Stopy života

Silverwolf

Prolog
Leželo tam, skryto před zraky všech, kdož by ho chtěli litovat. Mezi vysokými smrky, které se pomalu pohupovaly, odevzdávaly se mírnému větru. Mezi větvemi, mezi uschlým jehličím leželo odevzdaně, s drobnou kulkou v hlavě. Slzou železného zabijáka. Tělíčko mladého lišáka, zabalené v závoji rudé krve, která jest základem života. Však nic smutného to nakonec není. Jen prázdná schránka, která zbyla a která alespoň ukazuje krutost života jejího majitele. Umožňuje litovat, soucítit, a možná i spatřit…
Hlad…
Seděl před vchodem do nory a hlídal. Jedním bystrým okem pozoroval okolí a druhým dohlížel na tři rozdováděná liščata, která se prala na ztrouchnivělé kládě opodál. Někdo by řekl, že cítí hrdost. Smutnou pravdou je, že zvířata takto cítit nemohou. Avšak nejsou nikterak méněcenná než my, lidé. Naopak, mohli bychom se od nich učit. Zrzavý lišák cítil strach, strach o své potomky. Neměl důvod bát se, avšak cosi v něm, pevně zakořeněné, mu neustále dodávalo do žil adrenalin.
Z nory se vysoukala také jeho družka. Měla kožíšek černý jako uhel, uši ušpiněné od mazlavé hlíny a zářivá, pátravá očka. Natáhla krk a krátce mu olízla čumák. Pak rychle otočila hlavou a rozběhla se ke svým potomkům. Nejmladší z nich se teď s urputným kňučením válelo v hlíně pod kládou. Jeho matka k němu přistoupila a opatrně mu svou hlavou pomohla dostat se zpět na nohy. Jakmile zase stálo pevně na chundelatých tlapkách, zakňučelo znovu, nyní však úplně jiným tonem. Nebyl v něm cítit strach ani bolest, jen ukrutný sžíravý hlad. Lišák se okamžitě rozhodl, že půjde ulovit nějakou potravu. Neměl tušení, že je to začátek jeho konce.
Strach…
Běžel. Větve se kolem jeho hlavy míhaly jako velké pokroucené jehly a jeho hbité a svalnaté tělo mělo co dělat, aby se o některou z nich nezranil. Kličkoval mezi stromy a stále si držel v dohledu rovněž velice rychlého bílého zajíce. Cítil jeho strach. Slyšel jeho divoce tlukoucí srdce. Blížil se. Blížil se jako smrt. Zakousl se do měkkého masa, teplá krev se mu rozstříkla na čumák. Krev, která koluje v přírodě odedávna. Z matky k potomku, z kořisti k lovci. Nápoj života. Cítil blaho, měl nutkání jej celého spořádat sám. Avšak neudělal to, na srdci mu leželo přežití jeho synů a dcer. Byl to pouhý instinkt. Však silnější než cokoli jiného. Popadl mrtvé tělo do tlamy a vydal se stejnou cestou zpět. Míjel některé z větviček, které dříve zlomil, následoval stopy, které vtiskl to hlíny. Už byl skoro u doupěte. A pak náhle se uprostřed kroku s napůl zdviženou tlapkou zastavil. Každý sval mu ztuhnul, čumák čenichal a srdce mu začalo zběsile tlouct. A z lovce se stala kořist.
Spatřil ho téměř okamžitě. Vysoký, podivně vypadající tvor se k němu blížil opatrným, zdánlivě neslyšitelným krokem. Právě když si jeho mozek uvědomil, co doopravdy vidí, jeho tělo se rozběhlo jako hodinový strojek. Opodál si ještě stále hrála nic netušící liščata, a jejich otec si moc dobře uvědomoval nebezpečí, které jemu i jim hrozí. Strach mu říkal ať uteče, avšak něco uvnitř jej vymrštilo vpřed a vrhnul se na lovce.
Nezvládl to. Právě když ucítil mezi ušima prudkou bolest, věděl, že umírá. Každá buňka v jeho těle se té myšlence vzpouzela a odmítala vypustit duši z těla. V posledních okamžicích ještě smutně zakňučel. Kdo ví, co se mu honilo hlavou. Možná myslel pouze na smrt, možná na svou družku a mláďata. Nebo možná na svůj úlovek. To už se nikdo nedozví.

…a stopy…
A tak tam ležela skořápka bez života, odpočívala. Nikdo neví, proč si lovec svůj úlovek neodnesl. Možná jej překvapilo, jak lišák zuřivě bránil svá mláďata, možná mu chtěl vzdát úctu či se mu nějakým způsobem omluvit. Možná jen chtěl ukázat ostatním, že dokáže ulovit zvíře a být tak za hrdinu. Ano, lišák zemřel. Je navždy pryč. Ale zanechal po sobě odkaz v podobě čtyř krásných mláďat, pro která položil život. Zanechal vryp v mysli lovce, který prahnul po jeho hlavě. A na tom záleží.
Lidé chtějí být něco víc. Více než zvířata. Ale být zvířetem je nejvíc.

willi

Máš docela bohatou slovní zásobu. Po pravdě, nevím, jestli je toto nějaké cvičení na zadané téma, nebo hříčka, která tě právě napadla, anebo vážně míněná minipovídka.
Někdo napíše jednu nebo dvě věty a je v tom celý příběh a všechny dojmy, někdo naopak dokáže minimální posun v ději rozepsat na celou stránku. Vždy ale záleží na obsahu sdělení a koho to má oslovit. Tady je to dost nejisté. Chvilku jsem měl dojem, že jde o jakýsi úvod k delšímu příběhu, ale na konci mi z toho vyšlo nějaké filozofování o tom, co je víc.
Takže jako cvičení je to docela fajn, ale jestli to je hotové dílko, pak si musíš položit zcela zásadní otázku: kdo a proč by to měl číst.
Přečti si třeba Ezopovy bajky nebo bajky od Wericha, nebo cokoliv podobného.
Jo, a hlavně se nenech mnou odradit. Když si tu něco přečtu, tak si to taky chci odpracovat a někdy to spíš vypadá, že zbytečně rejpám...
:O)