Ani bláto, ani kaluže

CHRPACHRPA Komentářů: 6

Ani bláto, ani kaluže

Byl krásný jarní den. Ptáci zpívali, v trávě rozkvétaly sněženky a ve větvích stromů skotačily veverky.
Do úplně stejného jarního dne se probudila malá provizorní pevnost v horském průsmyku. Tady ale ani zdaleka nepanovala tak radostná a uvolněná nálada, právě naopak – atmosféra houstla potlačovaným strachem a horečnou činností. Ne, opravdu nebylo potřeba zametat kolem ohniště. Ne, opravdu k ničemu nebylo pořád dokola brousit už tak ostrý meč. Ne, nebylo – ale bylo to jednodušší, než se zabývat tím, co přijde za pár hodin.

Daria pečlivě zametla do rohu poslední větvičky. Na ohništi jí mezitím začala vřít voda na čaj. Zrovna ji chtěla přelít do dvou hrníčků, když z nejvyššího místa hradeb seskočil její společník Lukar. V ruce držel meč a brousek.
„Má královno-“ začal, ale Daria ho nenechala větu dokončit: „Královna jsem přestala být ve chvíli, kdy jsme opustili hrad. Říkej mi Dario, prosím. Teď už na titulech nezáleží.“
„Ale-“
„Jestli se z tohohle dostaneme, můžeš mi říkat jak chceš. Prozatím to ale ber jako můj poslední rozkaz.“
Lukar ještě na moment vypadal, že bude protestovat, nakonec ale trochu rozpačitě sklonil hlavu na znamení poslušnosti. „Z hradby je dobře vidět do tábora. Už jsou vzhůru,“ řekl tlumeným hlasem.
„To tu budou tak za hodinu a půl,“ odhadovala Daria. „Ví, že ji, nikam neutečeme, tak nemají důvod pospíchat."
Podala Lukarovi hrnek plný horkého čaje a na chvíli bylo úplné ticho utopné v bylinkové vůni.

„Takový krásný den…“ zamumlala Daria jakoby sama pro sebe. „Člověk by čekal, že v takové chvíli začne lít jako z konve a že prolitá krev se smísí s deštěm v blátě a kalužích… Máš strach, Lukare?“ zeptala se najednou.
„Hádej,“ odpověděl měkce. „Ty snad ne?“
„Mě hlavně mrzí, že jsem nedokázala rozpoznat nebezpečí včas. Královna má mít oči a uši všude,“ pokrčila rameny. „Navíc tím přijde vniveč všechna tvá práce a životy tvých mužů.“
„Byli to dobří bojovníci i kamarádi,“ přikývl Lukar.
„Osobní stráž jste byli vskutku ukázková,“ usmála se. „Musím ti poděkovat, určitě je to i tvoje zásluha, že jsem zůstala naživu tak dlouho.“
„Mluvíš, jako bys už byla mrtvá“
„A nejsem?“ zeptala se Daria a v očích se jí objevil trochu šílený lesk.
„Pravda,“ odpověděl velitel osobní stráže a po tváři se mu rozlil úsměv. „Ale jestli je tohle konec, alespoň jich vezmeme co nejvíc s sebou.“
Daria místo odpovědi vzala do ruky krátký luk a jistota, se kterou ho držela prozrazovala, že naprosto přesně ví, co dělá. A pak už mohli jen sedět-

Ozvalo se řechtání válečných koní a Daria s Lukarem bok po boku vylezli na hradbu. Při pohledu na menší vojsko se mladá královna rozesmála:
„Trochu nás přecenili, nemyslíš?“
„Ne, nemyslím,“ odpověděl Lukar. „Řekl bych, že to množství odhadli naprosto přesně. Nejspíš už tě viděli střílet.“
Daria vypálila první smrtonosné šípy.

Byl krásný jarní den. Nad rozbořenou provizorní pevností létali ptáci a vesele zpívali. V trávě před rozvalenou hradbou kvetly sněženky. Žádný déšť, ani bláto nebo kaluže – ty přijdou až za dva měsíce, kdy nad krajem převezmou vládu letní bouřky. Ale to už bude trochu pozdě, nemyslíte?

Komentáře

Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.