Optimistický pohádkový workshop
jerrymungo
Komentářů: 2,031
Takže, hurá do toho! Jakékoli zaměření a hotovo do Bartoničky v červnu!
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert
Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
Píšu, protože mám srdce na dlani a hlavu plnou fantazie." -- Martina Nováková
„Každý by měl mít někoho, s kým by si mohl upřímně promluvit,
protože někdy se člověk cítí hrozně sám, ať je sebestatečnější.“ -- Ernest Hemingway
Flaubert
MRÁČEK
Nejdřív se mi před přivřenýma očima objevovala blikající modrá světla. Potom jsem částí svého vědomí vnímal tlumené rány a hlasy, mumlající něco skoro nesrozumitelného.
Cítil jsem, jak mne kdosi veze na pojízdném lůžku, a nad hlavou se mi míhaly světelné čtverce zářivkového osvětlení.
Do uší mi pronikly útržky jednotlivých slov.
„ Ustupte, otevřete ty dveře, připravte trauma trojku, Křížek se už myje…“
Bylo mi docela fajn, najednou mne nic nebolelo a vše okolo působilo hodně uklidňujícím dojmem.
„ Krev béčko plus, devadesát na šedesát. Zástava asi dvacet vteřin, zase jsme ho našlápli. Budete mít hodně práce, ten auťák ho pěkně zřídil…“
Zvláštní, to mluví o mně? Já ale nic nechci, je mi dobře a o žádném autu nic nechci vědět…
„ Tady máte papíry, užijete si s ním,“ nade mnou se mihnul nějaký letmý stín.
Bouchla křídla létacích dveří.
„ Na tři…“ cítil jsem, jak se lehce vznáším a pak jsem se ocitnul nad rozsvíceným kulatým světlem. Ucítil jsem dvě lehká píchnutí do předloktí. Něco chladného se mi přitisklo na obličej. A pomalu jsem usínal…
Probudilo mne pravidelné pípání kdesi nad hlavou. Otevřel jsem oči. Na světle modrém stropu nad hlavou slunce házelo blýskavé odrazy. Vonělo to tu jako na louce před bouřkou a do toho se míchal jakýsi příjemný ovocný parfém. Otočil jsem hlavu, pokud to přes obvazy na krku alespoň trochu šlo. Dvě lůžka vedle mne byla prázdná. Otevřeným oknem sem lehce foukalo a z dálky byly slyšet obvyklé zvuky velkoměsta.
Za mnou na poličce stál digitální přístroj a tiše si pípal. Zkusil jsem se pohnout a kupodivu to docela šlo. Pokud tohle byla nemocnice, byla docela luxusní.
„Ale, pane, jakpak jsme se vyhajali?“ ozval se vedle mne příjemný hlas. Obrátil jsem oči na příchozího. Usmívala se na mne skoro andělská bytost v bílém plášti a se stetoskopem okolo krku. Takovéhle typy najdete na přehlídkových molech nebo na snímcích z filmových festivalů a ne v jakémsi zdravotním ústavu.
„Jmenuji se Králová a jsem vaše ošetřující lékařka. Včera vás sem dovezli v dost nedobrém stavu, ale dali jsme si tu práci, takže za chvíli budete zase fit. Za pár dní už mne budete moci pozvat na kafe…“
Zamrkal jsem. Takže nejen nemocnice ale i jakýsi seznamovací podnik…
„Co se mi stalo?“
Lékařka se rozesmála příjemným zvonivým smíchem a okolo očí se jí udělaly vějířky vrásek.
„Milý pane, i vy jste se teď přesvědčil, že když na vás z vedlejší ulice vyjede nejmíň devadesátkou obrovské auto, není to úplně ideální. To vaše je celkem v pohodě, dokonce se dalo i odtáhnout, ale když jsem viděla snímky, docela jsme se s kolegy dohadovali, jaký typ to do vás vlastně narazil.
Bylo to s vámi trochu nahnuté, ale dělali jsme, co se dalo. Takže, všechno se vám zahojí a budete mít jen pár jizev. Ale to je u mužů naopak docela interesantní. Uvidíte sám. Bolí vás něco?“
Zavrtěl jsem hlavou. Opravdu mne nic nebolelo, bylo to zvláštní.
„Nebojte se, ono to bude chvíli bolet, až všechno, co jsme dali dohromady, zase přijde k sobě. Ale nemusíte se bát, na tohle se už neumírá. Tak hlavně odpočívejte, zkuste usnout, pak vám sem pošlu sestru, kdybyste něco potřeboval, řekněte jí. Zase se uvidíme…“
Usmál jsem se, pokud to šlo přes obvazy. Zamávala mi ode dveří a zmizela venku na chodbě.
Zkusil jsem se trochu protáhnout. Šlo to ztuha. Ale nakonec, jsem jakžtakž pohromadě. To zase při mně stál nějaký anděl strážný…
Ucítil jsem na tváři lehký vánek. Otevřel jsem oči a na vedlejší, doteď prázdné posteli někdo seděl. Zamrkal jsem.
Objevil se tam jakýsi zvláštní člověk, který mi vizáží připadal trochu jako Daniel Hůlka. Oblečený v bílém obleku s bílou kravatou, světlé vlasy sčesané dozadu a krátký, sestřižený světlý plnovous. Na tváři lehký úsměv a jeho modré oči se na mne dívaly s mírným zájmem.
„Tak vás vítám mezi živé,“ prohodil jakoby mimochodem. Měl příjemný, měkce modulovaný hlas, prostě takový člověk, ke kterému máte důvěru, aniž byste ho znali.
„Paní doktorka na vás byla docela hodná, vylíčila vám všechno docela růžově, ale ono to tak ideální nebylo, dávali vás dohromady pěkně dlouho.“
Zavrtěl jsem se na posteli.
„A vy jste taky doktor?“ Usmál se a ukázal nádherné bílé zuby bez jediného kazu.
„Ale kdepak, já jsem Damián!“
„Damián? Nikoho takového neznám.“
„Opravdu, Damián, váš anděl strážný. Dal jste mi pěkně zabrat.“
Zamračil jsem se.
„Andělé strážní neexistují.“ Mávnul rukou.
„To občas lidé říkají, ale neřekl byste, co máme práce! Kdybych nebyl nablízku, tak se tady už nebavíme. Dovolil jsem si v posledním okamžiku na chvíli řídit vaše auto. Ten, co jel proti vám, už takové štěstí neměl.“
„Copak, jemu anděl strážný nefungoval?“
„Vy si děláte legraci, příteli, ale ono to tak je. Jednak třeba měl práci jinde a pak, jsou i andělé, abych tak řekl, se záporným znaménkem. Ti to všechno vyrovnávají, aby ten váš lidský život nebyl jen Šňůrou samých kladů a šťastných náhod.“
Prohlížel si mne s mírným úsměvem.
„Věřte tomu, nebo ne, my to prostě máme za úkol, občas vám ten kousek štěstí přistrčit. Ale zase se to nemá přehánět…“
„Takže bych vám měl poděkovat,“ zarazil jsem se.
„Ale, to je přece naše povinnost. Vy lidi, máte třeba za povinnost, starat se o svoje děti a my, andělé, zase starat se o vás. Někdy je to príma.“
Vstal ze sousedního lůžka a protáhnul se.
„Tak, musím zase dál, nemám na starost jen vás a vy, jak koukám, už si poradíte beze mne.“
„Takže se o mne zase někdy postaráte?“
Sprásknul ruce.
„Člověče, to by bylo na světě všechno moc jednoduché. Jen si na sebe taky dávejte pozor sám!“
Dostal jsem strašnou chuť se poškrábat na nose, ale s mýma rukama v obvazech to nešlo.
„Poškrábu vás, někdy dovedu předvídat vaše přání…“ usmál se. Měl jemné hladké prsty a poškrábal mne přesně na místě, kde jsem chtěl.
„Počkejte, ale andělé mají mít přece křídla!“ Zakroutil hlavou.
„To si vymysleli lidé, protože jim bylo divné, jak se andělé dovedou přesunovat z místa na místo. Takže se andělé začali malovat a sochat s křídly, protože to bylo jaksi pochopitelnější, než způsob přesunu, jaký používáme doopravdy. Mně by spíš křídla překážela…“
Podíval se ven z okna.
„Ale už budu muset jít, Tak zase někdy.“
Založil si ruce na prsou, usmál se a pak najednou začal mizet, stával se průhlednějším a nakonec se v pokoji objevil jen malý, skoro kulatý šedobílý mráček, který lehce odplul otevřeným oknem ven.
„Děkuju,“ snažil jsem se za ním zavolat.
Otevřely se dveře a nakoukla paní doktorka Králová.
„Slyšela jsem hovor, vy jste tu měl nějakou návštěvu?“
„Byl tu můj anděl strážný,“ vyhrknul jsem dřív, než jsem si stihnul všechno rozmyslet.
Podívala se na mne.
„Myslím, že vám budeme muset změnit medikaci a změnit léky na uklidnění,“ podívala se na list papíru, zavěšený na pelesti postele. Tak fajn, už to bude dobré…
Propustili mne za čtrnáct dní, odešel jsem po svých a kromě lehkých obvazů a několika nenápadných jizev jsem vypadal docela normálně. Ale přece jen se mi líp fungovalo s hůlkou v ruce, ještě jsem se necítil úplně zdravý. V nemocnici mi kladli na srdce, abych se co nejvíc snažil pohybovat, že si tělo potřebuje zase zvyknout na fyzickou námahu.
A tak jsem chodil, už jsem měl určenou svoji trasu po málo frekventovaných ulicích a parcích, kterou jsem absolvoval každý den.
Bylo hezky, slunce svítilo, krásné červnové počasí, takové, nad nímž se meteorologové přímo rozplývají.
Už ještě jeden roh chodníku a budu v naší ulici.
Zpomalil jsem a právě si přehazoval hůlku z jedné ruky do druhé, když se najednou odkudsi seshora ozval zvláštní rachot a pořádný řev.
Necelý metr přede mnou se najednou na chodníku objevilo okenní křídlo, dopadlo na jednu hranu a roztříštilo se na hromadu střepů a dřeva.
„Ježíši, Franto, ty jseš ale vůl, koukej, co se mohlo stát!“ uslyšel jsem sytý, dunivý hlas. Podíval jsem se nahoru.
V prvním patře z prázdného otvoru po vysazeném oknu vyhlíželi dva dělníci v zaprášených kombinézách.
„To nemůžeš dávat pozor, koho máš pod sebou? Aspoň jsi tam mohl dát nějakou ceduli, ale to ne, takovej jsi frajer. A málem jsi toho pána tím pitomým oknem trefil!“
„Mně to vyklouzlo…“ Chudák jeho kolega, bylo mu skoro do pláče.
„Vyklouznout to mělo kdysi dávno tvýmu tátovi, alespoň bych se s tebou nemusel zlobit!“
Zamával jsem na ně.
„Dobře to dopadlo, včas jsem se zarazil!“
Starší dělník se nahoře usmál.
„Safra, člověče, vy ale musíte mít dobrého anděla strážného!“
Pokýval jsem hlavou. Nedaleko, na modré obloze jsem najednou na pár vteřin uviděl malý, skoro kulatý šedobílý mráček, který se pomalu rozplýval ve vzduchu.
Díky, Damiáne…
Flaubert
Měl jsem ji rád
Nasazuji stříkačku na kanylu, která jde do široké podklíčkové žíly. Ani ji to nebude bolet. Morfin totiž v menší žíle, nebo aplikovaný do svalu dost nepříjemně štípe. Nechci, aby ji to bolelo. Miloval jsem ji. Dlouho. A vlastně pořád ji mám rád. I po těch letech.
Když nastoupila na kliniku, byla to jedna z nejchytřejších a nejšikovnějších sester, které jsme měli. Navíc byla i krásná. Souměrná, stále usměvavá tvář a téměř dokonalé tělo. I její nohy byly až uhrančivě dokonalé. Stačilo, aby se otočila kolem osy, sukýnka vyletěla vysoko a bylo se jo na co koukat. Opálená, krásně tvarovaná lýtka, a když sebou mrskla, tak i nádherná stehna. O pacienty se starala vzorně, všichni ji měli rádi. Téměř všichni kolegové by si s ní rádi něco začali. Ona ale měla, jak jsem pak naštěstí zjistil, oči jen pro mě.
Chvíli jsme kolem sebe jen chodili. Pak ale přišlo, co přijít muselo. Ten večer jsem šel udělat vizitu na oddělení, kde sloužila. Aniž bych věděl, že tam bude. Byl to pro nás oba asi trochu šok. Nečekané, ale příjemné překvapení. Pacienti nezlobili, nic neodkladného se nedělo, takže byla spousta času.
Vizitu jsme hrubě odbili, ale potom… Nikdy bych nevěřil, čeho všeho je schopna. Ale byla…
Teprve nad ránem mě vyhodila – „Víš, musím začít s ordinacemi…“
Věděla přesně, kdy končí zábava a začíná práce. Strávili jsme pak spolu ještě hodně hezkých chvil, než jsme se vzali. To už samozřejmě i jinde, než ve špitále.
Jenže čas běžel, přišly všední dny a i my jsme si zevšedněli. Prvotní opojení vyprchalo, zůstaly všední starosti. Asi na toho na ni bylo moc. Jednoho dne mi zmizela ve světě a já ji znovu po letech uviděl, až když ji rychlá přivezla na ambulanci.
Teď, tady na lůžku, je z ní jen polovina a i ta má vzhled voskové figuríny.
Po té hloupé havárce jsme ji sice jakž takž smontovali, ale chodit už nikdy nezačala. Nezatočí se, neukáže pod sukýnkou kdysi krásné nohy, ze kterých jsou jen párátka. Točí teď maximálně očima. A to ještě jen někdy. Většinou hledí do stropu, a když se na mě podívá, je v pohledu výčitka a touha. Nemluví, z jejího občasného šepotu se nedá nic odposlechnout.
Kdysi jsme si slíbili, že bychom se jeden o druhého postarali. Ale já k tomu až do dneška nenašel odvahu. Až dnes jsem to uslyšel – teprve dnes. Bylo to jako mávnutí motýlích křídel a přesto nesmírně naléhavé: „Udělej to…“
Stříkačka je prázdná, její rty s lehkým úsměvem se nehýbají. Jen v široce rozevřených očích vidím úlevu a vděk.
Nojo, ale kdo se teď postará o mě?