Josie a Colt

katja

… Prečo sú veci tak jak sú,
život má chuť zápasu
a človek ním len preletí…
No name - čím to je


“Pomoc! Josie-” hlas se zlomil.
Zrzka postávající u káry sebou při tom zvuku trhla.
Dobře, nebyla úplně typicky zrzavá, ale jarní sluníčko jí ve vlasech vykouzlilo narudlé odlesky.
Colt nasypal stájníkovi do ruky drobné a přimhouřenýma očima se rozhlížel. Ženský hlas volající o pomoc zněl zoufale a štíhlá zrzka na něj zareagovala s nečekanou zuřivostí…
“Pracky pryč ty hajzle!” vykřikla.
Podsaditý chlapík vlekoucí dívku bez čepce se zle ušklíbl.
Jeho oběť lapala po dechu a sotva stála na nohou. Byla bledá jako smrtka.

“Pusť ji, nebo tě…”
Nebo ho co? Josie zalila vlna bezmocného hněvu, až málem viděla rudě. Její jediná zbraň byla malá zavírací kudla v kapse obnošených šatů. Nahmatala ji, ale úlevu jí to nepřineslo.
“Nech ji být!” zařvala na něj ještě jednou, snad aby ho alespoň zdržela.
Zoufalýma očima těkala kolem sebe.
Stájník vykukoval z úkrytu za vraty a partička dětí se rozprchla hned při prvním výkřiku. Díky Bohu, aspoň nepřijdou k úhoně.
Ulice, ještě před chvílí rušná, osiřela.
Jen pár kroků od vrat nájemní stáje postával dlouhán v zaprášeném kabátě. Klobouk měl do čela, ale jeho tvář jí byla ukradená.
Josie potřebovala pistoli. Brala by cokoliv, čím by zastrašila a případně klidně postřelila toho bastarda, který vleče její sestru přímo ke stájím.
A dlouhán ji měl.
Pažba pistole cudně vykukovala zpod okraje jeho kabátu, ale Josiiny oči se jí chytily, jako tonoucí lana.
Rozběhla se k němu.
Zastavil se.
Ona ne.
Najednou stála těsně u něj. Byl cítit koňmi, potem a kouřem - právě nejspíš dorazil do města po dlouhé cestě. Josie to netrápilo. Její oči se upíraly výhradně na jeho zbraň. Bože dej, ať je nabitá!

Poslední krok. Cizinec nejspíš čekal, že se mu pověsí na krk a bude jej plačky prosit o pomoc. Nevšímala si ho. Jen rychle!
Srdce jí tlouklo až v krku. Hmátla pod jeho kabát a obemkla prsty kolem pažby. Hřbetem dlaně se na okamžik dotkla jeho teplého břicha, ale uskočila dřív, než ji stačil chytit. Překvapivě se o to ani nepokoušel. Pitomec.
Bylo jí to jedno. V chvatu se otočila, až se jí sukně zapletla mezi nohy. Zaklela.
Zvedla dlouhou hlaveň. Byla zatraceně těžká a ruka se ji roztřásla.
“Pusť ji, ty zrůdo!” křičela, až vyplašila holuby na střeše nájemní stáje.
Únosce se zasmál a uplivl si. Škubl paží a Lina klopýtla. Upadla na kolena. Chtěla se mu vytrhnout, ale málem jí vykloubil paži. Vykřikla bolestí.
“Říkám to naposled! Nech ji být!” ruka se Josie už solidně třásla a k tomu ani netušila, zda má nabito. Zápěstí ji začínalo bolet.
Upírala pozornost na frajírka v uváleném, rádoby nóbl, obleku, který neurvale tahal její sestru ze země. Měla strach. A hrozný vztek! Zamířila do vzduchu, natáhla kohoutek a zmáčkla spoušť.
Prásk!
Zpětný náraz jí málem utrhl ruku. Holubi ze střechy uletěli.
Šokem se jí až zatmělo před očima, ale statečně se snažila srovnat hlaveň, aby opět mířila na únosce.
Napětím se nemohla pořádně nadechnout.

“Plánujete zastřelit i svou sestru?”
Hluboký hlas jí zazněl přímo u ucha.
Nadskočila a pootočila hlavu.
Stál jí přímo za zády a jeho tón byl plný zdvořilého zájmu. Jako by se ptal, zda si dá k čaji i koláčky.
Najednou si uvědomila, že je vyšší, než si původně myslela - a ne tak hubený. Dlouhý kabát, který měl na sobě, klamal. Roztřásla se celá.
Ať si tlachá, co chce. Hlavně ať jí nesebere pistoli. Pevněji sevřela pažbu a otočila se zpět.
Dýchala rychle a povrchně. Srdce jí bušilo a ten parchant naproti přes ulici se smál. Teď už ho bude muset trefit.
Cítila, že se začíná potit.
Najednou její dlaň obemkla druhá - mnohem větší.
“Ne!” vyhrkla ve strachu, že jí chce revolver vzít.
Ucítila, že se krátce zasmál. Bylo to jen zachvění v jeho hrudníku, zvuk skoro slyšet nebyl. Vnímala ho jen proto, že stál tak blízko a její smysly se pokoušely zachytit úplně všechno.
Dotýkal se jen části jejích zad a paže.
“Co chcete udělat?” zeptal se tiše a Josie na spánku zaškrábaly jeho vousy.
“Zabiju toho šmejda!” vyhrkla se směsicí úzkosti a vzteku.
“Proč?”
Jak se může tak pitomě ptát?
“Chce unést mou sestru!” vyštěkla na něj, aniž spustila oči z Liny na protějším chodníku.
“Dobře.”
Zvedl hlaveň a upravil míření.
Únosce pochopil, že teď už to není legrace. Nepustil Linu, ale tasil při tom svou zbraň a natáhl kohoutek. Šklebil se jak blázen. A taky nejspíš byl. Nikdo se zdravým rozumem by se nepokusil o únos v rušném dopoledni uprostřed města.
Prásk.
Lina sebou škubla a frajerova rána se kvůli tomu zavrtala do země.
Prásk.
Josie zaúpěla. Měla pocit, že jí zpětný ráz rozdrtil zápěstí.
Cizinec si z její náhle vláčné ruky vzal svůj revolver.
Naproti přes ulici se Lina pokoušela rychle vstát. Oči velké jako talíře nedokázala odtrhnout od šedivé, kdysi švihácké vestičky saka. Rozpíjela se po ní velká rudá skvrna.
Ještě sténal, ale čím dál tišeji.
Josie se otočila a poprvé pohlédla cizinci do očí.
Celá se třásla a bála se, že se rozbrečí. Napětí povolilo. Sestra je v bezpečí. Jenže tlak v břiše přesto narůstal.
“Budu zvracet…” hlesla.
Jen kývl. Nic víc. Zasunul zbraň do pouzdra a vykročil do centra.
Chvíli stála a držela se za břicho. Proboha! Právě zabila. Točila se jí hlava.
Lina vstala, ale zakolísala a opět upadla. Brečela nahlas a šaty měla celé od prachu.
“Budu zvracet,” zašeptala Josie už jen sama pro sebe. Stiskla víčka. V duchu viděla cizí šedé oči. Zářily z opálené a uprášené tváře jako dvě stříbrné mince, a odrážel se v nich soucit. Alespoň si to namlouvala.
Otočila se za ním.
Kráčel po silnici, která se rychle plnila lidmi, a kabát mu pleskal o lýtka.
“Díky!” vykřikla za ním.
Pootočil se a dotkl se krempy klobouku. Zazdálo se jí, že se tváří smutně.
Na ulici už vypukl povyk.
Ruby! Napadlo Josie a strach byl zpět. Zničeně si promnula čelo. Brečet může, až budou všechny v bezpečí. Podkasala si sukni a přeběhla k sestře.
Ta už se pomalu a s vypětím všech sil zvedala z chodníku.
“Kde je Ruby?” Josie popadla sestru za paže a pomáhala jí najít rovnováhu. Lina byla zelená jak sedma a nedokázala se přestat třást. Oči jí stále ujížděly k mrtvému muži v prachu.
Josie ji odtáhla stranou: “Kde je tvoje dcera?”
“Ona… je tam. Tam v - v košíku.”
“Je pořád v koši?”
Lina horlivě kývala a obracela se směrem k dostavníkové stanici.
Obě se rychlým krokem vydaly zpátky. Josie by nejraději běžela, ale věděla, že toho Lina schopna není. Sestra se kousala do rtu, aby nesténala bolestí.
Propletly se davem a nevšímaly si významných pohledů ani řečí. Zapletly se do přestřelky a byly tu cizí. Lidé jim nedůvěřovali.
V tom s nimi byly dívky zajedno. Ani ony nedůvěřovaly jim. Kde byli, když si ten hrubián dovoloval na Linu? Nabídl jí někdo pomoc? Nepřetrhli se.

V dostavníkové stanici bylo prázdno. Cestující posledního vozu už dávno vystoupili a odešli svou cestou. Někteří jistě šli i do hotelu, kde se hodlaly ubytovat i dívky. Jenže teď už to nepřicházelo v úvahu.
Musejí dál. Hned.
Pod lavicí stál velký piknikový koš a tiše to z něj mroukalo.
Josie ho vytáhla a Lina hned odklopila víko. Z pelíšku vystlaného plenami a dekou na ně překvapeně mžouralo dítě. Mělo krásné, veliké tmavé oči. Stejné jako Lina i Josie. Stejné, jako měla jejich matka.
Josie vzdychla a nahmátla v kapse nožík. -Nikdo jí neublíží, maminko. Udělám pro to cokoliv. Rychle zamrkala, aby zahnala slzy, které ta myšlenka s sebou přinesla.
Lina se mazlila s dítětem a snažila se uklidnit.
“Je mokrá,” řekla a začala se přehrabovat v druhé půlce koše, aby si připravila suché pleny.
Josie přešla k vývěsce vedle okénka. Chvíli upřeně zírala na jízdní řád, aniž skutečně něco viděla. V hlavě jí pořád zněly ty výstřely. Prásk! Pleskání holubích křídel. Prásk. Linin výkřik. Prásk. A na chodníku leží mrtvola.
Velká rudá skvrna na šedivé vestě…
“Dámy?”
Josie sebou trhla.
“Řekli mi, že vás najdu tady. Obávám se, že musíte jít se mnou na stanici.”
Lina vystrašeně zvedla hlavu. Přebalila malou Ruby a teď se chystala kojit.
Muž ve dveřích zdvořile smekl, ale tvářil se neústupně. Na saku měl připnutou velkou hvězdu.
“Proč? Nic jsme neudělaly!” zeptala se Josie útočně.
“Právě. Musíte podat vysvětlení. Tohle město není žádnej brloh. Platí tu zákony. Nepřejeme si přestřelky na ulici.”

Šerif je doprovodil na stanici a úslužně jim podržel dveře. Vstoupily do vlídného přítmí, kde voněl papír, olej na zbraně, a vydrhnuté dřevo.
U velkého stolu postávali dva muži.
Jeden měl na klopě hvězdu a druhý…
Druhý měl ty nejzvláštnější stříbrné oči, jaké kdy Josie viděla.
Právě pokládal na stůl svůj revolver.
Suše polkla. Víc než kilová pistole ji snad ještě teď tížila v dlani. Chladná, kovová, se dřevěným hmatníkem. Raději sklopila hlavu a postoupila do místnosti. Lina se držela za ní.
Josie si přendala koš do druhé ruky. Byl těžký, obsahoval celý jejich majetek a k tomu jeden poklad.
“Prosím, dámy, posaďte se,” vyzval je šerif a ukázal jim lavici u zdi. Usedly a Josie hned vytáhla z koše Ruby. Holčička se dožadovala jídla, ale Lina si zuřivě mačkala v klíně zpocené dlaně a očividně nebyla schopná souvislé myšlenky.
“Pane, mohla by moje sestra nakrmit své dítě? Někde v ústraní…” hlas měla jako struhadlo. Bála se.
Jako by za poslední měsíc cítila něco jiného, než strach… Tedy, kromě vzteku.
Důstojný muž s hvězdou, který je přivedl, se poškrábal za uchem.
“Inu… soukromí tu máme, ale…”
“Není náročná!” vyhrkla Josie.
“Tak pojďte se mnou.”
Josie vytáhla Linu na nohy a postrčila ji za šerifem. Ten je zavedl do vedlejší místnosti. Do místnosti se dvěma celami oddělenými mřížemi.
Josie zalapala po dechu, ale rychle se vzpamatovala. Bylo tu prázdno a až úzkostlivě čisto.
Zástupce šerifa projevil pohotovost, když bez požádání přinesl Lině z kanceláře židli, aby se mohla posadit.
Josie stiskla sestře rameno.
“Jen klid,” šeptla a pak se s šerifem a jeho zástupcem vrátila do přední místnosti.
Opět způsobně usedla na lavici u zdi. Šerif si odkašlal.
“Asi před hodinou byl na chodníku u nájemní stáje zastřelen muž. Svědkové tvrdí, že jste u toho byli vy tři.”
Josie vzdychla.
“Davy, piš.” požádal šerif pomocníka a ten usedl za stůl. Starší strážce zákona se pohodlně opřel vedle dveří a založil si ruce na hrudi.
“Tak se na to podíváme. Nejprve vás, požádám, abyste se představili. I ty, Colte, je to do záznamu.”
Muž se stříbrnýma očima smířeně kývnul a začal: “Jmenuju se Colt McDowel. Právě jsem přivedl karavanu z Milwaukee.”
Šerif kývnul na Josii. Ta se nejprve zhluboka nadechla: “Mé jméno je Josie Evansová. Cestuju na západ se svou sestrou. Ona ovdověla a já přišla o práci. Tak jsme se rozhodly zkusit štěstí jinde. Chci si otevřít restauraci.”
Colt na ni poočku pohlédl. Seděla na krajíčku a ruce měla volně složené v klíně. Tvářila se nervózně, ale snažila se zachovávat klid.
Šerif byl s odpověďmi spokojen a rozhodl se položit další otázku.
“Co se to k čertu stalo?!”
Colt pokrčil rameny: “Vyšel jsem ze stájí jako poslední. Všichni spěchali do baru a do hotelu… Já se zapovídal se stájníkem.
Na ulici jsem uslyšel ženský křik a pláč. Rozhlížel jsem se, co se děje, ale to už ke mně spěchala tady slečna Evansová a prosila mě, abych pomohl její sestře.
Varoval jsem toho bastarda, ať tu ženu pustí, ale on vytáhl svou zbraň.
Slečna Evansová na něj zakřičela, ať nechá její sestru jít. Vystřelil jsem do vzduchu.
On vystřelil na mě. Minul. Já vystřelil a trefil jsem ho.”
“Takhle to bylo, slečno Evansová?” obrátil se šerif na dívku.
Ta na něj zírala obrovskýma vyplašenýma očima. Šerifovi jí bylo líto. Muselo ji to rozrušit. Jakýsi pobuda se pokouší unést její sestru uprostřed města a za bílého dne…
“Já… já… byla jsem tak zmatená… promiňte! Vím jen, že padly tři výstřely. Na ty rány nikdy nezapomenu. Jeden šel do vzduchu, vyplašil holuby. Druhý zvířil prach jen na pár kroků ode mě a ten třetí…” Josie si zakryla obličej rukama.
“Promiňte,” vzlykla. “Ten pohled… budu mít ještě dlouho před očima.”
Šerif soucitně pokýval hlavou, ale neubránil se otázce: “Svědkové vypověděli, že jste vystřelila vy.”
Josie zvedla hlavu a v jejích očích zasvítila vzdorná jiskra: “Svědkové? Nikdo jiný, než tady pan… pan…” pohodila rukou směrem k cizinci.
“Colt,” poradil jí sám.
Kývla, ale nespouštěla oči ze strážce zákona: “Nikdo jiný, než pan Colt tam nebyl. Pokud ano, cožpak by nějaký občan vašeho slušného městečka mohl nechat v nesnázích plačící ženu, kterou jakýsi… surovec vláčí po ulici…?”
Šerif se zamračil. Ta poznámka byla trefná. Nicméně, chápal i místní. Kvůli nějaké cizí ženské se přece nezapletou do potíží.
“Otázka zní ale jasně: Střílela jste vy?”
Josie na vteřinu pohlédla stranou, ale rychle zvedla obličej: “Nemám zbraň. Ale kdybych měla, zastřelila bych toho bídáka sama.”
“Colte?”
Šedooký cizinec zvedl ruce: “Všechno jsem řekl.”
Starší muž se odlepil od stěny a nakoukl do místnosti s celami: “Madam? Jste připravená?”
Josie zabolel žaludek. Snad sestra pochopila, o co jde.
Šerifův pomocník dopsal a nyní se ohlédl, jestli přichází třetí zúčastněná.
Lina těkala vyděšenýma očima z jednoho na druhého. Dítě, velmi drobné a křehké, nesla zavinuté v náručí. Spalo.
Josie jí udělala na lavici místo, čímž se dostala nepříjemně blízko k panu Coltovi. Moc se jí to nelíbilo, ale věděla, že sestra by se tam určitě neposadila. A stát dlouho nevydrží.
Lina opatrně usedla.
“Madam?” oslovil ji jemným hlasem šerif.
Lina zvedla hlavu, jako by ji uhodil.
“Představte se prosím, do záznamu.”
“Já… já…” polkla a obrátila se o pomoc k Josii.
Zrzka jí stiskla ruku a jemně kývla. Colt si obě nenápadně prohlížel. Vypadaly vystrašené, ale ne tou potyčkou venku. Nebyla tu žádná hysterie, spíš dlouho trvající úzkost.
Světlovláska nakonec se sklopenou hlavou rychle odhrkala: “Jsem Lina Brownová. Vdova.”
“Dobře, paní Brownová. A teď nám, prosím, povězte, co se to stalo.”
Nepatrně kývla a pak se rozpovídala. Mluvila tiše a rychle, se sklopenou hlavou. Davy sotva stíhal psát. Šerif se musel naklonit blíž, aby jí vůbec rozuměl.
“On - on mě našel v dostavníkové stanici. Ruby spala v košíku. Čekala jsem na Josie. Popadl mě a táhnul ke stájím. Říkal, že tam má koně. Volala jsem na Josii… Pak tam byl najednou tenhle pán,” nepatrně pohnula rukou směrem ke Coltovi, “a střílelo se. Já se bála, že trefí Josie, tak jsem s ním trhla a pak už jen vím, že ležel na chodníku a ta rudá skvrna… Já… já děkuju, tady,” opět naznačila drobným gestem směr ke Coltovi.
“Vaše sestra tedy nestřílela?”
Lina zuřivě zakroutila hlavou.
“A ten hmmm… surovec, vystřelil první?”
Lina sklopila hlavu ještě níž: “Já, já nevím!” Rozplakala se.
Josie jí stiskla ruku.
“Nezlobte se, madam, ale aspoň mi řekněte, kolik výstřelů padlo.”
“Já…. já... “ Lina zavřela oči a chvíli mlčela. Jako by se snažila, ač nerada, si tu scénu přehrát.
“Napřed do vzduchu.”
Dýchala zrychleně.
“Pak vytáhl zbraň.”
“Kdo?”
“No ten… ten…”
“Ten surovec?”
“Hm. Vystřelil. Cukla jsem sebou. Spadla jsem.”
“A pak?”
“Pak tenhle pán.”
“Jste si jistá?”
Lina na okamžik zvedla oči. Colt si všiml, že je rámují temné kruhy z vyčerpání. A byla nezdravě bledá.
“Ano, pane,” hlesla blondýnka, křehká, jako papírová skládačka.
“Tak jo. Davy, dej jim to podepsat.”
“Co bude dál, pane?” odvážila se zeptat Josie.
“Pohřeb.”
Lina se zajíkla a křečovitě se chytla Josiiny ruky. Šerif si toho všiml a omluvil se. Pak pokračoval: “Ten cizinec se vás pokusil unést a kromě toho zastřelit tady Colta. To je jasná obrana a sebeobrana. Necháme to být.”
Josie spadl ze srdce obrovský balvan. McDowel vzal její provinění na sebe a ona by si velmi vyčítala, kdyby kvůli ní měl potíže.
“Ale dámy, buďte opatrné. Cestovat takhle osaměle je docela nezodpovědné, nemyslíte?”
Lina pokorně sklopila hlavu, ale Josii opět zajiskřil v očích vzdor: “Jenže my nikoho nemáme.”
Šerif pokrčil rameny: “Tak si najměte průvodce. Co Colte? Právě jsi skončil. Jsi volný, ne?”
Colt pohlédl na dívky a měl pocit, že světlovláska se snad ještě víc schoulila a zrzka, Josie, skrývá podráždění. Pousmál se. Pokud je blondýnka opravdu vdova, tak by se nedivil, kdyby jejímu manželi pomohla do hrobu právě Josie.
Zachytil její pohled a poznamenal: “Budu U Koně. Jestli si mě nikdo nenajme, vyrazím pozítří zpátky na východ.”
Pak se rozloučil se šerifem a Davym a odešel. Neohlížel se.

Josie nemohla uvěřit, že proklouzly tak lehce. Ale není času nazbyt. Měly by vyrazit dřív, než si to případně šerif rozmyslí - a než si je tu zapamatuje moc lidí. Ve spěchu nakupovala zásoby a tábornické potřeby a Lina se ze všech sil snažila držet s ní krok.
Nakonec došly k nájemní stáji a se zklamáním zjistily, že dvoukolka, na kterou se Josie dívala před tím, než došlo k potížím, je už prodaná. Koupil prý ji jeden z té bandy, kterou přivedl pan McDowel. Stájník jim byl schopen nabídnout jen jakousi rozvrzanou káru.
Josie potají klela jak pohan, ale nezbylo jí, než povoz koupit. Přivedla k němu jednu houževnatou mulu a začala nakládat věci.
Z hlavy jí však nešla závažná otázka.
Má najmout Mc Dowela, aby je doprovodil? Nebo raději ne?
V průběhu posledních čtrnácti dní se už několikrát pokoušela opatřit si zbraň. A vždycky se jí vysmáli.
Proto se ani neobtěžovala McDowela ptát, když ten parchant ubližoval její sestře. Popadla jeho revolver a doufala,že- vlastně nad tím nepřemýšlela. Nechtěla vědět, co bude pak. Jen musela ochránit sestru.
A on jí pomohl. Překvapivě. A navíc to vzal před šerifem na sebe.
Přestala nakládat jídlo a vzdychla.
Když je našli i tady v tom zapadákově, bylo by jen rozumné pořídit si konečně pistoli. Stačil by i derringer, ale kolt by byl lepší…
Kolt… zamračila se a pak vyprskla smíchem. Kolt nebo Colt?
“Tak dobře,” šeptla si pro sebe. “Když si nemůžu koupit zbraň, seženu prostě chlapa, který ji vlastní.”
S funěním naložila desetikilový pytel mouky, pak stejný s bramborami a za ním plechovky hovězího masa. Přitom si probírala v hlavě všechny aspekty nového plánu. Počítala, kolik mu může nabídnout a uvažovala, zda je to rozumné.
Nakonec urovnala deky a pomohla do vozu sestře s dítětem.
Pan Colt McDowel o nich nic neví. A když to tak zůstane, bude všechno v pořádku. A i když to bylo k vzteku, počítala, že jeho přítomnost odradí i pobudy, kteří nemají s jejich minulostí nic společného. A to se taky hodí. Lina potřebuje klid, aby se vzpamatovala.
“Hned jsem zpátky, Linie. Nikam nechoď.”
Lina jen pokývla hlavou a schoulila se i s dítětem pod plachtu, kterou náklad přikryly. Bylo pod ní teplo a přítmí, a poskytovala iluzi bezpečného útočiště. Po dnešním náročném dni to docela stačilo. Nakojila Ruby a lehce dřímala.

U Koně byla putyka. Josie si s despektem prohlížela vývěsní štít a ještě jednou zaváhala. Je dobrý nápad najmout si někoho, kdo se ubytoval tady? Zevnitř se i teď, po poledni, linuly dosti nelahodící tóny klavíru a halas. Taky třesk skla a bouchání džbánků o prkna stolů.
Pak si ale dodala odvahu. Třeba si lepší bydlení nemůže dovolit. To jí vylepšuje šance. Peníze snad neodmítne.
Vkročila do lokálu. Protáhla se kolem stěny a zastavila u baru. Podnapilých zpěváků si nevšímala. Bylo tu šero a trochu nadýmeno, a tak ve svých hnědě kostkovaných šatech nebudila příliš pozornosti.
“Promiňte, pane,” oslovila barmana.
“Vteřinku, holka.” Chlap odspěchal s náručí piv.
Josie zůstala stát u baru a tiše se rozhlížela. Šenk měl nízký strop a velké stoly z dlouhých desek. Bylo tu celkem plno, ale při bližším pohledu se zdálo, že většina lidí patří k jedné skupině. Třeba jsou to ti, které pan Colt právě přivedl…
Před mnoha z nich stály talíře plné jídla a zdálo se, že jsou všichni v pořádku. Na to, že putovali až… odkud že? Ach ano, z Milwaukee…
Barman se vrátil a kývnul na ni bradou, zatímco roztáčel další rundu.
“Tihle jsou z Milwaukee?” zeptala se v náhlém popudu.
“Jo.”
“Přivedl je pan Colt McDowel?”
Barman kývl a vzal další sklenici.
“Znáte ho dobře?”
“Jak se to vezme. Ale jo, za ty roky už snad jo. Proč?”
“Já… hledám ho. Řekl byste o něm, že je to čestný člověk?”
Barman se zasmál: “Ne. To bych nikdy neřek´.” Popadl do hrsti pět půllitrů a do druhé taky.
V Josie zatrnulo. Ještě, že se zeptala!
Barman rozdal piva a pro jistotu je hned zkasíroval. Vracel se s novými objednávkami a při pohledu na zaraženou dívku se rozchechtal: “Ty vypadáš, holka! Ale je to tak. Že je čestný člověk, to bych o něm vážně nikdy neřek.”
Josie zvedla bradu: “A co byste mi tedy o něm řekl?”
“Já bych řek, že je to dobrej chlap.”
“Cože?” dětinský vtip Josie podráždil.
“No jo, jak říkám. Je fér. Je na něj spoleh. To mi stačí. Nezajímá mě, jestli je čestný člověk.”
Josie se zašklebila. Než ale barman oběhl lokál, spolkla nevrlost a uvědomila si, že to, že má pověst spolehlivého chlapíka, je vlastně dobře. Hodlá s ním uzavřít obchod, ne manželství! Kdyby se tedy chystala vůbec kdy nějaké uzavřít.
“A kde ho najdu?” zeptala se stále ještě pobaveného barmana.
Ukázal palcem dozadu, do chodby. “Nahoru po schodech, třetí dveře. Ale asi spí.”
Josie se ušklíbla. V takovém kraválu spát? A v poledne? Na tenhle fórek nenaletí. Nicméně poděkovala a vydala se k naznačeným dveřím.
“Snad ti neupletl parchanta?” křikl za ní přes celý sál.
Protočila panenky a zatřásla hlavou.
Barman se chechtal a Josie vyběhla schody.
Nahoře se táhla chodba dozadu do dvora, dál od nálevny. Jako by pokoje vybudovali v podkroví původní hospodářské budovy. Bylo tu mnohem tišeji.
Josie napočítala třetí dveře a zastavila se.
Je to vůbec dobrý nápad? Ještě se může sebrat a odejít…
Kousla se do rtu. Tak jo, je to šílený nápad. Strašná blbost a úplně zoufalý plán!
Nadechla se a zaklepala. Silně, aby si to už nemohla rozmyslet.
Chvíli to trvalo, ale po sérii podivných dutých zvuků se dveře pootevřely.
Josie s hrůzou sledovala lesklou hlaveň pistole.
“Zdravím. Ehm… nečekala jsem, že se s touhle věcí dnes setkám ještě jednou.”
Hlaveň okamžitě zmizela a dveře se otevřely dokořán.
Zvláštní, pan Colt zřejmě považoval za nutné tasit zbraň, ale už ne se obléct.
Měl kalhoty, nic jiného. Zbytek oblečení se válel v jedné velké kupě na zemi vedle dveří a postel byla rozestlaná.
Josie překvapeně zírala na široký hrudník s několika jizvami a porostem chlupů. Najednou vůbec netušila, co chtěla říct.
Rozpačitě sklopila oči k zemi. Ovšem pohled na jeho bosá chodidla byl jaksi podivně zneklidňující. Možná dokonce víc, než…
Polkla a rozhodně mu upřela zrak do tváře.
Dlaní si protřel oči a zakryl zívnutí.
“Pane McDowele… hmm… dlouho jsem o tom přemýšlela a… chci vás najmout.”
Colt kývl a opět zívnul. Během cesty spal málo a byl stále ve střehu. Těšil se, že si teď pár dní odpočine. Plánoval prospat odpoledne, a pak zajít na večeři. Na což by mohl navázat další dávkou posilujícího spánku…
Chvíli mu to moc nemyslelo. Když zjistil, že nehrozí nebezpečí, jeho mozek opět vypnul.
Nakonec ale potřásl hlavou a poodstoupil ode dveří. Pokynul návštěvnici rukou a svůj revolver položil na vysokou skříň. Původně chtěl na stůl, ale už mu ho jednou vzala. Nehodlal se jejím terčem stát zničehonic sám.
Ne že by na skříň nedosáhla, ale při jejím ženském vzrůstu to rozhodně nedokáže nenápadně nebo rychle.
Josie nejistě překročila práh. Rukama se držela za lokty a zkřížené paže tiskla k žaludku. Co tu vlastně dělá?
“Co tu chcete?” zopakoval nahlas její vlastní otázku a Josie se mimoděk usmála.
Trochu hořce, pravda, ale docela jí to slušelo. Jen kdyby neměla pořád takovou tíseň v očích.
Colt si ji prohlížel a ani se nesnažil to skrývat. Obnošené šaty fádní barvy halily štíhlou postavu. Živůtek měly vypasovaný a na těch správných místech skoro přeplněný. Zjevně trochu povyrostla od doby, kdy si je pořídila. Knoflíčky ale byly cudně pozapínané až ke krku.
Proč tohle stvoření dnes ráno zastřelilo chlapa? Vypadala přece tak spořádaně… Její vážné oči měly barvu silného čaje a jemné rty se trochu třásly.
Ale před šerifem sehrála pěkné divadlo. Copak se od ní dá čekat dál? A před kým utíká?
Colt si nedělal iluze. To co se dnes stalo před stájemi, bylo jen pokračováním něčeho, co Josie a její sestru trápí už nějakou dobu. Byly vyděšené, rozhněvané, ale svým způsobem taky smířené. Nebyl to náhodný incident. To by se chovaly jinak.
Shrnula si vlasy za ucho a snad nevědomky skousla ret. Colt se přistihl, že na něj zírá, jako uhranutý a jeho tělo živě reaguje.
Vzdychl a přešel k oknu. Odhrnul závěs, a aby se zaměstnal, vykoukl na dvůr.
“Říkal jste, že doprovázíte lidi na cestách. Staráte se taky o jejich bezpečí?”
Ohlédl se: “Ovšem.”
“Chráníte je před dravci i bandity?”
Přisvědčil.
“Pak vás chci najmout.”
Colt se otočil, ale radši dál zůstával u okna. “Kam putujete?”
“To vám řeknu, až se dohodneme.”
Zatřásl hlavou. “Musím to vědět - ovlivňuje to cenu.”
Zamračila se a ramena jí klesla. Po chvilce uvažování se zeptala: “A kolik si berete za doprovod na cestě z Milwaukee?”
“To záleží…”
“Na čem?”
“Na počtu lidí, samozřejmě. A na skladbě. Když cestují děti, bývá to složitější.”
“Ach tak…” Josie váhala. “A kolik by stály dvě ženy a kojenec?”
“Z Milwaukee sem?”
Kývla.
“Hmm… dva tisíce tři sta.”
“Proboha!” Josie nechápala, proč si někdo, kdo za své služby inkasuje tolik, vybere k bydlení takovouhle putyku. To je tak spořivý nebo co?
Colt pokrčil rameny.
“Dobře. Cesta z Milwaukee trvá měsíc? Dva?”
“Spíš tři. Když jde všechno dobře, tak asi sedmdesát dní”
Josie těžce vzdychla a rychle počítala. “Chci, abyste nás chránil čtrnáct dní, bez ohledu na to, kam pojedeme.”
Usmál se.
“Čtrnáct dní nejsou tři měsíce… a nejspíš nebudeme celou dobu cestovat. Vlastně to bude pro vás odpočinek… A nabízím vám za to tři sta dolarů.”
Vyprskl smíchy.
“Nemůžu víc.”
“Dámo, s někým, komu se potíže táhnou za patama jako vám, bych za míň jak půl tisíce ani nevystrčil nos z pokoje.”
Zvedla bradu.
“No uznejte!”
“Dobře, nabízím tři sta padesát. Ale žádné zbytečné otázky.”
“Musím vědět, co mě čeká.”
“Vaše práce,” odsekla. “Budete chránit dvě ženy a jedno dítě. To snad zvládnete, ne?”
Odfrknul si: “Zvládnu toho dost, ale zadarmo se zastřelit nenechám.”
“Hostinský říkal, že jste spolehlivý chlap. Nabízím tři sta šedesát. Ale ani o chlup víc.”
“Copak jsem nějaká laciná - “
Josie si hněvivě založila ruce v bok.
Zasmál se a ustoupil: “Tak abyste neřekla, pojedu s váma. Za čtyři sta padesát.”
Josie se rozehřívala. Nemohla mu dát tolik. Už takhle je bude stát víc, než doufala. Ale snad si vykoupí aspoň čtrnáct dní klidu a využijí ten čas k tomu, aby konečně spálily mosty.
“To mi radši prodejte za dvacku ten váš kvér.”
Pobouřeně odfrknul. “Tuhle věc, dámo, nedám z ruky.”
“Jasně,” zasmála se mu. “To jsem viděla.”
“Pomoc dámě v nesnázích se nepočítá.”
“Aha! Tak přestaňte počítat a koukejte nám pomoct. Jsme dámy - a máme potíže.”
“Dobrá, dobrá… za čtyři sta dvacet.”
Josie si dupla.
“Nebuďte držgrešle! I já musím z něčeho žít. Krmím deset hladovejch krků…”
S otevřenou pusou na něj chvíli zírala. Tenhle chlap má někde rodinu? Deset dětí?
Pak se vítězně zašklebil a ona zlostně vykřikla: “Lháři! Strčte si tu pomoc za klobouk. S takovýma jako vy se zahazovat nebudu.” otočila se ke dveřím a přes rameno prskla: “A to jsem vám chtěla nabídnout rovných čtyři sta.”
Colt udělal pár kroků a chytil ji za paži. Prudce se otočila a vyškubla se mu. Tváře jí hořely a v očích měla čertovské plamínky. Bavil se - a těšilo ho, že na chvilku ztratila ten uštvaný výraz.
“Ale no tak… Snad se tolik nestalo. Koukněte, ať neřeknete, že jsem nelida… Co takhle čtyři sta - a řeknete mi, o co tady jde.”
“Řeknu vám, co potřebujete vědět. Ani slovo navíc.”
“Tak jo, poslední nabídka - jinak si jděte, za kým chcete. Tři sta devadesát, informace, které nutně potřebuju - a odškodné.”
“Odškodné?” Josie byla ve střehu, přesto v duchu jásala. Tři sta devadesát je dost slušná cena.
“No jo,” rozhodil rukama, jako neviňátko. “Mám jít se svou kůží na trh, a ještě tak levně… tak požaduju odškodné.”
Josie se zamračila a couvla ke dveřím. “A co by to mělo být?”
Lišácky přimhouřil oči a předstíral, že přemýšlí. “Co takhle pusa, hmm?”
“Zbláznil jste se?” Josie vážně dostala strach.
Pokrčil rameny: “Jedna pusa… nestojí vám za deset dolarů?”
Josie přemýšlela. “Jen pusa a nic víc?”
Kývl a naklonil hlavu ke straně.
“A žádné otázky?”
“Žádné zbytečné, dotěrné otázky.”
Josie si opět skousla ret. Pusa za deset dolarů? Nebezpečně se to blížilo těm temným odporným věcem, zabaleným v krabici s nápisem prostituce.
Ve své mysli tu krabici zastrčila hluboko do regálu. Tohle není totéž. Ona není děvka. Je to spíš cosi, jako stvrzení slibu. Jen trochu důvěrnější, než potřesení rukou…
A Lina s Ruby budou v bezpečí. Aspoň čtrnáct dní. Do té doby něco vymyslí, a taky by se mohly usadit. Toho surového ničemu stejně brzy omrzí je hledat.
Aspoň v to doufala.
Obezřetně si McDowela prohlížela. Jeho stříbrné oči svítily pobavením a úzká, čerstvě oholená tvář vůbec nevypadala odpudivě. Voněl mýdlem. Asi si dal koupel.
Závistivě se dotkla vlastních vlasů. Tak ráda by se taky pořádně umyla, beze spěchu a v teplé vodě… Doufala, že se dnes ubytují v hotelu a tento luxus si dopřejí. Jenže musí dál.
S Coltem McDowelem nebo bez něj. Ale jeho revolver by vážně potřebovaly…
Sklouzla pohledem k jeho ústům. Bude to oběť, ale vydrží to. Líbání je trochu trapné a nechutné, ale dá se přežít, jak už dávno věděla. To zvládne.
Pomalu se usmál a Josie zaváhala. Polilo ji horko a uvažovala proč. Vydrží krátkou vlhkou pusu a bude si užívat pár dní klidu.
“Tak platí,” vyhrkla. “Žádné otázky a čtrnáct dní vaší ochrany za tři sta devadesát dolarů, splatných na konci té doby.”
“A odškodné.”
Neochotně souhlasila.
Colt kývl a napřáhl ruku.
Josie mu pevně stiskla dlaň a pokusila se vydržet přímý pohled do očí. Nakonec sklopila zrak. Tváře jí hořely a úžil se jí dech. A to ji ještě čekalo to nejhorší.
Raději nemyslet.
Cestou ke dveřím málem zakopla o vlastní sukni a ještě ve spěchu hlesla přes rameno: “Vyrážíme za hodinu.”

katja

Cesta byla rovná,
místy rozbitá,
číše vína plná, jindy celá vylitá…
Kabát – Na Sever


Vyrazili, ale za hodinu to nebylo.
Když Colt přišel k vozíku, ze všeho nejdřív prohlédl zásoby a trochu je přerovnal. Pak se zeptal, kam vlastně pojedou.
Josie mu prozradila, že mají namířeno do Berrytownu, městečka, kam prý čerstvé noviny dorazí s bídou jednou za měsíc.
Takovou díru přesně potřebovaly. Berrytown přes svou odlehlost nebyl úplně malý a obklopovaly ho ranče, zemědělské usedlosti a jeden diamantový důl. Zdálo se, že je to dobré místo pro malou restauraci a dvě ženy, které chtějí zapomenout na minulost.
Colt přikývl, a pak se zeptal, jestli mají nějaké nářadí, kdyby té káře upadlo kolo. Josie se kousla do rtu. Na to nepomyslela.
Jejich nový průvodce se vyptal ještě na pár drobností a pak se rozhodl, že pro ně raději zajde do města sám.
Jen co se vzdálil, popadla Lina Josie za ruku a vyděšeně se vyptávala, co to má znamenat. Josie se taky bála, ale nehodlala se sestře svěřovat a ještě víc ji strašit. Pohodila rameny a snažila se jí dodat odvahu: “Nic o nás neví a na nic se nebude ptát. Je to součástí dohody.”
“Jaké dohody, proboha?!”
“Naší. Zaplatila jsem mu za ochranu. Aspoň na čas. Až budeme v Berrytownu všechno se uklidní. Do té doby se nám může hodit. Uvažuj přece - už teď je jasné, že má s tímhle způsobem cestování mnohem víc zkušeností, než my. Já tedy nehodlám umřít někde v prérii, když už jsem se dostala tak daleko. Ty snad jo? A mysli na Ruby.”
“Právě že myslím! Je to chlap. Nemůžeme mu věřit!”
“Bohužel musíme. Samy bychom to nezvládly. Tohle nebude jízda dostavníkem…”
A tak vyjeli. Lina se s obezřetným výrazem schoulila vzadu na káře a nepřestávala Colta sledovat jako by byl chřestýš.

Večerní červánky je zastihly daleko za městem. Kolem dokola byla jen tráva a sem tam keř. Poslední usedlost minuli asi před dvěma hodinami a nyní je pohltila prérie.
Ptáci pomalu končili večerní koncert, nahrazováni neodbytným cvrkáním a bzučením hmyzu.
Nastal čas připravit se na noc.
Colt našel místo stranou od cesty, kryté mírnou terénní vlnou.
Odsedlal koně a pustil ho na pastvu a pak přešel k Josie, která zrovna vypřahala.
“Dodělám to tu. Běžte radši nasbírat nějaké chrastí na oheň, než bude tma.”
Josie si odhrnula vlasy z obličeje a snažila se nevypadat příliš vděčně. Přesto se jí ulevilo. Sbírat dřevo bylo o dost jednodušší, než vypřahat mulu a vyskládávat zásoby.
“Pozor na hady.”
Trochu se otřásla, ale kývla.
Když se vrátila s náručí drobných větviček, měl už Colt připravené ohniště a právě stavěl jednoduchý přístřešek. Přes zadní část dvoukolky přehodil plachtu a zatížil ji dole kameny, aby se napnula.
Josie složila náklad a vydala se pro další.
Colt mezitím rozdělal oheň, dal vařit vodu, a pak se taky vydal pro topivo. Vyschlé drobné větvičky nevydržely hořet dlouho.
Ze slunce zbyl jen tenký rudý proužek na obzoru a fialové nebe temnělo. Josie se ohlédla a zvedla několik křehkých proutků. Kousek od ní se pohyboval tichý, vysoký stín.
Kdyby nevěděla, že tam je, možná by si ho ani nevšimla.
Posbírala ještě nějaké klacíky, ale musela už napínat oči a stejně neviděla skoro nic. Nechala toho a počkala, až k ní McDowel dojde. Chtěla mu něco říct.
“Kdyby vás napadlo, že nás okradete a zmizíte,” začala bez úvodu, “tak veřte, že by to byla pěkná pitomost.”
Colt nic neříkal.
“Žádné peníze u sebe nemáme. Všechno je v bance. Až nás budete opouštět, podepíšeme vám šek. Bez něj nedostanete ani cent.”
“Rozumím,” řekl, protože nějaká odpověď se čekala. Nemínil jí prozradit, že ví, že jsou na útěku a jediné peníze, které mají, jsou ukryté v plechovce s kafem.
Josie stroze přikývla a pak se odvrátila. Cítila, jak na ni doléhá únava a zodpovědnost. Chtělo se jí z toho všeho brečet, ale pevně stiskla rty a vykročila k tábořišti.
Snědli chleba a čerstvou zeleninu, kterou se jim odpoledne podařilo ve městě koupit. Čas pro konzervy ještě přijde. Jídlo zapili černým čajem a Josie v záři posledních plamínků ustlala v přístřešku pod vozem. Pak se tam spolu s Linou a Ruby stočily a brzy spaly.
Během noci je několikrát probudilo dítě, ale temný stín jejich průvodce zabaleného do deky je pokaždé zase ukolébal k spánku. Hlídal - a neutekl s jejich penězi.
Ráno si opět uvařili čaj a snědli zbytek chleba. Večer už budou muset vařit, takže by se hodilo najít místo, kde rostou nějaké stromy, aby měli dostatek topiva.
Lině také docházela zásoba plenek pro Ruby. Brzy budou potřebovat vodu, aby mohla ty použité vyprat a zase usušit.
Když tyto požadavky Josie Coltovi přednesla, zamyslel se a pak chvíli cosi čmáral prstem do písku. Nakonec zvedl hlavu a řekl: “Pokud dnes pohneme kostrou, můžem dorazit k jednomu kaňonu. Sestup je ale dost hnusný, takže bych tam rád byl ještě za světla. Je tam hájek a potok. Ale uvidíme, kolik v něm bude v tomhle ročním období vody. Asi žádná sláva.”
“Co myslíte tím, pohnout kostrou?” ptala se znepokojeně Josie.
“Žádné přestávky během dne. Ale pak si můžeme během zítřka odpočinout v tom údolí…”
Lina lapla po dechu, ale Josie jí stiskla rameno.
“Dobře. Dokážeme to.”
Colt se na dívku s odhodlaným výrazem usmál. Uhnula očima, dopila zbytek čaje a začala sbírat věci.

Slunce pálilo, jako by se rozhodlo jim pochod co nejvíc znepříjemnit. Ale alespoň to slibovalo dlouhý den. Josie seděla na kozlíku a byla vděčná za rukavice, které jí pan Colt na poslední chvíli před odjezdem obstaral. Nenapadlo ji, že svírat otěže celý dlouhý den bude tak náročné.
Nenápadně zakroužila rameny, aby si je uvolnila. Všechno ji bolelo. Jak na tom musí být Lina? Ohlédla se. Její sestra měla zavřené oči a zdálo se, že se pokouší spát. Temné kruhy pod očima se jí ještě prohloubily. Poslední tři týdny jsou jako procházka peklem. Ale až za nimi zapadne jeho brána, už se tam nikdy nevrátí. A Josie nikomu nedovolí, aby Linu odtáhl zpátky. Už ne!
Koukla stranou, na pana Colta McDowela, který se klátil ve svém sedle. Taky vypadal, že spí, ale už několikrát živě zareagoval na nějaký nenadálý zvuk, takže věděla, že je ve střehu. Povzdychla a opět se zahleděla na cestu.
V poledne se jen napili zteplalé vody ze soudku na káře, a dojedli syrovou zeleninu. Nechtěli se zdržovat. Josie věděla, že dnes musejí dorazit k vodě, nebo bude zle. Lina i Ruby už nutně potřebovaly pořádný odpočinek. A upřímně, ona sama taky.
Když se stíny dloužily, pletla už i mula nohama. Josie vnímala jen své nejbližší okolí a tak ji skoro překvapilo, když na ni McDowel zavolal, ať zastaví.
Zvedla hlavu a musela se usmát. Dokázali to.
Pár kroků od nich končila země a prudký svah porůstalo houští.
Vzápětí její nadšení ochladlo. To když seskočila z vozu a dobelhala se k okraji srázu.
Proboha! Tudy přece nemohou projít!
McDowel se zastavil vedle ní. “Káru tam nedostaneme. Všechno potřebné naložíme na zvířata a na vlastní hřbety.”
“Jak je to hluboko?”
“Ani ne…” zabrblal neurčitě a už se začal rozhlížet po nejvhodnějším místě k sestupu.
Josie mezitím procházela zásoby a rozhodovala, co nutně potřebují s sebou.
Lina nechala Ruby spát v košíku na voze a poodešla stranou, aby si odskočila.
McDowel se vrátil a chvíli postál nad hromádkou věcí připravených k naložení na zvířata.
“Našel jsem cestu,” oznámil Josii. “Ale je úzká a prudká. Zvládnete mulu?”
Josie neměla na výběr. Přisvědčila a pak se oba mimoděk zahleděli na blížící se Linu.
“Nevypadá moc dobře…” poznamenal McDowel.
Josie chtě nechtě souhlasila.
“Raději by neměla nic nést. Vezmu to dítě a vy povedete mulu. Můj kůň půjde za mnou sám.”
“To nepřipustí,” poznamenala Josie.
“Bude muset. Sama to nezvládne.”
Josie se na něj upřeně zadívala: “A vy ano? Jestli se Ruby něco stane…”
“Budu ji chránit,” prohlásil pevně.
Josie se hořce pousmála: “Jistě, protože jinak vám nezaplatím.”
“Vy jste cynická!” zakroutil hlavou.
Pohodila rameny a seskočila z vozu.
Slunce už stálo nízko a tak pospíchali. Vybrané věci sbalili a přivázali na záda zvířatům, zbytek nákladu pečlivě přikryli plachtou a vozík schovali v houští.
“Lino, pan McDowel ponese koš.” Josie se snažila oznámit to sestře klidně a rozhodně, ale nejspíš se jí to nepovedlo.
“Ne!”
“Jen klid, Ruby se nic nestane. Čeká nás těžký sestup a ty ji neuneseš.”
“Já mu ji nedám, Josie! Co když jí ublíží!”
Lina měla v očích paniku. Josie ji popadla za paže. Pokoušela se být trpělivá a soucitná. Její sestra si vytrpěla hodně, je pochopitelné, že má strach. Jenže v tuhle chvíli je největším nebezpečím pro Ruby ona sama. “Ponese ji on. Bude to v pořádku.”
“Josie! Já mu ji nedám! Nedostane ji. Prostě…”
Josie sestrou trochu zatřepala: “Jsi unavená a už se ti všechno plete! Brzy bude tma, a čím dřív sestoupíme dolů, tím líp. On ponese Ruby a ty se pokus nespadnout do strže!”
Pak popadla koš se stále ještě spícím nemluvnětem a odnesla ho McDowelovi.
“Doufám, že víte, co děláte,”zasyčela na něj.
Colt viděl, že štíhlá zrzka je už taky skoro na konci sil, proto se ani neurazil. Jen si posunul klobouk trochu z čela a upravil svému koni uzdu, aby se mu nikde nezapletla do křoví.
“Řekněte sestře, ať jde za mnou, aby mohla Ruby celou dobu sledovat. Vy půjdete poslední a povedete mulu. Držte ji u huby a nedovolte jí žádné hlouposti.”
Josie kývla a za chvíli už všichni opatrně sestupovali šikmo ke svahu po úzké pěšině vyšlapané zvěří. Vedla strmě dolů a občas obcházela balvany nebo velké keře.
Josie by ráda sledovala, jak si McDowel vede, ale byla příliš zaujata svým nejbližším okolím. Každý krok bylo potřeba uvážit, a navíc ještě povzbuzovat pokud možno klidným hlasem mulu.

Colt už slyšel vodu dole v údolí. Bublala na kamení a už jen ten zvuk byl nesmírně osvěžující. Bezděky zrychlil. Lina se s ním statečně snažila držet krok, aby ani na moment neztratila dceru z dohledu. Naštěstí miminko zřejmě stále spalo.
Na Josie a mulu neviděl a ohlížet se příliš nechtěl, aby nezakopl.
Mezi stromy začal prosvítat potok. V hlubokém údolí valem ubývalo světla a Colt opět zrychlil, neboť svah už nebyl tak strmý. Terén se pomalu rovnal a bylo načase rozhlédnout se po tábořišti.
Na břehu potoka zastavil a pozoroval svého koně. Ten se bezstarostně přiblížil k vodě a začal žíznivě pít. Z toho Colt usoudil, že v okolí nejsou žádné dravé šelmy nebo jiné podezřelé existence. Jeho kůň měl citlivý sluch i čich a Coltovi se už párkrát vyplatilo dát na jeho varovné signály.
Postavil koš na zem a Lina se k němu hned vrhla, jako by dcerušku neviděla nejmíň měsíc.
Najednou se ozvalo vyjeknutí, pád a praskot lámaných větviček. Ze svahu se valilo kamení a taky něco většího: Josie.
Po pár metrech zastavila a ozvalo se zakňourání. Mula vyděšeně hýkala, ale zůstala stát na stezce a nepokusila se o bezhlavý útěk.
Colt se rozběhl nahoru.
Ještě by tak scházelo, aby si zlomila nohu! Měl ji nechat jít raději samotnou a pro mulu se pak vrátit…
“Co je vám?” doběhl až ke zkroucené postavě a klekl na zem. Rychle se rozhlížel, zda nehrozí nějaké další nebezpečí.
Josie zadržovala dech a pevně zavřela oči.
“No, tak… co se stalo? A co vás bolí?”
“Vše-všechno,” vydechla přerývaně.
“Záda? Hlava?”
Zakroutila hlavou a zkoušela pomalu dýchat.
“Pomůžu vám vstát.”
“To zvládnu. Jděte pro mulu.”
Colt mrkl na zvíře, stojící trpělivě na stezce.
“Ta mě nepotřebuje. Ale vy jo. Tak pojďte.”
Opatrně podpíral dívku, aby si sedla. Sykala bolestí, ale snažila se.
“Vstanete?”
Josie se o to pokusila, ale zjistila, že na pravou nohu nemůže došlápnout.
Kotníkem jí pokaždé projela ostrá bolest. Colt chvíli pozoroval její trápení a pak ji bez ptaní objal kolem pasu a podepřel.
Vyjekla a pokusila se uskočit. Hloupý pokus. Skončil pekelnou bolestí kotníku a neúspěchem.
“Jen klid…” Colt mluvil tiše a očima už hledal nejschůdnější cestu. “Už jen posledních pár metrů, pak se posadíte.”
Josie upírala pohled přímo k zemi a neříkala nic. Pajdala hlavně na levé, a alespoň sama sobě přiznávala, že je za jeho pomoc vděčná. Chtělo se jí brečet. Byla hrozně unavená, noha a pár dalších oděrek ji hnusně bolely a k tomu měla dojem, že to nezvládla.
Doklopýtali až k Lině, která je sledovala s hrůzou v očích.
“Sedněte si, zajdu pro mulu.”
Josie neprotestovala. Lina jí pomohla usednout na blízký kámen a chvíli jen pevně držela sestru za ruku. Bála se o ni, ale ve svém současném zbědovaném stavu nebyla schopná vymyslet, co dělat, aby jí pomohla. Napadlo ji, že by jí přinesla alespoň vodu k pití, ale neměla ani hrníček. Většinu zásob a potřeb k táboření totiž nesla mula.
Josie kupodivu pomáhalo i to, že je sestra jednoduše s ní. Nedovedla si představit, co by se s nimi stalo, kdyby tu nebyl McDowel.
Ten se právě vracel k nim a rozhlížel se po místě na noc. Nakonec spokojeně kývl a v houstnoucím soumraku začal odstrojovat mulu.
Požádal Linu, aby našla nějaké dřevo na oheň a sám natáhl provaz mezi dva stromy. Přes něj přehodil plachtu, kterou zatížil na zemi kameny a vytvořil jednoduchý stan. Hodil dovnitř přikrývky a rychle připravil ohniště a vybalil mouku a čaj.
Z Josie, sedící na kameni opodál, byla už jen temná silueta. Colt ji sem tam zkontroloval pohledem. Choulila se do klubíčka. Možná zimou a možná bolestí. Musí o tom jejím pádu zjistit víc.
Lina se vrátila s náručí dřeva a pak se skoro zhroutila na trávu. Byla úplně vyřízená.
Colt jí řekl, ať si zaleze do stanu a pak dal vařit vodu.
Josie se pomaličku a s vypětím všech sil pajdala k ohni.
Když si jí všiml, vyrazil jí naproti. Ta bláznivá ženská se pokoušela vléct s sebou koš s kňourajícícím dítětem.
Okamžitě jí ho vzal z ruky a opět ji objal kolem pasu. Ani nehlesla. Skoro ho to vyděsilo. Už nemá sílu ani na ten praštěný odpor? Přivinul ji těsněji k sobě, aby ji víc podepřel.
Cítil její teplo, prach a pot a obrovskou únavu. Přesto statečně, krok za krokem postupovala k ohništi.
Lina musela zaslechnout dítě, a tak se vysoukala ze stanu a vyšla jim naproti.
Se svými chabými silami se pokusila podepřít Josii z druhé strany a urychlit tak jejich postup. Konečně je přivítalo tiché praskání ohně. Colt ty tři usadil na deku a šel do bublající konvice hodit čajové lístky.
Lina s ustaraným výrazem přebalovala malou a cosi šeptem pronesla k Josii. Ta byla bledá a měla zavřené oči. Kývla.
Ruby se rozplakala. Chladný večerní vzduch se jí na nahé pokožce vůbec nelíbil. A taky měla hlad.
Lina ji rychle zavinula a pak se stáhla do tmy stanu, kde, soudě podle mlaskání, dávala malé pít.
Colt nasypal do kotlíku, kde si nechal předtím trochu vody, mouku a špetku soli. Chvíli mu trvalo, než uhnětl těsto přiměřené konzistence, ale pak je rychle rozplácal na placičky a nakladl na kameny okolo ohniště. Pak si otřel ruce o kalhoty a přešel k Josii.
Přidřepl před ní a zeptal se: “Co se vlastně stalo?”
Smutně vydechla a zdálo se, že přemáhá pláč. “Já, ani moc nevím. Koukala jsem po Lině a přehlédla jsem kořen. Na poslední chvíli jsem se mu chtěla vyhnout a místo toho jsem stoupla asi do nějaké díry. Pak jsem spadla.”
“Co všechno vás bolí? Neteče vám krev?”
Josie zakroutila hlavou: “Jen ta pitomá noha. A taky koleno a loket a asi budu mít modřinu na zádech. Ale nemyslím, že bych krvácela.”
“Můžu se na to podívat?”
Josie ho chvíli mlčky pozorovala, ale nakonec se sehnula a začala si rozšněrovávat botu.
Počkal, až ji odloží a pak opatrně uchopil štíhlé chodidlo. Nastavil ho záři plamenů a nespokojeně zasyčel. Kotník byl oteklý a na pohmat horký.
“Snad je to jen naražené. Dojdu vám pro studený obklad.”
Zapálil malou olejovou svítilnu a vydal se k řece.
Zpátky byl za chvíli, ale Josii to připadalo skoro jako věčnost. Hrozně se jí chtělo spát a cítila se zahanbená, protože tak moc potřebovala jeho pomoc.
Choval se ohleduplně. Na něco takového nebyla zvyklá. Nicméně by neměla zapomínat, že je to jen proto, že mu za ochranu slíbila peníze. Nebylo by rozumné, dělat si o něm nějaké iluze.
Opět se k ní sklonil a jemnými pohyby omotal kolem její zraněné nohy namočený šátek. Studilo to - a přinášelo úlevu. Neubránila se tichému vzdychnutí. Už jen ten pocit, že se o ni někdo stará, pomáhal. A o tom proč to dělá, teď chvíli nebude přemýšlet…
Vzápětí si vzpomněl na placky kolem ohniště a obrátil je. Právě včas. Některé už začínaly hnědnout trochu moc.
Povečeřeli v tichu a Josie se pak po kolenou odplazila do stanu.
“Ještě vám jednou namočím ten obklad, dejte mi to.”
Váhavě a s nechtěným pocitem vděčnosti přijala nově namočený šátek.
“Děkuji,”zašeptala, jako by se vyznávala z nějakého hříchu. “Je mi to tak líto!”
Zvedl hlavu a pokusil se jí podívat do očí. Byla moc velká tma. Stejně by nejspíš nepochopil, proč se omlouvá. “Za to přece nemůžete,” konejšil ji, a překvapivě se zdálo, že to opravdu pomohlo. Tiše si povzdychla a cudně stáhla sukni co nejníž.
Pousmál se a vstal: “Ráno uvidíme víc. Dobrou.”
“Dobrou noc, pane McDowele,” hlesla, aby neprobudila Ruby.
“Colte stačí,” opravil ji stejně tiše.
Chvíli bylo ticho, jako by zvažovala, zda to může přijmout.
Nakonec zašeptala: “Tak dobrou noc, Colte. A ještě jednou díky.”
“Za málo.”
Pak odešel ke svému místu a zabalil se do deky.

Ranní ptačí koncert ho zastihl už u potoka. Umyl se a nabral vodu do konvice.
Dívky ještě spaly. Nebudil je. V noci slyšel několikrát plakat dítě, a Linu, jak ho tichým hlasem konejší. Muselo být ještě velmi malé. Ani své neteře a synovce nikdy neviděl dřív, než se začali plazit, protože byl skoro pořád na cestách, ale u Ruby nemohlo být o plazení ještě ani řeči. Chvíli uvažoval, kdy se asi narodila, ale nechal toho. Neměl žádnou představu, podle čeho by to měl určit. Připomínala mu hříbě sotva pár hodin po porodu, jenže hříbata se obvykle rychle stavěla na vlastní nohy a vůbec rostla jako z vody.
To o věku Josie a její sestry neměl velké pochyby. Obě jsou mladé, určitě překročily dvacítku teprve nedávno.
Nebyl si jen jist, která z nich je starší. Lina působila chvílemi strhaně, jako stařena, ale péči o obě a zodpovědnost brala na sebe Josie.
Pěkná holka. Uznával, že má vlasy spíš hnědé, než zrzavé, ale stejně jí v duchu často říkal Zrzka. Na sluníčku měděně jiskřily a jemu se to líbilo.
Když tu včera seděla, schoulená a nešťastná, působila křehce jako panenka. Nikdy by neřekl, že je schopná vzít člověku pistoli a zastřelit chlapa. Jaké okolnosti ji k tomu dohnaly? Kdo ji přinutil přijmout mužskou roli ochránce rodiny, když z každého jejího pohybu a gesta vnímal jemnou ženskost.
Slíbil, že se nebude ptát, ale pořád mohl naslouchat a pozorovat. A to uměl dobře.
Postavil konvici na kámen a vydal se pro dříví.

Josie se probrala. Protřela si oči a otočila se na loket. Před stanem plápolal oheň a na kameni stála konvice. McDowel - Colt, opravila se vzápětí, nebyl v dohledu.
Lina pootevřela jedno oko, ale protože Ruby nic nepotřebovala, využila příležitosti a spala dál.
Josie se vysoukala ze stanu a opatrně se pokusila zvednout. Noha ji bolela, ale už ne tak pekelně, jako včera.
Pajdala k piknikovému koši, v němž přepravovaly Ruby. Pod jejím pelíškem byl pytel z voskované látky a v něm měly sestry rezervní prádlo a další potřeby. Po krátké úvaze vzala celý koš. Bez Ruby nebyl těžký a ona se už necítila tak zle, jako včera.
Našlapovala opatrně a kotník šetřila. Šla pomalu, ale to nevadilo, nespěchala.
Mula i Coltův kůň se pásli u nedalekého stromu, uvázaní na volné otěži.
Potok ji nesmírně vábil. Toužila se umýt. Už několik dní byly na cestě a tolik spěchaly, že neměly skoro na nic čas. A když se jim naskytla možnost se opláchnout, dala Josie raději přednost Lině, která to, jako šestinedělka, potřebovala mnohem víc.
Potok bublal mezi kameny. Některé přeskočil, jiné obešel a voda se pěnila a vířila v chladném tanci. Josie bosky vstoupila mělkého koryta. Vykasala si sukni a rozhlížela se. Jen kousek odtud rostl přímo u vody hustě olistěný keř. Připadalo jí, že víc soukromí snad ani nemůže v těchto podmínkách dostat, a tak se tam vydala. Našlapovala opatrně, protože kameny byly kluzké a některé ostře bodaly do chodidel.
Studená voda potlačila bolest ve zraněném kotníku a Josie balancovala mezi kamením a proudem, jež se jí snažil podrazit nohy.
Nakonec s úlevným vzdechem odložila koš na velký kámen a začala se svlékat.
Kolem nikdo nebyl, jen ptáci, a ti jí nevadili. Porozepínala knoflíčky a přetáhla šaty přes hlavu. Ráda by si je vyprala, ale na to bude čas později.
Rozvázala šněrovačku a s blaženým pocitem se protáhla. Pak rychle na kámen odhodila košilku i špinavé spodní prádlo. Vypere je potom. Teď nemohla odolat. Voda byla sice studená, ale rychle odplavovala pocit lepkavé špíny, který ji posledních pár dní obtěžoval.

Colt se vrátil do tábora a okamžitě zjistil, že Josie chybí. Stáhl konvici z plamene, hodil do ní čaj, a pak se ji vydal hledat. Tušil, že se šla osvěžit k potoku a chtěl se podívat na tu bolavou nohu.
Když přišel na břeh, zahlédl v blízké zátočině koš na balvanu. Zaostřil a uvědomil si, že jsou přes něj přehozené šaty. Na okamžik se zarazil.
Spodní prádlo na dálku bíle svítilo na slunci a Colt nevědomky zadržel dech. Co nezadržel, byly představy, které se mu začaly honit hlavou.
Zrzavá nahá víla v chladné vodě, která jí pění kolem štíhlých nohou. Jaká jsou její prsa doopravdy, netísněná šněrovačkou?
Chvíli stál na břehu, vědom si toho, že by měl odejít. Jen nadržený kluk by zůstal civět na keř, za nímž se nejspíš koupe dívka. Tohle přece nemá zapotřebí!
Stejně zůstal na místě.
A vzápětí zjistil, že se nemůže hnout.
Na kraji keře, mezi listím, vykoukla bledá silueta. Naklonila se ke kameni s věcmi, ale nedosáhla. Ještě krok.
Větve jí zakrývaly už jen spodní část těla a Colt musel tvrdě polknout. Natahovala se k hromádce svého oblečení a on z ní nedokázal spustit oči. Nemýlil se. Josie má krásná ňadra.
Najednou sebou trhla. Všimla si ho a zazmatkovala. Chytila šaty, ale z ruky jí vyklouzlo mýdlo. Pokusila se zakrýt a zároveň zachránit kluzkou kostku. Při tom ještě klopýtla a stoupla na poraněnou nohu.
Výkřik, a cáknutí.
Plácala se ve vodě, klela a stále se zřejmě pokoušela udržet mýdlo i šaty.
Colt nezaváhal. Vyrazil, aby jí pomohl.
Jenže to jen zhoršil.
V nelíčené panice se s ním rvala, jako o život a málem oba utopila.
Mýdlo stačil zachytit a hodit na břeh, ale šaty uplavaly kus po proudu, kde se zadrhly na kameni.
To ale nezvládal řešit. Měl plné ruce práce s tím, udržet sebe i Josii nad hladinou, když sebou neustále mrskala a odstrkovala ho.
Křičel na ni, ať toho nechá, ale zdálo se, že nevnímá. Nakonec jí došel dech a Colt toho využil. Rychle vytáhl Josii nad vodu a přinutil ji stoupnout si.
Měla strachem rozšířené oči a pokoušela se couvat. Nedovolil jí to. Držel ji a pořád opakoval tichým hlasem: “Klid! Dýchejte. Klid…”
Josie se celá třásla a volnou rukou se pokoušela zakrýt. Zdálo se, že se rozbrečí. To nechtěl. To rozhodně ne.
Když to vypadalo, že konečně pevně stojí, odvrátil se a začal se rozhlížet po jejích šatech. Brodil se k nim, posbíral je a nesl zpátky. Skrývala se za balvanem a moc už mu toho z nádherného výhledu nezbylo.
Z bezpečné vzdálenosti jí hodil šaty. Byly nacucané vodou, takže doufal, že se do nich nehodlá obléct.
“Madam?” z druhé strany kamene mu odpovídalo jen zaryté mlčení. Měl by se omluvit. Vzdychl. Připadal si doopravdy jako malý kluk přistižený při okukování koupajících se spolužaček.
“Nechtěl jsem… sakra! Mrzí mě, že jste kvůli mně upadla.”
Pořád mlčení.
“Omlouvám se. A pojďte už z té vody, nebo si uženete zápal plic!”
“Vypadněte!” hlesla vyčerpaně. Byla ve studené vodě už moc dlouho, to jí nemusel vykládat. Přestávala cítit nohy a modraly jí prsty na rukou.
“Jdu, ale vy pojďte taky” otočil se a odcházel. Doufal, že půjde za ním. A v duchu se zaobíral tím, co viděl… a cítil pod prsty, když se ji pokoušel zachraňovat. Bylo mu líto, že se kvůli němu málem utopila, ale toho pohledu, který to všechno spískal, rozhodně nelitoval. Vážně, byla nádherná.
Josie opatrně vykukovala za kamenem. Zdálo se, že skutečně odešel. V chvatu na sebe naházela čisté prádlo z koše a brodila se ke břehu.
Zuby už jí drkotaly zimou.
Vyždímala šaty a rozvěsila je na nejbližší keř, aby uschly.
Pomalu se začínala uklidňovat. Sluníčko vykukovalo nad protějším vrcholem kaňonu a trochu už hřálo. Našla v trávě odhozenou kostku mýdla a zůstala stát na břehu. Koukala na plynoucí vodu a přemýšlela nad tím, co se stalo:
Když si podávala špinavé prádlo, aby je vyprala, ucítila cizí pohled. Zvedla hlavu a uviděla McDowela stát jen pár kroků od sebe.
Díval se na ni a výraz jeho obličeje byl… Chtěl ji. Nebyla tak nezkušená, aby to nepoznala. Pracovala v restauraci paní Luisy tři roky a za tu dobu viděla různé věci. Vždycky se dokázala nějak vyhnout nejhoršímu, ale teď ji opanovala hrůza. Neměla kam utéct. Noha ji stěží nesla, stála mezi kamením a byla nahá. Pořád na ni zíral a Josie zazmatkovala.
A pak přišel k ní. Sahal na ni! Myslela, že zešílí. V tu chvíli se chtěla raději utopit, než mu dovolit, aby se jí dotknul.
Jenže pak ji nějak dostal na nohy, podal jí šaty a omluvil se.
A odešel, když ho o to požádala.
Chtěl ji, ale odešel.
Zatřásla hlavou. Těžko se jí to rovnalo v hlavě s jejími dosavadními zkušenostmi. Ale když jí to došlo, zalila ji vlna úžasného pocitu.
Bezpečí.

Colt se mrzutě vracel do tábora. Měl odejít, když zjistil, že se Josie koupe. Každý slušný člověk by to udělal. Jenže takový slušný člověk by přišel o moc pěkný pohled…
Což ve skutečnosti zase nebyla taková výhra. Teď ji nedostane z hlavy.
Linu potkal kousek od tábořiště. Vypadala vyděšeně a zuřivě. Tiskla k sobě nemluvně a spěchala k řece.
“Co jste jí udělal?!” štěkla na něj.
“Nic, jen uklouzla ve vodě.”
Viděl, že ji nepřesvědčil. Obešla ho pořádným obloukem a věnovala mu pohled tak plný nedůvěry a pohrdání, že se na okamžik cítil jako něco malého a hodně, hodně slizkého.
Pootočil se a pozoroval ji, jak spěchá za sestrou.
“Josie,” volala.
Zrzčin hlas jí tlumeně odpovídal.
“Co ti provedl?”
Zvláštní, neptala se, jestli je sestra v pořádku, ale co jí provedl on.
“Říkala jsem ti, že toho chlapa nemáme s sebou brát. Je moc…” dál už nerozuměl, protože Lina zašla příliš daleko za křoví.
Zakroutil hlavou a šel si nalít čaj.
Zatímco byly dívky u řeky, převlékl si zmáčené oblečení a pak se posadil zády ke stromu a upíjel z hrnku.
Z celé události vnímal zásadní věc. Obě se bojí mužů. Bojí se všech, nebo jen jeho? Zdálo se, že Josie je na tom o něco líp, než její sestra. Dokázala s ním alespoň celkem rozumně mluvit a včera snesla jeho ošetřování. To Lina se chovala mnohem podivněji.
A to pak člověka napadá otázka, kde je doopravdy otec malé Ruby. Je Lina vážně vdova? A kdo jejího manžela poslal na věčnost?
A kdo je teď honí?

Od řeky za nějakou chvíli zaslechl cákání a veselou, rytmickou píseň. Dívky se zřejmě pustily do praní. Chvílemi se přidal i Linin hlas a dokonce její smích. Když se však vrátily, vypadala opět ostražitě.
Lina se věnovala dítěti a Josie začala vařit. Colt se zvedl a vydal se obejít údolí, aby se ujistil, že je stále bezpečné. Při té příležitosti navíc, cestou zpět, nasbíral novou náruč spadaného dříví.
V kotlíku se vařily brambory a na pánvi bublalo konzervované maso v nějaké omáčce.
Vonělo to božsky. Obzvlášť proti jeho včerejším plackám.
Josie mu mlčky oběd naservírovala, stejně jako Lině a sobě. Pak se pustili do jídla.
Colt po prvním soustu zatoužil Josii políbit. Po třetím položit do trávy a pomilovat ji. A když vytřel posledním kouskem brambory plecháček do sucha, byl téměř rozhodnut, požádat ji o ruku.
“Zbylo ještě?” nakukoval do pánve.
Usmála se na něj a naložila mu.
Později přinesl vodu na mytí nádobí, a pak se opět posadil pod strom. Popíjel horkou kávu z plecháčku a pozoroval Josii, jak uklízí zásoby.
“Říkala jste, že si chcete otevřít restauraci?”
Josie vzhlédla a přikývla.
“V Berrytownu už sice jedna je, ale jakmile lidi ochutnají tohle - může rovnou zavřít.”
“Děkuji,” usmála se na něj.
Zvláštní, zdálo se, že přes nemilou ranní příhodu k němu Josie nechová zášť. Dokonce mu připadala milejší a snad i klidnější. Z očí jí, alespoň pro tuto chvíli, zmizela úzkost, a její další slova ho překvapila, jako máloco: “Můžete mi říkat Josie, Colte.”
Kývl: “Těší mě, Josie.”
Opět mu věnovala plachý úsměv a Colt tušil, že to často nedělá. “Kde jste se naučila takhle báječně vařit?”
Pokrčila rameny a nakoukla do kotlíku s vodou na mytí. Ještě zdaleka nevřela.
“Od naší kuchařky. A potom jsem si našla práci v restauraci paní Luisy. Dělala jsem v kuchyni pomocnou sílu. A už mě to peskování a mizerný plat přestaly bavit. Chtěla jsem vlastní kuchyni. Vlastní restauraci, kde by na mě nikdo neřval jen kvůli tomu, že cibule není dost jemně nakrájená…“
“Tak jste se vydala na Západ za štěstím? Co na to vaše rodina?”
Josie stiskla rty. Pochopil, že její rodina z toho radost neměla.
Kromě toho se od něj odvrátila a přes rameno utrousila: “Ještě jedna otázka a strhnu vám to z platu. Máme dohodu.”
Nenaléhal. Měla pravdu. Sám stvrdil smlouvu podáním ruky, a svého slova si cenil. Kromě toho se za čtrnáct dní vydá svou cestou, takže ho její osudy vůbec nemusí zajímat.
Jenže ho zajímala. Povzdychnul si. Nejvyšší čas začít něco dělat. Dopil kávu a pak šel se zvířaty k potoku. Napadlo ho, že by kůň i mula taky uvítali koupel.
V podvečerních červáncích, zatímco Lina skládala usušené prádlo a Josie vařila večeři a jídlo na další den, zašel k potoku a naplnil soudky vodou. Dobře je utěsnil a naložil na hřbet mule.
Dřív, než se setmělo, je zavezl k vozíku schovanému nahoře nad kaňonem a vrátil se zpět.
Josie dávala stranou vychladnout placky na zítra, a osmažené kousky konzervovaného masa balila do nějakých listů.
“Co je to?” kývl k hromádce čehosi, co jemu připomínalo prostě plevel.
“Kopřivy. Dodají masu chuť a navíc se v nich bude líp převážet,” odvětila, aniž se dala vyrušit.
“Zajímavé. A k večeři bude co?”
“Nic zvláštního. Máme dost primitivní zásoby. Masové karbanátky z konzervy, a brambory.”
Začichal: “No, jako nic zvláštního bych to nepopsal. Voní to tak, že to sem přitáhne každýho grizzlyho v okolí pěti mil.”
Lina vyděšeně zvedla oči od práce.
Josie se tvářila pobaveně i mírně znepokojeně zároveň: “Opravdu? Vážně jsou tu medvědi? Myslela jsem, že žijí severněji a mají rádi husté lesy.”
Taky se usmál: “Máte pravdu. Ale stejně. Voní to setsakra dobře a já mám děsný hlad. Půjdeme už jíst?”
Přisvědčila. Se zabalováním zítřejšího jídla už skončila, a tak s úsměvem přijala od Colta plechový talíř, pro který všem hned zašel.
Po večeři, zatímco se vařila voda na nádobí, pomohl Josii pobalit věci, které už nebudou potřeba. Ráno plánovali vyrazit brzy.
“Co ta noha?” zeptal se nakonec, když už se chystala zalézt do stanu.
“Lepší, díky. Nahoru se nějak vyškrábu, a pak už budu celý den sedět na voze. Asi je jen naražená.”
“Můžu se na to podívat?”
Josie zakroutila hlavou: “To není nutné, vážně. Dobrou noc.”
Trochu křivě se usmál a odpověděl: “Dobrou noc, Josie.”

Ráno, ještě za šera, vypili hrnek černého čaje a snědli pár placek. Pak strhli tábor.
Tentokrát vyvedl Colt sám obě zvířata nahoru a pak se vrátil pro velký piknikový koš s Ruby a obě dívky.
Lina na něj stále hleděla s nedůvěrou, ale už nevyváděla. Každým dnem vypadala klidnější, a včerejší odpočinek jí vůbec prospěl. Při nejmenším se nezdála tak strašlivě bledá, jako by měla každým okamžikem omdlít.
Josie opatrně našlapovala na zraněnou nohu. Colt jí nabídl pomoc, ale odmítla. Chtěla, aby se plně věnoval ochraně Ruby.
Miminko nespalo, ale mžouralo na něj z polootevřeného koše a pokoušelo se trefit ručičkou do úst. Připadalo mu to legrační a dřív, než si to stačil uvědomit, se usmíval a skláněl níž. Měla velikánské tmavé oči a na hlavičce trochu světlého chmýří. “Bože, ty jednou chlapům pořádně popleteš hlavy,” zalichotil jí něžně. Josie i Lina strnuly. Přímo cítil jejich napětí. Narovnal se a překvapeně na ně pohlédl. Proč se obě tváří, jako by byl Herodes, chystající se k vraždění neviňátek?
Josie se odhodlaně nadechla a přerušila jeho úvahy: “Jdeme.”
Pak vyrazila první. Šlo se jí těžko. Chytala se kmenů i vystouplých kořenů a spíš se plazila, než kráčela vzhůru.
Lina se po Coltově pobídce vydala za ní, ale pořád se ohlížela, je-li Ruby v bezpečí.

Jeli celý den a opět tábořili ve stepi. Krajina se však začínala měnit. V dálce zahlédli zajímavé skalní útvary a druhý den objížděli několik úzkých kaňonů. K večeru druhého dne narazili na potok vinoucí se mořem trávy.
Na stromě u brodu visela tabulka s nápisem: soukromé vlastnictví, a značkou ležatého S.
Colt je upozornil na proužek dýmu na horizontu: “Tam bude ranč. Radši přenocujeme ještě na téhle straně potoka. A zítra, když to dobře půjde, dojedeme do města.”
V okolí vody rostly stromy a hodně keřů se silnými větvemi. Mohli si tedy rozdělat oheň a uvařit teplé jídlo. Colt se pokoušel naostřeným prutem lovit ryby. Chytil dvě a třetí mu stále unikala.
“To nevadí, udělám z nich pro všechny polévku,” chlácholila ho ze břehu Josie, zatímco vybalovala mouku a brambory.
Podíval se na ni se zarytým výrazem: “Budou tři.”
Raději couvla. Tou nesmlouvavostí ji polekal.
Lina chystala ve stanu deky na noc a Ruby pozorovala stébla trávy, která se jí kolébala nad hlavou. Za chvíli ji ten jemný a nekonečný pohyb uspal.
Josie dala vařit brambory, a právě, když se rozhodovala, zda má nebo nemá otevřít další masovou konzervu, zazněl od řeky vítězný řev.
Ruby procitla a rozplakala se.
Lina se k ní hned vrhla a kolébala ji, zatímco sama vydýchávala šok.
Josie vyskočila: “Proboha! Co se…”
To už jí jejich do pasu zmáčený průvodce nesl svůj úlovek. Tvářil se nesmírně pyšně, a zároveň jako by se snažil vypadat jako člověk, který o svém úspěchu vůbec nepochyboval.
“Probudil jste Ruby,” pokárala ho Josie trochu nevrle.
Ohlédl se na miminko: “To mě mrzí.”
Opravdu vypadal, že je mu to líto, a tak se Josie obměkčila: “Tak vy jste je vážně dostal! Páni. Tomu bych nevěřila…”
“Říkal jsem, že budou tři.”
Znělo to pěkně namyšleně. Josie zaškubaly koutky. Vždyť se chová, jako malý kluk! Vstala a přešla blíž: “No jo, jenže tomuhle tvorečkovi se sotva dá říkat ryba… takový potěr…”
Zatvářil se uraženě.
To už nevydržela. Vyprskla smíchem.
Colt právě otvíral pusu k nějaké řízné obhajobě, když se rozesmála. Zůstal tak, a slova se mu poztrácela. Cože si to myslel - že je pěkná? Jak se spletl. Oči jí zářily a úsměv dodal kouzlo, které ji celou proměnilo. Nádherná!
Krátký záblesk veselí rychle zmizel, ale do své ulity se zatím nevrátila. Usmívala se ještě když mu nastavovala plechový talíř, aby na něj ryby položil.
“Vyvrhnete je?”
S úsměvem přisvědčil a dnešní večeři si všichni vychutnali. Čerstvé ryby by byly v každém případě chutnější, než konzerva, ale v Josiině podání mohly klidně soupeřit s manou nebeskou. Alespoň tak se vyjádřil Colt. A nikdo neprotestoval.

Když strhli tábor, přebrodili potok.
Vezli si čerstvou vodu a dívky s obavami i nadějí vyhlížely městečko Berrytown.
Colt si žádné naděje nedělal. Berrytown nebyl žádná metropole. Párkrát tudy projížděl, a věděl, že kromě salonu s tančírnou, kde se dalo i najíst, pošty, která fungovala jednou do měsíce, a nájemní stáje, tu nic nestojí za řeč. No, vlastně ještě hokynářství s lakotným zrzavým chlapem za pultem, a kovářství.
Každou sobotu se do města sjedou honáci z okolních rančů, aby propili výplatu, a každou neděli jdou úctyhodní občané do kostela.
Dělníci z diamantového dolu nechodí nikam. Ti mají vlastní ghetto přímo u těžních jam.
A tak se tu táhl čas od pondělí do pátku, přes sobotu a neděli, a zase znova… Ospalá díra. Nejlepší kšeft tu kromě holek z Hořícího Srdce, tedy salonu, udělal funebrák.
Ale rok od roku přibývalo osadníků, kteří zůstávali ve městě a blízkém okolí, a snažili se provozovat různé běžné živnosti.
Pokud Josie a Lina hledají klid, tady ho snad najdou.
Dopoledne zvolna míjelo a vůz drkotal přes pastviny. Z dálky viděli popásající se krávy, a ranč na obzoru získával zřetelnější obrysy.
“Josie,” oslovil dívku na kozlíku, a ta sebou trhla.
“Hmm?”
“Máte tam známé? Ptám se jen, abych věděl, kde budete bydlet.”
“Nikoho tam nemáme.” Díkybohu, dodala v duchu Josie.
“A jaký je plán?” zajímalo Colta.
Lina koukla na sestru stejně zvědavě, jako on. To ho překvapilo, ale zatím nic neříkal.
“Potřebujeme něco najít. Nejlíp dům, abych v něm mohla otevřít svou jídelnu.”
“Koupit?” Trochu se zamračil. V plechovce s kafem bylo ukryto žalostně málo, aby to na takovou koupi stačilo.
“Jedině na splátky. Klidně ale pronajmout. Zatím.”
“To bude chvíli trvat. Mezitím máte dvě možnosti, kde zůstat. Jednak je tu tábořiště na opačném konci města, kde se většinou zdržují lidi, kteří jen projíždějí krajem, anebo Hořící Srdce.”
“Hotel?” zeptala se s nadějí Josie.
“Něco na ten způsob,” pohodil neurčitě hlavou.
“Na jaký způsob?”
“No, je to, řekněme, víceúčelové zařízení… hospoda, jídelna, mají nějaké volné pokoje…” nepokračoval, ale konec zůstal otevřený.
“Je to bordel?” otázala se Josie zpříma, a ani se nezačervenala.
“Taky.”
“Tam nepojedeme, díky.” Hlas měla pevný a nesmlouvavý. “A to tábořiště?”
“Upřímně, v Hořícím Srdci byste byly bezpečnější.”
“Proč?”
“No, tábořiště je… místo, kde bydlí různí tuláci a pobudové. A bude se mi vás tam těžko hlídat.”
“Jiná možnost vážně není? Už jsme spaly i v nájemní stáji.”
Colt o tom chvíli přemýšlel, a pak řekl: “Můžeme to zkusit.”
“Dobře,” kývla hlavou Josie.
“Dobře,” zabrblal Colt. V nájemní stáji? Proboha, co ty ženské žene, že už prošly tímhle vším? Smrad, skoro žádné soukromí, pod hlavou jen pichlavé seno a za rohem potměšilý stájník… Tenhle způsob přenocování vážně nevyhledával. Proč prostě nemůžou přespat v Hořícím Srdci? Jednu dvě noci by snad přežily i s falešným vzdycháním nesoucím se papírovými stěnami… a dostaly by pokoj s dveřmi na klíč.