Nic není, jak se zdá
Tak jsem si nechala vylosovat další povídkářské zadání a tohle mi z toho vyšlo. Bohužel oproti tomu předešlému mi zrovna dvakrát nesedlo a hlavní postava se taky trošku ztrácí do pozadí, ale snažila jsem se, co to šlo 
Postava: maniodepresivní účetní
Místo: Policejní stanice
Téma: Nic není, jak se zdá
První věta: "Tak jsme tady zase!"
Nic není, jak se zdá
„Tak jsme tady zase!“ Devětačtyřiceti letá účetní natěsnaná do o číslo menšího fialového kostýmku, se rozzářeně posadila ke stolu kapitána Smrčka. „Fili, počkej na maminku u auta, ju? Budu tam za chvilinku.“
Fili, asi pětadvacetileté bílé dvojče Boba Marleyho, cosi zamumlal a zmizel. Společně s ním se vypařil i zbytek vyšetřovatelů, kteří si z ničeho nic uvědomili, že mají spoustu práce všude jinde, jen ne v kanceláři s paní Macháčkovou a jejími maniodepresivními výlevy. Bohužel, pro kapitána Smrčka žádný nouzový východ nebyl.
Zhluboka se nadechl. „Paní Macháčková, jsem rád, že jste přijela tak rychle…“
„Ale to nic nebylo, pane kapitáne, to já ráda. Víte, hned, co jste zavolal, jsem sehnala svého Filího a jeli jsme sem. Čím, dřív bude ta nepříjemnost uzavřená, tím líp.“
No, tak to jsme dva, pomyslel si kapitán a přistihl se, že se slzou v oku vzpomíná na dobu, kdy paní Macháčkovou potkal poprvé. Byla zrovna v nejtěžší fázi svého depresivního cyklu, takže ho její výslechy stály hromady papírových kapesníčku, na druhou stranu ale měl klid na vyšetřování. Teď, během euforického týdne měl tuhle šílenou babiznu i s Marley juniorem za zadkem dvacet čtyři hodin v kuse a pomalu z toho začínal bláznit.
Naštěstí byl případ v podstatě banální záležitostí a po třech týdnech vyšetřování mohl být s klidným srdcem uzavřen. Dva mladí, láskou planoucí zaměstnanci účetnické firmy paní Macháčkové, k jejíž klientele patřily i podniky s obratem v rámci milionů, se jednoho krásného dne rozhodli, že je na čase uložit si nějaké peníze stranou, takže si na své bankovní účty nechali posílat náhrady za desítku zaměstnanců několika firem, které jim po odchodu do důchodu zanikly. Díky tomuto systému si během sedmi let přišli na zhruba osm milionů korun a než si kdokoliv stačil podvodu všimnout, zmizeli neznámo kam. Zbylo po nich jen spousta dluhů a papírování. Avšak kapitán Smrček, i přes svou hlubokou nenávist vůči všem druhům byrokracie, byl ze srdce rád, že s paní Macháčkovou nemusel řešit vraždu. Mohla by totiž být dvojitá.
„No, tedy, jak už jsem říkal do telefonu, rozhodli jsme se případ uzavřít. Ještě předtím ale musíme projít několik formalit. Vezmu to, co nejrychleji…“
Účetní Macháčková se zájmem naslouchala policistovi před sebou a cítila, jak se jí v prsou opět rozlévá pocit euforie. Za pár minut už bude po všem a ona odejde bohatší o osm milionů korun. Zatím ale musela pokračovat v tomto skvěle rozjetém divadélku.
„Ale samozřejmě pane kapitáne, jen do toho,“ zašvitořila a po americku se zazubila. Hlavně to ty tupče už uzavři.
„Tak tedy, naše oddělení došlo k závěru, že za provedený zločin jsou skutečně zodpovědní podezřelí Ivan Barták a Marie Vévodová, kteří budou v nepřítomnosti obviněni z trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Zároveň po nich bude vymáháno uhrazení škody v plné výši. Ovšem to jen v případě, že ještě někdy vystrčí čumák…“
Nic takového se nestane, o to je už postaráno.
„Dále tu je už jen spousta odborné hatmatilky, se kterou vás nechci zatěžovat, kopii protokolu stejně ještě dostane váš právník. Teď potřebuju jen podpis tady a tady a můžete se zase vrátit ke své práci. Máte toho teď určitě až nad hlavu.“
„No, vlastně jsme s Filim usoudili, že je na čase dát si malou dovolenou. Chystáme se do Bolívie.“
„Máte pravdu, zasloužíte si trochu odpočinku. Na jak dlouho letíte?“
Dokud mi těch osm milionů bude stačit, nebo dokud neuzavřou smlouvu o vydání… „To si ještě musíme promyslet.“
Postava: maniodepresivní účetní
Místo: Policejní stanice
Téma: Nic není, jak se zdá
První věta: "Tak jsme tady zase!"
Nic není, jak se zdá
„Tak jsme tady zase!“ Devětačtyřiceti letá účetní natěsnaná do o číslo menšího fialového kostýmku, se rozzářeně posadila ke stolu kapitána Smrčka. „Fili, počkej na maminku u auta, ju? Budu tam za chvilinku.“
Fili, asi pětadvacetileté bílé dvojče Boba Marleyho, cosi zamumlal a zmizel. Společně s ním se vypařil i zbytek vyšetřovatelů, kteří si z ničeho nic uvědomili, že mají spoustu práce všude jinde, jen ne v kanceláři s paní Macháčkovou a jejími maniodepresivními výlevy. Bohužel, pro kapitána Smrčka žádný nouzový východ nebyl.
Zhluboka se nadechl. „Paní Macháčková, jsem rád, že jste přijela tak rychle…“
„Ale to nic nebylo, pane kapitáne, to já ráda. Víte, hned, co jste zavolal, jsem sehnala svého Filího a jeli jsme sem. Čím, dřív bude ta nepříjemnost uzavřená, tím líp.“
No, tak to jsme dva, pomyslel si kapitán a přistihl se, že se slzou v oku vzpomíná na dobu, kdy paní Macháčkovou potkal poprvé. Byla zrovna v nejtěžší fázi svého depresivního cyklu, takže ho její výslechy stály hromady papírových kapesníčku, na druhou stranu ale měl klid na vyšetřování. Teď, během euforického týdne měl tuhle šílenou babiznu i s Marley juniorem za zadkem dvacet čtyři hodin v kuse a pomalu z toho začínal bláznit.
Naštěstí byl případ v podstatě banální záležitostí a po třech týdnech vyšetřování mohl být s klidným srdcem uzavřen. Dva mladí, láskou planoucí zaměstnanci účetnické firmy paní Macháčkové, k jejíž klientele patřily i podniky s obratem v rámci milionů, se jednoho krásného dne rozhodli, že je na čase uložit si nějaké peníze stranou, takže si na své bankovní účty nechali posílat náhrady za desítku zaměstnanců několika firem, které jim po odchodu do důchodu zanikly. Díky tomuto systému si během sedmi let přišli na zhruba osm milionů korun a než si kdokoliv stačil podvodu všimnout, zmizeli neznámo kam. Zbylo po nich jen spousta dluhů a papírování. Avšak kapitán Smrček, i přes svou hlubokou nenávist vůči všem druhům byrokracie, byl ze srdce rád, že s paní Macháčkovou nemusel řešit vraždu. Mohla by totiž být dvojitá.
„No, tedy, jak už jsem říkal do telefonu, rozhodli jsme se případ uzavřít. Ještě předtím ale musíme projít několik formalit. Vezmu to, co nejrychleji…“
Účetní Macháčková se zájmem naslouchala policistovi před sebou a cítila, jak se jí v prsou opět rozlévá pocit euforie. Za pár minut už bude po všem a ona odejde bohatší o osm milionů korun. Zatím ale musela pokračovat v tomto skvěle rozjetém divadélku.
„Ale samozřejmě pane kapitáne, jen do toho,“ zašvitořila a po americku se zazubila. Hlavně to ty tupče už uzavři.
„Tak tedy, naše oddělení došlo k závěru, že za provedený zločin jsou skutečně zodpovědní podezřelí Ivan Barták a Marie Vévodová, kteří budou v nepřítomnosti obviněni z trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Zároveň po nich bude vymáháno uhrazení škody v plné výši. Ovšem to jen v případě, že ještě někdy vystrčí čumák…“
Nic takového se nestane, o to je už postaráno.
„Dále tu je už jen spousta odborné hatmatilky, se kterou vás nechci zatěžovat, kopii protokolu stejně ještě dostane váš právník. Teď potřebuju jen podpis tady a tady a můžete se zase vrátit ke své práci. Máte toho teď určitě až nad hlavu.“
„No, vlastně jsme s Filim usoudili, že je na čase dát si malou dovolenou. Chystáme se do Bolívie.“
„Máte pravdu, zasloužíte si trochu odpočinku. Na jak dlouho letíte?“
Dokud mi těch osm milionů bude stačit, nebo dokud neuzavřou smlouvu o vydání… „To si ještě musíme promyslet.“
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
Asi je na tom trochu znát, že ti téma úplně nesedlo. Maniodepresivní účetní mi přišla spíš jako chladná a vypočítavá mrcha, která má všech pět dobře pohromadě.
Já myslím, že účelem Povídkáře je především rozpohybovat fantazii i jiným směrem, než se člověk běžně pouští. A to tu asi platí.
V paragrafech se nevyznám, co se týče logiky povídky, dalo by se diskutovat o pár věcech. Ale nápad je to podstatné a psaní kudrlinek, kterými se rozvede, je pak spíš otázkou toho, kolik času tomu můžeš věnovat a jak to může být dlouhé.