Nasazuji stříkačku na kanylu, která jde do široké podklíčkové žíly. Ani ji to nebude bolet. Morfin totiž v menší žíle, nebo aplikovaný do svalu dost nepříjemně štípe. Nechci, aby ji to bolelo. Miloval jsem ji. Dlouho. A vlastně pořád ji mám rád. I po těch letech. Když nastoupila na kliniku, byla to jedna z nejchytřejších a nejšikovnějších sester, které jsme měli. Navíc byla i krásná. Souměrná, stále usměvavá tvář a téměř dokonalé tělo. I její nohy byly až uhrančivě dokonalé. Stačilo, aby se otočila kolem osy, sukýnka vyletěla vysoko a bylo se jo na co koukat. Opálená, krásně tvarovaná lýtka, a když sebou mrskla, tak i nádherná stehna. O pacienty se starala vzorně, všichni ji měli rádi. Téměř všichni kolegové by si s ní rádi něco začali. Ona ale měla, jak jsem pak naštěstí zjistil, oči jen pro mě. Chvíli jsme kolem sebe jen chodili. Pak ale přišlo, co přijít muselo. Ten večer jsem šel udělat vizitu na oddělení, kde sloužila. Aniž bych věděl, že tam bude. Byl to pro nás oba asi trochu šok. Nečekané, ale příjemné překvapení. Pacienti nezlobili, nic neodkladného se nedělo, takže byla spousta času. Vizitu jsme hrubě odbili, ale potom… Nikdy bych nevěřil, čeho všeho je schopna. Ale byla… Teprve nad ránem mě vyhodila – „Víš, musím začít s ordinacemi…“ Věděla přesně, kdy končí zábava a začíná práce. Strávili jsme pak spolu ještě hodně hezkých chvil, než jsme se vzali. To už samozřejmě i jinde, než ve špitále. Jenže čas běžel, přišly všední dny a i my jsme si zevšedněli. Prvotní opojení vyprchalo, zůstaly všední starosti. Asi na toho na ni bylo moc. Jednoho dne mi zmizela ve světě a já ji znovu po letech uviděl, až když ji rychlá přivezla na ambulanci. Teď, tady na lůžku, je z ní jen polovina a i ta má vzhled voskové figuríny. Po té hloupé havárce jsme ji sice jakž takž smontovali, ale chodit už nikdy nezačala. Nezatočí se, neukáže pod sukýnkou kdysi krásné nohy, ze kterých jsou jen párátka. Točí teď maximálně očima. A to ještě jen někdy. Většinou hledí do stropu, a když se na mě podívá, je v pohledu výčitka a touha. Nemluví, z jejího občasného šepotu se nedá nic odposlechnout. Kdysi jsme si slíbili, že bychom se jeden o druhého postarali. Ale já k tomu až do dneška nenašel odvahu. Až dnes jsem to uslyšel – teprve dnes. Bylo to jako mávnutí motýlích křídel a přesto nesmírně naléhavé: „Udělej to…“ Stříkačka je prázdná, její rty s lehkým úsměvem se nehýbají. Jen v široce rozevřených očích vidím úlevu a vděk. Nojo, ale kdo se teď postará o mě?
Ahoj, rád bych ti napsal pár poznámek k tvému textu . Četlo se mi to fajn, zajímalo mě, co přinese každá další věta, nepřelétával jsem věty - jak se mi někdy stává, když text je na mě moc rozmáchlý a ukecaný.
Má to potenciál - možný vnitřní konflikt ("postarat se o ni" - "udělat to?"), tohle by dle mě mohlo být více středem, a ne jen na konci. Mohli jsme se to třeba dovědět dřív - když ještě ti dva byli spolu. Víc by se ta motivace ozřejmila. (Kdyby se třeba v práci kdysi u lůžka někoho na smrt nemocného nějak takhle spolu bavili, něco si naznačovali...)
Vnímám text jako hodně popisující. Nevím, jestli je to plus či mínus, ale líbilo by se mi - obvykle se mi líbí - když text má své akční pasáže (kde sledujeme dění, ne popisování). Tady se to akční objevuje u toho, jak "se ona točí". Dodat akčnosti by šlo třeba i přímou řečí, hovorem: "Sestřičko, když se na vás člověk podívá, hned mu stoupne tlak..." "Ale pane Kovanda, hned vám přijdu ten tlak zkontrolovat..." Takže možná více přímé řeči by bylo fajn.
Vím, že na tak malém prostoru se toho moc vytvořit nedá. Tu a tam by se možná hodilo jít víc do hloubky nebo do detailu (Proč se kdysi rozešli? Proč on váhal? Proč chtěl, aby se o něj někdo postaral?...). Každopádně všeho s mírou, umět něco vybrat, a něco vynechat. Co by víc osvětlilo jeho vnitřní konflikt?
To jsem chtěl napsat k tomu textu. Samozřejmě nejsem objektivní a můj názor není nejdůležitější. Sám se učím. Některé tyhle poznámky píšu vlastně sám sobě, abych si uvědomil, že dělám totéž. Proto je myslím důležité, aby každý autor psal druhým nějaké takové komentáře. Třeba mi to pomůže. A pokud to pomůže i tobě, tím líp .
Jé, paráda, tak já jsem tě inspiroval svým dílkem, To mne těší... A taky souhlasím s L_ad v jeho poznámkách. Totiž, každá, i ta nejkratší a nejobyčejnější povídka musí mít nějaké zákonitosti. Musí mít tři části. Popis, rozhovor a akci. A to všechno v přibližně stejném poměru. Kdybys měl povídku jen z popisu, nebo jen v přímé řeči, nebo jen nějaká akce bez toho ostatního, není to ono. Já doporučuji, někam se zavřít a přečíst si povídku sám pro sebe nahlas. Hned poznáš, co je šroubované, co se tam nehodí, co tahá za uši. A pak jeden poznatek - chce to myslet i na čtenáře, kteří si to budou číst a připravit si pro ně nějaký překvapivý závěr, aby si ten, kdo to dočte, oddechl a řekl si, to je fajn, že jsem to dočetl až do konce, tohle jsem opravdu nečekal.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
Díky vám oběma za hodnocení. Je fakt, že tam ty věci, o kterých píšete, chybí. No, není každý den posvícení (když jsem si to četl nahlas, měl jsem pocit, že to není špatný) Pokusím se povídání předělat a znovu sem dát. Doufám, že mi řeknete, že jsem to posunul.. A ještě k L-ad : každý názor je subjektivní. Pokud to není něco, co chce druhého dehonestovat a dokážeme názor přijmout, vždycky nás může o kus posunout.
Tak my už jsme tady zažili mnohokrát, že se tu objevil nový autor, uložil svoje dílo a čekal na chválu. Jenže na to my tady moc nehrajeme. Samozřejmě nikoho neshazujeme, spíš poukazujeme na chyby, které autor nevidí. Kolikrát já už vytvořil epochální dílo a první čtenář mi to nemilosrdně strhal.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít. Flaubert
Ahoj, už hodně dlouho jsem tu nic nekomentovala a ráda bych zase začala, tak se přidám k ostatním Souhlasím, že dílko je hodně popisné a šlo by z něj dostat mnohem víc. Z toho, co jsi napsal, by se klidně dala vytvořit mnohem delší povídka, která by šla více do hloubky a zanechala emoce. Pokud to správně chápu, tak emoce a to rozhodnutí "udělat to" je hlavní smysl celé povídky. Z tohoto textu to bohužel není tolik cítit. Osobně bych se víc zaměřila na jednotlivé episody jejich společného života, jak se poznali, jak si užili tu první společnou noc, jak se znovu odcizili a pak víc přiblížit pocity, které se mu honí hlavou, když ji vidí na posteli, jak se nemůže pořádně hnout a život je pro ni utrpením. Zkus si pustit úvodní část animáku Vzhůru do oblak: Tam sice člověk ze začátku neví, jak to skončí, ale právě tam může postupně velice emotivně prožívat začátek, krizi a nakonec smutný konec. Tvoje povídka by mohla fungovat podobně, jen je potřeba víc zahrát na emoce
Psaní je cesta jak zažít neuvěřitelné v teple domova. o psaní jinak...
Komentáře
Nasazuji stříkačku na kanylu, která jde do široké podklíčkové žíly. Ani ji to nebude bolet. Morfin totiž v menší žíle, nebo aplikovaný do svalu dost nepříjemně štípe. Nechci, aby ji to bolelo. Miloval jsem ji. Dlouho. A vlastně pořád ji mám rád. I po těch letech.
Když nastoupila na kliniku, byla to jedna z nejchytřejších a nejšikovnějších sester, které jsme měli. Navíc byla i krásná. Souměrná, stále usměvavá tvář a téměř dokonalé tělo. I její nohy byly až uhrančivě dokonalé. Stačilo, aby se otočila kolem osy, sukýnka vyletěla vysoko a bylo se jo na co koukat. Opálená, krásně tvarovaná lýtka, a když sebou mrskla, tak i nádherná stehna. O pacienty se starala vzorně, všichni ji měli rádi. Téměř všichni kolegové by si s ní rádi něco začali. Ona ale měla, jak jsem pak naštěstí zjistil, oči jen pro mě.
Chvíli jsme kolem sebe jen chodili. Pak ale přišlo, co přijít muselo. Ten večer jsem šel udělat vizitu na oddělení, kde sloužila. Aniž bych věděl, že tam bude. Byl to pro nás oba asi trochu šok. Nečekané, ale příjemné překvapení. Pacienti nezlobili, nic neodkladného se nedělo, takže byla spousta času.
Vizitu jsme hrubě odbili, ale potom… Nikdy bych nevěřil, čeho všeho je schopna. Ale byla…
Teprve nad ránem mě vyhodila – „Víš, musím začít s ordinacemi…“
Věděla přesně, kdy končí zábava a začíná práce. Strávili jsme pak spolu ještě hodně hezkých chvil, než jsme se vzali. To už samozřejmě i jinde, než ve špitále.
Jenže čas běžel, přišly všední dny a i my jsme si zevšedněli. Prvotní opojení vyprchalo, zůstaly všední starosti. Asi na toho na ni bylo moc. Jednoho dne mi zmizela ve světě a já ji znovu po letech uviděl, až když ji rychlá přivezla na ambulanci.
Teď, tady na lůžku, je z ní jen polovina a i ta má vzhled voskové figuríny.
Po té hloupé havárce jsme ji sice jakž takž smontovali, ale chodit už nikdy nezačala. Nezatočí se, neukáže pod sukýnkou kdysi krásné nohy, ze kterých jsou jen párátka. Točí teď maximálně očima. A to ještě jen někdy. Většinou hledí do stropu, a když se na mě podívá, je v pohledu výčitka a touha. Nemluví, z jejího občasného šepotu se nedá nic odposlechnout.
Kdysi jsme si slíbili, že bychom se jeden o druhého postarali. Ale já k tomu až do dneška nenašel odvahu. Až dnes jsem to uslyšel – teprve dnes. Bylo to jako mávnutí motýlích křídel a přesto nesmírně naléhavé: „Udělej to…“
Stříkačka je prázdná, její rty s lehkým úsměvem se nehýbají. Jen v široce rozevřených očích vidím úlevu a vděk.
Nojo, ale kdo se teď postará o mě?
Četlo se mi to fajn, zajímalo mě, co přinese každá další věta, nepřelétával jsem věty - jak se mi někdy stává, když text je na mě moc rozmáchlý a ukecaný.
Má to potenciál - možný vnitřní konflikt ("postarat se o ni" - "udělat to?"), tohle by dle mě mohlo být více středem, a ne jen na konci. Mohli jsme se to třeba dovědět dřív - když ještě ti dva byli spolu. Víc by se ta motivace ozřejmila. (Kdyby se třeba v práci kdysi u lůžka někoho na smrt nemocného nějak takhle spolu bavili, něco si naznačovali...)
Vnímám text jako hodně popisující. Nevím, jestli je to plus či mínus, ale líbilo by se mi - obvykle se mi líbí - když text má své akční pasáže (kde sledujeme dění, ne popisování). Tady se to akční objevuje u toho, jak "se ona točí".
Dodat akčnosti by šlo třeba i přímou řečí, hovorem: "Sestřičko, když se na vás člověk podívá, hned mu stoupne tlak..." "Ale pane Kovanda, hned vám přijdu ten tlak zkontrolovat..."
Takže možná více přímé řeči by bylo fajn.
Vím, že na tak malém prostoru se toho moc vytvořit nedá. Tu a tam by se možná hodilo jít víc do hloubky nebo do detailu (Proč se kdysi rozešli? Proč on váhal? Proč chtěl, aby se o něj někdo postaral?...). Každopádně všeho s mírou, umět něco vybrat, a něco vynechat. Co by víc osvětlilo jeho vnitřní konflikt?
To jsem chtěl napsat k tomu textu. Samozřejmě nejsem objektivní a můj názor není nejdůležitější.
Sám se učím. Některé tyhle poznámky píšu vlastně sám sobě, abych si uvědomil, že dělám totéž. Proto je myslím důležité, aby každý autor psal druhým nějaké takové komentáře.
Třeba mi to pomůže. A pokud to pomůže i tobě, tím líp
A taky souhlasím s L_ad v jeho poznámkách. Totiž, každá, i ta nejkratší a nejobyčejnější povídka musí mít nějaké zákonitosti. Musí mít tři části. Popis, rozhovor a akci. A to všechno v přibližně stejném poměru. Kdybys měl povídku jen z popisu, nebo jen v přímé řeči, nebo jen nějaká akce bez toho ostatního, není to ono. Já doporučuji, někam se zavřít a přečíst si povídku sám pro sebe nahlas. Hned poznáš, co je šroubované, co se tam nehodí, co tahá za uši. A pak jeden poznatek - chce to myslet i na čtenáře, kteří si to budou číst a připravit si pro ně nějaký překvapivý závěr, aby si ten, kdo to dočte, oddechl a řekl si, to je fajn, že jsem to dočetl až do konce, tohle jsem opravdu nečekal.
Flaubert
Flaubert
Souhlasím, že dílko je hodně popisné a šlo by z něj dostat mnohem víc. Z toho, co jsi napsal, by se klidně dala vytvořit mnohem delší povídka, která by šla více do hloubky a zanechala emoce. Pokud to správně chápu, tak emoce a to rozhodnutí "udělat to" je hlavní smysl celé povídky. Z tohoto textu to bohužel není tolik cítit.
Osobně bych se víc zaměřila na jednotlivé episody jejich společného života, jak se poznali, jak si užili tu první společnou noc, jak se znovu odcizili a pak víc přiblížit pocity, které se mu honí hlavou, když ji vidí na posteli, jak se nemůže pořádně hnout a život je pro ni utrpením. Zkus si pustit úvodní část animáku Vzhůru do oblak:
Tam sice člověk ze začátku neví, jak to skončí, ale právě tam může postupně velice emotivně prožívat začátek, krizi a nakonec smutný konec. Tvoje povídka by mohla fungovat podobně, jen je potřeba víc zahrát na emoce
o psaní jinak...