Moje tvoření
Já mám bratra!
To je zas lidí, kam se to všichni vypravili? Žádný senior ani těhotná žena naštěstí nikde poblíž nejsou, to je dobře. Stát v autobuse, když máte nohu v sádře a dvě berle, to je o život. Tam je volné místo, hurá! Dostanu se k němu, než ho zabere někdo jiný? Potrhat si vazy v kotníku, to opravdu není nic veselého, tím méně s tím cestovat veřejnou dopravou. Navíc je venku vedro a noha bolí.
„Sedněte si sem,“ ozve se nějaký hlásek. Otočím se, abych se podívala, komu vděčím za to, že se nemusím prodírat přeplněným autobusem k sedadlu a riskovat další úraz. Vidím chlapce, asi desetiletého, s podivně nepřirozeně hlubokýma tmavýma očima a plachým úsměvem.
„Děkuju ti,“ usměju se na něj a vděčně se posadím. „Jsi hodný! Kolik je ti vlastně let?“
„Deset,“ odpoví mi chlapec. „Chodím do čtvrté třídy.“
Rozhlížím se, zda neuvidím někoho dospělého, kdo by s tím zvláštním chlapcem mohl jet, ale nikdo se nejeví, že by k němu patřil. Pokračuji proto v hovoru.
„Jen málo dětí ví, že má pustit sednout toho, kdo to potřebuje,“ řeknu mu. „I mnohem starších, než jsi ty. Jak se vlastně jmenuješ?“
„Patrik,“ odpoví mi chlapec. „A vy?“
„Lucie,“ řeknu.
Autobus zastavuje na zastávce. Patrik se podívá z okna a v tom okamžiku z něj vyprchá veškerá barva. Roztřese se, snad strachem. V tmavých očích se mu zalesknou slzy.
„Děje se něco?“ zeptám se ho opatrně. „Totiž, já vím, že jako cizí bys mi neměl věřit, ale, pokud bys mi to chtěl říct, můžeš, já ti nic neudělám.“
„Ten… v černé… bundě,“ vykoktá Patrik. Podívám se tím směrem. Vidím vysokého hřmotného muže, jediného v černé bundě. Asi se nedivím, že tomu chlapci nahání strach, mně ho nahání také, ten obličej bez výrazu opravdu budí strach.
„Ty se ho bojíš?“ zeptám se. „Vypadá sice děsivě, to ano, ale třeba ve skutečnosti takový není. Jsem s tebou, neboj se. Máš kapesník? Dám ti.“
Neobratně vyhrabu papírové kapesníky a nabídnu je Patrikovi.
„Já… ho… znám,“ zašeptá Patrik. „Bojím se ho!“
„Nechceš zavolat rodičům?“ zeptám se ho. Pohled, který na mě vyšle, mi napoví, jaká budou jeho další slova.
„To je můj táta,“ zašeptá. „Dělá doma hrozný věci, zve si k nám divný lidi! Jednou jsem to viděl! Když to zjistil, praštil mě, až jsem ztratil vědomí, probudil jsem se ve sklepě!“
Nevěřícně se na něj dívám.
„Vy mi asi nevěříte,“ řekne.
Z nějakého důvodu cítím, že bych mu věřit měla. Poznám obvykle, když mi někdo lže. A takový strach by jen těžko hrál. Pokud ano, pak by si zasloužil Oscara.
„To si nikdo nesmí dovolit,“ řeknu mu. „Řekl jsi to někomu? Třeba paní učitelce? A máš někoho jiného z rodiny, komu se můžeš svěřit?“
Patrik zavrtí hlavou.
„Bojím se to někomu říct,“ zašeptá.
„Kde bydlíš?“ zeptám se ho.
„Ještě dvě zastávky,“ odpoví mi. „Ale nechci domů!“
„To vymyslíme,“ řeknu. „Sám nepůjdeš, nenechám tě. Doprovodím tě. Věříš mi?“
„No, věřím, ale vy… ty berle…“
„Poradím si i s nimi, neboj se,“ ubezpečím ho. „Umím se docela dobře prát.“
Když vystupujeme, koutkem oka zahlédnu, že Patrikův otec vystupuje zadními dveřmi. Patrik mi ukazuje cestu a já jdu s ním. Jdeme pomalu, protože o berlích se jde o poznání hůř. Prohlížím okolí. Tuhle část Prahy neznám, nikdy jsem tu nebyla. Hledám nějakou restauraci nebo obchod, kde by nám pomohli. Najednou mi padne do oka cedule „Restaurant U Kmotra“. Podívám se tím směrem.
„Tam ne,“ zašeptá Patrik, jako by mi snad četl myšlenky. „Tam ho znají!“
Kývnu, že ho chápu. Během chvíle vidím poštu, to vypadá nadějně. Je půl páté, měli by mít ještě otevřeno.
„Patriku, tohle musíš někomu říct,“ řeknu. „Půjdeme na poštu, zavoláme policii a ti nám pomůžou. Pokud tvůj otec dělá něco špatného, nesmí mu to jen tak projít.“
Kývne. Jdeme směrem k poště. Za námi slyším kroky. Bojím se otočit. Snažím se nedat najevo jakoukoli nejistotu, protože Patrik se bojí daleko víc.
„Kudy se to couráš?“ ozve se hlas za námi.
„Neotáčej se,“ špitnu Patrikovi. „A když bude potřeba, utíkej co nejrychleji na poštu a řekni komukoliv z obsluhy u přepážky, aby zavolal policii! Ale zatím nic nedělej, kdyžtak ti řeknu!“
„S kým se to vykecáváš? Otoč se, ty spratku jeden!“ ozve se znovu ten hlas. Patrikův otec nás sleduje, to je jasné. Slyším, jak zrychluje krok. Dává se do běhu.
„Utíkej na poštu!“ zašeptám co nejtišeji. Patrik se rozběhne. Vidím, že běží rychle, podle toho poznám, že asi sportuje.
„Stůj, ty spratku!“ zařve znovu jeho otec.
„Co vám udělal, že mu tak říkáte?“ obrátím se na něho. „Váš syn je hodný a milý chlapec! Nezaslouží si takovéhle jednání!“
Muž se na mě otočí a já se mu pozorně podívám do tváře. Krátké tmavé vlasy, tenké rty a hlavně oči! Ty bezcitné oči znám! Co zmizela matka, když mi bylo sedmnáct, musela jsem se do nich ještě rok dívat, než jsem od něj utekla! Co bití jsem od něho zažila! Pak jsem se protloukala, jak se dalo, díky tomu, že mi ve škole vyšli vstříc, jsem si mohla dodělat maturitu a díky dobrým výsledkům při studiu jsem získala stipendium na lékařské fakultě. Dnes jsem lékařkou záchranné služby, teď tedy v neschopnosti. A hledím do očí svého otce!
„Ty máš syna a já o něm nevím!“ křiknu na něj. „Jemu nebudeš dělat to, co mně!“
„Toho spratka si vychovám podle sebe,“ odvětí mi a vyrazí za Patrikem. Bohužel mu Patrik nestihne utéct. Otec ho chytne za paži a prudce s ním smýkne. Ozve se zvuk, který mým lékařským uším prozradí, že mu nejspíš vykloubil rameno. Patrik, vlastně můj bratr, vykřikne a zhroutí se na zem. Otec ho kopne do zad. To už nevydržím. Co mi omezení pohybu dovolí, vyrazím za ním. Jak se napřahuje k další ráně, zvednu jednu berlu a shodím ho na zem.
Vtom se za námi ozve houkání. Otec se střelhbitě zvedne a utíká pryč. Rozhlédnu se. Je to policie. Vydávají se za ním.
Další houkající auto zastaví těsně u nás. Poznávám sanitu.
„Lucko, co tady děláš?“ zeptá se mě povědomý hlas. „Nebydlíš někde jinde?“
Petr, jeden ze záchranářů, s kterým velice ráda spolupracuji.
„Čau Péťo, jo, bydlím jinde, ale když potkáš kluka v nesnázích, to pak snadno dojedeš autobusem jinam, než chceš,“ odpovím. „A když pak zjistím, že je to můj brácha…“
„Tak to mně musíš někdy povykládat,“ řekne Petr a usměje se. Ten jeho úsměv mě vždycky dostane.
„No, tak teď ti povykládám, co můžeš čekat,“ řeknu. „Vykloubení ramene, kopnutí do zad a ještě dostal ránu do hlavy.“
„Podíváme se na to,“ řekl Petr a klekl si k Patrikovi, který ležel na zemi zkroucený do klubíčka a třásl se. Cukl, když na něj můj kolega záchranář sáhl. Z úst se mu ozvalo bolestné usyknutí.
„Počkej, já ho přesvědčím,“ řeknu a skloním se k bratrovi.
„Páťo,“ oslovím ho a položím mu ruku na rameno. „To je můj kolega z práce. Chceme ti pomoct, abys byl v pořádku. Zkus se otočit na záda, půjde to?“
Zavrtěl hlavou. Petr a jeho kolega Jakub k nám jdou s nosítky.
„Zvládneš se sám položit na nosítka?“ zeptá se Petr. „Jestli ne, pomůžeme ti. Nebudeme tě trápit. Napřed zjistím, co tě bolí. Budu tě ohmatávat a ty mi řekneš, když něco bude bolet.“
Bráška několikrát usykne bolestí, když ho Petr vyšetřuje. Dýchá rychleji, než by bylo zdrávo.
„Tak, teď si tě poslechnu,“ řekne mu Petr. „Kolega změří tlak, ale na to tě napřed položíme na nosítka. Už ti někdy brali krev?“
Patrik zavrtí hlavou.
„Lucko, můžeš na moment?“ osloví mě Petr. „Tvůj brácha má zlomený dvě žebra a jedno probodlo plíci, dýchání se zhoršuje, vidíš, saturace klesá. Taky mám podezření na vnitřní krvácení. Pravý rameno je vykloubený. Musíme do nemocnice, vezmeme tě s ním. Není ti nic?“
„Mně ne, jen jsem sejmula otce berlou,“ odpovím. „Jedeme?“
Petr kývne, s Jakubem naloží Páťu do sanitky a než se dovleču o berlích, zvedne mě do náruče a strčí mě za ním na sedadlo.
„Kubo, můžeme,“ ohlásí kolegovi. „No, a já si sednu k vám. Rádoby náhodně mě pohladí po ruce. To dělá docela často. Pak se ptá Patrika na celé jméno, datum narození, zda bere léky, má na něco alergii a veškeré potřebné údaje.
Vyloží nás na urgentním příjmu nemocnice Motol. Loučím se s Petrem a dohodneme se, aby se někdy u mě stavil. Patrika se ujme moje bývalá kolegyně z fakulty Jana. Vyptá se mě, na co potřebuje, a co jsem jí schopna říct, to jí povím. Vyšetří Patrika a celou dobu si s ním povídá. Potom ho odvezou na CT a rentgen. Jana si mě vezme stranou.
„Lucko, ty toho kluka znáš?“ ptá se mě.
„Až do dneška ne,“ odpovím. „Vlastně jsem to zjistila až teď. Pustil mě sednout v autobuse a já jsem tak nějak souhrou okolností vystoupila o dvě zastávky dřív. A to jsem jela z kontroly domů. Je to můj mladší bráška. Kdybych o něm věděla, hned se ho ujmu.“
„Jestliže je podezření na týrání, budu to muset hlásit,“ řekne Jana. „Patrik má podle ultrazvuku vnitřní krvácení, má poraněnou levou ledvinu. Pneumotorax jsme vyřešili. Žebra se taky zhojí, ale ta ledvina je na sál. Snad ji zachráníme. A samozřejmě dáme hlášení na sociálku a počítej s výslechem policie. Tak já jdu operovat, zatím se posaď. Není ti nic?“
Zavrtím hlavou. Patrik je na sále a minuty se neskutečně vlečou. Zkrátí mi je policista, který mě vyslýchá. Vyptává se na kdeco, ale na poměry toho, co se dá u policie obvykle najít, je to profesionál.
Počkám, dokud mně Jana neřekne, že má Patrik operaci za sebou.
Najednou na mě padne hrozná únava.Vezmu si Uber a nechám se odvézt domů.
Denně jezdím za Páťou do nemocnice. Sociálka za asistence policie vyzvedla z otcova bytu jeho věci. Doufám, že otce už nikdy neuvidím. Dohodli jsme se, že jako jeho sestra se o něj budu starat, než proběhne soud, který mně ho svěří do péče. Neřeším, jak to zvládnu, nějak to půjde. A to jsem ještě nedávno prohlašovala, že nechci dítě. Ten chlapec nejen změnil výsledek jedné mojí cesty autobusem, ale i celý můj život.
Pavlína Černá
To je zas lidí, kam se to všichni vypravili? Žádný senior ani těhotná žena naštěstí nikde poblíž nejsou, to je dobře. Stát v autobuse, když máte nohu v sádře a dvě berle, to je o život. Tam je volné místo, hurá! Dostanu se k němu, než ho zabere někdo jiný? Potrhat si vazy v kotníku, to opravdu není nic veselého, tím méně s tím cestovat veřejnou dopravou. Navíc je venku vedro a noha bolí.
„Sedněte si sem,“ ozve se nějaký hlásek. Otočím se, abych se podívala, komu vděčím za to, že se nemusím prodírat přeplněným autobusem k sedadlu a riskovat další úraz. Vidím chlapce, asi desetiletého, s podivně nepřirozeně hlubokýma tmavýma očima a plachým úsměvem.
„Děkuju ti,“ usměju se na něj a vděčně se posadím. „Jsi hodný! Kolik je ti vlastně let?“
„Deset,“ odpoví mi chlapec. „Chodím do čtvrté třídy.“
Rozhlížím se, zda neuvidím někoho dospělého, kdo by s tím zvláštním chlapcem mohl jet, ale nikdo se nejeví, že by k němu patřil. Pokračuji proto v hovoru.
„Jen málo dětí ví, že má pustit sednout toho, kdo to potřebuje,“ řeknu mu. „I mnohem starších, než jsi ty. Jak se vlastně jmenuješ?“
„Patrik,“ odpoví mi chlapec. „A vy?“
„Lucie,“ řeknu.
Autobus zastavuje na zastávce. Patrik se podívá z okna a v tom okamžiku z něj vyprchá veškerá barva. Roztřese se, snad strachem. V tmavých očích se mu zalesknou slzy.
„Děje se něco?“ zeptám se ho opatrně. „Totiž, já vím, že jako cizí bys mi neměl věřit, ale, pokud bys mi to chtěl říct, můžeš, já ti nic neudělám.“
„Ten… v černé… bundě,“ vykoktá Patrik. Podívám se tím směrem. Vidím vysokého hřmotného muže, jediného v černé bundě. Asi se nedivím, že tomu chlapci nahání strach, mně ho nahání také, ten obličej bez výrazu opravdu budí strach.
„Ty se ho bojíš?“ zeptám se. „Vypadá sice děsivě, to ano, ale třeba ve skutečnosti takový není. Jsem s tebou, neboj se. Máš kapesník? Dám ti.“
Neobratně vyhrabu papírové kapesníky a nabídnu je Patrikovi.
„Já… ho… znám,“ zašeptá Patrik. „Bojím se ho!“
„Nechceš zavolat rodičům?“ zeptám se ho. Pohled, který na mě vyšle, mi napoví, jaká budou jeho další slova.
„To je můj táta,“ zašeptá. „Dělá doma hrozný věci, zve si k nám divný lidi! Jednou jsem to viděl! Když to zjistil, praštil mě, až jsem ztratil vědomí, probudil jsem se ve sklepě!“
Nevěřícně se na něj dívám.
„Vy mi asi nevěříte,“ řekne.
Z nějakého důvodu cítím, že bych mu věřit měla. Poznám obvykle, když mi někdo lže. A takový strach by jen těžko hrál. Pokud ano, pak by si zasloužil Oscara.
„To si nikdo nesmí dovolit,“ řeknu mu. „Řekl jsi to někomu? Třeba paní učitelce? A máš někoho jiného z rodiny, komu se můžeš svěřit?“
Patrik zavrtí hlavou.
„Bojím se to někomu říct,“ zašeptá.
„Kde bydlíš?“ zeptám se ho.
„Ještě dvě zastávky,“ odpoví mi. „Ale nechci domů!“
„To vymyslíme,“ řeknu. „Sám nepůjdeš, nenechám tě. Doprovodím tě. Věříš mi?“
„No, věřím, ale vy… ty berle…“
„Poradím si i s nimi, neboj se,“ ubezpečím ho. „Umím se docela dobře prát.“
Když vystupujeme, koutkem oka zahlédnu, že Patrikův otec vystupuje zadními dveřmi. Patrik mi ukazuje cestu a já jdu s ním. Jdeme pomalu, protože o berlích se jde o poznání hůř. Prohlížím okolí. Tuhle část Prahy neznám, nikdy jsem tu nebyla. Hledám nějakou restauraci nebo obchod, kde by nám pomohli. Najednou mi padne do oka cedule „Restaurant U Kmotra“. Podívám se tím směrem.
„Tam ne,“ zašeptá Patrik, jako by mi snad četl myšlenky. „Tam ho znají!“
Kývnu, že ho chápu. Během chvíle vidím poštu, to vypadá nadějně. Je půl páté, měli by mít ještě otevřeno.
„Patriku, tohle musíš někomu říct,“ řeknu. „Půjdeme na poštu, zavoláme policii a ti nám pomůžou. Pokud tvůj otec dělá něco špatného, nesmí mu to jen tak projít.“
Kývne. Jdeme směrem k poště. Za námi slyším kroky. Bojím se otočit. Snažím se nedat najevo jakoukoli nejistotu, protože Patrik se bojí daleko víc.
„Kudy se to couráš?“ ozve se hlas za námi.
„Neotáčej se,“ špitnu Patrikovi. „A když bude potřeba, utíkej co nejrychleji na poštu a řekni komukoliv z obsluhy u přepážky, aby zavolal policii! Ale zatím nic nedělej, kdyžtak ti řeknu!“
„S kým se to vykecáváš? Otoč se, ty spratku jeden!“ ozve se znovu ten hlas. Patrikův otec nás sleduje, to je jasné. Slyším, jak zrychluje krok. Dává se do běhu.
„Utíkej na poštu!“ zašeptám co nejtišeji. Patrik se rozběhne. Vidím, že běží rychle, podle toho poznám, že asi sportuje.
„Stůj, ty spratku!“ zařve znovu jeho otec.
„Co vám udělal, že mu tak říkáte?“ obrátím se na něho. „Váš syn je hodný a milý chlapec! Nezaslouží si takovéhle jednání!“
Muž se na mě otočí a já se mu pozorně podívám do tváře. Krátké tmavé vlasy, tenké rty a hlavně oči! Ty bezcitné oči znám! Co zmizela matka, když mi bylo sedmnáct, musela jsem se do nich ještě rok dívat, než jsem od něj utekla! Co bití jsem od něho zažila! Pak jsem se protloukala, jak se dalo, díky tomu, že mi ve škole vyšli vstříc, jsem si mohla dodělat maturitu a díky dobrým výsledkům při studiu jsem získala stipendium na lékařské fakultě. Dnes jsem lékařkou záchranné služby, teď tedy v neschopnosti. A hledím do očí svého otce!
„Ty máš syna a já o něm nevím!“ křiknu na něj. „Jemu nebudeš dělat to, co mně!“
„Toho spratka si vychovám podle sebe,“ odvětí mi a vyrazí za Patrikem. Bohužel mu Patrik nestihne utéct. Otec ho chytne za paži a prudce s ním smýkne. Ozve se zvuk, který mým lékařským uším prozradí, že mu nejspíš vykloubil rameno. Patrik, vlastně můj bratr, vykřikne a zhroutí se na zem. Otec ho kopne do zad. To už nevydržím. Co mi omezení pohybu dovolí, vyrazím za ním. Jak se napřahuje k další ráně, zvednu jednu berlu a shodím ho na zem.
Vtom se za námi ozve houkání. Otec se střelhbitě zvedne a utíká pryč. Rozhlédnu se. Je to policie. Vydávají se za ním.
Další houkající auto zastaví těsně u nás. Poznávám sanitu.
„Lucko, co tady děláš?“ zeptá se mě povědomý hlas. „Nebydlíš někde jinde?“
Petr, jeden ze záchranářů, s kterým velice ráda spolupracuji.
„Čau Péťo, jo, bydlím jinde, ale když potkáš kluka v nesnázích, to pak snadno dojedeš autobusem jinam, než chceš,“ odpovím. „A když pak zjistím, že je to můj brácha…“
„Tak to mně musíš někdy povykládat,“ řekne Petr a usměje se. Ten jeho úsměv mě vždycky dostane.
„No, tak teď ti povykládám, co můžeš čekat,“ řeknu. „Vykloubení ramene, kopnutí do zad a ještě dostal ránu do hlavy.“
„Podíváme se na to,“ řekl Petr a klekl si k Patrikovi, který ležel na zemi zkroucený do klubíčka a třásl se. Cukl, když na něj můj kolega záchranář sáhl. Z úst se mu ozvalo bolestné usyknutí.
„Počkej, já ho přesvědčím,“ řeknu a skloním se k bratrovi.
„Páťo,“ oslovím ho a položím mu ruku na rameno. „To je můj kolega z práce. Chceme ti pomoct, abys byl v pořádku. Zkus se otočit na záda, půjde to?“
Zavrtěl hlavou. Petr a jeho kolega Jakub k nám jdou s nosítky.
„Zvládneš se sám položit na nosítka?“ zeptá se Petr. „Jestli ne, pomůžeme ti. Nebudeme tě trápit. Napřed zjistím, co tě bolí. Budu tě ohmatávat a ty mi řekneš, když něco bude bolet.“
Bráška několikrát usykne bolestí, když ho Petr vyšetřuje. Dýchá rychleji, než by bylo zdrávo.
„Tak, teď si tě poslechnu,“ řekne mu Petr. „Kolega změří tlak, ale na to tě napřed položíme na nosítka. Už ti někdy brali krev?“
Patrik zavrtí hlavou.
„Lucko, můžeš na moment?“ osloví mě Petr. „Tvůj brácha má zlomený dvě žebra a jedno probodlo plíci, dýchání se zhoršuje, vidíš, saturace klesá. Taky mám podezření na vnitřní krvácení. Pravý rameno je vykloubený. Musíme do nemocnice, vezmeme tě s ním. Není ti nic?“
„Mně ne, jen jsem sejmula otce berlou,“ odpovím. „Jedeme?“
Petr kývne, s Jakubem naloží Páťu do sanitky a než se dovleču o berlích, zvedne mě do náruče a strčí mě za ním na sedadlo.
„Kubo, můžeme,“ ohlásí kolegovi. „No, a já si sednu k vám. Rádoby náhodně mě pohladí po ruce. To dělá docela často. Pak se ptá Patrika na celé jméno, datum narození, zda bere léky, má na něco alergii a veškeré potřebné údaje.
Vyloží nás na urgentním příjmu nemocnice Motol. Loučím se s Petrem a dohodneme se, aby se někdy u mě stavil. Patrika se ujme moje bývalá kolegyně z fakulty Jana. Vyptá se mě, na co potřebuje, a co jsem jí schopna říct, to jí povím. Vyšetří Patrika a celou dobu si s ním povídá. Potom ho odvezou na CT a rentgen. Jana si mě vezme stranou.
„Lucko, ty toho kluka znáš?“ ptá se mě.
„Až do dneška ne,“ odpovím. „Vlastně jsem to zjistila až teď. Pustil mě sednout v autobuse a já jsem tak nějak souhrou okolností vystoupila o dvě zastávky dřív. A to jsem jela z kontroly domů. Je to můj mladší bráška. Kdybych o něm věděla, hned se ho ujmu.“
„Jestliže je podezření na týrání, budu to muset hlásit,“ řekne Jana. „Patrik má podle ultrazvuku vnitřní krvácení, má poraněnou levou ledvinu. Pneumotorax jsme vyřešili. Žebra se taky zhojí, ale ta ledvina je na sál. Snad ji zachráníme. A samozřejmě dáme hlášení na sociálku a počítej s výslechem policie. Tak já jdu operovat, zatím se posaď. Není ti nic?“
Zavrtím hlavou. Patrik je na sále a minuty se neskutečně vlečou. Zkrátí mi je policista, který mě vyslýchá. Vyptává se na kdeco, ale na poměry toho, co se dá u policie obvykle najít, je to profesionál.
Počkám, dokud mně Jana neřekne, že má Patrik operaci za sebou.
Najednou na mě padne hrozná únava.Vezmu si Uber a nechám se odvézt domů.
Denně jezdím za Páťou do nemocnice. Sociálka za asistence policie vyzvedla z otcova bytu jeho věci. Doufám, že otce už nikdy neuvidím. Dohodli jsme se, že jako jeho sestra se o něj budu starat, než proběhne soud, který mně ho svěří do péče. Neřeším, jak to zvládnu, nějak to půjde. A to jsem ještě nedávno prohlašovala, že nechci dítě. Ten chlapec nejen změnil výsledek jedné mojí cesty autobusem, ale i celý můj život.
Pavlína Černá
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.