Obklopen strachem
Silverwolf
Komentářů: 5
Tak pro začátek tady dám nějakou krátkou povídku. Vzhledem k tomu, že se psaním teprve začínám, na negativní reakce jsem připraven.
Vstávej!
Tvor sebou prudce trhnul. Právě se probral z hlubokého spánku. Ležel v malé prohlubni uprostřed listnatého lesa, který nyní zářil všemi barvami. Větve stromů se pomalu kroutily pod náporem mírného větru, který proudil mezi nimi. Mezi jednotlivými lístky prozařovaly paprsky ranního slunce a svítily mu do ospalých očí. Kolem něj zněl tichý šelest lesa a občasné zaťukání datlova zobáku o kůru stromu. Víc nic. Avšak zmocnil se ho jakýsi zvláštní pocit, pocit nejistoty, zranitelnosti. Pocit nebezpečí. Ale proč? Rychle se rozhlédl kolem sebe.
Utíkej!
Něco ho nutilo, aby se rozběhl pryč. Pryč z tohoto místa, kde číhalo nebezpečí. Žádné ale neviděl. Neslyšel. Necítil. Pomalu se postavil, když na něj hlas znovu promluvil. Vycházel odněkud z jeho nitra, nevěděl však odkud. Hlas začal křičet, hlasité varování se rozléhalo jeho tělem, ucítil slabé brnění v tlapkách. Tak už běž! Zařval hlas, a tvor se vší silou vymrštil. Jeho ztuhlé svaly se začínaly prohřívat, jak do nich proudila čerstvá krev. Zpočátku pomalé, neohrabané pohyby se zrychlovaly, mozek začal pracovat rychleji. Ocasem manévroval, aby tělu pomohl vyhýbat se stromům, kamenům a jiným překážkám, které tiše usilovaly o jeho život. Bylo šero, a tak každý keřík či pařez vypadal jako další nástroj, připravený zabít jej. Avšak on je nevnímal. Jediné, čeho si všímal, čeho se bál, bylo To. To, co běželo za ním.
Pokračuj!
Panické hrůza sílila, zatímco síla ho opouštěla. Cítil, jak nohy slábnou, jak se začínají třást. Celé tělo ho bolelo, ale on nehodlal zastavit. Před ním se náhle vynořil malý plůtek z ostnatého drátu. Měl by se otočit. Ale když on se tak bál! Instinkt mu říkal, ať tam neběží, ale strach nakázal, ať pokračuje. A tak běžel dál. Těsně před tou železnou, trnitou stvůrou se odrazil, a vymrštil do výšky. O chlup minul veliký osten, který byl připravený rozpárat mu měkké břicho, nejzranitelnější část jeho jinak houževnatého těla. Se zakňučením dopadl zpátky na zem. Z posledních sil popoběhl ještě kousek dál, a zpomalil. Už nemělo cenu běžet, strach ustupoval. Ať si mne klidně chytne, pomyslel si nejspíš. Naposledy se otočil k tomu, jenž jej pronásledoval.
Nic.
Nic, se jménem Strach.
Chvíli se tam vznášel jako opar nad jezerem a pak se rozplynul. Ale jakmile se jednoho strachu zbavil, druhý si jej sám našel. Ztratil se.
Vstávej!
Tvor sebou prudce trhnul. Právě se probral z hlubokého spánku. Ležel v malé prohlubni uprostřed listnatého lesa, který nyní zářil všemi barvami. Větve stromů se pomalu kroutily pod náporem mírného větru, který proudil mezi nimi. Mezi jednotlivými lístky prozařovaly paprsky ranního slunce a svítily mu do ospalých očí. Kolem něj zněl tichý šelest lesa a občasné zaťukání datlova zobáku o kůru stromu. Víc nic. Avšak zmocnil se ho jakýsi zvláštní pocit, pocit nejistoty, zranitelnosti. Pocit nebezpečí. Ale proč? Rychle se rozhlédl kolem sebe.
Utíkej!
Něco ho nutilo, aby se rozběhl pryč. Pryč z tohoto místa, kde číhalo nebezpečí. Žádné ale neviděl. Neslyšel. Necítil. Pomalu se postavil, když na něj hlas znovu promluvil. Vycházel odněkud z jeho nitra, nevěděl však odkud. Hlas začal křičet, hlasité varování se rozléhalo jeho tělem, ucítil slabé brnění v tlapkách. Tak už běž! Zařval hlas, a tvor se vší silou vymrštil. Jeho ztuhlé svaly se začínaly prohřívat, jak do nich proudila čerstvá krev. Zpočátku pomalé, neohrabané pohyby se zrychlovaly, mozek začal pracovat rychleji. Ocasem manévroval, aby tělu pomohl vyhýbat se stromům, kamenům a jiným překážkám, které tiše usilovaly o jeho život. Bylo šero, a tak každý keřík či pařez vypadal jako další nástroj, připravený zabít jej. Avšak on je nevnímal. Jediné, čeho si všímal, čeho se bál, bylo To. To, co běželo za ním.
Pokračuj!
Panické hrůza sílila, zatímco síla ho opouštěla. Cítil, jak nohy slábnou, jak se začínají třást. Celé tělo ho bolelo, ale on nehodlal zastavit. Před ním se náhle vynořil malý plůtek z ostnatého drátu. Měl by se otočit. Ale když on se tak bál! Instinkt mu říkal, ať tam neběží, ale strach nakázal, ať pokračuje. A tak běžel dál. Těsně před tou železnou, trnitou stvůrou se odrazil, a vymrštil do výšky. O chlup minul veliký osten, který byl připravený rozpárat mu měkké břicho, nejzranitelnější část jeho jinak houževnatého těla. Se zakňučením dopadl zpátky na zem. Z posledních sil popoběhl ještě kousek dál, a zpomalil. Už nemělo cenu běžet, strach ustupoval. Ať si mne klidně chytne, pomyslel si nejspíš. Naposledy se otočil k tomu, jenž jej pronásledoval.
Nic.
Nic, se jménem Strach.
Chvíli se tam vznášel jako opar nad jezerem a pak se rozplynul. Ale jakmile se jednoho strachu zbavil, druhý si jej sám našel. Ztratil se.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
Dobré! Já už jsem trochu ujetý na český pravopis a tahají mne za uši gramatické a pravopisné chyby. už jsme se tu setkali s mnoha autory, kteří se uráželi i za takovou kritiku. Ale tady, všechna čest, žádnou chybu jsem nenašel a to jsem jeden čas pracoval v tiskárně jako korektor...
A dále. Zdá se mi to jako úryvek z něčeho většího, rozsáhlejšího. Máš opravdu fantazii a dovedeš ji používat. Takže za mne dobrý začátek, pokračuj!
Flaubert
Já se jen snažím pronést svůj subjektivní názor. A neměj strach, kdyby tvoje dílko nestálo za nic, tutově bych ho zkritizoval...
Flaubert
No, kdybych si měl rýpnout, tak se mi zdá, že právě to poskládání "delšího příběhu" je asi nejtěžší úkol. Kamkoliv se tu podíváš, všude jsou nějaká nedokončená dílka. Je relativně snadné vymyslet si zajímavou postavičku a pomazlit se s ní. Ale provést ji celým příběhem v patnácti kapitolách...
Ale tady jde hlavně o tu zábavu ze psaní. Držím palce a těším se na další příspěvky.
Flaubert