Catarie
Vitto
Komentářů: 12
Prolog prvotiny z technicky-magického světa koček a psů
Ze stejného universa pochází také agent Mau ze stejnojmenné povídky
Všichni čekali.
Obě armády, oddělené nejužší, sotva šedesát kroků širokou částí dlouhého průsmyku zaříznutého mezi strmé vrcholky, na sebe pořvávaly a vzájemně se uráželi. Zhruba třítisícová jednotka Canisu, psího království ležícím na východní polovině ostrova, se ocitla v pasti uzavřeného údolí připravena vzít sebou do hrobu co nejvíce z pětinásobné přesily, která uzavřela jedinou cestu ven. Téměř patnáct tisíc koček Catarijské říše vztekle syčelo na svého odvěkého nepřítele s touhou vyhladit cokoli štěkajícího, co kdy překročilo hranice obou zemí.
„Rozkazy můj Vládce?“
Kocour, jemuž byl dotaz adresován, stál na malé vyvýšenině na dohled předních řad, které netrpělivě očekávaly pokyn k útoku. „Vyhladit,“ vycenil zuby směrem k psům.
Voják stojící vedle Vládce zvedl tlapky a rychlými pohyby předal rozkaz špici armády.
Ach ne, pomyslel si štíhlý šedomodrý kocour. Další myšlenku mu zarazil proud koček tlačících se průsmykem k místu střetu. Zoufale si držel ocas, aby mu jej nikdo nepřišlápl a nechal se za neustávajícího doprovodu úderů ze všech stran unášet k údolí. Postupně se mu podařilo prošťouchat na okraj ženoucí se masy a vylézt do úzké prohlubně ve skalní stěně. Nejspíš jen on tušil, co se ukrývá za zády zoufale se bránících psů. Stačilo se upřeně zadívat a nebylo možno přehlédnout jemné, avšak neustávající chvění celého prostoru údolí.
„Šikovná iluze,“ zašeptal kocour a usmál se. „Ale pořád ne dokonalá.“ Prohlubeň naneštěstí nedovolovala se normálně postavit, musel proto zůstat v nepohodlném pokleku přemýšleje, jak se co nejlépe a hlavně naživu dostat přes rozzuřené psy. Přímá cesta nepřicházela v úvahu. Nebyl voják, jen se za něj vydával, a nechtěl se příliš brzy odhalit. Pečlivě si prohlížel stěny ve snaze najít schůdnou cestu nad hlavami bojujících. I zde jej čekalo pouze zklamání.
Náhle se průsmykem prohnal nesmírně prudký vítr doprovázený ohlušujícím rachotem a všude kolem začaly dopadat až několikametrové kusy skály zanechávajíce po dopadu rozdrcené těla obou národů.
„On se zbláznil,“ vydechl kocour a přikrčený se odvrátil od masakru pod sebou. „Na tohle jsem už moc starý.“
„Někdy už to přeháníš. Zbytečná smrt nic nevyřeší.“
„Zbytečná mistře? Oni sem nepatří.“
„To ani my Kirime. I my jsme sem přišli.“
„Jenže dřív, takže ostrov je náš.“
„A dost! Jsou našimi hosty. Heimrise je dost velký pro všechny.“
„Miauwene, mistře... prosím...“
Ještě než kamenný déšť přestal, obě vojska se stáhly zpět na místa, kde byly před útokem. Nikomu se nechtělo brodit zbytky těch, kteří měli smůlu a nestihli utéct.
Další otřes, který proběhl skálou, vytrhl Miauwena ze vzpomínky. „Věděl to,“ zhluboka se nadechl a vyskočil z prohlubně. Snažil se nedívat dolů a nemyslet na to, co mu čvachtá pod tlapkami. Kličkoval mezi hromadami kamenů tak, aby jej nezahlédla nejlépe ani jedna strana. Čím byl blíž psům, tím opatrněji si počínal. Nehodlal na sobě otestovat stisk uslintaných čelistí.
Ve chvíli, kdy se dostal za nejužší část průsmyku, využil rychle se rozšiřujícího vstupu do údolí a téměř se proplazil pod packami několika hlídkujících psů, aby se dostal ke schůdnějšímu svahu. Nechtěl prozatím využívat své schopnosti, byť si byl jistý, že už o něm ví. Na jednu stranu by rychlé řešení mohlo ušetřit stovky životů, na druhou se nemuselo vůbec povést a důsledek by byl o to horší.
První odvážlivci už opět postupovali břečkou těl za neustávajícího řvaní nadřízených stojících na vyvýšeninách okolo. Netrvalo dlouho a přední řady obou vojsk se do sebe znovu zakously se stejnou zuřivostí jako poprvé. Psi, bojující o holý život, s převahou fyzické síly, drtili vše, co se jim dostalo do pacek či na dosah zubů. Kočky, hnané až šílenou nenávistí, s mrštností sobě vlastní, rozsekaly cokoli, do čeho se zabodly jako břitva ostré broušené drápy.
Miauwen se snažil nevnímat, co se odehrávalo pár kroků od něj. Za život zažil spoustu věcí včetně skutečně velké války, na kterou se pokoušel po celou dobu zapomenout. Stále jej však čas od času trápily sny připomínající chvíle, kdy stála kočka proti kočce, a svět se proměnil v popel. Ani tady však nenašli klid a zem opět pila krev.
Nad údolím se vznášel zápach smrti, která téměř nestíhala příval mrtvých. Další otřes proběhl skalami.
Žádná iluze není dokonalá, pomyslel si Miauwen a pozorně se zadíval do středu údolí. Jeho ostrý zrak zachytil přesné okraje tetelícího se vzduchu a během několika chvil měl dokonalou představu.
Když věděl, co vidí, nebyl už žádný problém přesně prolomit kouzlo, a co bylo skryto, vynořilo se náhle před zraky všech.
Nad hlavami všech se na mohutné skalní homoli rozkládal obrovský kamenný hrad. Ve výšce více než tři sta kroků začínal mohutný most, který v oblouku klesal do údolí a tvořil jedinou dostupnou cestu k hradní bráně.
Zdi hradu přesně kopírovaly okraj homole a sebešikovnější tvor by tak nedokázal do pevnosti proniknout jinak, než zamýšlel jeho tvůrce.
Oproti sídlu Vládce Catarijské říše, jak si Miauwen všiml, zde se k nebi tyčila jediná věž vyrůstající z na oko přesného středu stavby.
Pokud si některá z bojujících stran hradu všimla, nedala to na sobě nijak znát. Řadoví vojáci měli jinou starost, než se dívat po okolí a catarijské velení to považovalo za nějaký druh psí snahy rozhodit útočníky. Nikdo si tak nevšiml šedomodré kočky spěchající po ohromném mostu vstříc hradní bráně. Na to nebyl čas. Nebyl už téměř na nic. Dalších pár prasklin se rozšířilo.
Miauwen se protáhl mezerou mezi křídly brány, děkuje svému štěstí za tuto drobnou škvíru. Uvnitř mu stačil jediný pohled na to, aby pochopil, že prorazit dovnitř by měla problém i celá armáda. Téměř tři kroky hrubé dřevo by odolalo všemu konvenčnímu, co bylo v tomto světě známo. Magii by brána neodolala, ale tady si byl kocour zcela jistý, že hrad chrání i věci mnohem mocnější. Sám cítil přítomnost sil přesahujících vše, co doposud potkal.
„Koukám, žes na sobě zapracoval,“ pousmál se Miauwen pod fousky. „Uvidíme, jak moc.“
Vstupní prostor hradu působil honosným dojmem. Všude se nacházely různé obrazy, gobelíny, sochy, vše dokonale sladěné v nepřetržitý proud barev a tvarů. Celému prostoru dominovalo velké schodiště s vyřezávaným zábradlím přímo naproti bráně. Kde jinde než nahoře, pomyslel si kocour a začal stoupat po schodech.
„Čekal jsem tě…“
Hlas, který se rozlehl prostorem Miauwena na chvilku rozhodil, než si uvědomil, o koho se jedná. „Já tebe taky.“
„… o něco dříve.“
„Ále… zdrželo mě pár důležitějších věcí. Třeba oběd.“
„Komu by se sem taky chtělo trmácet s prázdným břichem.“
„Asi tak,“ podotkl Miauwen. „Dost srandy. Ty víš, proč tady sem. Vzdej se a nikdo se nic nedozví.“
„To je nabídka, o které jistě má cenu popřemýšlet. Jen pokračuj nahoru. Čekám na tebe ve velkém sále. Z očí do očí to bude zajímavější.“
Miauwen rázně vkročil do sálu, který se před ním otevřel na konci schodiště. Netroufl si odhadnout velikost, jelikož šestice sloupů po obou stranách prostor opticky dělila na více částí.
Přímo před ním, na druhé straně, se jemně usmíval zrzavý kocour sedící na trůnu s vyřezávanými motivy kočičího světa.
„Už se chystáš na post Vládce?“ zeptal se Miauwen.
„Ale kdeže,“ zavrtěl hlavou kocour. „Jen za ty roky si jeden dopřeje nějaký ten luxus.“
„Nelži.“
„Ale prosímtě,“ rozesmál se kocour. „Dokážeš si mě představit, jak dělám šaška před celou říší?“
„Vládce je šašek?“
„Je a víš to sám moc dobře. Vládu nad říší drží fakticky jiní.“
„A tys nás od toho přišel zachránit co?“
„Miauwene… Tohle už je únavné. To, co dělám, dělám z jednoho jediného důvodu a ten se za celý čas nezměnil.“
„Tak proč za tebe psi bojují, když je chceš zničit?“
„Protože je to ta nejlevnější a nejdebilnější pracovní síla tohohle světa. Canis nikdy neměl šanci se ubránit a skutečně totální válka by celý slintající problém vyřešila.“
„Chápu. Donutit psy vyvolat válku a tím je nechat vyhladit. Jedno se ti Kirime musí nechat. Z mých žáků jsi byl vždycky ten chytřejší.“
„Díky… ovšem nyní vyvstává otázka, co dál.“
„No,“ nadechl se Miauwen, „dál by ses mohl vzdát, ať to máme za sebou co nejrychleji.“
„Když tak nad tím přemýšlím,“ pohladil Kirim jemně jedno z opěradel trůnu, „budu muset asi s díky odmítnout.“
„Prosím…“
Kirim jen ledabyle máchl tlapkou do prostoru. Mohutná vlna vyrazila Miauwena ven ze sálů. „Není zač, mistře…“
„A dost už,“ zvedal se Miauwen ze země. Naštěstí se dokázal zachytit zábradlí dříve, než by jej vlna vyhodila vysoko nad schody, a zůstal tak jen lehce potlučený. „Měl jsem mu nakopat prdel už tehdy…“ A s řevem vběhl zpět do sálu.
„Tak pojď,“ vycenil Kirim zuby a vyskočil z trůnu.
Rychlý svist proťal vzduch a na trůn se snesla sprška zrzavých chlupů.
„Na to zapomeň,“ dupl majitel čerstvě holého místa a Miauwen se rozplácl na stropě, odkud svižně spěchal k zemi, kde jako každá kočka přistál otřesen na všech čtyřech.
„Přestaň si hrát mladej,“ zavrčel a než Kirim stačil na cokoli reagovat, dostal pěstí s takovou silou, že se převalil přes trůn.
„Tak stařík s magií je pořád ještě dost rychlej,“ odplivl si Kirim. „Když to chceš packově…“
Ani stíny nestihly zareagovat na to, co se událo během zlomku vteřiny, kdy se do sebe oba mágové, poháněni silou přesahující vše pozemské, zaklesli.
Ze stejného universa pochází také agent Mau ze stejnojmenné povídky
Prolog
Pozdní jaro roku 483 catarijského kalendáře
Velký Jižní Průsmyk - Pohoří Taan
Pozdní jaro roku 483 catarijského kalendáře
Velký Jižní Průsmyk - Pohoří Taan
Všichni čekali.
Obě armády, oddělené nejužší, sotva šedesát kroků širokou částí dlouhého průsmyku zaříznutého mezi strmé vrcholky, na sebe pořvávaly a vzájemně se uráželi. Zhruba třítisícová jednotka Canisu, psího království ležícím na východní polovině ostrova, se ocitla v pasti uzavřeného údolí připravena vzít sebou do hrobu co nejvíce z pětinásobné přesily, která uzavřela jedinou cestu ven. Téměř patnáct tisíc koček Catarijské říše vztekle syčelo na svého odvěkého nepřítele s touhou vyhladit cokoli štěkajícího, co kdy překročilo hranice obou zemí.
„Rozkazy můj Vládce?“
Kocour, jemuž byl dotaz adresován, stál na malé vyvýšenině na dohled předních řad, které netrpělivě očekávaly pokyn k útoku. „Vyhladit,“ vycenil zuby směrem k psům.
Voják stojící vedle Vládce zvedl tlapky a rychlými pohyby předal rozkaz špici armády.
Ach ne, pomyslel si štíhlý šedomodrý kocour. Další myšlenku mu zarazil proud koček tlačících se průsmykem k místu střetu. Zoufale si držel ocas, aby mu jej nikdo nepřišlápl a nechal se za neustávajícího doprovodu úderů ze všech stran unášet k údolí. Postupně se mu podařilo prošťouchat na okraj ženoucí se masy a vylézt do úzké prohlubně ve skalní stěně. Nejspíš jen on tušil, co se ukrývá za zády zoufale se bránících psů. Stačilo se upřeně zadívat a nebylo možno přehlédnout jemné, avšak neustávající chvění celého prostoru údolí.
„Šikovná iluze,“ zašeptal kocour a usmál se. „Ale pořád ne dokonalá.“ Prohlubeň naneštěstí nedovolovala se normálně postavit, musel proto zůstat v nepohodlném pokleku přemýšleje, jak se co nejlépe a hlavně naživu dostat přes rozzuřené psy. Přímá cesta nepřicházela v úvahu. Nebyl voják, jen se za něj vydával, a nechtěl se příliš brzy odhalit. Pečlivě si prohlížel stěny ve snaze najít schůdnou cestu nad hlavami bojujících. I zde jej čekalo pouze zklamání.
Náhle se průsmykem prohnal nesmírně prudký vítr doprovázený ohlušujícím rachotem a všude kolem začaly dopadat až několikametrové kusy skály zanechávajíce po dopadu rozdrcené těla obou národů.
„On se zbláznil,“ vydechl kocour a přikrčený se odvrátil od masakru pod sebou. „Na tohle jsem už moc starý.“
„Někdy už to přeháníš. Zbytečná smrt nic nevyřeší.“
„Zbytečná mistře? Oni sem nepatří.“
„To ani my Kirime. I my jsme sem přišli.“
„Jenže dřív, takže ostrov je náš.“
„A dost! Jsou našimi hosty. Heimrise je dost velký pro všechny.“
„Miauwene, mistře... prosím...“
Ještě než kamenný déšť přestal, obě vojska se stáhly zpět na místa, kde byly před útokem. Nikomu se nechtělo brodit zbytky těch, kteří měli smůlu a nestihli utéct.
Další otřes, který proběhl skálou, vytrhl Miauwena ze vzpomínky. „Věděl to,“ zhluboka se nadechl a vyskočil z prohlubně. Snažil se nedívat dolů a nemyslet na to, co mu čvachtá pod tlapkami. Kličkoval mezi hromadami kamenů tak, aby jej nezahlédla nejlépe ani jedna strana. Čím byl blíž psům, tím opatrněji si počínal. Nehodlal na sobě otestovat stisk uslintaných čelistí.
Ve chvíli, kdy se dostal za nejužší část průsmyku, využil rychle se rozšiřujícího vstupu do údolí a téměř se proplazil pod packami několika hlídkujících psů, aby se dostal ke schůdnějšímu svahu. Nechtěl prozatím využívat své schopnosti, byť si byl jistý, že už o něm ví. Na jednu stranu by rychlé řešení mohlo ušetřit stovky životů, na druhou se nemuselo vůbec povést a důsledek by byl o to horší.
První odvážlivci už opět postupovali břečkou těl za neustávajícího řvaní nadřízených stojících na vyvýšeninách okolo. Netrvalo dlouho a přední řady obou vojsk se do sebe znovu zakously se stejnou zuřivostí jako poprvé. Psi, bojující o holý život, s převahou fyzické síly, drtili vše, co se jim dostalo do pacek či na dosah zubů. Kočky, hnané až šílenou nenávistí, s mrštností sobě vlastní, rozsekaly cokoli, do čeho se zabodly jako břitva ostré broušené drápy.
Miauwen se snažil nevnímat, co se odehrávalo pár kroků od něj. Za život zažil spoustu věcí včetně skutečně velké války, na kterou se pokoušel po celou dobu zapomenout. Stále jej však čas od času trápily sny připomínající chvíle, kdy stála kočka proti kočce, a svět se proměnil v popel. Ani tady však nenašli klid a zem opět pila krev.
Nad údolím se vznášel zápach smrti, která téměř nestíhala příval mrtvých. Další otřes proběhl skalami.
Žádná iluze není dokonalá, pomyslel si Miauwen a pozorně se zadíval do středu údolí. Jeho ostrý zrak zachytil přesné okraje tetelícího se vzduchu a během několika chvil měl dokonalou představu.
Když věděl, co vidí, nebyl už žádný problém přesně prolomit kouzlo, a co bylo skryto, vynořilo se náhle před zraky všech.
Nad hlavami všech se na mohutné skalní homoli rozkládal obrovský kamenný hrad. Ve výšce více než tři sta kroků začínal mohutný most, který v oblouku klesal do údolí a tvořil jedinou dostupnou cestu k hradní bráně.
Zdi hradu přesně kopírovaly okraj homole a sebešikovnější tvor by tak nedokázal do pevnosti proniknout jinak, než zamýšlel jeho tvůrce.
Oproti sídlu Vládce Catarijské říše, jak si Miauwen všiml, zde se k nebi tyčila jediná věž vyrůstající z na oko přesného středu stavby.
Pokud si některá z bojujících stran hradu všimla, nedala to na sobě nijak znát. Řadoví vojáci měli jinou starost, než se dívat po okolí a catarijské velení to považovalo za nějaký druh psí snahy rozhodit útočníky. Nikdo si tak nevšiml šedomodré kočky spěchající po ohromném mostu vstříc hradní bráně. Na to nebyl čas. Nebyl už téměř na nic. Dalších pár prasklin se rozšířilo.
Miauwen se protáhl mezerou mezi křídly brány, děkuje svému štěstí za tuto drobnou škvíru. Uvnitř mu stačil jediný pohled na to, aby pochopil, že prorazit dovnitř by měla problém i celá armáda. Téměř tři kroky hrubé dřevo by odolalo všemu konvenčnímu, co bylo v tomto světě známo. Magii by brána neodolala, ale tady si byl kocour zcela jistý, že hrad chrání i věci mnohem mocnější. Sám cítil přítomnost sil přesahujících vše, co doposud potkal.
„Koukám, žes na sobě zapracoval,“ pousmál se Miauwen pod fousky. „Uvidíme, jak moc.“
Vstupní prostor hradu působil honosným dojmem. Všude se nacházely různé obrazy, gobelíny, sochy, vše dokonale sladěné v nepřetržitý proud barev a tvarů. Celému prostoru dominovalo velké schodiště s vyřezávaným zábradlím přímo naproti bráně. Kde jinde než nahoře, pomyslel si kocour a začal stoupat po schodech.
„Čekal jsem tě…“
Hlas, který se rozlehl prostorem Miauwena na chvilku rozhodil, než si uvědomil, o koho se jedná. „Já tebe taky.“
„… o něco dříve.“
„Ále… zdrželo mě pár důležitějších věcí. Třeba oběd.“
„Komu by se sem taky chtělo trmácet s prázdným břichem.“
„Asi tak,“ podotkl Miauwen. „Dost srandy. Ty víš, proč tady sem. Vzdej se a nikdo se nic nedozví.“
„To je nabídka, o které jistě má cenu popřemýšlet. Jen pokračuj nahoru. Čekám na tebe ve velkém sále. Z očí do očí to bude zajímavější.“
Miauwen rázně vkročil do sálu, který se před ním otevřel na konci schodiště. Netroufl si odhadnout velikost, jelikož šestice sloupů po obou stranách prostor opticky dělila na více částí.
Přímo před ním, na druhé straně, se jemně usmíval zrzavý kocour sedící na trůnu s vyřezávanými motivy kočičího světa.
„Už se chystáš na post Vládce?“ zeptal se Miauwen.
„Ale kdeže,“ zavrtěl hlavou kocour. „Jen za ty roky si jeden dopřeje nějaký ten luxus.“
„Nelži.“
„Ale prosímtě,“ rozesmál se kocour. „Dokážeš si mě představit, jak dělám šaška před celou říší?“
„Vládce je šašek?“
„Je a víš to sám moc dobře. Vládu nad říší drží fakticky jiní.“
„A tys nás od toho přišel zachránit co?“
„Miauwene… Tohle už je únavné. To, co dělám, dělám z jednoho jediného důvodu a ten se za celý čas nezměnil.“
„Tak proč za tebe psi bojují, když je chceš zničit?“
„Protože je to ta nejlevnější a nejdebilnější pracovní síla tohohle světa. Canis nikdy neměl šanci se ubránit a skutečně totální válka by celý slintající problém vyřešila.“
„Chápu. Donutit psy vyvolat válku a tím je nechat vyhladit. Jedno se ti Kirime musí nechat. Z mých žáků jsi byl vždycky ten chytřejší.“
„Díky… ovšem nyní vyvstává otázka, co dál.“
„No,“ nadechl se Miauwen, „dál by ses mohl vzdát, ať to máme za sebou co nejrychleji.“
„Když tak nad tím přemýšlím,“ pohladil Kirim jemně jedno z opěradel trůnu, „budu muset asi s díky odmítnout.“
„Prosím…“
Kirim jen ledabyle máchl tlapkou do prostoru. Mohutná vlna vyrazila Miauwena ven ze sálů. „Není zač, mistře…“
„A dost už,“ zvedal se Miauwen ze země. Naštěstí se dokázal zachytit zábradlí dříve, než by jej vlna vyhodila vysoko nad schody, a zůstal tak jen lehce potlučený. „Měl jsem mu nakopat prdel už tehdy…“ A s řevem vběhl zpět do sálu.
„Tak pojď,“ vycenil Kirim zuby a vyskočil z trůnu.
Rychlý svist proťal vzduch a na trůn se snesla sprška zrzavých chlupů.
„Na to zapomeň,“ dupl majitel čerstvě holého místa a Miauwen se rozplácl na stropě, odkud svižně spěchal k zemi, kde jako každá kočka přistál otřesen na všech čtyřech.
„Přestaň si hrát mladej,“ zavrčel a než Kirim stačil na cokoli reagovat, dostal pěstí s takovou silou, že se převalil přes trůn.
„Tak stařík s magií je pořád ještě dost rychlej,“ odplivl si Kirim. „Když to chceš packově…“
Ani stíny nestihly zareagovat na to, co se událo během zlomku vteřiny, kdy se do sebe oba mágové, poháněni silou přesahující vše pozemské, zaklesli.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
Pozdní léto roku 987 catarijského kalendáře
Kousek severovýchodně od rybářské vesnice Ankata
Malý přehnutý kousek papyru dopadl na dřevěnou podlahu a rázné cinknutí zvonku oznámilo příchozí poštu. Chvilku trvalo, než se v chodbě objevila drobnější stříbrnošedá kočka, která trošku malátnějším krokem došla k vchodovým dveřím, vykoukla ven, a když nikoho neviděla, s mručením je zavřela a chystala se vrátit zpět do postele, odkud ji těsně před rozbřeskem vyhnal pošťák.
„Jej,“ vyjekla, když do papyru, který přehlédla, nechtěně kopla. „Copak to zas došlo,“ sehnula se pro něj s povzdechem. „Že si nedají pokoj ani takhle brzo ráno.“
„Co chtějí Tass?“ nakoukl do chodby šedomodrý kocour. Jeho vyšší věk prozrazovalo množství bílých chlupů, které mu v kožichu svítily.
„Klasika dědo,“ odpověděla mu Tass. „Z vesnice zase chtějí poslat několik mastí.“
„Nic víc?“
„Jo. Je tady přiškrábáno ‚O pár extra kousků víc‘. Ty tomu rozumíš?“
„Dokonale,“ ušklíbl se kocour. Bude třeba si popovídat s Airetem.“
„Zase něco provedl?“
„Ne. Měl by?“
„A co já vím?“ pokrčila Tass rameny. „Já ho nehlídám.“
„To sem viděl.“
Zmačkaný papyrus proletěl chodbou a těsně minul smějícího se kocoura, který pro jistotu urychleně vyklidil bojiště.
„Dědoooo!!!“
Utíkali. Tlapku v tlapce společně brázdili nevysokou trávou. Smáli se, šťastni z přítomnosti toho druhého. Hřejivé slunce a jemný vánek čechrající jim kožich jen umocňoval nádherné okamžiky. Náhle jej přestalo poslouchat tělo. Utíkal. Sám ve tmě.
Aireta probudil úder do hlavy. Několik vteřin mu trvalo, než pochopil co se děje. Večer usnul vykloněný z postele při čtení svazků a na ráno si tak nechtěně nachystal netradiční budíček podlahou. Pomalu vstal a s úšklebkem se posadil zpět na lůžko.
Dneska je to rok, pomyslel si. Rok neustálého uklízení. Nic z toho, co mi ten starý blázen sliboval, když sem mu minulé léto zaklepal na dveře a ptal se na práci. Kdybych si potají nečetl ty starý papyry z půdy, tak nevím nic.
„Airetééé!“
„Už du…“ hlesl. Uklidil, o čem nikdo neměl vědět, a vydal se dolů do přízemí. Nebyl
nijak nadšený, když ho ubytovali pod střechou, kde musel první sám vynosit veškeré krámy, vytřít, vymést co šlo, a svést několik lítých střetů s původními osminohými obyvateli, než si mohl aspoň trochu říct, že bydlí jako normální kočka.
Nebýt Tass, asi by byl už dávno pryč a nejspíš teď přespával někde v lese pokrytý vším, co by vycítilo sebemenší šanci na potrápení jednoho smolaře.
Byl jedním ze stovek opuštěných koťat žijících v mnoha ubytovnách roztroušených po celém hlavním městě. Většina jeho soutrpníků byla nechtěnými potomky naivních koček, které se zakoukaly do vojáků, trávících ve městě opušťák. Jako téměř všichni, ani Airet své rodiče neznal a celé své kotěctví si představoval sám sebe jako ztraceného syna vládnoucího rodu a nepřestal snít ani ve chvíli, kdy jej jako věkem dospělého vykopli do děsů skutečného světa. Už sám nevěděl, jak dlouho se toulal ulicemi, přespával v opuštěných domech a kradl jídlo. Tak či tak, jednoho dne se rozhodl zkusit své štěstí za hradbami a nakonec se po všech možných a nemožných cestách ocitl před dveřmi starého bylinkáře daleko od míst, kde bylo štěstím mít kus žvance.
Vlastně tady zůstat neplánoval. Chtěl si jen, jak to běžně dělal, odpracovat trochu jídla a přespání, aby ráno zase vyrazil dál. To, že zůstal, nakonec způsobily pouhá tři slova, která uslyšel jako první. ‚Konečně jsi tady.‘
„Dobré ráno.“
Airet se chabě usmál a opětoval pozdrav. Byl rád, že jako první v jídelně potkal Tass a ne Miaulina. Doteď nechápal, jak může jeho mistr žít s takovým jménem a v duchu mu říkal spíš Mrmlin, což vystihovalo téměř každou chvíli, kdy spolu mluvili. Pokud spolu tedy mluvili. Velmi často se jejich dialog sestával z monologu, kdy Airet dostal hromadu úkolů sestávajících se z úklidu všeho a než stihl cokoli říct, už vířil koštětem prach na chodbě.
„Co si dáš?“ zeptala se jej Tass. „Rybu nebo rybu?“
„Noooo,“ protáhl Airet a posadil se k jídelnímu stolu. „Ryba zní lákavě, ale dám si radši to druhé.“
„Skvělá volba,“ ozvalo se mu za zády a vzápětí naproti dosedl Miaulin. „Dám si to samé.“
Tass pozorovala Airetův výraz, když dorazil děda. Věděla už nějakou dobu, jak vztah mezi nimi skřípe. Nejednou slyšela z podkroví nadávky a sem tam i něco připomínajícího pláč, ale nikdy nenašla odvahu se zeptat. Přesně jak čekala, Airetovi z tváře okamžitě zmizel úsměv a nahradil ho zachmuřený vzdorovitý výraz.
Když jí před rokem dědeček oznámil, že budou mít v podstatě sluhu, byla těžce proti a dávala to najevo více než jasně. Jistě, musela si chtě nechtě přiznat, že díky tomu má přes den čas i na sebe, ale to stejně proležela zabořená v knihách, o kterých si neměla šanci s nikým popovídat. I když občas vyrazila do nedaleké vesnice na trh, či odevzdat co si vesničané objednali, nenarazila na nikoho, kdo by z okolního světa znal víc než to, co bylo maximálně pár dnů daleko. Zprávy z velkých měst se sem dostávali většinou jen prostřednictvím poslů, kteří rádi cestou zabloudili raději někam jinam a tak se jediným zdrojem informací stávaly občasné dopisy těch, kteří raději odešli jinam.
Teď seděla u stolu a pobaveně sledovala dva kontrasty. Zamračeného Aireta a smějícího se Miaulina. Marně se snažila vzpomenout si, kdy měl děda naposled tak dobrou náladu. Rok? Dva? Víc? Už si nedokázala vybavit. Něco určitě chystá, blesklo jí hlavou.
„Airete?“ odsunul Miaulin prázdný talíř a zadíval se na svého učně.
„Ano?“ odvětil Airet. Dojedl už před chvíli, ale musel počkat na ostatní, takže se myšlenkami toulal někde s někým.
„Dnes mám pro tebe speciální úkol,“ nenechal se Miaulin rozhodit jemnou ironií v hlase. „Pomůžeš mi s objednávkou.“
Mladý kocour málem spadl ze židle překvapením. „O… o… opravdu?“
„A proč ne? Vydržels tady rok a to znamená, že se na tebe můžu spolehnout. Navíc už nějaké základy máš, viď?“
„Já… já…“
„Vím o těch svitcích pod postelí. Sám sem je psal, a když nebyli v krabicích z půdy, došlo mi to.
„Omlouvám se,“ sklopil Airet uši.
„Zvídavost je v tom, co tě chci naučit, dost důležitá. Bez ní nenajdeš cestu, po které se máš vydat. Dneska nemusíš nic dělat a po západu slunce tě chci mít v pracovně.“
Tass se v duchu rozesmála. Teď teprve skutečně poznáš, co ti před rokem děda slíbil.
Airet stoupal po schodech do svého podkrovního pokoje. Pořád si v hlavě přehrával, čeho byl právě svědkem, a pořád tomu odmítal uvěřit. Málem už mu přirostlo koště k tlapkám a najednou tohle. Rozhodně jej Miaulin nenechá provádět to, o čem si po večerech četl, tím si byl jistý, ale cokoli je lepší než věčné uklízení. Jen kdyby do večera nebylo tak daleko.
„Už bylo na čase,“ usmála se Tass, když Airet odešel z jídelny. „Takhle si to tady určitě nepředstavoval.“
„Byla bys radši, kdybych učil někoho, kdo je tady týden i s cestou? Jakmile by něco zvládl, nejspíš by tady při první příležitosti nechal jen pár chlupů. “
„Fajn, ale rok?“
„Tass,“ vzdechl Miaulin, „vím co dělám.“
Když se Tass po snídani vrátila k sobě do pokoje, lehla si na postel a zavřela oči. Původně měla v plánu si začít číst nějakou náhodně vybranou knihu ze své celou stěnu zabírající knihovny, ale než si stihla vůbec nějakou zvolit, přepadla ji lehce nostalgická nálada a tak se raději ponořila do myšlenek uvnitř své hlavy.
Musela se pousmát, když si vybavila, jak v ní hrklo, když poprvé uviděla Ayreta. Líbil se jí, to nebyl problém si přiznat. Jako problém se ukázala snaha to dát nějak výrazněji najevo. Ayret byl jako téměř každý kocour vůči náznakům prakticky imunní a Tass nejednou přemýšlela o použití nějaké paličky, u které doufala v jasnější pochopení. Nakonec však rezignovala a od té doby kolem sebe kroužili se sice zřetelným, ale jinak naprosto neschopným citem.
„Pitomec to je,“ zašeptala Tass. „A já taky,“ dodala.
Prudké zaklepání ji vytrhlo z vnitřního světa tak rychle, že několik vteřin nechápala co se děje. „Dále,“ zareagovala teprve, když se klepání ozvalo znovu a do pokoje vešel Miaulin.
„Potřebuju, abys tohle odnesla do Ancaty,“ podal jí úhledně převázaný balíček.
„Spěchá to moc?“
„Jo,“ lehce přikývl Miaulin. „Poslal bych to až s tou dnešní objednávkou zítra, ale nějak sem zapomněl, že měl být doručený už včera.
„Dobře. Dej mi chvilku.“
Když osaměla, znechuceně se podívala na balíček, který Miaulin nechal na stole, jediném nábytku spolu s postelí a knihovnou, který tady měla, a dlouze se nadechla. Téměř hodinová cesta do vesnice nebyla něco, po čem by teď právě akutně toužila. Navíc se jí v Ancatě nelíbilo a kdyby tam nemusela chodit pro jídlo, nebo odnášet dědovy balíčky, nejspíš by vesnici znala jen z mapy. A to by byla mnohem raději. Nakonec se však přemohla, vzala balíček a vyrazila do slunného letního dne, doufajíc v co nejrychlejší návrat.
Miaulin sledoval z okna, jak Tass vyrazila s balíčkem. Neudělal to rád a věděl, že ve chvíli, kdy dorazí k adresátovi, se dozví o naopak předčasném doručení, ale nechtěl ji mít na nějaký čas doma a tohle byl asi jediný způsob, jak to udělat bez podezření. Přišel čas Ayreta vyzkoušet a nepotřeboval u toho histerickonervní kočku, která by mohla něco nechtěně pokazit.
Když si byl jistý, že už je dostatečně daleko, přešel přes chodbu do protější místnosti, kde měl pracovnu. Mastí na objednávku z rána měl dostatek předpřipravených a tak se mohl naplno věnovat přípravě na ‚pár extra kousků navíc‘. Jako pokaždé jej lehce zabolelo, když si uvědomil, co se z něj stalo, a nechal hlavou prolétnout pár vzpomínek. Bylinkář a mastičkář. Krásné povolání pro kdysi mocného Catewiyana. Připadalo mu jako včera, kdy se říší rozšířil zákaz a zatýkání všech Mocných, jak jim říkali, jako reakce na tehdejší konflikt s Canisem, během kterého se jim v duelu s psími mágy podařilo téměř roztrhnout ostrov vedví.
Už je to dlouho, pomyslel si. Kdysi, když ještě neměl Tass, každé léto cestoval k trhlině Mawacana. Němému svědkovi jejich nespoutané moci a také hrobem všech, kteří se vzdali těm, které do té doby chránili.
Miaulin tehdy spolu s několika dalšími utekl do bezpečí pohoří Taan, kde tak jejich éra skončila. Jedinou útěchou bylo zjištění, že se v Canisu odehrála naprosto stejná čistka a pokud věděl, ze psů neutekl nikdo.
„No Ayrete, si tady už rok a podle mě nastal čas splnit slib, který jsem ti dal. Ještě předtím, než začneme, mě teď chvilku pozorně poslouchej. Jak nejspíš víš, používání naší síly je v Catarii přísně zakázáno a oficiálně se trestá smrtí. Naštěstí to není tak tvrdé a je to jen strašení. Nicméně pokud by zjistili, že jsi Catewiyan, čekalo by tě nejspíš doživotní vězení někde v kobkách pod hradem Vládce. Říkám to proto, že chci od tebe narovinu slyšet, jestli si ochoten tohle riziko přijmout. A taky proto, že vím, jak se díváš na Tass.“
Při poslední větě Ayret sklopil oči a něco nesrozumitelného zamumlal.
„Chci, aby Tass měla po boku spolehlivého a odpovědného kocoura, který se o ni dokáže postarat. Přijímáš tedy?“
Ayret se zhluboka nadechl a pohlédl Miaulinovi zpříma do očí. „Přijímám se vší odpovědností a důsledky.“
„Děkuju moc za svezení,“ usmála se Tass a seskočila z vozu.
„Nejni zaco,“ zazubil se vozka. „Kočka jak ty by nemjela šmajdat po svejch.“
„Nashle,“ přešla kocourovu poznámku ve snaze co nejrychleji ukončit hovor.
„Tož, kebys chcela, bejvám u třetího mola v krysárně.“
„Určitě se někdy zastavím.“
„Tož sa maj,“ zamával vozka.
„Ty také,“ opětovala Tass co nejnenápadněji zamávání, počkala, až vůz zmizel za prvním domem a zhluboka si oddechla. Byla ráda, že nemusela celou cestu pěšky, ale stačilo jí pár minut s tímhle kocourem, aby Ancatu nesnášela ještě víc.
Původně malá rybářská osada usazená na malém výběžku se s rozmachem nových mořeplaveckých technologií stala nevyhlášeným králem jihomořských lovišť, čemuž napomohly i znalosti několika starých rybářských rodů. To sem do tohoto zapomenutého kraje přilákalo spoustu koček a zanedlouho zde vznikla další dvě dnes již městská sídla. Zatímco však ty vzkvétaly, Ancata postupem času začala degenerovat. Chytřejší odcházeli hledat štěstí jinam a ti co zůstali…
Tass se pomalu nadechla a sbírala odvahu vstoupit mezi první polorozpadlé domy. Téměř třetina vesnice byla opuštěná, o opravu se nikdo nestaral a zub času zapracoval více než viditelně.
Sotva udělala prvních pár kroků mezi sotva držící se polozříceniny, přistála jí k tlapkám okousaná rybí hlava.
„Daj sí. Šmakujé,“ ozvalo se odněkud a následoval chichotavý smích.
Tass překročila ohryzaný kus a raději přidala do kroku, aby předala balíček co nejrychleji a zmizela odsuď co nejdřív.
„Héj. Nězdrhaj.“
To už Tass spíše utíkala. Naštěstí věděla, kam se potřebuje dostat. A dveře už viděla.
„Nesu balíček,“ vyčerpaně vydechla hned poté, co za sebou zabouchla. Chvilku trvalo, než se jí oči přizpůsobily okolnímu šeru a začala rozeznávat tvary.
„Nějak brzo,“ ozvalo se zpoza kožené zástěny a vzápětí se vybelhal značně opelichaný kdysi šedočerný kocour.
„Brzo?“ zarazila se Tass. „Děda mě poslal, že už to tady mělo dávno být.“
„Až za tři dny.“
„Já ho…“
„Takže Ayrete. První věc, o kterou se pokusíš, bude tenhle talisman pro štěstí. Teda oficiálně pro ty z Ancaty. Jediné co to umí je přitahovat ryby, ale to je taky v podstatě přesně to, co chtějí. Ze stolku si vem papyrus s návodem a až budeš chtít začít, řekni.“
Kocour poslušně popošel pár kroků k Miaulinovi a dal se do čtení. Mysl se mu ovšem stále toulala kdovíkde a nedokázal se soustředit na žádné ze slov. Už samotná místnost, ve které teď byl, mu ježila kožich. Jak mu Miaulin potvrdil, pokoj byl dokonale kulovitého tvaru s nejčernějším obložením, jaké kdy Ayret viděl. Podlaha byla umístěná kousek pod úrovní středu tak, aby se cokoli položeného na doprostřed umístěný stojan ocitlo přesně ve středu koule. Jak mu vysvětlil Miaulin, zesilovalo to účinky a navíc to vypadalo dobře.
Ayret se několikrát zhluboka nadechl a pokusil se co nejvíce uklidnit, což se během pár chvil podařilo a slova konečně začali dávat smysl.
„Můžu,“ prohlásil nakonec s předstíranou sebedůvěrou.
Miaulin jen mávl tlapkou směrem ke stojanu.
Jeho nový učeň na něj položil stříbřitě se lesknoucí amulet s řetízkem ze stejného kovu.
„Začni.“
Tass téměř omdlela únavou. Hnaná vztekem zvládla běžet téměř celou cestu z vesnice až k domu, když ji pár set kroků před prahem zradilo tělo a skácela se na trávu ztěžka oddechujíc. Přesto se nehodlala jen tak vzdát a tak se aspoň po čtyřech pomalu sunula vpřed.
„Tohle ti nedaruju,“ zuřila. Hned věděla, proč ji Miaulin poslal pryč. Žádné po západu, ale
teď a bez ní. Přesto byla sama překvapená, jak moc ji zasáhlo to, že teď nemůže sledovat první Ayretův pokus. O to větším hněvem byla hnaná stále dál.
Vede si dobře, pomyslel si Miaulin, když ucítil záchvěv energie. I tak jednoduchá věc, jako amulet přitahující ryby, potřebovala dost energie, jestli měla být účinná na víc jak pár kroků.
Ayret se snažil udržet klid, když ucítil ve svém těle záchvěvy něčeho, co nebyl schopen nijak popsat. Naplňovalo jej to, jako by byl jen nádoba. Vytvaroval v mysli podle pokynů z papyru účel talismanu a soustředěně se jej pokusil vyslat na cíl.
Miaulin ucítil mravenčení po celém těle. Tolik síly nemůže mít, zavrtěl hlavou. Nemohl mluvit, aby nepřerušil soustředění, ale něco z něj samotného, jako by se snažilo proces zastavit.
Dveře… no šup… otevřít… paráda… ale ne… další schody vlastně… Jedna packa, druhá packa… šikovná su… už jen pár kroků…
Vzduch v místnosti se zavlnil tak prudce, že na okamžik se svět stal jen šmouhou.
Miaulin vytřeštěně zíral na rudě svítící amulet zapalující dřevěný stojan pod sebou.
Místo, kde stál mladý kocour, bylo prázdné.