Panenka

jerrymungo

Takže, aby to nevypadalo, že jsem před Bartoničkou naprosto rezignoval na nějaké tvůrčí psaní, zrovna jsem dopsal jednu povídku, jen tak pro radost...

jerrymungo

Panenka


Žena v kuchyni se ohlédla na televizní obrazovku.
Poněkud udýchaná redaktorka v oranžové reflexní vestě stála před tmavým rodinným domem, z několika oken v prvním patře se valil hustý tmavý kouř, v pozadí blikaly výstražné majáky hasičských vozidel a muži v ochranných oděvech roztahovali požární hadice.
„… rodinná tragédie. Požár vznikl pravděpodobně přímo v ložnici a byl natolik ničivý, že oba manželé neměli šanci uniknout.“ Žena přišla blíž k televizi, kde se právě kamera stočila k otevřeným dveřím sanitního vozu.
„ Neštěstí přežila pouze pětiletá dcera, která v okamžiku vzniku požáru spala ve svém pokoji.“
Kamera zabrala trochu umouněnou dívku s dlouhými světlými vlasy, spletenými do dvou copů, která seděla uvnitř, zabalená do lesklé tepelné fólie. Její výraz byl naprosto nezúčastněný. V ruce držela malou černovlasou panenku s podmračeným výrazem, oblečenou v černobíle puntíkovaných šatičkách a malý dětský červenobílý kufřík s nápisem Linda.
„ O dalším šetření vás budeme informovat v dalších zpravodajských relacích…“
Žena se posadila na jednu z kuchyňských židlí. Dlouze se podívala na schody, vedoucí nahoru do dětského pokoje, kde spala její dcera. Ta panenka…

„Tati, zítra mám narozeniny…“ Muž v křesle se ohlédl a usmál se.
„Ano, já vím, Baruško, budeme si muset udělat výlet do města, aby sis mohla vybrat nějaký pořádný dárek. Šest let je ti jenom jednou.“
Dívka vyskočila otci do náruče a vzala ho okolo krku. Lehce ji zatahal za černou čupřinu vlasů, stažených gumičkou do krátkého ohonu.
„A hned odpoledne, ano? Mami, pojedeme s tátou pro dárek k narozeninám!“
Matka se usmála a přikývla. „Ale snad nejdřív je na řadě oběd, ne?“
„Ale já vůbec nemám hlad!“
Otec vstal.
„Tak to ne, jíst se musí…“

Obchodní dům na jedné z hlavních ulic města byla třípatrová budova s barevnou veselou fasádou. Hned u vchodu vítal děti s rodiči obrovský růžový králík, který rozdával bonbóny a podobně to vypadalo i uvnitř. Byl to dětský ráj, odtud děti nikdo nevyháněl.
„Tati, půjdeme hned nahoru?“
Tatínek se usmál a přikývl.
„A co bys si přála? Nechceš třeba nějakou hezkou tašku do školy?“
Dívka se zamračila.
„Ale tati, do školy jdu až na podzim, času je dost…“
Přišli do prvního patra. I tady byly dlouhé police a stojany se všemi možným i hračkami, které byli dospělí schopni vymyslet pro radost dětí.
Dívka chytila otce za ruku.
„Podívej, tahle panenka, co sedí hned na kraji. Tu chci!“ Tatínek se trochu zamračil.
„Zrovna tuhle?“
Byla to zvláštní panenka s trochu zamračeným výrazem, oblečená v černobíle puntíkovaných šatičkách. Byla usazená trochu stranou od ostatních panenek.
„Tati, já už nic jiného nechci…“
„Tak dobrá,“ pokrčil rameny. Vzal panenku z police. Trochu ho překvapilo, že je znatelně těžší, než ostatní hračky, pravděpodobně byla vyrobená nějakým jiným způsobem.
Došli k pokladně. Pokladní měla na sobě pohádkový kostým, jakousi fantastickou variaci na princeznu.
„Tuhla panenku si vybrala moje dcera,“ položil ji na pult k pokladně. Žena se zatvářila trochu zmateně. Vzala si ji do ruky a zblízka si ji prohlédla.
„A tu jste si vzali tady u nás?“ Muž přisvědčil.
„Tamhle, na kraji toho dlouhého regálu.“
„ Je to zvláštní, my tyhle panenky vůbec neprodáváme, vidíte, nemá ani visačku.“
Dívka začala pomalu pofňukávat.
„Víte, ono se někdy stane, že sem přijdou rodiče s dítětem, vyberou mu nějakou hračku a to dítě se do té nové hned na místě tak zamiluje, že tu, se kterou přijde, tady klidně někam odloží.“
Muž pokrčil rameny.
Prodavačka se usmála.
„Tak tu máš, můžeš si ji vzít, třeba sem někdy také přineseš některou svoji hračku, se kterou si už nehraješ…“

Šli domů a dívka držela svoji novou panenku pevně v ruce.
„Tati, je krásná, budu jí říkal Bára.“
„Ale Bára jsi ty, ne?“
„To ale nevadí, přece ona je skoro jako já…“

Od toho odpoledne se jejich dcera hodně změnila. Přímo se stáhla do sebe, se svými rodiči komunikovala jen v nejnutnějších případech a její nejmilejší kamarádkou se stala malá panenka v černobílých šatech. S ní si dlouhé hodiny povídala, před spaním se s ní loučila, usínala s tím podivným předmětem v náručí a její první slova po ránu patřila jen jí.
Rodiče si toho brzo všimli, začalo je to trápit. Pokoušeli se své dceři sehnat jinou zábavu, brali ji ven, na hřiště a do parku, ale všechno bylo marné, panenka jménem Bára byla přednější…

Toho večera se přihnala hodně silná bouřka provázená větrem a silným deštěm. Ve městě přestala fungovat elektřina a jediné světlo bylo z neustále se křižujících blesků. Vichr hnal těžké kapky proti okenním sklům a stromy v parcích a zahradách hučely děsivým chórem.
Rodiče ve svém pokoji spali neklidným spánkem jen napůl a proto otec zaregistroval v polospánku tiché vrznutí dveří. Otočil se a pokusil se rozsvítit, jenže vypínač klapnul naprázdno. Napůl se zvedl na loktech.
Ode dveří se ve svitu téměř nepřetržitě rachotících blesků pomalu blížila jejich dcera s panenkou v ruce a v ten okamžik by přísahal, že její neživá látková tvář se usmívá zlým úsměvem.
Vytřeštil oči. V pravé ruce jeho dcery se něco zablesklo a on s hrůzou poznal ten největší kuchyňský nůž, který měl svoje místo ve stojanu v kuchyni na opačné straně domu.
Zvedla ruku s nožem. Otec se pokusil bránit a napřáhl se k ní. Ucítil děsivou bolest a nechápavě sledoval, jak mu po předloktí stéká proud krve na bílý povlak.
„Co to děláš!“ vykřikl. Její matka se probudila a nechápavě sledovala, jak její dcera, která byla až do této chvíle naprosto bez výrazu ve tváři, se najednou zatvářila úplně vyděšeně a zírala na nůž ve své ruce. Upustila panenku, která vydala téměř lidský povzdech.
„Tatínku, to já ne, to Bára, ona mi to poradila…“

Záchranná služba přijela za několik minut. Lékař ruku narychlo obvázal a spokojil se s tvrzením, že k úrazu došlo při krájení chleba. Naštěstí nikdo nezkoumal, proč si někdo ve tři hodiny ráno ve tmě krájí chleba a také to, že zranění na pravé ruce si pravák nemohl takovým způsobem udělat. Odvezli ho do nemocnice.
Matka se rozhlédla po zakrváceném lůžku a vzala svoji dceru do náruče. Překvapil ji docela pokojný výraz v jejích očích.
„Barunko, proč jsi to udělala?“ zeptala se nechápavě. Její dcera pokrčila rameny.
„Víš, ona mi to poradila Bára. Říkala, že můj tatínek není vůbec žádný tatínek a nemá mne rád.“
Matka zavrtěla hlavou.
„Přece víš, že to tak není. A ta panenka není pro tebe…“
„Ona to Bára před chvílí říkala taky, že prý musí jít zase jinam…“
„Tak vidíš, bude to tak lepší.“

Ještě téže noci uložila matka panenku do velkého černého pytle a hned ráno, kdy po bouřlivé noci nesměle vysvitlo slunce, odešla ke kontejnerům na odpadky. Její dcera doma tvrdě a klidně spala.
Vyhodila jeden pytel s domácím odpadem a z druhého vytáhla jen tu zvláštní panenku. Podívala se na ni a zdálo se jí, jako kdyby zase trochu změnila svůj výraz. Bylo to samozřejmě nemožné, měnit plastovou tvář… Otřásla se a na okamžik jí připadalo, že se v jejich skleněných očích objevil jakýsi odlesk šlehajících plamenů.
Zavrtěla hlavou.
„Jé, mami, podívej.“
Ohlédla se. Za ní se objevila sympatická mladá žena v šedých elegantních šatech, vedoucí za ruku usměvavou holčičku se dvěma dlouhými světlými copy.
„Ta paní chce vyhodit takovou krásnou panenku! Já ji chci!“ žena se nejistě usmála.
„Ale Lindo, asi má nějaký důvod k tomu, aby ji dala do popelnice…“
Obě ženy se na sebe usmály.
„Klidně si ji můžete vzít, moje dcera si s ní už nehraje…“
Holčička s dlouhými copy ji sevřela do náruče.
„Tak Lindo, alespoň poděkuj!“ pokárala ji matka.
„Moc děkuji, budu si s ní hrát a budu na ni hodná. A mami, bude se jmenovat Linda, jako já…“
Odcházely, usměvavá paní a šťastná holčička. A matce, která zůstala u kontejnerů sama, jakoby přeběhl mráz po zádech...