Učím se dívat - Zavázané oči
Stáhl jsem si příručku Učím se dívat a v mezičase zkouším psát dle zadaných témat. Níže přikládám pár řádků prvního z nich.
Zavázané oči
Představte si, že stojíte na nádraží a máte zavázané oči. Zkuste popsat tento rušný prostor plný lidí, vlaků a možná i zvířat všemi lidskými smysly kromě zraku....
“Neolizuj mi tu nohu,” cukl jsem s ní, když jsem u kolene ucítil studený čumák. Asi labrador, co bych za něj dal, pomyslel jsem si.
“Arthure, nechej pána. Omlouvám se,” neslo se směrem ke mně asi od sedmdesátiletého starce, soudě dle hlasu.
“Cvak,” nádražní hodiny nad mou hlavou poskočily zase o minutu. Z rozhlasu se ozval ženský hlas: “Na druhou kolej přijíždí vlak do Přerova. Pravidelný odjezd v patnáct hodin třicet minut.” Z levé strany zaskřípěly brzdy vlakové soupravy, které přehlušily dva mladíky přede mnou, zaměstnaných hodnocením délky minisukně slečny na vysokých podpatcích po jejich pravici. Když souprava zastavila, změnilo se nádraží v běžeckou dráhu.
“Promiňte.”
“Pardon.”
“Uhni vole.”
“S dovolením.”
Desítky lidí vracejících se ze škol, schůzek, zaměstnání, spěchajících ukořistit to nejlepší místo u okna na cestách do svých domovů.
Najednou nádraží zelo prázdnotou stejně jako můj klobouk, který jsem sedě na chladné zemi svíral svými kotníky.
Zavázané oči
Představte si, že stojíte na nádraží a máte zavázané oči. Zkuste popsat tento rušný prostor plný lidí, vlaků a možná i zvířat všemi lidskými smysly kromě zraku....
“Neolizuj mi tu nohu,” cukl jsem s ní, když jsem u kolene ucítil studený čumák. Asi labrador, co bych za něj dal, pomyslel jsem si.
“Arthure, nechej pána. Omlouvám se,” neslo se směrem ke mně asi od sedmdesátiletého starce, soudě dle hlasu.
“Cvak,” nádražní hodiny nad mou hlavou poskočily zase o minutu. Z rozhlasu se ozval ženský hlas: “Na druhou kolej přijíždí vlak do Přerova. Pravidelný odjezd v patnáct hodin třicet minut.” Z levé strany zaskřípěly brzdy vlakové soupravy, které přehlušily dva mladíky přede mnou, zaměstnaných hodnocením délky minisukně slečny na vysokých podpatcích po jejich pravici. Když souprava zastavila, změnilo se nádraží v běžeckou dráhu.
“Promiňte.”
“Pardon.”
“Uhni vole.”
“S dovolením.”
Desítky lidí vracejících se ze škol, schůzek, zaměstnání, spěchajících ukořistit to nejlepší místo u okna na cestách do svých domovů.
Najednou nádraží zelo prázdnotou stejně jako můj klobouk, který jsem sedě na chladné zemi svíral svými kotníky.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
V podstatě asi pár stejných výhrad, jako u prvního dílka. Trochu mi tu vadí krkolomná konstrukce vět.
neslo se směrem ke mně asi od sedmdesátiletého starce, soudě dle hlasu. To je dost popletená věta.
A pak, zase to celé je sice vtipné cvičení, ale nevidím tu jaksi viditelnou pointu a chybí tu jakási akce, spíš v tom vidím jen popis několika okamžiků. V každém případě - dobrý, ale něco mi tu ještě chybí.
Flaubert
Abych si také odpracoval to své - "stojíte na nádraží", nikoliv "sedíte". Ale to je jen maličkost. Cílem zjevně bylo přinutit tě k popisu okolí a k vyjádření atmosféry...
Na tom bych měl u sebe dost zapracovat.
Díky
Flaubert