Bleskovky

L_adL_ad Komentářů: 22
Velmi krátké formy.

Komentáře

  • L_adL_ad Komentářů: 22
    Pokouším se najít krátký příběh, který by měl vše co třeba. Uvítám postřehy a podněty - o tom, co chybí k dokonalosti, i když vím, že k té bude vždy něco chybět. Třeba se něčemu naučím. Takže díky předem za tipy. Tady je první pokus...

    Objev Nula

    Sklíčko v jeho bílých rukavicích se zablýsklo, jak je zvedl proti oknu s kovovým rámem. "Ne, není tam nečistota - skener přece nelže," zamumlal si. Zavřel oči, nechal vše zmizet v barevných skvrnách a než laboratorní analyzátor zapípal potřetí, vrátil mu vzorek zpět do polovodičových útrob.

    Musí mu to zavolat, hned za čerstva, ať vidí, že taky něco dokáže.
    Tú-tú-tú... Ozvalo se, když si dal poloprůhledný mobil k uchu.
    "Do háje! Zrovna teď jsi mimo signál? Chodíš zase po lese?" Sevřel lesklou telefonní placku a připlácl ji na desku stolu.
    V zápětí ji však sebral - "vžum" - a bílými prsty poskakoval po displeji. "Jsi tam? Online? Jsi zelený, nebo co?..." Jenom mu cukaly koutky.

    Najednou - tadá - fanfáry a melodie jako z filmu Příchod bohů.
    Cukl sebou, a hned hovor přijal.
    "Poslouchej - než začneš cokoli říkat - mám to, dokázal jsem to!"
    Na druhé straně pomalá řeč s váháním.
    "Ne, vážně, za tohle se dávají nobelovky!" Mával bílou rukavicí vstříc oknu a modrým dálkám za ním.
    "Ne, věř mi! Žádná chyba, žádná nepřesnost, je to čisté..."
    Trhal hlavou (prořídlým účesem s občas bílým vlasem) a pak si dal telefon od ucha, jako by to byl dunící zvon. V laboratoři zněl chraplavě telefonní proslov.
    "Musíš mi věřit, otče!" Okenní tabulka se zachvěla a mobil přistál opět na stole.

    Že bych něco zanedbal? Že by se mi tam něco přimíchalo? Držel se za bradu a ústa.
    Pak přiskočil k analyzátoru, vrazil ruku do slotu a vypáčil to sklíčko.
    Jeho ruka se příliš zatínala a když si ji snažil dát před oči - zkotrolovat sklíčko! - křach - prasklo a vysypalo se na umělohmotnou zem.
    Skočil k počítači vedle přístroje: Uložilo se to předtím? Je to sakra uložené?!
    "Ne!" Nová vlna výkřiku rozechvěla okenní tabuli i kovový rám.
    A pak byl večer a slunce zapadalo opět stejně, jako vždycky, nad nemocnou planetou. Nad lidmi.

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,965
    Dobrý nápad! Zajímavé zpracování, pěkný závěr. Trochu mne zatahala za uši věta se závorkami, to se do literárního textu moc nehodí. Ale jinak, fakt dobré a vtipné.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 301
    Ahoj ahoj, trošku později, ale přece, začínám zase komentovat :smiley:
    Takové krátké jednohubky mám ráda, souhlasím s Jerrym, je v tom vtip a hezky to odsýpá.
    Přeci jen se však nemůžu zbavit pocitu, že mi v tom něco chybí, alespoň nějaké přiblížení toho, o co se vlastně pokoušel, jestli to mělo být něco, co zachrání svět - v souvislosti s těmi posledními dvěma větami. Protože právě to vyznění mi není jasné. Měli bychom litovat, že mohl udělat něco se světem řítícím se do (třeba klimatické) katastrofy, takže máme být smutní? Nebo je to jen jednohubka, kdy se na konci máme smát nad vědcovou nešikovností? :smile:
    Psaní je cesta jak zažít neuvěřitelné v teple domova.
    o psaní jinak...

  • L_adL_ad Komentářů: 22
    Vánoční hvězda

    (obsahuje slova: Lavička, Sníh, Pes, Hvězda, Tramvaj a další)


    Byl prosinec a nebylo dlouho do vánoc.
    Nasedl do auta, dýchl si do dlaní a nastartoval. Bylo nad nulou, ale žádný sníh, a jemu to tak vyhovovalo. Byl večer a tohle byl poslední úkol dne, co dostal od manželky: koupit nějaké vánoční ozdoby a pár pytlíků brambůrek nebo čipsů. Stejně jí v bytě jenom překážel; a účastnit se těch vánočních příprav - ho nebavilo.
    Trochu se projedu, napadlo ho, vezmu to oklikou, za konečnou tramvaje a pak na shopping park; a rozjel se.
    Minul dvě tři známá rozsvícená okna, světelné řetězy kolem stromků sousedů, ztemnělé vchody bytových domů.

    Místo, aby jel rovně jako vždycky, vzal to doprava. Pro změnu a proč by ne. Ulice to byla temnější, jedno světlo na začátku, jedno vzadu na konci. Rychle to projedu. Taková byla jeho poslední pohnutka v autě. Vlastně ne. Měl bych si zapnout pás. Zapínal si jej vždy až při vjezdu na světelnou křižovatku, kde vždycky musel zastavit. Jenže v té potemnělé ulici to už nestihl. Protože jej najednou ze strany ozářilo prudké světlo...

    Díval se na svoje ruce a divil se, že jej tak hřejí. Ale bylo to tím, že na prstech něco měl. Zvedl si prsty k očím. Ono v tom šeru bylo něco vidět jen díky nedaleké pouliční lampě. Viděl to, trochu to po prstu stékalo. Bezmyšlenkovitě si dal prsty na čelo a spánek. Au. Hřeje mě vlastní krev. Skoro se usmál při tom zjištění. Ale proti tomu přišla do vědomí bolest. Au. Asi mám rozbitou hlavu.
    Rozhlížel se, kde je.
    Támhle je lampa, svítí dožluta, vedle lavička, taky na jedné sedím, cesta z asfaltu, stromy... Jsem v parku, říkal si, jak se pomalu rozhlížel. Zvláštní, jak mu bylo všechno jedno, ani nechtěl se ptát dál.
    Je mi fajn, povídal si, hlava sice bolí, ale jenom na povrchu, vevnitř je celkem klid.
    Stíral si prsty pramínky krve, které na chladném vzduchu rychle zasychaly. Rozhlížel se, jako na divadle, které možná začne, možná ne.
    Příjemné nevědění.
    Pak jej začal svírat chlad. Podíval se vzhůru. Jako by nějaký zákon říkal, že veškeré teplo přichází shora.
    Obloha byla temná, byl to jen cár sametu mezi korunami stromů. Ale i tak, svítila tam jedna hvězda.
    To neustálé mihotání světlého bodu kdesi na obloze jej přitahovalo. Chtěl se zvednout a přitáhnout výš. Chtěl ve svých představách. Tvrdá skutečnost bolavého těla jej držela přibitého na lavičce. Přesto chtěl to jediné - dostat se výš, odhodit tíhu chladu, parku, krve a vpít se do jediné hvězdy.
    Vyrušil ho štěkot. Vrátil hlavu z výšin dolů a otočil ji k cestě.
    Nějaký pán přitahoval štěkajícího psa na vodítku a třeštil oči: Je vám něco? Potřebujete sanitku?...
    Mávl rukou a kroutil hlavou. Je mi fajn.
    To už jej z druhé strany začalo sledovat několik světelných kruhů.
    Zvedl proti nim ruku.
    Tady je! křikl někdo.
    Sem!
    Vzápětí se rozblikalo další světlo - modré.
    Zavřel oči.
    Je mi děsná zima.
    Ještě naposled se pokusil zvednout zrak k té hvězdě.
    Jenže někdo ji zaclonil. A už neměl síly.
    Tak se jí chytil aspoň v představách. A v mlhavých snech.

    "Byl jsi v bězvědomí," slyšel odněkud milý hlas, "slyšíš mě? Marku?"
    Podíval se. Usmál se.
    "Jo, Marti, slyším..."
    "Bála jsem se. Nabouralo do tebe auto, měl jsi šok - říkají - utekl jsi pryč, do parku."
    "Jo, ten park, vzpomínám si."
    "Pamatuješ si to?"
    "Matně. Hlavně ten park a tu hvězdu."
    "Jakou hvězdu?"
    "To je jedno," usmál se, "nestihl jsem nakoupit - promiň."
    "Neříkej blbosti..."
    "Víš, kdy mě pustí?"
    "Říkají, že se z toho dostaneš - za pár dnů. Měl jsi rozbitou hlavu, otřes mozku, pohmožděná žebra... ale jinak nic vážného. "
    "A co auto?"
    "S tím si nedělej hlavu. Táta se o vše postará. Hlavně buď v klidu, odpočívej."
    Kývl. Všechny běžné starosti mu byly jaksi vzdáleny. Na auto se ptal spíš z nějakého letitého zvyku. Kdesi v mysli mu tanuly jiné otázky, které ještě neuměl říkat.


    Pustili jej na Štědrý den ráno.
    Jediné, co po něm pak doma chtěli, bylo, aby odpočíval.
    To mám pořád ležet v posteli? Nebo na gauči? kroutil se on. Pak vstal, že vypomůže alespoň se zdobením stromečku, který stál zatím odložen v koutě.
    "Tati, dáme nahoru tu špici?" ptal se jej syn a podával mu ozdobu patřící na vrcholek vánočního stromečku. Vzal ji od něj, ale zastavil se.
    "Ne, počkej, dáme tam - tohle!" Vrátil špici do papírů a do krabice a vytáhl z další sady ozdob hvězdu.
    "Ale ta se tam nedává," namítal syn.
    "Letos ji tam dáme, letos ji tam chci mít."
    Často se pak od stědrovečerního stolu díval na hvězdu na vrcholku stromku.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.