Život není samozřejmost
Dobrý den všem,
jsem rád, že jsem narazil na tohle fórum a doufám, že bude živé. Dovolte mi pár slov o mně. Nikdy jsem nic nenapsal, ale vždy jsem moc chtěl. Odrazovala mě asi ta dostatečná z češtiny. A taky to, že jsem introvert. Kdybych měl toho introverta ve mě ohodnotit od 1 - 10, kdy 1 je nejslabší a 10 nejsilnější, dal bych si asi tak 15. Vystavit něco veřejně mezi lidi pro mě představovalo a stále představuje velké sebezapření. No, každopádně se snažím stále více zapřít a dělat to, co mě baví, protože toho, co mě trápí, nebaví a ubíjí mám dost v práci.
Jednou mi hlavou nenadále proletělo několik myšlenek, ze kterých za pár minut vznikl příběh, kterým bych se sem teď rád uvedl. (samozřejmě, kvůli kritice, budete-li tak hodní)
Život není samozřejmost
Na město se snesla tma.
S nechápavým a zděšeným výrazem pomalu couval. Krok za krokem se vzdaloval od dveří starého, omšelého domu, když se otočil a rozeběhl se. Utíkal, co mu dech stačil. Okolí se slévalo v jednu šmouhu. Běžel ulicemi dlážděnými žulovými kostkami, osvícenými pouze prostupujícím světlem z okolních domů. V dáli byly slyšet kostelní zvony, které s každým krokem utichaly. Ulice se za městem změnily v prašnou cestu a okolí se zahalilo do temné noci. Vyčerpaný, ale stále utíkal…
O hodinu dříve…
Naplněn láskou a štěstím kráčel náměstím, slunce se pomalu snášelo z oblohy a přes střechy vysokých domů postupoval stín. Den se blížil ke svému konci, náměstí se pomalu vylidňovalo a postupně zavládl klid a ticho, které narušoval jen občasný štěkot psů. V ruce svíral prostou kytici rudých růží svázanou lýkem.
Na konci úzké uličky vedoucí z náměstí stál zastrčený, starý dům s vrzající dubovou verandou. Zaklepal na oprýskané dveře, nikdo neotevřel. Posadil se na houpačku zavěšenou na trámu verandy. Lehkým pohybem nohou houpačku rozpohyboval. Šero a klid dodával téhle chvíli na romantice.
V dáli se objevila silueta ženy. Pomalým krokem se blížila k domu, hlavu skloněnou, ramena svěšeny. Z chůze bylo znát trápení nebo zklamání. Když přišla k domu, pozvedla hlavu, oči byly zalité slzami. Houpačka se zastavila a jejich pohledy se setkaly. Před dveřmi se spojily i jejich cesty a silně se objali. „Je mi to líto“, zašeptala, podala mu dopis a odstoupila. Kytice se pádem na zem rozpadla, rozbalil psaní a četl.
O hodinu později
Vyčerpaný stále utíkal, zvony už dávno utichly a prašná cesta se změnila v nekonečnou louku. Doběhl na okraj lesa, znaven, opřel se o strom, sesunul se – hlavu svíral v dlaních. Po chvíli, rozbalil psaní a nevěřícně znovu četl.
Můj synu,
nevím jestli se stihneme ještě potkat, proto ti chci zanechat alespoň tento poslední vzkaz. Mé dny se blíží ke konci. Prožila jsem krásný život. Díky tobě jsem žila život plný štěstí a lásky. Bohužel můj osud se naplnil a ty zrovna někde bojuješ za životy nás všech. Je to úsměvný paradox. Nikdy bych ale ani jednu chvilku nevyměnila a jsem pyšná na to, co děláš pro ostatní. Prosím zůstaň tím kým jsi, netruchli, vždyť tímto to všechno nekončí a zajisté se znovu shledáme.
Mám tě rá
jsem rád, že jsem narazil na tohle fórum a doufám, že bude živé. Dovolte mi pár slov o mně. Nikdy jsem nic nenapsal, ale vždy jsem moc chtěl. Odrazovala mě asi ta dostatečná z češtiny. A taky to, že jsem introvert. Kdybych měl toho introverta ve mě ohodnotit od 1 - 10, kdy 1 je nejslabší a 10 nejsilnější, dal bych si asi tak 15. Vystavit něco veřejně mezi lidi pro mě představovalo a stále představuje velké sebezapření. No, každopádně se snažím stále více zapřít a dělat to, co mě baví, protože toho, co mě trápí, nebaví a ubíjí mám dost v práci.
Jednou mi hlavou nenadále proletělo několik myšlenek, ze kterých za pár minut vznikl příběh, kterým bych se sem teď rád uvedl. (samozřejmě, kvůli kritice, budete-li tak hodní)
Život není samozřejmost
Na město se snesla tma.
S nechápavým a zděšeným výrazem pomalu couval. Krok za krokem se vzdaloval od dveří starého, omšelého domu, když se otočil a rozeběhl se. Utíkal, co mu dech stačil. Okolí se slévalo v jednu šmouhu. Běžel ulicemi dlážděnými žulovými kostkami, osvícenými pouze prostupujícím světlem z okolních domů. V dáli byly slyšet kostelní zvony, které s každým krokem utichaly. Ulice se za městem změnily v prašnou cestu a okolí se zahalilo do temné noci. Vyčerpaný, ale stále utíkal…
O hodinu dříve…
Naplněn láskou a štěstím kráčel náměstím, slunce se pomalu snášelo z oblohy a přes střechy vysokých domů postupoval stín. Den se blížil ke svému konci, náměstí se pomalu vylidňovalo a postupně zavládl klid a ticho, které narušoval jen občasný štěkot psů. V ruce svíral prostou kytici rudých růží svázanou lýkem.
Na konci úzké uličky vedoucí z náměstí stál zastrčený, starý dům s vrzající dubovou verandou. Zaklepal na oprýskané dveře, nikdo neotevřel. Posadil se na houpačku zavěšenou na trámu verandy. Lehkým pohybem nohou houpačku rozpohyboval. Šero a klid dodával téhle chvíli na romantice.
V dáli se objevila silueta ženy. Pomalým krokem se blížila k domu, hlavu skloněnou, ramena svěšeny. Z chůze bylo znát trápení nebo zklamání. Když přišla k domu, pozvedla hlavu, oči byly zalité slzami. Houpačka se zastavila a jejich pohledy se setkaly. Před dveřmi se spojily i jejich cesty a silně se objali. „Je mi to líto“, zašeptala, podala mu dopis a odstoupila. Kytice se pádem na zem rozpadla, rozbalil psaní a četl.
O hodinu později
Vyčerpaný stále utíkal, zvony už dávno utichly a prašná cesta se změnila v nekonečnou louku. Doběhl na okraj lesa, znaven, opřel se o strom, sesunul se – hlavu svíral v dlaních. Po chvíli, rozbalil psaní a nevěřícně znovu četl.
Můj synu,
nevím jestli se stihneme ještě potkat, proto ti chci zanechat alespoň tento poslední vzkaz. Mé dny se blíží ke konci. Prožila jsem krásný život. Díky tobě jsem žila život plný štěstí a lásky. Bohužel můj osud se naplnil a ty zrovna někde bojuješ za životy nás všech. Je to úsměvný paradox. Nikdy bych ale ani jednu chvilku nevyměnila a jsem pyšná na to, co děláš pro ostatní. Prosím zůstaň tím kým jsi, netruchli, vždyť tímto to všechno nekončí a zajisté se znovu shledáme.
Mám tě rá
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
Tak vítej a neboj se tu pověsit svá dílka. Je docela možné, že se ti na některá nikdo neozve, což může být dáno tím, že je buď všichni přehlédnou, nebo i tím, že holt nikdo nepocítí potřebu se vyjadřovat. Což je vlastně také vyjádření.
A hlavně se nenech odradit tím, když zpětná vazba nepřinese to, co bys rád obdržel. Jindy to může být zase naopak.
A abych nezapomněl. Je tu plkací vlákno, kde se přemílá všechno a taky tam většina z nás nakukuje jako první. Tam je dobré utrousit větičku, že sem někam něco dáváš. Tím poněkud zvedneš pravděpodobnost, že tvoje dílko nebude přehlédnuto.
A teď k povídce. Tady jsme všichni amatéři, doktorát na psaní příběhů tu nemá (alespoň pokud vím) nikdo, tak to pojímáme tak nějak lidově. Ber stejně i moje komentáře.
Povídku jsem si přečetl a musím konstatovat, že jsem ne zcela porozuměl, o čem vlastně je. Tohle je tak trochu problém autora versus čtenáře. Nikdo nikomu do hlavy nevidí a možná že to, co tam píšeš, je jasné tobě, nikoliv ale mně, který neprošel atmosférou myšlenek, které tě k povídce vedly.
Velmi mnoho prostoru věnuješ popisu a navození atmosféry, velmi málo prostoru dáváš skutečnému ději. Koupil kytku, někam (kam?) došel, sednul si na houpačku a čekal na ženu, která mu s pláčem předala dopis od někoho (matky? - asi ano, píše tam "synu") s textem, který nijak nesouvisí s předchozím dějem a už vůbec ne s atmosférou, kterou navozuješ.
Na druhou stranu máš v celku bohatou slovní zásobu a neopakuješ slova. Opakování stále stejných slov je prokletí, se kterým se těžko bojuje (...to, ta , toto, tento = moje prokletí, například).
Možná, že se ti tu ozve Jerry, který má jedno (nejen jedno) velmi důležité kritérium dobré povídky, a tím je překvapivá pointa. Čtenář by měl dostat na konci pamlsek, který ho odmění za trpělivost, že to celé přelousknul až do konce a zároveň by to mělo znamenat vyvrcholení příběhu, závěrečné vysvětlení.
A to je asi to, co tvé povídce nejvíc chybí. Popsal jsi svou melancholickou náladu, ale to asi není to, co chce čtenář (tedy v daném případě já) číst.
Takže prosím přijmi mojí kritiku jako upřímně míněnou zpětnou vazbu a hlavně piš dál a nezapomeň to občas publikovat. Psaní do šuplíku taky není špatné, ale psát jenom do šuplíku je škoda...
Jo, abych nezapomněl, je tu vyhlášený hororový workshop. Tak neváhej a přidej s nějakým svým dílkem. Času je na něj pořád dost.
A horrorový workshop má docela neoficiální deadline na konci března, ale my to tu nebereme tak moc přísně, spíš záleží na tom, kdy se dostaví nějaká inspirace...
A teď k povídkám. Souhlasil bych s willim, že pokus dobrý, ale přece jen... Na první počtení jsem ani já nepochopil, o co tu jde. A dočetl jsem a nic, najednou byl konec. Jak podotknul willi, nejen povídka, ale cokoli napsaného má mít něco překvapivého nakonec, aby si čtenář potom řekl, tak fajn, dobře, že jsem to dočetl do konce.
A správná povídka má mít vyvážené tři složky. Už jsem o tom tady psal mnohokrát, že musíš navážit ve správném poměru akci, popis a dialog. Když ti cokoli z těch tří složek přebývá, nebo chybí, povídka je špatná.
Jak už také psal willi, musíš myslet i na to, že dílko čteš nejen ty, ale i ostatní čtenáři - a na ně musíš myslet především.
Možná že by bylo dobré oba díly povídky nějak zkombinovat a vytvořit něco kompaktního a uzavřeného.
Ovšem co jsem vysoce ocenil, je dílko bez jediné gramatické nebo pravopisné chyby a to ani tady není tak docela normální.
Prostě, piš dál a snaž se myslet i na to, že nepíšeš jen pro tebe.
Flaubert
Asi k tvé povídce nemám nic co dodat, protože to důležité už tu padlo. Stejně jako Willi a Jerry jsem si po dočtení nebyla jistá, jestli pointu chápu a vracela jsem se zpět k tvému textu. Možná by to chtělo méně se věnovat popisu okolí a více se zaměřit na hlavní postavu. Kým je, kam jde a proč tam jde, jaká je jeho minulosti... tedy vše důležité, co je nějak svázáno s příběhem, který vyprávíš. Čtenář by se měl s postavou ztotožnit nebo alespoň chápat, proč dělá to, co dělá, a to jsem v tvé povídce postrádala. Na druhou stranu je super, že svého čtenáře neutaháš přílišnou porcí nezajímavých nebo nerelevantních informací.
Rozhodně se nedej odradit naší zpětnou vazbou - na to, že je tohle tvoje prvotina, je to vážně dobré. Měl bys vidět tu moji.
Flaubert