DUBEN
jerrymungo
Komentářů: 2,069
Třeba si myslíte, že život je jakýsi fádní časový úsek, trvající pár desítek let, bez tajemství a bez lecčeho neobvyklého. Já si to už nějakou dobu nemyslím.
Chci vás seznámit s něčím trochu podivným a zvláštním. Nestalo se to kdesi ve strašidelném domě, v polorozbořeném zámku, nebo na půlnočním hřbitově. Byl normální dubnový den…
Ale začnu trochu zeširoka.
Moje matka zemřela před více než dvěma lety. Dožila se nádherného věku téměř dvaadevadesáti let a do poslední chvíle byla skvělá s téměř moderními názory na svět a dobu.
Měli jsme spolu docela zvláštní, skoro kamarádský vztah, kdy jsme probírali všechno možné. Každé dva týdny jsem jí z knihovny nosil stoh knížek a ona byla schopná je za tu dobu přečíst. A dokonce si pamatovala i obsahy těch přečtených, a když se mi povedlo vypůjčit si stejnou knížku za půl roku znova, hned při prvním pohledu na obálku mi byla schopná odvyprávět obsah.
Takže když zemřela, byl tu nejen smutek, ale i jakási prázdnota.
Ale po nějaké době jsem si začal všímat, jako kdyby se můj život odvíjel trochu jinak, skoro se zdálo, že někdo neurčitý jemně řídí moje osudy…
Před poslední zimou jsem se rozhodl, že svoje auto odstavím do garáže. Bylo mi ho přece jen líto, prohánět ho v prosolených ulicích na místech, kam šlo nakonec dojít i pěšky.
Takže moje auto si užívalo krytou garáž, já zrušil povinné pojištění a odevzdal registrační značku do úschovy na odbor dopravy magistrátu. Všechno proběhlo, jak mělo a já se až dodatečně vyděsil, když jsem po čase zjistil, že jsem zapomněl na to hodně důležité a měl propadlou technickou kontrolu. Dobrá, řekl jsem si, na jaře to dám do pořádku.
Jenže přišlo jaro a v dubnu se začalo všechno hodně komplikovat. Na odboru dopravy mne doslova vyhodili se slovy, že auto, které nemá technickou prohlídku, na silnici nepatří, že mi prostě to číslo nedají. Na nejbližší možný den už jsem měl kontrolu zajištěnou, jenže, projet celým městem s autem bez registrační značky a prohlídky, na to jsem příliš zákonů dbalý občan. A teď jak všechno vymyslet, sehnat si odvoz na valníku, vymyslet, kam se s autem postavit, co udělat, když někde něco nevyjde, jak zariskovat.
Prostě, takové dvě skoro bezesné noci, co a jak provést.
V den, kdy se všechno mělo odehrát, jsem ráno vyrazil služební dodávkou rozvézt jídlo do školek, škol a firem, stejně jako kterýkoliv jiné dopoledne.
Moje každodenní trasa vedla i nedaleko domu, kde jsem kdysi bydlel se svou matkou a tahle místa ve mne vždycky vzbuzovala trochu nostalgie, trochu vzpomínek na dětské hry, rozbitá kolena, bitvy a fotbalová utkání mezi Horními a Dolními.
A najednou jsem na chodníku kousek vedle mne uviděl jakousi starší paní s nákupní taškou a trochu ve mně hrklo. Jako kdybych viděl jít svoji matku. Touhle cestou vždycky chodívala z nákupu…
Měla na sobě i docela podobné oblečení, které dost často moje matka nosila a bílý svetr na zapínání, navlas stejný, který jsem jí kdysi dávno koupil k Vánocům. Prostě, kdybych nebyl na jejím pohřbu…
Ve zlomku vteřiny jsem zahlédl, jak se ta paní trochu zarazila, zaregistroval jsem náznak úsměvu a lehce pozvednutou pravou ruku. Ale to už jsem jel dál a šlápnout na brzdu se mi zdálo na rušné ulici trochu nebezpečné. Vrtalo mi to hlavou, samozřejmě, ale pak jsem na celou věc trochu zapomněl.
A odpoledne najednou proběhlo všechno naprosto hladce. Všude jsem narážel na hodné, chápavé a usměvavé lidi. Od mladého řidiče podvalníku, který mne odvezl i s autem až před STK a slevil mi jistý peníz za odvoz. Přes sympatickou paní v příjmu zakázek, která se na mne jen usmívala. S pánem v montérkách během měření emisí jsme si popovídali jako kamarádi a technik, který prováděl vlastní kontrolu, neshledal jedinou závadu, pochválil mi, jak je moje auto v dobrém stavu, popřál mi šťastnou cestu a ještě mne pozdravil vztyčeným palcem, když jsem mu na dálku ukázal znovu nabytou poznávací značku, kterou mi ještě téhož dne na magistrátu vydali.
Prostě, ten den se vydařil na jedničku.
Samozřejmě, může to být úplně prozaická záležitost. Prostě jsem potkal na ulici nějakou cizí paní, která si mne s někým spletla. Všichni, které jsem to odpoledne potkal, měli prostě svůj dobrý den a chtělo se jim se usmívat, nebo jsem se tam prostě projevil jako nešťastný človíček, kterému chtěli nějak pomoci.
Ale co když je to úplně jinak a každý z nás máme nějakého toho strážného anděla, nebo někoho, kdo vám pomáhá, když to opravdu potřebujete?
Chci vás seznámit s něčím trochu podivným a zvláštním. Nestalo se to kdesi ve strašidelném domě, v polorozbořeném zámku, nebo na půlnočním hřbitově. Byl normální dubnový den…
Ale začnu trochu zeširoka.
Moje matka zemřela před více než dvěma lety. Dožila se nádherného věku téměř dvaadevadesáti let a do poslední chvíle byla skvělá s téměř moderními názory na svět a dobu.
Měli jsme spolu docela zvláštní, skoro kamarádský vztah, kdy jsme probírali všechno možné. Každé dva týdny jsem jí z knihovny nosil stoh knížek a ona byla schopná je za tu dobu přečíst. A dokonce si pamatovala i obsahy těch přečtených, a když se mi povedlo vypůjčit si stejnou knížku za půl roku znova, hned při prvním pohledu na obálku mi byla schopná odvyprávět obsah.
Takže když zemřela, byl tu nejen smutek, ale i jakási prázdnota.
Ale po nějaké době jsem si začal všímat, jako kdyby se můj život odvíjel trochu jinak, skoro se zdálo, že někdo neurčitý jemně řídí moje osudy…
Před poslední zimou jsem se rozhodl, že svoje auto odstavím do garáže. Bylo mi ho přece jen líto, prohánět ho v prosolených ulicích na místech, kam šlo nakonec dojít i pěšky.
Takže moje auto si užívalo krytou garáž, já zrušil povinné pojištění a odevzdal registrační značku do úschovy na odbor dopravy magistrátu. Všechno proběhlo, jak mělo a já se až dodatečně vyděsil, když jsem po čase zjistil, že jsem zapomněl na to hodně důležité a měl propadlou technickou kontrolu. Dobrá, řekl jsem si, na jaře to dám do pořádku.
Jenže přišlo jaro a v dubnu se začalo všechno hodně komplikovat. Na odboru dopravy mne doslova vyhodili se slovy, že auto, které nemá technickou prohlídku, na silnici nepatří, že mi prostě to číslo nedají. Na nejbližší možný den už jsem měl kontrolu zajištěnou, jenže, projet celým městem s autem bez registrační značky a prohlídky, na to jsem příliš zákonů dbalý občan. A teď jak všechno vymyslet, sehnat si odvoz na valníku, vymyslet, kam se s autem postavit, co udělat, když někde něco nevyjde, jak zariskovat.
Prostě, takové dvě skoro bezesné noci, co a jak provést.
V den, kdy se všechno mělo odehrát, jsem ráno vyrazil služební dodávkou rozvézt jídlo do školek, škol a firem, stejně jako kterýkoliv jiné dopoledne.
Moje každodenní trasa vedla i nedaleko domu, kde jsem kdysi bydlel se svou matkou a tahle místa ve mne vždycky vzbuzovala trochu nostalgie, trochu vzpomínek na dětské hry, rozbitá kolena, bitvy a fotbalová utkání mezi Horními a Dolními.
A najednou jsem na chodníku kousek vedle mne uviděl jakousi starší paní s nákupní taškou a trochu ve mně hrklo. Jako kdybych viděl jít svoji matku. Touhle cestou vždycky chodívala z nákupu…
Měla na sobě i docela podobné oblečení, které dost často moje matka nosila a bílý svetr na zapínání, navlas stejný, který jsem jí kdysi dávno koupil k Vánocům. Prostě, kdybych nebyl na jejím pohřbu…
Ve zlomku vteřiny jsem zahlédl, jak se ta paní trochu zarazila, zaregistroval jsem náznak úsměvu a lehce pozvednutou pravou ruku. Ale to už jsem jel dál a šlápnout na brzdu se mi zdálo na rušné ulici trochu nebezpečné. Vrtalo mi to hlavou, samozřejmě, ale pak jsem na celou věc trochu zapomněl.
A odpoledne najednou proběhlo všechno naprosto hladce. Všude jsem narážel na hodné, chápavé a usměvavé lidi. Od mladého řidiče podvalníku, který mne odvezl i s autem až před STK a slevil mi jistý peníz za odvoz. Přes sympatickou paní v příjmu zakázek, která se na mne jen usmívala. S pánem v montérkách během měření emisí jsme si popovídali jako kamarádi a technik, který prováděl vlastní kontrolu, neshledal jedinou závadu, pochválil mi, jak je moje auto v dobrém stavu, popřál mi šťastnou cestu a ještě mne pozdravil vztyčeným palcem, když jsem mu na dálku ukázal znovu nabytou poznávací značku, kterou mi ještě téhož dne na magistrátu vydali.
Prostě, ten den se vydařil na jedničku.
Samozřejmě, může to být úplně prozaická záležitost. Prostě jsem potkal na ulici nějakou cizí paní, která si mne s někým spletla. Všichni, které jsem to odpoledne potkal, měli prostě svůj dobrý den a chtělo se jim se usmívat, nebo jsem se tam prostě projevil jako nešťastný človíček, kterému chtěli nějak pomoci.
Ale co když je to úplně jinak a každý z nás máme nějakého toho strážného anděla, nebo někoho, kdo vám pomáhá, když to opravdu potřebujete?
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert
Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře