Stařec a vlčí máky (inspirováno knihou Stařec a moře od Ernesta Hamingwaye)
Stařec a vlčí máky
Bylo už k ránu. Červené hlavičky v polích se s každým trhavým, hlučným poskokem stařičké hodinové ručičky nedočkavě zachruly a povzdychly si k pozdním jarním paprskům, na teplo již značně přivyklé. Na chodníku před osamoceným kamenným nádražím, ve kterém to chvíli co chvíli prázdně zacvakalo, jako by budova sama se sebou již debatovala o snídani, seděl unavený muž. Kapsy nenápadně zalátané či spíše nové, podrážky vyhlazené od dlouhých cest, prořídlý starý plnovous a pihovaté opálení pod očima. Tiše seděl a dumal nad barvami.
Kdosi mu kdesi jednou vyprávěl, možná to bylo na severu, jak se tváří malíři, když dokončují svá skromná díla. Je to působivá podívaná. Prý jen sedí v tichu se soustředěnýma očima, právě jako v tu chvíli sám stařec, hledí na všechny ty odstíny převalující se jeden přes druhý a mračí se. Mračí se, jako by jim život vzal všechno, co kdy mohli mít, jako by už nežilo slunce, nebo jako by je už obraz omrzel.
Nikde by prý člověk v takovou chvíli nenašel druhého alespoň podobně šťastného.
Podle vyprávění vypadají jako lvi: sedí a čekají. Nikdo mu už ale nikdy nevysvětlil na co. Jeho pohled se líně převaloval po celé délce koleje, k mělkým příkopům a zase zpět. Spokojeně si povzdychnul a zastrčil ruku do kožené brašny, aby si vytáhnul něco malého k snědku: slunce už nejasně vystoupilo zpoza horizontu a přivítalo jeho vrásčitý obličej podobně jako včera.„Ahoj, Slunce,“ mrknul stařec vlídně na obzor a pořádně se zakousnul do pečiva s křupavou krustičkou, až se mu některé drobečky odmrštily od pusy. Za tohle byl rád. „To koukáš, co jsem si to přinesl, co?“ rozesmál se potutelně a brzo si přikryl pusu, aby někoho ze statků nevzbudil dříve, než přijede vlak. Pak už tu totiž nikoho nenajdou, jen dopis na stole a prázdný rámeček, ve kterém býval černobílý diapozitiv mladičkého Santiaga. Ten ho teď totiž hřál v prvním slunci na prsou a on věděl, byl si jist, že už se nikdy nevrátí.
„Ty se mnou, Slunce, děláš divy.“ hučel si sám k sobě a hleděl na přecpanou brašnu. „Zlenivěl jsem.“ Tohle všechno, vlčí máky, šťavnaté plodné stromy, ba dokonce i přízeň a láska z něj dělaly slabocha. Přesně si pamatoval všechny ty rozvířené pocity, které v něm toto místo rozvířilo při prvním shledání. Nejprve se radoval, život mu přece nabídnul vše, o co kdy stál, šrámy a modřiny se mu vytrácely a jeho věčně hrubé, pracovité ruce konečně jemněly. Po měsíci zde už nevstával tak časně, jak tomu bylo doma, dopřával si blahodárného odpočinku pod slunečníky a místo velikých albacore hovořil s docela drobným ptactvem. Nebyli k zahození, to jistě. Po dvou dalších měsících už na představu brzkého započetí dne nemohl ani z legrace pomyslet a po polovině roku zase nedokázal přemýšlet o ničem jiném. Připadal si, kdesi v hloubi, jako otrok vlastního pohodlí. Nechápal, jak mohl tak rychle pozbýt radosti ze všeho, po čem toužil, přestože si nezvládal ani vymyslet lepší životní ideu. Ovšem přišlo mu prostě příšerné denně se přejídat hromadami jídla, které by mu doma u moře vystačily bezmála na měsíc, ryby lovit jen pro zábavu a jezdit a výlety po souši. A k tomu se mu už nezdálo o lvech či o Africe. Ani o dalekých zemích, které navštívil nedávno, či o těch, kam se měl v plánu vydat ještě před týdnem. Nyní už je mu zdálo pouze o moři. Pokaždé když jako nyní poslouchal melodii pěnkav a holubic tam ve spod pod vší tou kůží až přímo při hřmotné aortě vzpomínal na nenasytné sonety racků. Ach, racci.
V nádražní budově to cvaklo. Stařec sice věděl, že má ještě času dost, protože budova si cvaká, jak se jí zachce… ale stejně se zachvěl.
Počítal.
Při dalším zacvakání se žádnými myšlenkami nezabýval, to si jen podivně blaženým způsobem uvědomil, jak brzo zase spatří Santiaga.
Podruhé, to již dával větší pozor, se pomalu postavil a uvědomil si, jak jinak chutná zdejší vzduch. Ten si odveze s sebou. Jako vzpomínku a slib. Výhybka v kolejích posunula na druhou stranu, a to už se nedokázal skoro soustředit, ale věděl, že tenhle jeho nový-starý život musí zašramotit ještě naposledy, tak ještě vyčkal, než se tak stane, a když v budově zacvakalo potřetí, oprášil se od prachu, drapnul tašku a vydal se na perón. Vlak už pískal, brzdy mu horlivě skřípaly o koleje, až odlétaly jiskry, které ale v tak bujné krajině nemohly nadělat škodu a stařec jako by už na tváři cítil to jiné Slunce, to druhé, které ho poznalo jako první, když se jako malý učíval s tamními rybáři smotávat těžké sítě a vyprošťovat z nich tučné mokré kousky.
Vlak zaúpěl a s trhnutím se zarazil, oblaka páry na chvilku zahalily starce. Ten jen na nepatrný okamžik zaváhal s pohledem plynoucím přes statek, přes pole a lán vlčích máků, jeho nový-starý domov, a pak se sehnul k patě kolejiště a jednu čerstvě probuzenou kytičku utrhnul. Narovnal si na rameni tašku plnou věcí, otočil pohled ke strojvedoucímu, jehož oči vypadaly přesně jako oči všech lidí, které kdy miloval a pousmál se.
Lán vlčích máků se při odbytí hodin se stařičkou ručičkou visících na stěně zatetelil a vítr vehnal otevřeným oknem dovnitř závan něčeho neurčitého, chviličku si pohrával s obsažně popsaným papírem na stole zatěžkaným malým prázdným rámečkem a svět se zatím nezměnil. Jen jedna žena přišla o manžela pod mírným jarním sluncem netušíc, že jeho horké rozpolcené srdce již dávno odjelo uzdravit se do své drsné skromné domoviny.
Bylo ráno.
(inspirováno knihou Stařec a moře, Ernest Hamingway)
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře