Tak aby bylo vidět, že nezahálím, jedna taková legrácka...
jerrymungo
Komentářů: 2,070
v Povídky
Signál
Opravdu to byla zpráva století.
Jedna z největších observatoří, pátrajících po nekonečném vesmíru a hledajících život kdesi v mezihvězdném prostoru byla postavená v roce 1996 na Havajských ostrovech. U počítačů nebo přímo u okuláru dalekohledu se střídali vědci mnoha zemí světa. Každý v koutku duše věřil tomu, že to bude právě on, kdo se stane nesmrtelným, který objeví nějaký signál z kosmických dálav.
A podařilo se.
„Pane docente, přijďte sem.“ Hlas v telefonu byl opravdu tak naléhavý, že šéf celého střediska nechal doplňování nekonečných čísel do každodenních tabulek a vyběhl do třetího patra řídící budovy.
„Možná máme štěstí!“ Vědec v trochu pomačkaném bílém plášti a s poněkud rozcuchanou nazrzlou kšticí třesoucí se rukou ukazoval na velký monitor počítače.
Docent přivřel oči a cítil, jak se mu rozbušilo srdce.
„Odkud?“ zeptal se krátce.
Vědecký pracovník ukázal na trochu pomačkanou mapu hvězdné oblohy, visící vzadu na stěně potemnělého sálu.
„Sírius. Přece jsme si už dávno mysleli, že tahle dvojhvězda má nějaký planetární systém. A před chvílí jsem odtud zachytil tohle.“
Stiskl několik kláves na klávesnici počítače. Na obrazovce naskočila pravidelná křivka a místností se zároveň rozlehl podivný zvuk.
„ Jednotlivé impulsy trvají přesně čtyři a půl vteřiny, je mezi nimi dvouvteřinová pauza. Po osmi impulsech je pauza desetivteřinová. A tak se to opakuje už skoro dvacet minut.“
Docent se zarazil.
„Není to něco přírodního?“
Vědec zavrtěl hlavou.
„Projel jsem ten signál počítačovým programem. Je to technického rázu…“
Prostor, který se narychlo upravil pro tiskovou konferenci, byla původně výrobní hala na jednom z newyorských předměstí. Sešli se tu novináři z celého světa, svoje zástupce vyslaly i takové země, jako Ghana a Bangladéš. U stolu v čele sedělo pět mužů a jedna žena a proti nim téměř tisíc rozdychtěných zástupců tisku a televizních stanic.
„… ano, mohu potvrdit, že z oblasti okolo hvězdy Sirius jsme zachytili signál, který jsme vyhodnotili jako volání inteligentní civilizace. Vzdálenost od Země je více než osm a půl světelného roku…“
Zbytek oznámení zanikl v nepopsatelném chaosu a kakofonii hlasů.
Trvalo několik minut, než se všichni utišili natolik, aby byl slyšet hlas jedné z novinářek.
„ Rhonda Davisová, CNN. Plánujete našim kosmickým bratrům odpovědět?“
Hlavní vědec vstal a s úsměvem sledoval dav před sebou. Potom zvedl ruku.
„Ano, už koncipujeme historicky první vzkaz. Poté jej zašifrujeme do matematického kódu a odešleme. Musíte ale vydržet, eventuální odpověď dostaneme nejméně za sedmnáct let. Tak dlouho tam letí signál a stejnou dobu se bude vracet odpověď…“
„Naši vzdálení přátelé a bratři, posíláme vám pozdrav z modré planety. Jsme lidé a chceme s vámi navázat přátelství a spolupráci, pro nás i pro vás výhodnou. Máme určitě mnoho společného a těšíme se na tu chvíli, až se někdy ve vzdálené budoucnosti setkáme.“
Počítač observatoře upravil text do matematické formy, kterou budou schopní rozluštit každé myslící bytosti na určitém stupni vývoje. A poté symbolický knoflík stiskl sám prezident Spojených států. Parabola radioteleskopu vyslala signál do nekonečného vesmíru, směrem k hvězdě Sírius.
Uplynulo sedmnáct let. Země měla spoustu jiných starostí. Měnily se vlády, v prezidentském křesle už seděl třetí prezident. Proběhlo pár lokálních válek, převratů, dělení a spojování národů. Svět se vypořádal s ropnou krizí, prožil několik pokusů o teroristický útok a atentátů na politiky.
Docent, který dlouhá léta působil v čele observatoře na Havajských ostrovech, si už užíval zaslouženého důchodu v rybářské chatě u jednoho z Velkých jezer na severu USA. Tohle místo si vybral i proto, že svit hvězd v noci nerušilo žádné město v blízkosti a mohl svoje klidné večery trávit ve společnosti své oblíbené hvězdné oblohy.
Postarší počítač, který s ním už prožil dlouhá léta, zacinkal vlezlou melodii. Bývalý docent se zamračil, sejmul z ohniště pánev s čerstvě ulovenou rybou k večeři a posadil se k monitoru.
Na obrazovce se objevila tvář jednoho z předních vědců, který jej vystřídal ve vedení observatoře. Jeho zrzavé, už šedivějící vlasy byly rozcuchané ještě o něco víc než obvykle a kostkovaná košile byla zmačkaná.
„Pane docente…“ už jsem jen důchodce, pomyslel si.
„Co se stalo?“
Muž na obrazovce si prohrábl vlasy.
„Dostali jsme odpověď na náš vzkaz, který jsme před sedmnácti lety odeslali na Síria.“
Docent se nadzvedl na rozvrzané židli.
„Tak se to povedlo!“
Muž v řídící místnosti observatoře pokýval hlavou.
„Ano, povedlo. Podívejte se do své pošty, poslal jsem vám tam snímek obrazovky počítače s textem, který přeložil z matematického kódu. Pak se mi když tak ozvěte…“
Zvláštní, nevidím u něj žádné nadšení. První mezihvězdný kontakt by si zasloužil více radosti…
Otevřel došlou poštu.
A pak dlouhou dobu zíral na text, který se mu zobrazil.
„Polibte nám prdel…“
Opravdu to byla zpráva století.
Jedna z největších observatoří, pátrajících po nekonečném vesmíru a hledajících život kdesi v mezihvězdném prostoru byla postavená v roce 1996 na Havajských ostrovech. U počítačů nebo přímo u okuláru dalekohledu se střídali vědci mnoha zemí světa. Každý v koutku duše věřil tomu, že to bude právě on, kdo se stane nesmrtelným, který objeví nějaký signál z kosmických dálav.
A podařilo se.
„Pane docente, přijďte sem.“ Hlas v telefonu byl opravdu tak naléhavý, že šéf celého střediska nechal doplňování nekonečných čísel do každodenních tabulek a vyběhl do třetího patra řídící budovy.
„Možná máme štěstí!“ Vědec v trochu pomačkaném bílém plášti a s poněkud rozcuchanou nazrzlou kšticí třesoucí se rukou ukazoval na velký monitor počítače.
Docent přivřel oči a cítil, jak se mu rozbušilo srdce.
„Odkud?“ zeptal se krátce.
Vědecký pracovník ukázal na trochu pomačkanou mapu hvězdné oblohy, visící vzadu na stěně potemnělého sálu.
„Sírius. Přece jsme si už dávno mysleli, že tahle dvojhvězda má nějaký planetární systém. A před chvílí jsem odtud zachytil tohle.“
Stiskl několik kláves na klávesnici počítače. Na obrazovce naskočila pravidelná křivka a místností se zároveň rozlehl podivný zvuk.
„ Jednotlivé impulsy trvají přesně čtyři a půl vteřiny, je mezi nimi dvouvteřinová pauza. Po osmi impulsech je pauza desetivteřinová. A tak se to opakuje už skoro dvacet minut.“
Docent se zarazil.
„Není to něco přírodního?“
Vědec zavrtěl hlavou.
„Projel jsem ten signál počítačovým programem. Je to technického rázu…“
Prostor, který se narychlo upravil pro tiskovou konferenci, byla původně výrobní hala na jednom z newyorských předměstí. Sešli se tu novináři z celého světa, svoje zástupce vyslaly i takové země, jako Ghana a Bangladéš. U stolu v čele sedělo pět mužů a jedna žena a proti nim téměř tisíc rozdychtěných zástupců tisku a televizních stanic.
„… ano, mohu potvrdit, že z oblasti okolo hvězdy Sirius jsme zachytili signál, který jsme vyhodnotili jako volání inteligentní civilizace. Vzdálenost od Země je více než osm a půl světelného roku…“
Zbytek oznámení zanikl v nepopsatelném chaosu a kakofonii hlasů.
Trvalo několik minut, než se všichni utišili natolik, aby byl slyšet hlas jedné z novinářek.
„ Rhonda Davisová, CNN. Plánujete našim kosmickým bratrům odpovědět?“
Hlavní vědec vstal a s úsměvem sledoval dav před sebou. Potom zvedl ruku.
„Ano, už koncipujeme historicky první vzkaz. Poté jej zašifrujeme do matematického kódu a odešleme. Musíte ale vydržet, eventuální odpověď dostaneme nejméně za sedmnáct let. Tak dlouho tam letí signál a stejnou dobu se bude vracet odpověď…“
„Naši vzdálení přátelé a bratři, posíláme vám pozdrav z modré planety. Jsme lidé a chceme s vámi navázat přátelství a spolupráci, pro nás i pro vás výhodnou. Máme určitě mnoho společného a těšíme se na tu chvíli, až se někdy ve vzdálené budoucnosti setkáme.“
Počítač observatoře upravil text do matematické formy, kterou budou schopní rozluštit každé myslící bytosti na určitém stupni vývoje. A poté symbolický knoflík stiskl sám prezident Spojených států. Parabola radioteleskopu vyslala signál do nekonečného vesmíru, směrem k hvězdě Sírius.
Uplynulo sedmnáct let. Země měla spoustu jiných starostí. Měnily se vlády, v prezidentském křesle už seděl třetí prezident. Proběhlo pár lokálních válek, převratů, dělení a spojování národů. Svět se vypořádal s ropnou krizí, prožil několik pokusů o teroristický útok a atentátů na politiky.
Docent, který dlouhá léta působil v čele observatoře na Havajských ostrovech, si už užíval zaslouženého důchodu v rybářské chatě u jednoho z Velkých jezer na severu USA. Tohle místo si vybral i proto, že svit hvězd v noci nerušilo žádné město v blízkosti a mohl svoje klidné večery trávit ve společnosti své oblíbené hvězdné oblohy.
Postarší počítač, který s ním už prožil dlouhá léta, zacinkal vlezlou melodii. Bývalý docent se zamračil, sejmul z ohniště pánev s čerstvě ulovenou rybou k večeři a posadil se k monitoru.
Na obrazovce se objevila tvář jednoho z předních vědců, který jej vystřídal ve vedení observatoře. Jeho zrzavé, už šedivějící vlasy byly rozcuchané ještě o něco víc než obvykle a kostkovaná košile byla zmačkaná.
„Pane docente…“ už jsem jen důchodce, pomyslel si.
„Co se stalo?“
Muž na obrazovce si prohrábl vlasy.
„Dostali jsme odpověď na náš vzkaz, který jsme před sedmnácti lety odeslali na Síria.“
Docent se nadzvedl na rozvrzané židli.
„Tak se to povedlo!“
Muž v řídící místnosti observatoře pokýval hlavou.
„Ano, povedlo. Podívejte se do své pošty, poslal jsem vám tam snímek obrazovky počítače s textem, který přeložil z matematického kódu. Pak se mi když tak ozvěte…“
Zvláštní, nevidím u něj žádné nadšení. První mezihvězdný kontakt by si zasloužil více radosti…
Otevřel došlou poštu.
A pak dlouhou dobu zíral na text, který se mu zobrazil.
„Polibte nám prdel…“
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert
Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
o psaní jinak...