Online kurz základy tvůrčího psaní a splněné úkoly
Zdravím vás všechny a děkuji moc za přijetí do tohoto fóra. Chtěla bych se podělit o mé krátké povídky z úžasného online kurzu základy tvůrčího psaní, který právě absolvuji a poprosit případně o vaše názory. Zároveň si ráda přečtu vaše splněné úkoly 
.
Konzistentnost
Asi každý někdy o někom prohlásil, že je to podivín, blázen nebo třeba šílenec. O sobě to však slyším velmi často. Kdo mě zná dobře, respektive ho můžu pokládat za svého přítele, tak mě bere takovou jaká jsem a nijak mě neodsuzuje. Pokud to ale povím někomu, koho vidím prvně, zírá na mě s pusou dokořán. Ano, vím, je to úchylka, tu má ale nějakou přeci každý, nebo ne?
První přítel to vzal, dá se říci, s humorem. Byl to stejný blázen, jako jsem já. Druhý, to mu to bylo naprosto jedno, vlastně jako mu bylo jedno vše, co se týkalo našeho krátkého vztahu. Třetí, ten se z toho dodnes nevzpamatoval. Čtvrtý, pátý, šestý, to už si ani nevzpomínám a sedmý, kdo ví, třeba to bude ten pravý a já s tím konečně praštím?
Už ani nevím, jaká barva očí je ta moje, pravá. Ale má to i své pozitivní stránky, mohu k nim ladit outfity, make-up, účes, vlastně se tím i považuji za modní ikonu. Neboli jsem sladěná doslova “od hlavy k patě”. Někdo má doma speciální šuplík jenom na šperky, já v něm mám kontaktní čočky. Spoustu kontaktních čoček. A některé se dají považovat za opravdu výstřední kousky. To by člověk nevěřil, co se dá dneska na internetu sehnat. Čočky dvoubarevné, duhové, takové, co váš pohled změní v pohled divokého zvířete nebo upíra. Někdo si musí vzít na sebe každý den jiné boty, já čočky.
A podle čeho si je vybírám? No, většinou podle nálady, počasí nebo taky podle chlapa, s kterým zrovna jsem. “Nový chlap, nové oči”. Když se ještě tolik neznáme, mám tendence se mu pokoušet hodně podobat, a to jak stylem, tak i chováním. A samozřejmě k tomu patří i to, že mám oči jako on.
Tím to vlastně všechno začalo. Marně jsem si myslela, že si udržím chlapa tím, že budu jeho věrná, něžnější, dokonalá kopie. Takže přicházel jeden za druhým, a tím i moje nové oči, nové já. Nakonec jsem si na to tak zvykla, že i když nikdo není ani na tom nejbližším obzoru, vezmu si každé ráno jinou barvu čoček a vypadám třeba jako lvice, co se chystá ulovit svoji kořist. “Ať žijí naše úchylky”.
. Konzistentnost
Asi každý někdy o někom prohlásil, že je to podivín, blázen nebo třeba šílenec. O sobě to však slyším velmi často. Kdo mě zná dobře, respektive ho můžu pokládat za svého přítele, tak mě bere takovou jaká jsem a nijak mě neodsuzuje. Pokud to ale povím někomu, koho vidím prvně, zírá na mě s pusou dokořán. Ano, vím, je to úchylka, tu má ale nějakou přeci každý, nebo ne?
První přítel to vzal, dá se říci, s humorem. Byl to stejný blázen, jako jsem já. Druhý, to mu to bylo naprosto jedno, vlastně jako mu bylo jedno vše, co se týkalo našeho krátkého vztahu. Třetí, ten se z toho dodnes nevzpamatoval. Čtvrtý, pátý, šestý, to už si ani nevzpomínám a sedmý, kdo ví, třeba to bude ten pravý a já s tím konečně praštím?
Už ani nevím, jaká barva očí je ta moje, pravá. Ale má to i své pozitivní stránky, mohu k nim ladit outfity, make-up, účes, vlastně se tím i považuji za modní ikonu. Neboli jsem sladěná doslova “od hlavy k patě”. Někdo má doma speciální šuplík jenom na šperky, já v něm mám kontaktní čočky. Spoustu kontaktních čoček. A některé se dají považovat za opravdu výstřední kousky. To by člověk nevěřil, co se dá dneska na internetu sehnat. Čočky dvoubarevné, duhové, takové, co váš pohled změní v pohled divokého zvířete nebo upíra. Někdo si musí vzít na sebe každý den jiné boty, já čočky.
A podle čeho si je vybírám? No, většinou podle nálady, počasí nebo taky podle chlapa, s kterým zrovna jsem. “Nový chlap, nové oči”. Když se ještě tolik neznáme, mám tendence se mu pokoušet hodně podobat, a to jak stylem, tak i chováním. A samozřejmě k tomu patří i to, že mám oči jako on.
Tím to vlastně všechno začalo. Marně jsem si myslela, že si udržím chlapa tím, že budu jeho věrná, něžnější, dokonalá kopie. Takže přicházel jeden za druhým, a tím i moje nové oči, nové já. Nakonec jsem si na to tak zvykla, že i když nikdo není ani na tom nejbližším obzoru, vezmu si každé ráno jinou barvu čoček a vypadám třeba jako lvice, co se chystá ulovit svoji kořist. “Ať žijí naše úchylky”.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
Byl pátek, dvě hodiny odpoledne a já se už těšila, jak si po náročném pracovním dni v nemocnici, sednu pěkně do svého pohodlného křesílka, dám si nožky nahoru a budu relaxovat u své rozečtené knížky. Manžel měl mít nějakou pracovní večeři a děti byly u babičky. To by mi ten “večer jen pro sebe” měl konečně klapnout.
Akorát nasedám do rozpáleného auta, když mi přijde SMS od manžela: “Promiň, vše je jinak, blbě jsem pochopil šéfa a s klientem a jeho paní přijdeme dnes na večeři k nám domů. Bude to okolo sedmé hodiny. Ty to určitě zvládneš, jako vždy. Miluji tě a večerní odměna tě nemine.”. V tu chvíli mě polil studený pot po celém těle, až se mi udělalo černo před očima. Přečetla jsem si to ještě jednou, jestli se mi to jenom nezdá a bohužel. “Hmm, zase myslí jenom na sebe a jestli mám něco já v plánu, je mu ukradený. Nejraději bych ho v tom nechala vykoupat. Já jsem ale tak blbá a hodná, že zase udělám, co po mně chce.” Sebrala jsem poslední síly a jela do obchodního centra něco nakoupit. “Co budu vařit? A co s tím bordelem, který je po celém baráku? To přeci nemůžu stihnout.”
Stojím v uličce s mléčnými výrobky a zírám do blba. Najednou cítím, jak mi někdo klepe na rameno. Otočím se a tam rozesmátá Katka. Moje nejlepší kámoška, s kterou se známe už od školky. Když je mi nejhůř, vždycky mi dokáže pomoci a hlavně zvednou náladu. Hned jak mě uviděla, zeptala se, co se děje, že prý vypadám příšerně. Ano, to co jsem na ní měla odjakživa ráda, byla její upřímnost. Ta vám to uměla vpálit rovnou do obličeje bez nějakého dalšího rozmyslu. Jak jsem jí vše koktavým hlasem vychrlila, okamžitě mě objala a řekla, že to spolu zvládneme. Byla prostě úžasná. Svoje páteční plány hodila za hlavu, aby mi mohla pomoci. Sice mi řekla, že nic zvláštního na dnešní odpoledne neměla, ale já vím, že by v pátek jen tak doma neseděla.
Okamžitě vymyslela tříchodové menu, tak aby se vše stihlo, dokončily jsme společně nákup a vyrazily k nám.
Zbývaly přesně tři hodiny, než to vše vypukne. Byla jsem na zhroucení. Katka nám však nalila sklenku vínka, pustila hudbu a s klidným hlasem řekla to její oblíbené “přeci se z toho neposereme.” Pracovala jako projektová manažerka v nadnárodní společnosti, takže rychlé rozhodování a plánovaní v krizových situacích byl defakto její koníček. Ta už věděla v autě, s čím přesně začneme, kdo co bude dělat a kdy. “Co já bych si bez ní počala?”
Na hodinách padlo 18:30. Uzený losos na zeleninovém salátu jako předkrm byl už naservírovaný na jídelním stole, telecí s brambory se dopékalo v troubě a panna cotta se chladila v ledničce. Jídelní stůl byl nádherně prostřený a vše sladěné do bílé a fialové, stejně jako květina, pro kterou jsme se ještě stihly stavit v nedalekém zahradnictví. Celá jídelna byla naleštěná a uklizená tak, jak se mi to nepodařilo nikdy ani na Vánoce. U toho všeho shonu, jsme si ještě stihly báječně pokecat. “Jak jí to jenom oplatím?”
Rtěnkou si projíždím ještě spodní ret, když slyším drnčet zvonek. Vše je jak má být. Jsem prostě dokonalá žena, kterou si každý chlap přeje mít. Manželovi se rozzářily oči, jak mě viděl a klient se ženou byli v úžasu z našeho nádherného domu. Večeři si nemohli vynachválit a myslím, že i ten společný business jim nakonec klapne.
“Kdy mi konečně prozradíš, jak jen to děláš? Přiznám se, že jsem byl dost v obavách, že mě s tím mým rozhodnutím na poslední chvíli pošleš do háje. Vše ti řeknu, ale až ráno, teď chci tu svoji odměnu. A zítra chci s tebou ještě něco probrat.”
Zadání bylo: Michal se rozhodl navštívit svoji matku, všechno bylo jako obvykle. Když však za sebou zavřel dveře, uslyšel něco podivného.
Michal si oddychl, že má nedělní, povinnou návštěvu u matky za sebou. Nesnášel to škrobené oblečení, které matka k nedělnímu obědu vyžadovala a také tu nucenou konverzaci o tom, co je u něj nového. Co by se tak po týdnu mohlo změnit? Vlepí máme ještě pusu na tvář a zavírá za sebou dveře. V tom ale uslyší něco podivného, co ho donutí ještě chvíli zůstat za dveřmi a poslouchat. Jako by tam s mámou ještě někdo byl. Pak uslyšel bouchnutí, jako když se něco rozbije o podlahu. To už ale neváhá a odemyká znovu dveře.
“Mami, mami jsi tady?”
Nikdo se neozývá. Najednou je hrobové ticho. Rychle vyběhne po točitých schodech nahoru, aby zkontroloval matčinu ložnici. Po obědě si obvykle chodí lehnout. Ta je však prázdná. Proběhne rychle ještě ostatní pokoje, ale bez úspěchu. Kam se mohla podít? Chce seběhnout schody zpátky do haly, když uslyší silné bouchnutí dveří, nejspíš dveře od suterénu. Ve strachu sbíhá schody, v tom mu ale podklouzla jedna noha a padá přímo na záda. Naštěstí se stihnul chytit zábradlí a zůstal ležet na místě. Snaží se vstát, ale levá noha mu to znemožňuje. Asi něco z kotníkem. Najednou uslyší výkřik matky vycházející ze suterénu. S vypětím všech sil a s přidržováním se zábradlí, se nakonec dobelhá ze schodů zpátky do haly. Otočí se směrem ke dveřím vedoucích do suterénu a zahlédne rozbitou vázu, která stojí na komodě hned vedle nich. Popadne jeden z deštníků opřených vedle vstupních dveří a vydává se směrem k rozbité váze. Na pár rozbitých kouscích je krev. Cítí, jak mu kapičky potu stékají po obličeji a strachem se mu klepou obě ruce.
Pomalu otevírá dveře a sestupuje po strmém schodišti.
“Mami, jsi tady? Prosím tě, ozvi se!” V místnosti je však ticho. Zatáhne za světlo, aby dohlédl na konec schodiště a v tom uvidí něco, co mu až nadosmrti zůstane v paměti. Matka nehybně leží na břiše a kolem ní je kaluž krve.
Zadání? Monolog osamoceného rybáře, který si něco mumlá sám pro sebe.
To snad není možné. Sedím tu už půl dne a po rybách ani památky. Jak jen to bude vypadat, když přijdu zase s prázdnou. Kamila si už tak myslí, že někoho mám. Bude vyšilovat. Kde máš rybu? Že jsi u toho rybníka ani nebyl? A bla, bla, bla. To se mi ani nechce domů. Možná bych si opravdu mohl tu milenku najít, ať to její stěžování je opodstatněné. Sakra, ani na ty ryby si nemůžu v klidu zajít. Musím s tím něco udělat, musím. Řeknu jí to na rovinu. Kamilo, přestaň mě už prudit, nebo si tu milenku opravdu najdu.