Ještě mi chvilku zpívej
veru324
Komentářů: 1
Dohráli jsme. Koncert pro snad deset tisíc lidí se podařil a já vím, že než se rozprchneme do svých hotelových pokojů, musím s pravdou ven.
„Dostala jsem nabídku odjet na pár měsíců do Austrálie, mám tam dávnou kamarádku. A je mi líto, že jsem se s vámi neporadila, ale za dva týdny odjíždím. Těch pár koncertů místo mě odzpívá Terezka, už jsme se domluvily,“ vychrlím, ale hlas se mi chvěje. Teď se na mě sesypou.
Zavládne hrobové ticho. Když se zbytek kapely vzpamatuje, překvapivě mi gratulují. Tedy skoro všichni…
„Ty ses asi zbláznila, ne?“ vybuchne Michal. „Nemůžeš mi odjet, jen tak mi to takhle oznámit, a ještě na kdovíjak dlouhou dobu. To nemůžeš myslet vážně! Navíc ještě máme sezónu.“
Začínám se bát, že v tom šoku a vzteku o nás prozradí víc, než by chtěl. Asi jsem mu to opravdu měla říct dřív někde o samotě. Jenže nebylo kdy.
„Michale prosím, uklidni se. Pojď si dát víno a proberem to v klidu, ano?“
„Teď ne! Netušil jsem, že tvoje - dej mi čas - bude znamenat tohle. Co na to tvůj snoubenec? Nebo snad jede s tebou?“ Michal je rozzuřený, takového ho neznám. Vidím na něm ale i smutek a při pohledu do jeho očí se mi zastaví srdce. Bože, nechci mu takhle ubližovat. Ale musím odjet. Jen tak mohu vyřešit ten zmatek v hlavě, který tam dva muži způsobili.
O hodinu později stojím u dveří jeho pokoje. Dokud si spolu nepromluvíme, nebudu mít klid. Co na tom, že jsou skoro 2 ráno. Michal nespí, tím jsem si jistá. No tak se holka nadechni a jdeme na to.
„Smím dál?“ sotva hlesnu, když otevře. Beze slov poodstoupí, abych mohla projít. Stále mlčí, jen se na mě dívá.
„Míšo, nezlob se a mluv se mnou“, snažím se ho obejmout. Vykroutí se.
„Tak já ti minulý týden řeknu, že tě miluju, že chci opustit svou ženu a že chci začít žít s tebou. Ty mi na to povíš, že mě máš ráda, ale že si nejsi jistá tím, co přesně cítíš. Fajn, mě to taky docházelo pomalu. Řekneš, že chceš čas na to, aby sis to mohla v hlavě srovnat. To bych taky pochopil. Jenže dáma musí zmizet na druhý konec světa, aby si uvědomila, jestli náš téměř roční „vztah“ byl pro ni jen poměr nebo něco víc,“ ke konci hovoří už odevzdaně.
„Michale, není to pro mě snadné a tohle je skvělá příležitost, jak si vyčistit hlavu a bez ovlivňování si v ní všechno srovnat. Ty sám víš, že to, co je mezi námi, pro mě rozhodně není úlet. Ale prosím, pochop mě. Vždyť mám plánovat svatbu proboha. Pořád musím odpovídat na otázky, jestli už máme místo, šaty, hudbu…Těžko všem můžu odpovědět, že ne, protože v duchu myslím na jiného. V Austrálii budu v klidu, bez kontaktu se všemi svatbychtivými příbuznými, bez kamarádek, jen sama se svými myšlenkami. Potřebuju z toho trochu vypadnout.“
„Chápu, že i bez kontaktu se mnou?“ zadívá se na mě. Nemám sílu odpovědět, jen přikývnu.
Obejme mě a vede do postele. Ví, že další debaty nemají smysl. Za ten rok mě zná víc než dobře. Jak si něco vezmu do hlavy, nikdo to z ní nedostane. „Na letiště tě ale odvezu já“ rezolutně prohlásí.
Tu noc usínáme v jeho posteli, oblečeni a v těsném objetí.
Čtrnáct dní uteklo jako voda a já se ocitám na ruzyňském letišti. Jak Michal řekl, udělal. Je pět hodin ráno, když vystupujeme z auta před odletovou halou. Co tady proboha dělám? Prohlížím si ho a nemůžu se na něj vynadívat. Nestojíme o publicitu, a tak dlouhé husté černé vlasy kryje šátkem a oči slunečními brýlemi. Ale já je důvěrně znám. Stejně jako svalnaté tělo a hebké ruce, kterými mě ještě před pár dny hladil k zbláznění. Stojíme tam beze slov snad půl hodiny a nevnímáme nic, jen jeden druhého.
„Za měsíc je derniéra. Moc jsem si přál, abys tam byla.“ naruší Michal ticho.
„Já vím. Tak ji hlavně odehrajte se ctí, bez zbytečných nejapných srandiček a bez alkoholu. Víš, jak to pak dopadá. Krále si spletete se zločincem a z královny je v mžiku šlapka,“ snažím se o zlehčení situace. Chytá se.
„No to víš, že z toho uděláme komedii, jinak bysme to ořvali už před začátkem. Tyhle vtípky nás na chvíli povzbudí, obrníme se a holky možná se slzičkama vydrží až do děkovačky.“
„Jenom holky jo?“ narážím na nedávnou derniéru mého oblíbeného představení, kde nefalšovaně brečeli i ostřílení rockeři. Zasmějeme se a on umlčí mé další řeči polibkem.
Čas se nachýlil a já už vážně musím k letadlu. Na dlouhou dobu naposledy se objímáme. Cítím jeho hebká ústa, jak mě s láskou a vášní líbají. Sakra. Nejradši bych odvolala celý let a zůstala v jeho náruči. Vždyť můžeš, našeptává mi můj vlastní hlas kdesi v hlavě. To jen ty sis vzpomněla, že poletíš k protinožcům, abys zjistila, kterýho chlapa vlastně chceš. Jseš pitomá, vykašli se na to a zůstaň tady… Naposledy se otáčím a v tu chvíli mi to sepne. Já husa odlétám od muže, kterého miluju proto, abych zjistila, že ho miluju. No děvče, myslela jsem si, že máš víc rozumu…
1.
,,Zuzano, potřebovala bych tě na jeden rozhovor," vítá mě v práci po ránu šéfová. Já a rozhovor? Jsem grafička, sice jsem dříve psala a dost, ale od té doby už uplynulo pár let. ,,Květa leží v nemocnici, potloukla se na in-linech a minimálně dva týdny nebude. A na další pondělí má dohodnutý rozhovor s Michalem K. Nemám tam koho jinýho poslat, Radka je na dovolené. Navíc se taky točíš kolem muziky ne? Tak ti to bude blízký," doráží mě.
Totiž, abyste rozuměli - ano, točím se kolem muziky. To znamená, že zpívám a drnkám na kytaru v lokální folkové kapele. Jsme amatéři, baví nás to, jednou do měsíce si někde zahrajeme, je nám spolu fajn a je to prostě skvělý koníček. Žádné velké umění. A teď mám jít dělat rozhovor s uznávaným rockovým klávesistou, zpěvákem, jehož kapela září ve světlech ramp a obrazila půl světa? Hmmm, to toho budeme mít opravdu hodně společného....
Na druhou stranu, pro mě skvělá příležitost, jak osobně poznat člověka, kterého nejen po hudební stránce obdivuju. A ano, přiznávám, je to taky hlavně charismatický a krásný chlap. No, to zase budu nervóza.
,,K čemu se váže ten rozhovor? " jdu ze šéfové dostat podrobnější informace. ,,A jak s ním byla Květa domluvená, víme něco víc? Nebo jí mám zavolat, jak je na tom? "
,,Zavolej jí, má zlámanou nohu, pohmožděný žebra, ale ví, že jí kvůli tomu budeš kontaktovat. A ten rozhovor - za dva měsíce startuje série koncertů v rámci jeho podpory projektu Cestujme s dětmi. Květa už měla nějaké otázky připravené, prober to s ní, máš ještě týden času," ukončuje debatu a já mířím ke svému stolu, abych komplet překopala celý svůj harmonogram.
Poté, co navštívím svou kolegyni v nemocnici, dostanu od ní veškeré podklady a vzácné telefonní číslo na Michala K., zamířím domů, uvařím si těstoviny a s vínem usedám k notebooku. Musím o něm do rozhovoru nastudovat spoustu věcí, minulost, vydaná CD, koncerty, něco ze soukromí a neposlední řadě zjistit informace k tomu jeho projektu. Ještěže je má drahá polovička Petr na služební cestě. Usínám asi v 1 ráno. To budu zítra opravdu krásná.
,,Dobrý den, pane K, tady Zuzana F. z magazínu "Pár minut na čtení," zvedám druhý den celá rozklepaná telefon, abych si potvrdila, že rozhovor platí. Hovoříme sotva 5 minut, potvrdíme si čas setkání. No, hlas má příjemný nejen při zpěvu. Tak snad se z něj v reálu nevyklube nesympatický chlap.
Přichází den D. Netrávím ho v kanceláři, pracuji doma. No, pracuji, dělám, že něco dělám a spíš si procházím otázky, na které chci znát odpověď. Tak jo Zuzano, za dvě hodiny máš být na místě...Lítám po bytě, připravuji oblečení, šminky a šílím. Pokouší se o mě regulérní záchvat paniky. Abych se ho zbavila, beru MP3 přehrávač a zalézám do vany. Pomůže to, uvolním se a cítím se připravená.
Nalíčit, vyfénovat hlavu, obléct, napít a nezapomenout s sebou láhev s vodou, zkontrolovat v zrcadle. Jo a vzít si Xyzal, vždy na začátku června mě kosí pylová alergie. Připadám si jako puberťačka před prvním rande. Nadechnout, zamknout byt, nasednout do auta a jdeme na to.
Po pár minutách parkuji před klubem Live for Music, kde dnes Michal se svou kapelou hrají. Domluvili jsme se, že se sejdeme před koncertem, je to ideální varianta. Já si pak s Petrem užijeme koncert, nemusím za ním nikam daleko a on bude mít snad dost času na mé všetečné dotazy.
,,Jojo pojďte, vím o vás," uvádí mi provozní klubu dovnitř a zamyká. Koncert začíná v 21:00 hodin, tedy za 3 hodiny, měli bychom mít dostatek času. Jsem ráda, že jsem na domácí půdě, klub znám, občas sem s Petrem či přáteli na koncert zajdeme.
,,Tak co, jste na mě přichystaná?" ozývá se za mnou. Otáčím se a stojím tváří v tvář Michalovi K. Usmívá se a podává mi ruku. ,,Dobrý večer, jen si objednám pití a můžeme se do toho pustit?
,,Co si dáte?," rovnou míří Michal k baru.
,,Dvojku bílého a vodu," říkám, usazuji se mezitím do boxu a rozhlížím se.
Kapela pomalu připravuje stage. Jako muzikant miluju ty chvíle, kdy po příjezdu stavíme aparát a chystáme se na zahájení hraní. Vždycky přemýšlím, jaké asi bude publikum, jaký bude zvuk, jestli všechny záležitosti klapnou a koncert bude pozitivním zážitkem po nás i posluchače.
,,Tak tady jedno víno, voda a něco na zub," vytrhne mě z rozjímání Michal a usedá naproti mě. Koukám, že si objednal to samé. Mám konečně možnost si ho trošku prohlédnout. Dlouhé černé vlasy má stažené do culíku, na sobě obyčejné džíny a zelené triko. Štíhlá postava prozrazuje, že jemu sport není cizí. Myslela jsem jen, že je vyšší, ale odhaduju ho tak na 170 cm.
,,Tak ať se dnešní koncert vydaří," přiťukneme si a začínáme si povídat. Po pár minutách přejdeme na tykání. Rozhovor jde výborně, probereme spoustu věcí, které se vlastně ani pracovních otázek netýkají. Po hodině vypínám diktafon, ale bavíme se dál. A neptám se jen já, dostali jsme se i k mému hudebnímu působení. Mám pocit, jakoby se dva dávní přátelé sešli po pár letech a vyprávěli si o novinkách v životě.
Vymezený čas ale uteče hrozně rychle a Michal musí na zvukovou zkoušku. ,,Rozhovor přepíšu a pošlu ti ho mailem ke schválení ano? Maximálně se tě ještě mailem na něco doptám, kdyby moje zraněná kolegyně měla pocit, že něco není tak, jak by si představovala. Tak, jak to pak odsouhlasíš, tak půjde ven, za to ručím," slibuji mu.
,,Dobrá, budu se těšit a možná změním názor na novináře," pousměje se. Pravda, rozhovory poskytuje velice zřídka. ,,Ať se ti dnešní koncert líbí a hudebně ať se daří," loučí se se mnou.
,,Nápodobně, ať se vám u nás dobře hraje" podávám mu ruku a odcházím.
Když se rozloučíme, zbývá do koncertu něco přes hodinu. Domů jet nemůžu, pila jsem. Bloudím tedy městem a přemýšlím o dnešním setkání. Michal byl opravdu milý, vtipný a překvapivě otevřený. Ve chvílích, kdy jsme se bavili již soukromě, mluvil i o rodině, dětech, o tom, že miluje hory, o snech a samozřejmě i dál o muzice. Bylo to pro mě nečekané, jak jsem o něm studovala na internetu, má pověst spíše uzavřeného člověka, který si své soukromí hodně střeží. Že by i on zapomněl, že sedí v hospodě s redaktorkou (byť dočasnou), a ne s přáteli? Procházím parkem a s úsměvem si vybavuji celé povídání.
Rozjímání ukončí zvuk mého mobilu. Petr, můj přítel a podpora.
,,Tak co zlato, jak to šlo?"
,,Výborně, lépe než jsem čekala, mám z toho radost. Snad i Květě se to bude líbit."
,,Tak to jsem rád. Oblékám se a vyrážím na MHD, sejdeme se před Livem?"
,,Počkám na zastávce, šla jsem se projít, měla jsem čas."
,,Super, těším se na tebe. A pořádně zapaříme."
Jak Petr řekl, zapařili jsme. Koncert byl skvělý, úžasná atmosféra, kterou umí vytvořit jen publikum naladěné na stejnou strunu.
,,To je paráda, když to někdo takhle umí," snaží se přeřvat aparát Klára, moje spřízněná duše.
,, To jo, každej z těch lidí tam je špičkovej muzikant, to se to potom hraje. I kdybysme sedm dní v týdnu hráli, nikdy nedosáhnem ani poloviny jejich kvality. Ale podobné ambice nemáme a pořadatelé nás na festivaly sami chtějí, tak to snad s námi nebude tak zlé," také křičím.
Akce se pomalu chýlí ke konci, protancujeme se s Klárou až do první řady pod pódium. To je parádní výhled, čím to, že ti muzikanti mají takové zvláštní kouzlo? Ovšem decibely jsou tu víc než na maximum. Déle než dvě tři skladby tu nevydržím a hlavně z písniček nic nemám. Ale aspoň si můžu prohlédnout kapelu, ze které srší energie. Jsou to profíci, hrají s lehkostí a přitom je na nich vidět, jak si to užívají.
Vytleskáme si tři přídavky, a když se kapela loučí, Michal na mě lehce mávne. Zahřeje mě to, pozdrav opětuji a nevnímám Kláry zkoumavý a podezíravý pohled. Nabitá energií se s Petrem pomalu vracíme domů.
2.
Pracovní dny pomalu utíkají a konečně se přiblížil čas dovolené. Rozhovor je dávno přepsán, odeslán a odsouhlasen jak už uzdravenou Klárou, tak Michalem a já se zase vrátila ke grafice. Ačkoli to psaní, pár let mě to živilo a teď snad i začíná chybět? Dokončuju poslední věci, abych mohla zavřít na týden svůj pracovní notebook a utéct do Krkonoš.
Jako každý rok vyrážíme s Klárou v půlce července do našich hor na dámskou jízdu, Petr jede v tu dobu na vodu a Klárka je po rozchodu stále sama. Letos si budeme užívat na farmě, jezdit na koních, chodit po horách a večer sedět u ohně s kytarou a nemyslet na chlapy. Už aby to bylo. Potřebuju si pořádně odpočinout, od práce i Petra. V poslední době to doma moc nefunguje. Nevím, jestli máme ponorku nebo co, ale mám pocit, že vztah nějak celkově vychládá. Na druhou stranu, po dvanácti letech ta ponorka asi není ničím zvláštním. Jsme spolu dost často, tak snad nám odloučení jen prospěje. A to jsme se před pár měsíci bavili o možném rozšíření rodiny. Oba jsme byli pro a shodli se, že po létě se o dítě pokusíme. No, uvidíme, až se oba vrátíme domů.
,,Zuzko, nechám ti na stole číslo s Michalovým rozhovorem jo," šéfka se se mnou loučí. ,,Pořádně si to užijte a za týden ahoj."
Musím říct, že jsem zvědavá, jestli se Michal po vydání ozve. Když rozhovor schvaloval, ptal se na termín vydání. Poslala jsem mu ho, ale tím pak naše komunikace skončila.
,,Už to tam zabal, prosímtě," vyruší mě telefonem Klára. ,,Chvátej, musíme nakupovat, ráno se nikde zdržovat nebudeme, ať nejedem v tom vedru." Má naprostou pravdu, takže vypnu notebook, zamknu kancelář a mizím.
Doma je boží dopuštění. Odjíždíme s Petrem ve stejnou dobu. V předsíni stojí loďáky, nafukovací Pálava, dvě pádla, stan, spacák, ešusy...prostě vše, bez čeho se chlapi na týden na vodě neobejdou. Ještěže už mám svoje sbaleno.
,,Ty snad ani nejsi ženská," utahuje si ze mě Petr při pohledu na můj jediný batoh. No, co bych s sebou asi tak měla tahat do hor. Pár funkčních triček, jedny dlouhé a jedny odepínací kalhoty, sukni, mikinu, bundu. A jedny šaty a sandálky pro možné společenské události. Kosmetika moc místa nezabere, a když mi něco dojde, tak si to ve Špindlerově Mlýně klidně koupím. Hlavně nesmí chybět staré džíny, pevné boty na koně a kytara.
,,Však si mě poznal na čundru, tak co bys teď chtěl za modelku," se smíchem mu to vracím. Políbí mě a odvádí do ložnice.
,,Super, to se nám do kufru v pohodě vejde," vítá mě ráno Klára, když vidí mé zavazadlo. No vejde, ale jen tak tak. Nacpaly jsme do jejího Citroenu C1 dva bágly, kytaru, nějaké vody a jídlo a kufr je plný. ,,Nojo, tyhle městský vozítka," utahuju si z ní.
,,Jen se směj, počkej, až s tou vaší lodí zase nebudeš moct někde zaparkovat," naráží na naše Mondeo. V dobré náladě nasedáme do auta a jedeme vstříc horám. Máme před sebou něco přes 200 kilometrů.
Po pár hodinách jízdy se konečně objevují kopce. Zaplaťbůh, že už jsme tady. Ačkoli jsme vyjeli v 7 ráno, slunce už neúprosně pere. Klimatizace jede naplno, ale stejně jsme z té cesty unavené. Už se vidíme v bazénu, který je hostům na farmě k dispozici. Teď už ji jen najít. Naštěstí cesta je značená velice dobře a za chvíli už nás do nosu praští vůně sena, krav, koní a hlavně venkovské pohody. Zaparkujeme před hlavní bránou a pospícháme se seznámit s majiteli.
,,Vítejte dámy, našly jste nás dobře?" jde nám v ústrety pan Lukáš, starší šedovlasý sympaťák, který se svou ženou farmu vlastní. Hned nám nabízí na občerstvení vodu a domácí kozí sýr. Hm, tady se mi bude líbit.
,,Ano, bez problémů," poděkuje mu Klára, zamíříme za jeho paní vyřídit formality a pak už konečně můžeme do našeho pokoje.
Jen co vstoupíme dovnitř, cítíme se jako doma. Na obou postelích je slunečnicové povlečení a veškerý nábytek je dubový, ve venkovském stylu. Ubytování skromné, ale zařízené s láskou a citem. A ten výhled z terasy! Máme jako na dlani pastviny koní a přímo před námi se tyčí Sněžka.
,,To je nádhera," vysloví mé myšlenky Klára. Jen mlčky přikývnu a užívám si toho krásného pohledu ven.
,,V klidu si vybalte, odpočiňte a po obědě vás provedeme po farmě," loučí se s námi prozatím paní Lukášová. Po jejím odchodu vybalíme, zchladíme se ve sprše a regulérně odpadneme do postelí. Vzbudíme se až těsně před obědem.
Scházíme dolů do jídelny, která je stejně úžasná jako náš pokoj. Bíle vymalované místnosti dominuje velký krb. Je tady 8 masivních dubových stolů, vkusně prostřeno a celá jídelna působí hřejivě a přívětivě. A oběd, špenátové rizoto s kozím sýrem, nic lepšího jsem snad nikdy nejedla.
Po obědě nás pan Lukáš provází farmou. Dozvíme se něco z její historie, seznámíme se se zvířaty - chovají tu koně, ovce, kozy, krávy, prasata, králíky, slepice. Komplex je rozlehlý, však pozemek má téměř 700 ha. Ubytování je tu v pokojích a apartmánech možné pro 12 lidí, ale zájemci o volné spaní si mohou postavit stan na louce majitelů.
,,Už se moc těším, až si vyjedu na vyjížďku," neskrývám své nadšení a touhu vyhoupnout se do sedla. Klára mé nadšení sdílí jen napůl, pořádně se na koně posadí poprvé.
,,To vám rád věřím, však na zítřek je už vše domluveno, náš syn vás vezme ven okolo 10," upřesňuje majitel farmy zítřejší program. Paráda, už se nemůžu dočkat, až budu cválat zase volnou krajinou.
Po prohlídce farmy usedáme k ohništi, kde si večer chceme upéct buřty, vytáhnout kytaru a hrát. Miluju tyhle chvíle, kdy se setmí, je vidět a slyšet jen praskající oheň, člověk cítí vůni přírody a do toho tiše zní kytara. A ještě lepší, když se pak k ohni může člověk uložit a usnout. ,,No, to byste se brzo ráda stěhovala zpátky" směje se paní Lukášová, když vyslovím své myšlenky nahlas. ,,Tady je v noci takových 5-10 stupňů, však uvidíte. Ale bránit vám v tom nebudeme." Naštěstí spacák s sebou nemám, jinak bych byla schopná to i vyzkoušet.
,,Hele, já teda doufala, že překonáš po letech ten svůj strach a pojedeš na vyjížďku se mnou," slyšíme ženský hlas. Á, někdo přemlouvá svého muže, to dobře znám. Taky jsem Petra musela přesvědčovat, aby jízdu na koni zkusil. Sice se mu to líbilo a držel se statečně, ale není to nic, co by si nějak zamiloval.
,,Jistěže pojedu, slíbil sem ti to. Ale nevim, jestli tě pomalá jízda bude dostatečně uspokojovat. Troufnu si maximálně na klus a to kdoví jestli," odvětí lehce naštvaně mužský hlas. Mužský hlas, který je mi povědomý...Ale to přece není možné...
,,Dobré odpoledne," zdravím blonďatou ženu stojící vedle Michala. I ona pozdraví. Michal kouká a vypadá to, že přemýšlí, kam mě zařadit.
,,Ahoj Michale - rozhovor v Live for Music v Hradci, zhruba před měsícem a půl?"
,,Ano, pravda, já věděl, že už jsme se potkali," plácne se do čela a usmívá se. „Článek už vyšel? "
,,Ne, vyjde za čtrnáct dní," upřesňuji.
,,Výborně, tak to si to budu muset koupit." konstatuje Michalovo žena.
„Eva, moje manželka“, představuje ji Michal.
,,Jste tu na dovolené? Je tu krásně, že? Škoda, že nám se to volno už chýlí ke konci, za tři dny se zase vracíme do Prahy. No, uvidíme se asi na večeři?“ ptá se Eva a prozatím se rozloučíme.
Jsem v šoku. Tohle je tedy náhoda. Sice po rozhovoru jsme se bavili o tom, že máme rádi hory, dokonce jsem se tuším zmínila, že jedem na farmu s koňmi a on říkal, že jeho žena jezdí, ale nebavili jsme se konkrétně. No, překvapení je to příjemné, jen mi to narušilo mé plány, že si večer posedím s kytarou a zazpívám. Takhle budu mít šílenou trému, vždycky jí mám, když mám hrát před jinými muzikanty. Natož podobného formátu. Buší mi srdce a jsem celá rozklepaná. Nechápu proč, jo, je to hezkej a sympatickej chlap a od té naší schůzky jsem si na něj občas vzpomněla, ale víceméně jen díky jeho muzice, kterou mám ráda a poslouchám.
,,Sakra, to je pěknej chlap, ten by stál za hřích co? " doráží mě Klára. ,,A radši ani nechci vědět, o čem přemýšlíš, když tak na tebe koukám."
,,Jsi blázen, jen jsem překvapená," snažím se zachovat kamennou tvář.
,,Jasně, jasně, já vím," potutelně se uculuje, ale dál už naštěstí nic nerozebírá.
Zbytek odpoledne si s Klárou povídáme na terase. Konečně máme čas se pobavit na téma nejdůležitější – chlapi. Upřímně nechápu, že takhle holka je už druhým rokem sama. Poté, co opustila chronicky nevěrného manžela a rozvedla se, žije singl. Občas se někdo na krátkou známost objeví, ale nic stálého. Ačkoli navenek sebevědomá rusovláska, která pomocí fyzioterapie napravuje naše pokřivená těla, uvnitř je křehká. Jen to málokomu dá znát.
„Hele, kašli na mně a chlapy, on se někdo objeví. Mě samotné není tak špatně, občas bych se sice večer ráda schoulila k někomu do náručí, ale nijak netruchlím. Spíš mi řekni ty, co doma?" mění téma.
„Já nevím, asi máme ponorku. Nebo jsme spolu už možná moc dlouho, nic se neděje a chtělo by to někam posunout. Osm let je dlouhá doba. Uvažovali jsme, že je nejvyšší čas na rodinu,“ zamýšlím se nad svým vztahem.
„Chtěla bys dítě?“ ptá se Klára
„Jo, už se na to cítím. Mám práci, kterou mám ráda, máme kde bydlet, bude mi třicet, není na co čekat. Chtěli jsme se na podzim začít snažit. Jenže v poslední době nevím. Nevím, jestli spolu máme vůbec být. Někdy si říkám, jestli by nám nebylo lépe každému zvlášť.“
„Copak je to tak zlý? Hádáte se?“
„To je právě to. My se ani nehádáme. Nevím, co je to za krizi, nebo co za období ve vztahu to vlastně je. Cítím se poslední dobou strašně prázdná, osamělá, nemilovaná. Odpadly chvíle, které jsme trávili společně, večer si povídali, zašli ven, na kolo, na procházku. Večer se potkáme doma, Petr po práci obvykle ještě zasedne k počítači a pracuje. Já jsem pak naštvaná a doma je dusno. Navíc, znáš Petra. City neprojevoval nikdy, ale teď mám pocit, že žiju s lednicí,“ přemýšlím nahlas.
„A není to jen tím stereotypem? Jste spolu skoro 10 let, stejně tak dlouho spolu bydlíte, chtělo by to třeba nového koníčka. Nebo něco, co vás zase semkne," čte mi Klára myšlenky.
„Právě. Cejtím se sice nespokojená, ale říkám si, jestli bych si rozchodem pomohla. Neděje se něco takového v každém dlouhodobém vztahu? Když čtu různé rady, jak stále udržet ve vztahu jiskru, mám pocit, že to musí přijít vždycky po nějakých společných letech.“
„A co si o tom myslí Petr?“
„Moc to neřeší, však tohle asi je dogma žen. Říkal, že uvidíme po dovolené, že si od sebe odpočineme a zase bude líp. Je fakt, že díky tomu společnému projektu v práci jsme spolu byli až moc, a ten naštěstí skončil. Tak uvidíme,“ ukončuji hovor, protože že blíží čas večeře a já si chci dát relax ve vaně.
Ve vonící koupelně se ponořím do myšlenek. Přehrávám si náš rozhovor. Pravdou je, že v posledních měsících si stále častěji pokládám otázku, jestli jsme pro sebe ti praví. Známe se od mých 20 let. Dlouho to klapalo, jsme si v mnohém hodně podobní. Máme stejnou představu o výchově dětí, touhu cestovat, razíme heslo, že bordel v bytě nikam neuteče…Líbí se nám stejná hudba, vyrážíme na čundr, na vodu. Jen těch společných chvílí strašně ubylo a s dítětem nebude lépe. Krom toho, já jsem nekonečný romantik. Miluju sedět pod hvězdami, mám oblíbená místa, která venku svádí k milování a vyznávání lásky. Petr je naopak racionální, emoce skrývá a slova Miluji tě slýchám tak jednou do roka. A mě to chybí. A on to ví. Říká, že za muže mluví činy. Jenže čím méně se cítím v tom vztahu příjemně, tím méně mám sílu za jeho skutky tu lásku hledat. Jsem ženská, potřebuju to aspoň občas slyšet. Často mám pocit, že si jeho pozornost musím vynutit, aby si mě vůbec všiml. A sex? Když už je, je skvělý, ale jednou dvakrát do měsíce je prostě málo.
Jenže, není ten život spíš o tom každodenním, o těch maličkostech, o tom, jak se jeden ke druhému dokážeme zachovat nejen v časech dobrých, ale i zlých? Někdy si říkám, že ty moje romantické představy mi ničí pohled na náš vztah, který je vlastně dobrý a má pevné základy. Mám muže, který je hodný, dokáže se postarat, když mi je ouvej, vcelku se shodujeme. Tak co bych vlastně chtěla?
„Aby někdy přišel z práce dřív, popadl tě a rychle a vášnivě se s tebou pomiloval. Aby, když jdete do společnosti, na tebe obdivně pohlédl a řekl, že ti to sluší. Abys byla na prvním místě, a ne práce a všichni ostatní. Aby trošku dal najevo žárlivost,“…odpovídá můj vnitřní hlas. Možná je opravdu jen nejvyšší čas posunout se dál. Zažehnout znovu jiskru. Možná potřebujeme prostě nějaký společný projekt. Svatba? O tu ani jeden z nás nijak nestojí, však ten papír nic nezaručí. Navíc, přes moji romantickou duši, jsem ráda svobodná, a možná, že lejstro potvrzující, že někomu patřím, by mě moc svazovalo. Změnu bydlení? Uvažovali jsme nad větším bytem, ale zatím to vyšumělo. Dítě – téma aktuální, které změní všechno. Otázka je, kterým směrem.
„Zuzko, neutopila ses tam?“ zabuší mi na dveře Klára. Nechám rozjímání a uvolňuji koupelnu. Petrovi píšu SMS, měli by už být v prvním kempu.
„Dorazily jsme v pořádku. Je tady krásně. Zítra dopoledne jdeme jezdit, nemůžu se dočkat. Posílám ti pusu, doufám, že se máte dobře. Hezkou první vodáckou noc.“
Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. „To je telepatie, zrovna na tebe myslím. Dojeli jsme bez jediného cvaknutí. Chystáme se na pivo. I tady je hezky, líbilo by se ti tu. Přístě sem pojedem spolu. Líbám tě, zítra si užij vyjížďku.“ SMS mi zvedne náladu. Že by přeci jen nebylo nic ztraceno?
Vyrážíme na večeři a hned po ní zamíříme k ohni. Beru kytaru, těším se na tu pohodu. U ohně už se hraje, a tak se seznamujeme s dalšími obyvateli apartmánů. Sladké dřevo třímá v rukou Ondra, který tu s novomanželkou Lenkou tráví líbánky. Druhá kytara je přivítána s nadšením. Hrajeme, zpíváme, hezky nám to ladí a já si užívám té idylky. Tohle je dokonalé, je mi skvěle. Ani si hned nevšimnu, že se osazenstvo rozšířilo. Přisedli si k nám i Lukášovi a jeden velmi sympatický blonďák, který nemůže spustit oči z Kláry. A ji očividně taky zaujal. Že by se nám tu chtělo něco zrodit?
Těsně před půlnocí u ohně zůstanu jen já, Klára, blonďák Radek a Ondra. Začínám hrát písničku své kapely, když si přímo naproti mně přisedne Michal. Znervózním, ale jen na chvíli. Vím, že tady jsem silná v kramflecích. Pak převezme žezlo Ondra a spustí klasiku, Nezmary a Bodláky ve vlasech. Chytám si druhý hlas, barvy hlasu nám k sobě sednou, tak nemyslím na nic, vnímám uvolněnou atmosféru. Když poočku kouknu na Michala, vidím, že mě upřeně pozoruje.
„Netušil jsem, že dělám rozhovor se skvělou zpěvačkou,“ ozve se. Zčervenám, ještěže už je tma. „Máš parádní hlas, zajímavou barvu a krásně hebký v hloubkách,“ pokračuje.
„Děkuju, ale nic zvláštního to není,“ bráním se té chvále.
„To bych s dovolením posoudil sám,“ bere si od Ondry kytaru a začne hrát. Překvapivě Křesťana, to bych od rockera jeho typu nečekala. Když začne zpívat, zavřu oči. Jeho hlas bych mohla poslouchat pořád, v těchto něžných folkárnách sametově hladí. Odpustí si rockerské chrapláky a je to paráda. Michal mě pohledem vyzve, ať se přidám. Jsem nesvá, ale zbytečně. I nám hlasy ladí, příjemně se mi to poslouchá. Kdoby to byl řekl, že si u ohně zapěju Nohavicu, Nezmary, Křesťana nebo Žalmana s jedním z nejlepších našich zpěváků.
„Hele, až budu potřebovat do kapely zpěvačku, tak vím, na koho se obrátit,“ usmívá se na mě, odkládá kytaru a loučí se.
„Jojo, to se mi ozvi,“ směju se, popřeju dobrou noc a za chvíli se rozcházíme i my ostatní.
„Dostala jsem nabídku odjet na pár měsíců do Austrálie, mám tam dávnou kamarádku. A je mi líto, že jsem se s vámi neporadila, ale za dva týdny odjíždím. Těch pár koncertů místo mě odzpívá Terezka, už jsme se domluvily,“ vychrlím, ale hlas se mi chvěje. Teď se na mě sesypou.
Zavládne hrobové ticho. Když se zbytek kapely vzpamatuje, překvapivě mi gratulují. Tedy skoro všichni…
„Ty ses asi zbláznila, ne?“ vybuchne Michal. „Nemůžeš mi odjet, jen tak mi to takhle oznámit, a ještě na kdovíjak dlouhou dobu. To nemůžeš myslet vážně! Navíc ještě máme sezónu.“
Začínám se bát, že v tom šoku a vzteku o nás prozradí víc, než by chtěl. Asi jsem mu to opravdu měla říct dřív někde o samotě. Jenže nebylo kdy.
„Michale prosím, uklidni se. Pojď si dát víno a proberem to v klidu, ano?“
„Teď ne! Netušil jsem, že tvoje - dej mi čas - bude znamenat tohle. Co na to tvůj snoubenec? Nebo snad jede s tebou?“ Michal je rozzuřený, takového ho neznám. Vidím na něm ale i smutek a při pohledu do jeho očí se mi zastaví srdce. Bože, nechci mu takhle ubližovat. Ale musím odjet. Jen tak mohu vyřešit ten zmatek v hlavě, který tam dva muži způsobili.
O hodinu později stojím u dveří jeho pokoje. Dokud si spolu nepromluvíme, nebudu mít klid. Co na tom, že jsou skoro 2 ráno. Michal nespí, tím jsem si jistá. No tak se holka nadechni a jdeme na to.
„Smím dál?“ sotva hlesnu, když otevře. Beze slov poodstoupí, abych mohla projít. Stále mlčí, jen se na mě dívá.
„Míšo, nezlob se a mluv se mnou“, snažím se ho obejmout. Vykroutí se.
„Tak já ti minulý týden řeknu, že tě miluju, že chci opustit svou ženu a že chci začít žít s tebou. Ty mi na to povíš, že mě máš ráda, ale že si nejsi jistá tím, co přesně cítíš. Fajn, mě to taky docházelo pomalu. Řekneš, že chceš čas na to, aby sis to mohla v hlavě srovnat. To bych taky pochopil. Jenže dáma musí zmizet na druhý konec světa, aby si uvědomila, jestli náš téměř roční „vztah“ byl pro ni jen poměr nebo něco víc,“ ke konci hovoří už odevzdaně.
„Michale, není to pro mě snadné a tohle je skvělá příležitost, jak si vyčistit hlavu a bez ovlivňování si v ní všechno srovnat. Ty sám víš, že to, co je mezi námi, pro mě rozhodně není úlet. Ale prosím, pochop mě. Vždyť mám plánovat svatbu proboha. Pořád musím odpovídat na otázky, jestli už máme místo, šaty, hudbu…Těžko všem můžu odpovědět, že ne, protože v duchu myslím na jiného. V Austrálii budu v klidu, bez kontaktu se všemi svatbychtivými příbuznými, bez kamarádek, jen sama se svými myšlenkami. Potřebuju z toho trochu vypadnout.“
„Chápu, že i bez kontaktu se mnou?“ zadívá se na mě. Nemám sílu odpovědět, jen přikývnu.
Obejme mě a vede do postele. Ví, že další debaty nemají smysl. Za ten rok mě zná víc než dobře. Jak si něco vezmu do hlavy, nikdo to z ní nedostane. „Na letiště tě ale odvezu já“ rezolutně prohlásí.
Tu noc usínáme v jeho posteli, oblečeni a v těsném objetí.
Čtrnáct dní uteklo jako voda a já se ocitám na ruzyňském letišti. Jak Michal řekl, udělal. Je pět hodin ráno, když vystupujeme z auta před odletovou halou. Co tady proboha dělám? Prohlížím si ho a nemůžu se na něj vynadívat. Nestojíme o publicitu, a tak dlouhé husté černé vlasy kryje šátkem a oči slunečními brýlemi. Ale já je důvěrně znám. Stejně jako svalnaté tělo a hebké ruce, kterými mě ještě před pár dny hladil k zbláznění. Stojíme tam beze slov snad půl hodiny a nevnímáme nic, jen jeden druhého.
„Za měsíc je derniéra. Moc jsem si přál, abys tam byla.“ naruší Michal ticho.
„Já vím. Tak ji hlavně odehrajte se ctí, bez zbytečných nejapných srandiček a bez alkoholu. Víš, jak to pak dopadá. Krále si spletete se zločincem a z královny je v mžiku šlapka,“ snažím se o zlehčení situace. Chytá se.
„No to víš, že z toho uděláme komedii, jinak bysme to ořvali už před začátkem. Tyhle vtípky nás na chvíli povzbudí, obrníme se a holky možná se slzičkama vydrží až do děkovačky.“
„Jenom holky jo?“ narážím na nedávnou derniéru mého oblíbeného představení, kde nefalšovaně brečeli i ostřílení rockeři. Zasmějeme se a on umlčí mé další řeči polibkem.
Čas se nachýlil a já už vážně musím k letadlu. Na dlouhou dobu naposledy se objímáme. Cítím jeho hebká ústa, jak mě s láskou a vášní líbají. Sakra. Nejradši bych odvolala celý let a zůstala v jeho náruči. Vždyť můžeš, našeptává mi můj vlastní hlas kdesi v hlavě. To jen ty sis vzpomněla, že poletíš k protinožcům, abys zjistila, kterýho chlapa vlastně chceš. Jseš pitomá, vykašli se na to a zůstaň tady… Naposledy se otáčím a v tu chvíli mi to sepne. Já husa odlétám od muže, kterého miluju proto, abych zjistila, že ho miluju. No děvče, myslela jsem si, že máš víc rozumu…
1.
,,Zuzano, potřebovala bych tě na jeden rozhovor," vítá mě v práci po ránu šéfová. Já a rozhovor? Jsem grafička, sice jsem dříve psala a dost, ale od té doby už uplynulo pár let. ,,Květa leží v nemocnici, potloukla se na in-linech a minimálně dva týdny nebude. A na další pondělí má dohodnutý rozhovor s Michalem K. Nemám tam koho jinýho poslat, Radka je na dovolené. Navíc se taky točíš kolem muziky ne? Tak ti to bude blízký," doráží mě.
Totiž, abyste rozuměli - ano, točím se kolem muziky. To znamená, že zpívám a drnkám na kytaru v lokální folkové kapele. Jsme amatéři, baví nás to, jednou do měsíce si někde zahrajeme, je nám spolu fajn a je to prostě skvělý koníček. Žádné velké umění. A teď mám jít dělat rozhovor s uznávaným rockovým klávesistou, zpěvákem, jehož kapela září ve světlech ramp a obrazila půl světa? Hmmm, to toho budeme mít opravdu hodně společného....
Na druhou stranu, pro mě skvělá příležitost, jak osobně poznat člověka, kterého nejen po hudební stránce obdivuju. A ano, přiznávám, je to taky hlavně charismatický a krásný chlap. No, to zase budu nervóza.
,,K čemu se váže ten rozhovor? " jdu ze šéfové dostat podrobnější informace. ,,A jak s ním byla Květa domluvená, víme něco víc? Nebo jí mám zavolat, jak je na tom? "
,,Zavolej jí, má zlámanou nohu, pohmožděný žebra, ale ví, že jí kvůli tomu budeš kontaktovat. A ten rozhovor - za dva měsíce startuje série koncertů v rámci jeho podpory projektu Cestujme s dětmi. Květa už měla nějaké otázky připravené, prober to s ní, máš ještě týden času," ukončuje debatu a já mířím ke svému stolu, abych komplet překopala celý svůj harmonogram.
Poté, co navštívím svou kolegyni v nemocnici, dostanu od ní veškeré podklady a vzácné telefonní číslo na Michala K., zamířím domů, uvařím si těstoviny a s vínem usedám k notebooku. Musím o něm do rozhovoru nastudovat spoustu věcí, minulost, vydaná CD, koncerty, něco ze soukromí a neposlední řadě zjistit informace k tomu jeho projektu. Ještěže je má drahá polovička Petr na služební cestě. Usínám asi v 1 ráno. To budu zítra opravdu krásná.
,,Dobrý den, pane K, tady Zuzana F. z magazínu "Pár minut na čtení," zvedám druhý den celá rozklepaná telefon, abych si potvrdila, že rozhovor platí. Hovoříme sotva 5 minut, potvrdíme si čas setkání. No, hlas má příjemný nejen při zpěvu. Tak snad se z něj v reálu nevyklube nesympatický chlap.
Přichází den D. Netrávím ho v kanceláři, pracuji doma. No, pracuji, dělám, že něco dělám a spíš si procházím otázky, na které chci znát odpověď. Tak jo Zuzano, za dvě hodiny máš být na místě...Lítám po bytě, připravuji oblečení, šminky a šílím. Pokouší se o mě regulérní záchvat paniky. Abych se ho zbavila, beru MP3 přehrávač a zalézám do vany. Pomůže to, uvolním se a cítím se připravená.
Nalíčit, vyfénovat hlavu, obléct, napít a nezapomenout s sebou láhev s vodou, zkontrolovat v zrcadle. Jo a vzít si Xyzal, vždy na začátku června mě kosí pylová alergie. Připadám si jako puberťačka před prvním rande. Nadechnout, zamknout byt, nasednout do auta a jdeme na to.
Po pár minutách parkuji před klubem Live for Music, kde dnes Michal se svou kapelou hrají. Domluvili jsme se, že se sejdeme před koncertem, je to ideální varianta. Já si pak s Petrem užijeme koncert, nemusím za ním nikam daleko a on bude mít snad dost času na mé všetečné dotazy.
,,Jojo pojďte, vím o vás," uvádí mi provozní klubu dovnitř a zamyká. Koncert začíná v 21:00 hodin, tedy za 3 hodiny, měli bychom mít dostatek času. Jsem ráda, že jsem na domácí půdě, klub znám, občas sem s Petrem či přáteli na koncert zajdeme.
,,Tak co, jste na mě přichystaná?" ozývá se za mnou. Otáčím se a stojím tváří v tvář Michalovi K. Usmívá se a podává mi ruku. ,,Dobrý večer, jen si objednám pití a můžeme se do toho pustit?
,,Co si dáte?," rovnou míří Michal k baru.
,,Dvojku bílého a vodu," říkám, usazuji se mezitím do boxu a rozhlížím se.
Kapela pomalu připravuje stage. Jako muzikant miluju ty chvíle, kdy po příjezdu stavíme aparát a chystáme se na zahájení hraní. Vždycky přemýšlím, jaké asi bude publikum, jaký bude zvuk, jestli všechny záležitosti klapnou a koncert bude pozitivním zážitkem po nás i posluchače.
,,Tak tady jedno víno, voda a něco na zub," vytrhne mě z rozjímání Michal a usedá naproti mě. Koukám, že si objednal to samé. Mám konečně možnost si ho trošku prohlédnout. Dlouhé černé vlasy má stažené do culíku, na sobě obyčejné džíny a zelené triko. Štíhlá postava prozrazuje, že jemu sport není cizí. Myslela jsem jen, že je vyšší, ale odhaduju ho tak na 170 cm.
,,Tak ať se dnešní koncert vydaří," přiťukneme si a začínáme si povídat. Po pár minutách přejdeme na tykání. Rozhovor jde výborně, probereme spoustu věcí, které se vlastně ani pracovních otázek netýkají. Po hodině vypínám diktafon, ale bavíme se dál. A neptám se jen já, dostali jsme se i k mému hudebnímu působení. Mám pocit, jakoby se dva dávní přátelé sešli po pár letech a vyprávěli si o novinkách v životě.
Vymezený čas ale uteče hrozně rychle a Michal musí na zvukovou zkoušku. ,,Rozhovor přepíšu a pošlu ti ho mailem ke schválení ano? Maximálně se tě ještě mailem na něco doptám, kdyby moje zraněná kolegyně měla pocit, že něco není tak, jak by si představovala. Tak, jak to pak odsouhlasíš, tak půjde ven, za to ručím," slibuji mu.
,,Dobrá, budu se těšit a možná změním názor na novináře," pousměje se. Pravda, rozhovory poskytuje velice zřídka. ,,Ať se ti dnešní koncert líbí a hudebně ať se daří," loučí se se mnou.
,,Nápodobně, ať se vám u nás dobře hraje" podávám mu ruku a odcházím.
Když se rozloučíme, zbývá do koncertu něco přes hodinu. Domů jet nemůžu, pila jsem. Bloudím tedy městem a přemýšlím o dnešním setkání. Michal byl opravdu milý, vtipný a překvapivě otevřený. Ve chvílích, kdy jsme se bavili již soukromě, mluvil i o rodině, dětech, o tom, že miluje hory, o snech a samozřejmě i dál o muzice. Bylo to pro mě nečekané, jak jsem o něm studovala na internetu, má pověst spíše uzavřeného člověka, který si své soukromí hodně střeží. Že by i on zapomněl, že sedí v hospodě s redaktorkou (byť dočasnou), a ne s přáteli? Procházím parkem a s úsměvem si vybavuji celé povídání.
Rozjímání ukončí zvuk mého mobilu. Petr, můj přítel a podpora.
,,Tak co zlato, jak to šlo?"
,,Výborně, lépe než jsem čekala, mám z toho radost. Snad i Květě se to bude líbit."
,,Tak to jsem rád. Oblékám se a vyrážím na MHD, sejdeme se před Livem?"
,,Počkám na zastávce, šla jsem se projít, měla jsem čas."
,,Super, těším se na tebe. A pořádně zapaříme."
Jak Petr řekl, zapařili jsme. Koncert byl skvělý, úžasná atmosféra, kterou umí vytvořit jen publikum naladěné na stejnou strunu.
,,To je paráda, když to někdo takhle umí," snaží se přeřvat aparát Klára, moje spřízněná duše.
,, To jo, každej z těch lidí tam je špičkovej muzikant, to se to potom hraje. I kdybysme sedm dní v týdnu hráli, nikdy nedosáhnem ani poloviny jejich kvality. Ale podobné ambice nemáme a pořadatelé nás na festivaly sami chtějí, tak to snad s námi nebude tak zlé," také křičím.
Akce se pomalu chýlí ke konci, protancujeme se s Klárou až do první řady pod pódium. To je parádní výhled, čím to, že ti muzikanti mají takové zvláštní kouzlo? Ovšem decibely jsou tu víc než na maximum. Déle než dvě tři skladby tu nevydržím a hlavně z písniček nic nemám. Ale aspoň si můžu prohlédnout kapelu, ze které srší energie. Jsou to profíci, hrají s lehkostí a přitom je na nich vidět, jak si to užívají.
Vytleskáme si tři přídavky, a když se kapela loučí, Michal na mě lehce mávne. Zahřeje mě to, pozdrav opětuji a nevnímám Kláry zkoumavý a podezíravý pohled. Nabitá energií se s Petrem pomalu vracíme domů.
2.
Pracovní dny pomalu utíkají a konečně se přiblížil čas dovolené. Rozhovor je dávno přepsán, odeslán a odsouhlasen jak už uzdravenou Klárou, tak Michalem a já se zase vrátila ke grafice. Ačkoli to psaní, pár let mě to živilo a teď snad i začíná chybět? Dokončuju poslední věci, abych mohla zavřít na týden svůj pracovní notebook a utéct do Krkonoš.
Jako každý rok vyrážíme s Klárou v půlce července do našich hor na dámskou jízdu, Petr jede v tu dobu na vodu a Klárka je po rozchodu stále sama. Letos si budeme užívat na farmě, jezdit na koních, chodit po horách a večer sedět u ohně s kytarou a nemyslet na chlapy. Už aby to bylo. Potřebuju si pořádně odpočinout, od práce i Petra. V poslední době to doma moc nefunguje. Nevím, jestli máme ponorku nebo co, ale mám pocit, že vztah nějak celkově vychládá. Na druhou stranu, po dvanácti letech ta ponorka asi není ničím zvláštním. Jsme spolu dost často, tak snad nám odloučení jen prospěje. A to jsme se před pár měsíci bavili o možném rozšíření rodiny. Oba jsme byli pro a shodli se, že po létě se o dítě pokusíme. No, uvidíme, až se oba vrátíme domů.
,,Zuzko, nechám ti na stole číslo s Michalovým rozhovorem jo," šéfka se se mnou loučí. ,,Pořádně si to užijte a za týden ahoj."
Musím říct, že jsem zvědavá, jestli se Michal po vydání ozve. Když rozhovor schvaloval, ptal se na termín vydání. Poslala jsem mu ho, ale tím pak naše komunikace skončila.
,,Už to tam zabal, prosímtě," vyruší mě telefonem Klára. ,,Chvátej, musíme nakupovat, ráno se nikde zdržovat nebudeme, ať nejedem v tom vedru." Má naprostou pravdu, takže vypnu notebook, zamknu kancelář a mizím.
Doma je boží dopuštění. Odjíždíme s Petrem ve stejnou dobu. V předsíni stojí loďáky, nafukovací Pálava, dvě pádla, stan, spacák, ešusy...prostě vše, bez čeho se chlapi na týden na vodě neobejdou. Ještěže už mám svoje sbaleno.
,,Ty snad ani nejsi ženská," utahuje si ze mě Petr při pohledu na můj jediný batoh. No, co bych s sebou asi tak měla tahat do hor. Pár funkčních triček, jedny dlouhé a jedny odepínací kalhoty, sukni, mikinu, bundu. A jedny šaty a sandálky pro možné společenské události. Kosmetika moc místa nezabere, a když mi něco dojde, tak si to ve Špindlerově Mlýně klidně koupím. Hlavně nesmí chybět staré džíny, pevné boty na koně a kytara.
,,Však si mě poznal na čundru, tak co bys teď chtěl za modelku," se smíchem mu to vracím. Políbí mě a odvádí do ložnice.
,,Super, to se nám do kufru v pohodě vejde," vítá mě ráno Klára, když vidí mé zavazadlo. No vejde, ale jen tak tak. Nacpaly jsme do jejího Citroenu C1 dva bágly, kytaru, nějaké vody a jídlo a kufr je plný. ,,Nojo, tyhle městský vozítka," utahuju si z ní.
,,Jen se směj, počkej, až s tou vaší lodí zase nebudeš moct někde zaparkovat," naráží na naše Mondeo. V dobré náladě nasedáme do auta a jedeme vstříc horám. Máme před sebou něco přes 200 kilometrů.
Po pár hodinách jízdy se konečně objevují kopce. Zaplaťbůh, že už jsme tady. Ačkoli jsme vyjeli v 7 ráno, slunce už neúprosně pere. Klimatizace jede naplno, ale stejně jsme z té cesty unavené. Už se vidíme v bazénu, který je hostům na farmě k dispozici. Teď už ji jen najít. Naštěstí cesta je značená velice dobře a za chvíli už nás do nosu praští vůně sena, krav, koní a hlavně venkovské pohody. Zaparkujeme před hlavní bránou a pospícháme se seznámit s majiteli.
,,Vítejte dámy, našly jste nás dobře?" jde nám v ústrety pan Lukáš, starší šedovlasý sympaťák, který se svou ženou farmu vlastní. Hned nám nabízí na občerstvení vodu a domácí kozí sýr. Hm, tady se mi bude líbit.
,,Ano, bez problémů," poděkuje mu Klára, zamíříme za jeho paní vyřídit formality a pak už konečně můžeme do našeho pokoje.
Jen co vstoupíme dovnitř, cítíme se jako doma. Na obou postelích je slunečnicové povlečení a veškerý nábytek je dubový, ve venkovském stylu. Ubytování skromné, ale zařízené s láskou a citem. A ten výhled z terasy! Máme jako na dlani pastviny koní a přímo před námi se tyčí Sněžka.
,,To je nádhera," vysloví mé myšlenky Klára. Jen mlčky přikývnu a užívám si toho krásného pohledu ven.
,,V klidu si vybalte, odpočiňte a po obědě vás provedeme po farmě," loučí se s námi prozatím paní Lukášová. Po jejím odchodu vybalíme, zchladíme se ve sprše a regulérně odpadneme do postelí. Vzbudíme se až těsně před obědem.
Scházíme dolů do jídelny, která je stejně úžasná jako náš pokoj. Bíle vymalované místnosti dominuje velký krb. Je tady 8 masivních dubových stolů, vkusně prostřeno a celá jídelna působí hřejivě a přívětivě. A oběd, špenátové rizoto s kozím sýrem, nic lepšího jsem snad nikdy nejedla.
Po obědě nás pan Lukáš provází farmou. Dozvíme se něco z její historie, seznámíme se se zvířaty - chovají tu koně, ovce, kozy, krávy, prasata, králíky, slepice. Komplex je rozlehlý, však pozemek má téměř 700 ha. Ubytování je tu v pokojích a apartmánech možné pro 12 lidí, ale zájemci o volné spaní si mohou postavit stan na louce majitelů.
,,Už se moc těším, až si vyjedu na vyjížďku," neskrývám své nadšení a touhu vyhoupnout se do sedla. Klára mé nadšení sdílí jen napůl, pořádně se na koně posadí poprvé.
,,To vám rád věřím, však na zítřek je už vše domluveno, náš syn vás vezme ven okolo 10," upřesňuje majitel farmy zítřejší program. Paráda, už se nemůžu dočkat, až budu cválat zase volnou krajinou.
Po prohlídce farmy usedáme k ohništi, kde si večer chceme upéct buřty, vytáhnout kytaru a hrát. Miluju tyhle chvíle, kdy se setmí, je vidět a slyšet jen praskající oheň, člověk cítí vůni přírody a do toho tiše zní kytara. A ještě lepší, když se pak k ohni může člověk uložit a usnout. ,,No, to byste se brzo ráda stěhovala zpátky" směje se paní Lukášová, když vyslovím své myšlenky nahlas. ,,Tady je v noci takových 5-10 stupňů, však uvidíte. Ale bránit vám v tom nebudeme." Naštěstí spacák s sebou nemám, jinak bych byla schopná to i vyzkoušet.
,,Hele, já teda doufala, že překonáš po letech ten svůj strach a pojedeš na vyjížďku se mnou," slyšíme ženský hlas. Á, někdo přemlouvá svého muže, to dobře znám. Taky jsem Petra musela přesvědčovat, aby jízdu na koni zkusil. Sice se mu to líbilo a držel se statečně, ale není to nic, co by si nějak zamiloval.
,,Jistěže pojedu, slíbil sem ti to. Ale nevim, jestli tě pomalá jízda bude dostatečně uspokojovat. Troufnu si maximálně na klus a to kdoví jestli," odvětí lehce naštvaně mužský hlas. Mužský hlas, který je mi povědomý...Ale to přece není možné...
,,Dobré odpoledne," zdravím blonďatou ženu stojící vedle Michala. I ona pozdraví. Michal kouká a vypadá to, že přemýšlí, kam mě zařadit.
,,Ahoj Michale - rozhovor v Live for Music v Hradci, zhruba před měsícem a půl?"
,,Ano, pravda, já věděl, že už jsme se potkali," plácne se do čela a usmívá se. „Článek už vyšel? "
,,Ne, vyjde za čtrnáct dní," upřesňuji.
,,Výborně, tak to si to budu muset koupit." konstatuje Michalovo žena.
„Eva, moje manželka“, představuje ji Michal.
,,Jste tu na dovolené? Je tu krásně, že? Škoda, že nám se to volno už chýlí ke konci, za tři dny se zase vracíme do Prahy. No, uvidíme se asi na večeři?“ ptá se Eva a prozatím se rozloučíme.
Jsem v šoku. Tohle je tedy náhoda. Sice po rozhovoru jsme se bavili o tom, že máme rádi hory, dokonce jsem se tuším zmínila, že jedem na farmu s koňmi a on říkal, že jeho žena jezdí, ale nebavili jsme se konkrétně. No, překvapení je to příjemné, jen mi to narušilo mé plány, že si večer posedím s kytarou a zazpívám. Takhle budu mít šílenou trému, vždycky jí mám, když mám hrát před jinými muzikanty. Natož podobného formátu. Buší mi srdce a jsem celá rozklepaná. Nechápu proč, jo, je to hezkej a sympatickej chlap a od té naší schůzky jsem si na něj občas vzpomněla, ale víceméně jen díky jeho muzice, kterou mám ráda a poslouchám.
,,Sakra, to je pěknej chlap, ten by stál za hřích co? " doráží mě Klára. ,,A radši ani nechci vědět, o čem přemýšlíš, když tak na tebe koukám."
,,Jsi blázen, jen jsem překvapená," snažím se zachovat kamennou tvář.
,,Jasně, jasně, já vím," potutelně se uculuje, ale dál už naštěstí nic nerozebírá.
Zbytek odpoledne si s Klárou povídáme na terase. Konečně máme čas se pobavit na téma nejdůležitější – chlapi. Upřímně nechápu, že takhle holka je už druhým rokem sama. Poté, co opustila chronicky nevěrného manžela a rozvedla se, žije singl. Občas se někdo na krátkou známost objeví, ale nic stálého. Ačkoli navenek sebevědomá rusovláska, která pomocí fyzioterapie napravuje naše pokřivená těla, uvnitř je křehká. Jen to málokomu dá znát.
„Hele, kašli na mně a chlapy, on se někdo objeví. Mě samotné není tak špatně, občas bych se sice večer ráda schoulila k někomu do náručí, ale nijak netruchlím. Spíš mi řekni ty, co doma?" mění téma.
„Já nevím, asi máme ponorku. Nebo jsme spolu už možná moc dlouho, nic se neděje a chtělo by to někam posunout. Osm let je dlouhá doba. Uvažovali jsme, že je nejvyšší čas na rodinu,“ zamýšlím se nad svým vztahem.
„Chtěla bys dítě?“ ptá se Klára
„Jo, už se na to cítím. Mám práci, kterou mám ráda, máme kde bydlet, bude mi třicet, není na co čekat. Chtěli jsme se na podzim začít snažit. Jenže v poslední době nevím. Nevím, jestli spolu máme vůbec být. Někdy si říkám, jestli by nám nebylo lépe každému zvlášť.“
„Copak je to tak zlý? Hádáte se?“
„To je právě to. My se ani nehádáme. Nevím, co je to za krizi, nebo co za období ve vztahu to vlastně je. Cítím se poslední dobou strašně prázdná, osamělá, nemilovaná. Odpadly chvíle, které jsme trávili společně, večer si povídali, zašli ven, na kolo, na procházku. Večer se potkáme doma, Petr po práci obvykle ještě zasedne k počítači a pracuje. Já jsem pak naštvaná a doma je dusno. Navíc, znáš Petra. City neprojevoval nikdy, ale teď mám pocit, že žiju s lednicí,“ přemýšlím nahlas.
„A není to jen tím stereotypem? Jste spolu skoro 10 let, stejně tak dlouho spolu bydlíte, chtělo by to třeba nového koníčka. Nebo něco, co vás zase semkne," čte mi Klára myšlenky.
„Právě. Cejtím se sice nespokojená, ale říkám si, jestli bych si rozchodem pomohla. Neděje se něco takového v každém dlouhodobém vztahu? Když čtu různé rady, jak stále udržet ve vztahu jiskru, mám pocit, že to musí přijít vždycky po nějakých společných letech.“
„A co si o tom myslí Petr?“
„Moc to neřeší, však tohle asi je dogma žen. Říkal, že uvidíme po dovolené, že si od sebe odpočineme a zase bude líp. Je fakt, že díky tomu společnému projektu v práci jsme spolu byli až moc, a ten naštěstí skončil. Tak uvidíme,“ ukončuji hovor, protože že blíží čas večeře a já si chci dát relax ve vaně.
Ve vonící koupelně se ponořím do myšlenek. Přehrávám si náš rozhovor. Pravdou je, že v posledních měsících si stále častěji pokládám otázku, jestli jsme pro sebe ti praví. Známe se od mých 20 let. Dlouho to klapalo, jsme si v mnohém hodně podobní. Máme stejnou představu o výchově dětí, touhu cestovat, razíme heslo, že bordel v bytě nikam neuteče…Líbí se nám stejná hudba, vyrážíme na čundr, na vodu. Jen těch společných chvílí strašně ubylo a s dítětem nebude lépe. Krom toho, já jsem nekonečný romantik. Miluju sedět pod hvězdami, mám oblíbená místa, která venku svádí k milování a vyznávání lásky. Petr je naopak racionální, emoce skrývá a slova Miluji tě slýchám tak jednou do roka. A mě to chybí. A on to ví. Říká, že za muže mluví činy. Jenže čím méně se cítím v tom vztahu příjemně, tím méně mám sílu za jeho skutky tu lásku hledat. Jsem ženská, potřebuju to aspoň občas slyšet. Často mám pocit, že si jeho pozornost musím vynutit, aby si mě vůbec všiml. A sex? Když už je, je skvělý, ale jednou dvakrát do měsíce je prostě málo.
Jenže, není ten život spíš o tom každodenním, o těch maličkostech, o tom, jak se jeden ke druhému dokážeme zachovat nejen v časech dobrých, ale i zlých? Někdy si říkám, že ty moje romantické představy mi ničí pohled na náš vztah, který je vlastně dobrý a má pevné základy. Mám muže, který je hodný, dokáže se postarat, když mi je ouvej, vcelku se shodujeme. Tak co bych vlastně chtěla?
„Aby někdy přišel z práce dřív, popadl tě a rychle a vášnivě se s tebou pomiloval. Aby, když jdete do společnosti, na tebe obdivně pohlédl a řekl, že ti to sluší. Abys byla na prvním místě, a ne práce a všichni ostatní. Aby trošku dal najevo žárlivost,“…odpovídá můj vnitřní hlas. Možná je opravdu jen nejvyšší čas posunout se dál. Zažehnout znovu jiskru. Možná potřebujeme prostě nějaký společný projekt. Svatba? O tu ani jeden z nás nijak nestojí, však ten papír nic nezaručí. Navíc, přes moji romantickou duši, jsem ráda svobodná, a možná, že lejstro potvrzující, že někomu patřím, by mě moc svazovalo. Změnu bydlení? Uvažovali jsme nad větším bytem, ale zatím to vyšumělo. Dítě – téma aktuální, které změní všechno. Otázka je, kterým směrem.
„Zuzko, neutopila ses tam?“ zabuší mi na dveře Klára. Nechám rozjímání a uvolňuji koupelnu. Petrovi píšu SMS, měli by už být v prvním kempu.
„Dorazily jsme v pořádku. Je tady krásně. Zítra dopoledne jdeme jezdit, nemůžu se dočkat. Posílám ti pusu, doufám, že se máte dobře. Hezkou první vodáckou noc.“
Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. „To je telepatie, zrovna na tebe myslím. Dojeli jsme bez jediného cvaknutí. Chystáme se na pivo. I tady je hezky, líbilo by se ti tu. Přístě sem pojedem spolu. Líbám tě, zítra si užij vyjížďku.“ SMS mi zvedne náladu. Že by přeci jen nebylo nic ztraceno?
Vyrážíme na večeři a hned po ní zamíříme k ohni. Beru kytaru, těším se na tu pohodu. U ohně už se hraje, a tak se seznamujeme s dalšími obyvateli apartmánů. Sladké dřevo třímá v rukou Ondra, který tu s novomanželkou Lenkou tráví líbánky. Druhá kytara je přivítána s nadšením. Hrajeme, zpíváme, hezky nám to ladí a já si užívám té idylky. Tohle je dokonalé, je mi skvěle. Ani si hned nevšimnu, že se osazenstvo rozšířilo. Přisedli si k nám i Lukášovi a jeden velmi sympatický blonďák, který nemůže spustit oči z Kláry. A ji očividně taky zaujal. Že by se nám tu chtělo něco zrodit?
Těsně před půlnocí u ohně zůstanu jen já, Klára, blonďák Radek a Ondra. Začínám hrát písničku své kapely, když si přímo naproti mně přisedne Michal. Znervózním, ale jen na chvíli. Vím, že tady jsem silná v kramflecích. Pak převezme žezlo Ondra a spustí klasiku, Nezmary a Bodláky ve vlasech. Chytám si druhý hlas, barvy hlasu nám k sobě sednou, tak nemyslím na nic, vnímám uvolněnou atmosféru. Když poočku kouknu na Michala, vidím, že mě upřeně pozoruje.
„Netušil jsem, že dělám rozhovor se skvělou zpěvačkou,“ ozve se. Zčervenám, ještěže už je tma. „Máš parádní hlas, zajímavou barvu a krásně hebký v hloubkách,“ pokračuje.
„Děkuju, ale nic zvláštního to není,“ bráním se té chvále.
„To bych s dovolením posoudil sám,“ bere si od Ondry kytaru a začne hrát. Překvapivě Křesťana, to bych od rockera jeho typu nečekala. Když začne zpívat, zavřu oči. Jeho hlas bych mohla poslouchat pořád, v těchto něžných folkárnách sametově hladí. Odpustí si rockerské chrapláky a je to paráda. Michal mě pohledem vyzve, ať se přidám. Jsem nesvá, ale zbytečně. I nám hlasy ladí, příjemně se mi to poslouchá. Kdoby to byl řekl, že si u ohně zapěju Nohavicu, Nezmary, Křesťana nebo Žalmana s jedním z nejlepších našich zpěváků.
„Hele, až budu potřebovat do kapely zpěvačku, tak vím, na koho se obrátit,“ usmívá se na mě, odkládá kytaru a loučí se.
„Jojo, to se mi ozvi,“ směju se, popřeju dobrou noc a za chvíli se rozcházíme i my ostatní.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
Těžko se zatím hodnotí, jak je to neuzavřené a neznám ani celkový rozsah. V současné chvíli bych např. jako čtenář určitě očekával, že se objeví i linie oné ženy, která na začátku odjela do Austrálie. Pokud to tedy není tak, že ona hrdinka Zuzana, která dělá rozhovor, je nakonec i onou odjíždějící zpěvačkou (pokud je prolog střípkem děje z budoucna, a následný text popisuje, co vlastně tomu všemu předcházelo).
Zuzana několikrát zmiňuje, jak je romantická (ale svatbu nechce, chce být svobodná a cár papíru štěstí nezaručí) - tady bych očekával, že právě pokud je romantická, bude spíš o svatbě snít. Ale možná je to jen zkreslená představa chlapa.
Taky pozor, na ploše co jsi zatím předložila, na můj vkus několikrát opakuješ naprosto stejné informace, několikrát se vracíš k tomu, jak už vztah Zuzky není úplně to pravé. Není nutné to zmiňovat tolikrát.
Pak třeba krkolomná věta : Ačkoli to psaní, pár let mě to živilo a teď snad i začíná chybět? - tohle asi uteklo jen nepozorností.
Místy bych se nebál škrtat. Např. v části: Na dlouhou dobu naposledy se objímáme. Cítím jeho hebká ústa, jak mě s láskou a vášní líbají. Sakra. - celá věta: Cítím jeho hebká… je podle mě navíc, je to takové to klišé, které je tam zbytečné.
Občas by šlo vypustit i - jeho, její, našich apod.
Jinak se to ale četlo vcelku hezky i když nebudu úplně cílovka.