dvěma hodinami jsme ho pustili.“ Plukovník na něj vytřeštil oči. „Cože?!“ „Nebyl důvod ho zadržovat. Neprokázalo se, že by s tím měl cokoliv společného.“ „Volal jsem ti tak tisíckrát!“ „Víš vůbec, jaký tady máme fofr? Nezvedl jsem telefon ani vlastní ženě!“ „Tak to je skutečně ohromné!“ Vybuchl major Wissner a prudce rozhodil rukama. „Sedíte tu na zadku a jen čekáte, co vám spadne do klína! A když už se něco takového poštěstí, tak nad tím ohrnete nos a sedíte dál!“ „Eriku, uklid-“ „Jaké uklidni se, Emo? Vždyť je to pravda. Od začátku nám hází klacky pod nohy.“ „Tak to by stačilo,“ vyštěkl kapitán a rázným krokem přešel ke dveřím. „Strážníku!“ Mladá policistka sebou polekaně trhla. „Ano pane?“ „Odveďte tady plukovníka a jeho lidi do cely předběžného zadržení. Hned teď.“ Plukovník Tous na něj zůstal překvapeně civět. „Jeane, to nemyslíš vážně. Nemáš právo!“ „Právě naopak Tousi, podle zákona vás můžu zadržet na osmačtyřicet hodin bez udání důvodu. Takto mám aspoň jistotu, že se mi už nebudete plést pod nohy.“ Ve dveřích za kapitánovými zády se objevil vysoký strážník černé pleti. „Pane, volala hlídka ze čtrnáctky. V Le Bourget našli tělo, kluci z výjezdu už tam jeli, mám vám vyřídit, že tam na vás čeká nějaká žena. Hamilsová nebo tak nějak.“ „Harrisová? Marion Harrisová tam je? Jak je to možné?! To je jedno, hned tam jedu. Vy pomozte strážníku Villetové odvést tyhle lidi do cely.“ Horší už to dneska být nemůže, pomyslel si a vyrazil z kanceláře. „Budeš toho litovat Jeane,“ uslyšel za sebou plukovníkův hlas. Litovat budu pouze toho, že jsem tě kdy poslouchal.
Tak jsem se vrátila k původnímu týmu a popravdě už mi i chyběl Je mi jasné, že Zdeňa i Mirek určitě najdou nějaké nedostatky (bez nich by to nebylo ono ) každopádně už se na vaše připomínky těším, vždycky to moje dílko povýší o úroveň výš Za což jsem všem, skutečně velice vděčná a jelikož už se blížím do finále, doufám, že u mého projektu vytrváte
Asi tě zklamu, protože dnes žádné výhrady nemám Naopak musím žíct, že tentokráte se mi líbil Alard. Dřív se mi moc nelíbilo, jak měl takové přehnané, až psychopatické chování. Tady je to prostě takový sobecký parchant a to už je pro mě přijatelné
Tak to jsem skutečně ráda, že se vám to líbilo Bohužel, jak to tak vidím, na další část si budeme muset tak dva týdny počkat, odjíždím na tábor a tam toho moc nenapíšu (a i kdyby ano, nebudu to moct publikovat, není tam ani elektřina, natož net ) Každopádně doufám, že vydržíte
„Krucinál fagot, já se tady na to můžu z fleku vykašlat!“ chrlil ze sebe Wolf nadávky, zatímco shrbený pod stolem zápasil s počítačem. Z rádia na okně hlasitě vyřvávala skladba Du Hast, otřásající celou kanceláří. „Aspoň jeden funkční kus, nic jiného nechci. Jak tady má člověk pracovat, když dokola klečí pod stolem a restartuje počítače!“ Vztekle se vrátil na židli a levou rukou energicky bušil do klávesnice. „Tak funguj ty kráme!“ Někde pod haldami papírů uslyšel vyzvánění svého telefonu. Protočil panenky, vypnul rádio a začal šmátrat směrem po zvuku. „Wolf Lukas, přejete si?“ „Lukasi, tady Ema,“ ozval se doktorčin rozechvělý hlas. „Potřebujeme tvoji pomoc.“ Wolf zpozorněl. Koutkem oka viděl, jak se na monitoru pomalu zobrazuje logo operačního systému. Spolkl nadávku a sebral tužku s kouskem papíru. „Jsem jedno ucho, jen mi teď lehce hapruje počítač, takže ti to asi nezjistím tak rychle. A co v Paříži? Máte něco nového? Co plukovník a major?“ „Lukasi prosím, nemám čas. Alard nás nechal zavřít do basy a máme právo jen na jeden telefonát.“ „Cože?!“ Wolf upustil tužku a s otevřenou pusou zíral před sebe. „Jak jako zavřel?“ „Prostě nás zavřel, nemůžu ti to tu celé popisovat. Mohl by ses teď začít soustředit?“ „Jasně jo,“ vyhrkl spěšně, „ale co mám dělat?“ „Sežeň Brüdera, snad nás z toho dostane. Určitě má nějaké známé, Alard nás tu drží jen, abychom mu nepřekáželi, nikoho k nám nepustí, divím se, že nám dovolili tenhle hovor.“ „Do-dobře, ještě něco? Cokoliv, stačí říct.“ Ema se odmlčela. „Jedna věc by tu byla…Alarda povolali k nějakému tělu na letišti nedaleko Paříže. Nedokázal bys zjistit něco bližšího? Nevím, jak to s tím souvisí, nebo jestli vůbec nějak, ale potřebujeme jakékoliv vodítko.“ Wolf si bleskově naškrábal několik poznámek. Mrkl na monitor, kde se konečně začalo zobrazovat několik ikon a tiše zajásal. No sláva, bylo na čase. „Rozumím Emo, okamžitě volám Brüdera, určitě vás z toho dostane dřív, než bys řekla švec.“ „Díky Lukasi, ale prosím hoďte sebou.“ „To je jasné,“ řekl Wolf a zavěsil. Vytočil Brüderovo číslo, zapnul hlasitý odposlech a přesunul se k počítači. Tak kdepak tě máme kapitáne? „Tady Brüder, co se děje pane Wolfe?“ „Pane,“ začal Wolf, jehož prsty se míhaly po klávesnici rychleji než blesk, „právě mi volala doktorka Valentová. Máme poměrně závažný problém…“
*** Kablukov pomalu otevřel oči. Ležel na studené zemi kdesi v tmavé místnosti bez oken. Jediné světlo poskytovala lampa označující nouzový východ visící nade dveřmi. Profesor počkal, až si jeho oči přivyknou tmě a rozhlédl se kolem sebe. Po stěnách a stropě se táhla spousta křiklavě žlutých trubek vedoucích někam do neznáma. Levý roh místnosti byl kompletně celý pokrytý plísní. Kousek od něj kapala na zem voda a vytvářela poměrně velkou kaluž. Kde to proboha jsem? Zavřel oči a pokusil si vybavit, co se stalo. Jako z mlhy viděl tělo svého asistenta se dvěma průstřely na hrudi, bílou dodávku, skupinu mužů odvážejících ho bůhvíkam… Prudce otevřel oči. Musím se odtud dostat a hned! Pokusil se posadit. „Do prdele!“ zaklel vztekle, když mu nohou projela ostrá bolest. Spadl zpátky na záda a rychle oddechoval. Se zatnutými zuby se překulil na bok. Měl pocit, jako by mu v levé noze explodoval granát. S vypětím všech sil se začal plazit k nejbližší stěně. Každý centimetr mu připadal nekonečně dlouhý. Notak, vydrž. To zvládneš, už je to jen kousek, povzbuzoval sám sebe. Po tváři se mu začaly řinout slzy. Měl sto chutí zůstat ležet a už se nikdy nepohnout. Konečně byl u cíle. Na chvilku si odpočinul a sesbíral poslední zbytky sil. Tři, dva, jedna… Otočil se zpět na záda, dlaněmi se zapřel do země a s pomocí zdravé nohy se vysoukal po stěně až do sedu. Hlava se mu motala jako na kolotoči. Před očima se mu začaly tvořit tmavé skvrny, cítil, že na něj opět jdou mdloby. Zatřepal hlavou ze strany na stranu. Věděl, že za žádnou cenu teď nesmí ztratit vědomí. S námahou zvedl levou ruku a položil ji na poraněnou nohu. Místo stehna však nahmatal studený beton. Co to sakra… Zvedl ruku a zkusil to ještě jednou. Nic. Kablukovova dlaň opět dopadla na podlahu. Ježíši Kriste! S bušícím srdcem pomalu shlédl dolů. Konec saka, opasek a… „Pane bože! Co jste mi to udělali?!“ Kablukov v němém úžasu zíral na krátký pahýl ovázaný obvazem zbarveným do ruda od prosakující krve. Ne, ne, ne! Tohle nemůže být pravda! Nemohli mi vzít nohu. Veškerá otupělost rázem odezněla. Adrenalin přinutil profesorův mozek pracovat na plné obrátky. Zavřel oči. V amputované končetině stále cítil bolest. Pořád tam je, musí být. Pokusil se zahýbat prsty u nohou. Žádná odezva. Kablukov si připadal, jako by mu někdo sebral půdu pod nohama. Potom prvotní šok vyprchal a nahradil jej čistý vztek. „Vy svině jedny!“ řval z plných plic. „Jak se jen opovažujete? Zkurvysyni jedni černí! Zabiju vás! Zabiju vás všechny do jednoho!“ Náhle se dveře po profesorově levici se skřípěním otevřely. Objevila se tmavá silueta a vstoupila dovnitř. Ozvalo se cvaknutí vypínače a místnost se naplnila ostrým světlem. Kablukov několikrát zamrkal. Pak ho čísi silné ruce popadly za ramena a posadily na rozvrzanou židli. „Nesahejte na mě vy barbaři!“ „Ale prosím vás profesore, to jsou poněkud silná slova, nemyslíte?“ Kablukov se pokusil zaostřit zrak na muže sedícího naproti němu. Černé vlasy, tmavá kůže, hnědé oči… Co ty si? Další islámská špína? Pomyslel si profesor znechuceně. „Asi jsem ze staré školy, ale kultivovaní lidé obvykle neunášejí ostatní a neřežou jim části těla,“ zavrčel. „Bylo to pro vaše dobro, málem jste vykrvácel, což by nám zkomplikovalo plány. Není to malá cena za život?“ „Jdi se vycpat. Co ode mě chcete, teda krom mojí nohy? Třeba ještě ruku?“ Mladík se rozesmál. „Profesore, prosím vás. Bohatě nám postačí vaše vědomosti.“ „Ani mě nehne.“ „Já myslím, že určitě najdeme společnou řeč,“ prohlásil mladík se zlověstným úšklebkem. Odněkud za profesorem se vynořili další dva muži ověšení zbraněmi. Jeden z nich chytil profesora za ruce, zatímco druhý mu přiložil kus starého hadru na obličej a začal na něj pomalu nalévat studenou vodu. Mokrá látka ucpala Kablukovovi dýchací otvory. Zalapal po dechu, místo kyslíku však vdechl vodu. „Stačí.“ Profesorova ústa a nos se uvolnily. Vyplivl vodu a pokusil se nadechnout, avšak únosci mu obličej opět přikryli hadrem. Proces opakovali ještě pětkrát. „Dost, proboha prosím dost,“ sípal Kablukov. „Udělám to.“ „Tak vidíte profesore, nakonec se ještě nějak dohodneme.“ Kablukov po něm vrhl nenávistný pohled. Zhrouceně seděl na židli a zíral na krvavý uzlíček, který zbyl z jeho nohy. Jak se to mohlo takhle zvrtnout? Kde jsem udělal chybu? „Co tedy chcete?“ zeptal se rezignovaně. Mladíkovy oči zajiskřily. Nasadil triumfální úsměv a naklonil se blíž ke svému zajatci. „Vyrobíte mi takový malý dáreček profesore. Podobný tomuto,“ řekl a zvedl ruku s malým kovovým válečkem lesknoucím se ve světle žárovky. „A máme i ty ostatní, o materiál se tedy nemusíte bát.“
„Jak dlouho nás tu hodlají ještě držet?“ Major Wissner zalomcoval mříží. „Snad máme nějaká práva.“ Nakopl stěnu cely a odvrátil se. Žíla na krku mu pulsovala vzteky. „Uklidněte se majore, tímhle stejně ničemu nepomůžete.“ Plukovník ležel natažený na posteli s rukama za hlavou a upřeně pozoroval strop. Oproti majorovi vypadal, že pobyt v cele jej nechává naprosto klidným. „Promiňte pane, ale je mi proti srsti tu jen tak dřepět a čekat, co bude dál. Máme hodinu na zastavení toho šílence, než vypustí nějaké svinstvo mezi lidi a místo toho jsme zavření tady!“ „A myslíte si, že mě to neštve?“ Plukovník se prudce vymrštil na nohy. „Máte pocit, že je mi to všechno ukradené? To, že v klidu a racionálně přemýšlím, místo toho abych tady mlátil do mříží, ještě neznamená, že mě náš úkol přestal zajímat! Já tomu všemu chci nějak zabránit majore, věřte mi, že ano, ale v bohužel pro nás, licence na zázraky mi propadla včera.“ „Plukovníku, majore, uklidněte se, prosím vás. Brüder s Lukasem už na tom určitě pracují.“ „Jo a to je další perla Emo. Brüder. To jediné, co jsem od něj zatím viděl, bylo, že do čistě vojenské akce navezl šprta, co se celý den hrabe v počítačích a jednu šedou laboratorní myš.“ „Tak to by snad stačilo majore.“ Plukovník Tous se postavil před majora a zpražil ho pohledem. „Chápu, že jste unavený, to jsme ostatně všichni, ale tyhle řeči nebudu poslouchat, nezapomeňte, že jste se této mise účastnit nemusel. Bylo to vaše rozhodnutí.“ „Ano pane. Promiňte pane.“ Major Wissner srazil podpatky a zasalutoval. Jeho oči však stále plály vztekem. Dveře vedoucí na chodbu se otevřely a do místnosti na druhé straně mříží vešel postarší policista s šedým vypelichaným knírkem a velkým tácem v rukou. Usmál se na trojici a pokynul k podnosu. „Něco pro jídlo. Já omluva, mluvit ne dobře anglicky.“ „Ça ne fait rien. To nevadí.“ Odpověděl zdvořile plukovník a oplatil úsměv. Na tácu byly připravené obložené bagety z nedalekého pekařství, několik sušenek a tři balené vody. Strážník otevřel celu a předal jídlo majoru Wissnerovi, který se okamžitě vrhnul na jednu z baget. „Moc vám děkujeme,“ řekla uctivě doktorka a napila se vody. „Nemáte ani tušení, jak si toho ceníme.“ „To nestát za mluvení mademoiselle. Víte, obvykle tohle my nesmět, ale dnes je… eh…“ Policista se odmlčel. Očima těkal ze strany na stranu a pokoušel se najít vhodná slova. „Dnes tu být jen pár kolega.“ „Pourquoi? Proč?“ zeptal se major Wissner s plnou pusou. „To jsou všichni na výjezdě?“ „Ne monsignor, oni hlídat fotbal. Důležitý zápas dnes.“ Vytáhl z kapsy pomuchlané noviny a položil je na tác. „Čtení nějaké, ale jen francouzsky. Já už muset odejít.“ Věnoval jim poslední úsměv a vytratil se. „Milý pán,“ poznamenal plukovník a načal svou bagetu. „To ano, ale kdyby nás pustil, byl by ještě milejší,“ utrousil major, „každopádně to jídlo přišlo vhod.“ Doktorka mu věnovala chladný pohled. „Je na tomto světě něco, co vám nevadí, pane dokonalý?“ Sehnula se pro noviny, sedla si na postel a rozevřela je. „Nebudeš tomu rozumět.“ „Mohl by ses laskavě starat o sebe a své nekontrolovatelné výbuchy vzteku? Já moc dobře vím, že neumím francouzsky, ale třeba ti ta šedá myš nebude tak vadit, když si bude potichu prohlížet obrázky.“ Major se nadechl k odpovědi, ale plukovník jej zarazil varovným pohledem. Naklonil se blíž k němu a polohlasnou francouzštinou spustil: „Přehnal jste to, takže teď už radši mlčte. A aby bylo jasno, nebýt doktorky, tak je teď na titulní straně těch novin článek o masakru ve vídeňském metru. Společně s ní a panem Wolfem jsme jeden tým. Zafixujte si to konečně do té vaší palice a příště si dejte pozor na jazyk.“ „Ano pane.“ Plukovník přikývl. Z jeho výrazu bylo patrné, že debata je pro něj uzavřená. „Doktorko, je tu i jedna bageta pro vás, pojďte si dát.“ Ema se ani nepohnula. S vytřeštěnýma očima zírala do novin, jako by spatřila ducha. Pane bože! „Doktorko? Stalo se něco?“ „Mám to,“ vyhrkla Ema, „už vím, kde to je!“ Oba vojáci si vyměnili zmatené pohledy. Pak se rychlostí blesku přemístili k doktorce. Major jí vyškubl noviny z rukou a začal přejíždět očima po jednotlivých titulcích. „O čem to mluvíš? Nic tady není.“ „To by se jeho dokonalost musela podívat trošičku jinam,“ ucedila a ukázala prstem na velký plakát umístěný přes zbytek dvojstránky. Byla na něm žena oděná v černé kůži s rozhalenou hrudí. Její ňadra překrývala velká oranžová písmena EODM. „Eagles of Death Metal, již dnes od jednadvaceti hodin v koncertní síni Bataclan,“ přečetl plukovník nahlas text pod písmeny. „Asi budu potřebovat vysvětlení, nějak nevidím souvislost.“ „To jsme dva,“ přidal se major a založil si ruce na prsou. Doktorka se zhluboka nadechla. Je vůbec možné, že by to bylo tak jednoduché? „Jde o ten název. Eagles of Death Metal se dá přeložit jako Orli mrtvého metalu nebo tak něco. Můžeme to ale přeložit i jinak, slovo od slova. Orli zůstávají stejní, ale zbytek se dá, pokud je někdo skutečný antitalent na jazyky nebo používá google překladač, vyložit jako z mrtvé oceli, nebo…“ „Oceli smrti,“ doplnil ji major. „Proboha, máš pravdu, to je ono!“ „Počkejte, jak je možné, že na to nepřišel pan Wolf? Muselo mu to najít i tohle, ne?“ „Máte pravdu plukovníku,“ přisvědčila doktorka. „Ale podle mě ho zmátla angličtina těch dvou mladých z metra. Říkal přece, že minimálně ten kluk ji moc neovládal a pokud psal bez interpunkce, je dost možné, že to Lukas přehlédl.“ „Dobrá, stejně nic lepšího nemáme. Majore, kolik je hodin?“ „Něco málo po tři čtvrtě na devět, pane. Co uděláme?“ Ema pohotově zareagovala: „Musíme informovat Brüdera, „tam venku toho zmůže víc než my v téhle kleci.“ „To máte pravdu,“ ozval se hluboký hlas za jejími zády. „Tak co kdybych vás z ní dostal, a vy to dotáhnete do konce, co vy na to?“ „Brüdere?! Jak jste se sem dostal?“ zeptal se překvapeně major. „Nemáme čas na vysvětlování majore. Pan Wolf čeká v autě, má nové informace a my sebou musíme hodit. Julesi, mohl byste prosím odemknout?“ Zpoza Brüdera se vynořil policista s knírkem a otevřel dveře cely. „Děkujeme, Julesi,“ špitla doktorka, když proběhla kolem strážníka a společně s ostatními zamířila k východu.
Četl jsem to s rozestupem několika dnů dvakrát, protože jsem poprvé nenarazil na nic, co bych ti vytknul. A na podruhé taky ne Vážně dobrý Přiznám se jen ke dvou věcem, jedna už se možná řešila: nemají plukovník a major dost vysoké hodnosti, na to, že pracují v terénu? A druhá věc je způsobena tím, že to je po částech, čtené na jednou by to si to asi člověk pamatoval. Ale už po těch týdnech nevím, kde se tam mihli Orli oceli smrti, že to Ema takhle rozluštila. Ale určitě to není takové to, že autor něco málo vysvětlí - vím, že tam někde něco bylo, takže je to určitě jen těmi prodlevami
Díky Zdeňo . Až to dopíšu a udělám korekce, chci to tu nahrát jako celek, ať je to pohodlnější. Ohledně hodností, už teď vím, že daleko větší chybou je fakt, že cizinecká legie nepoužívá standardní hodnosti. Ale tohle chci řešit až ke konci. V tuto chvíli se rozmýšlím nad nabídkou profesionálního posudku, který mi byl nedávno nabídnut, bohužel si nejsem jistá, jestli je na to můj text dostatečně dobrý...
Pokud máš možnost profesionálního posudku, sáhni po tom. Neřeš jestli je na to tvůj text dostatečně dobrý nebo ne. Podle mě máš možnost si odnést spoustu podnětů, které tě posunou dál... takže být tebou opravdu bych neváhal. :-)
Kapitán Alard překročil velkou kaluž krve a zamyšleně se rozhlédl po místě činu. „Co jsi tu pohledával?“ zamumlal směrem ke křídovému obrysu těla namalovanému na podlaze. Vytáhl svůj smartphone a znovu si prohlédl fotografie, které pořídil bezprostředně po svém příjezdu. Mladý muž v tmavém obleku s několika průstřely hrudníku, vystřelených z malé vzdálenosti. Být to v nějaké zapadlé pařížské uličce, instinkt by kapitána neomylně vedl k ukázkovému případu loupežné vraždy. Avšak vzhledem k dnešním okolnostem se spíše přikláněl k souvislosti s nadcházejícím útokem. Koutkem oka zachytil přísný pohled Marion Harrisové. Stála opodál s vlasy staženými do pevného drdolu, obklopená chumlem svých lidí a naslouchala asistentce, která se jí pokoušela přetlumočit nejnovější fakta. Harrisová jí jediným gestem umlčela a vykročila směrem k Alardovi. „Je to zvláštní místo pro vraždu, že ano?“ „To se dá říct téměř o každém místě, snad krom jatek,“ odpověděl chladně kapitán. „No to ano,“ nenechala se Harrisová odbýt, „ale přece jen jsou tu poněkud podivné okolnosti. Muž, evidentně dobře situovaný, ale zase ne tak moc, aby si mohl dovolit vlastní letadlo, je nalezen bez dokladů uprostřed hangáru se třemi ranami v hrudníku. Někdo po sobě uklízí stopy, nezdá se vám, kapitáne?“ Alard neodpověděl. Hnusil se mu klid této ženy. Přestože s ním měla spolupracovat a podle jeho zdrojů uměla plynule čtyřmi jazyky, včetně francouzštiny, chovala se povýšeně a jedinou řeč, kterou během jejich komunikace zatím použila, byla angličtina. Znal ji teprve něco málo přes hodinu, ale už teď mu pila krev. „Něco v nepořádku kapitáne? Zdáte se mi poněkud nervózní.“ „A jaký jiný bych podle vás měl být, paní Harrisová? Do útoku zbývá půl hodiny a my nemáme vůbec nic, krom toho těla a asi dvaceti falešných stop! Od doby, co jste přijela, jsem od vás neviděl ani náznak nějaké spolupráce. Vezmete si všechny naše informace, zdecimujete na třetinu a promenádujete se tady, jako královna Versailles! Velitelem této akce jsem byl pověřen já, ale vy to naprosto klidně přehlížíte a zabýváte se hloupostmi!“ Alard byl jako v amoku. Stál naproti Harrisové a třásl se vzteky. „Paříž má problém? Oh, tak si pojďme dát šálek čaje a ono se to nějak vyřeší. Pche! Typicky britské!“ Ozvěna kapitánova monologu se rozléhala hangárem. Všichni přítomní se dívali na Harrisovou a napjatě očekávali její reakci. Železná lady vypadala, že se jí Alardova řeč nijak nedotkla, naopak působila naprosto klidným dojmem. „Nemáte snad dost své práce?“ zahřměla směrem k obecenstvu. Všichni vyšetřovatelé se dali rázem do pohybu, jako by do nich udeřil blesk. „A co se týče vás, kapitáne,“ chytila Alarda za loket a odvedla ho kousek stranou, „mám dojem, že si musíme ujasnit pár věcí. Tak zaprvé, spolupráce mezi námi dvěma berte spíš, jako projev mojí dobré vůle a respektu vůči Francii, neboť ve chvíli, kdy mě sem OSN povolala, jste pozici šéfa tohoto případu ztratil. Za druhé, skutečně nejsem zvědavá na takovéto projevy, chováte se jako malé dítě, což mě nesmírně irituje. Ohledně těch hloupostí, kterými se údajně zabývám, ať se vám to líbí nebo ne, mám své metody. Každá sebemenší drobnost je pro mě důležitá k pochopení celku. A za třetí,“ upřela na Alarda zelenomodré oči, „jak jste správně podotkl, jsem z Británie, což znamená, že když už se mám promenádovat, nebo jak jste to řekl, tak jedině jako královna Buckinghamu, ne Versailles.“ Oba dva si nenávistně zírali do očí. Alard vypadal, že má sto chutí Harrisovou zastřelit. „Agentko Harrisová,“ ozvalo se jim za zády, „nechci vyrušovat, ale máte telefon.“ „Hned tam budu Kate, jen musím něco dořešit s kapitánem.“ „Ten člověk ale chce mluvit s vámi oběma, prý má zásadní informace.“ Harrisová a Alard se na sebe krátce podívali. „A kdo že to volá?“ zeptal se podezřívavě kapitán, stále ještě s nasupeným tónem. „Prý ho znáte, ale jméno nám neprozradil.“ „Dobrá,“ řekla pohotově Harrisová, „pusťte to nahlas a pokuste se hovor vysledovat. My dva se volajícího pokusíme zdržet, co nejdéle to půjde.“ Přešli k černému SUV, v jehož kufru si technici zřídili jakousi provizorní centrálu. U notebooku napojenému na nejrůznější přístroje stál shrbený jeden z agentů a horlivě bušil do klávesnice. Když uviděl přicházející, sundal si z uší sluchátka a polohlasem jim sdělil: „Zkouším je najít, ale něco ruší triangulaci. Nevím, jak je to možné, ale pokaždé, když už to vypadá, že je máme, se signál přesměruje jinam.“ Harrisová přikývla. „Zkoušejte to dál. Jste připraven kapitáne?“ „Samozřejmě, pusťte to.“ Technik stiskl tlačítko a se zdvihnutým palcem se podíval na svou šéfovou. Ta se zhluboka nadechla a spustila: „Tady Marion Harrisová, byla jsem přidělena k tomuto případu, jakožto…“ „Jakožto speciální poradkyně OSN v oblasti terorismu,“ přerušil ji volající, „vím, kdo jste a co děláte, zrovna se dívám na vaši složku. Jsem plukovník Jacques Tous, znám místo, kde se má uskutečnit atentát.“ Kapitán zbledl. Nevěřícně zíral na telefon, jako by ho viděl poprvé v životě. Odstrčil Harrisovou a nacpal se přímo k němu. „Tousi, nevím, jak si se z té basy dostal ven, ale přísahám ti, až tě najdu, dokonce života z ní nevylezeš!“ „Jeane sklapni a poslouchej mě. Ten mrtvý se jmenuje Quentin Egal, je to asistent laureáta na Nobelovu cenu za medicínu, Igora Nikolajeviče Kablukova, experta na virová onemocnění. Volali jsme k němu domů, ale nikdo tam není. Je možné, že to je Serkanův komplic. Egal začal těm dvoum překážet, tak se ho zbavili nebo to možná bylo jinak. Na každý pád víme, že za tím stojí on. Wolf vysledoval jeho telefon do Bataclanu, kde se má útok uskutečnit.“ „To všechno jsou krásné teorie Tousi, ale…“ „A jste si tím jistý, plukovníku?“ utnula kapitána Harrisová a vrátila se k telefonu. „Zní to všechno až moc krásně.“ „Řekněte vašim technikům, ať otevřou soubor, co jim právě přišel. Je tam všechno.“ Harrisová mrkla na agenta po své levici. Ten rychle otevřel poštu a přikývl. Pohybem rtů naznačil ke své šéfce: Mám to otevřít? Železná lady zavrtěla hlavou a gestem ruky naznačila, že má ještě počkat. „Soubor jsme dostali plukovníku, ale jak můžu vědět, že v něm není žádný virus? Nemůžeme vás ani zaměřit, co když v tom jedete se Serkanem a Kablukovem? Není to jen nějaký úskok?“ V telefonu to zapraskalo. Poté se ozval nový hlas: „Tady Markus Brüder. Telefon nemůžete najít, protože jak jistě víte paní Harrisová, podléhá speciálnímu šifrování. Za plukovníkova slova se mohu zaručit. Okamžitě seberte své lidi a přijeďte do Bataclanu, na další výbavu není čas. Brüder konec.“ Hovor skončil. Alard nechápavě civěl před sebe a nebyl schopný reakce. Oproti tomu Marion Harrisová byla ve svém živlu. Udílela rozkazy jako na běžícím pásu a lidé kolem ní jen kmitali. Do dvou minut vyjížděl za doprovodu kvílejících sirén konvoj několika aut, mířících do centra Paříže.
Komentáře
Pročetl jsem si všechno, co jsi zatím zveřejnila a líbí se mi to. Až opravdu ubereš na dialozích a přidáš na akci, kterou si tenhle žánr určitě zaslouží, bude už jen chválení a obdiv. A pokud si ještě uhlídáš osoby příběhu, nic tomu chybět nebude. Já si taky při rozsáhlejších věcech tvořím jakési kartičky osob. A vždycky, když někoho přidám, hned si píšu jeho charakteristiku.
Flaubert
16:02
Ostrov Bréhat - Francie
Quentin kráčel k profesorově pracovně. V levé ruce držel černou zbraň.
Pravidla hry se změnila dědku.
Zastavil se přede dveřmi a zhluboka se nadechl. Prsty se mu chvěly nedočkavostí. Položil dlaň na kliku a zarazil se. Žoviálně se usmál a ustoupil několik kroků zpět.
Tohle si vychutnám.
Prudce rozkopl dveře a vstoupil dovnitř.
„Quentine?!“ Profesor se rychle zvedl ze židle. „Co to má zname-“
„Zavři hubu dědku a dej ruce nahoru.“
Kablukov nechápavě zíral na svého asistenta. Ten na něj mířil zbraní a s pobaveným výrazem si vychutnával pocit převahy.
„Řekl jsem, že máš dát ty pracky vzhůru,“ řekl výhružně Quentin a zmáčkl spoušť. Stará lampa na profesorově stole se roztříštila na stovky malých střepů, které se rozlétly do okolí. „A potřetí to opakovat nebudu, je to jasné?“
Výraz překvapení v Kablukovově tváři vystřídal prudký nával vzteku. „Já mám dát ruce vzhůru? Kdo si asi myslíš, že jsi, ty červe? Taková nicka jako ty mi nebude rozkazovat ve vlastním domě! A je mi úplně fuk, jestli na mě míříš nějakou směšnou pistolkou! Máš vůbec ponětí, s kým mluvíš?“
„SKLAPNI!“ Utnul Quentin profesora a opět vystřelil. Tentokrát střela jen tak tak minula Kablukovovo pravé rameno a zavrtala se hluboko do zdi. „Pro lásku boží už drž tu svoji kušnu! Nemáš ani ponětí jak dlouho na tuhle chvíli čekám. Celé měsíce jsem snášel tu buzeraci jen kvůli tomuhle podělanému momentu! Tušíš vůbec, jaké to je, být pro někoho míň než vzduch? Neustále mu posluhovat a jediné, co z toho máš, jsou urážky, nadávky a posměšky? Ale teď jsem to já, kdo má navrch. A ty uděláš vše, co ti řeknu.“
„Obávám se, že ne. Asi mě budeš muset zabít hochu, protože já si od takového skrčka, jako jsi ty, rozkazovat nenechám.“
„Neboj se, k tomu taky dojde,“ prohlásil Quentin s kyselým úšklebkem. Zamířil na profesorovu levou nohu a stiskl spoušť.
Kablukov s bolestným výkřikem klesl na podlahu. Na béžové látce kalhot se vytvářela veliká rudá skvrna. „Ty jeden parchante! Já tě zabiju!“
„O tom silně pochybuju,“ poznamenal suše Quentin, překročil svíjejícího se profesora a zamířil k trezoru ve zdi. „Budeš rád, když ještě někdy spatříš denní světlo.“
„O čem to sakra mluvíš?“ Procedil Kablukov skrz zuby. Jeho oči byly plné vzteku.
Quentin sebral ze stolu profesorovu černou aktovku, vysypal obsah a začal do ní skládat hotovost rozdělenou do malých balíčků. „Nebudeme předbíhat, vše má svůj čas.“
Zavřel trezor a rozhlédl se po pracovně. Poté se sehnul k profesorovi. Sáhl do vnitřní kapsy Kablukovova saka. „Tohle si taky vezmu,“ řekl tiše a vytáhl malý telefon.
„Tak už mě zabij!“ Zařval vztekle profesor. „Přestaň si se mnou hrát jako kočka s myší a skonči to jednou pro vždy!“
Quentin se hlasitě rozesmál. „Ještě nepřišla ta pravá chvíle. Zatím tě ještě pořád potřebuju, dědku, ale neboj se, ta slastná chvíle přijde. A až se tak stane, naplno si tvou smrt vychutnám. A teď se zvedej, uděláme si malý výlet.“
Pěkně se to pohnulo a jako vždy opět navnadilo na pokračování. Ta psací pauza, možná trochu znát je, ale pořád je to pěkně čtivé. Možná by šli ještě vyladit trochu dialogy.
A jak vždy říkám, i nějaké to škrtání by se hodilo
- držel černou zbraň. - škrtl bych černou (není to dle mého důležité)
„Řekl jsem, že máš dát ty pracky vzhůru,“ řekl výhružně Quentin - vyškrtl bych výhružně
Výraz překvapení v Kablukovově tváři vystřídal prudký nával vzteku. - Překvapení v Kablukovově tváři vystřídal…
a zavrtala se hluboko do zdi. - vyškrtl bych hluboko
Procedil Kablukov skrz zuby. Jeho oči byly plné vzteku. - Procedil Kablukov skrz zuby, oči plné vzteku. (nebo: s očima plnýma vzteku)
„Ještě nepřišla ta pravá chvíle. Zatím tě ještě pořád potřebuju, dědku, ale neboj se, ta slastná chvíle přijde. - opakuje se: nepřišla ta pravá chvíle - ta slastná chvíle přijde
Souhlasím s Mírou u té černé zbraně, taky mě to praštilo do oči. Ikdyž já bych to řešil trošku jinak. Černá zbraň mi příjde zvlášní kombinace konkrétního (černá) s obecným (zbraň). Takže buď nechat jen zbraň a nebo ji zkonkretizovat - černou pistoli.
17:20
Paříž - Francie
Plukovník Tous mlčky pozoroval hladinu osmibokého jezírka Grand Bassin. Ačkoliv Lucemburské zahrady patří k jedněm z nejoblíbenějších míst v Paříži, byly dnes téměř vylidněné. Svůj podíl na tom měly i vydatné celodenní přeháňky, které přinutily návštěvníky parku změnit plány a uchýlit se do některé z útulných pařížských kaváren.
„Na procházku sis nevybral zrovna nejlepší počasí, Jacquesi,“ ozvalo se plukovníkovi za zády.
Příchozí muž na první pohled vypadal jako herec Steve Martin v roli inspektora Jacquese Clouseaua. Oproti komickému policistovi však působil seriózním dojmem. Obešel lavičku a posadil se vedle plukovníka.
„Ale myslím, že kvůli posezení na čerstvém vzduchu jsi mi nevolal, mám pravdu, Jacquesi?“
„Potřebuji nějaké informace, Claude.“
„Je pod mrakem, Paris Saint-Germain včera prohrál a akcie Applu stouply o čtyři procenta.“
„Prosím. Je to důležité, závisí na tom životy…“
„Nevinných lidí,“ doplnil Claude plukovníka, „to slýchám pořád. Je mi líto Jacquesi, ale nemůžu to udělat. Prostě to nejde.“
Tous pokýval hlavou a začal bezmyšlenkovitě šoupat nohama ve vlhkém písku pod sebou. „Kábul, dvanáctého února, devadesát devět,“ řekl pak tiše.
Claude si hlasitě povzdechl. „To je špinavý trik Jacquesi.“
„Jsi moje poslední naděje.“
„Když ti pomůžu, budeme si kvit?“
„V životě už o tom neuslyšíš,“ odpověděl plukovník s vítězoslavným úsměvem.
Jeho přítel nic neříkal. Zíral na malého vrabce poskakujícího po okraji jezírka před nimi, jako by to byla ta nejzajímavější věc na světě. „Tak dobrá. Co chceš vědět?“
A je to v kapse, zajásal plukovník v duchu. Navenek však zůstával vážný.
„Včera večer jsme zatkli kluka, který by mohl mít něco společného s atentátem ve Vídni. Alard ho vyslýchal celou noc…“
„Jean Alard?! Dobré nebe, nikoho horšího nesehnali?“ Ušklíbl se Claude. „Prý na něj má spadeno inspekce, ale to teď není důležité. Pokračuj.“
„Bohužel jsme z podezřelého nic nedostali. V jeho bytě se našlo dvacet tisíc euro a na účet mu přišlo dalších dvanáct. A taky jsme u něj doma sejmuli otisky prstů několika různých lidí. Jedny z nich mají shodu, patří Ahmedu Samy Amstefaiovi, říká ti to něco?“
„Amstefai? DGSI po něm jde už několik měsíců. Je to ukázkový prototyp vymyté hlavy. Poskok islamistů, pro víru je ochoten udělat cokoliv. Ale překvapují mě ty otisky. Někdo jako on by totiž neriskoval. Ne, schoval by se u někoho, komu může bezpečně věřit. Jak že se jmenuje ten podezřelý?“
Plukovník Tous vytáhl telefon. Chvíli jezdil prstem po displeji, potom přístroj podal Claudeovi. „Burak Shosfy, Turek čekající na občanství. Podle jeho okolí se jedná o milého, tichého kluka. U výslechu se málem sesypal, upřímně si nemyslím, že by byl nějak význa-“.
„O čem to mluvíš, Jacquesi?!“ Claude třeštil oči na telefon. „Nevím, kdo je Burak Shosfy, ale tohle určitě ne.“
„Cože?“
„Jeho pravé jméno je Atilla Serkan, mladý radikál hledaný ve třech státech. Je to stejný magor, jako Amstefai, podílel se i na popravě toho jordánského pilota. Do teď jsme měli za to, že je v Turecku.“
Plukovník Tous na něj zíral s otevřenou pusou. Co tohle má znamenat?
„Claude, co mi to tu vykládáš?“
„Jacquesi,“ řekl Claude pomalu a pohlédl plukovníkovi do očí, „to, že je Serkan tady, nevěstí nic dobrého. Ať už chystá cokoliv, bude to velké. Kde je vlastně teď? “
„Nejspíš pořád na stanici…“ Tous se zarazil. Vytrhl Claudeovi telefon z ruky a horečně vyťukával číslo. Musím je varovat!
A taky mi nesedí, že plukovníka osloví rychle dvakrát za sebou jménem. Jednou mi to zní přátelsky, ale hned podruhé znova, to má pro mě nádech ironie nebo povyšování. Ale to je soukromý pocit, neumím to nějak odůvodnit
17:20
Paříž - Francie
Plukovník Tous mlčky pozoroval hladinu osmibokého jezírka Grand Bassin. Ačkoliv Lucemburské zahrady patří k jedněm z nejoblíbenějších míst v Paříži, byly dnes téměř vylidněné. Svůj podíl na tom měly i vydatné celodenní přeháňky, které přinutily návštěvníky parku změnit plány a uchýlit se do některé z útulných pařížských kaváren.
„Na procházku sis nevybral zrovna nejlepší počasí, Jacquesi,“ ozvalo se plukovníkovi za zády.
Příchozí muž na první pohled vypadal jako herec Steve Martin v roli inspektora Jacquese Clouseaua. Oproti komickému policistovi však působil seriózním dojmem. Obešel lavičku a posadil se vedle plukovníka.
„Ale myslím, že kvůli posezení na čerstvém vzduchu jsi mi nevolal, mám pravdu, Jacquesi?“
„Claude, rád tě zase vidím. Díky, že sis našel čas.“
„Upřímně jsem byl překvapený, když jsi zavolal. Nečekal jsem, že si najdeš čas na staré přátele, navíc za těchto okolností.“
Plukovník Tous se suše usmál. „Překvapit někoho jako je Claude Laffitte z DGSI? Je to vůbec možné? “
„Na DGSI toho víme spoustu, ale ne všechno, příteli. A teď vážně, co se děje?“
Tous se odmlčel. Sklopil zrak směrem k nohám, kterými bezděčně ryl ve vlhkém písku. „Potřebuji pomoct. Já a můj tým máme jistý úkol, ale bez informací jsme nahraní.“
Claude si založil ruce na prsou. „O tom chystaném útoku jsem něco zaslechl, ale víš, že to není můj obor. Navíc nesmím jen tak vynášet informace, ani přátelům.“
„Tak to se nedá nic dělat,“ pronesl plukovník s předstíraným povzdechem. Oči mu přitom šibalsky plály, jako malému dítěti, které o Vánocích tajně prohledává rodičům ložnici ve snaze najít alespoň jeden dárek.
„Ten pohled znám Jacquesi. Co se ti honí hlavou?“
„Ale nic,“ mávl Tous rukou, „jen mě tak napadlo, že stejně jako všude jinde, tak i u vás se musí šířit nějaké drby, nemám pravdu?“
„Ano, máš naprostou pravdu,“ rozesmál se Claude. „Drbů se nám v práci šíří spousta.“
„No, a pokud se nad tím zamyslíš, tak drby jsou v podstatě nepodložené informace či spekulace, ne? A ty snad starému příteli pustit můžeš, nebo i to máte zakázané?“
„Čistě hypoteticky by to asi šlo,“ připustil plukovníkův přítel. „Čeho by se ty…ty nepodložené informace týkaly?“
„Říká ti něco jméno Ahmed Samy Amstefai?“
Claude si přehodil nohu přes nohu a zahleděl se na hladinu jezírka. „Tohle jsem nikdy neřekl, rozumíme si?“
Plukovník Tous rozhodně přikývl.
„V tuto chvíli je číslo jedna na našem seznamu. Prototyp vymyté palice schopný udělat naprosto cokoliv, bude-li to ve jménu Islámu či Allaha. V Sýrii prošel jedním z nejtvrdších výcviků, které tam mají k dispozici. Už skoro sedm let je na seznamu potenciálních hrozeb, proto jsme po něm hned skočili, když se objevil zpátky ve Francii. Bohužel v tuto chvíli nemáme žádné informace o jeho pohybu. Ztratil se nám…“
Ještě horší, než jsem čekal, řekl si v duchu plukovník. „Našli jsme jeho otisky v bytě podezřelého. Podle všeho tam nějakou dobu pobýval.“
Claude pozvedl obočí. „Podezřelého?“
„Kluk jménem Burak Shosfy, mladý Turek žijící ve Francii. Dostali jsme na něj hlášku, ale podle mě je to slepá ulička. Alard ho vyslýchal celou noc a…“
„Alard?!“ Přerušil plukovníka Claude a ušklíbl se. „Slyšel jsem, že po něm jde inspekce. Pokud tomu šéfuje on, tak se skutečně nedivím, že vám chybí informace. Ale to je teď vedlejší, prosím, pokračuj.“
„Nic nám neřekl. Ke konci se málem psychicky sesypal. Pokud s tím má něco společného, tak hraje jen druhé housle.“
„Zajímavé… Jak bylo to jméno? Burak něco?“
„Shosfy.“
„Je mi líto, to jméno neznám. Nemáš fotku? I kdybych ho nepoznal, aspoň to pošlu našim lidem, podívají se na něj podrobněji.“
Tous přikývl. Vytáhl telefon, našel obrázek a podal přístroj svému příteli. „Ale jak říkám, nemyslím si, že by byl nějak dů-“
„Proboha Jacquesi!“ Vykřikl Claude a vyskočil na nohy. Žíla na krku mu divoce tepala. Třeštil oči na displej telefonu a lapal po dechu.
„Co se děje?“ Zeptal se plukovník překvapený hbitou reakcí svého přítele. „Ty ho znáš?“
„Znám? Samozřejmě, že ano! Ale ať už je Burak Shosfy, či jak to bylo kdokoliv, tak tohle rozhodně ne Jacquesi. A rozhodně to není žádná malá ryba.“
„Cože?!“
Claude vrátil telefon plukovníkovi a opět si sedl. Bylo vidět, jak je rozčílený. „Jeho pravé jméno je Atilla Serkan a pokud Amstefai předtím vypadal jako hrozba, tak teď je to jako srovnávat prskavku s plastickou trhavinou. Skutečně! Většího grázla abys pohledal. To on byl jedním z hlavních aktérů při popravě toho jordánského pilota. A jestli je ve Francii, máme se na co těšit.“
Plukovník Tous seděl jako zařezaný. Zíral na Claudea s otevřenými ústy a pokoušel se uspořádat myšlenky do srozumitelného kontextu.
To přece není pravda! Proč jsme na to nepřišli?
„Ale jak je možné, že o tom nevěděla ani tajná služba? Pokud je to takový bastard, jak tvrdíš, proč po něm někdo nešel?“
„Neměli jsme ponětí, že je tady Jacquesi. Domnívali jsme se, že je stále ještě v Turecku. Což mi připomíná, kde je vlastně teď?“
„Asi stále ještě na stanici…“ Tous se zarazil. Srdce jako by mu vynechalo jeden úder. „Pane bože! Musím je varovat!“
Okamžitě vytočil číslo a přiložil si mobil k uchu. Snad ještě není pozdě.
Přijde mi to mnohem přirozenější vývoj dialogu, než předtím.
18:07
Paříž - Francie
Luxusní soukromé letadlo hladce dosedlo na ranvej malého letiště Le Bourget ležícího necelých třináct kilometrů severně od Paříže a zamířilo směrem k hangáru. Kablukov seděl zhroucený v měkké kožené sedačce a těžce oddechoval. Na bledé tváři se mu lesky krůpějky potu. Levou nohu, ovázanou bílým obvazem a pevně zaškrcenou šedým pryžovým škrtidlem již pomalu přestával cítit. Připadal si slabý a bezmocný.
„Vstávej dědku,“ rozkázal Quentin a popadl profesora za rameno. „Musíme na schůzku, tak si pohni.“
Kablukov zaskučel bolestí, když se ho asistentovy ruce pokoušely zvednout z místa. Vrhl po Quentinovi nenávistný pohled. Cloumal jím vztek mísící se s pohrdáním. Zavěsil se na svého trýznitele, který na profesora neustále mířil zbraní a pomalu se belhal ven z letadla.
„Tak dělej,“ zavrčel podrážděně Quentin a strčil do něj. Profesor dopadl na hladce vyleštěnou betonovou podlahu hangáru.
„Ty jedna svině, tak už to sakra skonči!“ Řval Kablukov z plných plic. Jeho hlas se odrážel od kovových stěn a mizel kdesi hluboko v útrobách budovy. „Přestaň si hrát a konečně mě zabij.“
Quentin s pobavením sledoval, jak se jeho bývalý šéf zmučeně válí po podlaze. Pomalu došel ke Kablukovovi. Oči mu zlověstně plály. Klekl si vedle chvějícího se profesora a upřeně se mu zahleděl do bledé tváře. Kablukov však pohledem neuhnul.
„Řeknu to tedy naposledy,“ řekl chladně Quentin a pravou rukou zmáčkl profesorovu zraněnou nohu. Kablukov začal řvát bolestí. Z očí mu vytryskly slzy. „Přestože bych ti na místě a s nesmírným potěšením prohnal hlavou kulku, musím si tuto malou odměnu prozatím odepřít. Jistá organizace si žádá tvoje služby a zaplatili mi nemalé peníze, abych jim zajistil tvou, ehm jak to říct, loajálnost. A jako bonus tě pak můžu dorazit, až s tebou skončí. Do té doby…“
Ještě silněji stiskl profesorovu nohu a pak ji náhle pustil. Kablukov zalapal po dechu. Stočil se do klubíčka a začal hlasitě vzlykat. Quentin si pohrdavě odfrkl.
„A hele, náš odvoz je tady.“
Do hangáru vjela ošuntělá bílá dodávka a se skřípěním brzd zastavila jen pár metrů od obou mužů. Quentin zvedl skuhrajícího profesora ze země. Z bočních dveří dodávky mezitím vystoupili tři mladíci. Všichni tmavovlasí a opálení se zbraněmi připevněnými k pasu.
„To je on?“ Zeptal se podezřívavě jeden z nich a kývl směrem k profesorovi.
„Ano. Tak, jak jsem slíbil.“
Muž přikývl. Otočil se ke svým druhům a bleskově zadrmolil několik vět. Oba dva přispěchali k profesorovi, podepřeli jej z obou stran a rychle naložili do dodávky.
„A mé peníze? Dohoda zněla, že zbytek dostanu okamžitě po předávce,“ připomněl se Quentin.
Muž se bez jediného slova otočil a nasedl do dodávky.
„Hej, počkejte! Chci své prachy! Jak jsme se doho-“
Ticho v hangáru náhle přerušil zvuk výstřelů. Quentin nechápavě zamrkal, udělal několik potácivých kroků a poté se sesunul k zemi. Z ran na jeho hrudi pomalu vytékala teplá krev. Světlo z jeho očí se pomalu vytrácelo. Zbylí dva muži rychle nastoupili do dodávky, zabouchli za sebou dveře a se skřípěním pneumatik opustili hangár.
Proboha, co se mnou teď bude? Pomyslel si vyděšený profesor.
Bolest v jeho noze vygradovala do maximálních hodnot. Bílým obvazem opět začala prosakovat krev. Chvíli se s hrůzou díval na ten obrovský purpurový flek a přemáhal mdloby.
Notak, drž se, vybízel sám sebe. Jeho víčka byla čím dál těžší. Několikrát bezúčelně zamrkal a pak jej pohltila tma.
Přiletí tam soukromým letadlem - to pilotoval Quentin? A profesora nehlídal? Nebo tam byl pilot? A spolupracoval s Quentinem? Protože jinak by si všiml zranění a zbraně a předpokládám spíš loajálnost k profesorovi.
Věta Zavěsil se na svého trýznitele, který na profesora neustále mířil zbraní mi přijde strašně kostrbatá. Jako by se zavěsil na někoho, kdo míří ještě na někoho dalšího.
Quentin se strašně vykecává. Já chápu, že chceš čtenářům sdělit jeho motivy, zvlášť když za chvilku umře. Ale přijde mi to jak z béčkového filmu, kdy padouch nechá hrdinu někde pomalu umírat, ale detailně mu popíše svůj plán na zničení světa. Ale hrdinovi se pořadí osvobodit a protože plány zná, tak je překazí
Abych nehanil, navrhnu (zase
...se zbraněmi připevněnými k pasu. Tak tady jsem se taky zasekl. Bral bych třeba se zbraněmi v pouzdrech u pasu, ale i to je takové šroubované. Spíš bych to napsal, že měli zbraně nedbale zastrčené v kalhotech nebo že měli rozepnuté vesty, které špatně ukrývali jejich zbraně a podobně
Pneumatiky neskřípou, ale hvízdají nebo piští
A už se těším, až se vrátíme k původnímu týmu
18:32
Paříž – Francie
Marion Harrisová, přezdívaná „Železná lady“, byla malá, přísně vyhlížející žena s více než dvacetiletou zkušeností v oblasti řešení krizových situací nejvyššího stupně. Přezdívku si, stejně jako bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová, vysloužila díky své houževnatosti, nekompromisnosti a rozhodnosti. Železná lady neprohrávala, ani neustupovala. Rada bezpečnosti OSN ji brala jako svou spolehlivou zálohu, pokud vše ostatní selže. A to byl také jeden z hlavních důvodů, proč ji narychlo povolali do Paříže.
Kapitánu Alardovi se při pouhém pomyšlení na tuto osobu ježily chlupy na rukou. Kolovaly zvěsti, že spolupráce s Marion Harrisovou je jako pracovat s jaderným odpadem bez ochranných pomůcek. Jedno škobrtnutí a je po všem.
Kde může být? Hrajeme tu o čas.
Upravil si sako a přešel k oknu. Se zájmem pozoroval dění na ulici. Rodiny s dětmi, manželské páry, party mladých puberťáků si bezstarostně užívali páteční večer, aniž by se zatěžovali pomyšlením nad jakýmkoliv nebezpečím.
„Ne, tam nemůžete,“ ozval se chodby varovný hlas. „Kapitán má práci.“
Kapitán se pomalu otočil a naslouchal hlasité hádce. Náhle se rozletěly dveře a do kanceláře vrazil plukovník Tous společně se svými lidmi.
„Co má tohle být?!“ Kapitál Alard překvapeně zamrkal.
„Promiňte pane,“ začala se omlouvat mladá policistka stojící ve dveřích, „snažila jsem se je zastavit, ale…“
„Jeane, musím s tebou mluvit,“ přerušil ji plukovník. „Hned teď.“
Alard nechápavě civěl na nenadálé procesí ve své kanceláři. Pomalu přejížděl očima z jednoho na druhého a pokoušel se zachovat klid.
„Tousi, máš deset vteřin na to, abyste ty i ta tvoje parta vypadli z mojí kanceláře. Okamžitě!“
„Jeane já-“
„Řekl jsem ven! Strážníku, buďte tak laskavá a doprovoďte je na recepci.“
„Ale pane kapitáne,“ vyhrkla Ema a pokoušela se vykroutit mladé policistce, „víme, kdo za tím je.“
Alard sebou škubnul. Upřel na doktorku dlouhý zkoumavý pohled a pokoušel se odhalit sebemenší náznak lži.
„Pusťte je.“ Kývl hlavou na policistku. „Máte pět minut doktorko, pak už vás tu nechci nikdy vidět. A vy počkejte za dveřmi strážníku, děkuji.“
Ema si v duchu hlasitě oddechla. Major Wissner ji jemně poplácal po zádech.
„Dobrá práce,“ řekl tiše.
V místě, kde se major dotýkal jejího těla, pocítila zvláštní, ale příjemné brnění. Tlukot jejího srdce se prudce zrychlil, jako by právě doběhla maraton. Ema cítila, jak jí polévá horko. Přála si, aby tato chvíle neskončila.
Co blbneš sakra? Nemohla by ses uklidnit, máš tu totiž práci holka, napomenula se v duchu a kousek od majora poodstoupila. Na něco takového teď není čas.
„Tak mluvte,“ vybídl je kapitán a otráveně se posadil za stůl. Černá kolečková židle pod náporem jeho váhy ošklivě zaskřípala. „Kdo za tím vším je?“
Plukovník Tous mu rychle vylíčil celý rozhovor s Claudem. Kapitán z něj nespouštěl oči, jen občas přikývl. Když plukovník skončil, zavládlo v kanceláři hrobové ticho, které rušil jen zvuk aut projíždějících po ulici.
„Aha,“ řekl nakonec kapitán s pohledem upřeným na desku stolu. Sebral propisku a pomalu ji začal protáčet v prstech. „Takže nějaký tvůj záhadný přítel, jehož identitu mi nesmíš prozradit, ti jen tak bez okolků řekl, že jsme zadrželi teroristu hledaného snad půlkou planety.“
„Přesně tak. Jeane poslyš, na detaily nemáme čas, všechno ti to pak napíšu do zprávy. Nech mě s tím klukem promluvit.“
„Nebyl jsi to čirou náhodou právě ty, kdo tvrdil, že je to jen vystrašený přistěhovalec? A najednou, ani ne po dvanácti hodinách obrátíš o sto osmdesát stupňů a začneš mi tu tvrdit, bůh ví co? Máš aspoň hrubou představu, jak blbě to zní?“
„Ano já to vím ale…“
„No a pak mě třeba ještě udivuje,“ skočil plukovníkovi Alard do řeči, „že nikdo, vůbec nikdo ho neodhalil, už když jsme ho prověřovali. Jak je možné, že ani ten váš zázračný Wolf na to nepřišel? A jen vás stáhnou, bum, z vystrašeného Turka je terorista první kategorie. Není to poněkud zajímavá náhoda? Jeden by si skoro myslel, že je to všechno pravda.“
„Ale ona to je pravda!“ Ohradil se major Wissner. Jeho oči vypadaly jako dva malé ledové krystaly. „Chcete snad říct, že jsme si to všechno vymysleli?“
„Uklidněte se majore, já jen poukazuji na poměrně neobvyklou, snad až fantastickou řadu náhod, nic víc.“
Z výrazu Alardovy tváře bylo patrné, že plukovníkovu týmu nevěří ani slovo. Pouze se bavil jejich snahou.
„Jeane, já vím, že to vypadá jako pohádka, ale věř mi. Nech mě s ním promluvit. Dvacet minut, víc nežádám,“ řekl plukovník prosebným hlasem.
„I kdybych k tomu měl sebemenší důvod nebo chuť, což opravdu nemám, nejde to. Už tu není, před dvěma hodinami jsme ho pustili.“
Plukovník na něj vytřeštil oči. „Cože?!“
„Nebyl důvod ho zadržovat. Neprokázalo se, že by s tím měl cokoliv společného.“
„Volal jsem ti tak tisíckrát!“
„Víš vůbec, jaký tady máme fofr? Nezvedl jsem telefon ani vlastní ženě!“
„Tak to je skutečně ohromné!“ Vybuchl major Wissner a prudce rozhodil rukama. „Sedíte tu na zadku a jen čekáte, co vám spadne do klína! A když už se něco takového poštěstí, tak nad tím ohrnete nos a sedíte dál!“
„Eriku, uklid-“
„Jaké uklidni se, Emo? Vždyť je to pravda. Od začátku nám hází klacky pod nohy.“
„Tak to by stačilo,“ vyštěkl kapitán a rázným krokem přešel ke dveřím. „Strážníku!“
Mladá policistka sebou polekaně trhla. „Ano pane?“
„Odveďte tady plukovníka a jeho lidi do cely předběžného zadržení. Hned teď.“
Plukovník Tous na něj zůstal překvapeně civět. „Jeane, to nemyslíš vážně. Nemáš právo!“
„Právě naopak Tousi, podle zákona vás můžu zadržet na osmačtyřicet hodin bez udání důvodu. Takto mám aspoň jistotu, že se mi už nebudete plést pod nohy.“
Ve dveřích za kapitánovými zády se objevil vysoký strážník černé pleti. „Pane, volala hlídka ze čtrnáctky. V Le Bourget našli tělo, kluci z výjezdu už tam jeli, mám vám vyřídit, že tam na vás čeká nějaká žena. Hamilsová nebo tak nějak.“
„Harrisová? Marion Harrisová tam je? Jak je to možné?! To je jedno, hned tam jedu. Vy pomozte strážníku Villetové odvést tyhle lidi do cely.“
Horší už to dneska být nemůže, pomyslel si a vyrazil z kanceláře.
„Budeš toho litovat Jeane,“ uslyšel za sebou plukovníkův hlas.
Litovat budu pouze toho, že jsem tě kdy poslouchal.
Naopak musím žíct, že tentokráte se mi líbil Alard. Dřív se mi moc nelíbilo, jak měl takové přehnané, až psychopatické chování. Tady je to prostě takový sobecký parchant a to už je pro mě přijatelné
19:06
Vídeň - Rakousko
„Krucinál fagot, já se tady na to můžu z fleku vykašlat!“ chrlil ze sebe Wolf nadávky, zatímco shrbený pod stolem zápasil s počítačem. Z rádia na okně hlasitě vyřvávala skladba Du Hast, otřásající celou kanceláří. „Aspoň jeden funkční kus, nic jiného nechci. Jak tady má člověk pracovat, když dokola klečí pod stolem a restartuje počítače!“
Vztekle se vrátil na židli a levou rukou energicky bušil do klávesnice. „Tak funguj ty kráme!“
Někde pod haldami papírů uslyšel vyzvánění svého telefonu. Protočil panenky, vypnul rádio a začal šmátrat směrem po zvuku. „Wolf Lukas, přejete si?“
„Lukasi, tady Ema,“ ozval se doktorčin rozechvělý hlas. „Potřebujeme tvoji pomoc.“
Wolf zpozorněl. Koutkem oka viděl, jak se na monitoru pomalu zobrazuje logo operačního systému. Spolkl nadávku a sebral tužku s kouskem papíru. „Jsem jedno ucho, jen mi teď lehce hapruje počítač, takže ti to asi nezjistím tak rychle. A co v Paříži? Máte něco nového? Co plukovník a major?“
„Lukasi prosím, nemám čas. Alard nás nechal zavřít do basy a máme právo jen na jeden telefonát.“
„Cože?!“ Wolf upustil tužku a s otevřenou pusou zíral před sebe. „Jak jako zavřel?“
„Prostě nás zavřel, nemůžu ti to tu celé popisovat. Mohl by ses teď začít soustředit?“
„Jasně jo,“ vyhrkl spěšně, „ale co mám dělat?“
„Sežeň Brüdera, snad nás z toho dostane. Určitě má nějaké známé, Alard nás tu drží jen, abychom mu nepřekáželi, nikoho k nám nepustí, divím se, že nám dovolili tenhle hovor.“
„Do-dobře, ještě něco? Cokoliv, stačí říct.“
Ema se odmlčela. „Jedna věc by tu byla…Alarda povolali k nějakému tělu na letišti nedaleko Paříže. Nedokázal bys zjistit něco bližšího? Nevím, jak to s tím souvisí, nebo jestli vůbec nějak, ale potřebujeme jakékoliv vodítko.“
Wolf si bleskově naškrábal několik poznámek. Mrkl na monitor, kde se konečně začalo zobrazovat několik ikon a tiše zajásal. No sláva, bylo na čase.
„Rozumím Emo, okamžitě volám Brüdera, určitě vás z toho dostane dřív, než bys řekla švec.“
„Díky Lukasi, ale prosím hoďte sebou.“
„To je jasné,“ řekl Wolf a zavěsil. Vytočil Brüderovo číslo, zapnul hlasitý odposlech a přesunul se k počítači.
Tak kdepak tě máme kapitáne?
„Tady Brüder, co se děje pane Wolfe?“
„Pane,“ začal Wolf, jehož prsty se míhaly po klávesnici rychleji než blesk, „právě mi volala doktorka Valentová. Máme poměrně závažný problém…“
***
Kablukov pomalu otevřel oči. Ležel na studené zemi kdesi v tmavé místnosti bez oken. Jediné světlo poskytovala lampa označující nouzový východ visící nade dveřmi. Profesor počkal, až si jeho oči přivyknou tmě a rozhlédl se kolem sebe. Po stěnách a stropě se táhla spousta křiklavě žlutých trubek vedoucích někam do neznáma. Levý roh místnosti byl kompletně celý pokrytý plísní. Kousek od něj kapala na zem voda a vytvářela poměrně velkou kaluž.
Kde to proboha jsem?
Zavřel oči a pokusil si vybavit, co se stalo. Jako z mlhy viděl tělo svého asistenta se dvěma průstřely na hrudi, bílou dodávku, skupinu mužů odvážejících ho bůhvíkam… Prudce otevřel oči.
Musím se odtud dostat a hned!
Pokusil se posadit. „Do prdele!“ zaklel vztekle, když mu nohou projela ostrá bolest. Spadl zpátky na záda a rychle oddechoval. Se zatnutými zuby se překulil na bok. Měl pocit, jako by mu v levé noze explodoval granát. S vypětím všech sil se začal plazit k nejbližší stěně. Každý centimetr mu připadal nekonečně dlouhý.
Notak, vydrž. To zvládneš, už je to jen kousek, povzbuzoval sám sebe. Po tváři se mu začaly řinout slzy. Měl sto chutí zůstat ležet a už se nikdy nepohnout. Konečně byl u cíle. Na chvilku si odpočinul a sesbíral poslední zbytky sil.
Tři, dva, jedna…
Otočil se zpět na záda, dlaněmi se zapřel do země a s pomocí zdravé nohy se vysoukal po stěně až do sedu. Hlava se mu motala jako na kolotoči. Před očima se mu začaly tvořit tmavé skvrny, cítil, že na něj opět jdou mdloby. Zatřepal hlavou ze strany na stranu. Věděl, že za žádnou cenu teď nesmí ztratit vědomí. S námahou zvedl levou ruku a položil ji na poraněnou nohu. Místo stehna však nahmatal studený beton.
Co to sakra… Zvedl ruku a zkusil to ještě jednou. Nic. Kablukovova dlaň opět dopadla na podlahu. Ježíši Kriste!
S bušícím srdcem pomalu shlédl dolů. Konec saka, opasek a…
„Pane bože! Co jste mi to udělali?!“
Kablukov v němém úžasu zíral na krátký pahýl ovázaný obvazem zbarveným do ruda od prosakující krve. Ne, ne, ne! Tohle nemůže být pravda! Nemohli mi vzít nohu.
Veškerá otupělost rázem odezněla. Adrenalin přinutil profesorův mozek pracovat na plné obrátky. Zavřel oči. V amputované končetině stále cítil bolest. Pořád tam je, musí být. Pokusil se zahýbat prsty u nohou. Žádná odezva. Kablukov si připadal, jako by mu někdo sebral půdu pod nohama. Potom prvotní šok vyprchal a nahradil jej čistý vztek.
„Vy svině jedny!“ řval z plných plic. „Jak se jen opovažujete? Zkurvysyni jedni černí! Zabiju vás! Zabiju vás všechny do jednoho!“
Náhle se dveře po profesorově levici se skřípěním otevřely. Objevila se tmavá silueta a vstoupila dovnitř. Ozvalo se cvaknutí vypínače a místnost se naplnila ostrým světlem. Kablukov několikrát zamrkal. Pak ho čísi silné ruce popadly za ramena a posadily na rozvrzanou židli.
„Nesahejte na mě vy barbaři!“
„Ale prosím vás profesore, to jsou poněkud silná slova, nemyslíte?“
Kablukov se pokusil zaostřit zrak na muže sedícího naproti němu. Černé vlasy, tmavá kůže, hnědé oči… Co ty si? Další islámská špína? Pomyslel si profesor znechuceně.
„Asi jsem ze staré školy, ale kultivovaní lidé obvykle neunášejí ostatní a neřežou jim části těla,“ zavrčel.
„Bylo to pro vaše dobro, málem jste vykrvácel, což by nám zkomplikovalo plány. Není to malá cena za život?“
„Jdi se vycpat. Co ode mě chcete, teda krom mojí nohy? Třeba ještě ruku?“
Mladík se rozesmál. „Profesore, prosím vás. Bohatě nám postačí vaše vědomosti.“
„Ani mě nehne.“
„Já myslím, že určitě najdeme společnou řeč,“ prohlásil mladík se zlověstným úšklebkem. Odněkud za profesorem se vynořili další dva muži ověšení zbraněmi. Jeden z nich chytil profesora za ruce, zatímco druhý mu přiložil kus starého hadru na obličej a začal na něj pomalu nalévat studenou vodu. Mokrá látka ucpala Kablukovovi dýchací otvory. Zalapal po dechu, místo kyslíku však vdechl vodu.
„Stačí.“
Profesorova ústa a nos se uvolnily. Vyplivl vodu a pokusil se nadechnout, avšak únosci mu obličej opět přikryli hadrem. Proces opakovali ještě pětkrát.
„Dost, proboha prosím dost,“ sípal Kablukov. „Udělám to.“
„Tak vidíte profesore, nakonec se ještě nějak dohodneme.“
Kablukov po něm vrhl nenávistný pohled. Zhrouceně seděl na židli a zíral na krvavý uzlíček, který zbyl z jeho nohy.
Jak se to mohlo takhle zvrtnout? Kde jsem udělal chybu?
„Co tedy chcete?“ zeptal se rezignovaně.
Mladíkovy oči zajiskřily. Nasadil triumfální úsměv a naklonil se blíž ke svému zajatci. „Vyrobíte mi takový malý dáreček profesore. Podobný tomuto,“ řekl a zvedl ruku s malým kovovým válečkem lesknoucím se ve světle žárovky. „A máme i ty ostatní, o materiál se tedy nemusíte bát.“
20:32
Paříž - Francie
„Jak dlouho nás tu hodlají ještě držet?“ Major Wissner zalomcoval mříží. „Snad máme nějaká práva.“
Nakopl stěnu cely a odvrátil se. Žíla na krku mu pulsovala vzteky.
„Uklidněte se majore, tímhle stejně ničemu nepomůžete.“
Plukovník ležel natažený na posteli s rukama za hlavou a upřeně pozoroval strop. Oproti majorovi vypadal, že pobyt v cele jej nechává naprosto klidným.
„Promiňte pane, ale je mi proti srsti tu jen tak dřepět a čekat, co bude dál. Máme hodinu na zastavení toho šílence, než vypustí nějaké svinstvo mezi lidi a místo toho jsme zavření tady!“
„A myslíte si, že mě to neštve?“ Plukovník se prudce vymrštil na nohy. „Máte pocit, že je mi to všechno ukradené? To, že v klidu a racionálně přemýšlím, místo toho abych tady mlátil do mříží, ještě neznamená, že mě náš úkol přestal zajímat! Já tomu všemu chci nějak zabránit majore, věřte mi, že ano, ale v bohužel pro nás, licence na zázraky mi propadla včera.“
„Plukovníku, majore, uklidněte se, prosím vás. Brüder s Lukasem už na tom určitě pracují.“
„Jo a to je další perla Emo. Brüder. To jediné, co jsem od něj zatím viděl, bylo, že do čistě vojenské akce navezl šprta, co se celý den hrabe v počítačích a jednu šedou laboratorní myš.“
„Tak to by snad stačilo majore.“ Plukovník Tous se postavil před majora a zpražil ho pohledem. „Chápu, že jste unavený, to jsme ostatně všichni, ale tyhle řeči nebudu poslouchat, nezapomeňte, že jste se této mise účastnit nemusel. Bylo to vaše rozhodnutí.“
„Ano pane. Promiňte pane.“ Major Wissner srazil podpatky a zasalutoval. Jeho oči však stále plály vztekem.
Dveře vedoucí na chodbu se otevřely a do místnosti na druhé straně mříží vešel postarší policista s šedým vypelichaným knírkem a velkým tácem v rukou. Usmál se na trojici a pokynul k podnosu.
„Něco pro jídlo. Já omluva, mluvit ne dobře anglicky.“
„Ça ne fait rien. To nevadí.“ Odpověděl zdvořile plukovník a oplatil úsměv.
Na tácu byly připravené obložené bagety z nedalekého pekařství, několik sušenek a tři balené vody. Strážník otevřel celu a předal jídlo majoru Wissnerovi, který se okamžitě vrhnul na jednu z baget.
„Moc vám děkujeme,“ řekla uctivě doktorka a napila se vody. „Nemáte ani tušení, jak si toho ceníme.“
„To nestát za mluvení mademoiselle. Víte, obvykle tohle my nesmět, ale dnes je… eh…“ Policista se odmlčel. Očima těkal ze strany na stranu a pokoušel se najít vhodná slova. „Dnes tu být jen pár kolega.“
„Pourquoi? Proč?“ zeptal se major Wissner s plnou pusou. „To jsou všichni na výjezdě?“
„Ne monsignor, oni hlídat fotbal. Důležitý zápas dnes.“ Vytáhl z kapsy pomuchlané noviny a položil je na tác. „Čtení nějaké, ale jen francouzsky. Já už muset odejít.“
Věnoval jim poslední úsměv a vytratil se.
„Milý pán,“ poznamenal plukovník a načal svou bagetu.
„To ano, ale kdyby nás pustil, byl by ještě milejší,“ utrousil major, „každopádně to jídlo přišlo vhod.“
Doktorka mu věnovala chladný pohled. „Je na tomto světě něco, co vám nevadí, pane dokonalý?“ Sehnula se pro noviny, sedla si na postel a rozevřela je.
„Nebudeš tomu rozumět.“
„Mohl by ses laskavě starat o sebe a své nekontrolovatelné výbuchy vzteku? Já moc dobře vím, že neumím francouzsky, ale třeba ti ta šedá myš nebude tak vadit, když si bude potichu prohlížet obrázky.“
Major se nadechl k odpovědi, ale plukovník jej zarazil varovným pohledem. Naklonil se blíž k němu a polohlasnou francouzštinou spustil: „Přehnal jste to, takže teď už radši mlčte. A aby bylo jasno, nebýt doktorky, tak je teď na titulní straně těch novin článek o masakru ve vídeňském metru. Společně s ní a panem Wolfem jsme jeden tým. Zafixujte si to konečně do té vaší palice a příště si dejte pozor na jazyk.“
„Ano pane.“
Plukovník přikývl. Z jeho výrazu bylo patrné, že debata je pro něj uzavřená. „Doktorko, je tu i jedna bageta pro vás, pojďte si dát.“
Ema se ani nepohnula. S vytřeštěnýma očima zírala do novin, jako by spatřila ducha. Pane bože!
„Doktorko? Stalo se něco?“
„Mám to,“ vyhrkla Ema, „už vím, kde to je!“
Oba vojáci si vyměnili zmatené pohledy. Pak se rychlostí blesku přemístili k doktorce. Major jí vyškubl noviny z rukou a začal přejíždět očima po jednotlivých titulcích.
„O čem to mluvíš? Nic tady není.“
„To by se jeho dokonalost musela podívat trošičku jinam,“ ucedila a ukázala prstem na velký plakát umístěný přes zbytek dvojstránky. Byla na něm žena oděná v černé kůži s rozhalenou hrudí. Její ňadra překrývala velká oranžová písmena EODM.
„Eagles of Death Metal, již dnes od jednadvaceti hodin v koncertní síni Bataclan,“ přečetl plukovník nahlas text pod písmeny. „Asi budu potřebovat vysvětlení, nějak nevidím souvislost.“
„To jsme dva,“ přidal se major a založil si ruce na prsou.
Doktorka se zhluboka nadechla. Je vůbec možné, že by to bylo tak jednoduché? „Jde o ten název. Eagles of Death Metal se dá přeložit jako Orli mrtvého metalu nebo tak něco. Můžeme to ale přeložit i jinak, slovo od slova. Orli zůstávají stejní, ale zbytek se dá, pokud je někdo skutečný antitalent na jazyky nebo používá google překladač, vyložit jako z mrtvé oceli, nebo…“
„Oceli smrti,“ doplnil ji major. „Proboha, máš pravdu, to je ono!“
„Počkejte, jak je možné, že na to nepřišel pan Wolf? Muselo mu to najít i tohle, ne?“
„Máte pravdu plukovníku,“ přisvědčila doktorka. „Ale podle mě ho zmátla angličtina těch dvou mladých z metra. Říkal přece, že minimálně ten kluk ji moc neovládal a pokud psal bez interpunkce, je dost možné, že to Lukas přehlédl.“
„Dobrá, stejně nic lepšího nemáme. Majore, kolik je hodin?“
„Něco málo po tři čtvrtě na devět, pane. Co uděláme?“
Ema pohotově zareagovala: „Musíme informovat Brüdera, „tam venku toho zmůže víc než my v téhle kleci.“
„To máte pravdu,“ ozval se hluboký hlas za jejími zády. „Tak co kdybych vás z ní dostal, a vy to dotáhnete do konce, co vy na to?“
„Brüdere?! Jak jste se sem dostal?“ zeptal se překvapeně major.
„Nemáme čas na vysvětlování majore. Pan Wolf čeká v autě, má nové informace a my sebou musíme hodit. Julesi, mohl byste prosím odemknout?“
Zpoza Brüdera se vynořil policista s knírkem a otevřel dveře cely.
„Děkujeme, Julesi,“ špitla doktorka, když proběhla kolem strážníka a společně s ostatními zamířila k východu.
Vážně dobrý
Přiznám se jen ke dvou věcem, jedna už se možná řešila: nemají plukovník a major dost vysoké hodnosti, na to, že pracují v terénu?
A druhá věc je způsobena tím, že to je po částech, čtené na jednou by to si to asi člověk pamatoval. Ale už po těch týdnech nevím, kde se tam mihli Orli oceli smrti, že to Ema takhle rozluštila. Ale určitě to není takové to, že autor něco málo vysvětlí - vím, že tam někde něco bylo, takže je to určitě jen těmi prodlevami
21:00
Paříž – Francie
Kapitán Alard překročil velkou kaluž krve a zamyšleně se rozhlédl po místě činu.
„Co jsi tu pohledával?“ zamumlal směrem ke křídovému obrysu těla namalovanému na podlaze. Vytáhl svůj smartphone a znovu si prohlédl fotografie, které pořídil bezprostředně po svém příjezdu. Mladý muž v tmavém obleku s několika průstřely hrudníku, vystřelených z malé vzdálenosti. Být to v nějaké zapadlé pařížské uličce, instinkt by kapitána neomylně vedl k ukázkovému případu loupežné vraždy. Avšak vzhledem k dnešním okolnostem se spíše přikláněl k souvislosti s nadcházejícím útokem.
Koutkem oka zachytil přísný pohled Marion Harrisové. Stála opodál s vlasy staženými do pevného drdolu, obklopená chumlem svých lidí a naslouchala asistentce, která se jí pokoušela přetlumočit nejnovější fakta. Harrisová jí jediným gestem umlčela a vykročila směrem k Alardovi.
„Je to zvláštní místo pro vraždu, že ano?“
„To se dá říct téměř o každém místě, snad krom jatek,“ odpověděl chladně kapitán.
„No to ano,“ nenechala se Harrisová odbýt, „ale přece jen jsou tu poněkud podivné okolnosti. Muž, evidentně dobře situovaný, ale zase ne tak moc, aby si mohl dovolit vlastní letadlo, je nalezen bez dokladů uprostřed hangáru se třemi ranami v hrudníku. Někdo po sobě uklízí stopy, nezdá se vám, kapitáne?“
Alard neodpověděl. Hnusil se mu klid této ženy. Přestože s ním měla spolupracovat a podle jeho zdrojů uměla plynule čtyřmi jazyky, včetně francouzštiny, chovala se povýšeně a jedinou řeč, kterou během jejich komunikace zatím použila, byla angličtina. Znal ji teprve něco málo přes hodinu, ale už teď mu pila krev.
„Něco v nepořádku kapitáne? Zdáte se mi poněkud nervózní.“
„A jaký jiný bych podle vás měl být, paní Harrisová? Do útoku zbývá půl hodiny a my nemáme vůbec nic, krom toho těla a asi dvaceti falešných stop! Od doby, co jste přijela, jsem od vás neviděl ani náznak nějaké spolupráce. Vezmete si všechny naše informace, zdecimujete na třetinu a promenádujete se tady, jako královna Versailles! Velitelem této akce jsem byl pověřen já, ale vy to naprosto klidně přehlížíte a zabýváte se hloupostmi!“ Alard byl jako v amoku. Stál naproti Harrisové a třásl se vzteky. „Paříž má problém? Oh, tak si pojďme dát šálek čaje a ono se to nějak vyřeší. Pche! Typicky britské!“
Ozvěna kapitánova monologu se rozléhala hangárem. Všichni přítomní se dívali na Harrisovou a napjatě očekávali její reakci. Železná lady vypadala, že se jí Alardova řeč nijak nedotkla, naopak působila naprosto klidným dojmem.
„Nemáte snad dost své práce?“ zahřměla směrem k obecenstvu. Všichni vyšetřovatelé se dali rázem do pohybu, jako by do nich udeřil blesk. „A co se týče vás, kapitáne,“ chytila Alarda za loket a odvedla ho kousek stranou, „mám dojem, že si musíme ujasnit pár věcí. Tak zaprvé, spolupráce mezi námi dvěma berte spíš, jako projev mojí dobré vůle a respektu vůči Francii, neboť ve chvíli, kdy mě sem OSN povolala, jste pozici šéfa tohoto případu ztratil. Za druhé, skutečně nejsem zvědavá na takovéto projevy, chováte se jako malé dítě, což mě nesmírně irituje. Ohledně těch hloupostí, kterými se údajně zabývám, ať se vám to líbí nebo ne, mám své metody. Každá sebemenší drobnost je pro mě důležitá k pochopení celku. A za třetí,“ upřela na Alarda zelenomodré oči, „jak jste správně podotkl, jsem z Británie, což znamená, že když už se mám promenádovat, nebo jak jste to řekl, tak jedině jako královna Buckinghamu, ne Versailles.“
Oba dva si nenávistně zírali do očí. Alard vypadal, že má sto chutí Harrisovou zastřelit.
„Agentko Harrisová,“ ozvalo se jim za zády, „nechci vyrušovat, ale máte telefon.“
„Hned tam budu Kate, jen musím něco dořešit s kapitánem.“
„Ten člověk ale chce mluvit s vámi oběma, prý má zásadní informace.“
Harrisová a Alard se na sebe krátce podívali.
„A kdo že to volá?“ zeptal se podezřívavě kapitán, stále ještě s nasupeným tónem.
„Prý ho znáte, ale jméno nám neprozradil.“
„Dobrá,“ řekla pohotově Harrisová, „pusťte to nahlas a pokuste se hovor vysledovat. My dva se volajícího pokusíme zdržet, co nejdéle to půjde.“
Přešli k černému SUV, v jehož kufru si technici zřídili jakousi provizorní centrálu. U notebooku napojenému na nejrůznější přístroje stál shrbený jeden z agentů a horlivě bušil do klávesnice. Když uviděl přicházející, sundal si z uší sluchátka a polohlasem jim sdělil: „Zkouším je najít, ale něco ruší triangulaci. Nevím, jak je to možné, ale pokaždé, když už to vypadá, že je máme, se signál přesměruje jinam.“
Harrisová přikývla. „Zkoušejte to dál. Jste připraven kapitáne?“
„Samozřejmě, pusťte to.“
Technik stiskl tlačítko a se zdvihnutým palcem se podíval na svou šéfovou. Ta se zhluboka nadechla a spustila: „Tady Marion Harrisová, byla jsem přidělena k tomuto případu, jakožto…“
„Jakožto speciální poradkyně OSN v oblasti terorismu,“ přerušil ji volající, „vím, kdo jste a co děláte, zrovna se dívám na vaši složku. Jsem plukovník Jacques Tous, znám místo, kde se má uskutečnit atentát.“
Kapitán zbledl. Nevěřícně zíral na telefon, jako by ho viděl poprvé v životě. Odstrčil Harrisovou a nacpal se přímo k němu.
„Tousi, nevím, jak si se z té basy dostal ven, ale přísahám ti, až tě najdu, dokonce života z ní nevylezeš!“
„Jeane sklapni a poslouchej mě. Ten mrtvý se jmenuje Quentin Egal, je to asistent laureáta na Nobelovu cenu za medicínu, Igora Nikolajeviče Kablukova, experta na virová onemocnění. Volali jsme k němu domů, ale nikdo tam není. Je možné, že to je Serkanův komplic. Egal začal těm dvoum překážet, tak se ho zbavili nebo to možná bylo jinak. Na každý pád víme, že za tím stojí on. Wolf vysledoval jeho telefon do Bataclanu, kde se má útok uskutečnit.“
„To všechno jsou krásné teorie Tousi, ale…“
„A jste si tím jistý, plukovníku?“ utnula kapitána Harrisová a vrátila se k telefonu. „Zní to všechno až moc krásně.“
„Řekněte vašim technikům, ať otevřou soubor, co jim právě přišel. Je tam všechno.“
Harrisová mrkla na agenta po své levici. Ten rychle otevřel poštu a přikývl. Pohybem rtů naznačil ke své šéfce: Mám to otevřít?
Železná lady zavrtěla hlavou a gestem ruky naznačila, že má ještě počkat.
„Soubor jsme dostali plukovníku, ale jak můžu vědět, že v něm není žádný virus? Nemůžeme vás ani zaměřit, co když v tom jedete se Serkanem a Kablukovem? Není to jen nějaký úskok?“
V telefonu to zapraskalo. Poté se ozval nový hlas: „Tady Markus Brüder. Telefon nemůžete najít, protože jak jistě víte paní Harrisová, podléhá speciálnímu šifrování. Za plukovníkova slova se mohu zaručit. Okamžitě seberte své lidi a přijeďte do Bataclanu, na další výbavu není čas. Brüder konec.“
Hovor skončil. Alard nechápavě civěl před sebe a nebyl schopný reakce. Oproti tomu Marion Harrisová byla ve svém živlu. Udílela rozkazy jako na běžícím pásu a lidé kolem ní jen kmitali. Do dvou minut vyjížděl za doprovodu kvílejících sirén konvoj několika aut, mířících do centra Paříže.