Perfektní vražda

Zdravím, chtěla bych se zeptat na váš názor ohledně mé povídky.


1

Den jako každý jiný, ze začátku. Slunce svítilo do okna bytu, kde pobývala Isabella Smith, jedna z nejlepších spisovatelek kriminálních příběhů jednadvacátého století. I když se ji nic poslední dobou nedařilo napsat, necítila se příjemně, v situaci, kdy nápad měla, vydavatelství ji práci nechtělo vzít.
Ať si každý myslí, co chce, život spisovatele není tak úžasný, jak se zdá, či jak je publikován, žádné bary, zábavy, milenky, milenci. Isabella se živila na kávě a dovážce jídla, i když si to poslední dobou nemohla úplně dovolit. Neměla již motivaci, už nějaký ten čas neměla příběh, kterého by se chytila. Isabella a její přítel Elijah však psali společnou knihu, byli si skoro jisti, že si ji čtenáři zamilují, drastický příběh, díky kterému každému naběhne husí kůže, některým možná i zvedne žaludek, knihu o perfektní vraždě.
Ani jeden už delší dobu nenapsal nic, co by dávalo smysl, co by stálo opravdu za řeč. Perfektní vražda byl příběh, po kterém nakladatelství prahla, každé se snažilo cenu co nejvíce zvednout nahoru. Knihu psali a vymýšleli už několik měsíců, vše se zdálo být bez chyby, jak jejich vztah, který upevnil příběh, tak i samotná kniha. Ovšem, zdání občas klame, Elijah byl knihou posedlý, častokrát si knihu přivlastňoval. Snažil se měnit části, které Isabella napsala a “vylepšovat” je.
Nebylo to pro ni lehké. Na začátku ze společné práce měla radost, oba ji měli, ale postupem času ji začal Elijah překážet, rozptylovat, štvát, a hlavně se ji snažil vystrčit z jejího nápadu, koho by neštvalo, kdyby se někdo snažil převzít nápad co pro někoho znamená více, než vlastní dítě a vydávat ho za svůj. Nedalo se to vydržet, čím delší dobu s ním trávila, tím víc ji zaléval pocit, že mu chce ublížit. Černo před očima, agrese, špatné myšlenky a představy, když ji tento pocit přepadl, nedalo se s tím nic dělat, ublížila by mu, kdyby nebyl její jediná rodina. Nemohla mu nic udělat, byl to její jediný příbuzný, jediný, s kým trávila svůj čas, s kým řešila problémy.
Svou sestru Vanessu neviděla roky. Pracovala pro FBI, neměla skoro žádný čas, aby mohla jet za svou sestrou, nebo ji jen zavolat, i kdyby s ní chtěla mluvit, nevěděla by už o čem. V dětství si byly nejbližší, ale každá se postupem času vydala svoji vlastní cestou. Matka utekla, když ji bylo sedmnáct let, nikdy ji nehledala, nechtěla ji vidět, už udělala problémů dost, vystačila si se sestrou. Obě se své matce neskutečně podobaly, vysoké, štíhlé brunetky s tmavě zelenýma očima. Otce nikdy nepoznala, její matka o něm nikdy mluvit nechtěla. Byl to pro ni uzavřený případ, nejspíše se za sebe styděla. Isabella se po otci nikdy v dospívajících letech neptala, nepotřebovala ho, nechtěla ho, stačily ji problémy s matkou. Elijah pro ni byl momentálně jediná rodina, kterou měla, nemohla mu nic udělat.

Milovala ho, ale zároveň ho nemohla vystát. Trápil ji pocit, že by přišla o posledního člověka, co ji zbyl. Někdy to přeháněl. Tedy spíše většinu času. Chtěl se ji zbavit a ona to věděla.
Isabella trpěla jako nikdy předtím, chtěla se ho zbavit, ale nevěděla jak. Jediné, co ji napadalo, byla vražda. Měla geny sériového vraha, nikdo o nich nevěděl, kromě jejího doktora. Měla brát prášky na uklidnění, ale nechtěla do sebe cpát tolik chemie. Vědě nikdy nevěřila.
Nemohla v noci spát, škubala sebou, myslela jen na to, jak mu ublíží za to, co ji chce udělat. Láska, versus nenávist, bylo to těžké rozhodování a trvalo dlouho. Přemýšlela, jak by mu to oplatila, jediný nápad, který měla byl spáchat perfektní vraždu, převtělit příběh do reálného života.
~~~
Isabella nalila dvě skleničky červeného vína a do jedné přidala prášek na spaní, nevěděla, jestli má svého rozhodnutí litovat, či nikoli, i kdyby litovala, bylo pozdě, od plánu se neustupuje.
„Máš žízeň?“ zeptala se mírumilovně.
„Ale ano, dal bych si“ prohlížel si ji nevěrohodně, neměla ráda, když pil alkohol a teď mu ho sama nabídla.
Seděli a bavili se, jak nechají pokračovat jejich příběh, když během chvilky Elijah odpadl. Nechala ho chvíli ležet s hlavou na stole, umyla a uklidila skleničky, vzala si provaz a přivázala ho k židli, druhou židli postavila naproti té jeho a čekala do doby, než se probudí.


2

Isabellu probudili bouchání židlí o zem, otevřela oči a najednou ji to došlo, teď už to musí dokončit ať se děje, co se děje. Sebrala se a odešla do koupelny, měla strach, ale věděla, že není cesty zpět.
„Bello! Pusť mě, co to vyvádíš?“ Byl rozhozený, nevěděl, co bude dál, ale přece jen to byla jeho přítelkyně, doufal, že by mu nikdy neublížila.

Isabella k němu mlčky přišla a zadívala se mu hluboko do jeho kaštanově hnědých očí. Párkrát obešla na první pohled sebejistě židli, ke které byl přivázán její přítel, ale v duchu křičela, nevěděla, co má dělat. V tichosti se usadila na židli, kterou před pár hodinami postavila metr od židle, kde seděla první oběť.

Světlo baterky, která stála na zemi a blikala, protože ji nejspíše docházeli baterky tomu dodávala zvláštní energii. „Proč jsi to chtěl udělat?“ Ptala se ze začátku velmi mírně.
„Já vůbec nevím, o čem to mluvíš.“
„Nejsem snad slepá! Snažil jsi mě vystrčit z knihy, knihy jejíž děj jsem vymyslela skoro sama.“
„Ale, nebuď hloupá-“

Už to nedopověděl, Isabella to nevydržela, vzala kuchyňský nůž a bodla ho do břicha, z plic vypustil poslední vzduch. Ve chvíli, kdy měl mladík nůž skrz své tělo, uvědomila si, co provedla, snažila se nůž vyndat, ale to bylo mnohem horší, všude tekla krev. Snažila se ránu zatlačit, ničemu tím však nepomohla.

Bylo pozdě.

Sesypala se na zem a hodiny brečela. Byla teď sama na všechno. Na památku vyryla do chladnoucí kůže kříž.

~~~
Když se po několika hodinách vzpamatovala, musela něco udělat s tělem, její přítel na ni koukal prázdnýma a chladnýma očima. Byl mrtvý. Po půl čtvrté ráno, nikdo nikde nebude, správný čas na zbavení se těla. Rozvázala mu ruce a nohy, tělo bezvládně padlo na studenou podlahu přízemního bytu.

Bezvládné tělo zabalila do koberce, který byl celý zakrvácený a chtěla ho odtáhnout co nejdál. Nešlo to, bylo moc těžké. Jistěže bylo těžké, bylo přece mrtvé. Povedlo se jí ho vytáhnout před dveře bytu. Sotva už popadala dech. Pro jistotu byt zamkla, přestože to dosud nikdy neudělala. Měla strach, kdo by ho neměl. Zabila někoho, zabila svého přítele.

Vláčela tělo po schodech, na které pomalu ani neviděla do sklepa, bez povšimnutí by ho jinam nedostala, New York, město, jenž nikdy nespí. Něco kolem prošlo, slyšela tlukot svého srdce. Přišla k ní malá mourovatá kočka a začala se ji otírat o nohu. Oddechla si, bylo to jen kotě, jen malé kotě. To ji přece neublíží. Teď na něj neměla čas, odstrčila ho, ale moc to nepomohlo, pořád za ní chodilo a chtělo se mazlit. Moc ji nepomohlo, když začalo mňoukat, v starém baráku se mňouknutí malého tvora poté ozvalo minimálně dvakrát.

Sklep nebyl nejlepší volba, ale jediná. Neměla moc možností kam tělo schovat. Respektive, neměla žádné. Tělo zabalené v koberci s krvavými skvrnami ukryla do rohu místnosti a zaházela cetkami, jak s oblibou nazývala věci, které se jim nevešli do bytu. Teď už vlastně jen jí, ten byt patřil už jen jí.

Vyšla schody ze sklepa a trochu litovala toho, že si nevybrali dům s výtahem, zrovna v tuto chvíli by se hodil. Bolelo ji celé tělo. Dostávala mdloby. Netušila, co bude dělat, nejlepší by bylo se vypařit, kdyby to bylo tak jednoduché, určitě by to udělala. Kéž by byla zase malé dítě, chodila si hrát na hřiště, do parku, měla spoustu kamarádu.

Odemkla byt a najednou viděla celou scénu která se tu odehrála před několika hodinami znova a znova. Nemohla ji dostat z hlavy. Ať šla na jakékoliv místo v bytě, vybavil se jí pohled do tváře, ublížené tváře jejího již navždy mrtvého přítele.

Motala se, sotva stála na nohou, dveře bytu za sebou opět zamkla, jen pro jistotu. Dlouho seděla na pohovce a koukala na místo činu. Musí to tu všechno pořádně vyčistit.

Dala si dlouhou sprchu, chtěla ze sebe smýt vinu, cítila každou kapku, která dopadla na její nahé tělo, natáhla ruce před sebe a pozorovala kapky vody obarvené zbytky krve. Nebo krev naředěnou vodou, kdo ví.

Neměla sílu ani náladu na nic, svalila se do prázdné postele, myslela si, že během několika minut usne. Jenže to se jí nepovedlo. Nemohla. Sžírala ji vina. Stalo se, musela se s tím naučit žít, žít s pocitem, že zavraždila jedinou svou blízkou osobu. Jediného člověka, kterému na ni alespoň trochu záleželo.

~~~
Chuť ráno vylézt z postele, nasnídat se, uvařit si kávu, kde to je. Kde jsou ty dny kdy jsem šla pro snídani a koupila kafe po cestě? Pomyslela si. Převalovala se na posteli ještě několik hodin.

Zvonek.

Někdo zazvonil. Její myšlenky byly, jak neřízená střela a to doslova, když ve dveřích stála jen správcová, co chtěla zaplatit nájem. Oddechla si a odběhla pro peněženku, výjimečně u sebe měla hotovost. Dala správcové peníze a skoro ji dveřmi praštila do obličeje. Bála se, musela se uklidnit.

Po zbytek dne se snažila držet stereotypu, šla si koupit snídani, sedla si k pracovnímu stolu a chtěla pracovat dál sama na knize. Nemyslela si, že to pro ni bude takový problém. Nemohla napsat ani slovo, nemohla si ani přečíst slovo. Seděla na své židli a koukala na nástěnku kde měla všechny poznámky ke knize které potřebovala.

Nebrečela, nesmála se, nebyla na sebe naštvaná. Nic. Cítila se prázdná, žádné emoce, žádné nálady. Kdyby tušila, co se s ní stane potom, co ho zabije, nikdy by to neudělala. Už teď ji svým způsobem chyběl.

Položila ruce na klávesnici svého notebooku, zavřela oči a snažila se si vybavit, jak by mohl příběh, který se stal skutečností pokračovat.








Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,822
    Dobrý! Můžu jen pochválit, zajímavé, chytlo to hned od prvních řádků. A zajímalo by mne, jak to bude pokračovat, tenhle styl je opravdu můj šálek kávy.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.