Tak hejno pisálků tu určitě je, jen se zas moc neprojevují. Jak říkám, tady je aktivita v určitých vlnách, někdy nikdo, někdy si tu povídáme dost intenzivně. Ale ke čtení toho tu je spousta...
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
Ha, to bych sama ráda věděla:-)... pokud jde o psaní. Ne, tak samozřejmě trochu vím, že píšu pro (spíš starší) děti, ale coby pisálek se teprv líhnu. No - vlastně ani to není přesné, líhnu se už od dětsví - a nejsem úplně mladá, ale teď, když mi poodrostly děti a tím pádem přibylo času, tak mě to trochu víc přicuclo ke starému koníčku , tj. ke psaní. Začala jsem se jaksi víc zajímat, jak na to - a narazila na stránky René Nekudy a kurzy tvůrčího psaní a zkoumám ten malý svět okolo. Pokud jde o čtení, nejsem žádný hluboký intelektuál. Ráda čtu ráda příběhy o vztazích, detektivky, historické romány, ohromně mě třeba bavil i Hon na ponorku, ačkoliv to není zrovna dámské čtení... tak různě - příběh plus dobrodružství, to mě baví. Vtipně jsem si v poslední době vlastně nejvíc užila knihy svých dospívajících synů od Johna Flanagana. "Bratrstrvo" nebo "Hraničářův učeň" jsou podle mě prima zákusek, počteníčko i pro dospěláka... a i když je pan Flanagan napsal pro kluky, bavily mě. A ty? Když už si tykáme - a já jsem pro - co píšeš / čteš ty?
No já tu jsem taky chvíli a za velkého pisálka se zatím určitě nepovažuji. Mám to podobně.Teprve to všechno objevuji a učím se díky stránek a kurzů Reného. Baví mě to a ráda bych se v tom zdokonalila. Měla jsem dlouho v hlavě jeden nápad na román a teď mám konečne trošičku času se tomu věnovat. Jerrymungo mi psal, že si tady všichni tykají, tak jsem hned zatykala, snad nevadí .
A co se čtení týče, můžu dobrodružné/historické romány, detektivky a i vztahové příběhy, teď objevuji kouzlo povídek 🙂. Jediné, co mě nikdy netáhlo a netáhne je fantasy. Takže se předem omlouvám, že k tomu tu asi komentů moc nedám😉
V pořádku, však říkám, že jsem pro ... to tykání:-) Mým šálkem kávy taky není fantasy (jen na okraj: Třeba Hraničářův učeň, knížky pro náctileté, jsou zařazovány mezi fantasy, ale ve skutečnosti na nich je tak1% fantasy a zbytek lidských vztahů a dobrodružství, která přináší život...). Tak jo, má první spřízněná duše na - kde to jsme? Fóru (nejen) o tvůrčím psaní - až tvůj román spatří světlo světa, koupím si ho a s chutí přečtu:-)
PS: Já se teprv na kurz chystám. Ale něco si tu klofu do klávesnice už dlouho. Tak se těším, že se trošku nechám inspirovat tvořivostí lektora i ostatních na kurzu. Bojuju s bloky - různými. Možná je to povahou, možná věkem anébo je to reálná sebekritika, cháchá...
Jee, tak to jsem též ráda za spřízněnou duši a že mám prvního potencionálního čtenáře 🙂. No, bude to ještě běh na hoodně dlouhou a trnitou trať, ale třeba někdy se vydání dočkám 😉. Úspěch už ale bude pro mě to, že to dopíšu a bude to čtivé 😀. Ráda bych sem pak dala nějakou ukázku, ale na to je ještě brzy. Kurz si určitě užiješ, mě to dost nakoplo. Doufám, že se ještě na nějaký dostanu. A ty bloky, to je někdy opravdu peklo.
Fajn, tak vás tady obě vítám.Tady je velice liberální prostředí, nijak omezené věkem, nebo spisovatelskými úspěchy. Mají tu místo i začátečníci, i umělci knihy vydávající.🙂
Muzete sem dávat cokoliv, i nedodělané věci, i nehotové texty, nebo jen tak debatovat i nad těmi , co tu už jsou. Prostě pohoda.
A jednou ročně sraz v podhůří Krkonoš.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
Děkujeme za přivítání! To je prima, že je možno se s podobně potrefenými lidmi potkat... Na kurzech nebo i jen tady, při výměně myšlenek pomocí písmen... Většinou to těm psavcům jde zrovna dobře - vnímají výměnu psaných myšlenek intenzivněji, protože jsou na to sami naladění. Že je to tak? Lidí, co rádi píšou je asi hodně, říkám si, když bloumám po knihovně a půjčuju si knížky, ale když se rozhlížím po mé normální sociální bublině přátel a příbuzných, tak znám jen dva amatérské "občaspoety" a jinak nikoho. Tak jsem nadšená, že je nějaké místo, kde lze s kýmkoliv sdílet svou radost i své pochybnosti a otazníky týkající se psaní (což je jinak věc, nad kterou si mí blízcí lehce klepou na čelíčko). Na kurz se opravdu těším. Nechala jsem si ho dát jako vánoční dárek.
Ahoj. Posílám dvě jednohubky z online kurzu tvůrčího psaní.
Poslední podzim Věděla, že toto bude její poslední podzim. Nebo spíše poslední v tomto světě. Listí na stromech už hrálo všemi barvami, slunce přestalo tolik hřát a ona seděla u okna a usmívala se. Byla s tím smířená. Byla šťastná. Ta bolest za chvíli konečně skončí. Udělala pro to maximum, co mohla, ale více už bojovat nemůže. Nechce. Před domem si hrála skupinka dětí. Stavěly si z listí velké hromady a skákaly do nich. Smály se a pošťuchovaly navzájem. A ona koukala z toho velkého okna s hnědým rámem a smála se s nimi. Jedno z nich, malá kudrnatá holčička, na ni zamávala, koukla se jí přímo do očí a usmála se. Najednou cítila v sobě teplo. Teplo, které už ztratila kdysi dávno. Tenkrát ještě měla všechno. Lásku, kariéru, plno přátel a velké plány do budoucnosti. Chtěla jednou postavit vlastní síť hotelů. David ji požádal o ruku a chtěli se snažit o miminko. Pak ale přišla ona. Z ničeho nic, bez jakéhokoliv varování. Přišla jako sněhová bouře a pohltila všechno, co kdy měla. Všechno v tu chvíli uhaslo. Nikdy by nevěřila, že se to může stát právě jí. Vždycky o sebe dbala, jedla zdravě, sportovala, lezla po horách, užívala si života plnými doušky. Měla takových snů a milovala lidi. A oni milovali ji.
Z počátku s tím bojovala a hodně. Věřila, že ji porazí. Že to dokáže jako všechno, co si v životě umanula. Pak jí ale doktoři sdělili, že je všude. Všude, v každém kousku jejího nádherného těla a nedá se s tím nic dělat. Nic. Pro jejího snoubence to bylo natolik těžké, že s ní už nedokázal být. Opustil ji, jako většina jejich přátel. Nechtěli to s ní prožívat a trpět. Přesto všechno ale Hana dokázala vstát a vydržet. Vydržet jak dlouho to jenom půjde. Chtěla si užít každičkého okamžiku, který jí zbýval. Každičkého detailu, který život ještě nabízel. A hlavně své rodiny, která jako jediná zůstala s ní. Každý den se zhluboka nadechla a vydechovala tak pomalu, jak jen to šlo. Hlavně, aby zpomalila čas.
Jana už netrpělivě stepuje u okna a vyhlíží Ondru, měl by přijet co nevidět. Nemůže se dočkat toho překvapení k narozeninám, co jí slíbil. Co má asi v plánu? Nějakou luxusní večeři při svíčkách? Nebo půjdou do divadla? Na chvilku ještě odeběhne do koupelny, aby si zkontrolovala vlasy. V tu chvíli uslyší to známé zapískání brzd a je jí jasné, že to nemůže být nikdo jiný, než Ondra. Nahodí ten svůj hollywoodskej úsměv, porovná si ještě výstřih a pomaličku otevírá dveře. “Už jsem si myslela, že sis to rozmyslel a šel raději s klukama na fotbal.” “To ani náhodou, dneska je to náš večer lásko. Tvůj večer. Můžeme vyrazit?” “No jasně, jsem nachystaná.” “Ale počkej, nejdeš v tomdle, že ne?” “No, jdu, nelíbí se ti to? Jsou to moje nejhezčí šaty.” Ondra si Janu prohlídnul od shora dolů a s úšklebkem začal kroutit hlavou. “Moc ti to sluší, o tom žádná, ale říkal jsem ti přeci, ať si vezmeš něco pohodlného a hlavně teplejšího.” “Ufff, dobře, ještě se převlíknu, co si mám tedy vzít?” “Nejlepší budou rifle a mikina.” “Coo? To myslíš vážně?” “No jo, úplně vážně.” Jana na něj vytřeštila oči, otočila se a šla se rychle převléknout. Tak to nechápu, kam mě chce vzít. To jsem se nemusela tak dlouho šlechtit. Zamumlala si cestou do pokoje. “Tak můžeme?” Zeptal se nadšeně Ondra. “Jj, jsem připravená a zároveň trochu nervózní, přiznám se, že jsem čekala nějakou luxusní večeři nebo něco.” “Neboj, budeš určitě nadšená, věř mi.” Byla už tma a obloha se pomalu začínala zaplňovat hvězdami. Foukal jemný, vlažný vítr, v kterém byl cítit začínající podzim. Ondra byl najednou neobvykle zamlklý a Janě zrovna také nebylo do řeči. Vyjel ven z města a pokračoval směrem k Černým lesům. “Doufám, že mě nevyhodíš někde v lese a nenecháš mě napospas.” Ondra se jenom pousmál a věnoval se dále řízení. Asi po půl hodině zastavili konečně na konci lesní cesty. “Tak, jsme tady, vystupovat.” Jana se rozhlížela kolem sebe, ale místo nepoznávala. Ondra si přes rameno přehodil větší batoh, chytil Janu kolem pasu a vedl ji kamsi do hlubokého lesa. “Začíná mě to trošku děsit.” Prohodila Jana už trochu rozklepaným hlasem. Ondra na to opět nereagoval, jenom si ji více přitiskl k sobě. Ušli asi dvacet metrů a v tom se před nimi les otevřel a poskytnul jim přenádherný výhled na Černé jezero. Jana konečně poznala, kde jsou. Přesně na tomto místě měli před lety své první rande. “Teď na chvilku zavři oči, prosím. A nepodváděj.” Ondra mezi tím začal vytahovat cosi z batohu a chodit kolem. Trvalo to snad celou věčnost, ale Jana poctivě držela obě oči zavřené. “Tak a můžeš.” Když Jana otevřela oči, zůstala stát s otevřenou pusou. Na zemi byla rozložená deka a na ní položená láhev šáňa s jahodami a různými dobrotami, všude kolem svítili světýlka, které vedli až k jezernímu molu. “Všechno nejlepší, lásko.” “To je nádhera, jsi úžasný. Jak si to ale všechno stihnul?” Ondra se ale jenom dotkl prstem jejích rtů a políbil ji. Posadili se na deku, ucucávali šáňo a zahleděli se do noční oblohy, která se ukázala v celé své kráse. Pak je však cosi vyrušilo. “Co to je za divný zvuk?” Zeptala se vyděšeně Jana. Ondra se jenom podíval zpátky na oblohu a než stačil cokoliv říci, oba pohltila oslepující záře. Cosi s pisklavým zvukem se k nim blížilo neuvěřitelnou rychlostí. Oba jenom koukali do oblohy a nemohli se ani hnout. Ondra akorát ještě stihnul chytit Janu za ruku, když to něco dopadlo do jezera a zvedlo hladinu o několik metrů. V tu chvíli se oba vzpamatovali a začali utíkat. Voda je ale dostihla nebo něco jiného? Obklopilo je to ze všech stran a nepustilo dál. Pak už jenom ucítili, jak se jejich těla vzdalují a všechno bylo pryč. Všechno utichlo. Jana už další narozeniny neoslaví a krabička s prstýnkem, kterou schovával Ondra celou dobu v kapse se odkutálela do hloubky jezera.
Paráda, skvělé povídky. Nejdřív něco jako romance, zakončená horrovým závěrem, to se mi líbí, nechat prostor pro čtenářovu fantazii. To je můj šálek čaje...👍 Jak vidím, jsi jediná, kdo tu drží ten tvůrčí prapor zdvižený!🙂
Doufám, že nás ostatní to vyprovokuje a že do Bartoničky něco stvoříme!😉
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
Čtivé...:-) Já bych klidně zůstala u romance, i když - jasně - trochu překvapení neuškodí, i když tohle úplně "existenci ohrožující" už není můj šálek kávy... Je vidět, že jsme různí a máme rádi v šálku každý něco jiného. A to je dobře. Co autor, to originál a co čtenář - totéž. Proto je svět krásný, že je plný origálků ... :-)
Já bych to viděl trochu jinak, a právě v tom je to kouzlo tvoření...🙂
Mám rád povídky, kde se objeví nějaký překvapivý závěr, aby si čtenář odfouknul a řekl si - Fajn, tak to je dobře, že jsem to dočetl až do konce, tohle jsem tedy opravdu nečekal.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
Ano, každý má rád trochu jiný šálek kávy. A jsem moc ráda VeVerko za reakci, a že je to pro tebe čtivé 🙂. Konec se zvrtnul trochu více,než jsem sama původně zamýšlela. Chtěla jsem to nechat jako romanci. Okolnosti mě asi ale nějak ovlivnili a skončilo to jak to skončilo 🙂. Cílem ale bylo rozhodně čtenáře překvapit, něco, co nečeká, jak napsal Jerry.
Ahoj. Po delší odmlce jsem našla konečně čas a procházím opět fórum. Jerry, promiň, pokračování tohoto ještě nemám. Ale zapracovala jsem na svým dlouhodobým projektu a tady malá ukázečka možného začátku. Zaujalo by vás to? Je krásný, letní den, před domem na hřišti si hraje skupinka dětí, maminky kolem nich pobíhají a smějí se. Další maminka si hrdě vykračuje s novým kočárkem, zatímco její pejsek si v klídku močí za cedulí „Zákaz vstupu psů na trávník.“ Oknem ke mně proudí vůně čerstvě posekané trávy. Miluju tu vůni léta, miluju léto. Teď ale ležím v křečím na posteli, hlavu zabořenou do polštáře a nořím se do temnoty. Bude z ní někdy cesta ven?
Ahoj, konečně jsem se dostal k tomu, přečíst si něco na Fóru. A koukám, koukám... Tak z těch šesti vět se moc poznat nedá. Určitě je tu zajímavý kontrast v popisu pohodového dne a popisu vlastních pocitů. Co by z toho tak mohlo být? Sci-fi, thriller, romantika, detektivka... Začátek tedy dobrý, zkus to dál.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
Ahoj Jerry, děkuju moc za přečtení. Vím, vím, je toho malinko, ale i tak mi tvůj feedback stačí a budu pokračovat . Já se zase konečně chystám na přečetní tvojí poslední povídky .
Tak vida, přece jen někdo čte moje povídky... Dlouho jsem se neozýval na fóru, byli jsme na dovolené v teplých krajích a teď jsem měl trochu práce s přípravou Bartoničky. Už jsi viděla, co jsme tam všechno spáchali? Bylo to fajn, nestačí nám ani ty čtyři dny, aby jsme si všechno řekli a napsali. A je tam docela tvořivá atmosféra, já se vždycky těším, že tam dokončím svoje rozepsaná dílka.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
Jediná věc, kterou jsem kdy chtěla udělat, je mít šťastnou a spokojenou rodinu.
Drobné sněhové vločky lehce a rychle ťukaly při dopadu na plátno stanu. Zrovna teď ve dvě ráno, když nemohla usnout. Zapálené hřbitovní svíčky trochu osvětlovaly vnitřek jejího momentálního obydlí. Podle předpovědi počasí mělo venku v tuto noc mrznout. Přesto ty tři plamínky, které se na knotech váhavě krčily, tu udržovaly teplotu jakž takž nad nulou. Sáhla po mobilu a zapnula si aplikaci radar. Modrá se zelenou se prolínaly nad celou republikou. Z obrázku na displeji bylo zřejmé, že sněžit bude určitě celý zbytek noci.
Jediná věc, kterou jsem kdy v chtěla, je spokojená rodina.
S hlavou v oblacích a se štěstím v srdci se naklonila ke svému miláčkovi, aby ho políbila do vlasů. Už spal a ona si užívala jejich vzájemné lásky plnými doušky. Přesně tohle! Ten pocit, že nás už nikdo nikdy nerozdělí! Dnes spolu byli na návštěvě u jejích rodičů a ten nesouhlasně nenávistný pohled v otcových očích jí na rtech vyloudil jen spokojený úsměv. Měla pocit, že ho zná celý svůj život a už celých devět let měla oči jen pro něj. A najednou už u něj doma bydlí měsíc! Kdyby tak dokázala líp vycházet s jeho mámou! Pak už by byla šťastná úplně!!
Bože proč? Proč to muselo dojít tak daleko? Teprve nedávno se jí vlastně přiznal, že celou dobu, co má na světě druhé dítě, svou jedinou dceru, tak fetuje. Jak to, že to nepoznala? Teprve teď po dvaceti letech se doposkládaly poslední dílky puzzle a ona před sebou viděla ten obraz celý. Odcházela od soudu a v hlavě stále slyšela tu důležitou větu: "Vaše děti se mohou rozhodnout, zda svého otce budou navštěvovat nebo ne. On jistě na to má právo, ale to jeho právo, není vaše povinnost." Konečně budou spokojená rodina, i když ne úplná!
Dobrý! Jen by to chtělo trochu rozšířit, rozvést a přidat nějakou akci. Mohlo by z toho být klidně něco podstatně delšího, dramatičtějšího a třeba i vtipnějšího.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
Ahoj po hooodně dlouhé odmlce všem. Pokusím se být zase trošku aktivní a přečíst si postupně nové příspěvky. Mě tvůrčí psaní také neopustilo a po malinkatých krůčkách píšu a píšu, revizuju. A dovolím si k mému začátku v diskuzi výše vložit i menší ukázku z prostředku . A poprosila bych vás o názor, snesu i ostrou kritiku. Co říkáte na ten dialog? Díky moc
Dva měsíce utekly ani nevím jak, najednou tu byl březen a plánovaný den odjezdu. Ondra strávil skoro celý víkend balením a nám zbýval poslední společný večer. Poslední společný večer s lenošením, mazlením a tím vším dalším, co nám teď bude na osm měsíců zapovězené. Při každém polknutí červeného měl ještě chvíli zavřené oči a vychutnával si tu slast. Alkohol je tam přísně zakázaný, respektive, mohli by ho za to vyloučit. Jenom jsme leželi, přitisknutý k sobě a poslouchali náš dech. Nemluvili jsme, pouze si užívali společné doteky. „Jsem hrozně rád, že tě mám, víš to? A hlavně se mám teď na koho těšit, až tam budu někde trčet v poušti“. Chtěla jsem odpovědět něco hrozně romantického a povzbudit ho. V tu chvíli ale slyšíme jenom ránu, a jak se střepy rozlítly po celé plovoucí podlaze. Ano, v tom nejlepším, se mi podařilo shodit plnou skleničku s vínem, postaveném na bílém konferenčního stolku. Ten se spolu s bílou sedačkou zbarvil do ruda a ve všech těch střepech se odrážela ta hrozná spoušť. Hezká chvilka byla v tu ránu pryč a my zbytek večera strávili úklidem. „Zlato, nic si z toho nedělej. Střepy přinášejí štěstí, ne?“ „Jo, přinášejí, ale co ta rudá barva všude? Ta taky přináší štěstí?“ Snažím se to zadržet, ale slzami nalité oči to už rozhodly za mě. Stékaly pomalu jedna za druhou a já přemýšlela, jestli je to tou celou situací nebo tou hroznou katastrofou. „Promiň, zkazila jsem to.“ „Nic se přeci neděje a nemusíš kvůli tomu brečet.“ „Já vím, já ani nevím, proč brečím, nějak to na mě všechno asi dolehlo.“ A to jsem chtěla být silná a nedát na sobě nic znát, aby mohl v klidu odletět. No zase jsem to posrala.
Jejda, dobré.
Opravdu vytržené z kontextu, ale zajímavé. Mne tady trochu vadí střídání minulého a přítomného času. Nějak vůbec nemiluji v textech přítomný čas, uznávám, je to věc názoru.
Ale fajn, dialogy jak mají být. Jen bych asi šetřil podobnými slovy, jako je to poslední. Nesedí mi to tam, něco jako Cimrmanův šrapnel...
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
Komentáře
Ale ke čtení toho tu je spousta...
Flaubert
Pokud jde o čtení, nejsem žádný hluboký intelektuál. Ráda čtu ráda příběhy o vztazích, detektivky, historické romány, ohromně mě třeba bavil i Hon na ponorku, ačkoliv to není zrovna dámské čtení... tak různě - příběh plus dobrodružství, to mě baví. Vtipně jsem si v poslední době vlastně nejvíc užila knihy svých dospívajících synů od Johna Flanagana. "Bratrstrvo" nebo "Hraničářův učeň" jsou podle mě prima zákusek, počteníčko i pro dospěláka... a i když je pan Flanagan napsal pro kluky, bavily mě.
A ty? Když už si tykáme - a já jsem pro - co píšeš / čteš ty?
Muzete sem dávat cokoliv, i nedodělané věci, i nehotové texty, nebo jen tak debatovat i nad těmi , co tu už jsou. Prostě pohoda.
A jednou ročně sraz v podhůří Krkonoš.
Flaubert
Lidí, co rádi píšou je asi hodně, říkám si, když bloumám po knihovně a půjčuju si knížky, ale když se rozhlížím po mé normální sociální bublině přátel a příbuzných, tak znám jen dva amatérské "občaspoety" a jinak nikoho. Tak jsem nadšená, že je nějaké místo, kde lze s kýmkoliv sdílet svou radost i své pochybnosti a otazníky týkající se psaní (což je jinak věc, nad kterou si mí blízcí lehce klepou na čelíčko). Na kurz se opravdu těším. Nechala jsem si ho dát jako vánoční dárek.
Poslední podzim
Věděla, že toto bude její poslední podzim. Nebo spíše poslední v tomto světě. Listí na stromech už hrálo všemi barvami, slunce přestalo tolik hřát a ona seděla u okna a usmívala se. Byla s tím smířená. Byla šťastná. Ta bolest za chvíli konečně skončí. Udělala pro to maximum, co mohla, ale více už bojovat nemůže. Nechce. Před domem si hrála skupinka dětí. Stavěly si z listí velké hromady a skákaly do nich. Smály se a pošťuchovaly navzájem. A ona koukala z toho velkého okna s hnědým rámem a smála se s nimi. Jedno z nich, malá kudrnatá holčička, na ni zamávala, koukla se jí přímo do očí a usmála se. Najednou cítila v sobě teplo. Teplo, které už ztratila kdysi dávno.
Tenkrát ještě měla všechno. Lásku, kariéru, plno přátel a velké plány do budoucnosti. Chtěla jednou postavit vlastní síť hotelů. David ji požádal o ruku a chtěli se snažit o miminko. Pak ale přišla ona. Z ničeho nic, bez jakéhokoliv varování. Přišla jako sněhová bouře a pohltila všechno, co kdy měla. Všechno v tu chvíli uhaslo. Nikdy by nevěřila, že se to může stát právě jí. Vždycky o sebe dbala, jedla zdravě, sportovala, lezla po horách, užívala si života plnými doušky. Měla takových snů a milovala lidi. A oni milovali ji.
Z počátku s tím bojovala a hodně. Věřila, že ji porazí. Že to dokáže jako všechno, co si v životě umanula. Pak jí ale doktoři sdělili, že je všude. Všude, v každém kousku jejího nádherného těla a nedá se s tím nic dělat. Nic. Pro jejího snoubence to bylo natolik těžké, že s ní už nedokázal být. Opustil ji, jako většina jejich přátel. Nechtěli to s ní prožívat a trpět. Přesto všechno ale Hana dokázala vstát a vydržet. Vydržet jak dlouho to jenom půjde. Chtěla si užít každičkého okamžiku, který jí zbýval. Každičkého detailu, který život ještě nabízel. A hlavně své rodiny, která jako jediná zůstala s ní. Každý den se zhluboka nadechla a vydechovala tak pomalu, jak jen to šlo. Hlavně, aby zpomalila čas.
“Už jsem si myslela, že sis to rozmyslel a šel raději s klukama na fotbal.”
“To ani náhodou, dneska je to náš večer lásko. Tvůj večer. Můžeme vyrazit?”
“No jasně, jsem nachystaná.”
“Ale počkej, nejdeš v tomdle, že ne?”
“No, jdu, nelíbí se ti to? Jsou to moje nejhezčí šaty.” Ondra si Janu prohlídnul od shora dolů a s úšklebkem začal kroutit hlavou.
“Moc ti to sluší, o tom žádná, ale říkal jsem ti přeci, ať si vezmeš něco pohodlného a hlavně teplejšího.”
“Ufff, dobře, ještě se převlíknu, co si mám tedy vzít?”
“Nejlepší budou rifle a mikina.”
“Coo? To myslíš vážně?”
“No jo, úplně vážně.” Jana na něj vytřeštila oči, otočila se a šla se rychle převléknout. Tak to nechápu, kam mě chce vzít. To jsem se nemusela tak dlouho šlechtit. Zamumlala si cestou do pokoje.
“Tak můžeme?” Zeptal se nadšeně Ondra.
“Jj, jsem připravená a zároveň trochu nervózní, přiznám se, že jsem čekala nějakou luxusní večeři nebo něco.”
“Neboj, budeš určitě nadšená, věř mi.”
Byla už tma a obloha se pomalu začínala zaplňovat hvězdami. Foukal jemný, vlažný vítr, v kterém byl cítit začínající podzim.
Ondra byl najednou neobvykle zamlklý a Janě zrovna také nebylo do řeči. Vyjel ven z města a pokračoval směrem k Černým lesům.
“Doufám, že mě nevyhodíš někde v lese a nenecháš mě napospas.” Ondra se jenom pousmál a věnoval se dále řízení. Asi po půl hodině zastavili konečně na konci lesní cesty.
“Tak, jsme tady, vystupovat.” Jana se rozhlížela kolem sebe, ale místo nepoznávala.
Ondra si přes rameno přehodil větší batoh, chytil Janu kolem pasu a vedl ji kamsi do hlubokého lesa.
“Začíná mě to trošku děsit.” Prohodila Jana už trochu rozklepaným hlasem. Ondra na to opět nereagoval, jenom si ji více přitiskl k sobě.
Ušli asi dvacet metrů a v tom se před nimi les otevřel a poskytnul jim přenádherný výhled na Černé jezero. Jana konečně poznala, kde jsou. Přesně na tomto místě měli před lety své první rande.
“Teď na chvilku zavři oči, prosím. A nepodváděj.” Ondra mezi tím začal vytahovat cosi z batohu a chodit kolem. Trvalo to snad celou věčnost, ale Jana poctivě držela obě oči zavřené.
“Tak a můžeš.”
Když Jana otevřela oči, zůstala stát s otevřenou pusou. Na zemi byla rozložená deka a na ní položená láhev šáňa s jahodami a různými dobrotami, všude kolem svítili světýlka, které vedli až k jezernímu molu.
“Všechno nejlepší, lásko.”
“To je nádhera, jsi úžasný. Jak si to ale všechno stihnul?” Ondra se ale jenom dotkl prstem jejích rtů a políbil ji. Posadili se na deku, ucucávali šáňo a zahleděli se do noční oblohy, která se ukázala v celé své kráse. Pak je však cosi vyrušilo.
“Co to je za divný zvuk?” Zeptala se vyděšeně Jana.
Ondra se jenom podíval zpátky na oblohu a než stačil cokoliv říci, oba pohltila oslepující záře. Cosi s pisklavým zvukem se k nim blížilo neuvěřitelnou rychlostí. Oba jenom koukali do oblohy a nemohli se ani hnout. Ondra akorát ještě stihnul chytit Janu za ruku, když to něco dopadlo do jezera a zvedlo hladinu o několik metrů. V tu chvíli se oba vzpamatovali a začali utíkat. Voda je ale dostihla nebo něco jiného? Obklopilo je to ze všech stran a nepustilo dál. Pak už jenom ucítili, jak se jejich těla vzdalují a všechno bylo pryč. Všechno utichlo. Jana už další narozeniny neoslaví a krabička s prstýnkem, kterou schovával Ondra celou dobu v kapse se odkutálela do hloubky jezera.
Doufám, že nás ostatní to vyprovokuje a že do Bartoničky něco stvoříme!😉
Flaubert
Mám rád povídky, kde se objeví nějaký překvapivý závěr, aby si čtenář odfouknul a řekl si - Fajn, tak to je dobře, že jsem to dočetl až do konce, tohle jsem tedy opravdu nečekal.
Flaubert
Flaubert
Je krásný, letní den, před domem na hřišti si hraje skupinka dětí, maminky kolem nich pobíhají a smějí se. Další maminka si hrdě vykračuje s novým kočárkem, zatímco její pejsek si v klídku močí za cedulí „Zákaz vstupu psů na trávník.“ Oknem ke mně proudí vůně čerstvě posekané trávy. Miluju tu vůni léta, miluju léto. Teď ale ležím v křečím na posteli, hlavu zabořenou do polštáře a nořím se do temnoty. Bude z ní někdy cesta ven?
Tak z těch šesti vět se moc poznat nedá. Určitě je tu zajímavý kontrast v popisu pohodového dne a popisu vlastních pocitů. Co by z toho tak mohlo být? Sci-fi, thriller, romantika, detektivka... Začátek tedy dobrý, zkus to dál.
Flaubert
Už jsi viděla, co jsme tam všechno spáchali?
Flaubert
Drobné sněhové vločky lehce a rychle ťukaly při dopadu na plátno stanu. Zrovna teď ve dvě ráno, když nemohla usnout. Zapálené hřbitovní svíčky trochu osvětlovaly vnitřek jejího momentálního obydlí. Podle předpovědi počasí mělo venku v tuto noc mrznout. Přesto ty tři plamínky, které se na knotech váhavě krčily, tu udržovaly teplotu jakž takž nad nulou. Sáhla po mobilu a zapnula si aplikaci radar. Modrá se zelenou se prolínaly nad celou republikou. Z obrázku na displeji bylo zřejmé, že sněžit bude určitě celý zbytek noci.
Jediná věc, kterou jsem kdy v chtěla, je spokojená rodina.
S hlavou v oblacích a se štěstím v srdci se naklonila ke svému miláčkovi, aby ho políbila do vlasů. Už spal a ona si užívala jejich vzájemné lásky plnými doušky. Přesně tohle! Ten pocit, že nás už nikdo nikdy nerozdělí! Dnes spolu byli na návštěvě u jejích rodičů a ten nesouhlasně nenávistný pohled v otcových očích jí na rtech vyloudil jen spokojený úsměv. Měla pocit, že ho zná celý svůj život a už celých devět let měla oči jen pro něj. A najednou už u něj doma bydlí měsíc! Kdyby tak dokázala líp vycházet s jeho mámou! Pak už by byla šťastná úplně!!
Bože proč? Proč to muselo dojít tak daleko? Teprve nedávno se jí vlastně přiznal, že celou dobu, co má na světě druhé dítě, svou jedinou dceru, tak fetuje. Jak to, že to nepoznala? Teprve teď po dvaceti letech se doposkládaly poslední dílky puzzle a ona před sebou viděla ten obraz celý. Odcházela od soudu a v hlavě stále slyšela tu důležitou větu: "Vaše děti se mohou rozhodnout, zda svého otce budou navštěvovat nebo ne. On jistě na to má právo, ale to jeho právo, není vaše povinnost." Konečně budou spokojená rodina, i když ne úplná!
Flaubert
Dva měsíce utekly ani nevím jak, najednou tu byl březen a plánovaný den odjezdu. Ondra strávil skoro celý víkend balením a nám zbýval poslední společný večer. Poslední společný večer s lenošením, mazlením a tím vším dalším, co nám teď bude na osm měsíců zapovězené. Při každém polknutí červeného měl ještě chvíli zavřené oči a vychutnával si tu slast. Alkohol je tam přísně zakázaný, respektive, mohli by ho za to vyloučit. Jenom jsme leželi, přitisknutý k sobě a poslouchali náš dech. Nemluvili jsme, pouze si užívali společné doteky.
„Jsem hrozně rád, že tě mám, víš to? A hlavně se mám teď na koho těšit, až tam budu někde trčet v poušti“.
Chtěla jsem odpovědět něco hrozně romantického a povzbudit ho. V tu chvíli ale slyšíme jenom ránu, a jak se střepy rozlítly po celé plovoucí podlaze. Ano, v tom nejlepším, se mi podařilo shodit plnou skleničku s vínem, postaveném na bílém konferenčního stolku. Ten se spolu s bílou sedačkou zbarvil do ruda a ve všech těch střepech se odrážela ta hrozná spoušť. Hezká chvilka byla v tu ránu pryč a my zbytek večera strávili úklidem.
„Zlato, nic si z toho nedělej. Střepy přinášejí štěstí, ne?“
„Jo, přinášejí, ale co ta rudá barva všude? Ta taky přináší štěstí?“
Snažím se to zadržet, ale slzami nalité oči to už rozhodly za mě. Stékaly pomalu jedna za druhou a já přemýšlela, jestli je to tou celou situací nebo tou hroznou katastrofou.
„Promiň, zkazila jsem to.“
„Nic se přeci neděje a nemusíš kvůli tomu brečet.“
„Já vím, já ani nevím, proč brečím, nějak to na mě všechno asi dolehlo.“
A to jsem chtěla být silná a nedát na sobě nic znát, aby mohl v klidu odletět. No zase jsem to posrala.
Opravdu vytržené z kontextu, ale zajímavé. Mne tady trochu vadí střídání minulého a přítomného času. Nějak vůbec nemiluji v textech přítomný čas, uznávám, je to věc názoru.
Ale fajn, dialogy jak mají být. Jen bych asi šetřil podobnými slovy, jako je to poslední. Nesedí mi to tam, něco jako Cimrmanův šrapnel...
Flaubert