Workshop Bartonička 2019 - posedmé

jerrymungo

Co jsme vytvořili na víkendovém pobytu v Podkrkonoší

jerrymungo

Reného Povídkář nám vybral tyhle nápady:
Postava – Záhadný cizinec
Místo – Noční město
Téma – Všichni se bojíme lásky a války
První věta – Ten příběh jsem znal jen z vyprávění
A jak jsme se s tím vyrovnali?

jerrymungo

Přátelství

Ten příběh jsem znal jen z vyprávění. Ale byl natolik zvláštní a neobvyklý, že stálo za to si jej zapamatovat, sepsat podle toho, co jsem si pamatoval a poslat jej dál. Jeden úplně malý důkaz o tom, že jsme především lidé…

Můj dědeček se narodil v česko-německém pohraničí, a i když byl vlastně Němcem, v té době první republiky se takové věci nějak nerozlišovaly. Uměl jak česky tak německy a při klukovských rvačkách bylo jedno, kdo je kdo.
A pak v sousední zemi přišel k moci malý, ale mocný muž s knírkem a všechno bylo během několika let úplně jinak. Z mé rodiny, která se mezitím přestěhovala do vnitřního Německa, se najednou skoro přes noc stali příslušníci německého národa a jako takoví se museli zúčastnit svaté války pro konečné vítězství Velkoněmecké říše.
Z trochu vyjukaného devatenáctiletého Bertíka Hirsche se stal gefreiter Hirsch, navléknutý v nepadnoucí vojenské uniformě. Ale měl jakési relativní štěstí. Ještě dřív, než se jeho rota, patřící do seskupení 34. pěší divize Wehrmachtu, stačila přesunout na západní německé hranice, utrpěl můj dědeček ošklivý úraz. Vyšel z něho s ošklivě pochroumanou nohou, když zůstal pod převrženým proviantním vozem.
Takže zatímco jeho méně šťastní spolubojovníci pokládali své životy za vítězství na západní frontě, Albert Hirsch převlékl uniformu a ze svobodníka Wehrmachtu se stal příslušník místní domobrany.

Čtvrtý rok války už nebyl nijak triumfální. Dávno zmizelo vlastenecké nadšení a armáda, o které ministr propagandy Goebbels na četných shromážděních mluvil jako o nejlepší a neporazitelné, sbírala jednu porážku za druhou. V lednu kapitulovala německá vojska u Stalingradu, začínala velká tanková bitva u Kurska a obyčejní němečtí občané už byli unavení strádáním, které bylo den ode dne horší. Nálety spojeneckých letadel byly čím dál tím častější a málokomu nebylo jasné, že se blíží neslavný konec.
Každé trochu větší německé město muselo ustanovit člověka do funkce, nazvané vzletně Luftschutzbeobachter.
Ve městě Wolkenstein se jím stal právě bývalý svobodník Hirsch a jeho jedinou povinností bylo každou noc obcházet setmělé noční město a kontrolovat zatemnění oken obytných domů, aby ven nepronikl ani jediný paprsek světla, který by mohl přilákat spojenecké bombardéry.

Noční město bylo opuštěné, obydlené snad jen jakýmisi nehmotnými bytostmi, které se objevují jen v noci. Postupem času si na něj místní pořádkové stráže zvykly jako na přirozenou součást setmělých ulic. Svou, nijak náročnou práci bral jako drobný přivýdělek k malému důchodu, který mu Velkoněmecká říše každý měsíc vyplácela. Snažil se prostě jen být obyčejným a nenápadným občanem a přežít tu hloupou válku, které nerozuměl a ani rozumět nechtěl.

Bismarckalee byla dlouhá, téměř rovná ulice s dvoupatrovými šedivými domy, vroubená dubovou alejí. Žila v ní pestrá směsice obyvatel Wolkensteinu, která si podle zkušeností Alberta Hirsche s nějakým důkladným zakrytím oken nedělala žádné velké starosti. Proto bylo nutné, procházet tudy zvlášť pozorně.
Byla opravdová tma, měsíc byl zakrytý těžkými, tmavými mraky a jeho svítilna s modrým krycím sklem dávala právě tolik světla, aby bylo vidět na další krok. V nočním tichu byly slyšet vzdálené výstřely. Bylo lépe nevědět, odkud pocházejí, a z oblohy se ozývalo temné dunění leteckých motorů. Během doby Albert rozeznal rozdílný zvuk německých a spojeneckých letadel a hned poznal, že dnes v noci míří bombardovací svazy z Anglie kamsi do německého vnitrozemí.
A pak uslyšel opatrné kroky osamělého chodce. Patrně nějaký záhadný cizinec, místní lidé věděli, že na noční ulici mohou být i zastřeleni. Bylo to neobvyklé i proto, že vojenské hlídky chodily nejméně dvojčlenné. Albert nebyl ozbrojen a jeho jedinou zbraní byl dlouhý tmavý obušek u pasu. Stiskl ho pevněji v ruce…
„Bertík Hirsch? To je opravdu náhoda…“
Tenhle hlas přece znal. Před válkou s Antonem Blauem, svým nejlepším kamarádem spřádali plány na svůj život, plánovali si cestovat a poznávat svět. Anton byl ale vždy podnikavější a průbojnější. Zmizel z Wolkensteinu někam pryč několik týdnů před tím, než Vůdce slavnostně zahájil válku, aby získal nový životní prostor pro německý národ.
Čtyři roky o něm neslyšel ani slovo a najednou se záhadně objeví tady, uprostřed válkou zmítaného Německa. Oblečený v nepadnoucích tmavých šatech, podobný obyčejnému dělníkovi, jdoucímu z noční směny v továrně na dělové hlavně. Jenže v noci ani dělníci po ulicích chodit nesměli…
„Jsi to ty, Antone? Kde ses tu vzal? A proč jsi přišel?“ draly se mu do úst otázky jedna za druhou.
Anton se usmál a vzal Alberta za rukáv.
„Pojď, půjdeme kousek stranou, musím ti něco vysvětlit,“řekl tiše a prohlédl si Albertovu trochu ušmudlanou uniformu domobrany.
„Jsi správný Němec…“
Albert mávnul rukou.
„Spíš jen tak přežívám, dovedeš si to představit.“
Zastavili se ve stínu jednoho ze stromů.
„Víš, Bertíku, musím si dávat trochu pozor, přece jen bych mohl mít potíže.“
Jeho kamarád se zarazil.
„Počkej, já vůbec nevím, co…“
„Všechno ti řeknu, vím, že ti můžu věřit. Nakonec, slíbili jsme si to před lety tamhle vzadu, u řeky, pamatuješ?“
Albert si povzdechl.
„Tak povídej…“
„Dobře. Jak jistě víš, těsně před válkou jsem zmizel z Wolkensteinu, v těch zmatcích mne tu nikdo ani moc nehledal. Přešel jsem hranice s Francií právě včas, těsně před tím, než je německá armáda uzavřela. Ve Francii jsem pak narazil na sběrné středisko pro německé občany, prchající před válkou. Zůstal jsem tam asi rok, naučil jsem se nejen francouzsky, ale i anglicky a dostal jsem se díky tomu až do Anglie. To už byla válka v plném proudu a já chtěl taky přispět k tomu, aby ten knírkatý šílenec skončil co nejdřív. V Anglii mne naučili hodně věcí a absolvoval jsem i parašutistický a elektronický kurs. Bylo naplánováno, že v nejbližší době podniknu společně s podobnými lidmi jakousi misi do Německa. Všechno se už začalo podrobně plánovat, jenže se trochu změnily plány.
Tady v lesích nedaleko města je podzemní bunkr, vystavěli ho v utajení němečtí odbojáři. A v provozu je tam tajná vysílačka, tak dobře ukrytá, že se ještě nepodařilo ji vypátrat. Ale poškodila se a bylo třeba dopravit sem jeden důležitý náhradní díl. A protože jsem odtud, znám to tady a vím, co a jak, poslali mne sem samotného. Seskočil jsem minulou noc nedaleko odtud a já ten chybějící díl dopravil na místo. A zítra touto dobou pro mne zase přiletí letadlo, aby mne odvezlo zpět.
Neptej se odkud, ale věděl jsem, že tu v noci provádíš kontrolu zatemnění a věděl jsem, že tě tu někde najdu.
A to je všechno.“
Albert se rozhlédnul okolo sebe po temných siluetách nočního města. Ještě že byla hustá tma, protože přímo fyzicky cítil, jak bledne ve tváři. Bylo s podivem, že ještě nepotkal žádnou noční vojenskou hlídku.
„A proč mi to všechno říkáš? Nemáš strach, třeba jsem se změnil a třeba tě někde ohlásím a třeba si pomůžu k lepšímu životu?“
„Bertíku, já tě přece znám, vím, že ses nezměnil a že jsme pořád ti dva, co si slíbili věčné přátelství. Já jsem ti tenkrát před lety nemohl říci, co chci podniknout, ale teď ti věřím, jak sám sobě.“
Albert Hirsch se zhluboka nadechl.
„Dobrá, co tedy ode mne potřebuješ?“
Anton Blau položil svému kamarádovi ruce na ramena.
„Hlavně to, abys mne neprozradil. A pak bych od tebe chtěl vědět, kde bydlí Inge a jestli se jí něco nestalo?“
Albert v tu chvíli ucítil lehké bodnutí u srdce. Inge Salmannová byla jejich společná láska a snad jediný konflikt mezi nimi byl právě kvůli ní. V dvanácti letech se kvůli ní poprali a pak se rozhodli, ať si mezi nimi vybere ona sama. Nevybrala si, začala chodit s dlouhým Hansem, jehož otec měl velké povoznictví, vzala si ho a stala se jednou z prvních válečných vdov.
„Inge… Ne pokud vím, je v pořádku a bydlí pořád stejně, na Bismarckstrasse, hned naproti pekařství.“ Připadal si, že nějak zrazuje svůj současný docela klidný život.
„Děkuji ti. Vím, že se na tebe můžu spolehnout. Víš, říká se, že se všichni bojíme lásky a války. A já snad ještě víc té lásky… Půjdu se na Inge podívat, třeba jen tak z dálky. Pro tuhle dobu na mne zapomeň, zase zmizím a uvidíme se třeba až v lepších časech.“
Jaksi nemotorně a po chlapsku se objali.
„Děkuji ještě jednou.“
Anton Blau zmizel ve tmě a jeho kroky rychle utichly. Albert se ještě jednou rozhlédl a pomalu vyšel na svou obvyklou noční obchůzku.
„Heil Hitler!“ ozvalo se za ním úsečně. Polekaně se ohlédl. Dvoučlenná hlídka, procházející okolo, mu přátelsky pokynula a pravicí ve vzduchu oba vojáci mávli jen tak nedbale. Strašná noc…

Po několik dalších dnů bylo hlavní zprávou místních lidí zmizení jisté Inge Salmannové. Bylo tu i podezření z trestného činu a brzo se k němu přiznal jakýsi duševně zaostalý chlapec z místního ústavu pro choromyslné, který vypověděl, že mrtvé tělo hodil do řeky, protékající městem. Pro duševní poruchu byl soudem osvobozen a tělo se nikdy nenašlo.

Válka skončila a všichni, kdo ji přežili, si mohli konečně oddechnout. Německo bylo rozbité a zbídačelé, městy projížděly kolony vítězných armád a všude vládla jakási apatie. Jedna z nich, s džípy označenými bílou hvězdou, se zastavila i na hlavním náměstí města Wolkenstein. Vojáci si s údivem prohlíželi posmutnělé lidi a pobořené domy starého historického města.
„Kde máte starostu?“ zavolal dobrou němčinou z prvního vozidla dlouhý bělovlasý voják v nažehlené uniformě s výložkami kapitána, držící v ruce bílou krabicí. Z mlčícího davu vystoupil šedivý muž s malou zastřiženou bradkou a holí v ruce.
„Já jsem představitel města.“
„Jen klid, nepřišli jsme sem dělat to, co vaši vojáci jinde. Nic nepotřebujeme. Ale mám jednu prosbu, můžete tuhle krabici předat vašemu občanovi, jmenuje se Albert Hirsch. Je to tu napsané na tom obalu.“
Starosta natáhl ruku.
„Spolehněte se, předám v pořádku.“

Albert Hirsch rozbalil třesoucíma se rukama bílou papírovou krabici. Uvnitř byla obrovská, nejméně půlkilová americká čokoláda, veliký poklad v rozbombardovaném Německu. A u ní byla přiložená černobílá fotografie šťastně se usmívajícího se páru na mostě přes Temži. Za hlavami Inge a Antona vykukovala známá věž Big Benu s obrovskými hodinami. A na zadní straně slovo Děkujeme. I+A.

Takhle mi to opravdu můj dědeček vyprávěl… Jako nejvzácnější rodinnou relikvii jsme měli doma starou už zahnědlou fotografii s olámanými rohy a vybledlý obal od obrovské čokolády. Nikdy jsem nevěděl, proč to jsou tak uctívané předměty.
Můj dědeček Albert se usmál.
„Prostě pro to, abych si pořád připomínal, že zůstat člověkem je to nejcennější na světě…“

MarketaR

Soví ženy
„Ten příběh jsem znal jen z vyprávění,” řekl muž ve stínu.
Potkávali se noc co noc. Tadeáš nemohl spát a místo toho, aby naprosto vyčerpaný, ale neschopný usnout, zíral do stropu a bojoval s nočními přízraky, raději popadl kabát a bloumal ztichlým městem, dokud se nerozednělo. Nejprve jeden o druhém nevěděli, později předstírali, že o sobě neví, pak na sebe sem tam obezřetně kývli. Dnes ten neznámý poprvé promluvil a Tadeáš se zastavil a naslouchal.
„Moje prababička mi občas vypravovala o sovích ženách. Nejspíš jste o nich nikdy neslyšel, ale pro mě byly stejně důvěrně známé jako třeba baba Jaga nebo Drákula. Byly to ženy, nebezpečné ženy, které se uměly měnit v sovy. Nebo to bylo naopak? No, to je jedno. Vždycky se pohupovala v tom svém křesle před krbem, já se usadil na zem a poslouchal. Ještě teď si pamatuju, jak čas od času nějaké poleno prasklo a vyvalily se z něj jiskry jako při nějakém slavnostním ohňostroji, jak houpací křeslo rytmicky vrzalo a skomírající plameny mě hřály do zad. Dal bych cokoli za to, abych se tam mohl vrátit, aby ty příběhy, které mi vyprávěla, zůstaly jen příběhy a nic víc.”
Cizinec se odmlčel, ani on, ani Tadeáš zjevně neměli kam spěchat, kam jít. Nepatrně se pohnul a na jeho tvář na okamžik padlo mdlé světlo pouliční lampy. Byla to tvář štvance, s kůží propadlou a křehkou jako papír.
Mohl být starší než Tadeáš, ale také mladší. Mohl být kýmkoli, čímkoli, odkudkoli. Muž bez tváře, beze jména, bez budoucnosti. Cizinec v cizím městě. To měli s Tadeášem společné.
„Nejspíš si teď říkáte, proč vám tu povídám o sovích ženách,” pokračoval po chvíli, „a popravdě, neměl bych vám za zlé, kdybyste odtud zmizel, jak nejrychleji to jde. Něco mi ale napovídá, že budete poslouchat. Netvrdím, že mi uvěříte, ani že se vám ten příběh bude líbit, ale vyslechnete mě, a na tom jediném záleží.”
Tadeáš přijal, že je v téhle hře pouhým posluchačem, a tak jen kývl a beze slova vyčkával.
„Prababička nebyla jako jiné ženy. Tolik jsem pochopil už jako malý kluk. Dokázala vyprávět příběhy jako nikdo jiný, ale taky mě dost děsila. Nepatřila mezi ty příbuzné, kteří by vás štípali do tváří, drtili v objetí a nosili vám sladkosti. Její domek stál v ústraní, byl celý zarostlý břečťanem a uvnitř se daly najít hotové poklady, pokud jste tedy vůbec mohl ptačí kosti, řady lahviček s popisky jako „zaječí duše”, „měsíční prach” nebo „dračí kořen” či velkého vycpaného havrana, který na vás hrozivě shlížel z police, považovat za poklady. Já jen s úžasem klouzal očima po světnici, ale nikdy jsem se ničeho z toho nedotkl. Jednou jsem svou prababičku viděl opravdu rozzlobenou a na ty její planoucí oči nikdy nezapomenu, ani na to, co se poté mezi vesničany povídalo o její pomstě. Ve vesnici ji lidé znali jako Ranhojičku, ale nikdo by ji tak neoslovil, ať už jí to přízvisko bylo dáno z úcty k jejím schopnostem nebo ze zlomyslnějších důvodů. Vlastně si nevzpomínám, že by se jí kdo odvážil pohlédnout do očí.” Cizinec vzhlédl k temně inkoustovému nebi a zkřivil rty v smutném úsměvu. „Mělo mi dojít, že i ona sama byla jednou z nich.”
Tadeáš chtěl namítnout, že neví, kam tím vším cizinec míří, ale opět nechal své otázky odeznít. Beztak měl pocit, že se mu to jen zdá, že ve skutečnosti leží doma v posteli a konečně, konečně se stal zázrak a on usnul.
„Už ve starověku se věřilo, že sovy mohou přelétat mezi světy, a v sovím oku spatříte jejich duši. A také se šeptalo o ženách, které se po nocích slétaly v sovích tělech a provozovaly magii za svitu měsíce. Samozřejmě jsem ničemu z toho nevěřil, ani jako dítě, ne doopravdy. Dokud jsem jednu z nich nepotkal.”
Tadeáš si uvědomil, že udělal pár bezděčných kroků směrem k muži, jako by ho pobízel, aby pokračoval. Cizincovo vyprávění ho začalo pohlcovat a on se dál nořil do onoho otupělého vynuceného bdění, kdy balancujete na hranici snu a skutečnosti. Opravdu se to dělo? A kdyby ne, změnilo by se tím něco?
„Bylo mi devatenáct a prababička už byla několik let po smrti. Její mrtvé tělo našli u domu porostlé břečťanem a obtočené větvičkami zimolezu, jako by byla nějaké divoké zvíře, které si hluboko v lese zalezlo do nory, aby tam zemřelo. Dům, který po ní zbyl, se mé rodině nedařilo prodat, a tak jsme občas byli nuceni tam o víkendu zajet a dát ho alespoň do ucházejícího stavu pro potenciální zájemce. A tenkrát vyšla řada na mě. Vymlouval jsem se, vymýšlel si důvody, proč zrovna ten den by to nešlo, ale rodiče byli neoblomní. Je samotné táhnoucí se procesí vyjednávání, telefonátů a papírování vysilovalo.” Cizincovu tvář nakrátko ozářilo stříbřité světlo měsíce a Tadeáš spatřil, jak se jeho obličej stáhl v chmurné grimase. Někde zdáli se k nim donesl svist projíždějícího auta a pak spící město zase ztichlo.
Muž se ztěžka nadechl a pokračoval: „Když jsem k domu v autě rodičů dojel, málem jsem ho ani nepoznal, jak to tam bylo zarostlé. Přesto mi okamžitě naskočila husí kůže, tak jako pokaždé, když jsem měl zaklepat na dveře a vyřídit prababičce vzkaz nebo ji poprosit, aby mě na pár hodin pohlídala. Pak mi došlo, že tam nejsem sám. O dřevěný plot se opírala jakási dívka s rozčepýřenými vlasy připomínající bodláčí a pozorovala mě. Bylo na ní něco hrdého a nespoutaného, v její blízkosti se člověk hned cítil podivně maličký a omámený. Očima uměla rozhodně blýskat stejně dobře jako prababička a já se přistihl, že jsem se trochu přikrčil, ačkoli v tom věku jsem překypoval až nezdravým sebevědomím.
Nenamáhala se s pozdravem a řekla: „Ty jsi její pravnuk.” Nebyla to otázka, ale přesto jsem přikývl. Zamiloval jsem se do ní přesně v tom okamžiku, prudce a naléhavě, citem tak silným, že jako přílivová vlna smetl vše, co jsem do té doby považoval za samozřejmé. Od toho dne jsem k překvapení a úlevě svých rodičů jezdil do Arklebic každý týden.
Její oči měly barvu whiskey a já je pak začal vídat ve snech. Zdálo se mi, že na parapetu okna mého studentského kamrlíku sedí sova a pozoruje mě svým hrdým divokým pohledem. Budil jsem se ze snů, ve kterých šustilo peří, já měl najednou křídla, létal jsem nad korunami borovic a lovil myši. Proplétal jsem se mezi nahými ženami tančícími v kruhu na mýtině ozářené měsíčním svitem. Když jsem se o půlnoci celý vyčerpaný probral a v uších mi stále zněla podmanivá melodie mnoha ženských hlasů, byl jsem přesvědčený, že mě za oknem pozoruje pár žlutavých očí.
Nepotřebovala mě, zato já potřeboval ji. Dny, kdy jsem jí nebyl nablízku, pro mě znamenaly hotová muka, kdežto ji zřejmě naše několikadenní odloučení nijak netrápilo. Tvrdila, že jsme propojení a nikdy nejsme doopravdy sami. Stačí jen, abych na ni myslel, a ona bude se mnou, nehledě na stovky kilometrů, které nás dělily. A dodávala, že mě bude navštěvovat ve snech.
Když jsme se poprvé milovali, řekla mi: „Víš, že když se mi díváš do očí, vidíš mi přímo do duše?” A pak na mě upřela pohled a já se díval a viděl jsem hlouběji a hlouběji, až jsem narazil na temnotu na samotném dně a dál už nedohlédl.
„Nikdy mi neubliž, nikdy, rozumíš?” řekla. „Já vidím tebe a ty vidíš mě, opravdu vidíme jeden druhého. To je největší dar a největší prokletí, které můžeme sdílet. Pokud mě budeš milovat, jsem tvá navěky. Jestli mě však zradíš a ublížíš mi, ublížím ti taky. Vezmu ti všechno, na čem ti kdy záleželo a postarám se, abys už nikdy nezažil nic z toho, co cítíš právě teď se mnou. Nejsem z těch, kdo odpouštějí.”
Přikyvoval jsem a přísahal a ztrácel sebe sama pod vlivem jejího kouzla. Protože ano, když o tom teď přemýšlím, byla obklopená jakousi nezkrotnou magií divokých zvířat a hlubokých lesů, a já jí byl naprosto a beznadějně polapený.
Jenže jsem ji nakonec zradil. A zaplatil za to.
Byl to jen úlet. Hloupost, které se dopustí téměř každý, kdo na nějakém večírku, kam ani původně nechtěl jít, vypije příliš mnoho panáků a vykouří příliš mnoho cigaret. Nakonec na chvíli zapomenete, kdo jste, na čem vám záleží, a k jakým slibům jste se zavázali, a ocitnete se v objetí nějaké holky, která je stejně opilá jako vy a nelíbí se vám na ní zhola nic. Jen jste prostě oba ve stejnou chvíli na stejném místě. Náhoda, která pro oba nic neznamená.
Možná jsem se prostě jen začal bát toho silného pouta, které mě pojilo s ní. Bylo nádherné a opojné, to ano, ale někdy jsem se o půlnoci budil s křikem a zamlženou vzpomínkou na to, co jsem spatřil na dně její duše.
Do Arklebic jsem se vracel s nejasným pocitem studu a viny, ačkoli jsem si nepamatoval, co se přesně stalo. Probudil jsem se ve svém pokoji, ve vzduchu byla cítit zatuchlina, cigaretový kouř a nasládle vonící parfém, který rozhodně nepatřil mně, a na nočním stolku jsem našel narychlo načmáraný vzkaz. Musela jsem jít. Ahoj. M.
Nečekala na mě jako obvykle u chátrajícího domu mého dětství. Nebyla v domě své matky, ani její kamarádky netušily, kde je. Bloudil jsem vesnicí od domu k domu v narůstajícím zoufalství a zlé předtuše, dokud se nesetmělo.
Ocitl jsem se opět u dřevěného plotu, kde jsem ji poprvé spatřil, a zapřísáhl se, že neodjedu, dokud jí to nevysvětlím, dokud ji neuvidím, dokud ji neujistím, že to, co se stalo, pro mě vůbec nic neznamenalo. Netušil jsem, že je to poslední den, kdy spatřím denní světlo, poslední den mého starého života.
Padla noc a já zády opřený o plot začal klimbat, když mě z neklidného polospánku probral prudký poryv větru ve tváři. Vzápětí se mi před očima mihl temný stín a já zaslechl ono šustění křídel a ptačí skřeky ze svých snů. A najednou jsem zíral přímo do těch zvířeckých hlubokých očí, které jsem tak důvěrně znal, které však na mě nyní hleděly se zuřivou nenávistí. Nemohl jsem odvrátit pohled, topil jsem se v té studni opovržení a bolesti, klesal jsem hlouběji a hlouběji a v nekonečném pádu ztratil vědomí.
Když jsem se probudil, už svítalo a ona, kýmkoli ve skutečnosti byla, zmizela. Tehdy jsem zjistil, že mi denní světlo ubližuje. Bodalo mě do očí a oslepovalo mě, až jsem se opilecky potácel prostorem plným ostrých hran a propastí. Spalovalo mou kůži do ruda a já byl přesvědčený, že jsem se ocitl v pekle. Ještě jsem netušil, jak blízko k pravdě jsem byl, teď už o tom však nepochybuji. Splnila svůj slib, když já ten svůj porušil. Vzala mi všechno a ponechala mi jen temnotu. Jsem nucený žít ve stínech, přežívat touto polovičatou existencí, která je stejně prázdná jako moje sliby. Jsem neviditelný, nikdo, na nikom mi nezáleží a nikomu nezáleží na mně. Proklela mě. Stal jsem se sovou uvězněnou v lidském těle, která nikdy znovu nespatří den, která je navěky nucená bloudit sama nočním městem, odvržená svými vlastními druhy.”
„Nejste neviditelný,” namítl Tadeáš. Bylo to vůbec poprvé, co promluvil. „Poslechl jsem si váš příběh. Neříkejte, že jsem si to jen představoval.”
„Možná,” odpověděl váhavě, jako by opravdu zpochybňoval svou i Tadeášovu existenci. „Možná. Děkuji vám za to. Děkuji, že jste poslouchal.“
Cizinec na znamení díků pokývl směrem k Tadeášovi, pak ale s obavou pohlédl k obzoru, který přecházel z růžové do sytě modré. Nakonec se zeptal: „A jaký je váš příběh?”
„Co kdybych vám ho vyprávěl zítra?” navrhl Tadeáš a už jen pomyšlení na to, že mu někdo bude skutečně naslouchat, způsobilo, jako by mu z ramen spadla obrovská tíha. Možná se mu přece jen podaří na chvíli usnout, než mu za dvě hodiny zazvoní budík.
„Budu čekat. Na viděnou, příteli,“ řekl cizinec a zmizel ve stínech stejně tiše, jako se objevil.
Tadeáš se obrátil a vydal se zpět k domovu. Byl vyčerpaný a sotva se vlekl, ale přísahal by, že mu několikrát nad hlavou zakroužila sova.

willi

Jeď už!
„Ten příběh jsem znal jen z vyprávění,“ Horácio usrknul heřmánkový čaj s medem, utřel si dlaní špičku nosu, kterou v něm stačil namočit a zasněně se podíval před sebe. Kotrbová si s povzdechem sedla na lavičku a natáhla nohy. Zásoba čaje vydrží tak nejvýš na půl hodiny, než zmizí do poslední kapky v hrdle hromotluka, který jí doprovázel. Než se to ale stane, bude pravděpodobně muset poslouchat další koňský příběh, nebo vyprávění o životě na statku.
„Paní ředitelka Kotrbová?“ Hluboký mužský hlas jí rázem vytrhnul ze zamyšlení. „Omlouvám se za zpoždění!“ Nově příchozí se lehce uklonil. Bylo mu něco kolem pětačtyřiceti, jižní typ sportovní postavy s pohledem Fausta. Rozepnutý první a druhý knoflík košile s krátkým rukávem a opasek zdůrazňující štíhlou postavu mu dodávaly ve vzhledu cosi živočišného, divokého, přitažlivého. Přesně její mistr osudový, kolikrát už v minulosti někomu podobnému podlehla. Prostě hochštapler, lhář a podvodník. Na něj si bude muset dát pozor.
„To je v pořádku, čekáme teprve chvíli.“ Kotrbová se zvedla a podala mu ruku. Nově příchozí ji lehce stisknul a s úžasem sledoval vedle se pomalu vztyčující postavu Horácia. Klenul se vedle ředitelky jako topol u plaňky v plotu.
„To je vaše ochranka, paní ředitelko? Mně se bát nemusíte. Já mám s sebou jako doprovod pouze dámu, kurátorku výstavy.“ S úsměvem kývnul na drobnou blondýnku, která se náhle zjevila z druhé strany lavičky vedle Horácia a s neskrývaným zájmem na něj upřela svůj modrý pohled. Chudák Horácio najednou nevěděl, co má dělat. V jedné ruce měl termosku s čajem ředitelky, v druhé hrníček a třetí ruku na podání nemohl honem najít. Zčervenalé uši svědčily o tom, že ho modré oči paní, nebo spíš slečny kurátorky dokonale vyvrátily z kořenů.
Na tebe si naopak musím dávat setsakramentský pozor, pomyslela si Kotrbová, a s ohledem na Horácia na tu kočku dvojnásob. Nebo mi ho chudáka úplně zblbne.
„To je kolega, zaměstnanec galerie. Klidně mu říkejte jen Horácio, jemu to dokonale vyhovuje. Horácio, tohle je pan Manuel Ramón De La Rosa. Chce u nás ve městě otevřít podnik, kde bude vystavovat historickou keramiku a šperky a zároveň nabízet repliky vyráběné původní technologií. A toto asi bude slečna Dostálová, která bude mít přípravu výstavy na starosti. Dnes odpoledne bychom si měli společně projít prostory pro výstavu a pokud se domluvíme, zařídíš odvoz předmětů. Slečna ti bude nápomocná.“
Horácio se konečně zbavil termosky s čajem i hrníčku tím, že je neohrabaně nastrkal ředitelce do náručí. Nejdřív málem uskřípnul ruku panu De La Rosa, aby se s dvorností rozjetého kamionu vrhnul na slečnu Dostálovou.
„Horácio, moc mě těší!“
„Ivana Dostálová. Ale říkejte mi jen Ivana, když vám mám říkat Horácio.“
Horáciovy uši jen hořely. Kotrbová ho nikdy před tím v takovém rozpoložení neviděla. Kdesi uvnitř se jí spustily poplašné zvony. De La Rosa a Dostálová se ji nelíbili a pomalu začínala litovat, že na schůzku přistoupila. Už to místo setkání bylo divné. Lavička přes uličku proti rekonstruované budově v zanedbaném parku. Široko daleko nic, žádné spojení, přijet se sem dá jen autem. Čekali tu na ně s Horáciem dobře patnáct minut a za celou dobu se tu nepohnula živá duše. Tak jakápak rekonstrukce.
„Je to takové celé narychlo a pozdě odpoledne. Bohužel ale sháníme peníze od sponzorů, jak se dá. A procházet se tu v pracovní době také nemůžeme kvůli bezpečnosti. Tak jsem to musel zorganizovat až na pozdější hodinu odpoledne.“ De La Rosa jako by četl myšlenky Kotrbové. „Pokud dovolíte, rád bych vám to vyvážil pozváním na večeři. Máme zamluvený stůl ve velmi příjemném prostředí.“
Kotrbová se otočila na Horácia, snad aby jí nabídnul nějakou záchranu. Jenže ten byl úplně ztracený, neschopný vnímat cokoliv jiného než svou novou známost. Pokud bude na večeři i Dostálová, neexistuje způsob, jak ho přimět k odmítnutí.
Když vstoupili do budovy překvapila Kotrbovou velmi pěkně upravená hala. Inventář tu zatím nebyl žádný, ale rekonstrukce zřejmě pokročila dál, než to vypadalo z vnějšku.
„Pojďte paní ředitelko, ukáži vám nejprve kanceláře a kolegu doprovodí Ivanka do depozitářů, aby mu předvedla naše zázemí. Pak se sejdeme u mne a půjdeme si prohlédnout to hlavní co tu máme.“ De La Rosa si vyměnil rychlý pohled s Dostálovou, která na okamžik nasadila nechápavý výraz. „Depozitář zabezpečený proti vniknutí. Nemáme zájem na tom, aby se nám na zapůjčené věci přišla podívat nezvaná návštěva.“
„Myslíte ten dole?“ Dostálová se s povytaženým obočím pomalu otáčela na podpatku směrem ke schodišti.
„Ano přesně ten depozitář mám na mysli!“
Dostálové se rozlil úsměv ve tváři a přes rameno mrkla na Horácia. „Tak jdeme, jestli se tedy nebojíte jít se mnou do sklepa!“ Přitom koketně shodila blond vlasy k jedné straně a zavlnila sukní. Horácio se zmohl jen na jakési radostné hýknutí a poslušně cupital za drobnou kurátorkou.
Kotrbová si při pohledu na dvojici, která právě zmizela kamsi do tmy suterénu pomyslela, že udělat z chlapa blázna je snazší, než si kdy myslela. Anebo začíná žárlit. Ovšem tahle myšlenka se jí moc nelíbila. Horácio byl všechno možné, jen ne její typ. Takže vlastně možná žárlí na mládí Dostálové. A to se jí líbilo ještě míň.
„Půjdeme paní ředitelko? Rád bych vám předvedl svou pracovnu.“ De La Rosa ukázal rukou k druhému schodišti, které vedlo do horního patra. „Myslím, že budete velmi překvapená jejím zařízením. Je stylové a dokonale vybrané ke svému účelu.“
Kotrbová se za ním vydala a dlužno říct, že její zvědavost přeci jen trochu narůstala. Teď, když sledovala De La Rosu, jak před ní stoupá po schodech, musela znovu ocenit jeho dokonalou postavu. Oblečený byl velmi přitažlivě a jestli má se stejným vkusem zařízenou pracovnu, bude jistě na co se dívat. Venku se ale již setmělo a ona by docela uvítala, kdyby se to tu moc nenatahovalo. Za celý den byla unavená a chvilky zaujetí se u ní střídaly s touhou odtud co nejdřív odejít.
Dveře do pracovny byly hned proti schodišti. De La Rosa je otevřel a pustil Kotrbovou dovnitř jako první. Přítmí místnosti osvětlovala jen jakási vitrínka na opačném konci. Kotrbová se zvědavě rozhlédla kolem, ale příliš mnoho věcí nerozeznala. De La Rosa vstoupil hned za ní a zavřel dveře. Osvětlení se změnilo ve výraznější. Po stěnách se rozžalo několik lampiček s červenými stínidly a ze tmy vystoupila veliká postel s nebesy.
„Bože, vždyť já jsem v bordelu!“ Kotrbová vydechla a prudce se rozběhla zpět ke dveřím. Jenže vrazila rovnou do De La Rosy, který jí zastoupil cestu. Pevně jí chytil za ruku a přitáhl k sobě.
„Ale no tak, tohle přeci není žádný, jak jste to řekla? Bordel? Toto je pracovna a vy si jí už brzy vyzkoušíte. Jen co dorazí Ivanka. Budete s ní spolupracovat!“
„Okamžitě mě pusťte ven!“ Kotrbová vybuchla jako bomba. Teď byla celá rudá zlostí a zároveň cítila děs z toho, co snad má přijít. „Jste oba úchyláci! Za chvíli sem dorazí Horácio a vymlátí vás oba z kůže!“
„Ano, ano,“ De La Rosa se lehce pousmál, „Ivanka miluje výprask v kůži. Je to jedna z procedur, pro které je moje pracovna dokonale vybavena. Vidíte ten hák pod stropem? To je důležitá součást kůry, kterou tu budete podstupovat. Jen se musíte trošku upravit. Máme tu mnohem vhodnější kostým, než je ten váš!“ De La Rosa teď držel Kotrbovou za obě ruce a pomalu jí strkal k dalším dveřím, které se rýsovaly na zadní stěně místnosti. Uvědomila si, že tu nejsou žádná okna. Zoufale si přála, aby dorazil Horácio a dostal jí odtud.
Místo toho se otevřely dveře a v nich se objevila Dostálová. Jenže už na sobě neměla šaty, jako před tím. Vlasy si stáhla do copu na vrcholu hlavy. Jediné, co měla na sobě byla gumička, která jí vlasy držela, síťované punčochy, boty na vysokém podpatku a cosi, co vypadalo jako jednodílné plavky z lesklé gumy.
„Ona ještě není připravená? Co jsi tu dělal celou dobu, ty pitomče? Zažeň jí do převlékárny, ať se upraví! Mezi tím mě půjdeš odprosit za svou neschopnost!“ Založila si ruce v bok a hlavou hodila směrem ke dveřím.
Kotrbová se úžasem na chvilku přestala bránit. Sama už vyzkoušela taky ledacos, ale s tím tady se ještě nesetkala. De La Rosa toho dokonale využil. Strhnul jí z ramene tašku a prudce otevřel dveře ve stěně. Vzápětí na to strčil Kotrbovou dovnitř. „Převlékněte se! A ať vám to sluší. Paní to vyžaduje. Jestli jí zklamete, budete velmi přísně potrestaná!“ Pak se dveře zaklaply.
Kotrbová se rozbrečela. Kliku na své straně samozřejmě neměla a místnost byla bez oken. Silná žárovka pod vysokým stropem osvětlovala její vězení. Všude kolem byly pověšené šaty ušité podle gotických vzorů. Od oděvu děvečky ze statku až po svatební šaty šlechtičny. Ani se jich nedotkla. Jen si sedla na jedinou židli, která byla v místnosti a čekala, co bude dál. Tohle přeci nemůže být pravda. To musí být nějaký špatný vtip!
***
Dostálová seběhla mrštně ze schodů, aniž se ohlédla. Horácio se jí snažil po tmě následovat, ale asi přehlédl nějakou boční chodbu, protože se mu kdesi ztratila. Už se chtěl vrátit zpět, když se ozvala odkudsi zpoza rohu.
„Hned rozsvítím. Dávejte pozor, ať mi nikam nespadnete!“
Ve stejný okamžik se rozsvítila řada světel pod stropem a Horácio viděl, že stojí uprostřed krátké chodby. Na jejím konci byly dvoje dveře. Jedny v čele a druhé hned vpravo od nich. Dostálová se objevila vedle schodiště, pod kterým byla na zdi skříň s jističi.
„Ještě pořád to tu není úplně hotové a dole nenecháváme zapnutou elektriku. Samozřejmě, až bude výstava, tak to tu už bude zapnuté a zajištěné trvale.“ Usmála se na Horácia a proklouzla kolem něj. Zastavila se u dveří vpravo, ale když je chtěla otevřít, ozval se nějaký hluk z vedlejších dveří.
„To nic, Horácio, je tam garáž a nepořádek. Nemusíte mít starost, že nás někdo přepadne.“
„Víte, to je moje práce Ivanko. Já se musím podívat, co je vedle. Šéfová by mi dala, kdyby něco nebylo v pořádku a já to nezkontroloval. Poslouchat šéfovou se musí!“ Horácio se nervózně usmál a zkusil dveře od garáže otevřít.
„Musím vám odemknout!“ Dostálová se zamračila a zdálo se, že se jí Horáciova nedůvěra dotkla. Mrzutě strčila další klíč do dveří, otevřela garáž a rozsvítila. Horácio vešel dovnitř. Na druhém konci garáže, přímo proti dveřím, byla pootevřená vrata, kterými právě vyběhnul ven velký černý kocour. Všude se povalovalo zednické náčiní, jen u zdi sousedící s depozitářem stál starý motocykl. Horáciovi zasvítily oči radostí a málem zapomněl, proč tu vlastně je. Překročil nejbližší povalené nářadí a zkusil zaťukat na nádrž. Podle zvuku byla plná.
„Tohle se vyrábělo v padesátých létech. Táta měl podobnou, učil jsem se na ní jezdit.“ Horácio s láskou pohladil kožené sedlo a světlomet motocyklu. „Škoda, že jí pak prodal. Dostal za ní pár šupů, dneska by mu zaplatili stokrát víc!“
„No já nevím, to někde sehnal Manuel, když se přistěhoval. Mně se to nelíbí, já bych na něco takového nevlezla. Kůň a motorka podle mne patří na smetiště dějin. Já mám ráda silná auta.“
Teď se zamračil i Horácio. Dostálová se velmi nešetrně dotkla jeho citlivého místa. To, že neměla ráda motorky, to by jí ještě odpustil. Ale na koně mu sahat nebude! Jeho svět se už několik let točil kolem Gordona, poníka, se kterým pracoval v galerii. Ztrácí tu čas s ženskou, která neumí ocenit vztah s tak ušlechtilým zvířetem, přitom Gordon byl vděčný za každý okamžik, co s ním mohl být. Jestliže do teď existovalo nějaké kouzlo, kterým na něj Dostálová působila, právě se nenávratně rozplynulo.
Dostálová se znuděně sehnula k podlaze a zvedla jakýsi míček, který se tam povaloval mezi nářadím. „Asi bychom si měli pospíšit, máme pro paní ředitelku připravený program. Tak ať nečeká.“
Horácio se ještě jednou podíval na starý motocykl a jen tak ze zvyku zkontroloval, jestli pod ním není skvrna z unikajícího oleje. Tyhle staré mašiny tím byly pověstné. Ani tady skvrnka nescházela a rozlívala se až ke stěně. Horácio si všimnul, že stěnu tvoří obyčejná, sádrokartonem pokrytá přepážka.
Když vyšel zpět na chodbu, měla Dostálová už otevřený depozitář. Stála mrzutě u dveří a pohrávala si s nalezeným míčkem. Horácio pokrčil rameny, protože nevěděl, co má říct a nahlédl do prázdné místnosti. Nebylo v ní nic, jen železný dlouhý stůl uprostřed. Osvětlovala jí řada zářivek a pod stropem byla malá, zamřížovaná okna.
„Vybavovat to teprve budeme.“ Dostálová si přehazovala míček z ruky do ruky a čekala, jestli půjde Horácio dovnitř. Z ničeho nic jí míček vypadnul a zakutálel se pod stůl. Horácio se rozeběhnul za ním, aby ho sebral a přinesl zpět.
„Jako pes, jako hloupé natěšené psisko. Vím, proč to pořád říkám. Hodíš mu míček a ono se to může zbláznit, aby to udělalo aport. A tohle je obzvlášť velké a hloupé psisko!“ Mrzutý hlas Dostálové za Horáciovými zády doprovodilo bouchnutí dveří.
„Slečno Ivanko, mám pro vás ten míček!“ Horácio chtěl otevřít dveře, ale zjistil, že to nejde. „A potřebuji otevřít, nějak se to tu zaklaplo. Jestli vás tam obtěžuje pes, hned ho vyřídím. Jen mi musíte rychle otevřít. Odsud to nějak nefunguje!“
Horácio stál u dveří a čekal, až je Dostálová zvenčí otevře. Místo toho zhaslo v místnosti světlo.
„Ivanko, prosím vás, nedělejte si legraci. Otevřete ty dveře. Já se tmy nebojím a musíme to tu dokončit. Tahle místnost pro depozitář stejně nevyhovuje. Musí tu být klimatizace a pevné dveře nestačí, když je tu stěna ze sádrokartonu!“
Ticho mu bylo odpovědí. Horácio si uraženě sednul na podlahu s tím, že tedy počká, až tahle hloupá zábava skončí. Telefon u sebe neměl, aby mohl zavolat Kotrbové, že se stal obětí naivní dětské hry. Držel v ruce míček, který hodila Dostálová do místnosti a přemýšlel, co vlastně chtěla říct, když si stěžovala na to psisko. Tady přece žádného psa neviděl.
„Ivanko, jste tam?“ Horácio vyskočil ze země a zabušil na dveře. Některé věci mu teprve teď začínaly docházet. „Slyšíte mně? Otevřete mi, ať vám to tu nemusím poničit!“ Teď už ani odpověď nečekal. Nechal Kotrbovou samotnou s pochybným elegánem, zatímco ho zabavila tahle potvora.
Do místnosti pronikalo jen nepatrné množství světla z noční oblohy stropními okénky. Ta byla příliš malá na to, aby se jimi chlap jeho velikosti protáhnul, i kdyby tam mříže nebyly. Rozbít okno a křičet o pomoc na této samotě smysl nedávalo. Jedinou možností bylo dostat se ven násilím. Horácio si rychle prohlédnul dveře. Ty byly příliš pevné a v příliš dobrém rámu, než aby je dokázal vysadit jen tak rukama. Vzpomněl si na stůl uprostřed místnosti. Ten měl kovovou konstrukci. Možná by z něj dokázal utrhnout nohu a použít ji třeba jako páčidlo. Povalit stůl bylo dílem okamžiku, ale utrhnout mu nohu nebylo až tak snadné.
Po čtvrt hodině usilovného páčení a tichého klení se konečně Horáciovi podařilo jednu ocelovou nohu ulomit. Pot mu stékal po zádech, ale zlost na Dostálovou a strach o ředitelku mu dodávaly sílu. Nejprve zkoušel nohu od stolu vrazit pod dveře a vysadit je z pantů. Jenže tady investoval De La Rosa dobře. Nepovedlo se mu to.
Unaveně si sednul na zem a opřel se o zeď. Měl pocit, že ta se pod jeho vahou nepatrně pohnula. Pak si uvědomil, že sousedí s garáží a že její nový povrch tvoří sádrokartonová deska stejně, jako ze strany garáže. Nejspíš za ní bude jen slabá cihlová přepážka.
Teď už Horácio ztratil veškeré zábrany. Několik dobře mířených ran do rohů sádrokartonu stačilo k jeho odtržení od podkladu. Ten tvořila opravdu jen věkem sešlá cihlová stěna. Tak tady to De La Rosa evidentně podcenil. Po několika dalších ranách už měl Horácio proražený dostatečně velký otvor, aby mohl zeď rukama rozebrat. Během několika dalších minut byl venku z depozitáře i garáže.
Před domem stálo auto Kotrbové a za ním velký černý vůz, který zřejmě patřil té dvojici mizerů. Byl postavený tak, že překážel ve výjezdu Kotrbové. Horácio opatrně oběhnul dům. Všechna jeho okna byla tmavá, nic nenasvědčovalo tomu, že by byl někdo uvnitř. Věděl, že by si s De La Rosou i Dostálovou dokázal snadno poradit i holýma rukama, ale přeci jen nechtěl riskovat, aby se jim rovnou ukázal. Nevěděl, co mají za lubem a jak jsou na něj připravení. Otevřel pomalu dveře do vstupní haly a nahlédnul dovnitř. Nikdo tam nebyl a všude bylo zhasnuto. Najednou zaslechl jakési zvuky, které mu připomínaly kňučení týraného psa. Že by Dostálová opravdu měla problém s nějakým psem?
Vedle schodiště do horního patra byly vpravo i vlevo dveře, o kterých si původně myslel, že vedou do nějakých výstavních prostor. Jedny byly pootevřené, tak do nich nahlédnul. To, co tam uviděl mu na chvíli vyrazilo dech.
***
Kotrbová pomalu propadala panice. Seděla v místnosti už dobře půl hodiny, aniž by věděla, co bude dál. Najednou se ozvala rána do dveří, pak několik dalších, až se rozlomily. Do místnosti vpadnul Horácio.
„Jste v pořádku šéfová? To mi nebudete věřit, co jsem před chvílí viděl!“
„Horácio, asi se budeš divit, ale já ti budu tentokrát asi věřit úplně všechno!“ Kotrbová vyskočila ze židle a chytla se ho za ruku. „Prosím tě, hlavně mě odtud dostaň co nejrychleji! Kde vůbec ti dva jsou?“
„No, to jsem vám právě chtěl říct. Oni jsou nějaký divní. Ivanka mě zavřela dole ve sklepě, takže jsem se musel probourat zdí ven…“
„Ty jsi dokázal prorazit zeď? Holýma rukama?“ Kotrbová sice věděla, že dokáže pohnout ledasčím a třeba to i poničit. Ale že by také Horácio uměl procházet zdí, to jí nikdy nenapadlo. Úzkostlivě se rozhlížela kolem, jestli se povedený páreček někde neobjeví.
„No sehnal jsem si k tomu nějaké nářadí, ale tak těžké to zase nebylo. Tu rekonstrukci docela odflákli. Skoro bych řekl, že to ani není doopravdy myšlené pro výstavy. Kdybyste ale věděla, co jsem dole viděl…“
„Určitě to není myšlené pro výstavy. Je to nějaký bordel nebo hnízdo úchyláků. Musíme rychle pryč. Nemůžou sem přijít?“ Kotrbová táhla Horácia za rukáv ke schodišti a toužila potom dostat se co nejrychleji pryč.
„Nemůžou. Já je zamknul v té místnosti dole. Mají tam nějaké krámy, co vypadají jako klece a mučidla. Představte si šéfová, když jsem na ně koukal, byla Ivanka oblečená v nějakém pogumovaném trikotu a on byl nahej, připotanej. Štěkal a kňučel jako pes a ona mu tam dole…“
„Horácio, já nechci vědět, co mu tam dole dělala, já chci pryč!“
„Ale šéfová, to bylo děsně zajímavý, já ještě nic takového neviděl!“
„A neuvidíš! Já chci pryč a to hned! Jdeme!“ Kotrbová odhodlaně vyrazila po schodech dolů a v duchu se modlila, aby se ti dva opravdu už nikde neobjevili. Když seběhli do vstupní haly, slyšeli kopání a tlučení do dveří. Asi tam opravdu nebyl jiný východ z „pracovny“ Ivanky Dostálové. Tu nakonec slabě slyšeli nadávat zpoza bytelných dveří. Na těch, nyní naštěstí, De La Rosa nešetřil.
Když vyběhli ven a dostali se až k autům, zůstali zaraženě stát.
„Šéfová, odsud nevyjedete. Oni vám to svoje auto postavili tak, že je to vaše zablokované!“
Kotrbová zbledla. „I kdyby to tu nestálo, stejně bych nemohla odjet. De La Rosa mi sebral tašku, měla jsem tam všechno. Klíče od auta i telefon. Můžeš ze svého telefonu zavolat policii, aby nám přijela na pomoc?“
„Nemůžu paní Kateřino, já si ho s sebou dnes nevzal. Když jsme měli jet spolu, tak jsem ho nechal doma. Mně stejně kromě vás nikdo nevolá.“ Horácio se omluvně usmál a bezradně si začal drbat dvoudenní strniště na bradě. To bylo neklamné znamení, že v něm cosi zraje.
„No, tak to je pěkné. To abychom odsud zdrhali pěšky. Možná chytneme nějaký stop na dálnici.“ Kotrbová se už chystala vyrazit na příjezdovou cestu, když jí Horácio zarazil.
„Šéfová, já mám nápad. Možná se přeci jen můžeme odsud svézt.“
„Co máš za lubem Horácio? Tahle auta bez klíčů nenastartuješ, mají nějaké imobilizéry, bez správných klíčků je to mrtvý kus železa. Už nestačí utrhnout dva drátky…“
„To jsem nemyslel. Bojíte se jezdit na motorce?“
„Tady je někde motorka?“
Horácio radostně přikývnul. „Jo, je. A krásná! To byste šéfová nevěřila, že…“
„Věřila, hlavně ji už od někud vytáhni a ať jsme pryč!“
Horácio s radostným úsměvem zmizel za domem a za pár minut už tlačil motocykl k ředitelce. Ta se starostlivě rozhlížela, jestli se přeci jen těm dvěma nepodařilo dostat z domu ven. Když to dokázal Horácio, mohli to zvládnout i oni.
„Šéfová, je tu ale problém.“
„Jaký problém? Nejde to nastartovat?“ Kotrbová se lekla, že rychlá cesta pryč je opět v ohrožení.
„Ale ne. Jenom pro vás nemám přilbu. Tedy ani při sebe ne. To je proti předpisům, víte?“
„Horácio, ty mě dokážeš vždycky něčím překvapit. Kašlu na přilbu, chci pryč!“
Horácio párkrát prošlápnul motor. Pak otočil obstarožním klíčem zapalování a zkusil motocykl nastartovat. Naskočil na první pokus.
„Šéfová, je tu další problém.“
„Jaký problém?“ Kotrbové pomalu začínaly téct nervy.
„Musíte si vyhrnout sukni, jinak na tu motorku nenasednete.“
Kotrbová si vztekle vykasala sukni a sedla si za Horácia. „To ještě zvládnu! Nějaký další problém, nebo už můžeme jet?“
„No, vlastně ano. Budete se mně muset pořádně držet, abych vás nikde nevytrousil.“
„No, a?“
„No a to znamená, že se o mně asi budete muset opřít tím tady, co máte nahoře…“
„No, to asi budu muset. To tam mám natrvalo. To není připínací sundavací, víš? Nějak se s tím vyrovnám. Hlavně nás kvůli tomu nikde nevyklop!“
„Šéfová, myslíte že by mi De La Rosa tu motorku prodal, až bude po všem?“
„Horácio!“ Kotrbová začala zlostí syčet přes zuby, "už jeď, nebo tě na mou duši za tu motorku vyměním Dostálové do otroctví!“