@Sofieee – Milá Sofieee, hezky to plyne, dialogy vcelku fungují a má to pointu. Na první psaní je to rozhodně velmi dobré. Jinak vítám na fóru a hlásím, že tady vše funguje v rámci dnů a hodin, ne minut. Jen tak dál a těším(e) se na další příspěvek!
tak, tady je mé včerejší cvičení, které jsem sem nestihla poslat. Je hrozné. Zkusila jsem si totiž jen tak z legrace zmáčknout Experta, a do příběhu jsem tak zabudovávala slova PLÁŽ, KRÁVA a depresivní babičku. Moc dobrý nápad to tedy nebyl. No, posuďte sami... Anebo jinak, radši to nesuďte
„Pamp a dam,“ rozléhalo se hotelovou halou od jedné usměvavé babičky. To zbytek členů hotelu se však tvářil poněkud zaraženě. Od té jinak nepřejícné a depresivní stařenky to nikdo nečekal, a tak všichni dumali, jestli třeba nějaký terorista nenechal spadnout letadlo nebo jestli se nestalo něco jiného, co by jí mohlo takhle podstrčit úsměv. Než budu pokračovat, ráda bych se omluvila všem teroristům, kteří tohle čtou; nejspíš je teď poněkud zklamu. Žádné letadlo totiž nespadlo. Naší stařence jenom právě došlo, že se možná zbaví těch otravných rodinných příslušníků, kteří tak dychtivě čekají na její smrt a dědictví. Tahle generace se totiž právě dostala do průměrného věku, kdy lidé umírají. Podle jejího odhadu tak mají největší šanci zemřít. Zato ona už se dostala do věku, kdy už lidé takřka neumírají. Obvykle proto, že na to prostě nejsou lidi, s tím si však nedělala těžkou hlavu. Právě dneska měla totiž osmadevadesáté narozeniny, a rozhodla se je pořádně oslavit; půjde se podívat do města. A na pláž. A možná ještě někam. Proto si na sebe ráno napatlala tučnou vrstvu prošlého make-upu, takže ohledně původní barvy její pleti by se klidně daly vést dlouhé spory a sázky, načež si nasadila svůj široký klobouk. A pak už vypochodovala z hotelu, který jí patřil, s nějakou melodií na rtech. Sice si ji právě vymyslela, ale přišla jí dostatečně otravná, aby byla hodna tohoto narozeninového dne. Když došla až na náměstí ve středu města, trochu se zamračila. Zčásti proto, že jí zrovna zasvítilo do očí slunce, ale hlavně kvůli tomu, že byla neděle. Mělo jí to dojít dávno. Ten den je tu totiž vždycky trh. Proti němu sice nic neměla, ale jen kdyby na něm nebylo tolik lidí. Přesto procházela mezi stánky a nenápadně po nich pokukovala. U jednoho z nich se ale zarazila. Krávy. Ani nevěděla, že se tu prodávají i zvířata. Jedna z nich se na ni smutně podívala, a jako by tím říkala známý slogan „Chcete mě?“ A stařenka chtěla. Z dob kdy ještě podnikala měla spoustu peněz, jinak by si také nemohla dovolit vlastnit celý hotel, a celou sumu jich měla i s sebou. A strakatou kravičku si koupila, zatímco se jí tiše vkrádal do hlavy skvělý nápad. No, zas tak skvělý nebyl, ale jí tak rozhodně připadal. Vždycky měla ráda western. Kovbojové, písek, a krávy. U posledního bodu se prosím zastavte. Napadlo ji totiž, že by si to mohla zčásti zkusit sama; projede se na krávě. A tak odešla s kravičkou do polí. Nevím jak se jí to povedlo, ale nasedla na ni, něco nesrozumitelně zvolala a kopla ji do zad. Kráva se kupodivu rozjela, podobna chlupatému tanku. A stařenka na ní odjela za dobrodružstvím… Dělám si legraci, ihned z ní spadla a kráva ji ušlapala. A víte vůbec, jaké z toho plyne ponaučení? Řekla bych, že žádné. A teď jdu po baráku hledat nějaká antidepresiva, při pohledu na to, co jsem právě napsala…
A neboj se, že když se dlouho někdo neozve, že je tu mrtvo. Já sem taky kdysi pověsil povídku, měla přes padesát přečtení a nikde žádná reakce. Takže tu lidé jsou, čtou, ale asi se stydí se ozvat...
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
A tady je mé třetí cvičení. Já vím že není moc dobré, ale stejně ho sem napíšu, protože si nejsem jistá, jestli bych Výzvu dokázala splnit, kdybych to sem neposílala
Na začátku byl Bůh. Na začátku bylo světlo. Na začátku bylo slovo. Mně to však může být jedno. Na začátku našeho vyprávění bylo totiž zacinkání. To drobné cililink se ozvalo nad jedněmi dveřmi uprostřed Prahy. Pán vešel dovnitř a usmíval se na celé kolo, nejvíc však na krásnou cukrářku za pultem, která se mu tolik líbila. Nebo si to alespoň myslím, protože vím, že si po večerech zkouší, jak ji zve na veče-ři. Vím to, protože jsem ho slyšel. Svým způsobem. Pán teď přejížděl pohledem přes dortíky a kremrole, odhodlával se, že jí to řekne, ale styděl se. A tak mlčel, jako vždy. „Dva větrníky, jako obvykle?“ Á, něžná slůvka, a ten úsměv, ten tón, jó, to mi dělá dobře. Trochu mi to zvyšuje sebevědomí. Pán si ty větrníky vzal a vypochodoval z cukrárny. Nasedl na své kolo a rozjel se ulicí. Nejdřív doprava, trochu přibrzdit na semaforu, a jede se dál. A tentokrát ani nemusel přibrzdit tak prudce, takže to ani neudělalo ten nepříjemný zvuk, co ho nemá rád. Tady se zastavil, aby dal psaní staré paní a prohodil pár slov, támhle zase dopis jednomu pá-novi se psem. Další příjemná slůvka, to mám radost, dnešek se nám nějak vydařil. Á, a už jsme skoro u školy, to mám ještě radši! Tolik smíchu a hovoru, to je mnooohem pří-jemnější než hádky. A co teprve troubení! Chudáci lidé, co všechno musí kvůli mně po-slouchat. To mi teda sebevědomí moc nezvyšuje, což mě teď deptá ještě víc, když jsem se teda dal na ten seberozvoj. Jo není to jednoduchý, ten můj život. Ale to už se holt stává. Pokud jste tedy zvuk.
Dobrý, máš velkou fantazii.
Jen mi tam vadilo pár slov, třeba - holt. Občas sklouzneš do obecné češtiny a pak, dvakrát za sebou v jedné větě - teda... Ale jinak zajímavé.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
Moc děkuji, cením si toho . Jsem ráda za zpětnou vazbu. A těch slov jako je holt si jsem vědoma, chtěla jsem to udělat z pohledu toho zvuku... I když nevím, proč jsem vlastně chtěla, aby mluvil hovorově . a s tím „teda" máte pravdu.
Ahoj moje první spisovatelská výzva dopadla takhke
Nakonec si tu vstupenku koupila, tentokrát už opravdu úplně naposledy. Amanda přemýšlela, jak vlastně došlo k tomu , že si po hádce s mámou zase koupila ten zpropadený lístek. Ne že by hororfest byl špatně ztrávený večer, ale uměla si představit i lepší. Přijíždějící autobus přivezl příslib blížící se přehlídky děsivých klaunů, krvavých nevěst. vraždících panenek a mnoho dalších nestvůr nahánějících noční můry a ne jen ty v Elm street. Hořký zápach zvratků Amandě přistál na chloupcích v nose, když procházela uličkou autobusu k volnému sedadlu. Jako vždy mířila až úplně na konec autobusu. Jednak se vyhnula zapáchajícím cestujícím a neposledně měla i přehled o všech cestujících v autobuse. Pár kousků upoutalo její pozornost. Slečna, které z trička prosvítala černá podprsenka mlsně hypnotizující mladíka přes uličku s tmavými brýlemi a novým teleskopem na klíně. K čemu mu bude na Horor festu teleskop, přemýšlela Amanda.Pochopila by jako rekvizitu hady, možná i chameleony a podobnou havěť, ale teleskop?? Setkala se už i s kostýmem mrtvoly, jenž obsahoval část židle zaseknuté v těle. Amandu však zaujal jeden z cestujících, který nezapadal tak úplně do jejího osazenstva hororu. Díky cukrárně,kterou zdědili po babičce, znali s mámou polovinu města. Ale cizinec cestující den co den stejným autobusem, byl pro světlovlasou dívku záhadou.Vždy seděl na stejném místě, nijak zhrouceně, jako většina cestujících.Možná až nepřirozeně našponovaně. Dojem tomu propůjčoval i oproti ostatním účastníkům vzhled realitního magnáta v dokonale vyžehleném saku a bílé košili. Dnes, ale Amandu zaujali na cizinci škrábance na krku a tváři schované pod tmavými brýlemi. Ani košile nebyla dokonale čistá a nažehlená jako každý jiný den.Amanda klouzala pohledem po tajemném neznámém jako jako počítačová myš na podložce. Zastavila se u zakrvácené nohavice, nemohla z ní spustit oči.Tohle nebyl kostým, věděla to, protože tajemný cizinec se nikdy neúčastnil festivalu hororu. Pozdě si uvědomila , že přejela svou stanici a zmešká tak hororfest. Cizinec se stal pro Amandu tolik zajímavým, že se rozhodla jej následovat.
Lampiony zhasly, už zase! Dnes to bylo již po páté. Chystaná slavnost v hotelu Hvězdný kocour nabírala obrátky. A mně to jako vždy ani nezajímalo. Ospale jsem se ploužil recepcí , nevšímaje si zaujatých pohledů přicházejících hostů. Jediná věc která v tuto chvíli připadala v úvahu byla návštěva mého starého přítele údržbáře dole v suterénu. Asi si říkáte co taková celebrita jako já bude dělat v suterénu. Je to jediné místo hotelu kde mohu v klidu rozjímat a odfrkovat na Hubertově klíně aniž by mně upatlané děti tahaly za uši a rozmazlené slečinky náhodných boháču obdivovali. Líně jsem klesal po starých schodech a ucítil závan ovocného dřeva z krbu. Vybavil se mi pokoj s výhledem na ovocnou zahradu.Ó ano všechny pokoje znám lépe než sám majitel hotelu. Jsem tady už téměř jako inventář.Ten pokoj mi utkvěl v paměti, nebo spíše jeho návštěvník. Byl to mladík , který si prošel nepříjemným rozvodem jak jsem vytušil z jeho vyprávění. Ono kdo by si taky v běžném rozpoložení hodiny povídal s kocourem. Vzpomínám si jak vyprávěl o vůni své ženy a že její vlasy chutnaly po karamelu.Věřili by jste tomu? po Karamelu ??No jo, už mi kručí v žaludku , doufám že má Hubert tu vynikající játrovou paštiku. Paštika mi připomíná podkrovní pokoj a rodinku s dětmi. Tehdy jsem z pokoje pelášil jako kdybych neměl na nájem. Ty děti tam hráli vybíjenou s jídlem a bůh ví co to tehdy utkvělo na té olivové tapetě , ale mělo to barvu jako čerstvě sežvýkaná žížala. No jo Hubert již čekal a na nose mi přistála vůně Hovězí roštěné.Nikdo neuměl vařit jako Hubertova žena, ta byla stejně vyjímečná jako jídlo které mu dávala ke svačině. Vyjímečné byli i zdi tohoto hotelu , ty by vám mohly vyprávět příběhů, jako dýka, která byla častým Hubertovým pomocníkem .....
Ahojky přeposílám další úkol spisovatelské výzvy#3 vylosovala jsem si slova hymna, pečivo a osobu vyhublý řidič tramvaje
Nejsem zlatokopka! Ale, ani charita a za jízdu se mnou se zkrátka musí platit. A to i když máte namířeno do práce nebo jen do kina. Nezáleží na tom, kde jedete, ale jako dlouho se budete honosit mým interiérem. Někteří se honosili denně, jiní zase méně. Ale nikdy jsem své cestující nezklamala a vždy je dovezla do cíle. Samozřejmě za pomocí mého a velmi zodpovědného pohublého řidiče, jenž druhou zastávku pravidelně usnul a vzbudilo jej až hlasité řinčení protijedoucí kolegyně. Pokaždé tak dupnul na brzdu, až si babička sedící na sedadle pro slepce vysypala celý nákup. Pečivo se mi tak válelo všude po podlaze. Povím Vám, hotový kulinářský zážitek zažijete, až se válící pečivo smíchá se zvratky spícího opilce a použitou plínou malého filuty, kterého máma zrovna přebalila. Slavnostní hymnu můžeme zapět, když Nás svou přítomností uctí žena, jedoucí do práce a důstojně uvolní místo nevrlé babičce, která s narvanými taškami z Kauflandu tak těžkými , že i Rambo by měl potíže se pohnout z místa, utrousí fádní poznámku ve stylu ,, ta dnešní mládež, nemá žádný respekt ke starším“ a lapne si na zadek ještě sedící slečně. Pestrost cestujících, se tak mění zastávku od zastávky. Nevrlé babičky vystřídá hlučná mládež s příručními repráčky. Nebo jen nastoupí mladík venčící smečku psů bez košíků. Je to každodenní představení komedie, drama a někdy i detektivních příběhů.
dnes jen takto krátce úkol #4 vylosovaná slova : zuby, pas a postava okouzlující superhrdina
V boha jsem nikdy nevěřila. Ale prostě jsem Božská! Jsem jedinečná,nejsem okoukaná a v žádném případě fádní. Když mne okusíte, slyšíte andělský sbor pět arii, na mou počest. Ne jeden francouzský šéf kuchař se mnou okouzlil i michelinskou hvězdou. Tou, se pyšní i restaurace Field a La Degustation Boheme Bourgeoise. Vypráví se i Urban legendy o mé sametové chuti, když Vám zmrazím zuby. Zářím jako okouzlující superhrnida mezi zmrzlinami. Zelený pláštík zbaví pochybností i ty nejnáročnější degustátory. Nepotřebujete ani pas, jsem natolik delikátní, že jsem rozšířená v celém světě. Nikdo tedy nebude ochuzen o kulinářský zážitek a stoupání do výšin blaha. Jsem to prostě já , dokonalá Pistáciová.
Dobrý, co den, to povídka. A dobrá! Krátká povídka s překvapivým závěrem, napsat ódu na zmrzlinu, to nás tu fakt nenapadlo a že jsme rády dost ujetí...👍
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
Krásný dobrý den, Zasílám další kousek výzvy # 5 vylosovaná slova průvodce, komín a postava nemocný pošťák
,,Jak se máš?“ ,,Můžeš dvakrát hádat!“ To byla otázka, jak se máš? Jak se asi můžu mít? Adam na mě bezostyšně zíral a čekal, že mu celá říčná skočím kolem krku a bude vymalováno. Ta metrosexuální krysa, si myslí, že se vyspí s mou nejlepší kamarádkou a já, jej jako průvodce na václaváku, pozvu zpět do bytu, aby si dal čaj. V jeho případě, by to byly nohy na stůl. Na to, jak se staral o svůj zevnějšek, až jsem počala podezření, že to hraničí s obsedantně kompulzivní poruchou, se jeho chování naopak vymykalo dané škatulce. Občas, ne-li pravidelně sedával na gauči jen v trenýrkách a popíjel pivo z plechovky, při sledování dalšího dílu nějakého jeho detektivního seriálu. ,, Adame vypadni. Opravdu nemám náladu na tvé tristní výmluvy a už vůbec ne na tvůj obličej!“ ,, Ale no tak Veru, byl to jen hloupý úlet.“ Jo úlet. Ten jeho ,,hloupý úlet“ jak to nazval, byl tento rok již druhý v řadě a já naivní nána mu ještě dala šanci a prala ty jeho prosezený trenýrky. Prej úlet! ,, To myslíš vážně?! Úlet drahoušku, je když vylezeš nahoru na komín a skočíš padákem , úlet, je když políbíš Našeho nemocného pošťáka! Ale ne , když se vyspíš s mou kamarádkou! Tomu miláčku, se říká rozvod.“ ,,Veru neblázni.“ Aby svým slovům dodal váhu , klek si Adam na kolena a sepjal ruce v modlícího se katolíka. Tohle patetické gesto jsem u něj zažila jíž tolikrát,že mě nechalo naprosto chladnou. ,, Víš, že bez tebe nedokážu žít. Pukne mi srdce.“ ,, Fajn, pozvi mě na pohřeb!“ Další Adamovy fabulace jsem ukončila rázným zavřením dveří, za zvuku jeho pištění, kdy jsem mu patrně přerazila nos. Jeho malé martyrium, mi malinko zvedlo náladu , dá-li se mluvit o dobré náladě v mé situaci a s vervou jsem se jala vyklízení Adamových trenýrek.
Určitě se čtou! Ono je to tady tak trochu zvláštní, spousta lidí jen přečte a nevyjádří se k tomu. Takže pověsím sem povídku, nic se neděje a potom zjistím, že má padesát shlédnutí. A pak je tady jakési zdravé jádro, které se zná osobně z deseti ročníků spisovatelského srazu na Bartoničce v Podkrkonoší, jenže všichni mají spoustu různých aktivit, takže se to tu odehrává v jakýchsi vlnách, kdy se najednou začne debatovat a zase všechno utichne. Takže určitě, všechno, co se sem dá, se čte a když má někdo čas, hned také zhodnotí. Měli jsme tu už spoustu lidí, kteří přihodili text a očekávali spoustu chvály, jenže celkem nebylo co chválit. Takže se urazili a už se tu neobjevili... Ale jinak tu jsme docela hodní... Mimochodem, z těch pisálkovských srazů vznikla spousta povídek na dost ujetá témata a protože nám bylo líto, aby zapadly, připravujeme jakousi e-knihu ze všech povídek, které jsme tam vymysleli.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
tak opět něco málo k počtení #6 vylosovaná slova: smlouva, hrnčířství a postava domýšlivý bagrista
,,Je to tahle karta?“ ,, Ne.“ ,, A co tahle ?“ ,, Je mi líto.“ Modrooký bagrista Karel, jak se mi představil, nabyl dojmu, že jeho karetní triky jsou číslo hodné Las Vegas. Jako vážně? Balit holku v baru kartami? ,,Tahle je zaručeně tvoje kotě.“ Srdcové eso to určitě. Až potkám Denisu, zabiju ji za tohle rande na slepo. A pak nafackuju sama sobě, že jsem na to vůbec přistoupila. ,, Promiň, ale ani tahle karta to není.“ ,, Určitě ne? Já bych řekl , že je to na tuty ona.“ Modlila jsem se, abych se co nejdříve probudila z téhle noční můry. ,, Poslyš Kamile, jsi moc milý kluk a ten trik se ti skoro povedl, ale ráno musím brzy vstávat do práce.“ ,, Já su Karel puso.“ Jasně, že jsem věděla, že je to Karel. Ale on byl naprosto rezistentní, nebo se u něj nevyvinulo dost mozkových buněk, aby pochopil explicitní narážku. ,, Hele zlato, co kdyby jsme to zacálovali a přemístili se do Hrnčířství, je to malý non stop tady za rohem.“ ,, Myslíš Bar Hrnčírna.“ ,, Jo kotě, přesně ten. Dáme pár panáku a pak kdo ví.“ Tohle peklo, trvalo až příliš dlouho. Byla jsem ochotna uzavřít i smlouvu s ďáblem, jen aby šel Karel okouzlovat svým šarmem barmanku , nebo klidně i jejího kolegu, hlavně aby byl co nejdál z mého dosahu. Po pár panácích, co si domýšlivý bagrista objednal , serii dalších kotě a puso mu konečně došlo, že z toho nic nebude. Zaplatili jsme útratu, jak jinak než na půl a já šla zabít Denisu.
Opět skvělé, mám pocit, že sem zapadneš, psát něco, co má nápad i pointu z naprosto nesourodých zadání, to není vůbec žádná legrace.
My to zkoušíme každý rok na srazu a opravdu, někteří odpadli a nedodali hotové dílo, že Lucko, Míro...🙂
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
Dobrý den, tak dnes vkládám rovnou cvičení dvě úkol #7 slova : motorka, les a postava plešaty kritik
,, Proč jste ho zabil!!?“ ,, Ale já nikoho nezabil.“ Hleděl jsem na fotografie mrtvoly plešatého kritika a modlil se, aby to byl jen hodně špatný sen. ,, Pane Křečku víte co je tohle?“ ,, Jo, klávesnice“ ,, Ano a víte co je to za klávesnici?“ ,, Asi nerozumím Vaší otázce.“ Třeštila mě hlava a úpěnlivě, jsem se snažil rozpomenout se , co jsem dělal včerejší večer. Ale nic. Naprosté okno, co okno byla to úplná výkladní skříň. Bylo to jako by jste jen vymazali jednu nepohodlnou větu z textu. ,, Tohle je nízko profilová klávesnice Eternico office Wired KD2002“ ,, Ano?“ pořád jsem nerozuměl kam tím policista směřuje, vlastně jsem ani nerozuměl proč teď sedím ve vyšetřovně. ,, Je to Vaše klávesnice pane Křečku.“ ,, Co by tam dělala?“ ,, To mi řekněte vy!“ Znova jsem se podíval na fotografii, kterou mi policista intenzivně strkal před nos. Mrtvola plešatého kritika, ležela čelem k zemi s rozdrcenou lebkou a vedle těla se povalovala klávesnice od počítače, nebo možná to, co zní zbylo. Jelikož většina písmenek se povalovala kolem těla. ,, Proč já? Nechcete mi říct, že jsem ho zabil.“ ,, Přesně to říkám, jen by mně zajímalo proč pane Křečku?“ ,, Ale já...to nemůžete....přece nemůžete říct, že je to moje klávesnice jen proto, že jsem spisovatel???“ ,, To máte naprostou pravdu , ale je to nízko profilový model, kterým se pyšníte a jsou na ní Vaše monogramy s věnováním k Vaší knize. K té stejné knize, na kterou jistý Tomáš Pražák napsal, ne zrovna lichotivou kritiku. A ten stejný Tomáš Pražák byl o dva dny později nalezen mrtev ve svém bytě s rozdrcenou lebkou od klávesnice s Vašimi monogramy a hromadou otisků.“ Záplava nových informací mi způsobila panický záchvat. Nemohl jsem dýchat a snažil se přijít na to, co se včera stalo. Ano, vzpomínám si na plešatého kritika, který napsal o mé knize, že patří mezi slohovky základní školy a taky na vztek a slib že ho zabiju. Ale, bylo to myšleno spíše jako řečnická odpověď, nechtěl a rozhodně jsem neměl v úmyslu někoho zabít. Navíc, při pohledu na krev se mi zvedal žaludek. Posledně jsem zabil komára a při pohledu na krvavý flek na dlani jsem téměř omdlel. Vzpomínám si ještě, že jsem se jel projet na motorce kolem lesa, abych vychladl a pak už jen na mejdan s přáteli. A jak se kruci moje klávesnice dostala do bytu toho kritika? Asi budu potřebovat právníka.
úkol #8 slova : záclona, úsměv a osoba pirát silnic
Starej se o mě! Přesně tohle říkaly ty utrápené oči, zablešeného klubíčka. Nikdy jsem kočku neměla a upřímně,ani jsem neuvažovala, že bych jí doma vůbec chtěla. Tuny chlupů, které budu spolu s kočkou vykašlávat, pískoviště na podlaze z kočkolitu, zničené záclony a sedačky, koberce. Nemluvě o účtu za veterinární péči, očkování, kastrace, stříhání drápků, zase očkování. Nehledě na to , že jsou arogantní a domýšlivé. Projelo kolem Nás několik pirátů silnic, zatímco se mi černé klubíčko začalo točit kolem nohou a hlasitě příst. No, možná to s tou aroganci nebude tak explicitní, jak se všude píše a prezentuje. Ten příjemný hrčivý zvuk , nějakým způsobem odboural počáteční paniku. Ne jen, že jsem zapomněla na ty horentní účty za veterináře, ale nějak jsem si začínala linkovat budoucnost s černým kocourkem po svém boku. Ten malý filuta, jako by tušil, co se mi honí hlavou. Stoupl si na zadní a přední tlapkou do mně jemně dloubal. Co mi zbývalo. Usmála jsem se a vzala jej do náručí. V ten okamžik bylo vymalováno. Kocourek začal příst ještě hlasitěji a intenzivněji a aby upevnil svou pozici schoval se mi pod krkem. Od toho dne, máme doma jednoho sobeckého, arogantního čaroděje, který se Nám vryl pod kůži a stal se nedílnou součástí rodiny
V rámci kurzu Průvodce začínajícího spisovatele jsem si z povídkáře vylosovala toto: Rozezlený kosmonaut, Pohřeb zmizelé (pohřešované) osoby, To že někdo stojí za tebou, neznamená, že ti kryje záda a první věta Lampiony zhasly.
Lampiony zhasly a tma obklopila vše kolem nás. Byl to průvod plný smutku a bolesti. Překvapivě na pohřeb dorazila spousta lidí. Některé jsem v životě ani neviděla. Nikdy už se nevrátí, nikdy. Zmizela a teď je nadobro pryč. Krom chrchlajícího pána, který se drží celou dobu stranou, všichni mlčí a koukají do země. Jako by to byla jejich vina. Policie už má prý hlavního podezřelého. Nechtějí ale nic říci. Nemůžou. Já však tuším, kdo to je. Než zmizela, motal se kolem ní. Kam se hnula, tam byl. Rozezlený kosmonaut. Tak mu říkala. Na kostýmové párty byl právě za kosmonauta. Ze začátku jí to dělalo dobře, že o ní takhle někdo stojí, ale časem už to začalo být otravný. Když mu řekla, že už to není sranda, ať si hledí svého, rozčílil se tak, že mu praskla sklenička v ruce. Bylo to děsivý. Prý bude něco jako její bodyguard. Nechtěl, aby se s ní bavili jiní chlapi. To, že někdo stojí za tebou, neznamená, že ti hlídá záda. To jsem jí opakovala pořád. Hlavně, ať mu nevěří. Byl to opravdu podivín a člověk nevěděl, co má od něj čekat. A pak, byla pryč.
Paráda ! Je to príma, když se úplně rozdílné věci z povídkáře dají upravit. Zabudovat kosmonauta do ostatních témat je těžké, takže skvělý nápad.
My když jsme si na Bartoniččce vylosovali témata, kde bylo Místo děje - Letiště a vůbec to nešlo s tím ostatním dohromady, jedna už legendární autorka z toho normálně udělala Letiště jako postel a napsala senzační povídku.
Nakonec, až dáme dohromady e-knihu povídek z Bartoničky, uvidíš sama.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
Díky moc za reakci 🙂. No, psala jsem to opravdu jenom těch 10 minut dle zadání, takže rovnou jak mě to napadlo a vzniklo toto. Sama se divím, co to ze mě vypadlo . A přesně, někdy se dá najít úplně jiný význam a pak to najednou všechno hezky zapadne. Na e-knihu se těším .
Myslím PavloNeloEloMarku, že jste šikulka. V celém foru je spousta věcí ke čtení, ale začala jsem u vás - vtáhla jste mě těmi přímými řečmi - a už jsem louskala jeden váš kousek za druhým...
Komentáře
„Pamp a dam,“ rozléhalo se hotelovou halou od jedné usměvavé babičky.
To zbytek členů hotelu se však tvářil poněkud zaraženě.
Od té jinak nepřejícné a depresivní stařenky to nikdo nečekal, a tak všichni dumali, jestli třeba nějaký terorista nenechal spadnout letadlo nebo jestli se nestalo něco jiného, co by jí mohlo takhle podstrčit úsměv.
Než budu pokračovat, ráda bych se omluvila všem teroristům, kteří tohle čtou; nejspíš je teď poněkud zklamu.
Žádné letadlo totiž nespadlo.
Naší stařence jenom právě došlo, že se možná zbaví těch otravných rodinných příslušníků, kteří tak dychtivě čekají na její smrt a dědictví.
Tahle generace se totiž právě dostala do průměrného věku, kdy lidé umírají. Podle jejího odhadu tak mají největší šanci zemřít.
Zato ona už se dostala do věku, kdy už lidé takřka neumírají.
Obvykle proto, že na to prostě nejsou lidi, s tím si však nedělala těžkou hlavu.
Právě dneska měla totiž osmadevadesáté narozeniny, a rozhodla se je pořádně oslavit; půjde se podívat do města. A na pláž. A možná ještě někam.
Proto si na sebe ráno napatlala tučnou vrstvu prošlého make-upu, takže ohledně původní barvy její pleti by se klidně daly vést dlouhé spory a sázky, načež si nasadila svůj široký klobouk. A pak už vypochodovala z hotelu, který jí patřil, s nějakou melodií na rtech. Sice si ji právě vymyslela, ale přišla jí dostatečně otravná, aby byla hodna tohoto narozeninového dne.
Když došla až na náměstí ve středu města, trochu se zamračila. Zčásti proto, že jí zrovna zasvítilo do očí slunce, ale hlavně kvůli tomu, že byla neděle. Mělo jí to dojít dávno.
Ten den je tu totiž vždycky trh. Proti němu sice nic neměla, ale jen kdyby na něm nebylo tolik lidí. Přesto procházela mezi stánky a nenápadně po nich pokukovala.
U jednoho z nich se ale zarazila.
Krávy. Ani nevěděla, že se tu prodávají i zvířata.
Jedna z nich se na ni smutně podívala, a jako by tím říkala známý slogan „Chcete mě?“
A stařenka chtěla. Z dob kdy ještě podnikala měla spoustu peněz, jinak by si také nemohla dovolit vlastnit celý hotel, a celou sumu jich měla i s sebou. A strakatou kravičku si koupila, zatímco se jí tiše vkrádal do hlavy skvělý nápad. No, zas tak skvělý nebyl, ale jí tak rozhodně připadal.
Vždycky měla ráda western. Kovbojové, písek, a krávy. U posledního bodu se prosím zastavte. Napadlo ji totiž, že by si to mohla zčásti zkusit sama; projede se na krávě. A tak odešla s kravičkou do polí.
Nevím jak se jí to povedlo, ale nasedla na ni, něco nesrozumitelně zvolala a kopla ji do zad. Kráva se kupodivu rozjela, podobna chlupatému tanku. A stařenka na ní odjela za dobrodružstvím…
Dělám si legraci, ihned z ní spadla a kráva ji ušlapala.
A víte vůbec, jaké z toho plyne ponaučení?
Řekla bych, že žádné.
A teď jdu po baráku hledat nějaká antidepresiva, při pohledu na to, co jsem právě napsala…
Flaubert
Na začátku byl Bůh.
Na začátku bylo světlo.
Na začátku bylo slovo.
Mně to však může být jedno. Na začátku našeho vyprávění bylo totiž zacinkání.
To drobné cililink se ozvalo nad jedněmi dveřmi uprostřed Prahy. Pán vešel dovnitř a usmíval se na celé kolo, nejvíc však na krásnou cukrářku za pultem, která se mu tolik líbila. Nebo si to alespoň myslím, protože vím, že si po večerech zkouší, jak ji zve na veče-ři. Vím to, protože jsem ho slyšel. Svým způsobem.
Pán teď přejížděl pohledem přes dortíky a kremrole, odhodlával se, že jí to řekne, ale styděl se. A tak mlčel, jako vždy.
„Dva větrníky, jako obvykle?“ Á, něžná slůvka, a ten úsměv, ten tón, jó, to mi dělá dobře. Trochu mi to zvyšuje sebevědomí.
Pán si ty větrníky vzal a vypochodoval z cukrárny. Nasedl na své kolo a rozjel se ulicí. Nejdřív doprava, trochu přibrzdit na semaforu, a jede se dál. A tentokrát ani nemusel přibrzdit tak prudce, takže to ani neudělalo ten nepříjemný zvuk, co ho nemá rád. Tady se zastavil, aby dal psaní staré paní a prohodil pár slov, támhle zase dopis jednomu pá-novi se psem. Další příjemná slůvka, to mám radost, dnešek se nám nějak vydařil. Á, a už jsme skoro u školy, to mám ještě radši! Tolik smíchu a hovoru, to je mnooohem pří-jemnější než hádky. A co teprve troubení! Chudáci lidé, co všechno musí kvůli mně po-slouchat. To mi teda sebevědomí moc nezvyšuje, což mě teď deptá ještě víc, když jsem se teda dal na ten seberozvoj. Jo není to jednoduchý, ten můj život.
Ale to už se holt stává. Pokud jste tedy zvuk.
Jen mi tam vadilo pár slov, třeba - holt. Občas sklouzneš do obecné češtiny a pak, dvakrát za sebou v jedné větě - teda... Ale jinak zajímavé.
Flaubert
A těch slov jako je holt si jsem vědoma, chtěla jsem to udělat z pohledu toho zvuku... I když nevím, proč jsem vlastně chtěla, aby mluvil hovorově
Flaubert
Nakonec si tu vstupenku koupila, tentokrát už opravdu úplně naposledy.
Amanda přemýšlela, jak vlastně došlo k tomu , že si po hádce s mámou zase koupila ten zpropadený lístek. Ne že by hororfest byl špatně ztrávený večer, ale uměla si představit i lepší.
Přijíždějící autobus přivezl příslib blížící se přehlídky děsivých klaunů, krvavých nevěst.
vraždících panenek a mnoho dalších nestvůr nahánějících noční můry a ne jen ty v Elm street.
Hořký zápach zvratků Amandě přistál na chloupcích v nose, když procházela uličkou autobusu k volnému sedadlu. Jako vždy mířila až úplně na konec autobusu. Jednak se vyhnula zapáchajícím cestujícím a neposledně měla i přehled o všech cestujících v autobuse.
Pár kousků upoutalo její pozornost.
Slečna, které z trička prosvítala černá podprsenka mlsně hypnotizující mladíka přes uličku s tmavými brýlemi a novým teleskopem na klíně.
K čemu mu bude na Horor festu teleskop, přemýšlela Amanda.Pochopila by jako rekvizitu hady, možná i chameleony a podobnou havěť, ale teleskop?? Setkala se už i s kostýmem mrtvoly, jenž obsahoval část židle zaseknuté v těle.
Amandu však zaujal jeden z cestujících, který nezapadal tak úplně do jejího osazenstva hororu.
Díky cukrárně,kterou zdědili po babičce, znali s mámou polovinu města.
Ale cizinec cestující den co den stejným autobusem, byl pro světlovlasou dívku záhadou.Vždy seděl na stejném místě, nijak zhrouceně, jako většina cestujících.Možná až nepřirozeně našponovaně.
Dojem tomu propůjčoval i oproti ostatním účastníkům vzhled realitního magnáta v dokonale vyžehleném saku a bílé košili.
Dnes, ale Amandu zaujali na cizinci škrábance na krku a tváři schované pod tmavými brýlemi.
Ani košile nebyla dokonale čistá a nažehlená jako každý jiný den.Amanda klouzala pohledem po tajemném neznámém jako jako počítačová myš na podložce.
Zastavila se u zakrvácené nohavice, nemohla z ní spustit oči.Tohle nebyl kostým, věděla to, protože tajemný cizinec se nikdy neúčastnil festivalu hororu.
Pozdě si uvědomila , že přejela svou stanici a zmešká tak hororfest.
Cizinec se stal pro Amandu tolik zajímavým, že se rozhodla jej následovat.
Lampiony zhasly, už zase! Dnes to bylo již po páté. Chystaná slavnost v hotelu Hvězdný kocour nabírala obrátky. A mně to jako vždy ani nezajímalo. Ospale jsem se ploužil recepcí , nevšímaje si zaujatých pohledů přicházejících hostů.
Jediná věc která v tuto chvíli připadala v úvahu byla návštěva mého starého přítele údržbáře dole v suterénu.
Asi si říkáte co taková celebrita jako já bude dělat v suterénu.
Je to jediné místo hotelu kde mohu v klidu rozjímat a odfrkovat na Hubertově klíně aniž by mně
upatlané děti tahaly za uši a rozmazlené slečinky náhodných boháču obdivovali.
Líně jsem klesal po starých schodech a ucítil závan ovocného dřeva z krbu.
Vybavil se mi pokoj s výhledem na ovocnou zahradu.Ó ano všechny pokoje znám lépe než sám majitel hotelu. Jsem tady už téměř jako inventář.Ten pokoj mi utkvěl v paměti, nebo spíše jeho návštěvník.
Byl to mladík , který si prošel nepříjemným rozvodem jak jsem vytušil z jeho vyprávění.
Ono kdo by si taky v běžném rozpoložení hodiny povídal s kocourem.
Vzpomínám si jak vyprávěl o vůni své ženy a že její vlasy chutnaly po karamelu.Věřili by jste tomu?
po Karamelu ??No jo, už mi kručí v žaludku , doufám že má Hubert tu vynikající játrovou paštiku.
Paštika mi připomíná podkrovní pokoj a rodinku s dětmi. Tehdy jsem z pokoje pelášil jako kdybych neměl na nájem. Ty děti tam hráli vybíjenou s jídlem a bůh ví co to tehdy utkvělo na té olivové tapetě , ale mělo to barvu jako čerstvě sežvýkaná žížala.
No jo Hubert již čekal a na nose mi přistála vůně Hovězí roštěné.Nikdo neuměl vařit jako Hubertova žena, ta byla stejně vyjímečná jako jídlo které mu dávala ke svačině.
Vyjímečné byli i zdi tohoto hotelu , ty by vám mohly vyprávět příběhů, jako dýka, která byla častým Hubertovým pomocníkem .....
vylosovala jsem si slova hymna, pečivo a osobu vyhublý řidič tramvaje
Nejsem zlatokopka! Ale, ani charita a za jízdu se mnou se zkrátka musí platit. A to i když máte namířeno do práce nebo jen do kina. Nezáleží na tom, kde jedete, ale jako dlouho se budete honosit mým interiérem. Někteří se honosili denně, jiní zase méně. Ale nikdy jsem své cestující nezklamala a vždy je dovezla do cíle. Samozřejmě za pomocí mého a velmi zodpovědného pohublého řidiče, jenž druhou zastávku pravidelně usnul a vzbudilo jej až hlasité řinčení protijedoucí kolegyně. Pokaždé tak dupnul na brzdu, až si babička sedící na sedadle pro slepce vysypala celý nákup. Pečivo se mi tak válelo všude po podlaze. Povím Vám, hotový kulinářský zážitek zažijete, až se válící pečivo smíchá se zvratky spícího opilce a použitou plínou malého filuty, kterého máma zrovna přebalila.
Slavnostní hymnu můžeme zapět, když Nás svou přítomností uctí žena, jedoucí do práce a důstojně uvolní místo nevrlé babičce, která s narvanými taškami z Kauflandu tak těžkými , že i Rambo by měl potíže se pohnout z místa, utrousí fádní poznámku ve stylu ,, ta dnešní mládež, nemá žádný respekt ke starším“ a lapne si na zadek ještě sedící slečně. Pestrost cestujících, se tak mění zastávku od zastávky.
Nevrlé babičky vystřídá hlučná mládež s příručními repráčky. Nebo jen nastoupí mladík venčící smečku psů bez košíků. Je to každodenní představení komedie, drama a někdy i detektivních příběhů.
Flaubert
dnes jen takto krátce úkol #4
vylosovaná slova : zuby, pas a postava okouzlující superhrdina
V boha jsem nikdy nevěřila. Ale prostě jsem Božská! Jsem jedinečná,nejsem okoukaná a v žádném případě fádní. Když mne okusíte, slyšíte andělský sbor pět arii, na mou počest. Ne jeden francouzský šéf kuchař se mnou okouzlil i michelinskou hvězdou. Tou, se pyšní i restaurace Field a La Degustation Boheme Bourgeoise. Vypráví se i Urban legendy o mé sametové chuti, když Vám zmrazím zuby.
Zářím jako okouzlující superhrnida mezi zmrzlinami. Zelený pláštík zbaví pochybností i ty nejnáročnější degustátory. Nepotřebujete ani pas, jsem natolik delikátní, že jsem rozšířená v celém světě. Nikdo tedy nebude ochuzen o kulinářský zážitek a stoupání do výšin blaha. Jsem to prostě já , dokonalá Pistáciová.
Flaubert
Zasílám další kousek výzvy # 5
vylosovaná slova průvodce, komín a postava nemocný pošťák
,,Jak se máš?“
,,Můžeš dvakrát hádat!“
To byla otázka, jak se máš? Jak se asi můžu mít? Adam na mě bezostyšně zíral a čekal, že mu celá říčná skočím kolem krku a bude vymalováno.
Ta metrosexuální krysa, si myslí, že se vyspí s mou nejlepší kamarádkou a já, jej jako průvodce na václaváku, pozvu zpět do bytu, aby si dal čaj. V jeho případě, by to byly nohy na stůl. Na to, jak se staral o svůj zevnějšek, až jsem počala podezření, že to hraničí s obsedantně kompulzivní poruchou, se jeho chování naopak vymykalo dané škatulce. Občas, ne-li pravidelně sedával na gauči jen v trenýrkách a popíjel pivo z plechovky, při sledování dalšího dílu nějakého jeho detektivního seriálu.
,, Adame vypadni. Opravdu nemám náladu na tvé tristní výmluvy a už vůbec ne na tvůj obličej!“
,, Ale no tak Veru, byl to jen hloupý úlet.“
Jo úlet. Ten jeho ,,hloupý úlet“ jak to nazval, byl tento rok již druhý v řadě a já naivní nána mu ještě dala šanci a prala ty jeho prosezený trenýrky. Prej úlet!
,, To myslíš vážně?! Úlet drahoušku, je když vylezeš nahoru na komín a skočíš padákem , úlet, je když políbíš Našeho nemocného pošťáka! Ale ne , když se vyspíš s mou kamarádkou! Tomu miláčku, se říká rozvod.“
,,Veru neblázni.“ Aby svým slovům dodal váhu , klek si Adam na kolena a sepjal ruce v modlícího se katolíka. Tohle patetické gesto jsem u něj zažila jíž tolikrát,že mě nechalo naprosto chladnou.
,, Víš, že bez tebe nedokážu žít. Pukne mi srdce.“
,, Fajn, pozvi mě na pohřeb!“
Další Adamovy fabulace jsem ukončila rázným zavřením dveří, za zvuku jeho pištění, kdy jsem mu patrně přerazila nos. Jeho malé martyrium, mi malinko zvedlo náladu , dá-li se mluvit o dobré náladě v mé situaci a s vervou jsem se jala vyklízení Adamových trenýrek.
Flaubert
A pak je tady jakési zdravé jádro, které se zná osobně z deseti ročníků spisovatelského srazu na Bartoničce v Podkrkonoší, jenže všichni mají spoustu různých aktivit, takže se to tu odehrává v jakýchsi vlnách, kdy se najednou začne debatovat a zase všechno utichne. Takže určitě, všechno, co se sem dá, se čte a když má někdo čas, hned také zhodnotí.
Měli jsme tu už spoustu lidí, kteří přihodili text a očekávali spoustu chvály, jenže celkem nebylo co chválit. Takže se urazili a už se tu neobjevili...
Mimochodem, z těch pisálkovských srazů vznikla spousta povídek na dost ujetá témata a protože nám bylo líto, aby zapadly, připravujeme jakousi e-knihu ze všech povídek, které jsme tam vymysleli.
Flaubert
vylosovaná slova: smlouva, hrnčířství a postava domýšlivý bagrista
,,Je to tahle karta?“
,, Ne.“
,, A co tahle ?“
,, Je mi líto.“
Modrooký bagrista Karel, jak se mi představil, nabyl dojmu, že jeho karetní triky jsou číslo hodné Las Vegas. Jako vážně? Balit holku v baru kartami?
,,Tahle je zaručeně tvoje kotě.“
Srdcové eso to určitě. Až potkám Denisu, zabiju ji za tohle rande na slepo. A pak nafackuju sama sobě, že jsem na to vůbec přistoupila.
,, Promiň, ale ani tahle karta to není.“
,, Určitě ne? Já bych řekl , že je to na tuty ona.“
Modlila jsem se, abych se co nejdříve probudila z téhle noční můry.
,, Poslyš Kamile, jsi moc milý kluk a ten trik se ti skoro povedl, ale ráno musím brzy vstávat do práce.“
,, Já su Karel puso.“
Jasně, že jsem věděla, že je to Karel. Ale on byl naprosto rezistentní, nebo se u něj nevyvinulo dost mozkových buněk, aby pochopil explicitní narážku.
,, Hele zlato, co kdyby jsme to zacálovali a přemístili se do Hrnčířství, je to malý non stop tady za rohem.“
,, Myslíš Bar Hrnčírna.“
,, Jo kotě, přesně ten. Dáme pár panáku a pak kdo ví.“
Tohle peklo, trvalo až příliš dlouho. Byla jsem ochotna uzavřít i smlouvu s ďáblem, jen aby šel Karel okouzlovat svým šarmem barmanku , nebo klidně i jejího kolegu, hlavně aby byl co nejdál z mého dosahu. Po pár panácích, co si domýšlivý bagrista objednal , serii dalších kotě a puso mu konečně došlo, že z toho nic nebude. Zaplatili jsme útratu, jak jinak než na půl a já šla zabít Denisu.
My to zkoušíme každý rok na srazu a opravdu, někteří odpadli a nedodali hotové dílo, že Lucko, Míro...🙂
Flaubert
slova : motorka, les a postava plešaty kritik
,, Proč jste ho zabil!!?“
,, Ale já nikoho nezabil.“
Hleděl jsem na fotografie mrtvoly plešatého kritika a modlil se, aby to byl jen hodně špatný sen.
,, Pane Křečku víte co je tohle?“
,, Jo, klávesnice“
,, Ano a víte co je to za klávesnici?“
,, Asi nerozumím Vaší otázce.“ Třeštila mě hlava a úpěnlivě, jsem se snažil rozpomenout se , co jsem dělal včerejší večer. Ale nic. Naprosté okno, co okno byla to úplná výkladní skříň. Bylo to jako by jste jen vymazali jednu nepohodlnou větu z textu.
,, Tohle je nízko profilová klávesnice Eternico office Wired KD2002“
,, Ano?“ pořád jsem nerozuměl kam tím policista směřuje, vlastně jsem ani nerozuměl proč teď sedím ve vyšetřovně.
,, Je to Vaše klávesnice pane Křečku.“
,, Co by tam dělala?“
,, To mi řekněte vy!“ Znova jsem se podíval na fotografii, kterou mi policista intenzivně strkal před nos.
Mrtvola plešatého kritika, ležela čelem k zemi s rozdrcenou lebkou a vedle těla se povalovala klávesnice od počítače, nebo možná to, co zní zbylo. Jelikož většina písmenek se povalovala kolem těla.
,, Proč já? Nechcete mi říct, že jsem ho zabil.“
,, Přesně to říkám, jen by mně zajímalo proč pane Křečku?“
,, Ale já...to nemůžete....přece nemůžete říct, že je to moje klávesnice jen proto, že jsem spisovatel???“
,, To máte naprostou pravdu , ale je to nízko profilový model, kterým se pyšníte a jsou na ní Vaše monogramy s věnováním k Vaší knize. K té stejné knize, na kterou jistý Tomáš Pražák napsal, ne zrovna lichotivou kritiku. A ten stejný Tomáš Pražák byl o dva dny později nalezen mrtev ve svém bytě s rozdrcenou lebkou od klávesnice s Vašimi monogramy a hromadou otisků.“
Záplava nových informací mi způsobila panický záchvat. Nemohl jsem dýchat a snažil se přijít na to, co se včera stalo. Ano, vzpomínám si na plešatého kritika, který napsal o mé knize, že patří mezi slohovky základní školy a taky na vztek a slib že ho zabiju. Ale, bylo to myšleno spíše jako řečnická odpověď, nechtěl a rozhodně jsem neměl v úmyslu někoho zabít. Navíc, při pohledu na krev se mi zvedal žaludek.
Posledně jsem zabil komára a při pohledu na krvavý flek na dlani jsem téměř omdlel.
Vzpomínám si ještě, že jsem se jel projet na motorce kolem lesa, abych vychladl a pak už jen na mejdan s přáteli. A jak se kruci moje klávesnice dostala do bytu toho kritika? Asi budu potřebovat právníka.
slova : záclona, úsměv a osoba pirát silnic
Starej se o mě!
Přesně tohle říkaly ty utrápené oči, zablešeného klubíčka. Nikdy jsem kočku neměla a upřímně,ani jsem neuvažovala, že bych jí doma vůbec chtěla. Tuny chlupů, které budu spolu s kočkou vykašlávat, pískoviště na podlaze z kočkolitu, zničené záclony a sedačky, koberce. Nemluvě o účtu za veterinární péči, očkování, kastrace, stříhání drápků, zase očkování. Nehledě na to , že jsou arogantní a domýšlivé.
Projelo kolem Nás několik pirátů silnic, zatímco se mi černé klubíčko začalo točit kolem nohou a hlasitě příst. No, možná to s tou aroganci nebude tak explicitní, jak se všude píše a prezentuje.
Ten příjemný hrčivý zvuk , nějakým způsobem odboural počáteční paniku. Ne jen, že jsem zapomněla na ty horentní účty za veterináře, ale nějak jsem si začínala linkovat budoucnost s černým kocourkem po svém boku. Ten malý filuta, jako by tušil, co se mi honí hlavou. Stoupl si na zadní a přední tlapkou do mně jemně dloubal. Co mi zbývalo. Usmála jsem se a vzala jej do náručí. V ten okamžik bylo vymalováno. Kocourek začal příst ještě hlasitěji a intenzivněji a aby upevnil svou pozici schoval se mi pod krkem. Od toho dne, máme doma jednoho sobeckého, arogantního čaroděje, který se Nám vryl pod kůži a stal se nedílnou součástí rodiny
Flaubert
Lampiony zhasly a tma obklopila vše kolem nás. Byl to průvod plný smutku a bolesti. Překvapivě na pohřeb dorazila spousta lidí. Některé jsem v životě ani neviděla. Nikdy už se nevrátí, nikdy. Zmizela a teď je nadobro pryč. Krom chrchlajícího pána, který se drží celou dobu stranou, všichni mlčí a koukají do země. Jako by to byla jejich vina. Policie už má prý hlavního podezřelého. Nechtějí ale nic říci. Nemůžou. Já však tuším, kdo to je. Než zmizela, motal se kolem ní. Kam se hnula, tam byl. Rozezlený kosmonaut. Tak mu říkala. Na kostýmové párty byl právě za kosmonauta. Ze začátku jí to dělalo dobře, že o ní takhle někdo stojí, ale časem už to začalo být otravný. Když mu řekla, že už to není sranda, ať si hledí svého, rozčílil se tak, že mu praskla sklenička v ruce. Bylo to děsivý. Prý bude něco jako její bodyguard. Nechtěl, aby se s ní bavili jiní chlapi. To, že někdo stojí za tebou, neznamená, že ti hlídá záda. To jsem jí opakovala pořád. Hlavně, ať mu nevěří. Byl to opravdu podivín a člověk nevěděl, co má od něj čekat. A pak, byla pryč.
My když jsme si na Bartoniččce vylosovali témata, kde bylo Místo děje - Letiště a vůbec to nešlo s tím ostatním dohromady, jedna už legendární autorka z toho normálně udělala Letiště jako postel a napsala senzační povídku.
Nakonec, až dáme dohromady e-knihu povídek z Bartoničky, uvidíš sama.
Flaubert