Pandořina skříňka
Alex Mysse
Komentářů: 252
v Povídky
Římské Koloseum v dobách jeho největší slávy. Písek v aréně páchne čerstvou krví a ani zvířata v kotcích pod arénou nemohou plně uniknout před vyčerpávajícím sluncem.
Dav padesáti tisíc Římanů burácí do čerstvého větru tak mocně, že až plaší zvěř v lesích daleko za řekou Tiberou.
Všechny tváře hledí na jedinou vstupní bránu hluboko pod čestnou lóží císaře. Pandora vchází do arény za mohutného potlesku, a s odstupem za ní přichází procesí jejich kněžek.
Přichází ke skříňce položené na mramorovém piedestalu usazenému v místech, kde při loňských slavnostech zemřelo ještě více otroků, než kdy bývalo běžné. Pandora se s širokým úsměvem otáčí na císaře - a s jemnou úklonou salutuje na znamení díků.
Její ruka hladí masivní, mahagonové víko skříňky.
Řev z ochozů sílí snad ještě mocněji. Několik centurionů po stranách arény se sesouvá hrůzou k zemi; jejich tváře jsou bledé a už se barvou nijak neodlišují od mramorového podstavce; a barva jejich kůže snad až připomíná kamennou stěnu, o kterou se teď opírají.
Pandora naposledy vítězoslavně vzhlédne do vysokých ochozů publika.
Ale padesát tisíc párů očí nemůže jen tak přehlédnout nechtěné ucuknutí její ruky.
Je to snad stín strachu, nebo je to záblesk nenávisti na pandořiných víčkách?
Pandora otevírá skříňku.
...a ohlušující rachot těl během několika okamžiků ustává. Jen pomalu přihlížejícím dochází, že...
Skříňka byla prázdná.
A do ní s vytřeštěnýma očima hledí Pandora, která začíná velice tiše plakat. Jen její rty prozrazují, že neslyšně do čerstvého větru šeptá modlitbu bohům, kteří ji měli přijít zachránit.
Padá k zemi. Instinktivně se tiskne k mramoru - jako by ji snad mohl ten mrtvý kus kamene ochránit - ale kámen byl jen volně usazený v písku a mahagonová skříňka jí teď padá k nohám.
Srdce jí vynechalo, když si všimla, že to není její skříňka.
-------------------
Možná z takových úryvků jednou vznikne povídková sbírka "Příběhy plné zklamání."
Vtip bude v tom, že každá část bude takhle zajímavý kousek příběhu - ale bez konce a bez jakékoli šance na pokračování. Slovy klasika: Ach, jak já miluju svůj stupidní smysl pro humor
Dav padesáti tisíc Římanů burácí do čerstvého větru tak mocně, že až plaší zvěř v lesích daleko za řekou Tiberou.
Všechny tváře hledí na jedinou vstupní bránu hluboko pod čestnou lóží císaře. Pandora vchází do arény za mohutného potlesku, a s odstupem za ní přichází procesí jejich kněžek.
Přichází ke skříňce položené na mramorovém piedestalu usazenému v místech, kde při loňských slavnostech zemřelo ještě více otroků, než kdy bývalo běžné. Pandora se s širokým úsměvem otáčí na císaře - a s jemnou úklonou salutuje na znamení díků.
Její ruka hladí masivní, mahagonové víko skříňky.
Řev z ochozů sílí snad ještě mocněji. Několik centurionů po stranách arény se sesouvá hrůzou k zemi; jejich tváře jsou bledé a už se barvou nijak neodlišují od mramorového podstavce; a barva jejich kůže snad až připomíná kamennou stěnu, o kterou se teď opírají.
Pandora naposledy vítězoslavně vzhlédne do vysokých ochozů publika.
Ale padesát tisíc párů očí nemůže jen tak přehlédnout nechtěné ucuknutí její ruky.
Je to snad stín strachu, nebo je to záblesk nenávisti na pandořiných víčkách?
Pandora otevírá skříňku.
...a ohlušující rachot těl během několika okamžiků ustává. Jen pomalu přihlížejícím dochází, že...
Skříňka byla prázdná.
A do ní s vytřeštěnýma očima hledí Pandora, která začíná velice tiše plakat. Jen její rty prozrazují, že neslyšně do čerstvého větru šeptá modlitbu bohům, kteří ji měli přijít zachránit.
Padá k zemi. Instinktivně se tiskne k mramoru - jako by ji snad mohl ten mrtvý kus kamene ochránit - ale kámen byl jen volně usazený v písku a mahagonová skříňka jí teď padá k nohám.
Srdce jí vynechalo, když si všimla, že to není její skříňka.
-------------------
Možná z takových úryvků jednou vznikne povídková sbírka "Příběhy plné zklamání."
Vtip bude v tom, že každá část bude takhle zajímavý kousek příběhu - ale bez konce a bez jakékoli šance na pokračování. Slovy klasika: Ach, jak já miluju svůj stupidní smysl pro humor
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
Flaubert