Sedmdesátá
jerrymungo
Komentářů: 2,031
Mračil jsem se na monitor počítače a všechno, co jsem do téhle chvíle napsal, mi připadalo nějak divné. Kdybych to viděl napsané na papíru, už bych to dávno zmuchlal a zahodil. Ale zmuchlejte klávesnici a monitor…
„Hele, já to asi smažu.“
Moje žena zvedla hlavu od jakési knížky s objímajícím se párem na obálce. Zvedla obočí a to byla u ní známka mírného nesouhlasu.
„Jsi jinak normální? Dalo ti to tolik práce, ještě včera v noci jsi to přepisoval a nadával u toho jako špaček. A teď to chceš zlikvidovat?“
„Myslíš, že třeba Alois Jirásek nikdy nezahazoval, co napsal?“
Podívala se na mne se shovívavým výrazem.
„Jirásek si mohl vymýšlet podle chuti a ty chceš psát o skutečném životě, ne?“ Pokrčil jsem rameny.
„Psát o životě taky není žádná legrace. Kdybych opravdu napsal všechno, co se dělo tenkrát, myslíš, že by to někoho zajímalo? Takovej obyčejnej život, sedmdesátý léta minulýho století, žádná vražda, intriky, mobily, bubáci, výbuchy a konspirace. To jsou věci, které dneska letí. Stejně mi to připadá, že jsem starej dědek a nostalgicky vzpomínám na doby, kdy jsem byl mladej a bylo líp.“
„Nojo, zase tvůrčí krize. Běž si dát panáka a rozmysli si, co uděláš. Já si jen myslím, že už sis s tím dal dost práce.“ Zaklapla knihu, vstala a odešla kamsi do kuchyně rachotit s nádobím, čímž bylo jasně řečeno, že dialog o mé literární tvorbě pro tentokrát končí.
Tak dobrá, podívám se na to svoje dílo znovu, od začátku…
Proč k těmhle komisím dávají jen ty zakomplexované důstojníky, kteří se můžou do sytosti vytahovat na vyděšené mladé kluky.
Stál jsem v ošklivé, zašlou barvou vymalované místnosti. U oprýskaných dveří seděl jakýsi desátník a plnil funkci dveřního dozorce a dozíral na to, aby dovnitř chodili adepti na vojenskou službu jednotlivě a spořádaně.
Vzadu byly složeny nějaké tělocvičné nástroje a u stropu se smutně komíhaly cvičební kruhy. Já sám jsem si připadal jak na orientálním trhu s otroky a u otlučeného stolu přímo pod lustrem, obaleným drátěným pletivem si něco potichu šeptala trojice znechucených pánů v zelených uniformách. Uprostřed podplukovník s brýlemi posunutými až na kořen nosu s tváří brunátně rudou v uniformě minimálně o číslo menší, po pravé straně kapitán a vlevo podporučík. Ten jediný se tvářil trochu nešťastně, protože tam viditelně fungoval jen jako nosič kávy a podavač složek jednotlivých branců. A napravo znuděná zapisovatelka u historického psacího stroje, které jsem ani nestál za pohled. Ačkoli na takové předvádění jsem si oblékl svoje nejluxusnější trenýrky z tmavomodrého saténu, které se hodně podobaly těm boxerským, ve kterých kdysi v ringu exceloval Cassius Clay.
Neměli tady právě přetopeno a letošní duben byl hodně studený, takže jsem docela viditelně snažil zadržet cvakání zubů.
„ Nojo, tak co s váma, soudruh Vorein,“ konečně se na mne podíval otráveně podplukovník přes brýle. Měl takové ty obyčejné, plastové, černé a nevzhledné. Asi na mne nebyl moc příjemný pohled, protože zafuněl a zalistoval v tenké složce před sebou.
„Kampak jste se přidělil v braneckém dotazníku? Cože, radiolokátor? Tam chodí jen ti nejlepší soudruzi. Věřím, to by se vám líbilo, být zašitý někde v lesích, sbírat houby, čas od času si posedět se sluchátky…“
Musel jsem v duchu ocenit, že mne odhadl přesně. Opravdu jsem měl takové úmysly, užít si dva roky vojny někde v odlehlých lesích. Manžel mé sestry, ten na vojenskou službu u radaru v šumavské přírodě vzpomínal jako na jeden nekončící vandr ve společnosti sedmi dalších podobně romanticky založených vojáků.
„Ale vy máte jako učební obor fotograf… Fotograf? To se ještě někde učí? To chcete říci, že abyste někde mačkal spoušť, kvůli tomu musíte chodit do školy? Naše společnost potřebuje dělníky a rolníky, fotografovat můžete ve volném čase.“ Kroutil hlavou a zapisovatelka konečně zvedla hlavu, aby si mne prohlédla od hlavy k patě takovým zvláštním přezíravým způsobem. Skoro nahých fotografů asi v životě moc neviděla.
„ A zdravotně se cítíte jak?“ nezvykle pisklavým hlasem poprvé promluvil kapitán. Na rozdíl od svého šéfa měl hlavu jako koleno a barvu nezdravě bledou, ve světle pomrkávajících zářivek u stropu skoro až domodra.
„ Mám problémy se sluchem,“ řekl jsem, i když to bylo asi docela zbytečné, všechno museli mít v těch papírech.
„Sakra chlape, to říkáte komu? Vás si budeme muset na útvaru ještě vycvičit!“ zařval zničehonic podplukovník a lehce se nadzvedl se zaťatými pěstmi, opřenými o stůl, čímž mi na okamžik věrně připomněl zuřící gorilu.
„Mám problémy se sluchem, soudruhu kapitáne,“ zopakoval jsem větu a podplukovník dopadl zpátky do židle, která lehce zapraskala. Zamyšleně se zašťoural v nose.
„Nojo, soudruh Vorein, to je problém… Že by z vás byl opravdu vojenský fotograf?“ Zažertoval. A pak si pro sebe zavrtěl hlavou.
„Tak to tedy ne. Tedy, váš kádrový profil…? Vaše matka je dcerou kulaka a váš otec neprojevil zájem o členství ve straně? Armáda by vám svěřila fotografický aparát a vy byste západním imperialistům posílal fotografie naší vojenské techniky? Dělnická třída by vám dala důvěru…“ Docela se rozohnil. Na chvíli jsem se zaradoval, že už byly zrušeny Pomocné technické prapory.
Moje matka byla dcerou udřeného zemědělce, který měl kousek pole, jednu krávu a doma vyrobený traktor, kterým jezdil každou sobotu na pivo na náves do hospody. Po válce mu nebylo skoro co sebrat, takže ho nechali jakžtakž existovat a moc si ho nikdo nevšímal. A otec, ten byl trochu prudší povahy. Členství ve straně odmítnul tím způsobem, že prohodil skleněnou výplní dveří dvojici uvědomělých spolupracovníků, kteří mu nesli už vyplněnou přihlášku a požadovali jen podpis.
„Soudružko, pište, tady soudruha Voreina odvodní komise uznává schopným vojenské služby bez omezení a zároveň ho předává k dalšímu šetření o vhodnosti vojenského zařazení. Do poznámek pak přičiňte poznámku A4.“
A okatě o mne přestal mít zájem.
„Můžu jít?“ zeptal jsem se docela slušně, když už ticho v odvodní místnosti začalo být příliš dlouhé.
Podplukovník na mne vytřeštil oči.
„Cože?“
Vzpamatoval jsem se.
„Soudruhu plukovníku, dovolte mi odejít.“ Znechuceně mávnul rukou.
„Nojo, vypadněte. A zatím jsem podplukovník… Oni už vás naučí znát vojenské hodnosti.“
Takže jsem si u něj nepolepšil ani tím, že jsem ho povýšil na plukovníka. V duchu jsem pokrčil rameny. Vypadalo to, že mne nejčestnější služba každého mladého muže nemine. Už jsem tušil, že ze mne asi vzorný vojín nebude. Pořád jsem se cítil jako malý, téměř kapesní rebel.
Pokusil jsem se zasalutovat a učinil čelem vzad, což s bosýma nohama nebylo právě nejjednodušší, takže jsem měl co dělat, abych udržel rovnováhu. Jakžtakž jsem odkráčel ke dveřím a ještě zaslechl polohlasnou poznámku předsedy odvodní komise.
„Ježíš, to byl vůl…“
Inu, taky dobře.
Na chodbě jsem už zapadl do společenství podobných, lehce promodralých mladíků.
„Tak co, dobrý?“ zeptalo se mne pár jektajících hlasů.
„Ale snad jo,“ odpověděl jsem do prostoru. Uvidíme.
Keny stál hned vedle mne a vyhlížel opravdu rustikálně. Oblečen byl v širokých červených trenýrkách se žlutými lampasy, vrcholným to dílem jedné z našich kamarádek, která se učila pánskou krejčovou. Nohavice mu končily přesně u kolen, takže vyhlížel jako fotbalový útočník Dynama Moskva. To ovšem vylučoval jeho rasputinovský výraz s řídkými, zato ale dlouhými vousy a rozcuchanými vlasy téměř až k ramenům. Bylo opravdu docela složité, zachovat si svůj vzhled denně a Keny o sebe pravidelně pečoval. Studoval gymnázium, kde si na něj už docela zvykli i pro to, že inteligencí převyšoval devadesát procent svých spolužáků. Svým vzhledem ale přitahoval zájem orgánů VB, takže svůj občanský průkaz nosil pro jistotu stále s sebou v usmolené plátěné taštičce, zavěšené na šňůrce kolem krku. Kontrolován byl opravdu téměř denně a kdekoli. Byl milovníkem anglosaské literatury a jeho znalosti Velké Británie byly téměř encyklopedické. Uměl plynule hovořit anglicky, což někdy využil při kontrole dokladů a příslušníky VB tím uváděl do rozpaků.
Bylo by zajímavé sledovat, jak bude akt odvodu do lidové armády proveden u Kenyho.
„Počkám na tebe venku, mohli bychom zaskočit ke Krávě na pivo a probrat mezinárodní situaci.“
Přikývl, povytáhl si červené trenýrky a uculil se.
„Neboj se, dám jim tam najevo svoji morální převahu.“
Dveře se otevřely a dveřník v uniformě desátníka zařval: „Soudruh Kendík!“ Vteřinu mi trvalo, že Keny má také nějaké obyčejné jméno.
„Zde!“ Napochodoval dovnitř s hlasitým pleskáním bosých chodidel. Tam bude veselo.
Šel jsem najít svoje věci do vedlejší místnosti naproti přes chodbu, kde armáda pomocí několika rozvrzaných židlí vytvořila improvizovanou šatnu.
„Vzali tě?“ zeptal se mne vyčouhlý blonďatý kluk, který si právě skládal kalhoty na vedlejší židli.
„Asi ano,“ přikývnul jsem. „ Sice tam trochu na mne hulákali, ale potřebují každý kus.“
Zavrtěl hlavou a usmál se.
„Mne nedostanou, já mám spoustu papírů od lékařských kapacit. Byl bych ostudou Varšavské smlouvy.“ Tušil jsem, co se s těmi lékařskými zprávami asi stane.
„Kamaráde, tam se uchytíš,“ ukázal jsem za sebe na dveře. „Máš obě nohy, obě ruce, jsi schopen. Imperialista už se klepe.“
„Uvidíme, já to s nimi nějak udělám.“ Pomyslel jsem si něco o nenapravitelných optimistech.
„Tak ať ti to vyjde,“ popřál jsem mu. Stejně se jednou sejdeme někde ve vojenském prostoru…
„Hele, to je docela dobrý,“ moje žena mi koukala přes rameno na monitor. „Ale to sis vymyslel, že?“
„Ani slovo, všechno bylo přesně takhle.“
„Nepovídej, že si to všechno tak pamatuješ, už je to pěkných pár let.“
„Ano, přes čtyřicet. Jenže to jsou chvíle, kdy se ti to vše vypálí do stálé paměti.“ Zamyslela se.
„Vidíš, tak tohle bych nikdy nečekala, že to bylo tak stupidní.“
Podepřel jsem si rukou bradu a podíval se na ni.
„A to byl jasný pokrok. Dřív se na vojnu verbovalo a po chalupách se sbírali čeledíni na sedm let vojny s Turkem. Ale tady bylo všechno v kamarádském duchu, pod rudými prapory a revolučními hesly.“
Nevěřila mi. V duchu jsem si pomyslel, počkej, až si přečteš, co napíšu dál…
„Hele, já to asi smažu.“
Moje žena zvedla hlavu od jakési knížky s objímajícím se párem na obálce. Zvedla obočí a to byla u ní známka mírného nesouhlasu.
„Jsi jinak normální? Dalo ti to tolik práce, ještě včera v noci jsi to přepisoval a nadával u toho jako špaček. A teď to chceš zlikvidovat?“
„Myslíš, že třeba Alois Jirásek nikdy nezahazoval, co napsal?“
Podívala se na mne se shovívavým výrazem.
„Jirásek si mohl vymýšlet podle chuti a ty chceš psát o skutečném životě, ne?“ Pokrčil jsem rameny.
„Psát o životě taky není žádná legrace. Kdybych opravdu napsal všechno, co se dělo tenkrát, myslíš, že by to někoho zajímalo? Takovej obyčejnej život, sedmdesátý léta minulýho století, žádná vražda, intriky, mobily, bubáci, výbuchy a konspirace. To jsou věci, které dneska letí. Stejně mi to připadá, že jsem starej dědek a nostalgicky vzpomínám na doby, kdy jsem byl mladej a bylo líp.“
„Nojo, zase tvůrčí krize. Běž si dát panáka a rozmysli si, co uděláš. Já si jen myslím, že už sis s tím dal dost práce.“ Zaklapla knihu, vstala a odešla kamsi do kuchyně rachotit s nádobím, čímž bylo jasně řečeno, že dialog o mé literární tvorbě pro tentokrát končí.
Tak dobrá, podívám se na to svoje dílo znovu, od začátku…
Proč k těmhle komisím dávají jen ty zakomplexované důstojníky, kteří se můžou do sytosti vytahovat na vyděšené mladé kluky.
Stál jsem v ošklivé, zašlou barvou vymalované místnosti. U oprýskaných dveří seděl jakýsi desátník a plnil funkci dveřního dozorce a dozíral na to, aby dovnitř chodili adepti na vojenskou službu jednotlivě a spořádaně.
Vzadu byly složeny nějaké tělocvičné nástroje a u stropu se smutně komíhaly cvičební kruhy. Já sám jsem si připadal jak na orientálním trhu s otroky a u otlučeného stolu přímo pod lustrem, obaleným drátěným pletivem si něco potichu šeptala trojice znechucených pánů v zelených uniformách. Uprostřed podplukovník s brýlemi posunutými až na kořen nosu s tváří brunátně rudou v uniformě minimálně o číslo menší, po pravé straně kapitán a vlevo podporučík. Ten jediný se tvářil trochu nešťastně, protože tam viditelně fungoval jen jako nosič kávy a podavač složek jednotlivých branců. A napravo znuděná zapisovatelka u historického psacího stroje, které jsem ani nestál za pohled. Ačkoli na takové předvádění jsem si oblékl svoje nejluxusnější trenýrky z tmavomodrého saténu, které se hodně podobaly těm boxerským, ve kterých kdysi v ringu exceloval Cassius Clay.
Neměli tady právě přetopeno a letošní duben byl hodně studený, takže jsem docela viditelně snažil zadržet cvakání zubů.
„ Nojo, tak co s váma, soudruh Vorein,“ konečně se na mne podíval otráveně podplukovník přes brýle. Měl takové ty obyčejné, plastové, černé a nevzhledné. Asi na mne nebyl moc příjemný pohled, protože zafuněl a zalistoval v tenké složce před sebou.
„Kampak jste se přidělil v braneckém dotazníku? Cože, radiolokátor? Tam chodí jen ti nejlepší soudruzi. Věřím, to by se vám líbilo, být zašitý někde v lesích, sbírat houby, čas od času si posedět se sluchátky…“
Musel jsem v duchu ocenit, že mne odhadl přesně. Opravdu jsem měl takové úmysly, užít si dva roky vojny někde v odlehlých lesích. Manžel mé sestry, ten na vojenskou službu u radaru v šumavské přírodě vzpomínal jako na jeden nekončící vandr ve společnosti sedmi dalších podobně romanticky založených vojáků.
„Ale vy máte jako učební obor fotograf… Fotograf? To se ještě někde učí? To chcete říci, že abyste někde mačkal spoušť, kvůli tomu musíte chodit do školy? Naše společnost potřebuje dělníky a rolníky, fotografovat můžete ve volném čase.“ Kroutil hlavou a zapisovatelka konečně zvedla hlavu, aby si mne prohlédla od hlavy k patě takovým zvláštním přezíravým způsobem. Skoro nahých fotografů asi v životě moc neviděla.
„ A zdravotně se cítíte jak?“ nezvykle pisklavým hlasem poprvé promluvil kapitán. Na rozdíl od svého šéfa měl hlavu jako koleno a barvu nezdravě bledou, ve světle pomrkávajících zářivek u stropu skoro až domodra.
„ Mám problémy se sluchem,“ řekl jsem, i když to bylo asi docela zbytečné, všechno museli mít v těch papírech.
„Sakra chlape, to říkáte komu? Vás si budeme muset na útvaru ještě vycvičit!“ zařval zničehonic podplukovník a lehce se nadzvedl se zaťatými pěstmi, opřenými o stůl, čímž mi na okamžik věrně připomněl zuřící gorilu.
„Mám problémy se sluchem, soudruhu kapitáne,“ zopakoval jsem větu a podplukovník dopadl zpátky do židle, která lehce zapraskala. Zamyšleně se zašťoural v nose.
„Nojo, soudruh Vorein, to je problém… Že by z vás byl opravdu vojenský fotograf?“ Zažertoval. A pak si pro sebe zavrtěl hlavou.
„Tak to tedy ne. Tedy, váš kádrový profil…? Vaše matka je dcerou kulaka a váš otec neprojevil zájem o členství ve straně? Armáda by vám svěřila fotografický aparát a vy byste západním imperialistům posílal fotografie naší vojenské techniky? Dělnická třída by vám dala důvěru…“ Docela se rozohnil. Na chvíli jsem se zaradoval, že už byly zrušeny Pomocné technické prapory.
Moje matka byla dcerou udřeného zemědělce, který měl kousek pole, jednu krávu a doma vyrobený traktor, kterým jezdil každou sobotu na pivo na náves do hospody. Po válce mu nebylo skoro co sebrat, takže ho nechali jakžtakž existovat a moc si ho nikdo nevšímal. A otec, ten byl trochu prudší povahy. Členství ve straně odmítnul tím způsobem, že prohodil skleněnou výplní dveří dvojici uvědomělých spolupracovníků, kteří mu nesli už vyplněnou přihlášku a požadovali jen podpis.
„Soudružko, pište, tady soudruha Voreina odvodní komise uznává schopným vojenské služby bez omezení a zároveň ho předává k dalšímu šetření o vhodnosti vojenského zařazení. Do poznámek pak přičiňte poznámku A4.“
A okatě o mne přestal mít zájem.
„Můžu jít?“ zeptal jsem se docela slušně, když už ticho v odvodní místnosti začalo být příliš dlouhé.
Podplukovník na mne vytřeštil oči.
„Cože?“
Vzpamatoval jsem se.
„Soudruhu plukovníku, dovolte mi odejít.“ Znechuceně mávnul rukou.
„Nojo, vypadněte. A zatím jsem podplukovník… Oni už vás naučí znát vojenské hodnosti.“
Takže jsem si u něj nepolepšil ani tím, že jsem ho povýšil na plukovníka. V duchu jsem pokrčil rameny. Vypadalo to, že mne nejčestnější služba každého mladého muže nemine. Už jsem tušil, že ze mne asi vzorný vojín nebude. Pořád jsem se cítil jako malý, téměř kapesní rebel.
Pokusil jsem se zasalutovat a učinil čelem vzad, což s bosýma nohama nebylo právě nejjednodušší, takže jsem měl co dělat, abych udržel rovnováhu. Jakžtakž jsem odkráčel ke dveřím a ještě zaslechl polohlasnou poznámku předsedy odvodní komise.
„Ježíš, to byl vůl…“
Inu, taky dobře.
Na chodbě jsem už zapadl do společenství podobných, lehce promodralých mladíků.
„Tak co, dobrý?“ zeptalo se mne pár jektajících hlasů.
„Ale snad jo,“ odpověděl jsem do prostoru. Uvidíme.
Keny stál hned vedle mne a vyhlížel opravdu rustikálně. Oblečen byl v širokých červených trenýrkách se žlutými lampasy, vrcholným to dílem jedné z našich kamarádek, která se učila pánskou krejčovou. Nohavice mu končily přesně u kolen, takže vyhlížel jako fotbalový útočník Dynama Moskva. To ovšem vylučoval jeho rasputinovský výraz s řídkými, zato ale dlouhými vousy a rozcuchanými vlasy téměř až k ramenům. Bylo opravdu docela složité, zachovat si svůj vzhled denně a Keny o sebe pravidelně pečoval. Studoval gymnázium, kde si na něj už docela zvykli i pro to, že inteligencí převyšoval devadesát procent svých spolužáků. Svým vzhledem ale přitahoval zájem orgánů VB, takže svůj občanský průkaz nosil pro jistotu stále s sebou v usmolené plátěné taštičce, zavěšené na šňůrce kolem krku. Kontrolován byl opravdu téměř denně a kdekoli. Byl milovníkem anglosaské literatury a jeho znalosti Velké Británie byly téměř encyklopedické. Uměl plynule hovořit anglicky, což někdy využil při kontrole dokladů a příslušníky VB tím uváděl do rozpaků.
Bylo by zajímavé sledovat, jak bude akt odvodu do lidové armády proveden u Kenyho.
„Počkám na tebe venku, mohli bychom zaskočit ke Krávě na pivo a probrat mezinárodní situaci.“
Přikývl, povytáhl si červené trenýrky a uculil se.
„Neboj se, dám jim tam najevo svoji morální převahu.“
Dveře se otevřely a dveřník v uniformě desátníka zařval: „Soudruh Kendík!“ Vteřinu mi trvalo, že Keny má také nějaké obyčejné jméno.
„Zde!“ Napochodoval dovnitř s hlasitým pleskáním bosých chodidel. Tam bude veselo.
Šel jsem najít svoje věci do vedlejší místnosti naproti přes chodbu, kde armáda pomocí několika rozvrzaných židlí vytvořila improvizovanou šatnu.
„Vzali tě?“ zeptal se mne vyčouhlý blonďatý kluk, který si právě skládal kalhoty na vedlejší židli.
„Asi ano,“ přikývnul jsem. „ Sice tam trochu na mne hulákali, ale potřebují každý kus.“
Zavrtěl hlavou a usmál se.
„Mne nedostanou, já mám spoustu papírů od lékařských kapacit. Byl bych ostudou Varšavské smlouvy.“ Tušil jsem, co se s těmi lékařskými zprávami asi stane.
„Kamaráde, tam se uchytíš,“ ukázal jsem za sebe na dveře. „Máš obě nohy, obě ruce, jsi schopen. Imperialista už se klepe.“
„Uvidíme, já to s nimi nějak udělám.“ Pomyslel jsem si něco o nenapravitelných optimistech.
„Tak ať ti to vyjde,“ popřál jsem mu. Stejně se jednou sejdeme někde ve vojenském prostoru…
„Hele, to je docela dobrý,“ moje žena mi koukala přes rameno na monitor. „Ale to sis vymyslel, že?“
„Ani slovo, všechno bylo přesně takhle.“
„Nepovídej, že si to všechno tak pamatuješ, už je to pěkných pár let.“
„Ano, přes čtyřicet. Jenže to jsou chvíle, kdy se ti to vše vypálí do stálé paměti.“ Zamyslela se.
„Vidíš, tak tohle bych nikdy nečekala, že to bylo tak stupidní.“
Podepřel jsem si rukou bradu a podíval se na ni.
„A to byl jasný pokrok. Dřív se na vojnu verbovalo a po chalupách se sbírali čeledíni na sedm let vojny s Turkem. Ale tady bylo všechno v kamarádském duchu, pod rudými prapory a revolučními hesly.“
Nevěřila mi. V duchu jsem si pomyslel, počkej, až si přečteš, co napíšu dál…
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert
Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
Určitě bude potřeba ještě trochu text doladit, místy by si to zasloužil.
A abych hodil i nějaký příklad, tak třeba tohle mi úplně nesedí: …nejmíň sympatické důstojníky, kteří si tak můžou svoje komplexy hojit u vyděšených mladých kluků…
Pak jsem si všiml, že máš hned 2x za sebou uprostřed: … a u otlučeného stolu uprostřed si něco potichu…. Uprostřed podplukovník s brýlemi…
Také ve větě: … mne podíval otráveně podplukovník přes svoje brýle. - bych vypustil svoje.
Počítám s takovými deseti kapitolkami, takže až to bude celé, asi to ještě projedu a poupravím.
Flaubert
Já musel navíc vysvětlovat, proč mám příbuzné v západním Německu. Když jsem vysvětlil, že jsem je v životě neviděl, tak jsem pak musel vysvětlovat, proč jsem je neviděl... Zelenější mozky jsem pak už nepotkal.
No nic, jsem zvědav na další příhody, předpokládám z "časů obrany socialistické vlasti a vymožeností pracujícího lidu".
Jak to bylo... "Já, občan Československé socialistické republiky, vědom si své čestné vlastenecké povinnosti, přísahám před bojovou zástavou věrnost pracujícímu lidu vedenému..."
Ještě že je to už pryč. Ale taky na to vzpomínám a ve skutečnosti vojna mládeži dnes opravdu chybí.
Hodně dnešním mamánkům by to zachránilo důstojný život dospělého člověka tím, že by je to vyrvalo ze spárů milujících matek.
My jsme odebírali Obranu lidu a Zápisník povinně až na ZVS a pak taky nějaký vojenský plátek, jak Palcát nebo Stráž vlasti, nebo něco takového.
Ale dobrá, jsem rád, že jsi se v tom taky našel. Pokračování bude a nebude to jen o vojenském životě, on člověk v osmnácti zažil leccos jiného a ne zrovna příjemného...
Flaubert
Seděl jsem na podezdívce plotu, přímo pod velkou zelenočernou cedulí Okresní vojenská správa. Kenyho uvnitř asi proklepávali ze všech stran. Naproti ve vitríně kina visel veliký plakát se zachmuřeným samopalníkem. Boj o Moskvu. Tak, na tenhle film asi nepůjdeme a doufám, že tak na vojně nebudu vypadat. Keny básnil něco o novém dílu Angeliky, který se do našich kin chystal někdy za měsíc. A že se tu má Angelika objevit v harému a snad skoro bez ničeho na sobě. Poradil jsem mu, ať se raději zabývá socialistickou kinematografií. Uplivnul si.
Keny vyskotačil ven asi za půl hodiny.
„Tak co,“ otázal jsem se. Místo odpovědi mi předvedl jakousi svoji variaci na valašský odzemek a zazpíval hodně falešným hlasem: „ V Hodoníně, za vojáčka…“
Poplácal jsem ho po rameni.
„Tak, víš o tom, že každý vojín nosí v tornistře maršálskou hůl?“
Sepjal ruce.
„Víš co, skočíme si k Pavlíčkovi na jedno, nějak potřebuju spláchnout ten zelený prach z hrdla.“ Nebyl jsem proti.
Restaurace Lidový dům v interiéru zatuhla v dobách, kdy se tu zakládala rakouskouherská Sociální demokracie. Malovalo se tu naposledy někdy před dvaceti lety a v té době snad vyprali i záclony. Židle i stoly byly rozvrzané, ale pořád se na nich dalo sedět. Ale pravda, hostinský a vedoucí Pavlíček svému pivu rozuměl. A utopence, které měl na sortimentu odnepaměti, byly vyhlášené široko daleko.
„Hele, Keny, máš vůbec na útratu?“ Podíval se na mne úkosem.
„Myslíš, že bych tě zval do restaurace a s prázdnou kapsou?“ Sáhl do kapsy u košile a vytáhl zmuchlanou dvacetikorunu s jednookým Žižkou na modrém podkladu.
„Za tohle si trochu užijeme, dokud je co si užívat,“ prohodil Keny filosoficky. „Za chvíli už budeme pít tak akorát kafe s bromem a ukusovat k tomu včerejší komisárek. Ale je pravda, zase budeme bránit socialismus…“
Rozhlédl jsem se.
„Hele, Keny, za takové řeči tě brzo zavřou,“ rozhlédl jsem se po poloprázdném lokále.
„Zavřít můžou, pustit musí,“ zafilosofoval si Keny. „Pane Pavlíček, dejte nám to dvakrát a k tomu každému jednu zelenou, musíme si zvykat!“
Hostinský u nás byl za pár vteřin.
„Takže rekruti?“ Keny pozdvihnul ruce, jako kdyby mu žehnal.
„Ale každý prostý vojín nosí v tornistře maršálskou hůl!“
„Chlapi, bacha,“ naklonil se nad námi pan Pavlíček. „Dneska nevíte co a jak, ani v hospodě si nemusíte být jistí, co a jak.“
„Pane vedoucí, nás přece potřebují, kdo by třímal prapor na západní hranici, až se k nám pohrnou hordy západních imperialistů!“
Pokrčil rameny. „Já jsem vás varoval, je blbá doba…“
Venku se pomalu stmívalo a restaurace se začala pomalu plnit. Chlapi, co šli ze šichet, party mládeže a osamělí penzisté, kteří si zaskočili na svoje jedno pravidelné pivo. Pan Pavlíček za pípou se musel docela otáčet.
Kenyho dvacetikoruna už dávno zmizela v hostinském šuplíku. Hostinský nám začal dávat na dluh a zahučel, že mu to někdy dáme, až budeme brát.
„Ty vole, já na tu vojnu nepudu,“ Kenymu už plavaly oči na nose měl jakési cizí brýle a na hlavě vojenskou papachu. Vypadal úžasně.
„A nepudu,“ zařval na celou místnost. Skoro všichni se po něm ohlédli.
„Keny, brzdi, půjdeme domů, vyspíš se z toho. Zítra musíme do práce,“ snažil jsem se ho usměrnit.
Převrhl poloprázdný půllitr, vstal a začal zpívat překvapivě hlubokým hlasem.
„It´s a long way to Tipperary, It´s a long way to go…“
Tak to si vybral dost nešťastnou píseň.
„Dobrý večer, pánové,“ ozvalo se za námi tiše. Ohlédl jsem se. Dva muži, kteří se znenadání objevili u našeho stolu, vypadali naprosto nenápadně. Jeden byl dlouhý s několik dní neholenou tváří, oblečený v tmavé bundě. A druhý, menší, nakrátko ostříhaný s kulatými brýlemi mi na první pohled připomínal Heinricha Himmlera. Oblečený v montérkách a vytahaném svetru. Byli jako dva dělníci, co se po směně stavili na kus řeči a pár půllitrů.
Oba vytáhli z náprsních kapes malý průkaz s červeným pruhem napříč. A safra, tohle nevypadalo dobře.
„Můžete mi ukázat vaše občanské průkazy?“
Měl jsem ten svůj zastrčený v kapsičce u košile, červená knížka s mnoha prázdnými listy. U Kenyho to bylo horší, jeho ruce ho příliš neposlouchaly. Nakonec ten svůj vyštrachal někde z bundy.
Oba jimi listovali. Pak ten vyšší něco v mém průkazu ukázal tomu menšímu. Souhlasně pokýval hlavou.
„Takže pánové, asi si budeme muset promluvit u nás, budete nám muset leccos vysvětlit.“
„Kde u vás?“ zeptal jsem se trochu popleteně.
„To najdete…“ Z úsměvu toho Himmlerova dvojníka zamrazilo.
„A teď běžte domů, ať nemáme důvod vzít si vás k nám hned.“
Keny vypadal v několika vteřinách naprosto střízlivý.
„Jo, půjdeme…“
Hostinský Pavlíček nenápadně kroutil hlavou a symbolicky si poklepával na hlavu.
Za chvíli jsme byli na čerstvém vzduchu. Oba nenápadní pánové zmizeli, jako kdyby se do země propadli.
„Hele, co to bylo?“ Kenyho oči svítily jak dvě lucerny.
„Tajní, ty vole. Provokoval jsi je tím zpíváním.“
„Nojo, a co bude?“
Zhluboka jsem si povzdychnul.
„Určitě nic příjemnýho. Běž domů a přemýšlej, co budeš říkat.“
„Neboj, zavřít můžou, pustit musí.“ Už to byl zase ten starý Keny, co si z ničeho nic nedělal.
„Nepůjdeme ještě někam?“
Zavrtěl jsem hlavou. Už jsem neměl náladu.
„Uvidíme se zítra v práci, domluvíme se, co budeme povídat, aby to nebylo moc rozdílné.“
Keny kývnul a klátivým krokem zmizel ve tmě.
Tak tohle bude malér…
„Hele, co si to tu vymýšlíš? Tipperary se normálně hraje v rádiu a nedávno jsem ji slyšela na zahrádce u restaurace na plné kolo. Co je na ní tak závadného?“
Moje žena zažila tuhle dobu jen jako hodně malé dítě. Posadil jsem si ji na klín.
„Tohle je prostě americká lidová a to se zpívat nemělo a na veřejnosti už vůbec ne. Prostě jsme pobuřovali. A Keny tomu ještě dal korunu, když vykřikoval, že na vojnu nikdy nepůjde. Naopak, veřejně měl projevit radost.“¨
Zavrtěla hlavou.
„Přece to byly utopené dva roky.“
„Byla, ale neříkalo se to nahlas.“
„A co bylo dál, zavolali si vás?“ Pokýval jsem hlavou.
„Samozřejmě, nezapomněli na naše restaurační řeči…“
Flaubert
„Král do boje táh, do veliký dálky a s ním do té války jel na mezku klaun…“
Cívky magnetofonu se pomalu otáčely, z reproduktoru to občas zapraskalo a zpěv se někdy trochu ztrácel v polohlasném hovoru. Seděl jsem na zemi, opřený o zeleně a žlutě vymalovanou zeď a poslouchal.
Ten byt byl docela malý a ještě k tomu zastavěný různě sehnaným nábytkem. Ale stejně se do něj vešlo skoro patnáct lidí. Seděli, pili, poslouchali a předávali si mezi sebou cigarety. Proužky dýmu se spojovaly a ve třech malých místnostech vytvářely našedlé přítmí.
Držel jsem v ruce skleničku od hořčice, do poloviny naplněnou jakýmsi rybízovým vínem, na které jsem obvykle v prodejnách Ovoce-zelenina koukal s pohrdáním. Ale tady mi k té atmosféře a hudbě docela chutnalo.
Nechal jsem svoje myšlenky volně plynout a klidná hudba mne docela uspávala. Otevřenými dveřmi jsem viděl Kenyho z profilu, jak se více než společensky obvykle přibližuje k jakémusi bosému dlouhovlasému stvoření v dlouhém, vytahaném barevném tričku a brčálově zelených kalhotách. Neplýtval časem…
Písnička skončila a z magnetofonu se ozvalo rytmické škrtání. Asi ta původní deska byla hodně provozovaná.
„Něžná i proradná, krutá i bezradná, plamen i červánek, ďábel i beránek, cukr a sůl…“
Slova té písně se mi zadíraly do mozku. Byla v nich pravda a ta se asi moc neměla říkat. Rozhlédl jsem se po ztemnělých místnostech. Někde svítily svíčky, v ložnici malá lampička.
„Ty jsi tu sám?“ ozvalo se vedle mne. Otočil jsem se a vedle mne na zemi se zhmotnila jakási bytost. Vypadalo to, jako kdyby se ke mně dostala po čtyřech a potichu. To jsem ocenil. Mrkl jsem na ni. Sportovní typ, nakrátko ostříhané vlasy, trochu zvednutý nos a batikované tričko.
„Ne, s támhletím,“ ukázal jsem otevřenými dveřmi na Kenyho, který nějak zapomínal na okolní svět.
Zamračila se.
„Ty jsi na…“ Proboha, to jsem zase něco zkazil.
„Ne, jen jsme spolu přišli, jinak jsme oba docela normální…“
Podívala se dveřmi vedle do místnosti.
„Tak ten na normálního vypadá, ale to jsi tu jak vyděděnec.“ Pokrčil jsem rameny.
„Přišel jsem si poslechnout muziku,“ zvedl jsem nabádavě prst. „A kamarád říkal něco o poezii.“
Dívka se opřelo o zeď vedle mne.
„Jo, to jsi správně, jen netuším, koho z těch lidí tady budou zajímat nějaké básničky.“ Podala mi hubenou ruku s dlouhými prsty.
„Monika.“
„Jirka Vorein, nebo Jerry, jak chceš.“ Usmála se a prohrábla si vlasy.
„Jerry, paráda. A tohle je zvyk, já měla ještě před týdnem vlasy pod ramena, ale není to nic pohodlnýho,“ ukázala hlavou na Kenyho, který se mírně pohupoval do rytmu, a jeho vlasy mu neposlušně padaly do očí.
Písnička skončila.
„Přátelé, dostala se mi do ruky jen taková rukopisná poezie a možná by vás zajímala. Můžu vám z ní něco málo přečíst, abychom jen neposlouchali muziku?“
Domácí pán a jeho žena byli dva sympaťáci, kteří už od pohledu vypadali, že si s ničím nelámou hlavu.
„Napsal je nějakej Vlasta Třešňák, a když se vám nebudou líbit, necháme toho.“
Zajímavá poezie. Já tedy na básničky nikdy moc nebyl, ale tohle mne trochu chytlo za srdce, i proto, že to bylo něco docela jiného, než jsem čekal.
„Hele, když jsi s tím svým kamarádem přišel, chceš s ním i odejít?“zašeptala mi Monika do ucha.
Podíval jsem se po Kenym. Neviděl jsem ho, prostě zmizel.
„Tak to není bezpodmínečně nutné…“ usmál jsem se.
„Pojď, jdeme někam jinam.“
A tak jsme prošli mezi posedávajícími lidmi, otevřeli si dveře a vyšli ven, do jarního večera. Nikdo si nás nevšímal, nikdo nás nezdržoval.
„Vypadáš, že jsi fajn kluk a já zrovna dneska někoho takovýho, jako jsi ty, potřebuju…“
„Zítra v šest musím být v práci.“ Trochu jsem zaprotestoval.
„Do šesti do rána toho ještě stihneme…“
Flaubert
Ale stejně nevím, co je horší - jestli to tehdejší žití dvou životů, jeden veřejný a druhý soukromý, nebo lhostejnost dneška...
Víš, každá doba má svoje plus a mínus...
Flaubert
„Já už ani nevím, kdo to byl, jak se vůbec jmenovala a vůbec. Dnes už z ní bude starší paní s vnoučaty. Víš, tenkrát to byla taková zvláštní doba, kdy jsme nějak neplánovali, co bude zítra a snažili se žít právě v té chvíli. Lidi nad třicet nám byli podezřelí a zastydlí svými názory.“
„Tak to jste se měli docela dobře, klid a pohoda. Poslouchali jste muziku, měli jste se rádi…“
Povzdechl jsem si.
„Jenže se na nás nezapomnělo a vědělo se o všem, co jsme dělali. A občas nám to připomenuli tak, že jsme se nestačili divit…“
Proti té budově jsem si připadal hrozně malý. Byl to vlastně celý komplex vzájemně propojených domů, kdysi za první republiky to bývala velkopekárna. Během války tu sídlilo župní velitelství gestapa a po válce se sem nastěhovali ti, co hlídají veřejný pořádek a vlastně i nás.
Šedou barvou natřenou fasádu zdobil velký nápis, vyvedený žlutými písmeny na červeném podkladu.
Sepětím strany a lidu za další úspěchy v budování socialistické vlasti.
Chvíli jsem se zamyslel nad tím, co vlastně ta věta říká a jaký má vůbec smysl. Nedobral jsem se k ničemu rozumnému. Je to jen taková fráze bez něčeho konkrétního, takových vět bylo mnohem víc. Pokrčil jsem rameny.
V tašce přes rameno jsem měl uložený dopis s výhrůžným modrým pruhem. Kdosi neznámý mne na obálce tituloval jako soudruha, což naprosto stačilo k jisté nervozitě. Jakmile někdo někoho takhle osloví, je v dálce cítit pořádný malér.
Dostavte se dne dvanáctého května 1975…
Tak jsem se tedy dostavil. Nebyl jsem si jistý, co mi kdo v tomhle domě chce, ale tušil jsem, že to má nějakou spojitost s Kenym, řečmi v restauraci Lidový dům a tak vůbec. Mohlo mne i napadnout, že ani to sezení s Krylovými písničkami nebylo tak úplně nevinné. Velký bratr nás sledoval, vzpomněl jsem si na knihu jakéhosi pana Orwella, kterou jsem četl z několikátého průklepu na tenkém papíru, který mi kdosi půjčil s tím, že do rána je ji třeba přečíst a vrátit.
Prázdná okna bez záclon, v přízemí a prvním patře bytelné mříže a vysoké těžké vchodové dveře. Vpravo od nich malá bílá tabulka s černými písmeny. Okresní oddělení veřejné bezpečnosti, Oddělení vyšetřování. A hned vedle nastavená kamera, která si mne prohlížela studeným skleněným okem.
Ještě jednou jsem se rozhlédl okolo, nikde ani človíčka, byl jsem v tom sám. Sáhl jsem do tašky a vytáhnul ven tu úřední obálku a v té chvíli cosi zabzučelo a dveře přede mnou se pootevřely.
Hned za nimi byla další mříž. Dveře za mnou zaklaply a já si musel zvyknout na podivné přítmí uvnitř. Hned vlevo byla jakási vrátnice, ale místo dědy Stárka, na kterého jsem se usmíval každý den u nás v továrně, tu seděl strašidelný člověk v uniformě. Tak nějak jsem si představoval sadistické dozorce ve věznicích prohnilého kapitalismu. Na první pohled to vypadalo, že drží pohromadě jen několika řemeny. Vlasy mu upravil jakýsi úřední holič na téměř neznatelnou délku a obočí, srostlé nad kořenem nosu mu dávalo vzhled takřka opičí.
Na stole před ním byla pouze stolní lampa, telefon a pistole, položená bez pouzdra na dosah ruky.
„Co si přeješ, soudruhu?“ Skřípavý hlas v prázdném prostoru zněl, jako kdyby vycházel z hrobu.
Podal jsem mu ten dopis mezerou mezi mřížemi.
„Dobrý, den, já jsem dostal tohle předvolání…“ Zafuněl jako podrážděný býk ve španělské aréně.
„Soudruhu, nauč se pořádně pozdravit, tady u nás se ti to bude moc hodit!“
Vytáhl z obálky složený papír a začal ho studovat. Dělalo mi viditelně potíže, pochopit, co se tam strohým úředním jazykem vlastně píše.
Zvedl telefonní sluchátko. Položil jsem si ruce na mříže a připadal jsem si jako orangutan v zoologické zahradě.
„Ostraha. Dostavil se soudruh Vorein s předvoláním na… Dobře.“
Podíval se na mne se zřejmým znechucením.
„Dej ruce pryč z těch mříží! Vědí o tobě, někdo si tě přijde vyzvednout.“
Ještě jednou si mne přejel pohledem od hlavy k patě a v tom okamžiku jsem pro něj přestal existovat. Opravdu příjemné místo, kdekdo mi tu tyká jak někde na hřišti a kdyby mne někde zavřeli, nikdo by se nedozvěděl, kde jsem skončil. Rozhlédl jsem se po depresivně vyhlížející tmavé chodbě s mnoha dveřmi, kde to vpadalo jak ve strašidelném hradě. Jen ta Bílá paní tu chyběla, instituce, která tu sídlí, nemá pro duchovno žádné pochopení.
Ozvalo se zaskřípání. Ten výtah by potřeboval pořádně promazat anebo rovnou pořádnou generálku. Z plechových dveří vystoupil mladíček, stěží starší než já. Byl v uniformě, která byla ušita na někoho mnohem většího a kulatějšího. Naproti tomu čepice se štítkem se zoufale držela na vršku hlavy a klouzala po nakrátko ostříhaných vlasech. Vypadal jako obdarovaný sirotek, ale v jeho téměř dětském obličeji byla znát každodenní odhodlanost v boji s třídním nepřítelem.
„Tak tady ho máš,“ ukázal na mne bradou ten strašidelný vrátný. Sáhl kamsi pod stůl a zámek mříží hlasitě cvaknul.
„Do výtahu. Půjdeš přede mnou.“ Dobrá půjdu, rozkazy se musí poslouchat.
Výtah se překvapivě rozejel směrem dolů a zastavil se v patře mínus dva. Někde tady musí být cely odsouzenců a popravčí místnost, vzpomněl jsem si na jednou knihu o historii našeho města. A ten nepříjemný pocit vlastní bezmocnosti pořádně zesílil.
Flaubert
Flaubert
„Tak tohle sis opravdu musel vymyslet. Přece si tě tam jenom zavolali kvůli nějaké hlouposti. Že by se takhle chovali…“
Poškrábal jsem se v už lehce prošedivělých vlasech.
„Nezažila jsi to. Všechno bylo přizpůsobeno k tomu, aby se člověk cítil špatně a vyděšeně, i když podle svého svědomí nic neprovedl.kdo si to vyzkoušel, měl hodně dlouho strach a čekal cokoli za každým rohem. Uvidíš. Co bylo dál…“
„Soudruhu kapitáne, přivedl jsem předvolaného!“ Můj průvodce tuhle formulku pronesl přeskakujícím, ale rozhodným hlasem. Stál jsem hned u dveří a rozhlížel jsem se po místnosti. Byla skoro prázdná. Stůl, dvě židle, jakási plechová skříň a v rohu malý stolek s psacím strojem. Na stropě opuštěná zářivka s trochu zašlým plastovým krytem.
Podívaly se na mne dva páry očí. Od psacího stroje více než plnoštíhlá sekretářka s kulatými brýlemi na nose, sešněrované v zelené uniformě a jakýmsi baretem neurčité barvy na hlavě. Přejela mne s nezúčastněným výrazem člověka, který už podobných lidí viděl spousty. A za stolem seděl pán téměř žoviálního výrazu s kulatými brýlemi na červeném nose. Měl počínající pleš a tvář spíše se hodící k vesnickému faráři. Oblečen byl v trochu nepadnoucím pomačkaném saku. Na stole stála sklenička s vodou, nebo něčím podobným.
Trochu se nadzvednul ze židle a podal mi studenou trochu navlhlou ruku takovým zvláštním způsobem, jako kdyby mi podával mrtvou rybu.
„Jmenuji se Novák, vy jste Jiří Vorein, že?“ Přikývl jsem. Spokojeně pokýval hlavou.
„Můžete mi ukázat váš občanský průkaz?“
Vytáhl jsem z tašky malou červenou knížečku. Zalistoval v ní.
„Pište, Boženko.
Dnešního dne, dvanáctého pátý 1975 se dostavil na okresní oddělení VB pan Jiří Vorein, narozen…“ Psací stroj rachotil jako kulomet.
Zíral jsem na něj trochu nevěřícně. Vypadalo to, jako kdybych měl v příštích chvílích odevzdat tkaničky z bot a opasek a zmizet kdesi za mřížemi.
Jakýsi pan Novák dodiktoval úvodní odstavce. Pak si založil ruce za hlavou a lehce se zhoupnul na židli.
„Takže, pane Vorein, copak nám to děláte? To si nemůžete dát pokoj?“
Nechápal jsem vůbec nic.
„Já ale vůbec nevím…“
Pan Novák se zamračil.
„Ale no tak, to bychom nebyli kamarádi. Nebudeme se přece vzájemně zdržovat. Víte, my víme i to, co vy nevíte,“ trochu se zasmál své vlastní slovní hříčce.
„Podívejte se, třeba ten konec roku, na podnikové oslavě podniku Klenoty. Copak jste to tam povídal?“ Ze zelené složky na stole vytáhl papír a zahloubal se do něj. Bylo to vyloženě na efekt, protože to určitě znal doslova.
„ Mohl bych vás ocitovat doslova, řeči o tom, že Americká armáda měla před třiceti lety osvobodit i Prahu a o technické zaostalosti sovětských výrobků.“
Koukal jsem na něj a jen tak trochu si uvědomil, co se dělo před několika měsíci. Co jsem říkal, už jsem si nepamatoval, ale jiní pamatovali.
„A potom, ta seance u pana Vladimíra Bernáta, tam jste se taky objevil. Alkohol, drogy a hudba dekadentních autorů.“ Teatrálně si povzdechl.
„ A pak protistátní řeči v hospodě…Stojí vám to za to, člověče? Váš otec byl celý život dělník, budovatel, zasloužilý člen strany. A vy…“ Mávnul rukou.
V těch záznamech asi neměli, že jsme se s tátou skoro celý život nesnášeli a dost často se málem poprali, když se cestou ze stranické schůze stavil v restauraci a pak se mne doma snažil obracet na víru světlých zítřků.
„To by z vás asi neměl radost, co myslíte?“ Jeho oči už ztratily tu žoviální bodrost a začala se tam objevovat ocelová šeď.
Když jsem seděl v první lavici krematoria a po všech trapných projevech šla rakev dolů, odpustil jsem mu za všechno, jak se choval ke své rodině. Ale když mi pak kondolovali jeho spolupracovníci, podávali mi drsné a rozpraskané ruce s hlubokou špínou a vedli řeči o tom, jak mám být hrdý na svého otce, měl jsem chuť tam na celou tu síň zařvat, že to všechno bylo docela jinak.
Klaply dveře a dovnitř vlezl dlouhý hubený uniformovaný policista se spoustou zlata na náramenících. Zamračil se na mne.
„Znáte Vojtěcha Kendíka?“ Vybafnul. A je to tu, staré známé schéma hodného a zlého policajta.
„Ovšem, je to můj kamarád,“ asi nemělo cenu ho zapírat, když věděli to, co se dělo kdysi dávno, zjistili si i tohle.
Opřel se rukama o stůl a nahrbil se.
„Takže vy nejen že projevujete odpor ke státnímu zřízení, vy se nakonec ještě přátelíte s hodně závadovými lidmi!“ Zařval solidně.
Jakýsi pan Novák ho chytil za rukáv.
„Počkej, Josef, tady soudruh sem přišel dobrovolně a jen na kus řeči,“ prohodil přátelsky.
Muž v uniformě položil na stůl další papír. A skoro se mi zdálo, že zavrčel jako medvěd. Ohlédl jsem se na ženu u psacího stroje. Právě si prohlížela kvalitu nalakovaných nehtů. Asi pro ně takové výstupy nebyly nic nového.
Ten uniformovaný vystřelil ven a práskl za sebou dveřmi.
„Je trochu prudší…“ uznal za vhodné to okomentovat můj protějšek za stolem. A kouknul do papíru před sebou.
„Ale, váš kamarád to má horší. Taky si ho zavolali…“
Odmlčel se a tvářil se, jako když přemýšlí. Sledoval jsem ukazováček jeho pravé ruky, který mimoděk zamířil do pravé nosní dírky a pomalu tam rejdil. Jakýsi pan Novák si všiml, jak ho se zájmem pozoruji a ucukl.
„Takže abychom to nějak uzavřeli. Napíšeme, že jste byl seznámen s tím, že vaše chování se neslučuje s chováním socialistického člověka. Byl jste poučen o nevhodnosti svého jednání a bylo vám doporučeno více se zařadit do budování společnosti.“ Psací stroj se znovu rozjel.
„Informace přijde i vašemu zaměstnavateli. Podívejte se, Jiří, máte život před sebou, nezkazte si ho. Za pár dní nastupujete vojenskou prezenční službu, budete dospělý, myslete na to. Třeba se ještě setkáme, se mnou, nebo s někým z mých kolegů. My máme zájem o mladé lidi…“
Vrátil mi můj občanský průkaz.
„Služba vás vyvede ven.“ Příslušnice u psacího stroje si pročítala dílo, které sepsala. Pak vytáhla čtyři kopíráky, kterými byly listy papíru proloženy.
„Tady mi to čtyřikrát podepište.“
V rychlosti jsem přelétl text a podepsal se. Jakýsi pan Novák všechny listy založil do zelených desek.
„Tak, to je prozatím vše.“ Sloužící v uniformě snad stál hned za dveřmi, protože byl hned po ruce. Stejná procedura, jako při příchodu. Jen strašidelný vrátný si mne ani nevšiml, mříže zabzučely a já se najednou ocitnul v květnovém podvečeru.
A teprve teď, na chodníku, se mi pořádně rozklepala kolena.
„Člověče, tebe vyšetřovali, jako kdybys vykradl banku a přitom postřílel všechny pokladníky…“ Moje žena seděla za kuchyňským stolem s jablkem v ruce a četla další pokračování.
„No, tam si člověk uvědomil, jak je před nimi malinký a kdyby řekli, že jsem spáchal atentát na ministra, snad bych jim přiznal i tohle.“
„Počkej, a co jsi to vyváděl na oslavě konce roku a jak ses dostal do podniku Klenoty?“ zarazila se moje žena. Usmál jsem se.
„To byl naprosto surrealistický zážitek. Tenkrát jsem chodil s jednou sekretářkou ředitele podniku. A protože ředitelství Klenotů byla samá ženská a neměli tam skoro žádného tanečníka, přesvědčila mne, jestli bych tam nezašel. Dvacátý druhý prosinec, mrzlo, jen praštělo a v zasedací místnosti podnikového ředitelství dvacet rozjuchaných ženských a tři chlapi. Jídla a pití bylo jak na svatbě, taky nějaká muzika a já se tam spřátelil s ředitelem. Nakonec jsme spolu i tancovali na nějaké písničky od ABBY. Vedli jsme spolu různé pobuřující řeči, ředitel vyprávěl, jak skvěle se mu jedná s Němci a Američany a jací tupci jsou sovětští nákupčí zboží. A právě tenhle ředitel, co tam pak tancoval na stole jen v košili a ve slipech, byl jejich spolupracovníkem, takže oni věděli o každém kýchnutí.“
„Strašné…“
Flaubert
„Hele, nesu ti něco od Vojty z ofsetu,“ mávnul na mne kolega Vízner, co chodil na korektury dolů do strojovny a podal mi složený kus papíru, odtržený z tiskového archu.
„Byl jsem tam taky, dnes ve čtyři U Pelanta.“
Docela obyčejná věta, ze které nikdo asi není moudrý. Keny prostě konspiroval. Podle toho, co jsem se doslechl u těch příjemných pánů, byl Keny jejich hostem ještě o něco déle. Asi mu toho chtěli říci víc, než mně.
Pohostinství U Pelanta bylo něčím mezi bufetem, lidovou jídelnou a restaurací. Nabídka tu byla hodně skromná. Dva druhy piva, dršťková polévka s rohlíkem, utopenci a někdy i horké párky. Nicméně, jako jakýsi číšník tu fungoval pan Divíšek, který se po place pohyboval s grácií prvorepublikových sklepníků.
V každém případě to ale bylo místo, kam by asi nenápadní pánové v dlouhých kabátech nezavítali, protože by tam působili jak pěst na oko.
Dorazil jsem tam zároveň s Kenym. Odpoledne už tady nebylo tak plno, všichni dělníci z okolních staveb a továren se vrátili ke strojům a stavbám. Sem se začali stahovat docela jiní lidé, buď už po práci anebo takoví, co sice jakoby pracovali, ale spíš měli jiný, nepříliš legální příjem.
Keny si s sebou přivedl i svého synovce Františka. Byly mu skoro čtyři a měl ho občas na hlídání, aby si jeho sestra, která bydlela o patro výš než Keny s rodiči, mohla alespoň na chvíli odpočinout.
Ztěžka dosedl a František se zatím se zájmem rozhlížel po trochu zašlé a hodně zakouřené místnosti.
Keny se ani nenadechnul k hovoru a už se nad námi vztyčila hubená postava pana Divíška.
„Co to bude?“
„Dvě piva, pane Divíšek,“ objednal Keny. Jeho synovec se na číšníka zamračil.
„Já chci mdlinu!“ prohlásil. Číšník se na něj úkosem podíval a smetl zapranou utěrkou neviditelné drobečky ze stolu.
„Mdlinu nevedeme!“ Keny zakroutil hlavou.
„Můžete mu přinést jeden studený párek, ať má co kousat a neotravuje?“
„Jasně, jeden extra párek za korunu!“ Od pultu přinesl mezi dvěma prsty jednu podivně zbarvenou šedohnědou nožičku. František ji chytil a zaujatě ji okusoval s nebeským výrazem ve tváři. Keny se otočil ke mně.
„Ty vole, to byla ale síla. Říkali mi, že jsi tam taky.“ Pokýval jsem hlavou.
„Hele, já nestačil zírat, co všechno na mne věděli. I to, co jsem už sám zapomněl. Měli přehled o holkách, se kterými jsem chodil, o celé naší rodině, o lidech u nás v práci.“ Rozhlížel se okolo sebe. Ale vypadalo to tam klidně, jako každé všední odpoledne a nikdo si nás nevšímal.
„A proč si tě zavolali?“ Upil jsem ze sklenice, bylo to příjemné, už jsem potřeboval trochu zavlažit trochu stažené hrdlo.
„ Poštěli na mne hrůzu. Člověče, nejen že vytáhli tu hospodu, ale taky tu sešlost u muziky tenkrát v tom bytě.“ Pokýval jsem hlavou.
„To samé jsem slyšel taky.“
„Nojo, ale vybafli na mne s nějakým ilegálním tiskem. Že prý se někde nahoře připravuje úprava cen masa. Takže je to jasný, bude se zdražovat. A je to tajná záležitost, jenže u nás se prý tisknou na tohle téma nějaké protistátní letáky. A co prý o tom vím.“
Zatajil se mi dech. Tohle už nebyla žádná legrace, a pokud se začalo pátrat po takových věcech, šlo do tuhého.
„A co ty na to?“ zeptal jsem se. Pokrčil rameny.
„Snažil jsem se je přesvědčit, že tohle by si nikdo nerisknul a že by v tom musela jet celá tiskárna. Byli na mne dva, jeden slušnej a jeden zlej, jako v amerických detektivkách. No, nakonec jsme se rozešli bez nějakého závěru, a že se jako nevidíme naposledy…“
„Trejdo, já chci monádu.“ Keny zaúpěl a mávnul na pana Divíška.
„Máte něco k pití tady pro mladýho?“
„Jo, můžu mu udělat grenadýnu, sedmdesát halířů…“
Keny přikývnul a číšník odkráčel k pultu.
„Hele, Jerry, máš s sebou občanku?“ Zarazil jsem se.
„Jasně, ale na co?“ Sáhnul jsem do kapsy u košile a vytáhnul červenou knížečku v plastových deskách.
„Chci ti něco ukázat,“ řek Keny a zalistoval až na poslední dvoustranu, kde byla jen spousta poučení, příkazů a zákazů pro majitele průkazu.
„Hele,“ ukázal prstem. „Podívej se na tohle slovo.“ Nakouknul jsem. Byl tam nadpis Povinnosti držitele Občanského průkazu. A nad písmenem „n“ ve slově povinnosti byla malá nenápadná černá tečka.
„A koukni se do toho mého.“ Ukázal mi předposlední stranu. A ty černé tečky byly nad oběma písmeny „n“.
„Vidíš, takhle si označují lidi. Bez teček – dobrý, s jednou tečkou – pozor na něj, se dvěma tečkami - bacha, je to protistátní živel. A když někde při kontrole občanky v hospodě nenápadně kouknou na zadní stranu, hned vědí, co jsi zač.“
„Ale já ani nevím, kdy se mi tam ta tečka objevila…“ Keny zakroutil hlavou.
„Přece, když jsi byl na soudružské návštěvě. Přece si opisovali tvoje nacionále. A ty jsi neviděl, co tam s tím průkazem dělají.“
Zmlkli jsme.
Pan Divíšek přinesl jednu ne právě čistou sklenici s něčím jedovatě červeným uvnitř. František se na ni vrhnul a s chutí ji skoro vypil na jeden zátah. Díval jsem se na něj s obdivem.
„Kruci, je po strejdovi…“
„Vole… Hele Jerry, asi si budeme muset dát nějakou chvíli pauzu, nějak se to na nás všechno hrne a může to špatně dopadnout. Budeme se muset chvíli chovat jako správná socialistická mládež. “
Přikývnul jsem a podíval se ven z okna na ulici.
Hned naproti stála zchátralá budova, kde za první republiky fungoval vykřičený dům. Po válce z něj udělali Agitační středisko a po nějaké době se tam nastěhovalo několik romských rodin. Teď už vypadal spíš na zbourání. Ale jen hříčkou osudu na něm zůstal teď už nakřivo zavěšený transparent.
V pevné jednotě dělníků, rolníků a pracující inteligence za další úspěchy v budování komunismu.
V jaké době my to žijeme…
Flaubert
Listoval v papírech, které vyjely z tiskárny, a už podruhé četl poslední kus mého povídání.
„Máš docela fantazii, otče,“ zabrumlal pod rašícími vousy. „ Tohle sis pěkně vymyslel.“ Pokýval jsem hlavou.
„Kamaráde, tohle je ale skutečnost, takhle to chodilo a kluci jako ty byli na ráně. Stačilo, abys měl o pár centimetrů delší vlas, a už jsi byl závadová mládež,“ sjel jsem očima na jeho vlas, obarvený šedomodře a spletený do jakýchsi copánků.
„A ten Keny, to byl fakt takovej živel?“
„Jo, v dnešní době by nijak nevyčníval, ale tenkrát…“
Pak nastal takový zvláštní týden, kdy jsme se s Kenym vůbec nepotkali. V práci jsme měli hodně spěchu a já chodil domů až večer.
Narazili jsme na sebe až v pátek na vrátnici, když jsme stáli frontu u píchaček.
Keny vypadal, jako kdyby svedl několikakolový souboj v boxerském ringu. Levé oko mu hrálo do tmavomodré barvy a na čele, vedle obočí mu zářily dvě náplasti.
„Člověče, co se ti stalo?“ vybafnul jsem na něj a Keny se zatvářil napůl nešťastně a napůl zle.
„Potkal jsem cikánskou partu a chtěli na mne peníze a cigarety. Ani jedno jsem jim nedal, tak si o to řekli trochu důrazněji. Promiň, já spěchám, dám ti vědět.“ Proběhl vstupní bránou a zmizel v davu mezi cinkajícími tramvajemi. Něco se dělo, tohle nebyl on…
Tohle jsem pochopil až o mnoho let později, kdy už bylo všechno docela jinak. Zamrazilo mne dodatečně z té doby, kdy nebylo problém zpracovat člověka k obrazu svému a udělat z něj sluhu režimu. Byl to zvláštní pocit, když jsem před pár lety nějakým záhadným způsobem zabrousil na seznam spolupracovníků Státní bezpečnosti a objevil jsem tam i Vojtěcha Kendíka, evidovaného jako agenta od roku 1975. Jeho tehdejší řídící důstojník projevil vzácný smysl pro humor a přidělil mu krycí jméno Frajer. Stejně, v té době, kdy jsem našel jeho jméno, byl už Keny někde na obláčku. A nějak jsem se na něho nedovedl zlobit ani dodatečně. Bylo to divný, šedivý čas, koho chtěli, toho dostali…
Flaubert
Znal jsem jednoho dědu, dneska už je určitě taky na obláčku - za války byl tankistou v Africe, velel mu sám velký Monty. Doma ho za to samozřejmě zavřeli. A ten říkával: "Všemohoucí Bože, chraň mě před mými přáteli. Nepřátel se nebojím, ty si ohlídám sám". No, a taky jsme tu měli v ulici majora Stb. Nakonec se ukázal jako jediný charakter v okolí, když tu s velikým rizikem varoval jednu rodinu, které emigrovaly děti, že na ně chodí práskat jejich sousedi.
Je vlastně hrozně těžké na někoho ukazovat prstem a soudit. Do nikoho není vidět a ta doba byla tak překroucená, že je až nepravděpodobná.
Hezky napsáno, ale mám z toho husí kůži.
Flaubert
Bylo to štěstí, že ten kus sochy nikoho netrefil. I já jsem si s partou stejně starých uličníků hrával ve farní zahradě, kam jsme prolézali dírou v plotě a všechno to mělo příchuť zakázaného ovoce. Tenkrát nás dost často přistihnul tehdejší farář a jen pro to, že jsme byli hoši mrštní a odvážní, nikoho z nás nepolapil.
Zvedl jsem ten kus kamene z trávy. Zdál se mi hodně těžký, nebylo divu, že odpadl. Připadal jsem si trochu divně, když jsem s rukou na rameni obešel kostel ke hlavnímu vchodu. Neměl jsem žádnou představu, co udělat. Ulice byla skoro prázdná, u chodníků stálo pár otlučených žigulíků, jeden trabant a nějaká ta škodovka. Z protějšího řeznictví mne znuděným pohledem sledoval pan vedoucí, oblečený v zakrvácené gumové zástěře. Na dveřích za ním visel veliký nápis Dnes vyprodáno a ve výloze stál opuštěný a zaprášený asparágus. Smutný pohled, ale co se dalo čekat, bylo páteční odpoledne a na neděli už nebylo co prodávat. Fronta kupujících tu byla hlavně ráno v sedm.
Trochu křivolaké schody s prorůstající trávou, vedoucí nahoru k vyřezávaným dveřím zametal starší, lehce shrbený muž v černé sutaně a s bílým kolárkem na krku.
Narovnal se a pátravě si mne prohlédl. Já nakonec taky. Spousta vrásek a jedna trochu zarudlá jizva, vedoucí od levého ucha ke rtu. Šedé, uhlazené vlasy a na tváři posmutnělý úsměv.
„Dobrý den, něco jsem našel tady v parku…“ zamával jsem před sebou pískovcovou rukou a přišlo mi to docela absurdní. Muž přivřel oči a povzdechl si.
„Děkuji… Jestli máte chvíli, mohl byste to odnést dovnitř, mně už nějak ruce neslouží.“ Nakonec, coby ne.
Ovanula mne zvláštní, nedefinovatelná vůně uschlých květin, rozehřátého vosku, starého papíru a jakési leštěnky na nábytek. Kostel byl prázdný. Jen vpředu, před lavicemi, jakási stará paní leštila kouskem novin vysoký, mosazný svícen.
„Dávejte si pozor, dlaždice na podlaze jsou trochu vyviklané,“ upozornil mne muž trochu sípavě.
V kostele jsem byl snad jenom jednou, jako dítě, když mne vzali před lety na nedělní mši rodiče mé matky, když jsem u nich byl na prázdninách. Byl jsem tehdy hodně malý, takže jsem si pamatoval jen spoustu tmavě oděných lidí a hodně podivného prozpěvování, které mne neskonale nudilo. Už jsem se tehdy viděl u rybníka s Tondou ze sousedství. A snad nejvíc mne tu bavilo slévat horký vosk do prázdných kalíšků a vytvářet si svoje soukromé svícínky.
„Pojďte se mnou, tady do sakristie,“ ukázal mi muž vpravo k pootevřeným dveřím z tmavého bytelného dřeva.
Hned za nimi jsem se zarazil. Vypadalo to tu jako v jakémsi skladišti kamenolomu, spojeného s dobře prosperujícím vetešnictvím.
„Můžete to položit sem?“ ukázal mi na nízký stolek, pokrytý tmavočerveným sametem. Pískovcová ruka spočinula. Rozhlédl jsem se okolo.
„Divíte se, co to tu máme za sklad, že?“ Muž se jaksi zahořkle usmál.
„Promiňte, nepředstavil jsem se vám. Jsem otec Tomáš Sletovský, spravuji zdejší kostel s farností a chci vám ještě jednou poděkovat. V dnešní podivné době by tu nalezenou část sochy spíš rozbili, nebo počmárali barvou. Třeba jednou bude mít naše farnost dost peněz na to, aby se na kostele provedla trochu důkladnější údržba.“
Bylo mi trochu podivně, připadal jsem si jako v jiném světě, hodně daleko od všedního života. Farář se po mně trochu pobaveně podíval.
„Asi nejste v kostele častým hostem, že mám pravdu?“ usmál se. Přikývnul jsem. Mávl rukou.
„Dnes to prostě není moderní. Bývaly doby, kdy chodili lidé pro útěchu, pro povzbuzení, pro klid. Ale třeba se jednou dožijete toho, že bude všechno jinak. Jestli chcete, můžete se tu posadit, jak dlouho budete chtít. Rozhlédněte se po kostele, jestli máte trochu času.“
„Víte, dnes mi to asi nevyjde, ale někdy přijdu.“ Otec |Tomáš se zlehka uklonil.
„Jste tu vítán, pokud se nebojíte, že se o vás bude říkat, že chodíte do kostela…“
Stiskli jsme si ruce.
„Ještě jednou děkuji za všechno,“ ukázal hlavou dozadu k sakristii.
Vyšel jsem ven, slunce svítilo a bylo poklidné všední odpoledne.
Naproti mně na ulici nastartovalo auto, tmavomodrý žigulík a koutkem oka jsem zaregistroval čočku fotoaparátu, ve které se odrazil sluneční paprsek. Dva muži uvnitř se tvářili docela neutrálně a auto zmizelo za rohem, směrem k náměstí.
Svět okolo mne ztmavnul. Opravdu jsem netušil, že je o mne takový zájem…
Flaubert
Napadla mne u poslední věty taková blbá myšlenka, že tehdy o člověka jevil zájem alespoň někdo. Ale to asi plyne z toho, že jsem dnešek strávil v kdysi slavné fabrice, která je pomalu na zbourání.
A bude tam stát nějaká jiná, stejně dobrá továrna?
Ne.
Byty a kanceláře pro agenty s teplou vodou. Další zbytečné stavby pro zbytečné lidi.
Svět se zbláznil už tehdy, ale dnes se tomu v rámci politické korektnosti tak říkat nesmí. Takže to nazýváme trvale udržitelný rozvoj.
„Člověče, podle toho, co píšeš, jsi musel být docela závadová osoba. Že někde měli zájem o takového kluka před vojnou, to nepochopím. Přece jsi nedělal nějakou odbojovou činnost, ale žil jsi jako normální kluk.“
„Jenže, žít jako normální kluk, to nebylo úplně správné, podle tehdejších představ.“
Má žena se poškrábala na nose.
„A ty vůbec nevíš, jak se stalo, že přišli právě na tebe?“
Podíval jsem se z okna a zamyslel se.
„Ale, víš, že to asi tuším?“
Koncem toho roku pořádně přituhlo a napadlo skoro půl metru sněhu. V rozhlasu i v televizi se předháněli v reportážích o nadšených brigádnících, ohánějících se lopatami a odhazujícími sníh na obrovské hromady. Ale moc takových lidí na ulici nebylo, spíš celý národ tiše proklínal zimu, prosolené hromady špinavého sněhu a velice sporadicky projíždějící vozy s radlicemi po zapadaných ulicích.
Na Ivanu jsem skoro narazil na ulici, byla skoro zavátá sněhem a téměř celou hlavu měla zabalenou do červeně puntíkované šály. Vlastně jsme se neviděli od chvíle, kdy jsme naposledy vyběhli ze školní budovy do světa, i když jsme pořád bydleli v jednom městě. Byla to jedna z mých školních nevinných a hygienicky nezávadných lásek, daleko před ní byla Růženka od sousedů, která uměla udělat výmyk na hrazdě, což se mi pro budoucí soužití zdálo velmi důležité a pak Alenka, která se chtěla učit kuchařkou. Jak vidno, už v mládí jsem uvažoval velice prakticky.
„Ahoj Jirko, to je náhoda, už dlouho jsme se neviděli,“ vyhrkla a sklepala z kabátu malou závěj sněhu.
„ Naposledy na tom koncertu s rudým praporem,“ usmál jsem se.
„“Měla bych pro tebe jednu nabídku,“ ukázala na mne prstem v tlusté pletené rukavici. „Máš něco naplánovaného na pátek před Silvestrem?“
„A to jako proč?“ usmál jsem se, nakolik mi to dovolila omrzlá ústa. Hlavou mi proběhla spousta myšlenek.
Nakrčila nos.
„Ale, u nás v práci se něco chystá, nejdřív nějaký ten projev a pak volná zábava, víš, jak to chodí. Ale národní podnik Klenoty je bohatá firma, takže to bude velké. Každý si má přivést partnera, protože Klenoty, to je vlastně babinec. A odboráři na své schůzi konečně rozumně usoudili, že kdyby u stolů sedělo čtyřicet ženských, nakonec by těch prvních dvacet pomlouvalo tu druhou polovinu.“
Zarazil jsem se.
„A co jako já s tím? Že bych vám tam předvedl nějakou tu kulturní vložku, nebo roznášel štamprlata a salát s řízkem?“
Kriticky si mne prohlédla od hlavy k patě.
„Bylo by to zajímavé, ale spíš, že bys tam přišel jako můj partner, pobavil by ses, popil, pojedl, to by stálo za to, ne?“
Naoko jsem se zamyslel, ale v duchu už jsem se rozhodnul. Nebyla to špatná nabídka. Taková kulturní akce není k zahození. Nějak mi ani nebylo proti srsti, dělat alespoň na jeden večer Ivanina nápadníka.
„Tak dobrá, jdu do toho.“ Pokývala hlavou.
„Bude legrace, uvidíš. Tak v pátek v šest večer u hodin?“
„Jasně, budu tam.“
Vlípla mi takovou trochu mokrou pusu na tvář a zmizela kdesi v padajícím sněhu.
Nakonec byla celá ta akce docela fajn. Ivana mne hned ze začátku představila jako svého stálého partnera asi tak dvacetičlenné společnosti, sestávající z několika postarších žen typicky úřednického stylu, které snad ještě před chvílí seděly u dámského kadeřníka. Potom tu bylo pár zasmušilých mužů, pravděpodobně manželů dotyčných pracovnic. Následovala mladá krev, asi tři rozhihňané dívenky, ne o mnoho starší než my. Tam jakýkoliv pánský doprovod chyběl. A nakonec tři pánové distinguovaného výrazu, z nichž jeden tu měl i svou ženu. Ta dávala jaksi okatě najevo, že do téhle party přišla spíše z donucení, protože dává přednost lidem vyšší úrovně.
První projev měl jeden z pánů, kteří tu byli sólově. Ukázalo se, že pan Bohuslav Drábek, který mi byl představen jako první, byl momentálně ředitelem místní pobočky národního podniku Klenoty. Dozvěděl jsem se něco čísel, nějaké ty ekonomické informace, pár slov o tom, že se sice všechno daří, ale nesmíme usnout na vavřínech. Zakončil tím, že na okresním výboru strany máme vždy zastání. Bohužel, měl se jako jeho zástupce zúčastnit i soudruh Prokeš, ale důležité stranické povinnosti mu to nedovolily. Toho jsem v duchu opravdu litoval. Soudruha Prokeše jsem měl tu čest potkat už na jedné schůzi, která měla být původně pracovní, měli nás tam seznámit s novými stroji, které byly na cestě k nám. Ale díky tomuhle pánovi jsme se dozvěděli i o třídním boji, o světové socialistické soustavě a zlých kapitalistech, strkajících svůj nečistý rypák přes hraniční plot do naší kvetoucí zahrádky.
Skončil provázen vlažným potleskem, naznačujícím, že dosti politiky, hurá na zábavu a nějaké to pohoštění.
„Bacha, Jirko, na toho Drábka si dej pozor. Dělá ze sebe lidového ředitele, ale je to pěkný podrazák.“
„Neboj, já si svoje řeči ohlídám,“ mávnul jsem rukou…
Podíval jsem se na hodinky. Skoro půl desáté… V zasedací místnosti podniku Klenoty to vypadalo spíš jako v nějaké vykřičené krčmě v hamburském přístavu.
Dámy odhodily strojené úsměvy a rozpálily se hojně rozlévaným alkoholem, pánové sejmuli saka a kravaty, změnili slovník a začalo být opravdu veselo. Magnetofonový přístroj, vytažený odkudsi ze skladu, vyhrával jeden západní hit za druhým a Elvis Presley se snažil, jak mohl, překřičet sbor úřednic.
„Ivano, tady v tom podniku musí být radost pracovat,“ ukázal jsem okolo sebe na juchající společnost. Zamračila se.
„Takhle to vypadá, jako jedna velká rodina, ale v pondělí se zase začne drbat, kdo s kým, co a jak…“
„Ahoj, já jsem Bohouš,“ ozvalo se za mnou a okolo zavanul dech vonící gruzínským koňakem. „Tebe jsem ještě neviděl, ty jsi od Ivany, že?“
Vida, soudruh ředitel. Opravdu mu to slušelo. Byl bez saka, košili měl politou čímsi nedefinovatelným a z kravaty s decentním vzorečkem si udělal cosi jako indiánskou čelenku.
„Ano, od Ivany,“ řekl jsem hloupě a čekal, co z něj vypadne za moudrost.
„Jirka, žejo?“ ubezpečil se a mohutně škytnul. Pak se rozhlédl a pohledem zavadil o magnetofon, kterému právě doběhla páska, takže se ozývalo jen jakési nezřetelné šustění.
„Otoč to, soudružko,“ ukázal na jednu z dam. „Je to stranický úkol!“ Dodal výhrůžně. Aha. Tak dnešní večer bude ještě moc zajímavý.
Otočila cívku s páskou a ozval se mazlivý hlas Elvise Presleyho. Silvestrovský večírek se stával pěkně kontrarevoluční.
„Hezký,“ pochválil ředitel. „Jirko, jdeme tancovat!“
„Dámám se nechce,“ ukázal jsem okolo sebe, kde se pracovnice podniku Klenoty zabývaly jídlem, pitím a vzájemnými debatami. Jen Ivana na mne hleděla s ďábelským úsměvem.
„Nevadí, jdeme tancovat spolu.“
„Neblázni, řediteli,“ přešel jsem také na tykání. „Děláme ostudu.“
Mávnul rukou a zamračil se.
„Ředitel musí jít vždy příkladem! Strana a vláda mi dala důvěru, tak ji nesmím zklamat!“ Nakonec, co by ne, mne tu stejně nikdo neznal, tak jsme do toho šli.
„Hele, Jirko,“ začal si ředitel vylévat srdce. Jenže už neuměl ubrat na intenzitě hlasu, takže jeho vyznání slyšeli všichni. „ Víš, kde já mohl být? Před lety jsme se dvěma kluky plánovali, jak utečeme na Západ, taky jsme zblbli z podobných písniček. Jenže jsme skončili ve Volarech na nádraží, pak nám spadlo srdce do kalhot a potichu jsme se zase vrátili domů. A dodnes toho lituju! A na vojně! Člověče, já to měl do západního Německa jako tady přes ulici. Zahodit kvér a šup. Už jsem mohl být podnikatelem někde v Regensburgu…“
Začal jsem se trochu potit. Tohle už byly pořádně velezrádné řeči a mohl jsem se s nimi svézt taky.
„Bohouši, neblázni, pojď si sednout a odpočiň si,“ pomalu jsem ho navigoval k opuštěné židli u stolu. Zábava okolo sice jela, ale bylo jasné, že svého ředitele leckdo sleduje.
Sedl si, popadl nějakou nedopitou sklenici, vyprázdnil ji do dna a zaburácel.
„Tak ať žije, soudruzi, rok 1976! A už konečně bez…“ Včas jsem mu stihnul přikrýt ústa rukou. Tak to tedy byla oslava…
Skončili jsme někdy před půlnocí. To už se jednotlivé dvojice potácely domů, ředitele odvezl mlčenlivý zachmuřený řidič v obleku, který nejevil moc nadšení z toho, že byl vyburcován z domova od rodinného krbu.
S Ivanou jsme odcházeli mezi posledními. Už nechumelilo, mrzlo, až praštělo a venku to opravdu vypadalo jako v předvánoční čas.
„Tak jsi poznal náš pracovní kolektiv. Veselý, že?“ Pokýval jsem hlavou.
„A ten váš ředitel, to je hodně odvážný človíček. Z toho bude ještě malér.“
„Neboj se, tam byli všichni známí a v podstatě si asi mysleli to samé, co on naplno vykřikoval.“
Rozešli jsme se pod radniční věží a slíbili si, že se zase někdy sejdeme. Ivana bydlela v jedné z bočních ulic, vedoucích na náměstí a já to měl domů ještě asi deset minut.
Šel jsem domů čerstvě napadaným sněhem a přemýšlel jsem, co mi asi ten rok 1976 přinese…
„Takže, sice se říkalo o tom, jak se špatně žilo v období šedivého socialismu, ale ty sis vyrazil s krásnou holkou na podnikový večírek západního stylu,“ usmívala se moje žena na pár listů s pokračováním mého povídání, které právě vyjely z tiskárny.
„ A ještě sis dělal zřetelnou protekci u ředitele státního podniku!“ Vztyčila káravě prst.
„Víš,“ povzdechnul jsem si. „Ono to s tím večírkem nebylo tak nevinné.“ Ivanu jsem potkal na konci ledna. Vypadala jako tajný agent na útěku a na náměstí jsme si skoro šeptali.
Ředitel Bohouš už nebyl ředitelem, byl odvolán hned k prvnímu lednu a dokonce si pro něj přišli přímo do jeho kanceláře, aby jim vysvětlil svoje chování na předvánočním podnikovém večírku. A přišel o místo, zrovna probíhá rozvodové řízení a soud o majetek. A momentálně jezdí s příručním vozíkem ve skladu podniku Klenoty, kam se na něj chodí koukat jeho bývalí spolupracovníci.
„A kdo ho…“ Mávnul jsem rukou.
„Právě jeden z manželů, kteří doprovázeli místní úřednice. A přímo ten, co vypadal jako největší podpantoflák. Ale byl jejich a přivydělal si odhalením třídního nepřítele. Ta doba byla opravdu hnusná…“
Flaubert
Jenom těch lidí u nás v ulici, co na sebe donášeli tehdy a teď. Kdejakou špínu, jen aby se pomstili. Dneska jsou to starouškové, člověk by jim dal pětikorunu z lítosti. Ale když byli při plné síle, byla to lidská havěť. Jenže nejhorší na tom je, že ti, co přišli po nich, jsou vlastně úplně stejní. Jen mají jiné prostředky. A kupodivu vůbec neplatí, že děti obětí by nebyly schopny páchat totéž co dělali ti druzí jejich rodičům.
Někdy mám dojem, že i dnes by se měl člověk zvednout a jít se podívat, kdo stojí za dveřmi, než pronese vlastní názor. Pořád se chce, abychom s někým souhlasili a kdo má jiný postoj, tak je nepřítel. A ti nejprodejnější stojí obvykle v čele mravokárců.
A tak se někde vysoko rozhodlo, vydat téměř stopadesátistránkovou publikaci, plnou barevných fotografií, dokumentujících úspěchy naší společnosti. Spousta usmívajících se dětí, pracujících dělníků a nově opravených fasád. Všichni jsme si na tom vyhráli, protože to byla zakázka sledovaná z míst, o kterých se nám asi nezdálo. Tiskárna dostala mimořádný příděl kvalitního papíru, dovezeného v kamionu přímo z Finska, abychom mohli s láskou vytvořit deset tisíc výtisků.
„ Jirko, tak tohle je soudruh… ééé.“ Ohlédnul jsem se od pracovního stolu.
S panem Duškem, vedoucím výroby, oděném v modrém plášti s věčnými stopami popela od kradmého holdování cigaretou na nekuřáckém pracovišti se do dveří jakýmsi hadím pohybem zasunul podivný člověk. Kdyby na sobě neměl typický funkcionářský oděv, šedivý oblek s nevýraznou kravatou, s úspěchem by mohl před čtyřiceti lety velet jednotce německé armády. Vysoká, štíhlý modrooký blondýn s podmračeným výrazem. Dokonce ani ta jizva na tváři, kterou se kdysi pyšnili němečtí buršáci, mu nechyběla.
„Weinfurter,“ představil se stručně. Vida, i to jméno neznělo právě pokrokově. Tím bylo představování skončeno, ruce se tu nepodávaly.
Soudruh Weinfurter zamával trochu pomačkaným archem papíru.
„Je to špatně,“ konstatoval. Můj nadřízený se nervózně usmál.
„ Tady soudruh je z okresního tiskového dozoru a je pověřený kontrolou tisku. Jirko, prosím tě, jak to vypadá s přípravou pátého archu?“ Zamyslel jsem se. Arogantní lidé z nechvalně známého úřadu byli zdrojem bezesných nocí zaměstnanců naší tiskárny od mistrů výše. Neúmyslné chyby v textech, měnící smysl věty a obrázky, které se v tiskovém procesu nepovedlo zpracovat podle požadavku.
„Ráno si ho bral Láďa,“ vzpomněl jsem si a marně pátral v paměti, co se tam mohlo vyskytnout za problém. Pokud jsem si pamatoval, nebylo tam nic proti ničemu.
„Tohle je problém. Nevidíte?“ Soudruh pohodil pomačkaný arch na stůl a ukázal dlouhým prstem s poněkud okousaným nehtem. Podíval jsem se. Obrázek nově vybudované silnice, která se vinula lesem kamsi do hor, čerstvě vyasfaltovaná a upravená s bílou středovou dělicí čárou. Nic závadného jsem tu neviděl, barvy byly tak akorát, popisek pod ním neutrální, prostě vše normální.
„ Tak to nechápu…“ zarazil jsem se.
Soudruh z okresu se oběma rukama opřel o můj stůl. Trochu mne to vyděsilo, protože filmy, které jsem tu měl rozložené, se moc nekamarádily se zpocenýma rukama mého návštěvníka.
„Vy to nevidíte, soudruhu?“ pronesl mrazivým tónem. „ Přece ta silnice! Není rovná, je křivá! A co když v tom některý podvratný živel uvidí alegorii! Co když někdo prohlásí, že je to jako cesta ke komunismu a ta má být rovná jako podle pravítka. A hned bude voda na mlýn všech těch reakcionářů a zpátečníků!“ Zrudl v obličeji a postupně zvyšoval hlas.
Nasucho jsem polknul. Tak tohle bude malér, když už se rozohní tenhle člověk, kouká z toho jen veliká potíž.
Ohlédl jsem se na pana Duška, kterému se i v docela chladném vzduchu orosilo čelo.
„Takže, co bude?“ Pokrčil rameny.
„Podle toho, co navrhne tady soudruh…“
Podivný člověk ještě asi o pět centimetrů povyrostl.
„Celý arch zlikvidovat, pokud už se vše vytisklo. Sežeňte další tiskový papír a jste zodpovědný za výměnu té fotografie. A bude to hotovo okamžitě, nesmíme přijít ani o den. Ta brožura musí být hotová.“
Tak teď jsem se opravdu polekal. To bude zmatek.
„Ale jaký snímek byste si tam přál mít?“Můj vedoucí promluvil hlasem smutečního řečníka nad rakví.
„Máme v rezervě. Okamžitě do práce, je to stranický úkol!“
Soudruh Weinfurter odstartoval od mého stolu rychlostí řízené střely.
Podívali jsme se s mým vedoucím na sebe.
„Tak co uděláme?“
Pokrčil rameny.
„Musíme to předělat. Vypadá to, že dnes asi moc na čas domů nepřijdeme. Že to zbytečně stojí nějaké peníze, to už nikdo nevidí. Já bych se na to…“
Takže jak to tak vypadalo, dnešní odpoledne a večer už mám speciální program…
„Táto, máš hodně bujnou fantazii. Tohle se určitě nestalo, přece jste kvůli nějaké pitomé fotce nenadělali takovou škodu.“
Můj syn se usmíval a mávnul nad mým dílem rukou.
„Kamaráde, ono to bylo ještě o něco horší. Tohle totiž nebyla jediná chyba, která se tam v tom díle v té rychlosti neuhlídala.“
Došel jsem do své pracovny a z jedné ze zásuvek psacího stolu jsem vytáhl papírovou krabici.
„Podívej, tady jsou ty dvě verze.“
Matyáš se trochu zamračil. V jedné z brožur byla umístěná křivá silnice a v té druhé jakási zelená krajinka s gigantickým kravínem.
„Hustý…“ zkonstatoval.
Zalistoval jsem brožurami.
„Jenže, podívej, tohle byl druhý, snad ještě horší problém.“
Na straně tři byl text. „V prvních svobodných volbách po osvobození naší vlasti Sovětskou armádou v našem kraji dali pracující důvěru komunistické straně Československa, s celkovým počtem 96% odevzdaných hlasů.“
„No a co, prostě to vyhráli.“ Nastavil jsem stranu tři i v původně vytisknutém sešitku. Matyáš vykulil oči.
„Tak to je bomba.“
„V prvních svobodných volbách po osvobození naší vlasti Sovětskou armádou v našem kraji dali pracující důvěru komunistické straně Československa, s celkovým počtem 9,6% odevzdaných hlasů.“
„A co se dělo pak?“
„Nejdřív vyhodili sazeče a korektora. Honza, který to vysadil, byl v práci už celý den a noc, prostě mu to uteklo a korektor ve dvě ráno taky nebyl zrovna nejbdělejší. Ten Honza nakonec utekl přes hranice a za půl roku už sázel Frankfurter Allgemeine Zeitung.“
„A tisklo se znova?“ Zavrtěl jsem hlavou.
„Ne. Nakonec udělali brigádu, celá sazárna měla víkendovou práci. Dostali hotové brožury a ze všech těch tisíců výtisků jemnou jehlou vyškrabovali tu desetinnou čárku pro větší slávu.“
Matyáš listoval oběma brožurami a kroutil hlavou.
„Ty, hele, tati, fakt se vám chtělo žít v takovém světě?“
Těžká odpověď...
Flaubert
Ale je dobré si zavzpomínat, protože když jsme se z toho dostali tenkrát, tak nám zdravý rozum zůstane snad i teď.
Flaubert
Ale kniha to není, možná jednou vyjde, ale zatím je to jen takový polotovar .
Flaubert
Já to v podstatě začal psát jako jakési paměti, dokud si ještě něco pamatuji...😉
Ale mám v hlavě ještě spoustu dalších nápadů a překvapení. Ono se to líp píše, když je to skoro ze života.
Díky za reakci spokojeného čtenáře, určitě mne to nakoplo a pustím se do dalších dílů, máš se věru na co těšit...😁
Flaubert
Tak jo, já se budu těšit! :-)
Narovnal jsem se na otáčivé židli a v zádech mi slyšitelně luplo. Podíval jsem se z okna, venku už přestalo pršet a občas zasvítilo i slunce, prostě začínalo jaro.
„Jirko, máš jít k Duškovi!“ promluvila hlava mého kolegy z vedlejšího oddělení, prostrčená pootevřenými dveřmi. A safra, copak se zase děje? Nebyl jsem si vědom nějakého maléru, který jsem zavinil, za ty nepovedené vizitky zástupce ředitele místní chemičky už jsem dostal vynadáno dostatečně. A nakonec, ani jsem neměl moc času, přece jen, konečně vyšlo dlouhodobé svádění jedné trochu nepřístupné slečny, takže jsem měl na odpoledne a večer naplánovanou příjemnější činnost.
Kancelář mého šéfa byla ve vedlejším traktu, poněkud zastrčená vedle záchodů. Asi věděli, proč ji tam umístili, protože ho vidět bez cigarety byla mimořádná událost. Jeho pracovní prostor byl nasáklý letitým kouřem. Kromě odřeného pracovního stolu se v nejrůznějších koutech vršily stohy starých zakázkových sáčků, zbytky hotových tisků, nejrůznějších papírů a listin. Bylo mi divné, že se mu ještě nepodařilo naši firmu zapálit, protože měl zvláštní zvyk oklepávat popel z cigarety kolem sebe.
Dveře kanceláře byly pootevřené, takže jsem to vzal jako pozvání ke vstupu. A hned jsem se zarazil, protože v docela malém volném prostoru se tísnili tři pánové. Svého šéfa Duška, který seděl uprostřed a tvářil se, jako kdyby právě v tuhle chvíli chtěl být někde docela jinde. Na opačném křídle seděl Joska Skalák, takto předseda stranické organizace u nás v podniku. Jinak ale notorický opilec a žádná sukně si před ním nebyla jistá. Proslavil se hlavně tím, jak se na jedné ze silvestrovských oslav maximálně opil a vedl značně nesocialistické řeči. Jak říkal Švejk: Vopijte se, dejte si zahrát rakouskou hymnu a uvidíte, co budete říkat.
A třetí pán, vysoký hubený blonďák, byl naprosto neznámý, oblečený v trochu nepadnoucím obleku s červenou kravatou. Hleděl na mne studenýma modrýma očima.
„Víš, Jirko, proč jsme si tě zavolali. On tady soudruh by pro tebe měl takovou nějakou nabídku...“
Tadysoudruh velitelsky mávl rukou a Dušek se zarazil.
„Počkej, soudruhu...“
A už jsem začal tušit, odkud vítr vane.
Obrátil se ke mně s naučeným a naprosto neupřímným úsměvem, který si asi schovával pro takové rebely, jako jsem já.
„Jmenuji se Klomínek a pracuji na Okresním výboru strany.“ Pracuje… Nenápadně jsem sjel očima na jeho čisťounké ruce s nehty přímo ze Salonu krásy. Maximálně ses ušpinil tak od inkoustu nebo od razítka…
„Zkrátka, občas zajdeme podiskutovat do fabrik o jejich problémech a podívat se, jak se tam pracuje s mladými. Přece my už to nevytrhneme a vy mladí, vám patří svět…“
Rozjel se jak někde na schůzi a samy mu do úst lezly ty stále stejné fráze.
„A taky si občas vytipujeme vhodné kandidáty na členství ve straně. A soudruh Skalák navrhl, že by bylo vhodné popovídat si s tebou, jaké máš názory, jak se díváš na pokrok a jestli bys měl zájem, stát se kandidátem na členství. Zatím by to pro tebe nic neznamenalo, dvouletá kandidátská lhůta je dost dlouhá na to, abychom se vzájemně poznali. Prošel by sis nějakým školením, zúčastňoval by ses členských schůzí, a kdyby ses osvědčil, můžeme si plácnout.“ Skončil a pověsil se na mne očima.
Všichni tři se tvářili slavnostně, jen můj mistr vypadal pořád tak nešťastně a viditelně by mi nejradši řekl, promiň, já jsem v tom nevinně...
„Samozřejmě, nechceme po tobě, abys nám teď hned podepsal přihlášku. Ale nech si to projít hlavou, je to pro tvoje dobro. Nakonec, chceš se oženit, mít rodinu a tady taky nechceš určitě zůstat tam, kde pracuješ teď. Svět je pro tebe otevřený.“
Jo, chci se oženit a mít děti, ale nechci, aby mne do toho mluvila strana. A svět je pro mne otevřený tak akorát k Rozvadovu…
Nadechl jsem se.
„Moc děkuji za nabídku, přišla trochu narychlo. Budu si muset všechno pořádně rozmyslet, je to přece jen velké rozhodnutí…“
Soudruh Klomínek se trochu ironicky pousmál a sepnul ruce na stole.
„Rozmýšlej, soudruhu, rozmýšlej, ale trochu rychle, čas kvapí.“
Nastal okamžik trapného ticha.
„Já si vezmu soudruha Voreina pod svůj patronát a vysvětlím mu, jaké výhody ho čekají.“ Joska Skalák se servilně usmíval a moc nechybělo, aby si spokojeně zamnul rukama.
Tadysoudruh Klomínek se zarazil a trochu ztuhle se vztyčil na rozvrzané židli.
„Vida, nějak jsme zamluvili tvoje jméno. Ty jsi Jiří Vorein, syn Karla Voreina, který dělal dlouhá léta elektrikáře v Dílnách ČSD?“
„Ano,“ přisvědčil jsem trochu nechápavě. Poškrábal se na hlavě a trochu si rozcuchal přísně rovnou pěšinku ve vlasech.
„A tvoje matka se za svobodna jmenovala Braunerová?“
„Ano, souhlasí, vy znáte naši rodinu?“ Trochu mne to překvapilo, ale zase ne tak moc, protože jsem tušil, že tam kdesi v tom paláci kousek od centra města asi vědí o každém všechno.“
„Hm, znám.“ Odpověděl stroze. Pak se podíval na oba svoje přísedící po stranách, kteří vypadali jaksi menší a menší…
Udělal jakési neurčité gesto.
„Myslím, že pana Voreina už dále nebudeme zdržovat.“ Ale páni, to byl nějaký obrat z té hrané srdečnosti…
Takže jsem se slušně rozloučil a s trochu nechápavou tváří jsem odešel.
Nakonec odpoledne vyšlo podle mých představ. Slečna na mne počkala, strávili jsme několik opravdu příjemných chvil i s příslibem slibné společné budoucnosti.
Hned druhý den ráno se rozletěly dveře, a to jsem ještě ani pořádně nerozlepil oči a teprve se začínala vařit voda na první smrtící kafe.
Vtrhl ke mně můj mistr Dušek, oděný v pracovním plášti, narychlo zapnutém přes jeden knoflík a doslova lomil rukama, jako jakási dramatická postava v prvorepublikovém filmu.
„Ty vole, co to včera mělo znamenat?“
Nechápal jsem. Choval jsem se přece slušně a neřekl jsem nic tak strašlivého.
Dušek se sesul na židli v rohu, připravenou pro návštěvy, čekající na hotovou práci.
„Já jsem přece nic neudělal, nic jsem neřekl, byl jsem na vás slušný, i když to byla od vás pěkná rána pod pás.“
„Člověče, ten Klomínek na nás začal hulákat hned, jak jsi zavřel dveře. Jak jsme mu mohli poslat zrovna tebe, že to je podraz na celou komunistickou stranu, prostě vypadalo to hrozně.“
„A o co tedy jde? Oni mne nechtějí“ Zavrtěl zuřivě hlavou.
„Ten chlap totiž zná celou vaši rodinu. Máte tedy zajímavé rodinné přátele. A když se ptal na to, jak se jmenovala tvoje máma za svobodna, hned mu docvaklo.
Její táta, tvůj děda, se totiž jmenoval Helmut Brauner, měl hodnost obersturmführera SS a padnul v zimě 1942 v bitvě u Stalingradu. To jsi nevěděl?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„O mém dědovi z matčiny strany se vůbec doma nemluvilo, asi ho moc nepamatovala ani moje matka. Narukoval, když jí byly dva roky.“
„Takže jsi pro ně přestal být perspektivní kádr. Asi to v dalším životě nebudeš mít lehké, ale tady máš jistotu, že se o tebe přestanou zajímat a to taky není málo.
Jo, a viděl jsi už ten hotový tiskopis, co jsi dělal pro finanční úřad včera ráno? Ten blbec Pánek otočil blbě papír v mašině a tisíc archů vytiskl hlavou dolů…“
Usmál jsem se. Začaly běžné denní pracovní starosti…
Můj syn Matyáš se zrovna vrátil z jakési obskurní hudební produkce, odehrávající se v ponurém sklepení pod kulturním domem. V těch chvílích bylo nutné na něj mluvit zvýšeným hlasem, jelikož jeho sluch byl otupělý rámusem umělecké produkce.
Přečetl si další kus mých vzpomínek a pak dlouhou chvíli kroutil hlavou.
„Tak jako fór dobrý, otče,“ pronesl potom. „Musel sis tady hodně vymýšlet, přiznej se.“
„Tak dobrá, třeba to není slovo od slova přesné, jak to bylo řečeno, ale fakt to tak bylo.“
„Ale přece tě nikdo nemohl nutit. Přece, když mám zájem třeba hrát fotbal, najdu si nějakej oddíl, kde se to hraje a přihlásím se tam. A nemusí, mne nikdo přemlouvat.“
Upil jsem trochu vína ze štíhlé sklenice.
„Hochu, docela vážně, buď rád v jaké době žiješ a jaké máš možnosti a starosti. Jednou tohle všechno pochopíš…“
Flaubert