Opilý spisovatel. Doplňkové cvičení Povídkáře.

JuraJura Komentářů: 12
Proč postava: Opilý spisovatel dělá tuto činnost: Stojí na jedné noze?

Delší dobu jsem ho pozoroval.
Stál tam, mlčenlivý, v rohu u nálevního pultu, naprosto mimo čas a prostor. Sem do reality se vracel, jen když si objednával pití. A i to objednával jenom posunkem. Ani občasné posměšné poznámky na jeho osobu od štámgastů ho nemohly vyrušit z jeho činnosti. Nevnímal ani ty nově příchozí, kteří mu hleděli přes rameno a snažili se mu radit. Viděl a snad i slyšel pouze ten velký notes a panáky před sebou. Psal a psal a pil a pil. Jen chvílemi se zarazil a zíral nevidoucím pohledem na papír před sebou. Pak se podrbal okousanou propiskou v rozcuchaných řídnoucích vlasech, odkašlal si a psal dál. Pozoroval jsem ho už dost dlouho a přišlo mi podivné, že při to všem stojí jen na jedné noze. Ani se moc nekymácel. Na to, kolik toho už vypil, stál pevně, bez známek ztráty stability, jen velmi zřídka opatrně přešlápnul a pak dál-na té jedné noze-psal a psal. Nedalo mi to. Usedl jsem na prázdnou barovou stoličku těsně vedle něj a objednal mu dalšího panáka. „Dobrý den! Můžu na vás mít dotaz?“ Nejprve zaznamenal to pití, které sám neobjednal a zkušeným pohybem zápěstí ho překlopil do úst. Pak následovala delší pauza bez reakce na mou otázku. Až při další rundě ke mně otočil hlavu a s nepříliš dobrou artikulací řekl: „A co by vás zajímalo, mladý muži?“ Skoro zaskočen tím, že mě vnímá, odpovím: „Už dost dlouho vás sleduju jak-s odpuštěním-chlastáte a píšete. A celou tu dobu dumám, proč jen na jedné noze? Snažíte se jít ve stopách slavných? Proto, že se o Hemingwayovi říká, že psával u psacího stolku vstoje, na jedné noze?“ Zasmál se opileckým smíchem a zvesela praštil rukou do pultu. „To jste mě pobavil!“ Znovu se zachechtal a pokračuje: “Ne, Hemingway ze mne nikdy nebude, i když stojím na jedné noze, příteli.“ Na poněkud přiblblý výraz mého obličeje zareagoval vcelku rychle. „Víte, mám amputovanou nohu ve stehně, a když se delší dobu opírám o protézu, pahýl mě začne ukrutně bolet. Takže stojím na té zdravé s pahýlem trochu povytaženým z protézy. A chlast mi pomáhá odříznout se od okolí a přesto zaznamenávat, tam někde uvnitř, některé místní zajímavé hlášky.“ Pobaveně potřepal hlavou. „Víte, že hospoda je to nejlepší místo k inspiraci? A zkusil jste si někdy sednout s dřevěnou nohou k tomuhle stolečku?“ Máchnul rukou po lokále, až málem ztratil stabilitu. Vyrovnal hrozící pád a otočil hlavu ke svému bloku „Ještě mi smíte koupit pití, ale pak už vypadněte, musím pokračovat. Už tak jste mě dost zdržel!“ Zamumlal už téměř nezřetelně.
Kupuju ještě jednoho panáka, vracím se ke svému stolku. Zkouším se k němu nasoukat s nataženou nohou. A opravdu! Sedět u něj s „dřevěnou nohou“ nejde.

Komentáře

  • L_adL_ad Komentářů: 10
    Ahoj, můj další pokus, přidávám se k zadání:
    Proč postava: Opilý spisovatel dělá tuto činnost: Stojí na jedné noze?

    Opilý spisovatel na jedné noze

    “Á, tady se už slaví!” Arnošt rozhodil ruce jako by chtěl celou společnost na pozdrav obejmout.
    “Pojď dál, brácha! Tu máš, ber!” Vzal jej kolem ramen, touž rukou poplácal po paži a obloukem z druhé strany mu přihrál sklenici. To byl rychlý rozjezd, který v průběhu večera nabral obrátky. “Piješ?” “Jasně.” “Dej si se mnou!” “Na tvoje!” “Hlavně nebuď na suchu…” Nebyl. Střídal víno a malé “šotky”. Zajídal to chlebíčky a pak kusy dortu.

    “Tak co, Árný, jak jde psaní? Píšeš ještě, ne?” Ptali se ho - na jeho vkus až moc často. “Jo, jde to, žádný med, žádný med…” “A co ta knížka, už ti vyšla?” Arnošt se cukal: “No, je to na cestě.” “Jak na cestě?” “Je to v procesu…” Vymlouval se a dělal “ofuky”, jenom aby nemusel říct naplno, co pak stejně pod vlivem alkoholu a noční nevázanosti zaznělo: “Že ty, brácha - škyt - dřeš bídu s nouzí - že ty ses sem přišel napít a napapat…” “Tobě, brácho,” odpovídal Arnošt, “nic neunikne - a to ses ve škole moc nechytal… Zato teď jsi ve vatě…” Cinkli si, pak se drcli hlavami a v té Arnoštově hlavě zazněl hlubší tón.

    “Ahoj, já jsem... Na-ty.”
    “Ahoj, Ar-nošt… Ta hudba strašně řve… Co tu děláš, Naty? Teda co jinak?”
    Naty byla perfektní. Prý kamarádka bratrovy skvělé manželky, ale to mu bylo jedno. Jednak už měl v sobě něco alkoholu, jednak měla skvělý úsměv. Ten v tu chvíli potřeboval víc než bráchovo trkání a pošťuchování.
    Naty měla jen jednu nevýhodu v Arnoštových unavených a narudlých očích. Byla celá oblečená.

    Nemohl ji dostat z hlavy. “Tak čáu. Pá!” znělo mu v uších, když se všichni se všemi loučili. “Ahoj,” usmála se Naty. “Ahoj, snad někdy, ne?” dostal ještě ze sebe. Smála se. Viděl její rty ještě, když šel ulicí.
    Potřeboval vzduch, ty rodinné akce vždycky chtěly vyvětrat. Šel kolem výloh a pohledem zavadil o plakát rozesmáté modelky v kadeřnictví. Jo, Naty, co vlastně dělá? Co to říkala?

    Cvičí něco - ukazovala mu holubičku se skleničkou v ruce. Cha! Prý terapie… Rovnováha posiluje trpělivost. To že říkala? Arnošt si mumlal “pod fousy”. Tak to já trpělivosti mám dost! Furt něco trpím. Kašlou mi na knížku. Nechtějí mě - a brácha se směje. Jo, je vysmátej, když má doma šik ženskou a tučný konta v bance. Není to fér!

    Arnošt rozhazoval rukama a pouličním lampám ukazoval prstem jako že ne, ne… Já a že bych potřeboval víc trpělivosti?! Vždyť moje trpělivost musí být jak špagáty! Dokážu to! Dokážu vám to…
    A tak když šel kolem nízké zídky, vylezl na ní - aby to Naty a všichni případně mohli vidět - postavil se jak nejvíc rovně to šlo a odlehčil jednu nohu. “Vidíš, vidíte, tahkle já umím…” Vteřinu opravdu stál na jedné noze. Kdo by jej v tu chvíli uviděl, musel by se tomu podivit. Jenže ta chvíle skončila záhy.

    “Brácha, co blbneš?” volal Arnoštovi bratr druhý den do nemocnice, když už byl při sobě.
    “Já nevím, byl jsem děsně nastřelenej.”
    “To jo, pamatuješ si, jak se ti to stalo? Rozbitý čelo, otřes mozku, naštíplá klíční kost - tys musel být jak dělo!”
    “Já jsem chtěl... To kvůli Naty.”
    “Jaké Naty?”
    “Ta z tvé oslavy. Dělala holubičku. Já to chtěl taky dokázat.”
    “Co? Žádná Naty tam nebyla. A holubičku dělala Renata, moje Renata. Jseš úplně mimo. Dej se dokupy, jo.”
    “Jo…” řekl, ale zapomněl dodat: Potřebuju, abys uznal, že taky něco dokážu.
    Jenže se ozvalo pípání a hovor byl v tom případě ukončen.



  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,870
    Oba jste dobří!
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.