Konečně jedno překonání tvůrčí krize...
jerrymungo
Komentářů: 2,031
v Povídky
JESH-UA
Nadporučík Lehnický z obvodního oddělení policie v Broumově měl zkažený víkendový den hned od začátku. Původně si myslel, že s rodinou zajede někam nakoupit vánoční dárky a pak se uloží u praskajícího krbu, bude popíjet svařené víno a plánovat vánoční svátky.
Ale nedělní ráno bylo docela jiné. V šest hodin ráno ho probudilo otravné vyzvánění telefonu. Jedním okem se podíval ven z okna, kde se tiše snášela sněhová záplava.
„Co se děje“, ohlásil se naprosto nepředpisově. Poznal hlas poručíka Pompeho, který měl víkendovou službu.
„Malér v klášteře,“ ozval se zkreslený hlas v telefonu.
„Proboha, člověče, já chci mít trochu klidu alespoň o víkendu.“
„Ale Stando, tohle je opravdu velký průšvih. Položím telefon a jedu k tobě, ať se nemusíš táhnout pěšky.“
„Tak to ti moc a moc děkuju.“ Zoufale se rozhlédnul po zešeřelé ložnici.
„Co se děje,“ ozvala se jeho žena rozespale.
„Ani nevím, klidně spi…“ Něco zabručela a obrátila se na druhý bok.
Zatracená práce, proklínal v duchu svůj osud. Mohl jsem dělat někde ve fabrice od šesti do tří a v neděli ráno by byl klid. Posbíral svoje oblečení, podíval se na sebe do zrcadla v koupelně a mávnul rukou.
Nadporučík Lehnický seběhl z druhého patra na ulici. Když otevřel domovní dveře, měl sto chutí se zase vrátit a zapřít se. Zima, vítr a chumáče vířících sněhových vloček na liduprázdné ulici, to opravdu na náladě nepřidalo.
Čekal asi pět minut. Pak se v ulici objevilo zaváté policejní auto. Doufám, že tam uvnitř bude mít alespoň teplo…
Poručík Pompe byl usměvavý pán trochu při těle, asi o hlavu menší s trvalým lehkým úsměvem na tváři. Byl to typ spíše prvorepublikového obchodníka se smíšeným zbožím někde na malém městě, než strážce zákona. Nadporučík si občas pomyslel, jak asi udělal každoroční zkoušky fyzické připravenosti, jenže přednedávnem předvedl až neočekávanou hbitost při zadržení utíkajícího pachatele vloupání. A zdání klamalo ve všem, protože ve volných chvílích se zabýval teoretickou fyzikou a se svou logikou byl postrachem zadržených pachatelů.
„Tak co se děje?“ zeptal se a snažil se, aby to vyznělo co nejvíc rozmrzele.
„Máme tu smrt v knihovně broumovského kláštera.“ Nadporučík se na něj prudce otočil.
„Smrt? Proboha, co se tam mohlo stát o předvánočním víkendu, je tam zavřeno a těch pár mnichů snad jsou mírumilovní lidé. To snad na někoho spadly knížky?“
Poručík Pompe za volantem pokrčil rameny.
„Tak já vím jen to, co jsem slyšel v telefonu. Asi nějaká nešťastná náhoda…“
Opat Tomáš vstal od prostého dřevěného pracovního stolu. Jeden z mnichů ve dveřích se lehce uklonil.
„Otče opate, vedu vám návštěvu,“ ukázal na mladého štíhlého muže se světlými delšími vlasy a kulatými brýlemi s černými obroučkami. Poněkud zimomřivě se choulil do nadýchané zimní bundy a v ruce držel tmavozelenou sportovní tašku.
„Děkuji bratře, prosím, počkej okamžik.“ Mnich u dveří lehce sklonil hlavu a bez hnutí zůstal stát vedle dveří.
„Dobrý den, pane. Jmenuji se Vojtěch, Vojtěch Matyáš, jsem z Karlovy university a …“ Opat ho přerušil.
„ Ano, vím o vás, volal mi profesor Židlický z filosofické fakulty. Mělo by se jednat o váš týdenní studijní pobyt v naší klášterní knihovně. Poslední dva týdny v roce je stejně klášter pro veřejnost uzavřen, budete mít klid na studium. Profesor mne ujistil, že na fakultě znáte zásady zacházení s vzácnými tisky, protože v naší knihovně jsou opravdu unikáty.
Ubytovat vás můžeme přímo zde v klášteře, je tu několik pokojů pro poutníky a hosty. Samozřejmě žádný komfort nečekejte, ale na přespání úplně stačí. Stravovat se můžete s námi v refektáři, pokud nebudete mít nějaké větší nároky. Jinak můžete chodit do Broumova, hned okolo náměstí je několik restaurací.“
Mladý muž u dveří přikývl.
„Děkuji vám, pane. Tady vám nesu průvodní dopis od našeho profesora, abyste věděl, kdo vlastně jsem. Mám v plánu napsat dizertační práci o literatuře před vynálezem knihtisku a slyšel jsem, že právě vaše knihovna je na podobné knihy bohatá. Budu se snažit co nejméně vám být na obtíž. Budu se rád stravovat s vámi a je samo-zřejmé, že za všechnu laskavost se odměním finančním darem pro klášter.“
Opat sepnul ruce.
„Dobrá, jsme dohodnutí. Na jak dlouho si plánujete pobyt tady u nás?“
Muž v zimní bundě se na okamžik zamyslel.
„Myslel jsem, že týden by mi mohl stačit, odjel bych příští neděli. Nechtěl bych vás tu nějak rušit v předvánoční době. Svoji práci už mám v hrubých rysech skoro hotovou, potřebuji si jen ověřit nějaké detaily…“
„Výborně, jsme dohodnutí. Víte, je nás tu jen sedm, ale tady bratr František vám bude k dispozici, pokud budete něco potřebovat, můžete se obrátit i na mne.“
Vstal.
„Děkuji vám, otče, budu se snažit vám nepřekážet.“
Opat Tomáš se usmál.
„Určitě nebudete. Nikdo vás rušit nebude, klášter je do konce roku uzavřen pro turistické výpravy. Jen v křížové chodbě budou pracovat stavební dělníci, potřebujeme opravit nějaké dlaždice a vyspravit
zeď v ambitu a refektáři. Ale ti vás rušit nebudou. Máte velkou výhodu, protože v knihovně nebudete trpět zimou, kvůli vzácným tiskům se
tam udržuje stále stejná teplota.
Dobrá, pokud je to vše, bratr František vám ukáže vše potřebné…“
Policejní auto projelo liduprázdným broumovským náměstím, zapadaným téměř běloskvoucím sněhem. Kdo by taky v neděli ráno v tomhle počasí chtěl dělat cokoli jiného, než ležet ne vyhřátých peřinách.
Poručík Pompe zastavil před ztemnělým hotelem Praha. I tady bylo prázdno a ticho, sněhu napadalo dobrých dvacet centimetrů a už při prvním kroku z auta si oba nabrali do bot solidní porci sněhu.
„Zatracená práce…“ zamumlal nadporučík. „To jsme tu nakonec první?“
„Určitě ne, prvního volali naši doktorku, ale ta přišla pěšky horním vchodem, má to sem kousek.“
Vyrazili úzkou boční ulicí k zavřené dřevěné bráně, ve které byly otevřené jen malé okované vchodové dveře. Přešlapoval u nich opuštěný policista. Na první pohled spíše připomínal sněhuláka a byl tak zapadaný sněhem, že nebylo ani možné rozeznat jeho výložky. Poněkud ztuhle zasalutoval.
„Dobré ráno, pánové,“ pronesl poněkud huhňavým hlasem.
Nadporučík něco zahuhlal.
„Je to v knihovně, musíte jít tady rovně a pak…“ Přerušil ho.
„Sakra, chlape, já už půl století žiju v Broumově a snad vím, kde je v klášteře knihovna.“
Policista pokrčil rameny. Taky měl jinou představu o nedělním předvánočním ránu.
Prošli dovnitř areálu na malé nádvoří. Dolů z něj vedly zasněžené schody ke kostelu Svatého Vojtěcha, zapadané sněhem bez jediné šlápoty. Zato doleva, k vstupní bráně vedlo několik stop.
Prošli dovnitř pootevřenou bránou a dlouhou chodbou k široké-mu schodišti, vedoucímu do prvního patra. Nadporučík Lednický si ještě živě pamatoval, jak se klášterem procházeli jako školní výprava, pan učitel Bartyzal je neustále nabádal ke klidu a třídní šašek Blahynka předváděl etudu kulhajícího mnicha.
Další příslušník celkem uvolněně postával před vysokými, umělecky vyřezávanými dveřmi do knihovny. Trochu vytřeštil oči, když vi-děl přicházet policejní šarže a vysekl předpisové salutování.
Nadporučík znechuceně mávl rukou.
„Sakra, chlape, nechte si těch šaškáren v neděli ráno…“
Otevřel jim dveře a jako obvykle, když sem přišel, se nadporučíkovi zatajil dech.
Byla to obrovská místnost s bohatě zdobeným stropem, vysoká snad dvanáct metrů. Po celém obvodu byly vysoké vyřezávané police plné knih v starobylých kožených vazbách. Okolo knihovny se vinul ochoz s dalšími skříněmi z tmavého dřeva s dalšími knihami. Podlaha byla vyleštěná do vysokého lesku a byly tu porůznu rozestavěné stolky
se šikmou dřevěnou deskou, určené ke studiu. Bylo to příjemně teplo, celou knihovnu bylo nutné temperovat na stálou teplotu.
Nadporučík Lehnický se rozhlédl. U vysokých pootevřených dveří, vedoucích na chodbu k mnišským celám stál vysoký štíhlý muž, představený kláštera s rukama zasunutýma do rukávů sněhobílé kutny. Se sklopenou hlavou se polohlasně modlil.
Na dlažbě, asi metr od jednoho z ochozů ležel bezvládný muž, oblečený v bílé bezpečnostní kombinéze. Na první pohled se zdálo, jakoby spal, nebýt ošklivé kaluže už zasychající krve, která se rozlila okolo hlavy.
Lékařka se právě pomalu narovnávala a stahovala si tenké gumové rukavice. Sympatická doktorka Dušková fungovala v Broumově jako obvodní lékařka, ale jako jakýsi další úvazek vypomáhala v podobných případech i policii. Nadporučík Lehnický ji měl svým způsobem rád, hlavně pro její bezprostřednost a také její neobvyklou zálibu, kdy se během celého roku proháněla po Broumově a okolí na červeno-stříbrném motocyklu Aprilia RSV 1000. Zásadně nerespektovala do-pravní značky s přikázanou rychlostí, takže nadporučík už několikrát řešil u dopravních policistů pokutové bloky za nepřiměřenou rychlost
Doktorka se zvedla od ležící bezvládné postavy. Byla oblečená v tmavomodrém běžeckém kompletu a na hlavě měla bílý kulich.
Bylo tu docela teplo, takže si ho sundala a pohodila hřívou havraních vlasů.
„Buď zdráv alespoň ty, nadporučíku. Dovedla bych si představit lepší trávení nedělního rána. Zrovna jsem se chystala si jít trochu za-běhat…“
„V tomhle počasí?“ usmál se nadporučík.
„Právě v takovém počasí je to nejlepší, někdy si to vyzkoušej,“ odtušila s významným pohledem na jeho břicho.
Nadporučík kývnul hlavou.
„Tak copak to tu máme?“
Doktorka pokrčila rameny a po očku se podívala na modlícího se opata.
„Podle mne nešťastná náhoda. Ten ochoz je dost vysoko, a když tam nahoře ztratíš rovnováhu, malér je na světě. Podívej se nahoru, to zábradlí je spíš jen symbolické, přes něj se přepadne jedna radost. Ten hoch padal tak nešikovně, že dopadl přímo na hlavu a z téhle výšky to byl smrtelný pád. Vlastně to byla jen ta rozbitá hlava, nenašla jsem žádné jiné známky cizího zavinění.
Takže oficiální zprávu ode mne dostaneš během zítřka, ale asi v ní nebude nic jiného, než jsem ti řekla teď. Prostě měl hoch smůlu.“
Nadporučík se obrátil k nadstrážmistrovi, který postával u hlavních vchodových dveří.
„Vy jste tu byli první, tak co mi povíte?“
Nadstrážmistr z pohotovostní jednotky se zarazil a potom vytáhl z náprsní kapsy trochu usmolený zápisníček.
„Takže, na operační zavolal opat zdejšího kláštera v šest hodin a osm minut, byli jsme naštěstí nedaleko, tak jsme se tu objevili za pár minut.“
Ukázal bradou na postavu, ležící na podlaze.
„Je to nějaký Vojtěch Matyáš, student pražské Karlovy univerzity. Byl tu na jakémsi týdenním studijním pobytu. Tahle zdejší knihovna má opravdu unikátní sbírky. Měl dovoleno pobývat tu podle svého uvážení, takže prý tu pracoval do noci. Měl tu klid, protože cely mnichů i opatova kancelář je na opačné straně.“
Nadporučík se obrátil k nehybně stojícímu opatovi. Trochu se znali, protože před lety vyšetřoval krádež jednoho z obrazů ve zdejším klášterním kostele a zdejší opat mu hodně pomohl odhalit pachatele, jednoho z komunity broumovských bezdomovců.
„Dobrý den, otče, promiňte, nechci vás rušit v modlitbě…“
Muž se smutně usmál.
„Vítám vás v našem klášteře, škoda že se nesetkáváme za příjemnějších okolností…“
Nadporučík stiskl nabízenou ruku a překvapilo ho, jak je opravdu pěstěná.
„Víte nadporučíku, vůbec tomu nerozumím. Pan Matyáš byl velice slušný a skromný člověk. Jeho opravdovou vášní byly knihy. Bydlel téměř odděleně od nás, s námi se jen stravoval. Nebyl s ním nejmenší problém. Dnes měl svoji práci dokončit…“
Nadporučík si povzdechl a ohlédl se. Vešli dva muži v černých oblecích s prostou dřevěnou rakví. Tázavě se podívali na lékařku, která už si balila svůj kufřík.
„Samozřejmě, můžete si ho vzít, asi nebude nutná pitva.“
Oba muži začali svoji práci.
„Takže, co mi můžete říci k včerejšku a dnešku?“
Opat se na okamžik zamyslel.
„ Asi toho nebude moc, všechno probíhalo docela normálně. Včera jsme se sešli všichni v refektáři na večeři, pan Matyáš všem po-děkoval za vlídné přijetí a sdělil mi, že bude potom ještě chvíli praco-vat, chtěl si dopsat nějaké poznámky. A potom jsme se rozešli.“
A chtěl jsem se vás zeptat, kolik je tu vlastně vašich spolubratří?“
Opat si mimoděk přejel čelo hřbetem ruky.
„Já a šest dalších. A občas nám vypomáhá jedna z bývalých jeptišek ze zrušeného kláštera v Teplicích nad Metují, sestra Anastazie. Pomůže v kuchyni, vzadu na zahradě, ale s panem Matyášem do styku vůbec nepřišla.“
„A dál? Dělo se něco zvláštního?“ Opat se na okamžik zamyslel.
„Asi ne, všechno probíhalo jako obvykle. Sloužili jsme poslední večerní mši a pak se moji spolubratři rozešli do svých cel a já se ještě vrátil do své pracovny, potřeboval jsem si projít nějaké papíry. I pro-voz kláštera se neobejde bez administrativy. Na lože jsem šel okolo jedenácté, chvíli jsem si ještě četl v bibli a rychle jsem usnul.“
„A ničeho neobvyklého jste si opravdu nevšiml?“ zeptal se nadporučík a prohlížel si při tom nádhernou stropní malbu v knihovně.
Opat přisvědčil.
„Ovšem. Až ráno před šestou mne vzbudilo bušení na dveře a udýchaný bratr Cyril mne informoval o tom, co se stalo.“
Nadporučík se zarazil.
„A proč váš mnich chodil po klášteře tak brzo?“
„Má za úkol vše zkontrolovat, rozsvítit svíce v kapli, připravit vše na ranní moditbu a přesvědčit se, že je všechno v pořádku. Už se nám kdysi stalo, že se tu na noc nechali zavřít dva mladí hoši z touhy po nějakém dobrodružství.“
Nadporučík se usmál, pamatoval si ten případ, kdy rodiče provedli exemplární tělesný trest přímo na nádvoří kláštera.
„Takže jsem se ani nezdržoval a hned jsem zavolal k vám.“
„Vy tu máte telefon?“ podivil se nadporučík.
Opat lehce nachýlil hlavu.
„Ano, sice nám kdysi památkáři nedovolili do klášterních zdí vkládat telefonní kabel, ale mám mobilní. Nedivte se, benediktini byli vždy velice pokrokový mnišský řád a pak, i my potřebujeme mít nějaké spojení s vnějším světem. Takže jsem vám zavolal a ostatní už víte.“
Nadporučík Lehnický se rozhlédl po knihovně. Odněkud se objevil jeden z mnichů a setřel i krvavou skvrnu na dlaždicové podlaze. Smutnou událost už tu téměř nic nepřipomínalo.
„A co je tam nahoře?“ ukázal na ochoz, který se ve výšce dobrých osmi metrů táhl po obvodě celé místnosti.
Představený kláštera se usmál.
„Tam nahoře jsou další police s knihami, které jsou poněkud specifické. Jsou to texty, polemizující s oficiálním výkladem víry, nebo přímo knihy kacířské, které by se před několika sty lety pálily na hranicích. Nemáme důvod je ničit, ale máme je uložené jaksi stranou. Pan Matyáš měl samozřejmě přístup i tam.“
„A můžeme se tam podívat?“ ukázal nadporučík nahoru.
„Samozřejmě, pojďte se mnou.“
Nadporučík se obrátil na poručíka Pompeho.
„Můžete se vrátit zpátky na stanici a sepište o všem nějakou zprávu. Já už dojdu domů po svých, stejně mám v botách kaluže.“
Opat odkudsi ze záhybů sněhobílé kutny vytáhl svazek starobylých ručně kovaných klíčů. Ukázal na malá dvířka hned vedle vchodových dveří.
„Tady je přístup nahoru na ochoz. Musíme jej zamykat, našlo se pár všetečných návštěvníků, kteří byli zvědaví, co tam za těmi dveřmi je.“
Otevřel dveře a nadporučík očekával charakteristické zavrzání pantů, ale bylo naprosté ticho, bylo vidět, že se o ně někdo pečlivě stará.
Za dveřmi se točilo úzké dřevěné schodiště, osvětlené slabou nažloutlou žárovkou.
„Dovolíte, půjdu raději první. Na ochoz je samozřejmě další, pohodlnější přístup z opačné strany z chodby v prvním patře, ale ten se příliš nepoužívá.“
Schodiště se točilo dost strmě v úzkém prostoru. Nadporučík Lednický si do této chvíle myslel, že netrpí klaustrofobií, ale tady se necítil právě nejlíp.
„Víte, tam nahoru, do patra se v podstatě nechodí, knihy, které tam jsou, nejsou určeny k nějakému běžnému studiu. A mí spolubratři to vědí, že tohle místo je trochu zapovězené. Panu Matyášovi jsem samozřejmě nemohl nic zakazovat.“
Vystoupali až nahoru a prošli podobnými nízkými dvířky na ochoz, který obtáčel knihovnu po celém obvodu místnosti.
Nadporučík Lehnický se znovu neubránil obdivu nad nádhernou malbou na oválném stropě knihovny. Celá plocha byla plná biblických výjevů a díky citlivému restaurování zářila jasnými barvami.
Rozhlédl se okolo. Ochoz okolo celého sálu byl asi metr široký s nízkým zdobeným zábradlím a v jednotlivých výklencích byly zabu-dované skříně s prosklenými dveřmi, naplněné šedivými hřbety různě velkých knih.
„Vypadá to impozantně, viďte,“ opat se mírně usmíval. „Tak, tady někde pan Matyáš naposledy pobýval,“ ukázal na pootevřenou skříň se srovnanými svazky knih v kožených hřbetech.
„Tady jsou právě knihy, které právě nevyjadřují názor církve. Také jsem do nich nahlížel, je to sbírka pamfletů a textů různých odpadlíků a podivných autorů.“
Nadporučík Lehnický se nahnul přes zábradlí. Ochoz byl opravdu úzký a nebylo to úplně bezpečné. Žádné stopy tu nebylo vidět, vše se zdálo tiché a klidné, na svém místě.
Povzdechl si.
„Asi tu nic víc nenajdeme. Možná bych měl zavolat techniky, ale nemělo by to asi cenu a byl by to zbytečný výjezd. Uzavřeme to jako nešťastnou náhodu. Je mi líto, co se stalo, ale tady opravdu stačí na chvíli ztratit rovnováhu. Dobrá, děkuji vám, otče opate.“
Opat se zamyšleně zahleděl z vysokého okna své kanceláře do tmy, kde se sypaly veliké vločky sněhu a vítr je roztáčel do velkých ví-rů. Dokonce i dunivě zahřmělo.
Říkalo se, pomyslel si, že zimní bouřka znamená neštěstí. Prolistoval několik papírů na stole a pomalu je založil do velkého černého pořadače. Podíval se na starožitné dřevěné hodiny, tiše tikající na malém stolku v rohu. Protáhl se ve svém křesle a v okamžiku, kdy natahoval ruku k vypínači, zazněl zvuk zvonů Svatopetrského chrámu ve Vatikánu, který měl nastavený jako vyzváněcí tón svého mobilního telefonu.
Ani se nepodíval na displej a přímo jej zvedl.
„Otče opate,“ozval se vzrušený hlas. Opat Tomáš se v křesle na-rovnal. Poznal hlas klášterního hosta, trochu zkreslený jakousi zvláštní dychtivostí.
„Co si přejete, pane Matyáši,“ otázal se trochu rozmrzele.“ Už jsem se chystal jít spát, třeba by vaše záležitost mohla počkat do rána.“
„To právě nemohla, je to fantastická věc. Vy snad ani nevíte, jaký poklad máte v klášterní knihovně…“
Opat lehce pobledl. Samozřejmě měl přehled o tom, jaké knihy se v knihovně nacházejí, a považoval se za strážce jejich tajemství. Od předešlého opata, který zemřel před osmi lety, převzal závazek mlčenlivosti…
„ Dobrá, hned jsem u vás,“ řekl stroze. Na okamžik se ještě za-hleděl do temného okna, téměř zalepeného sněhovými vločkami.
Pak vstal, upravil si záhyby na své kutně a rychlým krokem vyšel na prázdnou potemnělou klášterní chodbu.
„Podívejte,“ ukázal klášterní host okolo sebe. Stáli spolu na úzkém ochozu klášterní knihovny u jedné z pootevřených prosklených skříní.
Byla to podivuhodná dvojice, dlouhý, štíhlý muž ve sněhobílé mnišské říze a student s rozcuchanými vlasy, navlečený ve světlé plastové kombinéze a bílých bavlněných rukavicích.
Na malém pultíku uprostřed byly rozložené knihy a opatovi stačil jediný pohled, aby přesně věděl, proč sem musel v tak pozdním čase přijít.
Vojtěch Matyáš vypadal hodně rozrušeně.
„Náhodou jsem tu objevil tyhle knihy, uložené až na horní polici. Asi se na ně zapomnělo, protože byly hodně zaprášené. Ale uvnitř – bomba, která změní celé církevní dějiny.“
Opat se mírně usmál, ale uvnitř byl napjatý a téměř rozhodnutý k tomu, co bude muset učinit.
„Podívejte,“ z hromádky knih vytáhl jednu se zašlou tmavozelenou koženou vazbou. „Veritas de vita et morte Jesu Christi. A další, Je-sh-ua, vizita ex astris. A podobných knih je tu ještě několik. Návštěva z hvězd, to je přece jasné...“
„Ale pane, to přece nic neznamená, kolik různých výmyslů bylo v dějinách napsáno a dlouho se bralo za pravdu…“ Opat mávl rukou.
„Ale ne, tohle je pravé a nezpochybnitelné. Kdysi před lety jsem četl text, který se tvářil jako fantastická povídka a kde byla objevena soška jakéhosi boha, podobného obrovské ještěrce, přibitého na kříž jménem Jesh-ua.“ Ukázal prstem v rukavici na knihu, položenou na stolku.
„Tohle jméno, které je i v názvu knihy. A byla zhotovená ještě před vynálezem knihtisku, a napsaná ručně.“ A otevřel knihu v zelené vazbě.
Opat už předem přesně věděl, co uvidí. Barevný obrázek a obrovský, světle zelený tvor, podobný ještěrce, přibitý za ruce s čtyřmi drápy na dřevěném kříži a nad jeho hlavou místo nápisu INRI jen znak kruhu, probodnutý dvěma šípy.
„Tak, a jeho jméno, to je přece jasné,“ Vojtěch Matyáš nevědomky zvyšoval hlas. „Jesh-ua, potom Ješua a nakonec Ježíš Kristus a lidé si jej vytvořili k výrazu svému jako krásného štíhlého dlouhovlasého muže plného lásky a moudrosti. Ale ono to bylo všechno docela jinak. To všechno musí vyjít na veřejnost. Váš klášter bude slavný…“
„Ale pane, my netoužíme po slávě ani po tom, aby se měnily celé církevní dějiny…“
Zábradlí okolo ochozu bylo opravdu hodně nízké. A stačilo jen lehce popostrčit…
Knihovnou se rozlehl zdušený výkřik. Opat se mírně nahnul přes okraj a zamyšleně se chvíli díval na nehybnou postavu na dlažbě knihovny.
Pak pomalu srovnal všechny rozložené knihy zpátky do prosklené skříně tam, kam patřily po několik staletí. Nakonec krátce pohlédl na strop knihovny, kde na obrazu vedle Boha byl zpodobněn i Ježíš Kristus jako krásný dlouhovlasý mladý muž ve sněhobílé dlouhé říze, krátce se pomodlil a pomalu odešel…
Nadporučík Lehnický z obvodního oddělení policie v Broumově měl zkažený víkendový den hned od začátku. Původně si myslel, že s rodinou zajede někam nakoupit vánoční dárky a pak se uloží u praskajícího krbu, bude popíjet svařené víno a plánovat vánoční svátky.
Ale nedělní ráno bylo docela jiné. V šest hodin ráno ho probudilo otravné vyzvánění telefonu. Jedním okem se podíval ven z okna, kde se tiše snášela sněhová záplava.
„Co se děje“, ohlásil se naprosto nepředpisově. Poznal hlas poručíka Pompeho, který měl víkendovou službu.
„Malér v klášteře,“ ozval se zkreslený hlas v telefonu.
„Proboha, člověče, já chci mít trochu klidu alespoň o víkendu.“
„Ale Stando, tohle je opravdu velký průšvih. Položím telefon a jedu k tobě, ať se nemusíš táhnout pěšky.“
„Tak to ti moc a moc děkuju.“ Zoufale se rozhlédnul po zešeřelé ložnici.
„Co se děje,“ ozvala se jeho žena rozespale.
„Ani nevím, klidně spi…“ Něco zabručela a obrátila se na druhý bok.
Zatracená práce, proklínal v duchu svůj osud. Mohl jsem dělat někde ve fabrice od šesti do tří a v neděli ráno by byl klid. Posbíral svoje oblečení, podíval se na sebe do zrcadla v koupelně a mávnul rukou.
Nadporučík Lehnický seběhl z druhého patra na ulici. Když otevřel domovní dveře, měl sto chutí se zase vrátit a zapřít se. Zima, vítr a chumáče vířících sněhových vloček na liduprázdné ulici, to opravdu na náladě nepřidalo.
Čekal asi pět minut. Pak se v ulici objevilo zaváté policejní auto. Doufám, že tam uvnitř bude mít alespoň teplo…
Poručík Pompe byl usměvavý pán trochu při těle, asi o hlavu menší s trvalým lehkým úsměvem na tváři. Byl to typ spíše prvorepublikového obchodníka se smíšeným zbožím někde na malém městě, než strážce zákona. Nadporučík si občas pomyslel, jak asi udělal každoroční zkoušky fyzické připravenosti, jenže přednedávnem předvedl až neočekávanou hbitost při zadržení utíkajícího pachatele vloupání. A zdání klamalo ve všem, protože ve volných chvílích se zabýval teoretickou fyzikou a se svou logikou byl postrachem zadržených pachatelů.
„Tak co se děje?“ zeptal se a snažil se, aby to vyznělo co nejvíc rozmrzele.
„Máme tu smrt v knihovně broumovského kláštera.“ Nadporučík se na něj prudce otočil.
„Smrt? Proboha, co se tam mohlo stát o předvánočním víkendu, je tam zavřeno a těch pár mnichů snad jsou mírumilovní lidé. To snad na někoho spadly knížky?“
Poručík Pompe za volantem pokrčil rameny.
„Tak já vím jen to, co jsem slyšel v telefonu. Asi nějaká nešťastná náhoda…“
Opat Tomáš vstal od prostého dřevěného pracovního stolu. Jeden z mnichů ve dveřích se lehce uklonil.
„Otče opate, vedu vám návštěvu,“ ukázal na mladého štíhlého muže se světlými delšími vlasy a kulatými brýlemi s černými obroučkami. Poněkud zimomřivě se choulil do nadýchané zimní bundy a v ruce držel tmavozelenou sportovní tašku.
„Děkuji bratře, prosím, počkej okamžik.“ Mnich u dveří lehce sklonil hlavu a bez hnutí zůstal stát vedle dveří.
„Dobrý den, pane. Jmenuji se Vojtěch, Vojtěch Matyáš, jsem z Karlovy university a …“ Opat ho přerušil.
„ Ano, vím o vás, volal mi profesor Židlický z filosofické fakulty. Mělo by se jednat o váš týdenní studijní pobyt v naší klášterní knihovně. Poslední dva týdny v roce je stejně klášter pro veřejnost uzavřen, budete mít klid na studium. Profesor mne ujistil, že na fakultě znáte zásady zacházení s vzácnými tisky, protože v naší knihovně jsou opravdu unikáty.
Ubytovat vás můžeme přímo zde v klášteře, je tu několik pokojů pro poutníky a hosty. Samozřejmě žádný komfort nečekejte, ale na přespání úplně stačí. Stravovat se můžete s námi v refektáři, pokud nebudete mít nějaké větší nároky. Jinak můžete chodit do Broumova, hned okolo náměstí je několik restaurací.“
Mladý muž u dveří přikývl.
„Děkuji vám, pane. Tady vám nesu průvodní dopis od našeho profesora, abyste věděl, kdo vlastně jsem. Mám v plánu napsat dizertační práci o literatuře před vynálezem knihtisku a slyšel jsem, že právě vaše knihovna je na podobné knihy bohatá. Budu se snažit co nejméně vám být na obtíž. Budu se rád stravovat s vámi a je samo-zřejmé, že za všechnu laskavost se odměním finančním darem pro klášter.“
Opat sepnul ruce.
„Dobrá, jsme dohodnutí. Na jak dlouho si plánujete pobyt tady u nás?“
Muž v zimní bundě se na okamžik zamyslel.
„Myslel jsem, že týden by mi mohl stačit, odjel bych příští neděli. Nechtěl bych vás tu nějak rušit v předvánoční době. Svoji práci už mám v hrubých rysech skoro hotovou, potřebuji si jen ověřit nějaké detaily…“
„Výborně, jsme dohodnutí. Víte, je nás tu jen sedm, ale tady bratr František vám bude k dispozici, pokud budete něco potřebovat, můžete se obrátit i na mne.“
Vstal.
„Děkuji vám, otče, budu se snažit vám nepřekážet.“
Opat Tomáš se usmál.
„Určitě nebudete. Nikdo vás rušit nebude, klášter je do konce roku uzavřen pro turistické výpravy. Jen v křížové chodbě budou pracovat stavební dělníci, potřebujeme opravit nějaké dlaždice a vyspravit
zeď v ambitu a refektáři. Ale ti vás rušit nebudou. Máte velkou výhodu, protože v knihovně nebudete trpět zimou, kvůli vzácným tiskům se
tam udržuje stále stejná teplota.
Dobrá, pokud je to vše, bratr František vám ukáže vše potřebné…“
Policejní auto projelo liduprázdným broumovským náměstím, zapadaným téměř běloskvoucím sněhem. Kdo by taky v neděli ráno v tomhle počasí chtěl dělat cokoli jiného, než ležet ne vyhřátých peřinách.
Poručík Pompe zastavil před ztemnělým hotelem Praha. I tady bylo prázdno a ticho, sněhu napadalo dobrých dvacet centimetrů a už při prvním kroku z auta si oba nabrali do bot solidní porci sněhu.
„Zatracená práce…“ zamumlal nadporučík. „To jsme tu nakonec první?“
„Určitě ne, prvního volali naši doktorku, ale ta přišla pěšky horním vchodem, má to sem kousek.“
Vyrazili úzkou boční ulicí k zavřené dřevěné bráně, ve které byly otevřené jen malé okované vchodové dveře. Přešlapoval u nich opuštěný policista. Na první pohled spíše připomínal sněhuláka a byl tak zapadaný sněhem, že nebylo ani možné rozeznat jeho výložky. Poněkud ztuhle zasalutoval.
„Dobré ráno, pánové,“ pronesl poněkud huhňavým hlasem.
Nadporučík něco zahuhlal.
„Je to v knihovně, musíte jít tady rovně a pak…“ Přerušil ho.
„Sakra, chlape, já už půl století žiju v Broumově a snad vím, kde je v klášteře knihovna.“
Policista pokrčil rameny. Taky měl jinou představu o nedělním předvánočním ránu.
Prošli dovnitř areálu na malé nádvoří. Dolů z něj vedly zasněžené schody ke kostelu Svatého Vojtěcha, zapadané sněhem bez jediné šlápoty. Zato doleva, k vstupní bráně vedlo několik stop.
Prošli dovnitř pootevřenou bránou a dlouhou chodbou k široké-mu schodišti, vedoucímu do prvního patra. Nadporučík Lednický si ještě živě pamatoval, jak se klášterem procházeli jako školní výprava, pan učitel Bartyzal je neustále nabádal ke klidu a třídní šašek Blahynka předváděl etudu kulhajícího mnicha.
Další příslušník celkem uvolněně postával před vysokými, umělecky vyřezávanými dveřmi do knihovny. Trochu vytřeštil oči, když vi-děl přicházet policejní šarže a vysekl předpisové salutování.
Nadporučík znechuceně mávl rukou.
„Sakra, chlape, nechte si těch šaškáren v neděli ráno…“
Otevřel jim dveře a jako obvykle, když sem přišel, se nadporučíkovi zatajil dech.
Byla to obrovská místnost s bohatě zdobeným stropem, vysoká snad dvanáct metrů. Po celém obvodu byly vysoké vyřezávané police plné knih v starobylých kožených vazbách. Okolo knihovny se vinul ochoz s dalšími skříněmi z tmavého dřeva s dalšími knihami. Podlaha byla vyleštěná do vysokého lesku a byly tu porůznu rozestavěné stolky
se šikmou dřevěnou deskou, určené ke studiu. Bylo to příjemně teplo, celou knihovnu bylo nutné temperovat na stálou teplotu.
Nadporučík Lehnický se rozhlédl. U vysokých pootevřených dveří, vedoucích na chodbu k mnišským celám stál vysoký štíhlý muž, představený kláštera s rukama zasunutýma do rukávů sněhobílé kutny. Se sklopenou hlavou se polohlasně modlil.
Na dlažbě, asi metr od jednoho z ochozů ležel bezvládný muž, oblečený v bílé bezpečnostní kombinéze. Na první pohled se zdálo, jakoby spal, nebýt ošklivé kaluže už zasychající krve, která se rozlila okolo hlavy.
Lékařka se právě pomalu narovnávala a stahovala si tenké gumové rukavice. Sympatická doktorka Dušková fungovala v Broumově jako obvodní lékařka, ale jako jakýsi další úvazek vypomáhala v podobných případech i policii. Nadporučík Lehnický ji měl svým způsobem rád, hlavně pro její bezprostřednost a také její neobvyklou zálibu, kdy se během celého roku proháněla po Broumově a okolí na červeno-stříbrném motocyklu Aprilia RSV 1000. Zásadně nerespektovala do-pravní značky s přikázanou rychlostí, takže nadporučík už několikrát řešil u dopravních policistů pokutové bloky za nepřiměřenou rychlost
Doktorka se zvedla od ležící bezvládné postavy. Byla oblečená v tmavomodrém běžeckém kompletu a na hlavě měla bílý kulich.
Bylo tu docela teplo, takže si ho sundala a pohodila hřívou havraních vlasů.
„Buď zdráv alespoň ty, nadporučíku. Dovedla bych si představit lepší trávení nedělního rána. Zrovna jsem se chystala si jít trochu za-běhat…“
„V tomhle počasí?“ usmál se nadporučík.
„Právě v takovém počasí je to nejlepší, někdy si to vyzkoušej,“ odtušila s významným pohledem na jeho břicho.
Nadporučík kývnul hlavou.
„Tak copak to tu máme?“
Doktorka pokrčila rameny a po očku se podívala na modlícího se opata.
„Podle mne nešťastná náhoda. Ten ochoz je dost vysoko, a když tam nahoře ztratíš rovnováhu, malér je na světě. Podívej se nahoru, to zábradlí je spíš jen symbolické, přes něj se přepadne jedna radost. Ten hoch padal tak nešikovně, že dopadl přímo na hlavu a z téhle výšky to byl smrtelný pád. Vlastně to byla jen ta rozbitá hlava, nenašla jsem žádné jiné známky cizího zavinění.
Takže oficiální zprávu ode mne dostaneš během zítřka, ale asi v ní nebude nic jiného, než jsem ti řekla teď. Prostě měl hoch smůlu.“
Nadporučík se obrátil k nadstrážmistrovi, který postával u hlavních vchodových dveří.
„Vy jste tu byli první, tak co mi povíte?“
Nadstrážmistr z pohotovostní jednotky se zarazil a potom vytáhl z náprsní kapsy trochu usmolený zápisníček.
„Takže, na operační zavolal opat zdejšího kláštera v šest hodin a osm minut, byli jsme naštěstí nedaleko, tak jsme se tu objevili za pár minut.“
Ukázal bradou na postavu, ležící na podlaze.
„Je to nějaký Vojtěch Matyáš, student pražské Karlovy univerzity. Byl tu na jakémsi týdenním studijním pobytu. Tahle zdejší knihovna má opravdu unikátní sbírky. Měl dovoleno pobývat tu podle svého uvážení, takže prý tu pracoval do noci. Měl tu klid, protože cely mnichů i opatova kancelář je na opačné straně.“
Nadporučík se obrátil k nehybně stojícímu opatovi. Trochu se znali, protože před lety vyšetřoval krádež jednoho z obrazů ve zdejším klášterním kostele a zdejší opat mu hodně pomohl odhalit pachatele, jednoho z komunity broumovských bezdomovců.
„Dobrý den, otče, promiňte, nechci vás rušit v modlitbě…“
Muž se smutně usmál.
„Vítám vás v našem klášteře, škoda že se nesetkáváme za příjemnějších okolností…“
Nadporučík stiskl nabízenou ruku a překvapilo ho, jak je opravdu pěstěná.
„Víte nadporučíku, vůbec tomu nerozumím. Pan Matyáš byl velice slušný a skromný člověk. Jeho opravdovou vášní byly knihy. Bydlel téměř odděleně od nás, s námi se jen stravoval. Nebyl s ním nejmenší problém. Dnes měl svoji práci dokončit…“
Nadporučík si povzdechl a ohlédl se. Vešli dva muži v černých oblecích s prostou dřevěnou rakví. Tázavě se podívali na lékařku, která už si balila svůj kufřík.
„Samozřejmě, můžete si ho vzít, asi nebude nutná pitva.“
Oba muži začali svoji práci.
„Takže, co mi můžete říci k včerejšku a dnešku?“
Opat se na okamžik zamyslel.
„ Asi toho nebude moc, všechno probíhalo docela normálně. Včera jsme se sešli všichni v refektáři na večeři, pan Matyáš všem po-děkoval za vlídné přijetí a sdělil mi, že bude potom ještě chvíli praco-vat, chtěl si dopsat nějaké poznámky. A potom jsme se rozešli.“
A chtěl jsem se vás zeptat, kolik je tu vlastně vašich spolubratří?“
Opat si mimoděk přejel čelo hřbetem ruky.
„Já a šest dalších. A občas nám vypomáhá jedna z bývalých jeptišek ze zrušeného kláštera v Teplicích nad Metují, sestra Anastazie. Pomůže v kuchyni, vzadu na zahradě, ale s panem Matyášem do styku vůbec nepřišla.“
„A dál? Dělo se něco zvláštního?“ Opat se na okamžik zamyslel.
„Asi ne, všechno probíhalo jako obvykle. Sloužili jsme poslední večerní mši a pak se moji spolubratři rozešli do svých cel a já se ještě vrátil do své pracovny, potřeboval jsem si projít nějaké papíry. I pro-voz kláštera se neobejde bez administrativy. Na lože jsem šel okolo jedenácté, chvíli jsem si ještě četl v bibli a rychle jsem usnul.“
„A ničeho neobvyklého jste si opravdu nevšiml?“ zeptal se nadporučík a prohlížel si při tom nádhernou stropní malbu v knihovně.
Opat přisvědčil.
„Ovšem. Až ráno před šestou mne vzbudilo bušení na dveře a udýchaný bratr Cyril mne informoval o tom, co se stalo.“
Nadporučík se zarazil.
„A proč váš mnich chodil po klášteře tak brzo?“
„Má za úkol vše zkontrolovat, rozsvítit svíce v kapli, připravit vše na ranní moditbu a přesvědčit se, že je všechno v pořádku. Už se nám kdysi stalo, že se tu na noc nechali zavřít dva mladí hoši z touhy po nějakém dobrodružství.“
Nadporučík se usmál, pamatoval si ten případ, kdy rodiče provedli exemplární tělesný trest přímo na nádvoří kláštera.
„Takže jsem se ani nezdržoval a hned jsem zavolal k vám.“
„Vy tu máte telefon?“ podivil se nadporučík.
Opat lehce nachýlil hlavu.
„Ano, sice nám kdysi památkáři nedovolili do klášterních zdí vkládat telefonní kabel, ale mám mobilní. Nedivte se, benediktini byli vždy velice pokrokový mnišský řád a pak, i my potřebujeme mít nějaké spojení s vnějším světem. Takže jsem vám zavolal a ostatní už víte.“
Nadporučík Lehnický se rozhlédl po knihovně. Odněkud se objevil jeden z mnichů a setřel i krvavou skvrnu na dlaždicové podlaze. Smutnou událost už tu téměř nic nepřipomínalo.
„A co je tam nahoře?“ ukázal na ochoz, který se ve výšce dobrých osmi metrů táhl po obvodě celé místnosti.
Představený kláštera se usmál.
„Tam nahoře jsou další police s knihami, které jsou poněkud specifické. Jsou to texty, polemizující s oficiálním výkladem víry, nebo přímo knihy kacířské, které by se před několika sty lety pálily na hranicích. Nemáme důvod je ničit, ale máme je uložené jaksi stranou. Pan Matyáš měl samozřejmě přístup i tam.“
„A můžeme se tam podívat?“ ukázal nadporučík nahoru.
„Samozřejmě, pojďte se mnou.“
Nadporučík se obrátil na poručíka Pompeho.
„Můžete se vrátit zpátky na stanici a sepište o všem nějakou zprávu. Já už dojdu domů po svých, stejně mám v botách kaluže.“
Opat odkudsi ze záhybů sněhobílé kutny vytáhl svazek starobylých ručně kovaných klíčů. Ukázal na malá dvířka hned vedle vchodových dveří.
„Tady je přístup nahoru na ochoz. Musíme jej zamykat, našlo se pár všetečných návštěvníků, kteří byli zvědaví, co tam za těmi dveřmi je.“
Otevřel dveře a nadporučík očekával charakteristické zavrzání pantů, ale bylo naprosté ticho, bylo vidět, že se o ně někdo pečlivě stará.
Za dveřmi se točilo úzké dřevěné schodiště, osvětlené slabou nažloutlou žárovkou.
„Dovolíte, půjdu raději první. Na ochoz je samozřejmě další, pohodlnější přístup z opačné strany z chodby v prvním patře, ale ten se příliš nepoužívá.“
Schodiště se točilo dost strmě v úzkém prostoru. Nadporučík Lednický si do této chvíle myslel, že netrpí klaustrofobií, ale tady se necítil právě nejlíp.
„Víte, tam nahoru, do patra se v podstatě nechodí, knihy, které tam jsou, nejsou určeny k nějakému běžnému studiu. A mí spolubratři to vědí, že tohle místo je trochu zapovězené. Panu Matyášovi jsem samozřejmě nemohl nic zakazovat.“
Vystoupali až nahoru a prošli podobnými nízkými dvířky na ochoz, který obtáčel knihovnu po celém obvodu místnosti.
Nadporučík Lehnický se znovu neubránil obdivu nad nádhernou malbou na oválném stropě knihovny. Celá plocha byla plná biblických výjevů a díky citlivému restaurování zářila jasnými barvami.
Rozhlédl se okolo. Ochoz okolo celého sálu byl asi metr široký s nízkým zdobeným zábradlím a v jednotlivých výklencích byly zabu-dované skříně s prosklenými dveřmi, naplněné šedivými hřbety různě velkých knih.
„Vypadá to impozantně, viďte,“ opat se mírně usmíval. „Tak, tady někde pan Matyáš naposledy pobýval,“ ukázal na pootevřenou skříň se srovnanými svazky knih v kožených hřbetech.
„Tady jsou právě knihy, které právě nevyjadřují názor církve. Také jsem do nich nahlížel, je to sbírka pamfletů a textů různých odpadlíků a podivných autorů.“
Nadporučík Lehnický se nahnul přes zábradlí. Ochoz byl opravdu úzký a nebylo to úplně bezpečné. Žádné stopy tu nebylo vidět, vše se zdálo tiché a klidné, na svém místě.
Povzdechl si.
„Asi tu nic víc nenajdeme. Možná bych měl zavolat techniky, ale nemělo by to asi cenu a byl by to zbytečný výjezd. Uzavřeme to jako nešťastnou náhodu. Je mi líto, co se stalo, ale tady opravdu stačí na chvíli ztratit rovnováhu. Dobrá, děkuji vám, otče opate.“
Opat se zamyšleně zahleděl z vysokého okna své kanceláře do tmy, kde se sypaly veliké vločky sněhu a vítr je roztáčel do velkých ví-rů. Dokonce i dunivě zahřmělo.
Říkalo se, pomyslel si, že zimní bouřka znamená neštěstí. Prolistoval několik papírů na stole a pomalu je založil do velkého černého pořadače. Podíval se na starožitné dřevěné hodiny, tiše tikající na malém stolku v rohu. Protáhl se ve svém křesle a v okamžiku, kdy natahoval ruku k vypínači, zazněl zvuk zvonů Svatopetrského chrámu ve Vatikánu, který měl nastavený jako vyzváněcí tón svého mobilního telefonu.
Ani se nepodíval na displej a přímo jej zvedl.
„Otče opate,“ozval se vzrušený hlas. Opat Tomáš se v křesle na-rovnal. Poznal hlas klášterního hosta, trochu zkreslený jakousi zvláštní dychtivostí.
„Co si přejete, pane Matyáši,“ otázal se trochu rozmrzele.“ Už jsem se chystal jít spát, třeba by vaše záležitost mohla počkat do rána.“
„To právě nemohla, je to fantastická věc. Vy snad ani nevíte, jaký poklad máte v klášterní knihovně…“
Opat lehce pobledl. Samozřejmě měl přehled o tom, jaké knihy se v knihovně nacházejí, a považoval se za strážce jejich tajemství. Od předešlého opata, který zemřel před osmi lety, převzal závazek mlčenlivosti…
„ Dobrá, hned jsem u vás,“ řekl stroze. Na okamžik se ještě za-hleděl do temného okna, téměř zalepeného sněhovými vločkami.
Pak vstal, upravil si záhyby na své kutně a rychlým krokem vyšel na prázdnou potemnělou klášterní chodbu.
„Podívejte,“ ukázal klášterní host okolo sebe. Stáli spolu na úzkém ochozu klášterní knihovny u jedné z pootevřených prosklených skříní.
Byla to podivuhodná dvojice, dlouhý, štíhlý muž ve sněhobílé mnišské říze a student s rozcuchanými vlasy, navlečený ve světlé plastové kombinéze a bílých bavlněných rukavicích.
Na malém pultíku uprostřed byly rozložené knihy a opatovi stačil jediný pohled, aby přesně věděl, proč sem musel v tak pozdním čase přijít.
Vojtěch Matyáš vypadal hodně rozrušeně.
„Náhodou jsem tu objevil tyhle knihy, uložené až na horní polici. Asi se na ně zapomnělo, protože byly hodně zaprášené. Ale uvnitř – bomba, která změní celé církevní dějiny.“
Opat se mírně usmál, ale uvnitř byl napjatý a téměř rozhodnutý k tomu, co bude muset učinit.
„Podívejte,“ z hromádky knih vytáhl jednu se zašlou tmavozelenou koženou vazbou. „Veritas de vita et morte Jesu Christi. A další, Je-sh-ua, vizita ex astris. A podobných knih je tu ještě několik. Návštěva z hvězd, to je přece jasné...“
„Ale pane, to přece nic neznamená, kolik různých výmyslů bylo v dějinách napsáno a dlouho se bralo za pravdu…“ Opat mávl rukou.
„Ale ne, tohle je pravé a nezpochybnitelné. Kdysi před lety jsem četl text, který se tvářil jako fantastická povídka a kde byla objevena soška jakéhosi boha, podobného obrovské ještěrce, přibitého na kříž jménem Jesh-ua.“ Ukázal prstem v rukavici na knihu, položenou na stolku.
„Tohle jméno, které je i v názvu knihy. A byla zhotovená ještě před vynálezem knihtisku, a napsaná ručně.“ A otevřel knihu v zelené vazbě.
Opat už předem přesně věděl, co uvidí. Barevný obrázek a obrovský, světle zelený tvor, podobný ještěrce, přibitý za ruce s čtyřmi drápy na dřevěném kříži a nad jeho hlavou místo nápisu INRI jen znak kruhu, probodnutý dvěma šípy.
„Tak, a jeho jméno, to je přece jasné,“ Vojtěch Matyáš nevědomky zvyšoval hlas. „Jesh-ua, potom Ješua a nakonec Ježíš Kristus a lidé si jej vytvořili k výrazu svému jako krásného štíhlého dlouhovlasého muže plného lásky a moudrosti. Ale ono to bylo všechno docela jinak. To všechno musí vyjít na veřejnost. Váš klášter bude slavný…“
„Ale pane, my netoužíme po slávě ani po tom, aby se měnily celé církevní dějiny…“
Zábradlí okolo ochozu bylo opravdu hodně nízké. A stačilo jen lehce popostrčit…
Knihovnou se rozlehl zdušený výkřik. Opat se mírně nahnul přes okraj a zamyšleně se chvíli díval na nehybnou postavu na dlažbě knihovny.
Pak pomalu srovnal všechny rozložené knihy zpátky do prosklené skříně tam, kam patřily po několik staletí. Nakonec krátce pohlédl na strop knihovny, kde na obrazu vedle Boha byl zpodobněn i Ježíš Kristus jako krásný dlouhovlasý mladý muž ve sněhobílé dlouhé říze, krátce se pomodlil a pomalu odešel…
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert
Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
Povídka je v tvém klasickém stylu a použité figurky jsem samozřejmě poznal. A ke kulatému poručíkovi se vzezřením provorepublikového obchodníka mám vztah vskutku osobní
Pár věcí jsem tam našel, nicméně vrtat se v tom nechci, protože sám prožívám zatuhlou tvůrčí krizi. Nebýt Bartoničky, asi bych letos tak maximálně vyplňoval formuláře...
Dík za pobavení a držím palce aby múzy kolem tebe létaly a odváděly svou práci.
Flaubert
Já byl v Broumově už mnohokrát, moc sympatické město. A klášter jsem prolezl dost podrobně a ta knihovna mne zaujala. Je fakt, že jsem si pár věcí přimyslel, třeba v Broumovském klášteře žádní mniši nejsou... Ale díky za příjemné hodnocení, potěší to...
A maličkost, tady na fóru si všichni tykáme...😉
Flaubert