Válka Temnoty
kristynka13
Komentářů: 32
Prolog
Letní déšť kropí londýnské ulice. Ten teď ale nikomu nevadí. Celé město se připravuje na oslavu prvních narozenin princezny Angeliky Carol Beatrice I., které ale nikdo neřekne jinak než Andílek.
To hlavně díky její půvabné miminkovské tvářičce, i když její tmavé chmíří, které zdědila po své matce, té přezdívce moc neodpovídá.
Královna natrpělivě přechází po hradě a dává rozkazy kuchařům, služkám a jiným sloužícím. Zítra musí být vše dokonalé! Také doufá, že se její malý Andílek vyspí do růžova a nebude se při oslavě moc vztekat nebo ji nebude kazit pláčem.
Druhý den ráno jsou všichni jako na trní. Královští rodiče přechází po Velké síni, kde se bude slavnost konat a rozdávají poslední rozkazy, než bude vše připraveno.
Naštěstí pozvaní hosté přijely už včera a teď se zdržují v komnatách, které jim byly na noc přiděleny.
Princeznin mladší bratr, který na jaře oslavil své sedmé narozeniny pobíhá okolo ní a zřejmě se ji snaží naštvat nebo přimět k pláči. Ta se ale jako správná princezna nenechá a zrovna mu buší pěstičkou do břicha.
Malý princ se však urazí a prchá z komanty žalovat matce.
Zkrátka královská idilka.
Před polednem začnou služebné, na rozkaz královny, princeznu a prince připravovat.
Princezna je sevřena do korzetu, který jí byl vyroben na míru. Přes něj jí natáhly krásné sněho-bílé šaty s vlečkou, ozdobené perlami. Na nožičky jí navlékly malinké střevíčky s rudou růží.
Malý princ byl obléknut do bílé košile, na krk mu byla uvázánána světle modrá kravata a přes to dostal tmavě modrý oblek, pro který nechal král poslat až do Francie. Vedle princezny princ vypadal jako malý gentleman a její ochránce.
Když je služebné přivedly do Velké síně, přípravy už byly u konce. Královna stála na druhém konci síně v rudých šatech s volánky. S účesem z jejích tmavých vlasů, do kterého byla zakomponována korunka, vypadala opravdu skvostně.
Král stál hned vedle ní. Měl na sobě stejný oblek jako syn, který teď vyhlížel, jako otcova kopie v malém.
Skvostně ale nevypadala jen královská rodina, ale celý sál. Podlaha z mramoru, na levé straně pět obrovských oken se zlatými rámy a těžkými rudými závěsy. Na protější stěně zaujímaly místo obrazy královských předků ve zlatých rámech, které jen zářily. Ze stropu viselo několik lustrů složených z malých skleněných kapiček, které mistři skláři poskládaly do těchto uměleckých děl.
Uprostřed sálu stál podlouhlý dřevěný stůl s bílým ubrusem. Nádobí z bílého porcelánu se zlatým zdobením doslova zářilo, jak ho kuchaři vyleštili. Celý stůl byl ještě dozdoben květy rudých růží.
Kapela v rohu síně začala hrát pomalou a táhlou skladbu, kterou složil jejich dvorní skladatel právě ku příležitosti princezniných prvních narozenin.
Postupně ke královské rodině přicházeli všichni, co v Anglii něco znamenali. Hraběnky, hrabata i baroni se svými ženami přistupovali k princezně a přáli jí hlavně hodně zdraví a štěstí do celého dlouhého života, který ji jistě čeká.
Zástup se postupně zmenšoval a všichni víznamní lidé zasedali ke stolům. Nakonec tak učinili všichni včetně krále, královny a jejich dětí.
Kuchaři začali nosit na stůl vybrané lahůdky, ať už ty slané nebo sladké, a všem se sbíhaly sliny.
Ještě ale, než si jimi mohli začít plnit žaludky, uhodil krát třikrát jemně do svého skleněného poháru, aby upoutal pozornost všech přítomných.
,,Rádi bychom se, jako princeznini rodiče, také přidali ke gratulantům. Přejeme ti, Angeliko, především hodně zdravý a krásný dlouhý život,“ pronesl král ke své dceři a ozval se potlesk.
,,Dovolte mi ještě, abych mohl jako první obdarovat princeznu a dodržel tím rodinnou tradici.“ Pokynul sluhovy, který mu s úklonem podal malou krabičku s růžovou stuhou a perličkami. Král krabičku otevřel a vyjmul z ní zlatý náhrdelník s erbem královského rodu, který už odnepaměti dostává každý princ i princezna při svých prvních narozeninách. Vyrábí je vždy dvorní zlatník a nikdo jiný nemá právo ho vlastnit.
Královský otec, došel ke své dceři a symbolicky jí náhrdelník nasadil, i když jí byl opravdu hodně velký.
Všichni přítomní povstali, každý zvedl svou číši s vínem a sborově pronesli: ,,Nechť tě ochraňuje navždy!“ a upili nejlepšího červeného vína z královkých zásob.
Král s královnou pak všem popřáli dobrou chuť a hostinu tak zahájili.
Mezitím, co pochoutky mizely z talířů a břicha lordů i hraběnek se plnila, venku se setmělo, i když bylo teprve něcomálo po poledni.
Tma za okny by se dala krájet. Najednou se zvedl vítr a okna, která byla pootevřená, začala rachotit a závěsy v jednu chvíli olizovaly podlahu až uprostřed sálu, v druhé byly vtáhnuty ven, za okno, jak si s nimi vítr dělal, co chce.
,,Zavřete okna! Zapalte svícny! Přece tady nebudeme jíst po tmě,“ poručil král.
Několik sluhů pozavíralo okna, jiní přinesli svícny a zapálili je. Tedy, snažili se o to. Některé plamínky se na chviličku nadějně rozhořely, ale pak zhasly, jiné nevzplály vůbec.
Jako by světlu nebylo přáno.
,,Dneska ani služebnictvo na králově dvoře nedokáže zapálit svíčku,“ neodpustil si jedovatou poznámku jeden baron s knírem.
Po chvíli snažení, které k ničemu nevedlo, začínaly mít některé hraběnky strach, mužům nabíhala husí kůže.
Malý princ se rozplakal a snažil se ve tmě najít svou matku, aby se u ní mohl schovat. Jen malá princezna ani nehlesla. To bylo podivné, i když princezna moc často neplakala.
V tom jako by přítomné ovál chlad. Ten nepříjemný pocit byl ale během chvilky pryč a služebnictvu se konečně podařilo razžhavit první svíčku. Během okamžiku se místností opět rozlévalo světlo.
Král se ihned začal rozčilovat, jak mohlo služebnictvo takhle pochybit a vyhrožoval jim, že je vyhodí, pokud se to ještě jednou stane.
Pak si ale všiml královnina vyděšeného pohledu na prázdnou židličku, kde ještě před chvílí seděla malá oslavenkyně, princezna Angelika.
Teď ale byla prázdná.
Princezna ještě neuměla chodit, takže bylo nepravděpodobné, že by mohla třeba utéct ve chvíli, kdy byla všude kolem černočerná tma, a někde se schovat.
Přesto byl prohledán celý zámek, každý jeho kout, ale po princezně jako by se slehla zem.
Druhého dne po ní vyhlásil král pátrání. Když se vojáci vrátili bez jediné stopy, byli rodiče tak zoufalí, že slíbili každému, kdo ji najde, vše, co si bude přát.
Ale neobjevil se nikdo.
Nebyla nikde.
Zmizela.
Letní déšť kropí londýnské ulice. Ten teď ale nikomu nevadí. Celé město se připravuje na oslavu prvních narozenin princezny Angeliky Carol Beatrice I., které ale nikdo neřekne jinak než Andílek.
To hlavně díky její půvabné miminkovské tvářičce, i když její tmavé chmíří, které zdědila po své matce, té přezdívce moc neodpovídá.
Královna natrpělivě přechází po hradě a dává rozkazy kuchařům, služkám a jiným sloužícím. Zítra musí být vše dokonalé! Také doufá, že se její malý Andílek vyspí do růžova a nebude se při oslavě moc vztekat nebo ji nebude kazit pláčem.
Druhý den ráno jsou všichni jako na trní. Královští rodiče přechází po Velké síni, kde se bude slavnost konat a rozdávají poslední rozkazy, než bude vše připraveno.
Naštěstí pozvaní hosté přijely už včera a teď se zdržují v komnatách, které jim byly na noc přiděleny.
Princeznin mladší bratr, který na jaře oslavil své sedmé narozeniny pobíhá okolo ní a zřejmě se ji snaží naštvat nebo přimět k pláči. Ta se ale jako správná princezna nenechá a zrovna mu buší pěstičkou do břicha.
Malý princ se však urazí a prchá z komanty žalovat matce.
Zkrátka královská idilka.
Před polednem začnou služebné, na rozkaz královny, princeznu a prince připravovat.
Princezna je sevřena do korzetu, který jí byl vyroben na míru. Přes něj jí natáhly krásné sněho-bílé šaty s vlečkou, ozdobené perlami. Na nožičky jí navlékly malinké střevíčky s rudou růží.
Malý princ byl obléknut do bílé košile, na krk mu byla uvázánána světle modrá kravata a přes to dostal tmavě modrý oblek, pro který nechal král poslat až do Francie. Vedle princezny princ vypadal jako malý gentleman a její ochránce.
Když je služebné přivedly do Velké síně, přípravy už byly u konce. Královna stála na druhém konci síně v rudých šatech s volánky. S účesem z jejích tmavých vlasů, do kterého byla zakomponována korunka, vypadala opravdu skvostně.
Král stál hned vedle ní. Měl na sobě stejný oblek jako syn, který teď vyhlížel, jako otcova kopie v malém.
Skvostně ale nevypadala jen královská rodina, ale celý sál. Podlaha z mramoru, na levé straně pět obrovských oken se zlatými rámy a těžkými rudými závěsy. Na protější stěně zaujímaly místo obrazy královských předků ve zlatých rámech, které jen zářily. Ze stropu viselo několik lustrů složených z malých skleněných kapiček, které mistři skláři poskládaly do těchto uměleckých děl.
Uprostřed sálu stál podlouhlý dřevěný stůl s bílým ubrusem. Nádobí z bílého porcelánu se zlatým zdobením doslova zářilo, jak ho kuchaři vyleštili. Celý stůl byl ještě dozdoben květy rudých růží.
Kapela v rohu síně začala hrát pomalou a táhlou skladbu, kterou složil jejich dvorní skladatel právě ku příležitosti princezniných prvních narozenin.
Postupně ke královské rodině přicházeli všichni, co v Anglii něco znamenali. Hraběnky, hrabata i baroni se svými ženami přistupovali k princezně a přáli jí hlavně hodně zdraví a štěstí do celého dlouhého života, který ji jistě čeká.
Zástup se postupně zmenšoval a všichni víznamní lidé zasedali ke stolům. Nakonec tak učinili všichni včetně krále, královny a jejich dětí.
Kuchaři začali nosit na stůl vybrané lahůdky, ať už ty slané nebo sladké, a všem se sbíhaly sliny.
Ještě ale, než si jimi mohli začít plnit žaludky, uhodil krát třikrát jemně do svého skleněného poháru, aby upoutal pozornost všech přítomných.
,,Rádi bychom se, jako princeznini rodiče, také přidali ke gratulantům. Přejeme ti, Angeliko, především hodně zdravý a krásný dlouhý život,“ pronesl král ke své dceři a ozval se potlesk.
,,Dovolte mi ještě, abych mohl jako první obdarovat princeznu a dodržel tím rodinnou tradici.“ Pokynul sluhovy, který mu s úklonem podal malou krabičku s růžovou stuhou a perličkami. Král krabičku otevřel a vyjmul z ní zlatý náhrdelník s erbem královského rodu, který už odnepaměti dostává každý princ i princezna při svých prvních narozeninách. Vyrábí je vždy dvorní zlatník a nikdo jiný nemá právo ho vlastnit.
Královský otec, došel ke své dceři a symbolicky jí náhrdelník nasadil, i když jí byl opravdu hodně velký.
Všichni přítomní povstali, každý zvedl svou číši s vínem a sborově pronesli: ,,Nechť tě ochraňuje navždy!“ a upili nejlepšího červeného vína z královkých zásob.
Král s královnou pak všem popřáli dobrou chuť a hostinu tak zahájili.
Mezitím, co pochoutky mizely z talířů a břicha lordů i hraběnek se plnila, venku se setmělo, i když bylo teprve něcomálo po poledni.
Tma za okny by se dala krájet. Najednou se zvedl vítr a okna, která byla pootevřená, začala rachotit a závěsy v jednu chvíli olizovaly podlahu až uprostřed sálu, v druhé byly vtáhnuty ven, za okno, jak si s nimi vítr dělal, co chce.
,,Zavřete okna! Zapalte svícny! Přece tady nebudeme jíst po tmě,“ poručil král.
Několik sluhů pozavíralo okna, jiní přinesli svícny a zapálili je. Tedy, snažili se o to. Některé plamínky se na chviličku nadějně rozhořely, ale pak zhasly, jiné nevzplály vůbec.
Jako by světlu nebylo přáno.
,,Dneska ani služebnictvo na králově dvoře nedokáže zapálit svíčku,“ neodpustil si jedovatou poznámku jeden baron s knírem.
Po chvíli snažení, které k ničemu nevedlo, začínaly mít některé hraběnky strach, mužům nabíhala husí kůže.
Malý princ se rozplakal a snažil se ve tmě najít svou matku, aby se u ní mohl schovat. Jen malá princezna ani nehlesla. To bylo podivné, i když princezna moc často neplakala.
V tom jako by přítomné ovál chlad. Ten nepříjemný pocit byl ale během chvilky pryč a služebnictvu se konečně podařilo razžhavit první svíčku. Během okamžiku se místností opět rozlévalo světlo.
Král se ihned začal rozčilovat, jak mohlo služebnictvo takhle pochybit a vyhrožoval jim, že je vyhodí, pokud se to ještě jednou stane.
Pak si ale všiml královnina vyděšeného pohledu na prázdnou židličku, kde ještě před chvílí seděla malá oslavenkyně, princezna Angelika.
Teď ale byla prázdná.
Princezna ještě neuměla chodit, takže bylo nepravděpodobné, že by mohla třeba utéct ve chvíli, kdy byla všude kolem černočerná tma, a někde se schovat.
Přesto byl prohledán celý zámek, každý jeho kout, ale po princezně jako by se slehla zem.
Druhého dne po ní vyhlásil král pátrání. Když se vojáci vrátili bez jediné stopy, byli rodiče tak zoufalí, že slíbili každému, kdo ji najde, vše, co si bude přát.
Ale neobjevil se nikdo.
Nebyla nikde.
Zmizela.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
Ale zase ti vytknu logické chyby.
Prvně tedy jedna věc co se mi líbí. Zvedl se vítr... a závěsy začaly olizovat podlahu... přesně jsem si to dokázal představit, scéna jak z nějaké kreslené pohádky
Velká oslava prvních narozenin dítěte? Jako proč ne, ale to že by jedno ročnímu dítěti chodil přát každý baron a hrabě osobně, to se mi nezdá. Dítě z toho nic nemá, spíš ho to brzy začně nudit a rozčilovat. A hold rodičum návštevníci vzdali už tím, že přišli.
Začne se v poledne stmívat a všem je to jedno? Víc řeší, že služebnistvo neumí zapálit svíce? To ne. Měl na ně na všechny padnout strach, měli se ztišit a koukat po sobě a bát se jen pohnout. Ne komandovat služebnictvo.
Dcerka neumí ještě chodit a služebnictvo ji s bráškou do sálu přivede?
Já být král a někdo dát mé roční holčičce korzet, tak mu ho dám taky. A dotahuji a dotahuji dokud nevypustí duši...
Ale stejně mi tohle přijde zatím nejlepší (ještě jsem nečetl Zemi čtyř mocí) a jsem zvědavý, co bude dál, takže piš
Přesto je tady nejedna moucha co by byla potřeba vychytat. I nějaké ty překlepy a pravopisné chyby, ty však neřeším.
Hned první věc je použití času, na začátku příběh probíhá v přítomném čase, ale postupně se překlopí do vyprávění v minulém, i když se jedná o události, které následují.
dává rozkazy, rozdávají poslední rozkazy - blízko sebe podobná formulace - dává - co tak použít třeba jen rozkazuje, udílí pokyny, úkoluje apod.
na jaře oslavil své sedmé narozeniny - vyškrtnout své, je jasné že neslavil cizí narozeniny
Pokud jde o princeznu - jak sama píše téměř v závěru - princezna neuměla chodit (a je to logické, v jednom roce je velká většina dětí, které teprve chodit začínají) - ale nedávají pak smysl věci jako již zmíněné přivedení do sálu, nebo to že kolem ní běhal bratr a ona ho bouchala pěstičkou do břicha
Stejně jako ten korzet, v jednom roce rozhodně nepotřebuje formovat postavu.
Zkrátka královská idilka. - zbytečný výkřik
Malý princ byl obléknut do bílé košile, na krk mu byla uvázánána světle modrá kravata… lépe by bylo použít činý rod - ….malému princi oblékli, ….uvázali
ve zlatých rámech, které jen zářily. a o kousek dál… se zlatým zdobením doslova zářilo, - zkusit napsat jinak než aby se 2x opakovalo záření :-)
lidé zasedali ke stolům. Nakonec tak učinili všichni včetně krále, královny a jejich dětí. - princezna by v té době měla jistě kojnou a někoho kdo se o ní bude starat,…a na oslavě by byla spíš formálně, než že by mimino sedělo u královské tabule. Alespoň si to myslím :-) A sama by nezasedla :-)
Král s královnou pak všem popřáli dobrou chuť a hostinu tak zahájili. - tohle zní trochu jak tak děti popřejeme si dobrou chuť a můžeme se pustit do jídla. :-)
Škoda toho, že jsi neprohloubila tu atmosféru, když se setmělo. Začalo to slibně, tím větrem, závěsy… ale pak: Zavřete okna! Zapalte svícny! Přece tady nebudeme jíst po tmě,“ poručil král. - a jak psal Zdenda, to by je mělo vyděsit nebo alespoň znejistět - nebylo asi obvyklé že se po poledni setmí.
Z toho únosu mohla být silná scéna, jak atmosférou, tak vyzněním…dostat tam emoce...
Každopádně piš, ono se to poddá.
Logika příběhu, ta se dá doladit s dalším a dalším čtením. Zkus třeba i myšlenkové mapy, ale časem se to poddá.
Jako neber mě nějak moc vážně, nechci tě od psaní odradit, právě naopak, myšlenka se mi líbí a moc, ale je potřeba ji opracovat