Tajemství zámku Hornsdale
jerrymungo
Komentářů: 2,031
v Povídky
Přátelé, zkusili jste někdy něco podobného? Pustil jsem se do zvláštní povídky a věřte, začalo mne to bavit. Co takhle vymyslet nějakou úplně novou , s mým oblíbeným hrdinou už od mládí? Doufám, že se pan Arthur Conan nebude zlobit... Tak takhle jsem začal... A bude pokračování...
Tajemství zámku Hornsdale
Když se probírám svými zápisky o případech, u kterých jsem měl tu čest se svým přítelem být a zaznamenat je pro budoucnost, občas narazím na jeden z nejpodivnějších…
Rok 1889 končil zvláštním, nevlídným počasím, kdy byl Londýn neustále ukryt pod podivným příkrovem mlhy a kouře. Žádný nový případ se už delší dobu neobjevoval a na mne a mého přítele Sherlocka Holmese padla zvláštní nálada. Holmes se zabýval psaním jakési monografie o rostlinných jedech indiánů Jižní Ameriky, občas se uzavíral do chemické laboratoře v suterénu a já jsem se alespoň na několik dní v týdnu vrátil ke své lékařské praxi. Můj mladý nástupce Walton Linden tomu byl rád, protože jeho mladá žena mu vyčítala večery, strávené v ordinaci místo u rodinného krbu.
Samozřejmě jsem, pokud to moje praxe dovolovala, čas od času navštěvoval náš někdejší společný byt v Baker Street 221B a pokoušel se, jak to jen šlo, svého přítele rozptýlit příhodami ze své ordinace.
Sherlock Holmes sedával jako obvykle ve své staré pohodlné lenošce, vykouřil velké množství silného hrubě řezaného virginského tabáku a poslouchal mne s přivřenýma očima, jakoby spal.
„Milý Holmesi, praxe praktického lékaře v Londýně je pohříchu docela prozaická. Do ordinace mi chodí různí lidé, ošetřuji poraněné prsty, napravuji zlomené kosti při pádech nebo funguji jako zpovědník.“
„Vidím, Watsone, že i vy jste ustrnul stejně jako já,“ pokýval můj přítel neznatelně hlavou. Ukázal prstem okolo sebe, kde byla na podlaze porůznu rozházena odpolední vydání londýnských novin.
„Případy, ať už lékařské, nebo kriminální, se nám vskutku úspěšně vyhýbají. Londýn je náhle k uzoufání nudné město.“ Nahnul se k malému stolku a po paměti pozvedl sklenici horkého sherry, které nám před chvílí přinesla věrná paní Hudsonová.
„ Což se opravdu v celé metropoli a okolí neděje nic, co by Sherlocka Holmese zaujalo?“
„Vlastně nemáte pravdu, příteli, něco přece,“ zavrtěl jsem se v pohodlném křesle naproti praskajícímu krbu. „ Včerejšího podvečera jsem měl kromobyčejně zvláštní návštěvu v ordinaci.“
Holmes pootevřel jedno oko a upřel jej na mne.
„Dobrá, vyprávějte.“ Zadíval jsem se do praskajícího krbu a na chvíli jsem se zamyslel, abych svému příteli vypověděl vše přesně, tak jak si to vždy přál.
„Ano, a ta návštěva se týká i vás,“ poznamenal jsem. To Holmese zaujalo natolik, že otevřel i druhé oko a pomalu se ke mně otočil.
„Včera, už když se venku začínalo šeřit, jsem ještě jednou nahlédl do čekárny, abych se přesvědčil, že všichni pacienti už odešli a já mohu odejít také. Ale nebylo mi to souzeno. U dveří stál štíhlý muž, jehož tvář halila široká obruba tmavého klobouku, takže jsem mu příliš neviděl do tváře. Byl oblečen v dlouhém, trochu zabláceném černém plášti a v ruce držel malý tmavý kožený kufřík. Na první pohled byl nervózní a jaksi netrpělivý, jak jsem usoudil podle jeho prudkých a neúčelných pohybů.“
Můj přítel projevil první známku zvýšeného zájmu tím, že sklenici s nedopitým nápojem odložil zpět na stolek vedle křesla.
„Zajisté to byl některý z vašich pacientů, trpící neurologickou poruchou.“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Nikoli, příteli. Toho muže jsem určitě viděl poprvé v životě a na první pohled se nezdálo, že by bylo nutné nějaké ošetření jeho akutního zdravotního stavu, takže jsem usoudil, že případný zdravotní problém bude asi nějakého jiného, spíše psychického než fyzického rázu.“
Holmes se lehce pousmál a mrkl na mne spod staženého obočí.
„Dobrá, milý Watsone, můžete působit nejen jako lékař, ale opravdu i jako zpovědník.“
„Holmesi,“ ohradil jsem se trochu prudčeji, než jsem měl v úmyslu. „Ten muž dozajista potřeboval pomoc.“
Holmes se natáhl ke stolku pro další porci svého nahrubo řezaného dýmkového tabáku. Pak se upřeně zahleděl ven z okna, na pravou londýnskou mlhu a tmu zároveň.
„Stále jste mne, příteli, neseznámil s tím, jak právě já figuruji v tomto navýsost zajímavém vyprávění.“ Detektivův smysl pro černý humor byl v téhle chvíli naprosto zřetelný.
Pokračoval jsem, ještě trochu uražen zlehčujícím tónem svého přítele.
„ Nejprve se nejistě otázal, zda je dobře v ordinaci doktora Watsona, i když mohl vidět velkou mosaznou tabulku s mým jménem na dveřích čekárny. Když jsem přisvědčil, zřetelně si oddechl. Bohudíky, vydechl, a pokračoval, zda by bylo možné se s vámi setkat a vypovědět svůj příběh, jak prohlásil, nejlepšímu detektivovi na britských ostrovech.“
Holmesova tvář, zahalená v namodralém dýmu vyjadřovala samolibé uspokojení.
„Vida, pověst o mých nepatrných úspěších na poli potírání zločinu se opravdu roznesla i mimo metropoli.“
„Počkejte, Holmesi, jak víte, že není z Londýna? Neznáte ho a ani nevíte, o koho se jedná!“ Vyskočil jsem z křesla.
Můj přítel na mne potutelně hleděl.
„Vy sám jste mi to řekl a já si jen jednoduše složil všechno dohromady. Osamělý muž, který chodí večerním Londýnem, oblečen v cestovním, nepříliš čistém plášti a s kufříkem v ruce. Žádný z londýnských občanů by v této době nevyšel po setmění sám do ulic.“
Měl pravdu, ostatně jako vždy. Případ s dosud nevypátraným sériovým vrahem, který řádil v londýnských ulicích v loňském roce, skýtal mnoho dohadů a podezření. Opravdu, jakmile v londýnských ulicích zaplály pouliční lampy, neobjevil se tu téměř žádný osamělý člověk. I já jsem svou ženu, pokud mi praxe dovolila, doprovázel z návštěv jejich přítelkyň.
„Ten váš tajemný žadatel o audienci u mne dorazil určitě z venkova a pravděpodobně šlo o záležitost natolik vážnou a důležitou, že riskoval večerní návštěvu. A šlo o záležitost spěšnou, protože něvěnoval pozornost ani svému plášti, zablácenému z věčně špinavých londýnských ulic.“ Holmesovy oči začínaly pomalu zářit onou skrytou energií, podobně jako když se lovecký pes chystá na honbu za zajícem a napíná vodítko, aby už už vyrazil za kořistí.
„Dobrá, co bylo dále?“ přimhouřil oči a jeho pohled se upíral jakoby skrze mne. Jeho mozek dozajista začínal kombinovat.
Zamyslel jsem se.
„Bylo to trochu podivné. Nechtěl mi prozradit svoje jméno s tím, že v této věci není důležité. Navrhl jsem jí, aby se obrátil na policii, učinil oficiální oznámení a doporučil jsem mu rovnou našeho přítele, inspektora Lestrada. Odmítl to s tím, že policie, natož londýnská, s něčím podobným nebude ztrácet čas. A požádal mne, zda by se mohl s vámi setkat dnes v sedm hodin večer. Chvatně poděkoval a než jsem se stačil zeptat na nějaké podrobnosti, slyšel jsem jen klapot jeho podpatků na schodech dolů chodbou. A to je tak asi vše.“
Holmes opřel hlavu o pokrčené ruce s propletenými prsty, což byla známka vrcholného soustředění. Nerušil jsem ho a zamyšleně kroužil sklenicí se zbytkem chladnoucího sherry, hledíce do skomírajících plamenů v krbu.
„Trochu zvláštní, jestliže kdosi, kdo je natolik rozhodný, že se odkudsi vydá na cestu do Londýna, prochází se jeho ulicemi po setmění a poté vyhledá právě vás, alespoň nenaznačí, jakého druhu se ten jeho problém týká.“
Sáhl do náprsní kapsičky u vesty a vyňal kapesní hodinky.
„Dobrá, už se dočkáme, pokud je ten váš tajemný návštěvník dochvilný, milý Watsone.“
Nadechl jsem se k odpovědi a právě v tom okamžiku byl slyšet z přízemí domu podivný hluk a vzrušené hlasy. Na dveře našeho pokoje zaklepala těžká ruka a než jsme se oba nadáli, dovnitř vtrhl obrovský, růžolící muž s kožešinovou čepicí na hlavě a v dlouhém, těžkém kabátě, třímající v ruce velký drožkářský bič. Za ním do pokoje nahlížela naše dobrá paní Hudsonová s poněkud nešťastným výrazem ve tváři.
„Promiňte, ale ten pán prý s vámi musí nutně mluvit…“
Holmes se na mne s úsměvem obrátil.
„Obávám se, příteli, že toto vskutku není osoba, kterou jsme očekávali. Pan Langdon, nemýlím-li se?“ obrátil se na našeho nečekaného návštěvníka.
Muž se zarazil.
„Vy mne znáte?“ Holmes lehce nadzdvihl obočí.
„Před časem jste nás vozil celé jedno odpoledne po Londýně. Vyšetřoval jsem tenkrát případ Stocktonových diamantů a potřeboval jsem být rychle na několika místech téměř současně…“
Drožkář Langdon se plácl mohutnou rukou do čela a zeširoka se usmál.
„Pravda, pan Sherlock Holmes, detektiv! Mohlo mne to napadnout hned!“
Můj přítel se lehce zamračil.
„Možná byste mohl dodat – nejlepší britský detektiv…“
Zasáhl jsem včas, pro jistotu.
„Ale dobrý muži, my právě očekáváme jednu ohlášenou návštěvu…“
Drožkář se na mne obrátil s nasupeným výrazem v neholené tváři, takže v té chvíli trochu připomínal buldoka.
„Určitě toho darebáčka, kterého jsem vezl! Zastavil mne před hotelem U srdce a sekery a chtěl dovézt co nejrychleji do Baker Street 221B. Vyrazil jsem tedy po Park Lane a těšil se na dobrý výdělek, dnes večer to je docela bída, nikdo se na ulici neobjevuje.
A když jsem dorazil s unaveným koněm před váš dům a houkl na něj, že jsme na místě, zjistil jsem, že moje drožka je prázdná. Utekl mi! A místo zaplacení jízdy mi tam nechal jen tuto obálku.“ Odfoukl si a rozhořčeně zakoulel krví podlitýma očima.
Můj přítel se po světlešedé malé obálce rychle nátáhl.
„Kolik vám váš pasažér tedy dluží?“ otázal se ještě před tím, než ji otevřel.
Pan Langdon se na okamžik zamyslel.
„Až sem by to dělalo dobrých sedm šilinků…“
Sherlock Holmes se otočil k malému kuřáckému stolku a z malé porcelánové dózy odpočítal několik mincí.
„Tady máte deset, za vaši námahu.“
Drožkář se zarazil a pak se trochu usmál.
„Moc děkuju, pane Holmesi,“ pokusil se o jakousi úklonu.
„A teď mi ještě řekněte něco o vašem zákazníkovi,“ vybídl ho Holmes.
„No, moc jsem si ho neprohlížel. Dlouhý, v tmavém cestovním kabátě, klobouk a kufřík v ruce… Ale vypadal, jako kdyby se něčeho bál, nebo před něčím utíkal. A zmizet mi z drožky, to se ještě nikomu nepodařilo.“
Sherlock Holmes se pousmál.
„Mohu vám jen doporučit, abyste si napříště lépe vybíral své cestující. Děkuji vám a budu-li zase někdy potřebovat drožku na celý den, určitě vás vyhledám.“
„Děkuju vám, pane Holmesi, stávám pravidelně na Trafalgarském náměstí...“
Za drožkářem Langdonem už dávno zaklaply dveře, ale můj přítel stále zamyšleně hleděl na trochu pomačkanou našedlou obálku.
Tajemství zámku Hornsdale
Když se probírám svými zápisky o případech, u kterých jsem měl tu čest se svým přítelem být a zaznamenat je pro budoucnost, občas narazím na jeden z nejpodivnějších…
Rok 1889 končil zvláštním, nevlídným počasím, kdy byl Londýn neustále ukryt pod podivným příkrovem mlhy a kouře. Žádný nový případ se už delší dobu neobjevoval a na mne a mého přítele Sherlocka Holmese padla zvláštní nálada. Holmes se zabýval psaním jakési monografie o rostlinných jedech indiánů Jižní Ameriky, občas se uzavíral do chemické laboratoře v suterénu a já jsem se alespoň na několik dní v týdnu vrátil ke své lékařské praxi. Můj mladý nástupce Walton Linden tomu byl rád, protože jeho mladá žena mu vyčítala večery, strávené v ordinaci místo u rodinného krbu.
Samozřejmě jsem, pokud to moje praxe dovolovala, čas od času navštěvoval náš někdejší společný byt v Baker Street 221B a pokoušel se, jak to jen šlo, svého přítele rozptýlit příhodami ze své ordinace.
Sherlock Holmes sedával jako obvykle ve své staré pohodlné lenošce, vykouřil velké množství silného hrubě řezaného virginského tabáku a poslouchal mne s přivřenýma očima, jakoby spal.
„Milý Holmesi, praxe praktického lékaře v Londýně je pohříchu docela prozaická. Do ordinace mi chodí různí lidé, ošetřuji poraněné prsty, napravuji zlomené kosti při pádech nebo funguji jako zpovědník.“
„Vidím, Watsone, že i vy jste ustrnul stejně jako já,“ pokýval můj přítel neznatelně hlavou. Ukázal prstem okolo sebe, kde byla na podlaze porůznu rozházena odpolední vydání londýnských novin.
„Případy, ať už lékařské, nebo kriminální, se nám vskutku úspěšně vyhýbají. Londýn je náhle k uzoufání nudné město.“ Nahnul se k malému stolku a po paměti pozvedl sklenici horkého sherry, které nám před chvílí přinesla věrná paní Hudsonová.
„ Což se opravdu v celé metropoli a okolí neděje nic, co by Sherlocka Holmese zaujalo?“
„Vlastně nemáte pravdu, příteli, něco přece,“ zavrtěl jsem se v pohodlném křesle naproti praskajícímu krbu. „ Včerejšího podvečera jsem měl kromobyčejně zvláštní návštěvu v ordinaci.“
Holmes pootevřel jedno oko a upřel jej na mne.
„Dobrá, vyprávějte.“ Zadíval jsem se do praskajícího krbu a na chvíli jsem se zamyslel, abych svému příteli vypověděl vše přesně, tak jak si to vždy přál.
„Ano, a ta návštěva se týká i vás,“ poznamenal jsem. To Holmese zaujalo natolik, že otevřel i druhé oko a pomalu se ke mně otočil.
„Včera, už když se venku začínalo šeřit, jsem ještě jednou nahlédl do čekárny, abych se přesvědčil, že všichni pacienti už odešli a já mohu odejít také. Ale nebylo mi to souzeno. U dveří stál štíhlý muž, jehož tvář halila široká obruba tmavého klobouku, takže jsem mu příliš neviděl do tváře. Byl oblečen v dlouhém, trochu zabláceném černém plášti a v ruce držel malý tmavý kožený kufřík. Na první pohled byl nervózní a jaksi netrpělivý, jak jsem usoudil podle jeho prudkých a neúčelných pohybů.“
Můj přítel projevil první známku zvýšeného zájmu tím, že sklenici s nedopitým nápojem odložil zpět na stolek vedle křesla.
„Zajisté to byl některý z vašich pacientů, trpící neurologickou poruchou.“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Nikoli, příteli. Toho muže jsem určitě viděl poprvé v životě a na první pohled se nezdálo, že by bylo nutné nějaké ošetření jeho akutního zdravotního stavu, takže jsem usoudil, že případný zdravotní problém bude asi nějakého jiného, spíše psychického než fyzického rázu.“
Holmes se lehce pousmál a mrkl na mne spod staženého obočí.
„Dobrá, milý Watsone, můžete působit nejen jako lékař, ale opravdu i jako zpovědník.“
„Holmesi,“ ohradil jsem se trochu prudčeji, než jsem měl v úmyslu. „Ten muž dozajista potřeboval pomoc.“
Holmes se natáhl ke stolku pro další porci svého nahrubo řezaného dýmkového tabáku. Pak se upřeně zahleděl ven z okna, na pravou londýnskou mlhu a tmu zároveň.
„Stále jste mne, příteli, neseznámil s tím, jak právě já figuruji v tomto navýsost zajímavém vyprávění.“ Detektivův smysl pro černý humor byl v téhle chvíli naprosto zřetelný.
Pokračoval jsem, ještě trochu uražen zlehčujícím tónem svého přítele.
„ Nejprve se nejistě otázal, zda je dobře v ordinaci doktora Watsona, i když mohl vidět velkou mosaznou tabulku s mým jménem na dveřích čekárny. Když jsem přisvědčil, zřetelně si oddechl. Bohudíky, vydechl, a pokračoval, zda by bylo možné se s vámi setkat a vypovědět svůj příběh, jak prohlásil, nejlepšímu detektivovi na britských ostrovech.“
Holmesova tvář, zahalená v namodralém dýmu vyjadřovala samolibé uspokojení.
„Vida, pověst o mých nepatrných úspěších na poli potírání zločinu se opravdu roznesla i mimo metropoli.“
„Počkejte, Holmesi, jak víte, že není z Londýna? Neznáte ho a ani nevíte, o koho se jedná!“ Vyskočil jsem z křesla.
Můj přítel na mne potutelně hleděl.
„Vy sám jste mi to řekl a já si jen jednoduše složil všechno dohromady. Osamělý muž, který chodí večerním Londýnem, oblečen v cestovním, nepříliš čistém plášti a s kufříkem v ruce. Žádný z londýnských občanů by v této době nevyšel po setmění sám do ulic.“
Měl pravdu, ostatně jako vždy. Případ s dosud nevypátraným sériovým vrahem, který řádil v londýnských ulicích v loňském roce, skýtal mnoho dohadů a podezření. Opravdu, jakmile v londýnských ulicích zaplály pouliční lampy, neobjevil se tu téměř žádný osamělý člověk. I já jsem svou ženu, pokud mi praxe dovolila, doprovázel z návštěv jejich přítelkyň.
„Ten váš tajemný žadatel o audienci u mne dorazil určitě z venkova a pravděpodobně šlo o záležitost natolik vážnou a důležitou, že riskoval večerní návštěvu. A šlo o záležitost spěšnou, protože něvěnoval pozornost ani svému plášti, zablácenému z věčně špinavých londýnských ulic.“ Holmesovy oči začínaly pomalu zářit onou skrytou energií, podobně jako když se lovecký pes chystá na honbu za zajícem a napíná vodítko, aby už už vyrazil za kořistí.
„Dobrá, co bylo dále?“ přimhouřil oči a jeho pohled se upíral jakoby skrze mne. Jeho mozek dozajista začínal kombinovat.
Zamyslel jsem se.
„Bylo to trochu podivné. Nechtěl mi prozradit svoje jméno s tím, že v této věci není důležité. Navrhl jsem jí, aby se obrátil na policii, učinil oficiální oznámení a doporučil jsem mu rovnou našeho přítele, inspektora Lestrada. Odmítl to s tím, že policie, natož londýnská, s něčím podobným nebude ztrácet čas. A požádal mne, zda by se mohl s vámi setkat dnes v sedm hodin večer. Chvatně poděkoval a než jsem se stačil zeptat na nějaké podrobnosti, slyšel jsem jen klapot jeho podpatků na schodech dolů chodbou. A to je tak asi vše.“
Holmes opřel hlavu o pokrčené ruce s propletenými prsty, což byla známka vrcholného soustředění. Nerušil jsem ho a zamyšleně kroužil sklenicí se zbytkem chladnoucího sherry, hledíce do skomírajících plamenů v krbu.
„Trochu zvláštní, jestliže kdosi, kdo je natolik rozhodný, že se odkudsi vydá na cestu do Londýna, prochází se jeho ulicemi po setmění a poté vyhledá právě vás, alespoň nenaznačí, jakého druhu se ten jeho problém týká.“
Sáhl do náprsní kapsičky u vesty a vyňal kapesní hodinky.
„Dobrá, už se dočkáme, pokud je ten váš tajemný návštěvník dochvilný, milý Watsone.“
Nadechl jsem se k odpovědi a právě v tom okamžiku byl slyšet z přízemí domu podivný hluk a vzrušené hlasy. Na dveře našeho pokoje zaklepala těžká ruka a než jsme se oba nadáli, dovnitř vtrhl obrovský, růžolící muž s kožešinovou čepicí na hlavě a v dlouhém, těžkém kabátě, třímající v ruce velký drožkářský bič. Za ním do pokoje nahlížela naše dobrá paní Hudsonová s poněkud nešťastným výrazem ve tváři.
„Promiňte, ale ten pán prý s vámi musí nutně mluvit…“
Holmes se na mne s úsměvem obrátil.
„Obávám se, příteli, že toto vskutku není osoba, kterou jsme očekávali. Pan Langdon, nemýlím-li se?“ obrátil se na našeho nečekaného návštěvníka.
Muž se zarazil.
„Vy mne znáte?“ Holmes lehce nadzdvihl obočí.
„Před časem jste nás vozil celé jedno odpoledne po Londýně. Vyšetřoval jsem tenkrát případ Stocktonových diamantů a potřeboval jsem být rychle na několika místech téměř současně…“
Drožkář Langdon se plácl mohutnou rukou do čela a zeširoka se usmál.
„Pravda, pan Sherlock Holmes, detektiv! Mohlo mne to napadnout hned!“
Můj přítel se lehce zamračil.
„Možná byste mohl dodat – nejlepší britský detektiv…“
Zasáhl jsem včas, pro jistotu.
„Ale dobrý muži, my právě očekáváme jednu ohlášenou návštěvu…“
Drožkář se na mne obrátil s nasupeným výrazem v neholené tváři, takže v té chvíli trochu připomínal buldoka.
„Určitě toho darebáčka, kterého jsem vezl! Zastavil mne před hotelem U srdce a sekery a chtěl dovézt co nejrychleji do Baker Street 221B. Vyrazil jsem tedy po Park Lane a těšil se na dobrý výdělek, dnes večer to je docela bída, nikdo se na ulici neobjevuje.
A když jsem dorazil s unaveným koněm před váš dům a houkl na něj, že jsme na místě, zjistil jsem, že moje drožka je prázdná. Utekl mi! A místo zaplacení jízdy mi tam nechal jen tuto obálku.“ Odfoukl si a rozhořčeně zakoulel krví podlitýma očima.
Můj přítel se po světlešedé malé obálce rychle nátáhl.
„Kolik vám váš pasažér tedy dluží?“ otázal se ještě před tím, než ji otevřel.
Pan Langdon se na okamžik zamyslel.
„Až sem by to dělalo dobrých sedm šilinků…“
Sherlock Holmes se otočil k malému kuřáckému stolku a z malé porcelánové dózy odpočítal několik mincí.
„Tady máte deset, za vaši námahu.“
Drožkář se zarazil a pak se trochu usmál.
„Moc děkuju, pane Holmesi,“ pokusil se o jakousi úklonu.
„A teď mi ještě řekněte něco o vašem zákazníkovi,“ vybídl ho Holmes.
„No, moc jsem si ho neprohlížel. Dlouhý, v tmavém cestovním kabátě, klobouk a kufřík v ruce… Ale vypadal, jako kdyby se něčeho bál, nebo před něčím utíkal. A zmizet mi z drožky, to se ještě nikomu nepodařilo.“
Sherlock Holmes se pousmál.
„Mohu vám jen doporučit, abyste si napříště lépe vybíral své cestující. Děkuji vám a budu-li zase někdy potřebovat drožku na celý den, určitě vás vyhledám.“
„Děkuju vám, pane Holmesi, stávám pravidelně na Trafalgarském náměstí...“
Za drožkářem Langdonem už dávno zaklaply dveře, ale můj přítel stále zamyšleně hleděl na trochu pomačkanou našedlou obálku.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert
Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
Jediné, co mě chytlo za oči bylo označení sarkasmu (nebo možná suchého humoru?) jako "černý humor", ale to je opravdu jenom taková muška
Jinak ale tahle část opravdu skončila v nejlepším a nutně potřebuju pokračování
Pravda, spojení "černý humor" mi sem moc nesedí, ale to bylo jen v tom tvůrčím nadšení.
Pokračování je zatím v mé hlavě, ale mohu tě ujistit, že na pomerančová jadérka jsem nemyslel, nicméně cosi málo od pana Doyla si vypůjčím, snad mu to nebude vadit...
Flaubert
Na Bartoničce bylo tvůrčí nadšení, takže jsem s námětem trochu pohnul.
Flaubert
Tajemství zámku Hornsdale
Když se probírám svými zápisky o případech, u kterých jsem měl tu čest se
svým přítelem být a zaznamenat je pro budoucnost, občas narazím na jeden
z nejpodivnějších…
Rok 1889 končil zvláštním, nevlídným počasím, kdy byl Londýn neustále ukryt
pod podivným příkrovem mlhy a kouře. Žádný nový případ se už delší dobu
neobjevoval a na mne a mého přítele SherlockaHolmese padla zvláštní nálada. Holmes
se zabýval psaním jakési monografie o rostlinných jedech indiánů Jižní Ameriky,
občas se uzavíral do chemické laboratoře v suterénu a já jsem se alespoň na několik
dní v týdnu vrátil ke své lékařské praxi. Můj mladý nástupce WaltonLinden tomu byl
rád, protože jeho mladá žena mu vyčítala večery, strávené v ordinaci místo u
rodinného krbu.
Samozřejmě jsem, pokud to moje praxe dovolovala, čas od času navštěvoval
náš někdejší společný byt v BakerStreet 221B a pokoušel se, jak to jen šlo, svého
přítele rozptýlit příhodami ze své ordinace.
SherlockHolmes sedával jako obvykle ve své staré pohodlné lenošce, vykouřil
velké množství silného hrubě řezaného virginského tabáku a poslouchal mne
s přivřenýma očima, jakoby spal.
„Milý Holmesi, praxe praktického lékaře v Londýně je pohříchu docela
prozaická. Do ordinace mi chodí různí lidé, ošetřuji poraněné prsty, napravuji zlomené
kosti při pádech nebo funguji jako zpovědník.“
„Vidím, Watsone, že i vy jste ustrnul stejně jako já,“ pokýval můj přítel
neznatelně hlavou. Ukázal prstem okolo sebe, kde byla na podlaze porůznu rozházena
odpolední vydání londýnských novin.
„Případy, ať už lékařské, nebo kriminální, se nám vskutku úspěšně vyhýbají.
Londýn je náhle k uzoufání nudné město.“ Nahnul se k malému stolku a po paměti
pozvedl sklenici horkého sherry, které nám před chvílí přinesla věrná paní Hudsonová.
„ Což se opravdu v celé metropoli a okolí neděje nic, co by SherlockaHolmese
zaujalo?“
„Vlastně nemáte pravdu, příteli, něco přece,“ zavrtěl jsem se v pohodlném
křesle naproti praskajícímu krbu. „ Včerejšího podvečera jsem měl kromobyčejně
zvláštní návštěvu v ordinaci.“
Holmes pootevřel jedno oko a upřel jej na mne.
„Dobrá, vyprávějte.“ Zadíval jsem se do praskajícího krbu a na chvíli jsem se
zamyslel, abych svému příteli vypověděl vše přesně, tak jak si to vždy přál.
„Ano, a ta návštěva se týká i vás,“ poznamenal jsem. To Holmese zaujalo
natolik, že otevřel i druhé oko a pomalu se ke mně otočil.
„Včera, už když se venku začínalo šeřit, jsem ještě jednou nahlédl do čekárny,
abych se přesvědčil, že všichni pacienti už odešli a já mohu odejít také. Ale nebylo mi
to souzeno. U dveří stál štíhlý muž, jehož tvář halilaširoká obruba tmavého klobouku,
takže jsem mu příliš neviděl do tváře. Byl oblečen v dlouhém, trochu zabláceném
černém plášti a v ruce držel malý tmavý kožený kufřík. Na první pohled byl nervózní a
jaksi netrpělivý, jak jsem usoudil podle jeho prudkých a neúčelných pohybů.“
Můj přítel projevil první známku zvýšeného zájmu tím, že sklenici s nedopitým
nápojem odložil zpět na stolek vedle křesla.
„Zajisté to byl některý z vašich pacientů, trpící neurologickou poruchou.“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Nikoli, příteli. Toho muže jsem určitě viděl poprvé v životě a na první pohled
se nezdálo, že by bylo nutné nějaké ošetření jeho akutního zdravotního stavu, takže
jsem usoudil, že případný zdravotní problém bude asi nějakého jiného, spíše
psychického než fyzického rázu.“
Holmes se lehce pousmál a mrkl na mne spod staženého obočí.
„Dobrá, milý Watsone, můžete působit nejen jako lékař, ale opravdu i jako
zpovědník.“
„Holmesi,“ ohradil jsem se trochu prudčeji, než jsem měl v úmyslu. „Ten muž
dozajista potřeboval pomoc.“
Holmes se natáhl ke stolku pro další porci svého nahrubo řezaného
dýmkového tabáku. Pak se upřeně zahleděl ven z okna, na pravou londýnskou mlhu a
tmu zároveň.
„Stále jste mne, příteli, neseznámil s tím, jak právě já figuruji v tomto navýsost
zajímavém vyprávění.“ Detektivův smysl pro černý humor byl v téhle chvíli naprosto
zřetelný.
Pokračoval jsem, ještě trochu uražen zlehčujícím tónem svého přítele.
„ Nejprve se nejistě otázal, zda je dobře v ordinaci doktora Watsona, i když
mohl vidět velkou mosaznou tabulku s mým jménem na dveřích čekárny. Když jsem
přisvědčil, zřetelně si oddechl. Bohudíky, vydechl, a pokračoval, zda by bylo možné se
s vámi setkat a vypovědět svůj příběh, jak prohlásil, nejlepšímu detektivovi na
britských ostrovech.“
Holmesova tvář, zahalená v namodralém dýmu vyjadřovala samolibé
uspokojení.
„Vida, pověst o mých nepatrných úspěších na poli potírání zločinu se opravdu
roznesla i mimo metropoli.“
„Počkejte, Holmesi, jak víte, že není z Londýna? Neznáte ho a ani nevíte, o
koho se jedná!“ Vyskočil jsem z křesla.
Můj přítel na mne potutelně hleděl.
„Vy sám jste mi to řekl a já si jen jednoduše složil všechno dohromady.
Osamělý muž, který chodí večerním Londýnem, oblečen v cestovním, nepříliš čistém
plášti a s kufříkem v ruce. Žádný z londýnských občanů by v této době nevyšel po
setmění sám do ulic.“
Měl pravdu, ostatně jako vždy. Případ s dosud nevypátraným sériovým
vrahem, který řádil v londýnských ulicích v loňském roce, skýtal mnoho dohadů a
podezření. Opravdu, jakmile v londýnských ulicích zaplály pouliční lampy, neobjevil se
tu téměř žádný osamělý člověk. I já jsem svou ženu, pokud mi praxe dovolila,
doprovázel z návštěv jejich přítelkyň.
„Ten váš tajemný žadatel o audienci u mne dorazil určitě z venkova a
pravděpodobně šlo o záležitost natolik vážnou a důležitou, že riskoval večerní
návštěvu. A šlo o záležitost spěšnou, protože něvěnoval pozornost ani svému plášti,
zablácenému z věčně špinavých londýnských ulic.“Holmesovy oči začínaly pomalu
zářit onou skrytou energií, podobně jako když se lovecký pes chystá na honbu za
zajícem a napíná vodítko, aby už už vyrazil za kořistí.
„Dobrá, co bylo dále?“ přimhouřil oči a jeho pohled se upíral jakoby skrze
mne. Jeho mozek dozajista začínal kombinovat.
Zamyslel jsem se.
„Bylo to trochu podivné. Nechtěl mi prozradit svoje jméno s tím, že v této věci
není důležité. Navrhl jsem jí, aby se obrátil na policii, učinil oficiální oznámení a
doporučil jsem mu rovnou našeho přítele, inspektora Lestrada. Odmítl to s tím, že
policie, natož londýnská, s něčím podobným nebude ztrácet čas. A požádal mne, zda
by se mohl s vámi setkat dnes v sedm hodin večer. Chvatně poděkoval a než jsem se
stačil zeptat na nějaké podrobnosti, slyšel jsem jen klapot jeho podpatků na schodech
dolů chodbou. A to je tak asi vše.“
Holmes opřel hlavu o pokrčené ruce s propletenými prsty, což byla známka
vrcholného soustředění. Nerušil jsem ho a zamyšleně kroužil sklenicí se zbytkem
chladnoucího sherry, hledíce do skomírajících plamenů v krbu.
„Trochu zvláštní, jestliže kdosi, kdo je natolik rozhodný, že se odkudsi vydá
na cestu do Londýna, prochází se jeho ulicemi po setmění a poté vyhledá právě vás,
alespoň nenaznačí, jakého druhu se ten jeho problém týká.“
Sáhl do náprsní kapsičky u vesty a vyňal kapesní hodinky.
„Dobrá, už se dočkáme, pokud je ten váš tajemný návštěvník dochvilný, milý
Watsone.“
Nadechl jsem se k odpovědi a právě v tom okamžiku byl slyšet z přízemí domu
podivný hluk a vzrušené hlasy. Na dveře našeho pokoje zaklepala těžká ruka a než
jsme se oba nadáli, dovnitř vtrhl obrovský, růžolící muž s kožešinovou čepicí na hlavě
a v dlouhém, těžkém kabátě, třímající v ruce velký drožkářský bič. Za ním do pokoje
nahlížela naše dobrá paní Hudsonová s poněkud nešťastným výrazem ve tváři.
„Promiňte, ale ten pán prý s vámi musí nutně mluvit…“
Holmes se na mne s úsměvem obrátil.
„Obávám se, příteli, že toto vskutku není osoba, kterou jsme očekávali. Pan
Langdon, nemýlím-li se?“ obrátil se na našeho nečekaného návštěvníka.
Muž se zarazil.
„Vy mne znáte?“ Holmes lehce nadzdvihl obočí.
„Před časem jste nás vozil celé jedno odpoledne po Londýně. Vyšetřoval jsem
tenkrát případ Stocktonových diamantů a potřeboval jsem být rychle na několika
místech téměř současně…“
DrožkářLangdon se plácl mohutnou rukou do čela a zeširoka se usmál.
„Pravda, pan SherlockHolmes, detektiv! Mohlo mne to napadnout hned!“
Můj přítel se lehce zamračil.
„Možná byste mohl dodat – nejlepší britský detektiv…“
Zasáhl jsem včas, pro jistotu.
„Ale dobrý muži, my právě očekáváme jednu ohlášenou návštěvu…“
Drožkář se na mne obrátil s nasupeným výrazem v neholené tváři, takže v té
chvíli trochu připomínal buldoka.
„Určitě toho darebáčka, kterého jsem vezl! Zastavil mne před hotelem U srdce
a sekery a chtěl dovézt co nejrychleji do BakerStreet 221B. Vyrazil jsem tedy po Park
Lane a těšil se na dobrý výdělek, dnes večer to je docela bída, nikdo se na ulici
neobjevuje.
A když jsem dorazil s unaveným koněm před váš dům a houkl na něj, že jsme
na místě, zjistil jsem, že moje drožka je prázdná. Utekl mi! A místo zaplacení jízdy mi
tam nechal jen tuto obálku.“ Odfoukl si a rozhořčeně zakoulel krví podlitýma očima.
Můj přítel se po světlešedé malé obálce rychle nátáhl.
„Kolik vám váš pasažér tedy dluží?“ otázal se ještě před tím, než ji otevřel.
Pan Langdon se na okamžik zamyslel.
„Až sem by to dělalo dobrých sedm šilinků…“
SherlockHolmes se otočil k malému kuřáckému stolku a z malé porcelánové
dózy odpočítal několik mincí.
„Tady máte deset, za vaši námahu.“
Drožkář se zarazil a pak se trochu usmál.
„Moc děkuju, pane Holmesi,“ pokusil se o jakousi úklonu.
„A teď mi ještě řekněte něco o vašem zákazníkovi,“ vybídl ho Holmes.
„No, moc jsem si ho neprohlížel. Dlouhý, v tmavém cestovním kabátě, klobouk
a kufřík v ruce… Ale vypadal, jako kdyby se něčeho bál, nebo před něčím utíkal. A
zmizet mi z drožky, to se ještě nikomu nepodařilo.“
SherlockHolmes se pousmál.
„Mohu vám jen doporučit, abyste si napříště lépe vybíral své cestující. Děkuji
vám a budu-li zase někdy potřebovat drožku na celý den, určitě vás vyhledám.“
„Děkuju vám, pane Holmesi, stávám pravidelně na Trafalgarském náměstí...“
Za drožkářemLangdonem už dávno zaklaply dveře, ale můj přítel stále
zamyšleně hleděl na trochu pomačkanou našedlou obálku.
„Milý Watsone, bylo by dobré panu Langdonovi poradit více hygieny,“ ukázal
na rozmazané otisky špinavých prstů.
Podal mi ji.
„ Co byste z té obálky usoudil, milý doktore?“ díval se na mne pobavenýma
přimhouřenýma očima.
Prohlédl jsem si ji. Byla to běžná hotelová obálka, které nechávají svým
hostům v hotelových pokojích k volnému použití. V levém rohu bylo ozdobným
písmem napsáno Hotel Metropol Londýn a poněkud skřípajícím perem nadepsaná
adresa Pan Sherlock Holmes.
Vrátil jsem ji zpátky Holmesovi.
„Obyčejná obálka, řekl bych, spíš jde o to, co je uvnitř, ne?“ Sherlock Holmes
se mírně usmíval.
„Vážený příteli, i z obálky musí zkušený kriminalista poznat mnohé… Podivné
je už jen to, že se onen váš tajemný gentleman - protože on to zajisté byl, kdo
dobrému panu Langdonovi uprchl z drožky – ubytoval v hotelu Metropol, který se
netěší právě té nejvyhlášenější pověsti. Jako kdyby nechtěl být příliš na očích. A
způsob, jaký zvolil k tomu, aby mi dopis poslal, je opravdu originální. Viditelně použil
pero v hotelu, protože jen v takových podnicích je psací náčiní používané a nikdo se o
ně příliš nestará. Nuže dobrá, podíváme se, co nám náš neznámý v klobouku chce.“
Ze stolku sebral docela nebezpečně vyhlížející miniaturu malajské dýky,
kterou používal k docela mírumilovnému účelu, otvírání poštovních obálek.
Vytáhl z ní přeložený list papíru stejné barvy jako obálka. Přečetl si celkem
krátký text a pak mi jej podal.
„Vážený pane Holmesi, bohužel se k vám nemohu dostavit z vážných důvodů.
Proto bych vás chtěl poprosit o návštěvu v hotelu Metropol zítra o desáté hodině v
pokoji číslo 206. Děkuji a omlouvám se za tak neobvyklou žádost. William Abbott,
osobní tajemník lorda Whitleyho, zámek Hornsdale, Devon.“
Holmes mne sledoval přimhouřenýma očima a na rtech mu pohrával lehký
úsměv.
Pokrčil jsem rameny.
„ Trochu zvláštní. Podle mne by bylo nejlepší, abychom zítra dopoledne u
pana Abbotta vykonali přátelskou návštěvu a zjistili na místě, o co se mu vlastně
jedná. Zítra mám ordinaci uzavřenou, rád půjdu s vámi.“
„Máte pravdu, milý Watsone. Tato žádost o schůzku je opravdu neobvyklá.
Pan Abbott se něčeho nebo někoho v Londýně natolik obává, že nechce ani opustit
bezpečí hotelového pokoje. Mimochodem, byl byste tak laskav a podal mi z police nad
vámi tu velkou knihu v hnědé vazbě?“
Sherlock Holmes v ní zalistoval.
„Vida. Devonské hrabství, naše už tolikrát navštívená končina. A nedaleko
odtud je zámek Baskerville, kde jsme měli nedávno ten menší problém s podivným
psem. Doufám, že se konečně siru Henrymu daří dobře, žije si v poklidu a pověst už
zůstává opravdu jen pověstí. Pan Stapleton už je tam, kam patří a jeho žena a sir
Henry...“
Holmes odložřil knihu, sepnul ruce, propletl si prsty a zadíval se ven z okna na
temnící se nebe.
„Víte, Watsone, začínám mít neodbytný pocit, že ze zcela nevinné drobné
příhody se vyvine zajímavý případ.
Můžeme si shrnout, co tedy v této chvíli víme. Jakýsi neznámý člověk, který se
nám takto představil jako osobní tajemník lorda Whitleyho,“ zamával listem dopisního
papíru.
„ Takže tento pán se objevil ve vaší ordinaci s docela neobvyklým přáním, že
nepotřebuje vaše ošetření, ale jen zprostředkování rozhovoru se mnou.“
Zamyšlene jsem v prstech otáčel sklenkou z těžkého skla se zbytkem sherry.
„Ano, připadal mi, že má z čehosi strach, ačkoliv vyhlížel, že se hned tak
něčeho nebojí.“
„A místo něj nám drožkář Langdon doručil pouze omluvný dopis s prosbou o
návštěvu. Nezdá se vám to všechno poněkud podivné?“
Pohlédl jsem ještě jednou na tajemný dopis.
„Podle mého mínění rukopis prozrazuje inteleigentní osobu, jakou zajisté
osobní tajemník být musí. Ale je zřejmé, že vše psal v jakémsi rozrušení a velice
narychlo. Takže ten nápad s omluvným dopisem musel dostat na poslední chvíli.“
Poškrábal jsem se na bradě a s nelibostí jsem zaznamenal, že jsem dnes
vynechal obvyklou ranní toaletu.
Holmes s přivřenýma očima ještě studoval text dopisu.
„Zdá se mi, milý doktore, že zapomínáte na svoje každodenní rituály.“
Trhl jsem sebou. Holmes byl ke mně otočený téměř zády...
„Není možné neslyšet, jak vaše prsty šustí po rašících vousewch na vaší
bradě. Pravděpodobně jste ráno odešěl z domu natolik narychlo, že vás paní
Watsonová nestihla ani upozornit na jisté nedostatky.“
„Máte pravdu, Holmesi, dnes ráno jsem spal poněkud déle...“
Usmál se.
„Nic ve zlém, v každém případě vám neholená tvář dodává více mužnosti... Ale
myslím, že nyní bude nejlépe vyčkat do zítřka. Byl bych rád, kdybyste mne doprovodil
na návštěvu u tajemného tajemníka, pokud budete moci.“
Mlčky jsem se lehce uklonil, zítra jsem stejně plánoval ordinaci oevřít až
odpoledne.
„Běžte ke svému rodinnému krbu. A já...“ Zamyslel se.
„Tuším, že dnes večer vystupuje v Royal Albert Hall Pablo de Sarrasate. Jeho
interpretace houslových skladeb je velice inspirativní.“
Vstal z křesla.
„Pojďte, Watsone, zastavíme se nějakou drožku...“
Flaubert
Flaubert