Sandřiny cesty

Zdravím všechny. Ráda bych se podělila o knížku, kterou momentálně dokončuji, případně bych samozřejmě byla ráda za vaše názory a připomínky. Původně to bylo myšlené jako potenciálně nekonečná série knih, spíše asi pro děti/náctileté (young adult se tomu asi říkat nedá. Tohle není celá kapitola, jen ukázka, ale i tak, co říkáte na takový začátek?

1. Kapitola: Kappatra
Když vyrůstáte v bažinách Kappatry, moc dobře víte, že vám jednou může celou rodinu i s vesnicí sežrat obrovská ryba Nepteke.
Jste s tím smíření, ale když se to stane, chcete být pokud možno někde daleko od vesnice a tomu neštěstí se vyhnout. To byl jeden z důvodů, proč chodila Sandra dobrovolně sbírat mech, který hoří i za vlhka. Byla to nesmírně zdlouhavá, nudná a nezáživná práce, a pravděpodobně jste při ní zapadli někde po pás do bahna, ale alespoň nehrozilo, že by vás sežrala Nepteke. Přinášelo to i několik výhod. Sandra si vysloužila vděk svých vrstevníků, kterým ušetřila spoustu práce, pak samozřejmě přinesla ten mech, bez kterého byl život ve vesnici utrpení, a především, což jí přišlo na celém sbírání nejlepší, se vyznala v bažinách jako nikdo jiný. Věděla dokonce, jak se suchou nohou dostat až do nejbližšího velkého města, do Mokry. Málokdo ve vesnici věřil, že to jde. Mokra byl přístav na řece Spádné a vesničané se tam obyčejně plavili na vorech.
Celá ta vesnice byla vystavěná v korunách stromů, tvořená dřevěnými domky a pospojovaná systémem lan a provazových žebříků. Sandřini vrstevníci, protože nemuseli chodit pro mech, lenošili na terasách nebo se pohupovali v lanech mezi vypraným prádlem. Z nějakého důvodu hospodyně neustále věšely prádlo na šňůry, i když moc dobře věděly, že jim v bažině nic neuschne – bylo tu vlhko, zima, a navíc se od bažiny občas nesl takový nepříjemný puch. Z těchhle tří důvodů byl k životu na tomhle místě potřeba mech, který hoří i za vlhka. Dokázal zahřát, a navíc při hoření příjemně voněl. Dalo se na něm i vařit, ale žádná velká sláva to nebyla. Vodní myši, obrovský hmyz, nějaké bahnité ryby či vrchol kulinářského umění, hořkokyselé žluté řasy – občas, když byla Sandra v Mokře, zaplatila si tam v hospodě k obědu maso s brambory, a věřte tomu, že lepší jídlo v životě nejedla.
Ptáte se, proč lidé v těch bažinách vůbec žili? Dobrá otázka. Celá Kappatra byla tvořená bažinami, ve kterých se, kromě Nepteke, vyskytovala bohatá naleziště uhlí, rašeliny a jantaru. Vesničky v korunách stromů tu byly pro rodiny mužů, kteří kopali v dolech, a dostávali za to na Kappaterské poměry nechutně tučnou výplatu. Jejich manželky zatím doma vařily, uklízely a přemýšlely, co za ty peníze koupí, malé děti se dole vesele ráchaly v bahně, čas od času některé spadlo do bažiny a už se nevynořilo, a ostatní opodál poslouchaly výklad pana učitele. Na Kappaterské poměry byly vesnické děti docela dobře vzdělané, Sandra taky, jenže Kappaterské poměry vysokou laťku nenasazují; pan učitel koneckonců v Kappatře vyrostl a nikdy nebyl dál než ve Slatně, takže se sice dokonale vyznal ve zdejší fauně a floře, ale to bylo asi tak všechno. I tohle byl jeden z důvodů proč Sandra, když už si povinných sedm let školy odchodila, chodila teď tak ráda do Mokry. Když jste chtěli potkat cizince a něco se dozvědět o světě, nenašli jste lepší místo. Byly tu jen asi tři hospody, ve kterých se scházeli všichni dobrodruzi – většinou to dobrodruzi byli – biologové, kteří zkoumali Kappaterský ekosystém, nebo záhadologové, kteří psali články o Nepteke, nosili bundy se spoustou kapes a vysoké holiny, brašnu s fotoaparátem měli vždy přehozenou přes rameno a na hlavě cestovatelský klobouk. Od nich se toho Sandra za jeden večer dozvěděla víc, než od pana učitele za sedm let. Nejraději ze všech ale měla cestovatele – lidi, kteří projezdili křížem krážem celý svět, měli spoustu zážitků a dlouho do noci byli ochotni vyprávět o těch nejzvláštnějších možných věcech: zkazky o džinech z lahve, o hodinách času, o nekonečném moři, zemích bez slunce a létajících městech, v hospodě v Mokře jste se doslechli všechno.
Jeden cestovatel nade všemi byl Sandřin nejoblíbenější. Když vyrazila do Mokry, vždycky si tajně přála, že ho tam potká, ale to se jí poštěstilo maximálně tak jednou do roka. Jindy alespoň od ostatních cestovatelů vyzvídala, jestli o něm nemají nějaké zprávy. Byl to její strýc Bartoloměj, který vlastnil starý záplatovaný horkovzdušný balon. A právě tím balonem to tehdy všechno začalo.


Když se Sandra vrátila s batohem plným mechu k vesnici, nebyla vlastně ani moc překvapená, že ji nikde nemůže najít. Skočila na malý travnatý ostrůvek pevné země, jediný v dohlednu, a zůstala tam zaraženě stát. Ještě ráno tu v rákosí leželo hnízdo popelavé volavky i s vajíčky. To bylo pryč, stejně jako rákosí a dvanáct mohutných tisíciletých stromů, na kterých stávala Sandřina vesnice. Uprostřed bažin tu zbyla jen velká pustá díra. Nebylo pochyb, že za to může obrovská ryba Nepteke.
Když vyrůstáte v bažinách Kappatry, vtloukají vám od dětství do hlavy, co dělat, když vám Nepteke sežere vesnici. Máte se v tu chvíli bezpečnou cestou vydat do nejbližší vesnice a požádat tam o přístřeší. Tahle poučka většinou selhávala na nedostatku bezpečných cest, i když zrovna v Sandřině případě by se dalo předpokládat, že si nějakou najde. Ona však váhala z jiného důvodu. Kdyby se držela té rady, ocitla by se ve společenství, které se na všechny cizince dívá nepřátelsky a vyhýbá se jim. Sandru by za cizince nepovažovali, možná by ji dokonce i přijali mezi sebe, jenže by jí zatrhli setkávat se s biology a cestovateli a ona už by se nikdy nedozvěděla nic zajímavého. Jak tak ale stála na ostrůvku uprostřed bažiny, nad kterou se vznášel nepříjemný puch, ozývalo se burácivé kvákání žab, bzučivý třepot hmyzích křídel a sem tam nějaké hlasité žblunknutí, napadlo ji, že vlastně ví, jak se suchou nohou dostat do Mokry.
Sama pro sebe si rozhodně přikývla a rozhlédla se kolem. Nedaleko od ní ležel v bahně napůl potopený kmen, který vypadal jako dokonalá lávka k místu, kde z vody trčely vzdušné kořeny. Sandra ale zkušeným okem zhodnotila, že je ten kmen moc vratký, a že kdyby po něm chtěla přejít, potopil by se. O kousek dál ale ležel jiný kmínek napříč. Sandra tedy popošla o krok dozadu, rozeběhla se, dlouhým skokem se ocitla oběma nohama na kmeni, využila síly odrazu a doletěla až k těm vzdušným kořenům, ve kterých vyplašila jednu myšici. Odtud už mohla bez obtíží přeručkovat k dalšímu ostrůvku pevné země. Ohlédla se za sebe, spokojeně se usmála a posunula si na rameni batoh. Tímhle stylem se do Mokry dostane.


O několik hodin později dorazila Sandra k rozbahněnému břehu Spádné.
Z bublající hnědé vody čouhaly trsy rákosu s doutníky na koncích, rozpínaly se do dálky a mezi nimi se zvedaly mangrovové stromy se vzdušnými kořeny. Kmeny měly tak široké, že by je objalo pět lidí. Na jednom takovém se Sandra zastavila a zaklesla se do kořenů, a to dílem proto, aby si odpočinula, a dílem proto, aby zapřemýšlela, kudy dál; doteď ručkovala po kořenech a přeskakovala z jednoho stromu na druhý, jenže tady les pomalu končil, mangrovy rostly ve větších rozestupech a rákosí navíc zakrývalo výhled na případné ostrůvky pevné země.
Sandra si pamatovala, kde takový ostrůvek leží. Tohle byl ale v bažině problém. Měnila se rychleji, než by člověk pomyslel, a spoléhat se na paměť mohlo být nebezpečné. Sandra se dlouho držela kořenů a váhala, jestli má pokoušet štěstí. Protože ale v dohledu jinou cestu neviděla, a navíc už byla unavená, dodala si nakonec odvahu, zhluboka se nadechla, zakryla si rukama hlavu a skočila, poslepu a přímo do rákosí. Na chvíli neviděla vůbec nic. Šustění a praskání, jak propadla skrz listí, pak ji na bocích zapíchaly větve a kotník si podvrtla na nějakém výmolu. Skončila na kolenou a s pláštěm, kalhoty i batohem od bahna. Vzápětí, jen co se vzpamatovala z pádu, se ale zaradovala, protože sice byla celá špinavá, podrápaná a všechno ji bolelo, ale stála na pevné zemi. O něco později se zaradovala ještě víc, když se vydrápala na nohy a rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že tu někdo v rákosí vysekal cestu a vydláždil ji kameny. Rychle ze sebe ometla mech a bláto, posunula si na zádech batoh a vydala se po cestě, rázně a s úlevou, ale nezapomněla na opatrnost, dokud nevyšla na silnici a konečně neuviděla Mokru.
Jediná silnice v Kappatře, ne asfaltová, ale z udusané hlíny, lemovala Spádnou od Mokry až po Slatno. Od řeky ji odděloval ještě úzký pruh rákosí, ale u břehu už tu kotvily lodě a dál pokračoval šedavý vodní pás. Obloha byla, jako obvykle, zatažená, což bylo Sandře trochu líto, protože když svítilo slunce, blyštila se obyčejně Spádná, jako by byla posetá diamanty. Na druhém břehu čouhal zase z bahna mangrovový porost, ale takhle to v Kappatře vypadalo všude. Sandra se tedy ani nerozhlížela a vydala se rovnou vstříc městu s kamennými domky a dlážděnými ulicemi.

Úzká ulice, po obou stranách dvoupatrové šedé domky s taškovou střechou, vlhko, zima a puch z bažiny. Zkrátka stará dobrá Mokra. První člověk, kterého Sandra potkala, byl dobrodruh – to šlo poznat na první pohled: měl béžovou bundu a kalhoty s velkými kapsami, na hlavě kulatý klobouk a na zádech tornu, a takhle se Mokřané běžně neoblékali. Tenhle cizinec měl navíc šikmé oči, což Sandru zaujalo ještě víc, protože takoví lidé byli i v Mokře vzácní. Viděla ho vcházet do hospody U Stoleté sekvoje, a bylo jí jasné, že ho tam najde i za další půlhodinu, takže se nenamáhala ho následovat a raději zamířila k jednomu z dvoupatrových domů, kterému nade dveřmi visela kulatá dřevěná cedule s nápisem Vetešnictví paní Važkalové. Když Sandra vcházela dovnitř, zacinkal nad dveřmi zvonek. Výstřední Alžběta Važkalová s drdolem jako jehelníček stála za pultem. „Není to Alexandra, moje věrná mladá zákaznice?“ Posunula si na nose kulaté brýle, protože špatně viděla, a potom vykřikla: „Ale jistě, Sandra! Tak tebe už jsem tu neviděla pěkných pár dní. Co si koupíš? Mám tu fotoaparát, věříš tomu, skutečný fotoaparát? A dám ti ho za poloviční cenu!“
„Děkuju, ale nemůžu,“ zavrtěla Sandra odmítavě hlavou. „Nemám s sebou peníze.“
„Ale, snad se něco nestalo?“ Alžběta zneklidněně stáhla obočí a zamhouřila oči.
„Nepteke sežrala naší vesnici.“
„Ach.“ Alžběta si posunula brýle na nose. „Dítě, to je mi líto.“
Sandra kývla hlavou. Když vyrůstáte v bažinách Kappatry, tak vás Nepteke zkrátka nepřekvapí. Sem přišla z jiného důvodu: nikdo neměl tak dobrý přehled o tom, co se děje v Mokře, jako Alžběta Važkalová.
„Teď se tu dveře netrhnou… pořád sem jezdí nějací obchodníci a majitelé velkých společností a jenom by kupovali doly, otvírají nová naleziště hned za Mokrou, a jsou tu cizinci hodně z východu, mají dokonce šikmé oči, a pak taky…“ najednou se zarazila uprostřed vodopádu slov, „Ach! No jistě, málem bych zapomněla! Sandro, už jsi byla v Utopence?“ Alžběta se zvědavě naklonila blíž a zatvářila se nesmírně potěšeně. „Ne? Tak se tam stav, udělá ti to radost. Zrovna tam bydlí tvůj Vzduchoplavec!“
Sandra samým překvapením a nadšením vyvalila oči. Taková náhoda se jí přece poštěstila maximálně tak jednou do roka…
„Strýček? Strýček Bartoloměj je tady?“ Ani se nemusela ptát. Jejímu strýčkovi v Mokře nikdo jinak než Vzduchoplavec neřekl. Takže její strýček byl v Mokře, a zrovna dnes! Proč jen musela Nepteke sežrat tu vesnici? Mohl to jinak být tak báječný den. Rychle se rozloučila s Alžbětou Važkalovou, která jí shovívavě pokynula rukou, vyběhla do ulic Mokry a vyrazila směr hospoda Utopená žába. Byla to malá bouda z kvádrů šedého kamene, stejně jako ostatní domy v Mokře, měla jen jedno patro a okna věčně zadělaná okenicemi. Uvnitř se vznášel tabákový kouř, který Sandru hned zaštípal v nose. V maličké místnosti byly naskládané stoly a židle, lidé se mačkali jeden na druhého, rozjařeně na sebe pokřikovali a v rohu se tísnila parta hudebníků, která k tomu halasu hrála hospodské odrhovačky. Tlustý hospodský Pájek s mohutným šedým knírem se zpoza pultu dohadoval s dvojicí cizinců a zřejmě si navzájem vůbec nerozuměli. Sandra se postavila stranou od dveří a čekala, až se dohodnou. Nakonec se ti dva otočili, s rozmrzelým brbláním se prodrali lokálem a od dveří na Pájka něco výhružně zakřičeli. Pájek jim na oplátku zahrozil pěstí, ale to už byli cizinci pryč a Sandra se konečně dostala k pultu.
„Zdravíčko,“ zamávala na Pájka, který se vrátil ke své práci a bez přemýšlení točil jedno pivo za druhým. Jak ji uslyšel, zvedl hlavu. „Aha, Sandra Reisová! Zdravím, zdravím. Budeš si přát?“
„Prý je tady strýček,“ nadhodila Sandra nedočkavě.
„Vzduchoplavec? No jasně!“ Pájek se zasmál, s přimhouřenýma očima se rozhlédl po lokálu a pak ukázal baculatým prstem do opačného rohu. „Támhle, vidíš? Tamten stůl úplně v rohu, tvůj strýček sedí hned v čele.“ Sandra se ohlédla tím směrem. U stolu seděla čtyřčlenná skupina bohatých cizinců, tři cestovatelé a trojice Mokřanů a vedli spolu zaujatý rozhovor. Její strýček byl samozřejmě mezi nimi. Na Pájka se zkrátka dalo spolehnout. Ten zatím naskládal půl tuctu sklenic s bohatou pěnou na tác a přistrčil ho Sandře: „Dones jim to, stejně už nemají co pít.“ Pozvedl obočí a pousmál se. Sandra tedy vzala tác a s nejvyšší opatrností se začala přelidněnou místností tlačit k zadnímu stolu.
„A heleďte, šenkýřka nám nese další rundu,“ zahalekal na ni jeden z Mokřanů, když se blížila, čímž na ni upoutal pozornost všech kolemsedících, a než se Sandra ke stolu dostala, zvedl už se její strýček ze židle a s úsměvem jí vyšel naproti.
„Jaká šenkýřka – to je přece Alexandra!“ vytrhl jí z ruky tác, položil ho na stůl a objal ji tak pevně, že na chvíli nemohla popadnout dech. S úlevou se nadechla, když o krok poodstoupil, položil jí ruce na ramena a prohlédl si ji s vyvalenýma očima. „Moje Alex! Co tady děláš?“
„Přišla jsem za tebou.“ Jak dlouho se neviděli? Strýček Bartoloměj byl o hlavu vyšší než ona, silný v ramenou a od pohledu správný cestovatel. Měl husté strniště šedivějících vousů, bystré hnědé oči a zacuchané vlasy skoro na ramena. Po tváři mu od pravého obočí po lícní kost vedla tenká jizva a Sandra věděla, že má jizvy i na hřbetech rukou, protože ho kdysi poškrábal měňavec. Když si ho ale prohlížela, byly ty jizvy schované pod rukávy bundy, která už měla svá nejlepší léta za sebou, teď byla jen odřená a děravá, ale strýček Bartoloměj se jí nehodlal vzdát, protože měla spoustu velkých kapes. Vešel by se do nich snad všechen jeho majetek, tedy kromě dlouhých khaki kalhot, které na tom nebyly lépe než bunda, páru vysokých kožených bot, širáku, a samozřejmě kromě záplatovaného horkovzdušného balonu. A vůbec to nevadilo, protože Sandra vždycky považovala zážitky, vědomosti a zkušenosti za cennější než drahé věci.
Naproti tomu Bartoloměj, když si v tu chvíli prohlížel Sandru, viděl před sebou svou odvážnou mladou neteř, vysokou a štíhlou, s hnědýma očima, která nosila bujné rudé vlasy svázané zeleným šátkem, a kdyby nebyla tak odměřená – to Kappatřané jsou – byla by to strašně fajn holka. Už ji kolikrát chtěl vzít s sebou na cestu, pryč z Kappatry, protože kdyby si mohl vybrat jediného člověka, s kterým cestovat po světě v horkovzdušném balonu, byla by to Alexandra. Škoda, že o tom Sandřin otec nechtěl ani slyšet. Tak vzal Sandru alespoň za rameno a postrčil ji ke stolu. „Nechceš si tu sednout s náma?“ zeptal se a musel přitom křičet, aby ho Sandra slyšela. Ta ani neměla čas přikývnout, strýček ji strčil na volné místo na lavici a položil jí ruku kolem ramen, aby se mohl naklonit až k ní.
„A teď mi už konečně řekneš, co tady děláš?“ Zeptal se vesele. „Já jsem se těšil, jak tě překvapím, až se zase jednou ukážu ve vesnici, a ty mi to takhle zkazíš! Chci říct, rád tě vidím. Pár lidí říkalo, že sem občas chodíš.“
„Dneska jsem sem vůbec jít nechtěla,“ přiznala Sandra. „Bylo to… z nouze.“
„Ale,“ zarazil se strýček a znepokojeně si Sandru prohlédl. „Snad se… hm… něco nestalo?“
„Vždyť víš, ne? Přišla Nepteke a, no… sežrala nám vesnici.“
Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Strýček Bartoloměj se zarazil a úsměv mu z tváře pomalu zmizel. Odtáhl se od Sandry a drapl nejbližší sklenici. Jeden z Mokřanů se mu ji pokusil sebrat, ale to už do sebe Bartoloměj celý obsah na jeden zátah nalil a pak se ztěžka opřel o zeď. „Nepteke,“ zamumlal. „Ale já jsem to Robertovi říkal celou dobu. Mohl vzít všechny ty svoje zatracený peníze, sebrat se a koupit si dům někde v Rájale. Ale ne, můj bratr je prostě… teda byl… tak strašně paličatý. Posledně mi říkal něco o tom, jak strašně malá je šance, že by se Nepteke mohla ukázat. No a teď to má.“ Natáhl se pro další sklenici, ale ten duchapřítomný Mokřan ji od něj stačil včas odstrčit, protože ta sklenice už měla majitele.
„A tvoje sestřičky? Nemělo by jim teď někdy být sedm? Počkat moment.“ Strýček zalovil v jedné z kapes a vytáhl kulatou dřevěnou krabičku. „Koupil jsem Shirin ten kompas, co chtěla! A teď už jí ho nedám. Kdyby jenom Robert nebyl takový idiot!“ chvíli si kompas bezcílně převracel v prstech a potom ho váhavě podal k Sandře. „Na, nech si ho ty. Řekněme… na památku.“
Sandra si kompas vzala. Byl přidělaný na koženém poutku. Uvnitř se skrývalo umělecké dílo. Ručička kompasu připomínala skutečnou ruku a na každé ze světových stran byla vymalovaná jiná krajina: bělavé ledovce na severu, azurové moře na jihu, zlatavá poušť na východě a zapadající slunce na západě. Pravda, Shirin si přála kompas. Byla v srdci určitě dobrodruh, i když jí ještě nebylo ani sedm let. Laura, její dvojče, zase toužila vidět zámek, jaký stojí v Portu. Když Sandra držela ten kompas v ruce, poprvé jí to všechno přišlo strašně líto. Neplakala moc často – když vyrůstáte v Kappatře, tak se neučíte brečet, ale jednat – ale teď ji v očích zaštípaly slzy. Nechtěla se rozbrečet před všemi těmi lidmi, a tak sklonila hlavu, zatímco strýček ji k sobě přivinul a rozpačitě ji pohladil po vlasech.
„No tak, Alex… to bude zase dobré,“ zamumlal.

Komentáře

  • VeVerkaVeVerka Komentářů: 16
    Milá Elanor, jsem jenom pisálek jako vy a mohu tedy vyjádřit jen svůj názor.... Tedy - nejsem odborník, tak to berte. Jsem ale maminka dcery, která by spadala do vaší cílové skupiny, tedy měla by být čtenářkou, kterou knížka zaujme. Fantazy ona čte ráda. Ale nevím, jestli by překonala hodně zdlouhavý úvodní popis.Doporučila bych začít rychlejším "spadnutím" do příběhu - třeba tím, co je až v úzké ulici, kde potká Sandra dobrodruha... A až už je čtenář chycen tím, že Sanda má problém, protože Nepteke sežrala její vesnici a chce vědět, co bude dál, potom celý popis toho, jak to v místě funguje. Ale možná ano, možná by\ i moje dcera vytrvala a četla dál... Jen - trošku trvá, než Sandra na hrůznou událost reaguje - než prožívá otřes, smutek atd, co by člověk prožíval. Jinak máte moc hezké popisy...
  • VeVerkaVeVerka Komentářů: 16
    PS: ale prosím, nenechte se odradit. Pokud jsem váš první kritik, vězte, že si myslím, že vám to píše o sto šest...
  • ElanorElanor Komentářů: 3
    Díky za názor. Samozřejmě uznávám, že ten začátek může být zdlouhavý, na druhou stranu je tam docela potřeba. Pro příběh to podstatné není, ale je to jediná příležitost, kde se v knize může čtenář dozvědět, jak Sandra žila před tím, než začal její příběh - potom už se k tomu nikdy nevracím. Pak samozřejmě to může být jen moje osobní preference, ale já nemám ráda takové ty "skoky" do příběhu, kdy je čtenář vržen do situace, o které nic neví, a potom musí čekat dvě kapitoly než se vůbec dozví kdo je jeho postava...
  • ElanorElanor Komentářů: 3
    Nebojte se, odradit se rozhodně nenechám :) tohle není první kniha kterou píšu a Vy určitě nejste můj první kritik, naopak, já jsem ráda za jakýkoliv názor
  • VeVerkaVeVerka Komentářů: 16
    Tak to jsem ráda. Ať se vám daří!
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.