Svatoušek
Sopranno
Komentářů: 99
Ahojte, rozhodla jsem se nahrát svůj nový projekt ještě jednou, protože z technických důvodů (doufám, že se vyskytují jen na mé straně) se mi nějak nechce zobrazit v žádné kategorii 
Doufám, že nyní se mi to povede a pokud zde náhodou už jedno takovéto moje dílko je, tak se omlouvám.
1
Přístav Šanghaj - Čína
Jsou blízko.
Ta myšlenka jím projela jako blesk. Zahnul do úzké uličky tvořené obrovskými nákladními kontejnery a zastavil se. Musel popadnout dech. Unaveně se opřel o stěnu za sebou, nohy měl jako v ohni.
Měla to být lehká mise. Nafotit pár lidí během tajného setkání hlav čínského podsvětí a vypařit se. Tím by konečně splatil svůj dluh vůči Mezinárodnímu trestnímu soudu a osoba s krycím jménem Fénix by jednou pro vždy přestal existovat. Už by ho nebylo potřeba.
Bohužel, z naprosté banality se vyklubal zběsilý boj o přežití. A Fénix zatím prohrával.
Někde v dálce se rozezněla hlasitá lodní siréna. Její dlouhý táhlý zvuk se nesl tmavou nocí a utichal v hluku vysokozdvižných vozíků a nákladních jeřábů, které se okamžitě daly do pohybu. Obrovské kolosy ověšené kabely se přesunuly k okraji mola, aby vyložily nový náklad. Barevné kontejnery pomalu stoupaly k temné obloze a následně s rachotem dopadaly na betonový plac nasvícený tucty reflektorů.
Mlčky se ohlédl. Po pronásledovatelích nebylo ani stopy. Schovaný ve stínu se začal pomalu plížit k okraji uličky. Vzduch čpěl směsí spálené nafty, hniloby a rybiny. Z napůl zrezivělého kontejneru po jeho levici vytékala podivně páchnoucí lepkavá tekutina, na kterou se sbíhaly krysy ze všech koutů přístaviště.
Centimetr po centimetru se sunul blíž k molu. Před sebou viděl černé tělo nákladní lodi, ze kterého právě klesal k zemi zářivě žlutý kontejner s modrým znakem vzpínajícího se jednorožce. S tichým žuchnutím dopadl na betonový plácek obklopený pracovníky přístavu oblečených ve vybledlých kombinézách, kteří okamžitě začali odstraňovat bezpečností popruhy.
Fénix se bleskově přesunul za jednu z palet naložených pyrotechnikou. Opatrně vykoukl. Srdce mu bilo jako splašené. Věděl, že jestli ho tu někdo načapá, je po všem.
Během porady přivlekl jeden z bodyguardů mladého, k smrti vystrašeného kluka. Chvíli ho pro pobavení svých šéfů jen tak mlátil. Nejdřív ocelovou tyčí, pak si vystačil i s holýma rukama. Podle toho, co Fénix slyšel, byl ten nebožák přistižen, když se pokoušel ukrást něco z kontejneru, který dorazil před pár dny. Bylo to neuvěřitelně surové. Fénix za pět let služby viděl ledacos, ale přesto mu tohle odporné divadlo zvedalo žaludek. Pomyslnou třešničkou pak bylo polít chlapce zbytky ryb, krví a všelijakým dalším odpadem z nedalekých jatek a zavřít jej do malé bedýnky plné krys.
Fénix se nervózně ošil. Nechtěl dopadnout stejně, a proto se musel soustředit.
„No do háje,“ vydechl, když jeden z dělníků kontejner konečně otevřel.
Dva vysokozdvižné vozíky okamžitě začaly vyvážet palety naložené bednami pro přepravu vojenského materiálu a skládali je před mafiány. Pak dovnitř vběhli muži s poloautomatickými zbraněmi.
Nenápadně se vyklonil zpoza svého úkrytu. Co tam dělají?
Z kontejneru se ozval nejdřív křik, pak hlasitý dusot. Fénix nevěřícně zíral, jak se z útrob kovového kvádru pomalu šine zástup zhruba dvaceti lidí.
„Proboha, co to je?“ zašeptal, zašátral po mobilu a rychle pořídil několik snímků.
Zástup zuboženců si mezitím nastoupil před hlouček mafiánů. Vězni v otrhaných, špinavých hadrech bázlivě zírali do země a vyčkávali. Vesměs se jednalo o mladé lidi v rozmezí dvaceti až třiceti let, pocházejících pravděpodobně z Evropy. Ozbrojenci na ně nepřestávali mířit zbraněmi, zatímco si jejich šéfové řádek vězňů se zájmem prohlíželi.
Vybírají si otroky. Bastardi mizerní.
Fénix se skryl zpět za paletu. Viděl dost.
Z kapsy kalhot vylovil zmuchlaný cár papíru. Patřil tomu mladíkovi, kterého viděl předtím ve skladišti, stihl ho odhodit dřív, než jej bodyguard přivlekl a zmlátil. Fénix se nechápavě díval na zmatené kombinace čísel a písmen. Nedávaly mu vůbec žádný smysl. Vypadaly jako seznam poznávacích značek, ale jednotlivé řádky byly příliš dlouhé. Jediná smysluplná věc bylo slovo Hamburg připsané na konci stránky, jinak nic.
Musím dát někomu vědět… Ale komu?
Nemohl se na nikoho spoléhat. Někdo z programu vynášel informace a za poslední měsíce stál tento únik několik Fénixových kolegů život a on nechtěl dopadnout stejně. V úvahu tedy přicházel jen jediný člověk.
No, snad víš, co děláš chlape.
Povzdechl si a neochotně odeslal fotografii dokumentu na číslo, které nevytočil bezmála pět let. Bylo to zvláštní. Za celé ty dlouhé roky žádná SMS, telefonát ani email, zkrátka nic. Až do teď.
Opět vykoukl.
Vězni si právě pomalu nastupovali do přistavené dodávky. Žena stojící na konci tohoto děsivého vláčku utrpení se hlasitě rozvzlykala. Ustoupila několik kroků dozadu, ale dva ozbrojenci ji okamžitě postrčili zpět k ostatním. Zkoušela se bránit, ale proti hrubé síle hromotluků a poloautomatickým zbraním neměla nejmenší šanci. Nacpali ji dovnitř dodávky a zabouchli dveře.
Fénixův mozek pracoval na plné obrátky. Musel něco udělat a hodně rychle.
Zkontroloval zásobník své zbraně. Zbývaly mu poslední tři náboje.
„Krucinál,“ zaklel tiše, „a co teď?“
„Já bych věděl,“ ozvalo se mu za zády, pak ucítil hlaveň pistole. „Začneme třeba tím, že se mi vzdáš, to další už záleží na tobě.“
Doufám, že nyní se mi to povede a pokud zde náhodou už jedno takovéto moje dílko je, tak se omlouvám.1
Přístav Šanghaj - Čína
Jsou blízko.
Ta myšlenka jím projela jako blesk. Zahnul do úzké uličky tvořené obrovskými nákladními kontejnery a zastavil se. Musel popadnout dech. Unaveně se opřel o stěnu za sebou, nohy měl jako v ohni.
Měla to být lehká mise. Nafotit pár lidí během tajného setkání hlav čínského podsvětí a vypařit se. Tím by konečně splatil svůj dluh vůči Mezinárodnímu trestnímu soudu a osoba s krycím jménem Fénix by jednou pro vždy přestal existovat. Už by ho nebylo potřeba.
Bohužel, z naprosté banality se vyklubal zběsilý boj o přežití. A Fénix zatím prohrával.
Někde v dálce se rozezněla hlasitá lodní siréna. Její dlouhý táhlý zvuk se nesl tmavou nocí a utichal v hluku vysokozdvižných vozíků a nákladních jeřábů, které se okamžitě daly do pohybu. Obrovské kolosy ověšené kabely se přesunuly k okraji mola, aby vyložily nový náklad. Barevné kontejnery pomalu stoupaly k temné obloze a následně s rachotem dopadaly na betonový plac nasvícený tucty reflektorů.
Mlčky se ohlédl. Po pronásledovatelích nebylo ani stopy. Schovaný ve stínu se začal pomalu plížit k okraji uličky. Vzduch čpěl směsí spálené nafty, hniloby a rybiny. Z napůl zrezivělého kontejneru po jeho levici vytékala podivně páchnoucí lepkavá tekutina, na kterou se sbíhaly krysy ze všech koutů přístaviště.
Centimetr po centimetru se sunul blíž k molu. Před sebou viděl černé tělo nákladní lodi, ze kterého právě klesal k zemi zářivě žlutý kontejner s modrým znakem vzpínajícího se jednorožce. S tichým žuchnutím dopadl na betonový plácek obklopený pracovníky přístavu oblečených ve vybledlých kombinézách, kteří okamžitě začali odstraňovat bezpečností popruhy.
Fénix se bleskově přesunul za jednu z palet naložených pyrotechnikou. Opatrně vykoukl. Srdce mu bilo jako splašené. Věděl, že jestli ho tu někdo načapá, je po všem.
Během porady přivlekl jeden z bodyguardů mladého, k smrti vystrašeného kluka. Chvíli ho pro pobavení svých šéfů jen tak mlátil. Nejdřív ocelovou tyčí, pak si vystačil i s holýma rukama. Podle toho, co Fénix slyšel, byl ten nebožák přistižen, když se pokoušel ukrást něco z kontejneru, který dorazil před pár dny. Bylo to neuvěřitelně surové. Fénix za pět let služby viděl ledacos, ale přesto mu tohle odporné divadlo zvedalo žaludek. Pomyslnou třešničkou pak bylo polít chlapce zbytky ryb, krví a všelijakým dalším odpadem z nedalekých jatek a zavřít jej do malé bedýnky plné krys.
Fénix se nervózně ošil. Nechtěl dopadnout stejně, a proto se musel soustředit.
„No do háje,“ vydechl, když jeden z dělníků kontejner konečně otevřel.
Dva vysokozdvižné vozíky okamžitě začaly vyvážet palety naložené bednami pro přepravu vojenského materiálu a skládali je před mafiány. Pak dovnitř vběhli muži s poloautomatickými zbraněmi.
Nenápadně se vyklonil zpoza svého úkrytu. Co tam dělají?
Z kontejneru se ozval nejdřív křik, pak hlasitý dusot. Fénix nevěřícně zíral, jak se z útrob kovového kvádru pomalu šine zástup zhruba dvaceti lidí.
„Proboha, co to je?“ zašeptal, zašátral po mobilu a rychle pořídil několik snímků.
Zástup zuboženců si mezitím nastoupil před hlouček mafiánů. Vězni v otrhaných, špinavých hadrech bázlivě zírali do země a vyčkávali. Vesměs se jednalo o mladé lidi v rozmezí dvaceti až třiceti let, pocházejících pravděpodobně z Evropy. Ozbrojenci na ně nepřestávali mířit zbraněmi, zatímco si jejich šéfové řádek vězňů se zájmem prohlíželi.
Vybírají si otroky. Bastardi mizerní.
Fénix se skryl zpět za paletu. Viděl dost.
Z kapsy kalhot vylovil zmuchlaný cár papíru. Patřil tomu mladíkovi, kterého viděl předtím ve skladišti, stihl ho odhodit dřív, než jej bodyguard přivlekl a zmlátil. Fénix se nechápavě díval na zmatené kombinace čísel a písmen. Nedávaly mu vůbec žádný smysl. Vypadaly jako seznam poznávacích značek, ale jednotlivé řádky byly příliš dlouhé. Jediná smysluplná věc bylo slovo Hamburg připsané na konci stránky, jinak nic.
Musím dát někomu vědět… Ale komu?
Nemohl se na nikoho spoléhat. Někdo z programu vynášel informace a za poslední měsíce stál tento únik několik Fénixových kolegů život a on nechtěl dopadnout stejně. V úvahu tedy přicházel jen jediný člověk.
No, snad víš, co děláš chlape.
Povzdechl si a neochotně odeslal fotografii dokumentu na číslo, které nevytočil bezmála pět let. Bylo to zvláštní. Za celé ty dlouhé roky žádná SMS, telefonát ani email, zkrátka nic. Až do teď.
Opět vykoukl.
Vězni si právě pomalu nastupovali do přistavené dodávky. Žena stojící na konci tohoto děsivého vláčku utrpení se hlasitě rozvzlykala. Ustoupila několik kroků dozadu, ale dva ozbrojenci ji okamžitě postrčili zpět k ostatním. Zkoušela se bránit, ale proti hrubé síle hromotluků a poloautomatickým zbraním neměla nejmenší šanci. Nacpali ji dovnitř dodávky a zabouchli dveře.
Fénixův mozek pracoval na plné obrátky. Musel něco udělat a hodně rychle.
Zkontroloval zásobník své zbraně. Zbývaly mu poslední tři náboje.
„Krucinál,“ zaklel tiše, „a co teď?“
„Já bych věděl,“ ozvalo se mu za zády, pak ucítil hlaveň pistole. „Začneme třeba tím, že se mi vzdáš, to další už záleží na tobě.“
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
Začátek nevypadá špatně. Výtku bych teda měl. Je možné, že by se to vysvětlilo později, ale zatím mi to logicky nesedí: Fénix má jen tři náboje - takže se tam střílelo, ví o něm a snaží se ho dostat. A stejně dál pokračují ve své činnosti, i když neví, kdo a kde je, co viděl a co už stihl předat dál?
Ostrava – Česká republika
„Heleno? Třiadvacítka platí, skočíš tam?“
Jmenovaná servírka sebou polekaně trhla. „Co? Jo, jasně.“
Rychle schovala svůj smartphone do kapsy, sebrala účtenku a svižně odkráčela ke stolu.
„Přál jste si platit, pane?“ zeptala se naučenou větu s automatickým úsměvem.
„No, přál bych si toho víc,“ řekl podsaditý muž narvaný se sportovní teplákovce Adidas a mlsně si Helenu prohlížel. Prasečími očky přejížděl po jejích vysportovaných nohou až k výstřihu, tam se jeho pohled zastavil.
Další slizoun, to mi dneska ještě chybělo, pomyslela si otráveně, ale nepřestávala se usmívat.
Náš zákazník, náš pán – heslo, které se v této restauraci muselo striktně dodržovat, i když to ze strany personálu často vyžadovalo značnou dávku trpělivosti a přemáhání. Za tři roky, co tu Helena pracovala, si už dávno zvykla na afektované scény nespokojených zákaznic, že v jejich špagetách je obyčejná smetana místo nízkotučné, poznámky o pomalé nepříjemné obsluze, či o přemrštěných cenách. Občas to bylo obtížné, zvlášť když má člověk vlastní problémy, ale jakmile si obleče firemní košili s výšivkou Pizza Coloseum a visačku se jménem, musí z něj za každou cenu být milý člověk rozdávající úsměvy na každou stranu.
„Dělá to tři sta dvanáct korun,“ řekla a položila účtenku na stůl.
Slizoun konečně odtrhl pohled od jejího výstřihu. Hodil na stůl několik bankovek a začal dosrkávat svou sklenici Coca coly.
„Děkuji mnohokrát a přijďte zas.“
Helena sebrala peníze, posbírala špinavé nádobí a vrátila se zpět k baru.
Nervózně zkontrolovala telefon. Pořád nic.
Hlasitě si povzdechla a začala leštit skleničky na víno. Nechápala to. S bratrem nemluvila od svých jednadvaceti a najednou přijde ta zpráva. A ani ta nebyla nic extra. Fotka jakéhosi papíru. Žádné „Čau ségra, tak jak žiješ? Daří se ti dobře?“, prostě jen ten obrázek. Ať žije sourozenecká láska.
Co to vůbec mělo být? Mám mu pomoct vybrat značku na auto nebo co?
„Co s tebou dneska je?“ Pihatá zrzka si ji prohlížela zkoumavým pohledem, zatímco zápasila s nerezovým kávovarem. „Nikdo nám nepíše? To se taky nesmíš divit, když nechodíš ven, doma se s nikým moc neseznámíš.“
„Dík za radu Věro,“ ušklíbla se, „dej pozor, ať ti to cappuccino nepřeteče, paní na trojce vypadá netrpělivě.“
Zrzka obrátila oči v sloup. „Máš dneska výbornou náladu, ale měla by ses rychle vzpamatovat, začínají obědovky, za chvíli tu bude peklo.“
Helena přikývla a hodila telefon pod barový pult. Rezignovala. Netušila, co by ta čísla a písmena mohla znamenat, ale rozhodla se po tom nepátrat. Ať už tou fotkou její bratr zamýšlel cokoliv, je to jedno. Jestli něco chce, tak ať to řekne narovinu, ne žádnými hádankami.
„Promiňte slečno,“ vytrhl ji ze zamyšlení muž v kostkované košili důležitým tónem, „jste Helena Pokorná?“
Helena se zarazila, tuhle situaci už jednou zažila. Před pěti lety.
Tehdy před ní ale nestál muž v kostkované košili se strhaným výrazem a dvoudenním strništěm, nýbrž starší, přísná žena v těsném, tmavě modrém kostýmku. Došla tehdy se svým kolegou do Helenina bytu a okamžitě jí nasadila želízka. „Helena Pokorná? Jménem Policie České republiky vás zatýkám za spoluúčast na loupežném přepadení. Máte právo nevypovídat.“
Vzpomínka ji zasáhla nenadálou silou.
Konečky prstů se jí chvěly nervozitou. Přistihla se, jak podvědomě hledá únikovou cestu ven z restaurace. Pokud vyběhne bočním vchodem, dostane se k hlavnímu schodišti, po kterém doběhne do přízemí a pak ven, ale co dál?
Co blbneš holka? Ovládej se, nic jsi přece neudělala, tak klid, napomenula se v duchu a nasadila kamennou tvář.
„Ano, jsem. Přejete si?“
„Kapitán David Prášek z-“
Helena vyprskla smíchy. Přestože se chvěla od hlavy až k patě, kapitánovo jméno jí připadalo neuvěřitelně vtipné.
Znovu si ho prohlédla.
Jednalo se o poměrně vysokého, statného chlapíka okolo pětatřiceti s tmavě hnědými, krátce zastřiženými vlasy a oříškovýma očima. Stál opřený o bar a rentgenoval ji očima. Ne, jako ten slizoun v teplákovce, ale tak nějak něžně a soustředěně, jako by se ji snažil pochopit.
Heleno seber se, je to fízl a těm jsou lidi jako ty naprosto ukradení.
„Promiňte kapitáne, já jen, že…“ zachytila jeho odevzdaný pohled a sklopila zrak, „to je vlastně jedno. O co jde?“
„O vašeho bratra slečno.“
No, a je to tady.
Věra z nich nespouštěla oči. Po celou dobu leštila kávovou lžičku a s nastraženými uši hltala každé slovo. Krom šéfa neměl nikdo z restaurace o Helenině temné minulosti ani ponětí, ovšem jako jinde, i zdejší kolektiv byl celý žhavý na jakékoliv pikantnosti ze života ostatních. Helena by raději umřela, než aby nechala Věru cokoliv z jejího rozhovoru s policistou vypustit ven.
„Podívejte, kapitáne,“ zašeptala a vzala jej kousek stranou, „ať už provedl cokoliv, já s tím nemám nic společného. Bratra jsem viděla naposledy před pěti lety.“
„Bohužel slečno Pokorná, budu vás muset odvézt na stanici, hned.“
Co? Sedíš si na uších chlape?
„Ne,“ řekla a založila si ruce na prsou, „nikam s vámi nepůjdu.“
„Prosím? Slečno, vy si asi neuvědomujete závažnost situace.“
„Kapitáne, naposledy vám říkám, že ať už bratr lítá v čemkoliv, já o tom nic nevím. A pokud nemáte soudní příkaz, nebo něco podobného, nepůjdu nikam.“
„Slečno Pokorná,“ zamumlal se skloněnou hlavou, „bohužel pro vás mám špatnou zprávu. Nechtěl jsem to tady rozebírat, ale bohužel mi nedáváte jinou možnost... Váš bratr je mrtvý.“
Frankfurt nad Mohanem - Německo
Černé Audi A8 odbočilo z hlavní silnice a zůstalo stát před dvoukřídlou, umělecky kovanou bránou. Stěrače v pravidelných intervalech stíraly kapky deště snášejících se v nekonečných provazcích z ocelově šedého nebe. Na druhé straně brány začínala příjezdová cesta vysypaná bílým štěrkem a po obou stranách lemovaná rovnými řadami mohutných lip. Jejich větve obsypané nažloutlými listy se proplétaly vysoko nad zemí a vytvářely tak jakousi přírodní střechu. Za krásných letních dnů tento výjev působil klidným, vznešeným dojmem, ale dnes spíš připomínal záběr z horrorového filmu.
Šofér počkal, než se brána otevře úplně a poté pomalu vjel dovnitř. Nenápadně ve zpětném zrcátku zkontroloval svého šéfa. Dnes mu připadal nesvůj.
Mladý muž v tmavě modrém, na míru padnoucím obleku, si nervózně poposedl. Netrpělivě bubnoval konečky prstů do svých stehen a díval se z okna. Tohle místo znal jako své boty. Za poslední půlrok tu byl častěji než ve svém vlastním bytě. A pokaždé, když projížděli po zářivě bílé cestě, se ho zmocňoval nepopsatelný pocit úzkosti. Každá schůzka v přepychovém sídle stojícím jen půlhodiny cesty od Frankfurtu nad Mohanem, přinesla další situací, která jej mohla stát nejen místo, nýbrž i krk. Ale zároveň taky zajišťovala nemalé sumy peněz potřebné pro jeho volební kampaň.
Zběžně zkontroloval hodinky značky Rolex. Do předvolební debaty zbývaly necelé dvě hodiny.
Prosím, ať je to dneska rychlé, žadonil v duchu.
Auto vyjelo z aleje a zastavilo před pískovcovým schodištěm vedoucím k hlavnímu vchodu nádherného zámečku. Půvabné průčelí z cihel a kamene, baštami, vížkami a kuželovitou břidlicovou střechou působil jako pohádkové zjevení. Nikde ani stopy po neohrabaných tvarech sloužících k obraně, žádné náznaky chátrání, či zanedbanosti; naopak, zámeček nepostrádal barevnost a vyvolával neuchopitelnou atmosféru vznešenosti. K sídlu také přiléhaly rozsáhlé, pečlivě udržované zahrady s několika živými bludišti, spoustou fontánek či altánů a rozlehlým parkem plným nejrůznějších dřevin.
Muž na zadním sedadle si hlasitě povzdechl. Sebral koženou aktovku ležící vedle něj a vystoupil. Vytrvalý déšť začal okamžitě prosakovat látkou saka. Vztekle zaklel. Vyběhl schody, ale musel se zastavit. Z nalakovaných dveří vylezli dva hromotluci a zatarasili mu cestu.
Ale notak, to to nemůžete udělat vevnitř? V teple a suchu?
„Jméno,“ vyštěkl první z nich, zatímco jeho parťák příchozího šacoval od hlavy až k patě.
Tázaný protočil panenky. „Robert Adler. Dirku, nemohl bys mě pustit dovnitř?“
„To teda nemoh, dokud si nebudu jistý, že jsi v cajku,“ ušklíbl se Dirk. „Klausi, jak na tom pan diplomat je?“
„Čistej jak lilie.“
Dirk přikývl a ustoupil stranou. „Šéf už čeká, tak pohni zadkem, vypadá netrpělivě.“
Adler spolkl kousavou poznámku a rychle vběhl do zámku.
Dýchl na něj známý odér drahých doutníků a kávy. Zhluboka se nadechl. Když už nic, tak alespoň vůně tu byla příjemná.
Přešel po leštěné kamenné podlaze do široké chodby s podlahou z tvrdého dřeva a zamířil kolem zimní zahrady do přijímacího salónku. Cestou míjel nejrůznější umělecká díla světoznámých autorů zavěšená na zdech. Rembrandt, van Gogh, Piccaso, Mucha a mnoho dalších.
Bez zájmu kolem nich prošel a zastavil se až před ozdobnou skříňkou na zbraně, zhotovené z kvalitního ebenového dřeva. Byl v ní vystaven aspoň tucet loveckých pušek, několik ručních zbraní, dva lovecké nože zhotovené z rohoviny, samostříl a tři nádherně zdobené důstojnické šavle z dob Rakouska - Uherska.
Obrazy Robertu Adlerovi nic neříkaly, neuměl je ocenit, neviděl v nich krásu jako ostatní. Ovšem zbraně, to bylo něco jiného. Byly jeho vášní. A kousky v této vitríně byly prvotřídní. Jeho zrak upoutal, jako už tolikrát předtím, terčový revolver Welby. Ruční zbraň vyrobená z namodralé oceli s šestipalcovou hlavní. Jedním slovem nádherná zbraň.
„Máte skutečně vytříbený vkus pane Adlere,“ ozvalo se z přijímacího salónku na konci chodby. „Bohužel dnes nemám moc času, takže bych rád přistoupil k věci, ať se navzájem příliš nezdržujeme, jistě máte také poměrně nabitý program.“
Adler si v odrazu skleněných dvířek poopravil kravatu a vešel do salónku.
Jeho hostitel seděl v hlubokém koženém křesle a klidně popíjel whiskey. Na malém konferenčním stolku ležel v popelníku nedokouřený značkový doutník. Jeho modrošedý kouř jako tenká nitka pomalu stoupal ke stropu zhotovenému z kaštanových trámů, opracovaných s precizním řemeslným umem, který vzbuzoval obdiv i po staletích. Ve velkém mramorovém krbu plápolal vlídný oheň sálající příjemné teplo. Stěny obložené javorovým dřevem zdobily další umělecká plátna, jejichž cenu se Adler neodvažoval hádat. V rozích místnosti stála dvě naleštěná brnění třímající obrovské meče.
Mladý diplomat si mlčky sedl do křesla vedle svého hostitele. Šlo o zhruba šestapadesátiletého muže s výraznou lysinou a dobře udržovaným plnovousem. Na první pohled připomínal hodného dědečka z reklamy, který pohoupá svého roztomilého vnoučka na koleni a dá mu bonbónek, ale opak byl pravdou. Adler moc dobře věděl, že s tímhle mužem si není radno zahrávat.
Radovan Karas byl ztělesněním úspěchu. Do Německa uprchl před komunistickým režimem ještě jako mladíček, který se v rámci patnácti let vypracoval ze soustružníka na ředitele a později taky majitele úspěšné firmy zabývající se výrobou kovových součástek všeho druhu. O pár let později zaznamenal další úspěch v podobě státní zakázky na výrobu částí karoserií armádních vozidel a zbraní. Neexistoval karierní žebříček, který by nezdolal. Nemilosrdně rozdrtil kohokoliv, kdo mu stál v cestě. Jeho rivalové mizeli, krachovali či umírali za podivných okolností a to vždy, když se to Karasovi nejvíce hodilo. Už tehdy se začaly rodit fámy, že za zvýšeným úbytkem konkurence stojí jiné důvody, než náhlá úmrtí, nehody a finanční krize, ale i ty rozmetal na prach bez mrknutí oka. Během několika dalších let se Radovanu Karasovi podařilo absolutně ovládnout celý německý trh kovových součástek a úspěšně expandovat i do zahraničí.
Adler si byl plně vědom, že dostat se tomuto prohnanému Čechovi na kobylku bylo buď nesmírně obtížné, nebo dokonce nemožné. Karasovou neoddiskutovatelnou předností byla schopnost dokonale odhadnout soupeřovy kroky dopředu a podniknout potřebná opatření, aby k nim vůbec nedošlo. Vše se hrálo podle jeho pravidel. Člověk mohl být jeho spojencem anebo neexistovat. Nic mezi tím.
Kdo chce vládnout, nesmí hnát lid před sebou, ale kráčet před ním, vybavil si Montesquieho citát a musel se pousmát. I po tolika letech se stále jednalo o aktuální myšlenku.
„Na úvod bych se rád omluvil za své hochy,“ začal Karas smířlivě s pohledem upřeným do krbu. V jeho jantarově zbarvených očích se mihotaly odrazy neposedných plamenů a dodávaly jim tak poněkud zlověstnou auru. „Bohužel v dnešní době je opatrnost zlozvykem prodlužující život. Obzvlášť pro lidi, jako jsme my dva.“
Alder pohlédl na své promočené sako. Modrá látka byla nyní od několik odstínů tmavší, těžší a prosakovala skrz tenkou košili na holé tělo, po kterém se začínal rozlézat dotěrný chlad. Přesto se mu podařilo vykouzlit úsměv a odpovědět: „To je v pořádku, nic se nestalo. Říkal jste, že se jedná o něco naléhavého, tak přejděme přímo k jádru věci, prosím.“
„Beze všeho. Situace se poněkud změnila. Naši šanghajští přátelé chytili agenta Sektoru, který čmuchal v přístavu během předávky a-“
„Cože?!“ Adler prudce vyskočil z křesla. „Dostalo se něco ven?“
„Uklidněte se.“ Karasovi se výhružně zablýsklo v očích. Upil whiskey a pokračoval: „Vše je pod kontrolou.“
„To doufám, nemáte ani ponětí, co vše-“
„Pane Adlere, nejste jediný, kdo riskuje. V nebezpečí jsme všichni. Každopádně Číňané zvýšili požadavky. Další várka musí opustit Hamburg do tří dnů.“
„Do tří dnů?! Oni se snad pomátli! Není možné odeslat zásilku v tak krátkém čase!“
„Tři dny, ani o minutu déle.“
Adler se zničeně opřel o římsu krbu. Jako by mu na záda přistál stotunový kámen.
„Nemám šanci získat povolení v tak krátkém čase. Navíc od poslední zásilky neuplynul ani měsíc, někdo si toho všimne. Nějací zvědavci můžou začít pátrat a než se nadějeme, najdou spojitost mezi záhadným mizením lidí z celé Evropské unie a neobvykle častými diplomatickými balíčky odesílaných z mého úřadu.“
„O tohle se nestarejte, to zařídí mí lidí.“
Adler zíral svému hostiteli do tváře neschopen jediného slova. Každá buňka v jeho těle bila na poplach. Jak on, tak všichni ostatní se nacházeli na velmi tenkém ledě, který začal povolovat. A Robert Adler bude první, pod kým se proboří.
Jsi v tom až po uši chlape.
Neměl nejmenší tušení, jakým způsobem obstará potřebné papíry. Ještě ke všemu během následujících sedmdesáti dvou hodin. Jedinou jeho jistotou bylo vědomí, že když selže a zásilka hamburský přístav v daném termínu neopustí, bude on sám součástí té následující.
„Tak moment,“ vyhrkl a napřímil se, „pokud je vše pod kontrolou, jak tvrdíte, proč Číňané tak naléhají? Co jste mi zatajil?“
Karas si nervózně uhladil plnovous. Na zlomek vteřiny se zdálo, že Adlerova otázka otřásla jeho sebejistotou.
„Tomu čmuchalovi se podařilo odeslat nějaké informace, jen chvíli předtím, než ho zadrželi.“
Adler vytřeštil oči. V duchu slyšel, jak se jeho tvrdě vydřená kariera tříští na kousky.
„A to mi říkáte jen tak?! Kolik toho Mezinárodní trestí soud ví?“
„To je na tom to nejlepší,“ řekl spokojeně Karas a jedním hltem vyprázdnil zbytek sklenice, „netuší vůbec nic. Ten hlupák to poslal někomu zvenčí, protože se dozvěděl, že v Sektoru máme našeho člověka. Naneštěstí už neměl šanci to nikomu povědět, takže máme čas to všechno dát zase do pořádku.“
„A jak to chcete udělat?“
Karas se zlověstně usmál. Vložil si do úst doutník a spokojeně potáhl. „To už nechte na mě, pane Adlere.“
Je to už celkem doba od mého posledního příspěvku, ale konečně mám volnou chvíli a nahrávám ho sem. Doufám, že si někdo najde čas a hlavně chuť se v něm prošťourat a vypíchnout jeho nedostatky
Tahle poslední část mi moc nesedí. Ani ne tak příběhem nebo postavama, ale popisem místa. Je tam toho strašně moc a podle mě zcela zbytečných zdržujících detailů. Některé věci jsou zajímavé a zdůrazňují atmosféru, ale některé ne. Nepotřebuju vědět, že stěrače pravidelně stírají kapky, které v nekonečných provazcích padají z ocelově šedého nebe. Mě stačí, že dést buší do kapoty vozu, třeba. Mám rád, když v krbu praská oheň. Ale když ve velkém mramorovém krbu plápolá vlídný oheň sálající příjemné teplo, tak mi z toho leze mráz po zádech
Přijde mi, že jsi to zkusila psát trochu jinak, protože takhle normálně nepíšeš. Směr to nebyl špatný, ale trochu uber. Aspoň na půlku
A ještě poznámka ke Karasovi - velký magnát, který se ničeho nezalekne a jde přes mrtvoly ovládá celý německý trh s...... různými kovovými součástkami... Ehm. Cítíš, jak je to prázdné? Neurčité? Může to být záměr, že toho o Karasovi není moc známo, ale to neodpovídá jeho moci. Pokud to má být neurčité, tak by možná bylo lepší napsat něco, že vyzkoušel spoustu podnikatelských směrů a ve většině byl úspešný, ale stejně má Adler pocit, že o tom, v čem je nejúspěšnější se moc neví a pod. Ale spíš bych to viděl na něco určitého - pak by se tam asi hodilo, že začal součástkami a přešel na armádní zakázky a stal se jednou z velkých zbrojířských firem nebo tak. Ale ne nic neříkající součástky
Abych řekla pravdu, tahle část byla spíš takový experiment, jelikož jak jsi správně podotkl, obvykle takhle nepíšu
Ostrava – Česká republika
Brácha… Vašek je mrtvý…To přece není možné…
Helena kráčela jako ve snu. V hlavě jí neustále zněla kapitánova slova. Nekonečná smyčka zraňující jako nůž.
Mrtvý… Mrtvý… Mrtvý…
„Je mi to skutečně líto vaší ztráty slečno,“ použil Prášek otřepanou repliku, ale Heleně neušel nepředstíraný podtón lítosti. Zdálo, že kapitán svá slova myslí upřímně. Ať už byl policista nebo ne, Heleniny sympatie k tomuto muži vzrůstaly každým okamžikem.
„Děkuji,“ špitla se sklopenou hlavou a vystoupila z eskalátoru.
„Bohužel vám musím položit několik otázek… Vím, že zrovna v tuto chvíli to není jednoduché, ale potřebujeme informace, které by mohly vést k objasnění smrti vašeho bratra.“
Informace, jo, ty by se mi taky šikly, pomyslela si zachmuřeně Helena. Co se to dneska proboha děje?
„Jak?“
„Eh, pardon slečno?“
„Jak zemřel?“
Prášek se odmlčel. „Obávám se, že nejsem ta-“
„Tak jak?! Potřebuju to vědět. Mám na to právo!“
Poslední větu vykřikla hlasitěji, než chtěla a několik zákazníků se po dvojici zvědavě ohlédlo. Prášek se taky nervózně rozhlédl po okolí. Vypadal, že má z něčeho strach. Nebo se to Heleně jen zdálo? Od chvíle, kdy přišla bratrova smska se necítila ve své kůži.
Prostě nechce přitahovat pozornost, nebuď paranoik.
„Máte samozřejmě plné právo dozvědět se odpovědi na vaše otázky,“ souhlasil tiše kapitán, „ale ne teď a rozhodně ne tady. Každopádně vám slibuju, že to bude brzy.“
To Helenu moc neuklidnilo, ale naléhavý výraz v Práškových očích ji přesvědčil odložit kvanta dotazů na později.
Společně vešli do podzemních garážích.
Jednotlivé parkovací sekce byly ozářeny tlumenými barevnými světly, aby tak zákazníkovi umožnily pohodlněji nalézt jeho vozidlo. Helena se zkoumavě rozhlédla kolem. V pracovních dnech zde obvykle moc aut nebývalo a ani dnes tomu nebylo jinak, ale něco bylo špatně. Od chvíle, kdy společně s kapitánem prošli automatickými dveřmi, se jí držel nevysvětlitelný pocit napětí.
„Pojďte, parkuju támhle,“ řekl Prášek a ukázal do hlubin fialové sekce, kde stálo zaparkované jediné auto: naleštěný, sněhově bílý Range Rover Evoque. Kapitán pyšně stiskl přívěsek na klíčích a auto vesele zablikalo.
„To je vaše?“ zeptala se opatrně Helena a o krok ustoupila. Měla s policií dostatek zkušeností na to, aby věděla, že plat zaměstnanců sotva vystačí na ojetou škodovku. A jestli někdo z řad ochránců zákona skutečně jezdí takovým luxusem, jako je tento bílý krasavec, rozhodně to není obyčejný vyšetřovatel z Ostravy, který vyřizuje pochůzky.
„Nádherný, že ano?“ rozplýval se kapitán. Pak si všiml Helenina podezřívavého výrazu a zvážněl. „Je něco v nepořádku?“
„Promiňte, ale mohla bych si znovu prohlédnout váš průkaz? Mám pocit, že jste mi ho v restauraci zapomněl ukázat…“
Následovaly dvě nebo tři vteřiny napjatého ticha, kdy si navzájem hleděli do tváře. Práškův pohled se docela změnil. Z jeho očí už nesálal klid a pochopení, nyní byly plné chladu. Bez jediného slova chytil Helenu za zápěstí a začal ji táhnout směrem k autu.
„Au! Co to děláte? Okamžitě mě pusťte! Slyšíte?! Pomoc!“
„Buďte zticha a pojďte!“
„Kdo sakra jste? Co ode mě chcete?“ Helena se nepřestávala vzpouzet. Pokoušela se vyprostit z ocelového sevření, ale marně.
„Na to teď není čas. Musím vás dostat do bezpečí, hodně rychle.“
Do bezpečí? To bude kamkoliv, hlavně co nejdál od tebe, ty magore.
Garáží se roznesl nový zvuk. Hlasité burácení motoru následované kvílením pneumatik.
Motorka, blesklo Heleně hlavou, může mi pomoct!
Využila Práškova překvapení, jediným, správně mířeným kopancem jej poslala k zemi a rozběhla se směrem k motorce.
„Ne! Stůjte!“
Prášek se ji pokusil zachytit, ale hmátl do prázdna. Helena běžela rychleji než sprinter. V mysli ji poplašně tepalo jediné slovo: zmiz.
Náhle se prudce zastavila. Zpoza malého auta stojícího na konci červené sekce se vynořil černý motocykl Kawasaki. Jezdec oblečený v tmavé kožené kombinéze těžce došlápl nohou na zem, zíral na ni skrz hledí přilby a vyčkával.
Heleně ztuhla krev v žilách. Tenhle urostlý chlapík asi těžko patřil do skupinky zákazníků, co si sem přišli prohlédnout výprodeje.
Pomalu ustoupila o krok vzad. V momentě, kdy to udělala, přidal motorkář plyn a jako blesk se rozjel přímo proti ní.
Je po mně!
Všechny svaly v Helenině těle se napjaly. Adrenalin zaplnil mozek, který nyní pracoval na plné obrátky. V poslední chvíli uskočila bokem a dopadla do mezery mezi dvěma auty. Motorkář projel kolem, jako rozmazaná černá šmouha.
Co se to sakra děje?! Proč to dělá?
V hlavě jí hučelo jako v úle. Pravý loket pulsoval bolestí. Namáhavě vstala, aby se podívala po útočníkovi. Místo toho spatřila Práška běžícího jejím směrem s připravenou pistolí. Několikrát vystřeli po motorkáři a vztekle zařval: „Dovnitř. HNED!“
Helena zaváhala.
Práškově historce o policejním vyšetřovateli věřila asi jako reklamám v teleshopingu a zbraň v jeho rukou mu na důvěryhodnosti zrovna nepřidávala. Ale na druhou stranu, kdyby chtěl, je teď už dávno po smrti. Ať se na to dívala z jakéhokoliv úhlu, představoval pro ní pseudokapitán menší hrozbu než záhadný jezdec na motorce, který mezitím seskočil ze svého stroje a svižným krokem kráčel k nim.
Ozval se výstřel. Projektil z motorkářovy pistole proletěl vzduchem a zasáhl boční zrcátko auta po Helenině levici. Vyděšeně vykřikla a zase si lehla na zem.
„Pro lásku boží! To tu chcete umřít? Pojďte se mnou. Rychle!“ Prášek vystřelil, pomohl vyděšené servírce postavit se na nohy a společně proběhli automatickými dveřmi. Schovali se za betonový sloup právě ve chvíli, kdy motorkář vyslal další smrtící projektil skrz dveře. Skleněná výplň se s hlasitým prasknutím rozpadla na tisíce malých střepů.
Heleně na okamžik připadalo, že se čas zastavil.
S hrůzou zírala na rozložitého, svalnatého muže kráčejícího směrem k nim. Našlapoval lehce jako panter blížící se ke kořisti. Napřáhl zbraň a vystřelil. Projektil se zavrtal do sloupu jen pár centimetrů od Práškova stehna.
Mladá prodavačka ze stánku s pečivem, která do teď nechápavě sledovala podivnou dvojici krčící se za sloupem, začala hlasitě ječet: „Zbraň! On má zbraň, všechny nás tu zabije!“
Jako by zahájila řetězovou reakci. Vypukla panika, jakou si Helena nedokázala představit ani v nejdivočejších snech. Lidé začali vystrašeně pobíhat po chodbách, šlapali jeden po druhém a zuřivě se drali k únikovým východům. Někdo spustil požární poplach, jehož nepříjemné ječení naplňovalo každý čtverečný metr Fóra Nová Karolina.
Proboha, musíme odtud pryč! Ten chlap nás chce zabít, musíme utéct!
Náhle se její tělo dalo do pohybu: instinkty, panika a pud sebezáchovy zvítězily nad ochromujícím strachem, který Helenu svíral. Bezhlavě vyběhla z úkrytu a zamířila k eskalátorům na druhé straně mezipatra.
„Heleno, co to pro-“
Ozvala se série výstřelů. Střely rozvířily vzduch pár milimetrů od jejího levého ucha. Vyděšeně uskočila do výklenku s bankomaty a přitiskla se ke zdi stánku s pečivem.
Co teď?
Nenápadně vykoukla. Z toho, co uviděla, jí ztuhla krev v žilách.
Prášek několikrát vystřelil a couval směrem k jejímu úkrytu. Zbývaly mu pouhé dva metry, když jej jeden z motorkářových projektilů zasáhl těsně pod levé rameno. Obličej se mu zkřivil bolestí. Pokusil se zamířit, ale protivník byl rychlejší. Ozvaly se další dva výstřely a Práškův hrudník se zbarvil do ruda.
Pane bože! To je krev…
Helena jen tak tak zadržela dávící reflex. Sebrala veškerou odvahu a pomohla skučícímu Práškovi schovat se za stěnu. Přitom se mimoděk dotkla vlhkých krvavých fleků na jeho košili, které se neustále zvětšovaly.
No tak Heleno, seber se! Vydrž to, teď nemůžeš omdlít.
Pohled na krev nesnášela. Už jako malá měla problém se sebemenším říznutím či oděrkou. Tahle situace pro ni byla kritická. Udržet se při vědomí ji stálo nadlidské úsilí.
„Musíme… zpátky… auto…“ sípal Prášek těžce. Na čele se mu třpytily krůpějky potu.
„Kašlete na auto!“ obořila se Helena. „Musíme pryč!“
Prášek s námahou vykoukl a vyslal několik projektilů k přibližujícímu se motorkáři. Ten se bleskově skryl za vstupem do výtahu. Vzdálenost mezi ním a dvojicí byla čím dál menší.
„Ne… V autě jsou dokumenty. Jsou klíčem ke všemu. Musíte je odvézt do bezpečí… Čas se krátí.“
Další výstřel. Motorkář zasáhl jeden z bankomatů. Odvážil se vykročit ze svého úkrytu, ale Prášek palbu opětoval a donutil jej znovu se skrýt. Vytáhl klíčky od auta a vložil je Heleně do roztřesených rukou.
„Musíte do Frankfurtu,“ zachrčel a z úst mu vytekl pramínek krve.
Heleně se zvedl žaludek. „Co to říkáte? Nemůžu vás tady nechat! Musíte jít se mnou!“
„Ne… Není čas. Najděte Maxe Taubera.“ Prášek vypadal čím dál hůř, ale z očí mu plálo odhodlání. „Až řeknu, vyběhněte, budu vás krýt.“
„Ale já-“
„Teď!“
Prášek se z posledních sil překulil na bok a začal bezmyšlenkovitě střílet po motorkáři.
Helena na nic nečekala. Vyděšeně se rozběhla ke vchodu do žluté parkovací sekce. Na prahu se zastavila a věnovala Práškovi krátký pohled. Ten jen chabě přikývl a zmáčkl spoušť. Místo výstřelu však zbraň jen tiše cvakla. Kapitán zaklel a překulil se zpět do výklenku.
Helena stála jako přikovaná.
Nemůžu ho tak nechat. Musím mu pomoct!
Zírala na Práška. Ten chlap nasadil krk, aby ji zachránil. Nemůže jen tak utéct, zatímco on umírá.
Udělala váhavý krok vpřed.
Pak přišel výstřel.
Se zatajeným dechem sledovala, jak se projektil zavrtává do hrudníku mezi první tři zásahy.
Prášek se napjal. Jeho pohasínající oči vyslaly poslední signál. Běž.
„Promiňte,“ špitla Helena a se slzami v očích vběhla do garáží.
Za zády uslyšela další dvě hlasité rány.
Neohlížej se! Běž! Dělej, nebo umřeš!
Proběhla žlutou sekcí a spatřila bílý Range Rover. Chybělo jí nějakých padesát metrů. Zrychlila.
Čelní sklo auta, které právě míjela, se roztříštilo.
Uslyšela těžké kroky. Motorkář jí byl v patách.
Schváceně doběhla k autu. Prudce otevřela dveře, naskočila dovnitř a vrazila klíčky do zapalování. Její pronásledovatel byl blíž než deset metrů. Běžel s napřaženou pistolí jako černá, svalnatá lokomotiva.
„To máš za Práška šmejde!“ zaječela Helena, sešlápla pedál a rozjela se přímo proti němu.
Motorkář nestačil včas zareagovat. Jako hadrový panák se převalil přes lesklou kapotu a dopadl na zem.
Těžce se zvedl na nohy. Červená světla Range Roveru mezitím zmizela za výjezdovou rampou.
Zatraceně. Tohle není dobré, pomyslel si vztekle a začal se belhat k motorce.
V dálce uslyšel blížící se policejní sirény.
Šéf nebude nadšený. Musím to dát do pořádku.
1) Nemohl by se Prášek odhalit nějak jinak, než tím autem? Je to takový moc průhledný. To ani Helena nemusí znát platy u policie, aby ji to zarazilo, to by praštilo snad každýho.
2) A s tím autem souvisí i druhá věc. Víš jak je ten Range Rover velkej? Přesněji vysokej? Tomu by se přes kapotu určitě nikdo nepřevalil. Jen by do něj auto narazilo a někam odhodilo nebo by prostě spadl pod kola. Ale horem by nešel.
3) Zažila jsi někdy situaci, že máš mozek plný adrenalinu? Pak totiž určitě neběží na plné obrátky
4) v těch podzemních garážích se bude randál pěkně rozléhat. Po střelbě by Helena určitě neslyšela ani křik té prodavačky, natož pak někdy později "těžké kroky"
5) o tom, že má fobii z krve se zmiň hned po tom, co začne Prášek krvácet. Jak tam píšeš:
Ozvaly se další dva výstřely a Práškův hrudník se zbarvil do ruda.
Pane bože! To je krev…
Tak jsem si říkal: "A co jako jinýho by to asi mělo být??" a přišlo mi to hloupý. To vysvětlení je OK, ale až moc daleko. A pokud se jí nebude dělat z krve v příběhu ještě x-krát, tak bych to úplně vyhodil.
Napadlo mě řešení, ale nacpat ho někam mezi těch pár odstavců asi nebude vypadat o moc líp...
Helena by se mohla zeptat, kam pojedou. Po odpovědi, že "na stanici", by se zeptala "ale kam" a Prášek by se zarazil a něco zakoktal, nebo řekl nějakou nesmyslnou ulici, kde je třeba jen shluk obchodních center, ale určitě ne služebna a tak. A pak už by se v ní probudily pochyby a pokračovala by, jak píšeš
Frankfurt nad Mohanem - Německo
Radovan Karas seděl na lavičce a mlčky pozoroval hladinu Mohanu. Okolní atmosféra podzimního parku hrajícího všemi barvami mu dělala příjemnou a především uklidňující kulisu.
Zhluboka se nadechl, chladný vzduch ho zaštípal v plicích. Cítil se skvěle.
Jeho plán vycházel do puntíku přesně a už za chvíli na jeho účtu přistane další sedmimístná cifra. Sedm číslic, které jej na pomyslném žebříčku moci posunou zase o kousek výš.
Když jde o peníze, každý je téhož náboženství.
Chce-li člověk v dnešním světě něco znamenat, musí na to v prvé řadě mít dost prostředků, to Karas pochopil už dávno. Peníze jsou klíčem, který otevře každý zámek a on už nikdy nechtěl být ten, kdo jen bezmocně zírá na zamčené dveře.
Netrpělivě zkontroloval hodinky. Schůzka měla začít už před pěti minutami, ale po čínském kontaktu ani vidu.
Karas si pohoršeně odfrkl. Nesnášel nedochvilnost. Byl věrným zastáncem myšlenky, že pokud má být obchod úspěšný, musí jej obě strany brát vážně a tudíž v prvé řadě chodit včas na jednání.
Z ničeho nic se přes lavičku přehoupla postava v tmavé teplákovce a měkce dopadla vedle Karase. Ten jen protočil panenky a chladně poznamenal: „Jdete pozdě.“
„Můžete být rád, že jsem vůbec přišel,“ odsekl hubený Číňan. Shodil černou kapuci a odhalil tak úzký krk posetý desítkami tetování. Vytáhl žvýkačku, rychle si ji strčil do úst a začal horečně přežvykovat.
„Skutečně? Tak to mám vážně štěstí, že si na mě poskok Triád udělal čas. Máte můj podíl?“
Číňan se neudržel. Popadl Karase za límec a vztekle zasyčel: „Já nejsem žádný poskok!“
„Skutečně?“ uchechtl se jeho společník bez sebemenšího náznaku strachu. „Já jsem slyšel něco jiného. Wei Tao, to jméno možná kdysi vzbuzovalo strach, ale potom, co Triády kvůli tvojí chybě přišly o sklad opia, jsi naprostá nula. Z dvorního zabijáka se stal poslíček. Klesl jsi hodně nízko, a jestli ze mě okamžitě nesundáš ty pracky, zajedeš ještě níž.“
„Přijde den, kdy tě přestanou potřebovat,“ řekl Tao a pomalu pustil Karasův kabát. „A až se tak stane, budu to já, kdo uvidí tvoje oči vyhasínat.“
„To je skutečně lákavá vyhlídka, ale teď chci svoje peníze. Hned.“
Číňan vytáhl z kapsy malého, pečlivě poskládaného papírového jeřába. Chvilku jím otáčel v prstech a pak jej neochotně vložil do Karasovy nedočkavé dlaně.
„Je tam číslo účtu a heslo, jako obvykle. Peníze bude možné převést do půlnoci, pak se účet zablokuje.“
„Výborně. Pokud je to vše, rád bych se…“.
„Ještě jsem neskončil,“ přerušil ho chladně Wei Tao. „ Šan – ču nebyl spokojený se stavem poslední zásilky. Některé kusy nebyly použitelné, nebo cestu nepřežili. Na účtu jsou peníze jen za použitelné dělníky. Příště máte být opatrnější.“
Karas na něj zůstal vyjeveně civět. „Půlka? Snad jsme měli nějakou dohodu! Chci částku, na které jsme byli domluveni!“
„Zajistěte, aby náklad i dělníci dorazil v pořádku, a dostanete své peníze.“
„Nemůžu přece za to, jestli někdo během transportu zemře nebo ne! To je šílené!“
Wei Tao se ušklíbl. „Udělejte to, jak chcete. Šan – ču chce pouze špičkové zboží a to také zaplatí. Pokud se vám to nelíbí… Můžeme se poohlédnout někde jinde. Nebyl byste první, ani poslední boháč, co se ztratil.“
„Další zásilka opustí Hamburk do tří dnů. Ale chci zbytek svých peněz. Šan- ču by neměl zapomínat, že mám věci, které by mohly Triády zasáhnout na citlivých místech. Nenechám sebou manipulovat.“
Karas věnoval Číňanovi poslední výhružný pohled a nasupeně zamířil k hlavní silnici, kde stálo zaparkované tmavé auto. Ozvalo se zabouchnutí dveří následované předením motoru a vozidlo zmizelo mezi ostatními účastníky provozu.
Tao zůstal sedět na lavičce a přemýšlel. Ten prohnaný Čech začínal být čím dál víc na obtíž. Ale měl pravdu, dokud bude mít Karas záznamy o jejich činnosti, nemůžou nic dělat. I když jedna možnost ještě zbývala. Pokud by vše vyšlo, vrátil by se na svůj post mnohem dřív, než by kdokoliv čekal, ovšem tentokrát by nesměl udělat žádnou chybu. Jednou selhal a málem ho to stálo život. Podruhé by takové štěstí mít nemusel.
Vytáhl mobil a vytočil číslo. Pokud se mají věci někam pohnout, je potřeba jednat a Wei Tao si byl jistý, že pokud je správně nasměruje, ubyde jeho šéfům mnoho starostí.
A přibude spousta důvodů ze mě opět udělat číslo 426. Post hung – kwan bude můj.
„Haló?“ ozval se v telefonu hrubý hlas.
„Tady Tao, nákladní depo, jedenáct večer. Vyřiďte Alderovi, ať přijde sám, vyslechnu si jeho nabídku.“
Jen jednou selhal a tak tak že vyvázl živý. Podruhé by takové štěstí mít nemusel.
"málem ho to stálo život" následované "mít štěstí" nedává úplně smysl
Ostrava – Česká republika
Bílý Range Rover se vřítil na malé parkoviště u břehu Ostravice a prudce zastavil na jednom z volných míst. Nenadálý rozruch vystrašil několik kachen, které se v houfu vznesly k obloze a přistály o pár desítek metrů dál.
Helena seděla za volantem a třásla se od hlavy až k patě. V hlavě jí hučela bouře myšlenek a emocí, která ne a ne utichnout. Srdce bilo jako splašené.
Proboha co se to děje? Proč po nás střílel? Co to bylo za šílence?
Měla pocit, že se jí vaří mozek.
Rychle otevřela dveře a vystoupila z auta. Nohy měla jako z olova, jen stěží se na nich dokázala udržet. Zůstala zapřená o otevřené dveře a zhluboka vdechovala chladný ostravský vzduch. Byl cítit smogem, ale Heleně to nevadilo. Poprvé od doby, co se sem přestěhovala, byla za ten zápach vděčná. Společně s jednotvárným šuměním řeky tekoucí pár metrů od parkoviště jí připomínal všechny ty klidné dny předtím, kdy tudy běhala a nemusela nic řešit.
Z myšlenek jí vytrhlo vyzvánění telefonu. Neohrabaně se vrhla na sedadlo spolujezdce a vzala přístroj do ruky.
Z obrazovky se na ní šklebil pihatý obličej lemovaný hustou zrzavou kšticí. Věra se už pravděpodobně vzpamatovala z prožitého šoku a teď se pokoušela spojit s nezvěstnou kolegyní.
Helenu její starost potěšila, ale zároveň začala cítit narůstající obavy. Je jen otázkou času, než si jejího zmizení všimne i policie. A Věra jim samo sebou řekne úplně všechno o záhadném policistovi, se kterým Helena odešla jen pár minut před střelbou.
A policajti si to pak domyslí po svém. Zase budeš štvaná zvěř.
Mlčky zírala na telefon a přemýšlela o svých možnostech.
Když hovor přijme, bude muset nějak vysvětlit, co se stalo a kam zmizela. A policie jí bude na stopě mnohem rychleji. Helena si už teď dokázala představit výraz ve tvářích vyšetřovatelů, až jim bude vyprávět o SMS zprávě od bratra, která nedává absolutně žádný smysl, podivném kapitánu Práškovi, motorkáři a o všem tom ostatním. V lepším případě ji prohlásí za blázna, v tom horším za spolupachatelku nepovedeného přepadení. A vzhledem k tomu, že z Karoliny odjela v Práškově autě, budou se všichni přiklánět spíše k druhé variantě.
No tak neblbni Heleno, napomenula se v duchu, presumpce neviny pořád platí. Nic jsi neudělala, prostě jeď na policii a vysvětli to. Oni to pochopí…
Telefon stále vyzváněl a Helena si připadala čím dál víc ztracená. Jak by někdo mohl její situaci pochopit, když toho nebyla schopná ani ona sama? Jediný člověk, který jí mohl pomoci je mrtvý a ona teď sedí v jeho autě bez jakékoliv nápovědy co dělat dál.
Vybavil se jí Práškův úpěnlivý hlas.
„V autě jsou dokumenty… Je to klíč ke všemu. Musíte jet do Frankfurtu, najděte Maxe Taubera…“
Helena zůstala sedět jako přikovaná. To jméno působilo jako světlice vystřelená za tmy. Jediný záchytný bod. Jediná možnost.
„Max Tauber,“ zašeptala vzrušeně a cítila, jak se tep jejího srdce zrychluje. Ať už se jednalo o kohokoliv, byl Heleninou šancí k získání informací.
Naposledy se podívala na telefon ve své ruce.
„Promiň Věro,“ řekla po chvíli váhání a přejela prstem po displeji, „ ale musím zjistit víc.“
Autem se rozhostilo ticho.
Helena několik sekund mlčky zírala do prázdna. Bolest v lokti pomalu odeznívala, ale to horší mělo teprve přijít. Už při pouhé představě, že si ránu bude muset ošetřit sama, se jí zvedal žaludek.
Zavřela v oči.
Ocitla se v malé ordinaci páchnoucí po dezinfekci a gumových rukavicích. Seděla na nepohodlném lůžku a střídavě ohýbala a opět narovnávala levou ruku zaškrcenou pryžovým škrtidlem. Po tvářích se jí koulely veliké slzy.
„Co bulíš?“ Zeptal se pobaveným hlasem Vašek ledabyle opřený o starou otlučenou kartotéku stojící vedle dveří. „Nic to nebude, dokonce ani nic neucítíš. Paní doktorka ti vezme trochu krve a půjdeme na zmrzku. Co ty na to?“
Mlčky přikývla. Nechtěla, aby se jí bratr smál.
„Tak co princezno, připravená?“ Vrásčitá doktorka se silnými brýlemi rychlým pohybem povolila škrtidlo. „Teď to trochu štípne.“
„Ne!“
Helena si ruku rychle přitáhla k tělu. Krev jí sice ještě nikdy nebrali, ale velká jehla jí bůh ví proč děsila k smrti.
Doktorka se zamračila. „Takhle by to teda nešlo. Natáhni tu ruku.“
„Ne, já nechci.“
„Na tohle nemám čas, v čekárně čekají další pacienti. Sestři, pojďte sem!“ Pak se skrz brýle zadívala na bratra. „Vy nám taky pojďte pomoct.“
„Ne! Já nechci! Vašku, nedovol to!“ řvala Helena z plných plic a zběsile máchala rukama kolem sebe.
Nebylo to nic platné. Sestřička nemilosrdně natáhla dívčinu tenkou ručku, zatímco ji Vašek držel v pevném medvědím objetí a šeptal: „Heli, to jsem já. Uklidni se. Bude to dobré, jen se musíš uklidnit. Jsem tu s tebou.“
Ucítila, jak se jehla zapichuje do žíly.
Najednou se celá ordinace zatočila a Helenu pohltila tma…
Otevřela oči a podívala se na sebe do zpětného zrcátka.
V obličeji byla bledá jako stěna.
„Ale notak, nebuď jak malá. Tohle zvládneš. Musíš.“
Zatnula zuby, odhodlaně vystoupila z auta a otevřela kufr.
Fajn, tak co tu máme?
V zavazadlovém prostoru ležel podlouhlý kufr vyrobený z tvrdého plastu, dvě černé sportovní tašky, balík balené vody, zásoby jídla a výstražný trojúhelník. Po lékárničce ani vidu.
Musí to tu někde být.
Namátkou vybrala jednu z tašek a pomalu rozepnula zip. Doufala, že v Práškových věcech najde něco, čím si ruku provizorně ošetří.
„Pane bože…“
Helena byla zvyklá na ledacos, ale tohle jí vyrazilo dech. Co byl k sakru ten chlap zač?
Taška byla od vrchu dolů narvaná nejrůznějšími zbraněmi, krabičkami se střelivem, vysílačkami, dalekohledy, pasy, balíčky s hotovostí v různých měnách a spousty dalšího vybavení.
Helena ohromeně vytáhla jednu za zbraní. Byla to černá pistole, kterou vídávala u pasu policistů nebo v akčních filmech. Na hlavni bylo drobným písmem napsáno PIETRO BERETTA. Helena zbraň bázlivě potěžkala a překvapilo ji, jak je lehká – mohla vážit tak okolo jednoho kilogramu.
Skvěle, teď už nikomu nenamluvím, že v tom jsem nevinně, pomyslela si a odložila berettu stranou.
Opět sáhla do tašky. Tentokrát vytáhla jeden z cestovních pasů. Na modrém obalu byl vylisován nápis CANADA a státní symbol země.
Helena pas pomalu otevřela a nalistovala datovou stránku.
„Co má tohle znamenat?!“ vyhrkla nechápavě, když ji konečně našla.
Z průkazové fotografie se na ni usmívala její vlastní tvář, ostatní údaje byly pozměněné.
Racheal Walsh? Kanada? Kde se to tu vzalo?
Rychle vytáhla i zbytek pasů.
Francie, Rakousko, Itálie, Rusko, Španělsko a Kanada. Z každé země byly v tašce k dispozici dva pasy. A pokaždé byl jeden pro ni a druhý pro Práška.
Helena nechápavě civěla do kufru auta. Připadala si, jako by se ocitla v noční můře na způsob Jamese Bonda. Osoba, která se jí ráno představila, jako David Prášek ji začínala zneklidňovat čím dál víc. Co byl zač? Tajný agent? Špion? Nebo snad nájemný vrah?
Nedůvěřivým pohledem si změřila i zbytek zavazadel.
Po zkušenostech s taškou tipovala, že v dlouhém kufru by mohla být odstřelovací puška, nebo něco ještě horšího a proto jej odsunula víc dozadu. Zajímal ji obsah druhé z tašek.
Se zatajeným dechem ji otevřela.
Tentokrát objevila pánské i dámské oblečení, několik mobilních telefonů, cestovní lékárničku, léky, notebook a složky s dokumenty.
Vzala složku se jménem Robert Adler. Našla v ní papíry s poznámkami a fotografie nějakého muže. Podle padnoucího obleku jej tipovala na podnikatele, bankéře nebo možná politika, i když vypadal poměrně mladě. Tak jako tak ho neznala.
Vrátila složku zpět a vytáhla lékárničku.
Tohle bude ještě hodně zajímavé.
Byla si jistá, že ať už ji bratr zatáhl do čehokoliv, bylo to velké. A především nebezpečné.
Po hodně dlouhé době se mi konečně podařilo pohnout se svým projektem
Jasně, najde se, to víš že pročtu a pochválím!
Flaubert
Ostrava – Česká republika
Bože, to je ale bordel.
Drobná Číňanka v černém kostýmku prošla automatickými dveřmi, jejichž skleněná výplň ležela všude okolo roztříštěná na tisíce maličkých střepů. Nevnímala protivné křupání pod nohama a zamířila rovnou na opačnou stranu malé haly plné vyšetřovatelů, kteří stáli v těsném hloučku kolem těla ležícího v tratolišti krve.
Štíhlá žena s nagelovanými vlasy si příchozí neznámé všimla a s nepřátelským výrazem jí vyšla vstříc.
„Je mi líto, ale dál nemůžete. Tohle je místo činu, musím vás-“.
„Omlouvám se, ale nemluvím česky,“ přerušila ji Číňanka plynulou angličtinou, „hledám kapitána Zemana.“
Žena ji přejela dlouhým, zkoumavým pohledem. Hnědé oči vyzařovaly zvláštní, divokou energii, jako když lev pozoruje svou kořist. Ostatně její zjev celkově působil dost divoce. Tmavé stíny kolem očí, roztrhané džíny, kožená bunda a tričko s logem Guns N Roses evokovaly spíš dojem drsné nespoutané rockerky, než členky vyšetřovacího týmu. Drobné vrásky v obličeji napovídaly, že jí mohlo být něco mezi pětačtyřiceti a padesáti lety, ale ani tento fakt jí evidentně nijak nebránil v prezentaci jejího hudebního vyznání. Byla prostě svá a názory okolí ji nechávaly ledově klidnou.
Vytáhla z kapsy nikotinové žvýkačky a jednu si vložila do úst.
„Nemám ponětí, kdo je kapitán Zeman,“ řekla pak s americkým přízvukem a pomalu přežvykovala. „O co jde a co jste zač?“
Číňanka vypadala zaskočeně. Evidentně nečekala, že by jí rockerka mohla rozumět, natož pak odpovědět.
„Poručík Ling Zhangová, Interpol,“ vysoukala ze sebe, když se vzpamatovala, „řekli mi, že kapitán Zeman má na starosti tohle vyšetřování… A že umí anglicky.“
Rockerka se uchechtla. Vypadala, že jí celá situace nesmírně baví. „Kapitán Andrea Zemanová. To já to tu vedu. A ano, anglicky fakt umím.“ Stiskla Zhangové ruku v ocelovém sevření a pokračovala: „Nikdo mi neřekl, že se vyšetřování bude účastnit i Interpol a abych byla upřímná, je mi to dost proti srsti.“
„Nebojte, nezdržím se dlouho. Můžu vidět tělo?“
Kapitán Zemanová pokrčila rameny. „Pro mě za mě. Ale není toho moc k vidění. Muž, věk okolo pětatřiceti. Totožnost zatím zjišťujeme. Příčinu smrti doufám popisovat nemusím.“ Překročila kaluž krve, nasadila si gumové rukavice a zvedla pistoli ležící vedle těla. „Glock devatenáctka. Zásobník i komora jsou prázdné, takže kromě identity našeho ostrostřelce musíme ještě zjistit, proč a na koho vystřílel patnáct nábojů.“
Zhangová mlčky poslouchala a zírala do mužovy bledé tváře. Cos tady k sakru dělal?
„Jmenuje se Matteo Castelli,“ řekla a přidřepla si k tělu. „Pomáhal gangu překupníků vyvážet luxusní kradená auta za hranice. Za dva roky se jim podařilo obrat stát o víc než dva miliony na daních. Když pak italská policie Castelliho dostala, přistoupil na dohodu a své kolegy napráskal. Paolo Galimberti, tehdejší hlava gangu, díky tomu skončil na dlouho ve vězení, ale přísahal, že se Castellimu pomstí. Vypsal na něj tučnou odměnu.“ Začala mrtvému prohledávat kapsy a pokračovala: „Nedlouho po procesu opustil Castelli Itálii a vypadalo to, že se mu podařilo úplně zmizet. Žádné zprávy, účty, prostě nic. Byl jako duch.“
„Až do teď. Měl v Česku nějaké příbuzné nebo někoho známého?“
„Příbuzné neměl. Ale tři roky studoval v Praze, takže je docela dost možné, že tu měl nějaké přátele,“ odpověděla Zhangová a napřímila se, „proč se ptáte?“
„Máme svědkyni, která tvrdí, že chvíli před střelbou se setkal s jednou dívkou pracující ve zdejší restauraci.“ Kapitán Zemanová si založila ruce na prsou. „Co je ale zajímavější, po té servírce se slehla zem.“
„Servírka?“ Zhangová se zatvářila překvapeně. „A její jméno znáte?“
„Helena Pokorná. Nemohla být třeba nějak zapojená do toho Castelliho podniku? Je možné, že pokud by tomu tak skutečně bylo, mohl ji ten neznámý střelec vzít jako rukojmí.“
„Je to nepravděpodobné, ale ne nemožné. Gang měl celkem široké pole působnosti, zkusím se na to podívat a dám vám vědět,“ Zhangová něco rychle naťukala do mobilu, „nenašli jste u Castelliho něco podezřelého?“
„Co máte na mysli?“
„Flashku, mobil, dokumenty, klíčky od auta… “
Zemanová rezolutně zavrtěla hlavou. „Nic takového u sebe neměl. Proč?“
„Ne. Jen jsem doufala, že by tu mohlo být nějaké vodítko,“ Zhangová si stáhla rukavice, „já už každopádně budu muset jít. Děkuji za váš čas, ozvu se, pokud najdu něco důležitého.“
Zemanová jí stiskla ruku. „To doufám. Východ najdete sama, že?“
Zhangová jí věnovala strojený úsměv a rychlou chůzí vyrazila pryč. V hlavě jí přitom vířila tisícovka myšlenek.
Je to ještě horší, než jsme čekali. Dokumenty jsou v tahu. A ještě do toho zatáhl civilistku, může to být horší?
Nastoupila do černého Renaultu Megan a rychle vytočila číslo svého koordinátora.
„Tady Fa Li,“ ohlásila se a otočila klíčkem v zapalování, „Orion je mrtvý, složky u sebe neměl. A je načase uvědomit šéfy… Máme tu celkem velký problém.“
Mohuč - Německo
„Pět minut do živého vstupu! Hněte zadkem lidi!“ zakřičel asistent režiséra a s důležitým výrazem rychle proplul maskérnou do studia.
Stůl před Robertem Adlerem se téměř ztrácel pod sadami líčidel, maskérských štětců, lahviček s gely, tužidly, fény a všelijakým dalším vybavením. Ve vzduchu se vznášel těžký, nasládlý zápach laku na vlasy.
„Jste nervózní?“ Maskérka začala Adlerovi nanášet na obličej světlý pudr. „Vypadáte nějak bledě. Ještě o odstín světlejší a musela bych na vás použít křídu.“
Adler se přinutil k chabému úsměvu. „Vidím, že jste připravena na vše.“
„Jo, to byste se divil, co všechno se tu naučíte. Když jsme natáčeli Případ pro dva, tak nám během jednoho dílu došla všechna umělá krev. Takovou pohromu si nedovedete ani představit! No naštěstí jsme měli v cateringu nějaký kečup a brusinkovou šťávu…“
Adler jen nepřítomně přikyvoval. Neměl náladu na rozhovory a už vůbec ne na historky o kečupu a brusinkách. Potřeboval se soustředit.
Ví o tom ještě někdo další.
Ta myšlenka ho pronásledovala od chvíle, kdy opustil Karasovo sídlo. Někdo zvenčí má v rukou nebezpečné informace, které by jim oběma mohly zlomit vaz. A s tím dědkem to ani nehne.
„Tak, to bychom měli,“ vydechla maskérka a kousek poodstoupila. „Myslím, že jste připravený. Musím teď ještě pomoct jedné kolegyni, držím vám palce,“ spiklenecky na něj mrkla, otočila se na patě a odchvátala pryč.
Adler zůstal sám se svými myšlenkami. Zíral do zrcadla, kde se na něj mračila jeho pohledná, ostře řezaná tvář. Právě jí vděčil za širokou základnu svých ženských voliček. Dnes by mu ale moc úspěchu u opačného pohlaví nepřinesla, právě naopak. Vaky pod očima se maskérce naštěstí podařilo jakž takž zamaskovat, ale nepřirozeně bledou barvu pokožky už ne. Vypadal unaveně, skoro až nemocně.
Takhle to dál nejde, řekl si v duchu a uhladil si světlé vlasy. Musíš zničit ty záznamy, jinak se z téhle špíny nevyhrabeš.
Zvuk budíku ho upozornil, že je čas na další injekci. S povzdechem vylovil z vnitřní kapsy saka červený váleček podobný velké propisce. Otočným kolečkem nastavil potřebnou dávku, vyhrnul si košili a vpíchl si obsah pera do vypracovaného břicha.
„Zatracená cukrovka,“ zabručel.
První příznaky jeho onemocnění se projevily v deseti letech. Od té doby si musel několikrát denně měřit hladinu cukru v krvi a pravidelně píchat inzulín. Nesnášel to. Připadal si jako feťák závislý na své dávce. Jediným rozdílem bylo, že on si takový život nevybral. Sudičky přišly k jeho kolébce s injekční stříkačkou a na názor se neptaly. Prostě drž hubu a krok. Nelíbí se ti to? Neva, náš dárek nemá dobu spotřeby, můžeš si ho vyzvednout později… Ovšem nejhorší na tom všem byl ten pocit bezmoci. Mohl se třeba na hlavu stavět, ale cukrovky se prostě zbavit nemohl.
Jenomže o Karasovi to neplatilo. Jediným pojítkem mezi oběma muži byly jejich obchody s Triádami. A pokud by zmizely informace potvrzující Adlerovu účast, nikdo by jejich propojení nedokázal. Karasovy peníze přicházely z nevystopovatelných zdrojů, odtud žádné nebezpečí nehrozilo a na tom, že se občas sešli, přece nebylo nic divného. Adler se od začátku své kariéry stýkal s nejrůznějšími lidmi a Karas mohl být jen dalším z nich. Běžná součást života politiků. Nic víc.
„Za dvě minuty začínáme! Pane Adlere pojďte se prosím nachystat.“
„Dejte mi minutku, musím vyřídit neodkladnou záležitost.“ Adler si přiložil mobil k uchu. „Bude to jen chvilka.“
Asistent na něj pohoršeně zíral a začal si pro sebe drmolit vzteklé nadávky. Adler měl pocit, že zachytil něco o povýšené árijské rase, ale rozhodl se poznámku ignorovat.
„Haló?“ ozvalo se konečně z telefonu.
„Floriane, to jsem já, potřeboval bych menší laskavost.“
„Jakou?“
„Mám pro tebe práci, ale je to jen mezi námi. Rozumíš?“
„Samozřejmě, o co teda jde?“
Adler se samolibě usmál. „Teď nemůžu mluvit, ale bude se ti to líbit, je to přesně tvůj obor.“
netuším, jestli je to tím, že je teď na fóru nějak mrtvo, nebo něčím jiným, ale chci se ujistit, že má cenu sem dál nahrávat části svého projektu. Osobně doufám, že je to první případ, ale pokud přece jen zájem není, přestanu zabírat kB a GB, aby zde mohli publikovat jiní pisálci
Flaubert
Ale to pro tebe není žádná výmluva, prostě piš a sázej to sem. On se někdo ozve.
On je asi problém v tom, že toto čtení na pokračování je trochu časově náročné. Je jednodušší začít číst, než vydržet až do konce.
Ostrava – Česká republika
Podělals to.
Rána nad obočím stále krvácela. Tenký pramínek krve stékající kolem pravého oka se jako karmínová stužka stáčel podél kontur jeho obličeje až k bradě, odkud skapával do umyvadla.
Vzal chomáček vaty namočený v desinfekci a přitiskl ho na ránu.
Sykl bolestí.
Mají tvojí DNA, záznam z kamery a všechny střely… Kreténe. Ještě jsi jim tam mohl nechat peněženku a telefonní číslo.
Odhodil krví obarvenou vatu do umyvadla a prsty sevřel jeho okraj. Měl sto chutí ho rozlomit napůl.
Podíval se do zrcadla. Jeho uhlově černé oči žhnuly vztekem a nenávistí. Horní ret měl ošklivě nateklý, jako by měl každou chvíli prasknout a kolem jednoho z očí se začínal pomalu vytvářet monokl. A zbytek těla na tom byl dost podobně.
„Podělaná malá mrcha,“ zabručel.
Postarat se o tu holku byla otázka několika minut. Stačilo jen přijít do restaurace, něco si objednat a při vhodné chvilce do oběti vpravit dávku botulotoxinu. Díky ultratenké jehle by si ani nevšimla, že jí do těla vpíchl smrtelně jedovatý jed, který by během několika sekund napadl nervovou soustavu. Do svalové tkáně by přestaly putovat nervové vzruchy, čímž by došlo k omezení jejího fungování a posléze i k totální paralýze. Oběť by tak zemřela na udušení v důsledku selhání dýchacích svalů, na což by se přišlo až několik hodin po akci. On by si mezitím stihl vyzvednout svou odměnu a zmizet pryč dřív, než by kdokoliv mohl začít něco tušit. Jednoduché a účinné. Ovšem to by do hry nesměl vstoupit ten neznámý ostrostřelec. Jak o té holce věděl? A kdo to sakra vůbec byl? Agent Sektoru? Jiný nájemný vrah?
Myšlenky mu začaly vířit hlavou, jako podzimní listí unášené ve větru.
Ani Sektor se přece nemohl tak rychle dozvědět, komu ta zpráva přišla. To prostě není možné, tak dobří nejsou…
Posadil se na starou ošuntělou postel a zapálil si cigaretu. Celá akce začínala něčím smrdět.
Před půl rokem neměl ani za mák tušení, že existuje něco jako Sektor A121. O tomto přísně tajném programu, pod záštitou Mezinárodního trestního soudu a NATO, se dozvěděl od svého šéfa. Podařilo se mu získat někoho z programu na svou stranu a díky tomu měl nevysychající pramen čerstvých informací o všech akcích, které obě instituce chystají. Vypadalo to tehdy skutečně lákavě, ale on optimismus svého šéfa nesdílel. Pokud ten jejich zázračný zdroj dokázal zradit jednu stranu, co mu brání v tom, aby zradil i je?
Jednou krysa, navždy krysa, pomyslel si a dlouze potáhl.
Tak jako tak si své pochybnosti nechal pro sebe. Náplní jeho práce totiž nebylo rozdávat připomínky, ale zlikvidovat každého, kdo začal být nepohodlný. A on nestál o zařazení do stejné kategorie.
Jenomže od někoho ten skrček zprávu dostat musel.
Číňani? Hloupost, ti by do toho dobrovolně nikoho navíc nezatáhli, na to jsou příliš opatrní. A když už by se angažovali, poslali by někoho ze svých. Ale pokud to nebyli oni, tak kdo? Šéfovi volali bezprostředně potom, co toho psa čmuchajícího v docích chytili a on pak zavolal přímo jemu. Takže pokud neměli napíchnutý telefon, což bylo krajně nepravděpodobné, zbývala jediná možnost.
Jeho srdeční tep se prudce zrychlil.
„Ty jeden zmetku.“
Típl cigaretu a zvedl telefon ležící na nočním stolku. Ať už se dneska stalo cokoliv, tohle byla jedinečná příležitost jak zachránit svou reputaci. A on ji hodlal využít dokud to ještě šlo.
Trochu se mi ale nelíbí to přirovnání myšlenek k podzimnímu lisí ve větru. Nemám ale zrovna po ruce nic lepšího...
10
Ostrava – Česká republika
Andrea Zemanová seděla za svým stolem a líně přežvykovala nikotinovou žvýkačku. Už po osmé toho dne se dívala na záznam bezpečnostních kamer z Fóra Nová Karolina a pokoušela se najít sebemenší maličkost, která by mohla do případu vnést nové světlo. Teorie, kterou jim předala ta žena z Interpolu, byla sice lákavá a dávala smysl, ale přesto zde bylo něco, co kapitánu Zemanové nesedělo. Za léta strávená u policie se naučila důvěřovat svému šestému smyslu a ten teď bil na poplach.
Zastavila záznam a pozorně si scénu prohlédla.
Mateo Castelli právě dostal zásah do hrudníku a jeho tělo zůstalo bez hnutí ležet na znak. Motorkář zamrzl někde na půli cesty mezi tělem a k smrti vyděšené servírce, která nevěřícně zírala Castelliho směrem.
Zemanová přiblížila záběr na dívčin obličej. Jakou roli v tom všem hraješ ty?
Podle záznamů se tato šestadvaceti letá servírka měla společně s bratrem dopustit nepovedeného přepadení. Sourozenci Pokorní si vytipovali malé klenotnictví, ale majiteli obchodu se podařilo spustit alarm, který na místo okamžitě přivolal policejní vozy. Pokorná zpanikařila, nasedla do připraveného auta a ujela. Bratra nechala na pospas policistům, kteří si ani ne za hodinu přišli i pro ni. Oba sourozenci skončili ve vězení - ona na tři roky, bratr na pět. Podle všeho spolu od přepadení nebyli v kontaktu. Pokorná pak po propuštění změnila bydliště, našla si práci a začala od začátku. Už žádná stížnost, pokuta, prostě nic. A po jakémkoliv napojení na Castelliho taky ani stopy.
Ale z nějakého důvodu za ní přijít musel, určitě to nebyl náhodný výběr.
Zemanová se unaveně opřela do kolečkové židle. Věděla, že chybějící kousek skládačky ležel někde před ní. Něco malého a na první pohled nepodstatného. Jenomže k tomu, aby to něco našla, nutně potřebovala i Castelliho složku. A Italové s tím bůhví proč dělali cavyky.
„Taliáni podělaní,“ ulevila si. Vyplivla žvýkačku do koše, otevřela horní šuplík a vytáhla zbrusu novou krabičku Marlborek.
„Moc dlouho ti to nevydrželo,“ poznamenal ironicky muž v policejní uniformě s výložkami nadporučíka stojící ve dveřích. „Tři dny je hodně bídné, osobně jsem čekal víc Andreo.“
„A co je ti po tom?“ zeptala se lhostejně, zapálila cigaretu a položila si nohy na stůl. Několik vteřin slastně vdechovala směs nikotinu a pak pokračovala: „Je nějaký důvod, ó převeliký Die, proč jsi sestoupil ze svých olympských výšin mezi nás smrtelníky? Tedy samozřejmě kromě toho, abys mi dal přednášku o morálce na pracovišti, úctě k autoritám a škodlivých látkách.“
Nadporučík nehnul ani brvou. S kapitánem Zemanovou ho pojilo dlouholeté přátelství a už dávno si zvykl, že něco jako pojem autorita se v jejím slovníku prostě nenachází. Nebylo tedy divu, že většině lidí, těm důležitým obzvlášť, byla trnem v oku. Bohužel pro ně, Andrea Zemanová měla výsledky, podporu svého týmu a zkušenosti nasbírané za velkou louží. A to byly věci, které chtě nechtě museli akceptovat. Místo toho, aby ji vyhodili, se spokojili pouze s převelením na 7. oddělení obecné kriminality sídlící v Ostravě – Přívoz, v jehož čele stál právě nadporučík Luboš Dlouhý. Zpočátku byly jejich vzájemné vztahy poměrně vyostřené, ale postupem času sváry vychladly a oba se stali dobrými přáteli. Svůj podíl na tom měla i společná vášeň pro rockovou muziku a dobré pivo.
„Právě jsem měl telefonát seshora,“ ztišil hlas a zabouchl dveře, „šlo o ten italský případ.“
Zemanová zpozorněla. Spustila nohy zase zpět na podlahu a malinko se na židli napřímila. „A?“
„Ať ho potřebuješ na cokoliv, zapomeň na to.“
„Aha… A to jako proč?“
„Protože jsem to řekl.“ Nadporučíkův hlas byl chladný jako led. „Nech to být, zapomeň na to a dělej, že nikdy neexistoval.“
Zemanovou reakce jejího šéfa překvapila, ale nedala na sobě nic znát. Potřebovala se do těch záznamů podívat, i kdyby se za to měla upsat peklu.
„Sakra Luboši, co se děje? Nehodlám to posílat do novin, chci si toho člověka jen proklepnout, nic víc. Proboha, vždyť leží mrtvý v naší márnici…“.
„Naposledy ti říkám, že ne. Slyšelas? Prostě ne! Ti nahoře mluvili naprosto jasně. Není to naše věc, vůbec se v tom nemáme rýpat.“
Nastala dlouhá chvíle ticha.
Nadporučík Dlouhý byl v obličeji rudý jako ředkvička. Vzpomněl si na radu svého lékaře a začal hluboce vydechovat ve snaze se uklidnit.
Andrea Zemanová seděla za svým stolem, upřeně sledovala bleděmodrý kouř stoupající z konce cigarety a ze všech sil se pokoušela nevybuchnout vzteky. Byla zvyklá, že jí lidi z vedení hází klacky pod nohy, ale od Luboše to byla rána pod pás.
„Ehm,“ prolomila po chvíli hradbu mlčení, „a když už k tobě kámoši z prezidia byli tak sdílní, nezmínili se někde mezi řečí, jak bych asi tak k sakru měla vyřešit tu přestřelku, když mi chybí životně důležité informace o chlapovi, který během ní zemřel? Protože já fakt nemám ahnung.“
„Mohla by sis ten tón laskavě odpustit? Myslíš, že pro mě to je lehké?“
„No já nevím, ale jestli z nás dvou jsi ty ten, kdo to nemá lehké, tak já musím být zákonitě někde hodně daleko za nemožným.“
„Tak dost!“ Nadporučíkův hlas zaplnil celou místnost a přitáhl pozornost i toho malého zbytku policistů, kteří se ze slušnosti stále ještě věnovali svým povinnostem. Nyní se ale zraky všech vyšetřovatelů upíraly směrem ke kanceláři kapitána Zemanové. „Zapomínáš, že za tohle oddělení nesu zodpovědnost já,“ pokračoval Dlouhý a začal rozzuřeně pochodovat po místnosti, „a všechno, co se jakkoliv zmrší, jde zákonitě na moje triko! Myslíš si, že mě baví neustále žehlit tvoje průsery u vedení, abych si pak od tebe ještě poslechl, jak mám vlastně dělat svou práci? Omyl! Milá zlatá, ať se ti to líbí nebo ne, šéf jsem tady já. A dokud budu mít na výložkách hodnost nadporučíka, ty budeš držet hubu a krok. Takže, když říkám, nech Castelliho případ plavat, uděláš to! Je ti to jasné?“
Zemanová neříkala nic. Zírala svému nadřízenému do očí s neskrývaným vztekem. Uvnitř ní to vřelo jako v sopce těsně před erupcí.
„Takže co? Stáhnem ocasy a budeme čekat, až nám vedení milostivě dovolí dělat naši práci?“
„Vidím, že jsem to asi neřekl dost jasně. Přestaneš čmuchat kolem Castelliho, nebo ti garantuju, že budeš až do penze šlapat chodník!“
S těmi slovy se nadporučík otočil na patě a s hlasitým prásknutím dveří opustil kancelář.
„Fajn,“ ucedila Zemanova, když s gustem zamačkávala zbytek cigarety. „Tudy cesta evidentně nepovede.“
Naneštěstí pro její šéfy, Andrea Zemanová si za svými cíli dokázala dojít i přes mrtvoly. Doslova. Navíc jí čím dál víc začínalo zajímat, proč všichni kolem muže jménem Mateo Castelli tak strašně mlží.
Podívala se na hodinky; bylo něco málo po šesté večer.
Výborně, ve Washingtonu právě obědvají, zaradovala se v duchu, sebrala telefon a zamířila pryč z oddělení, Jerry aspoň nebude prskat.
Došla na chodbu, otevřela staré oprýskané francouzské okno a vstoupila na malý balkónek. Kolegové z oddělení si sem už dávno přistavili několik rozvrzaných štokrlat, židlí a malý stoleček, aby měli během své pauzy na cigaretu dostatečné pohodlí. Na rozdíl od ní, ještě ctili zákaz kouření v budově.
Zemanová se zachvěla zimou. Zapnula koženou bundu až ke krku a posadila se na jednu ze židlí, která i pod její muší váhou nepříjemně zapraskala.
Vytáhla svůj Iphone, jeden z mála výdobytků, ke kterým za léta strávená ve Spojených státech přilnula a ani po návratu ho nedokázala vyměnit za nic jiného a v kontaktech našla číslo bývalého parťáka z doby, kdy ještě sloužila u Metropolitan Police ve Washingtonu DC.
Ráda na ty časy vzpomínala. Strávila na okrsku dobrých třináct let, ale pak Jerrymu nabídli místo u Interpolu; dvojice se rozdělila a Zemanová si uvědomila, že je možná na čase vrátit se zpět domů za otcem. Neviděla ho od svých jedenácti let, kdy se její matka rozhodla emigrovat pryč z Československa a on jako hrdý vlastenec odmítl. Prvních pár let bylo hodně složitých, především díky režimu, který ji stíhal na každém kroku, ale po pádu železné opony se perspektiva změnila. Nastoupila k policii a čas od času zaletěla zpět do Washingtonu, jen aby zavzpomínala na starý život.
„Jerry Morgan, přejete si?“ ozvalo se z telefonu zpěvavou americkou angličtinou. „Pokud se to týká případu Harrold, zavolejte mé sekretářce, mám teď nějakou práci.“
„Jerry, na tohle ti nikdo neskočí. Sekretářku nemáš a každý od New Yorku až po Los Angeles ví, že jsi ten nejlínější policajt na světě.“
„Andreo!“ Jerry zahulákal její jméno tak hlasitě, až jí málem praskl bubínek. „To už je ale doba, co? Jak žiješ? Ještě pořád tě to v tom vašem zapadákově baví nebo už jsi dostala rozum a vrátíš se do civilizace?“
To víš, že jo. Z deště přímo pod okap, to by mi tak ještě scházelo. „Nezapomeň, že kdyby nebylo nás hodných Evropanů, ještě teď by se po prériích proháněli indiáni a stříleli z luku na bizony.“
„My bychom si poradili, to se neboj.“ Jerry se na chvíli odmlčel. „A když už jsme u toho, hádám, že mi nevoláš jen kvůli dějepisné přednášce.“
„No… Mám tu jeden případ a tak nějak jsem se zasekla na mrtvém bodě… Doslova.“
„Hmm, to zní vážně. Sousední tlupa vám zabila mamuta a ty jim to nemůžeš přišít, co? To musí být teda děs.“
„Jerry,“ zvýšila Zemanová hlas, „tohle je vážné. Mám tu vraždu, jednu pohřešovanou holku, střelce na útěku a sakra málo informací. Na srandičky teď opravdu nemám čas ani náladu.“
Její slova vyzněla nabroušeněji, než chtěla. Každopádně si mohla být jistá, že má Jerryho plnou pozornost.
Její parťák byl odjakživa veselá kopa; dokázal zabavit velké množství lidí na spoustu hodin, ale jakmile dostali případ, šly všechny legrácky stranou. Z rozesmátého Jerryho Morgana se jako mávnutím kouzelného proutku stal chlap s kamennou tváří a zápalem pro povinnost.
„Dobře, dobře, promiň… Jak ti můžu pomoct?“ zeptal se tlumeným hlasem.
„Říká ti něco jméno Mateo Castelli?“
„V životě jsem o ničem takovém neslyšel. Ale v Interpolu řešíme tolik věcí, že by se z toho jeden pomátl, je tedy dost možné, že to měli pod palcem někde jinde než u nás. Washingtonská pobočka přece jen není jediná na světe. Každopádně mi pošli to jméno do zprávy a já rozhodím sítě.“
„To by bylo hezké,“ řekla kapitán Zemanová napůl zklamaně, napůl vesele. „Ale víš co? Možná bys pro mě mohl udělat něco jiného. Máš po ruce počítač?“
„Máš štěstí, stihla jsi mě ještě před obědovou pauzou. Tak co mám najít?“
„Dneska byla na místě činu jedna vyšetřovatelka od vás. Jmenovala se… eh…Zhangová?“ Zemanová si ze všech sil snažila vybavit jméno policistky, se kterou se setkala před pár hodinami. „Jo, určitě. Poručík Ling Zhangová, tak to bylo. Ona nám prozradila totožnost toho mrtvého. Naneštěstí mi nenechala žádný kontakt, takže kdybys mohl…“
„Jasné, už na tom makám, slečno.“
Z telefonu se ozývalo tlumené ťukání do kláves a pak dlouhá chvíle napjatého ticha, když počítač vyhledával mezi všemi členy Interpolu zadané jméno.
S trochou štěstí by mi o Castellim mohla prozradit víc, pomyslela si Zemanová a tiše vyčkávala. Připadalo jí, že se celý proces neskutečně vleče.
„Andreo? A jsi si tím jménem jistá? Nemohlo to být třeba Zimmerová nebo tak něco?“
Máš pocit, že Zhangová zní stejně jako Zimmerová? „Ne Jerry, jsem si jistá, že to bylo tak jak říkám.“
Muž na druhém konci linky si něco nespokojeně zamumlal pod vousy a začal znovu bouchat do kláves.
„Tak to tě asi zklamu, ale nikdo takový u nás nikdy nepracoval. Nejblíž tomu jménu je Trudy Zimmerová a ta leží v nemocnici. Můžu se podívat ještě do archivu, ale mám takové neblahé tušení, že tě někdo solidně ostrouhal…“
Zemanová zůstala sedět neschopná jakékoliv reakce. Nechápavě civěla do dálky a snažila se přebrat to, co jí Jerry právě řekl.
„Nikdy u nás nepracovala… Někdo tě solidně ostrouhal…“
Vnitřkem těla se jí začal pomalu rozlévat nepříjemný chlad. Případ se začínal měnit v nebezpečné tornádo otazníků, které jí mohlo každým okamžikem strhnout a v obrovské rychlosti jí odmrštit daleko za hranice bezpečné zóny. A až se tak stane, půjde s ní k zemi i nadporučík Dlouhý.
Musím to napravit… A to hezky rychle, jinak to bude hodně bolestivý pád.