Děkuji Jerry moc za komentář. Vůbec mi do mailu nepřišlo upozornění, takže jsem to brala tak, že to do teď nikdo nekomentoval 😀. S těmi časy trochu občas bojuji, to je pravda, snažím se je dávat, tak jak mi to zní přirozeněji. Ale především to směřuju do toho minulého. A jsem ráda, že se líbí dialogy 🙂. U toho posledního slova, máš pravdu, občas se nechám unést 😀. Dám ho pryč. Diky
Tak jsem dneska začal :-) Slova POLŠTÁŘ, ŠVÁB a jako postava NAIVNÍ SVĚDEK
„Zkurvená 152, zase to má spoždění.“ Zabručel jsem si pro sebe nasraně, zatímco jsem se tísnil pod stříškou zastávky asi s půlkou Prahy. Chcalo. Kdyby mi nedošlo kafe, Tak bych ani nevylezl z baráku. Do prdele, vždyť byla teprve jedna odpoledne. Na ksichtě jsme měl ještě vobtisknutý polštář a myšlenka na vyhřátou postel mě hřála na duši (a to i navzdory vzpomínce na švába rozmáznutého na čele postele). „No už bylo kurva na čase.“ 152 zabrzdila u zastávky a voda z kaluže obstříkla půl zastávky. Navztekaně jsem vdupal do přeplněného autobusu, kde jsem se vmáčknul mezi zbytek Prahy, co už byl uvnitř. Přetopená Karosa, vydýchaný vzduch, nasraní důchodci, hlučné děcka a prdící bezďáci. Zkurvenej ráj na zemi. A pak jsem ho uviděl. Řetěz. Seděl si tam naprosto v klidu, hlavu nalepenou na orosené okno. „No to mě poser.“ Vydechl jsem. Jaká to kurva náhodička. Řetěz je totiž strašně zajímavej. Asi ten nejzajímavější člověk na světě (no, minimálně v tomhle posraným autbuse). Je totiž strašně zajímavej tím, jak je vlastně nezajímavej. Je tak nezajímavej, že může vtančit doprostřed kostela, vykrást pokladničku, vojet jeptišku a vytančit zase ven a nikdo si na něj za minutu ani nevzpomene (ani ta jeptiška ne). A proč já si ho pamatuju? No, těžko zapomenout na člověka, co vám vojede starou, bodne nůž do zad (doslova) a ještě vám sežere večeři. Jo, a taky protože mám Dar, že jo. Řetěz si tam v klídku pochrupkával a já byl nabuzenej jak po speedu. Myšlenky na kafe a postel se mi totálně vykouřily z hlavy (teda až na toho švába - fakt humáč). Na další zastávce se Řetěz zvedl, protlačil se nadávajícím davem a vypadl z autobusu. Následoval jsem jeho příkladu. Tak tak, že mi ten dement za volantem nepřiskřípnul nohu. „Čuráku.“ Zavolal jsem na řidiče láskyplně na rozloučenou a vyběhl za Řetězem, který zrovna mizel za rohem. No jasně, míří k Prsatý Děvce, což byl ten nejhorší pajzl v Praze. Byla to tak hnusná díra, že ani ti švábi tam nelezli. „Hej, demente, nemáš oheň?“ zavolal jsem na umaštěného Řetěza, který si zapaloval cígo. „Naser si.“ Odvětil, aniž by se na mě podíval a ukázal mi vztyčený prostředníček. S hlasitým lupnutím jsem mu ho zlomil. Zařval, podíval se na mě a oči se mu rozšířily hrůzou, bolestí a poznáním. „Vypadáš jak z plátna Margaret Keaneový.“ Pozdravil jsem ho a čelíčkem mu přerazil nos. Bez hlesu se zhroutil k zemi. Ani ne za dvě minuty tam ležel jen v trenkách a s rukama svázanýma řetězem za zády. „A tohle je za tu sežranou večeři.“ Zašeptal jsem mu do ouška a vrazil mu do prdele krysu čumákem napřed. Oči se mu rozšířily ještě víc a znova omdlel. „Pane, co mu to děláte?“ ozval se vysoký tenký hlásek. Otočil jsem se k ústí uličky a tam stála asi sedmiletá holčička se dvěma culíky a lízátkem v puse. „Měřím mu teplotu, prde.“ Odpověděl jsem a otřepal si kolena. Holčička vykulila oči snad ještě víc, než Řetěz. „A von je jako nemocnej?“ zeptala se s nepředstíraným zajmem. „No, strašně.“ „Tak to by asi potřeboval paní doktorku. Maminka vždycky říká, že...“ „A maminka a režisér mají vždycky pravdu.“ Skočil jsem pískleti do řeči. „Takže ty tady teď hezky počkej a já jdu pro tu doktorku.“ Zaúkoloval jsem ještě důležitě se tvářící holčičku. Horlivě přikývla a já vyrazil zpátky domů. Na kafe už mě docela přešla chuť.
Tak, v podstatě dobrý, celkem ze života. jen bych ubral na vulgaritách... O tom jsme už tady debatovali, že přebytek drsných slov už ubíjí celkový dojem. Ale klidně piš dál, je to zajímavý.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
Komentáře
Slova POLŠTÁŘ, ŠVÁB a jako postava NAIVNÍ SVĚDEK
„Zkurvená 152, zase to má spoždění.“ Zabručel jsem si pro sebe nasraně, zatímco jsem se tísnil pod stříškou zastávky asi s půlkou Prahy. Chcalo. Kdyby mi nedošlo kafe, Tak bych ani nevylezl z baráku. Do prdele, vždyť byla teprve jedna odpoledne. Na ksichtě jsme měl ještě vobtisknutý polštář a myšlenka na vyhřátou postel mě hřála na duši (a to i navzdory vzpomínce na švába rozmáznutého na čele postele).
„No už bylo kurva na čase.“ 152 zabrzdila u zastávky a voda z kaluže obstříkla půl zastávky. Navztekaně jsem vdupal do přeplněného autobusu, kde jsem se vmáčknul mezi zbytek Prahy, co už byl uvnitř. Přetopená Karosa, vydýchaný vzduch, nasraní důchodci, hlučné děcka a prdící bezďáci. Zkurvenej ráj na zemi. A pak jsem ho uviděl. Řetěz.
Seděl si tam naprosto v klidu, hlavu nalepenou na orosené okno.
„No to mě poser.“ Vydechl jsem. Jaká to kurva náhodička. Řetěz je totiž strašně zajímavej. Asi ten nejzajímavější člověk na světě (no, minimálně v tomhle posraným autbuse). Je totiž strašně zajímavej tím, jak je vlastně nezajímavej. Je tak nezajímavej, že může vtančit doprostřed kostela, vykrást pokladničku, vojet jeptišku a vytančit zase ven a nikdo si na něj za minutu ani nevzpomene (ani ta jeptiška ne). A proč já si ho pamatuju?
No, těžko zapomenout na člověka, co vám vojede starou, bodne nůž do zad (doslova) a ještě vám sežere večeři. Jo, a taky protože mám Dar, že jo.
Řetěz si tam v klídku pochrupkával a já byl nabuzenej jak po speedu. Myšlenky na kafe a postel se mi totálně vykouřily z hlavy (teda až na toho švába - fakt humáč).
Na další zastávce se Řetěz zvedl, protlačil se nadávajícím davem a vypadl z autobusu. Následoval jsem jeho příkladu. Tak tak, že mi ten dement za volantem nepřiskřípnul nohu.
„Čuráku.“ Zavolal jsem na řidiče láskyplně na rozloučenou a vyběhl za Řetězem, který zrovna mizel za rohem. No jasně, míří k Prsatý Děvce, což byl ten nejhorší pajzl v Praze. Byla to tak hnusná díra, že ani ti švábi tam nelezli.
„Hej, demente, nemáš oheň?“ zavolal jsem na umaštěného Řetěza, který si zapaloval cígo.
„Naser si.“ Odvětil, aniž by se na mě podíval a ukázal mi vztyčený prostředníček. S hlasitým lupnutím jsem mu ho zlomil. Zařval, podíval se na mě a oči se mu rozšířily hrůzou, bolestí a poznáním.
„Vypadáš jak z plátna Margaret Keaneový.“ Pozdravil jsem ho a čelíčkem mu přerazil nos. Bez hlesu se zhroutil k zemi. Ani ne za dvě minuty tam ležel jen v trenkách a s rukama svázanýma řetězem za zády.
„A tohle je za tu sežranou večeři.“ Zašeptal jsem mu do ouška a vrazil mu do prdele krysu čumákem napřed. Oči se mu rozšířily ještě víc a znova omdlel.
„Pane, co mu to děláte?“ ozval se vysoký tenký hlásek. Otočil jsem se k ústí uličky a tam stála asi sedmiletá holčička se dvěma culíky a lízátkem v puse.
„Měřím mu teplotu, prde.“ Odpověděl jsem a otřepal si kolena. Holčička vykulila oči snad ještě víc, než Řetěz.
„A von je jako nemocnej?“ zeptala se s nepředstíraným zajmem.
„No, strašně.“
„Tak to by asi potřeboval paní doktorku. Maminka vždycky říká, že...“
„A maminka a režisér mají vždycky pravdu.“ Skočil jsem pískleti do řeči.
„Takže ty tady teď hezky počkej a já jdu pro tu doktorku.“ Zaúkoloval jsem ještě důležitě se tvářící holčičku. Horlivě přikývla a já vyrazil zpátky domů. Na kafe už mě docela přešla chuť.
Flaubert