Spisovatelské jednohubky
jerrymungo
Komentářů: 2,079
René začal se zajímavým projektem, který by mohl oživit i zdejší členskou základnu...
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert
Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
Nebyla to obyčejná návštěva, protože tehdy jsem u nich objevil...
A zkuste vymyslet nějaké smysluplné pokračování...
Flaubert
"Jo, to byl ten rok, co jsem..."
Flaubert
"Jo, to byl ten rok, co jsem... ...slyšel vyprávění, které se povídalo z generace na generaci, že začíná umírat víc a víc dvojnožců na nemoc, o které nejdřív říkali, že je to chřipka. A teď máme svět jen pro sebe...". "A tati, co je to tady, ta podivná hromada rezavého železa?" "Ale, kdysi tomu snad říkali Petrova, nebo Petřínská rozhledna, taková zbytečnost..." A krásný zlatý retrívr zvedl zadní nohu a označkoval jednu ze zkroucených traverz......
Flaubert
Nic na světě ji nemohlo připravit na tuto chvíli...
Flaubert
...se nechal naočkovat. Tvrdili nám, že je to nový virus a že se šíří neomezeně celou planetou. Jediný způsob, jak to zastavit, je proočkování veškeré lidské populace. Prý že mají novou vakcínu RNA. Co nese genetickou informaci, ale nemění samotnou DNA, jen nafixluje přítomnost viru a tělo si vytvoří skutečnou vakcínu samo.
Jenže ono to opravdu neslo nafixlovanou genetickou informaci, ale tak zmanipulovanou, že tělo přestalo potřebovat svou původní DNA a začalo se měnit.
Nedobrý pocit jsem měl už ze sestry, která mi dala první dávku. Hezká holka, ale oči měla jak dva kusy ledu.
O měsíc později jsem dostal druhou dávku a do dvou týdnů u mne poprvé propukla žízeň. Nevěděl jsem zpočátku, jak to budeme řešit, protože přeci nemůžeme vysávat jeden druhého, ale pak jsem to pochopil. Každá vakcína stvořilo jiný druh. Měli to promyšlené od samého počátku. Vysáváme jen ty, kteří nebyli očkováni stejnou vakcínou jako my. Proto objednali hned u několika výrobců.
Ten rok jsme se stali všichni upíry...
...protože nikdo na světě nemohl předpokládat, že se stane zrovna tohle. Poprvé v životě si vsadila a hned vyhrál sto tisíc. Poprvé v životě držela tolik peněz v ruce a mohla je rozhodit po koberci. Poprvé za celou dobu, co ho měla, zapomněla zavřít klec s křečkem.
Než o tom stačila říct mámě po telefonu, udělal si křeček nový pelech...
Flaubert
Napište příběh, který se odehrává u moře.
Flaubert
„Ne, ale říká se, že pěna na moři je z jejích slz.“
„Když mě se to nelíbí. Já nechci, aby se někdo takhle trápil...“
„V životě si nevybereš. Někdy to tak prostě vyjde, někomu věříš a on tě zradí, aniž by o tom věděl.“
„Byl to hloupý princ, měl to pochopit!“
„No, on vlastně nevěděl, kdo ho zachránil. Měl jí rád, jen nechtěl zradit tu druhou. Myslel si, že to byla ta druhá, kdo ho vytáhnul na břeh moře.“
„Není to fér, je to zlý příběh!“
„Není zlý, jen není veselý.“
„Ale proč se to tak stalo, copak to nemohlo celé skončit jinak? V životě to přeci není takhle složité!“
„Vlastně je to tak, děje se to pořád.“
„Pořád?“
„Ano, neposlechla tátu, když jí říkal, že nemá toužit po světě, do kterého ji nikdy nepřijmou. Místo toho šla za někým, kdo jí nalhal spoustu věcí, okradl a podvedl.“
„Lidi chtějí pořád někam, kde je nepřijmou?“
„Ano, chodí za lháři, kteří jim slibují nesplnitelné o všechno je oberou, a nakonec jen utonou opuštění v moři. Každý den desítky, za měsíc stovky, za rok tisíce.“
„A tahle pěna, to jsou jejich slzy...?“
Flaubert
Moře bylo toho odpoledne hladké jako sklo, jen na jedné odlehlé pláži se hned u břehu tvořily malé vlnky. Slunce se už pomalu sklánělo k západu a vzduch se začínal lehce ochlazovat.
Chlapec z té dvojice byl oblečený v šortkách a trochu vyrudlém tričku. Nesl přes rameno plátěnou tašku. Jeho partnerka měla letní květované šaty a ve vlasech červenou stuhu. Zastavili se.
„Podívej, tohle je krásná pláž…“
„Je docela prázdná, tady budeme mít klid.“
„Ty chceš jít sem? A co když nás někdo uvidí?“
„A co by se stalo, přece nebudeme dělat nic zakázaného. Podívej, můžeme si zajít tamhle mezi ty kameny, tam za námi nikdo nepůjde.“
„Ale když já nevím. Už začíná být zima.“
„Prosím tě, je červenec. A já s sebou nesu deku.“
„Dobrá, tak ale jenom jednou.“
„Ale když si pospíšíme, třeba to stihneme i dvakrát.“
„Tak když chceš…“
Seběhli dolů ke břehu a rychle rozložili hnědou kostkovanou deku…
Zpočátku to bylo jen takové oťukávání, ale za chvíli se rozjela pěkně ostrá akce. To když bílý jezdec společně se střelcem zaútočili na nekryté královské křídlo černého...
Flaubert
Je vidět, že se ti vrací dobrá nálada. Alespoň doufám. Jo, jen si ti dva musí dávat pozor, aby se jim neskutálely figurky z deky. Mohly by se jim v zápalu boje zamáčknout někam do písku a to se to pak těžko čistí. Písek zaleze úplně všude...
Flaubert
Napište příběh, který se odehrává u moře.
Kdysi jako malý kluk jel s rodiči k moři. Bylo to pro něj poprvé.
Písečná pláž každou chvíli omývaná mořskými krajkami.
Líbilo se mu bořit prsty do písku, plácat z něj hradby, stavět svůj hrad. Líbilo se mu pak mezi hradbami se dívat k moři, jako by tam měla každou chvíli plout nepřátelská loď. Měl své útočiště.
Pak jednoho dne v moři ztratil lopatku, kterou hloubil základy hradeb a nádvoří.
Byla žlutá, z umělé hmoty, moc mu pomáhala při stavbách. Musel se naučit stavět bez ní, jenom rukama. Po dvou odpolednech hledání ji pustil z hlavy. Naučil se nefňukat a pracovat s tím, co má.
Po letech, kdy se svými dětmi prolézal skály a bosky se brodil mělčinou pohorské řeky, šlápl na nepatřičný předmět ve vodě. Sehnul se a z pod svého chodidla vytáhl dětskou lopatičku. Byla žlutá, umělohmotná.
Okamžitě se mu vybavily vzpomínky na jeho první dny u moře a stavění hradů z písku. Prohlížel si lopatičku a nemohl se ubránit pocitu, že je to ona, ta jeho. Bylo by možné, aby doputovala z moře sem do řeky? pohrával si s myšlenkou. Spíš by si to přál. Svět by byl zajímavější. Zasnil se.
Nemůže to být ona. Ale stejně to vnímá jako zastavení. Svět mi něco říká - usmál se. Mezi skálami se se svou rodinou cítil vlastně v bezpečí. Možná někde v dálce pluje loď nepřízně osudu a světa, možná se sem valí mraky, ale on zatím vnímá klidný přístav v té přírodě kolem. Možná přijde něco nepříjemného, ale teď a tady je v klidu, protože má všechno, co potřebuje. Naučil se nestrachovat se dopředu a pracovat s tím, co je.
Položil žlutou lopatičku na oblázkový břeh. Ať tě najde, kdo tě potřebuje. Pak šel se svou rodinou dál.
Pokud vám přijde, že text někde kulhá, ruší vjem nebo mate čtenáře, dejte klidně vědět. Ocením konkrétní připomínky. Dík
Nedostižní
"Břink! Cinky, cink, plác!"
Ocelovým podtáckem páčil plechy na zadní noze robotického koně... Ale teď mu vypadl z rukou a zakutálel se mu - s břinknutím a cinkotem - pod černé holiny.
Přikrčil se za robo-koně, rozhlédl se po stáji: Ticho?, Nikdo nic...? a tácek s nápisem Furioso Restaurant zvedl.
"Vzít na to bič!" utrousil si pod fousy.
Znovu táckem zapáčil v mezeře oplechování.
"Tohle je můj závod, můj dostih... a živí koně jsou lepší!..." cedil skrz zaťaté zuby.
V tichu stáje to zachrastělo. Strnul, skrčil se - v póze, skoro jako by seděl na svém starém dobrém Šemíkovi.
Ozvaly se zvuky, hlasy: "...bude to fakt exhibice." "Jo, závodit proti staré herce." "Ha ha, viděls toho starýho páprdu? Když jsem mu říkal, jak jsme tunili našeho bota..." "Cha, ani mu to pivo nechutnalo, jenom čuměl do stolu." "Prostě tuší porážku. No, raděj spustím ještě diagnostiku."
Hlasy zmizely v technické místnosti. Starý žokej zasyčel: "Vzít na tě bič!" a pomalu se plížil pryč z tohoto soupeřova boxu.
Nakonec raději vyšel ven na čerstvý vzduch. Než se stačil nadechnout, byli u něj: Policie!
"Co je?"
"Půjdete s námi!"
"Za co? Nic jsem neproved... Jenom jsem byl u svýho koníka..."
"Přece nejste tak starý, abyste nevěděl, že všude jsou kamery! Dejte sem ten podtácek!". Pobídli ho, aby ukázal ruce a kapsy.
"Tohle je speciální ocel," mával policista s táckem furiózně nad hlavou, "zakázkové zboží! Nastupte si..." Pokyn k autu.
"Ale já mám závod."
"Ne, vy máte co vysvětlovat."
Povyk přivolal lidi a on, starý žokej, poslední zastánce dostihů s živými koňmi, nechtěl budit zbytečnou pozornost.
Stejně si neodpustil polohlasem prohlásit, že živí koně jsou lepší, a nastoupil do policejního auta. Když se auto rozjelo a on míjel svého soupeře, který mezitím vyšel ze stáje a divně se na něj usmál, ucedil ze zadního sedadla přes okénko: "Bič!… Živí jsou lepší!"
Když budeš mít chvíli čas, schválně se podívej, co jsme kdysi sepsali, je to ve vláknu Workshop - kolektivní dílo. Myslím, že se nám to docela povedlo a já, protože jsem to všechno zakončil, si pořád pohrávám s myšlenkou, napsat nějaké pokračování.
Flaubert
Pokud bude nějaký kolektivní workshop, rád se přidám
Může být cokoli, hlavní věc pro mě důležitá - aby se předem dala pravidla. Tím myslím nějaký rámec. Např. max 500 znaků na jeden příspěvek; téma apod.
Víc by se mi líbilo, kdyby každý psal stejně zadaný příběh, ale po svém. Čili variace na jedno téma nebo zadání. Nebo například z pohledu jiné osoby (věci), která se v příběhu objevuje.
Je pak zajímavé sledovat příběh z různých stran
Flaubert
Flaubert
Flaubert
~Požadovaná informace v databázi neexistuje. Zkuste přeformulovat dotaz, nebo se obrátit na jiný vyhledavač~...
Koncept téhle výzvy je podle mě hrozně super, tak jsem to tady chtěla oživit. Třeba to moje zadání někoho inspiruje
Flaubert