Pokus o začátek nějakého příběhu

Uprostřed náměstí většinou zaplaveného haldou trhovců a lidí stojí mladá žena. Její dlouhé platinové vlasy vykukující zpod tmavého pláště se pohupují v letní vánku.
K ženě se začnou pomalu přibližovat po zuby ozbrojení vojáci, když ji obklíčí vystoupí z řady generál a s úšklebkem na ni pohlédne., Máme tě ty mrcho, “ poslední slovo vyplivne jako by měl v puse horký brambor. „Lehni si na zem a nastav ruce “ zařve a do široka se usměje.
Žena na něj pohlédne bez špetky respektu a vypadá to, že promluvila, ale přes kovovou masku, která ji zakrývá tvář a kvůli značnému okolnímu hluku, ji není slyšet, ovšem v očích se jí zračí neoblomnost.
Generál si pobouřeně odfrkne „Řekl jsem na zem “ zařve s vervou.
Žena se ani nehne. „Na zem!“ řve už naplno. Když ani na to nereaguje tak ji chytne za vlasy a stáhne ji na kolena. Dva vojáci ji nasadí pouta za zády.
Žena nesouhlasně zavrčí, ale jinak neukáže známky jakékoliv bolesti. Nyní tedy klečí na rozehřáté, kdysi zářivě červené, nyní již spíše karmínové dlažbě s rukami v poutech a svůj sebevědomý pohled upírá někam hluboko mezi armádu vojáků, která ji obklopuje.
Podívej se na mě holčičko“ řekne generál sladce jako med. Žena nevykáže žádné známky toho, že by vůbec něco slyšela a dále hledí do neznáma.
Máš tam něco zajímavějšího, než jsem já?! To snad ani není možné…“ pokračuje. Znovu bez jakékoliv odezvy. Chytne ji za krk a otočí ji obličejem k sobě. Hluboko v jejích stříbrných očích hledá stopy po strachu, nebo alespoň napětí, marně. Vidí jen nenávist, zášť a ochotu neprozradit nic z plánů a už vůbec neprozradit lokaci svých přátel. Raději zemře vlastní rukou, než aby cokoliv z toho prozradila, dojde mu.
Plivne na ni a s opovržením ji odhodí. Spadne s tichým zaduněním na bok. „Jste jenom lůza, co nemá kapku naděje cokoliv změnit…“ sykne s posměchem. Ona mu pohlédne do očí, v kterých se mu zračí moc a opojení, generál se ji snaží přinutit uhnout pohledem. Po chvíli uhne, nemá potřebu se dívat na tahle republikánská monstra.
On se jen usměje a řekne, „Teď bys my mohla ukázat tvou tvář holčičko.“
~
Projede jí vzpomínka, „Ukaž mi tvář holčičko, holčičko moje bolí tě to moc? “ ptá se jí žena oděna do černých smutečních šatů. S nepřítomným pohledem jen tiše sykne, když se rány dotkne dezinfekce. „Já ti říkala, že nemáš chodit ven, zuří tam válka Luno, co sis myslela? “ pokračuje. „Já… já jsem si myslela, že pomůžu vojákům, jako táta a budu tak nebojácná a neohrožená jako on.“ Pronese se skloněnou hlavou. „Zvedni hlavu.“ řekne a znovu ji přiloží vatu naplněnou dezinfekcí k ráně a opatrně se ji snaží vyčistit. Rána se táhne od nosu přes pusu až na krk. „Holčičko, víš, co se stalo tátovy…“ Luna tiše kývne hlavou. „Já už nechci ztratit nikoho dalšího, nemůžu…“ poslední slovo zašeptá na hranici slyšitelnosti a pevně sevře dceru v náručí.
„Táta se taky někdy bál“ zašeptá dceři do vlasů matka. „A víš, kdy se bál nejvíc?“ Luna zavrtěla hlavou. „Nejvíc se bál, když se dozvěděl, že se nepřítel řítí naším směrem. V tu chvíli se bál o nás, bál se o Tebe.“ Luna, stále přivinutá k mamince se pousmála. „A kdy si se nejvíc bála ty?“ zeptala se rozespale „Já?“ odmlčela se „Dneska…, když na tebe mířil z té pušky“ Podívá se dcerce do očí. „Ode dneška budu každý den děkovat bohu za to, že si se té republikánské zrůdě stihla uhnout.“ zašeptá se slzami v očí. Znovu si Lunu přivine a dá ji pusu do vlasů.

~
Posloucháš mě vůbec?! Když se vrátí do reality a tázavě na něj pohlédne, přiblíží se k jejímu obličeji a důrazně vysloví „Špíno“
Mezitím dostal do sluchátka hlášení, že ji nemá odhalovat před tolika zvědavýma očima a, že ji ani nesmí ublížit tak, aby byla více poznamenaná. Naposled se k ní sklonil a zašeptal jí do ucha. „Neviděli jsme se naposledy kočičko a příště to bude o moc horší.“ zapředl
„Odveďte ji na velitelství“ dal rozkaz dvoum ze svých nejlepších mužů. „Zařídím abys mě škemrala o smrt…“ zašvitořil polohlasně s hlavou tak blízko k její, že by ho mohla kousnout do nosu, kdyby chtěla, a i to vypadalo, že o tom uvažovala.
Generál se naposledy se na ženu podíval, ta ho propalovala nenávistným pohledem. On jí gentlemansky zamával. ¨
Kdyby v tu chvíli věděl, kdo je tak by ho opustila všechna soudnost a nejspíš by ji na místě znemožnil a odpravil…

Komentáře

  • Wolfka44Wolfka44 Komentářů: 2
    upraveno 4. July 2023
    Je to taková blbost co mě napadla, a vůbec nevím, jestli to má nějaký smysl, nebo jestli má cenu zkoušet napsat něco dál :'( :( :D
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 2,050
    Tak tě tu vítám... :)
    Dobrá, přečetl jsem si tvůj začátek dílka. Z toho, co jsi sem dala, je dost složité usuzovat, co se z toho vyvine a jaký je to vlastně žánr.
    Zajímavý námět, trochu něco jiného než obvykle. Je to fantasy, cosi válečného? Nepoznal jsem nějaký časový rámec, začátek je jaksi středověký, pak se tu objeví sluchátka a pušky a je v tom trochu zmatek. Upřímně řečeno, zasazení do středověku by se mi líbilo víc...
    Zatím se mi zdá, že je tu spousta naznačených pokračování, až se v tom dá lehce ztratit.
    Mně osobně se moc nelíbí cokoliv psaného v přítomném čase, jaksi mne to ruší v prožívání děje. Nehledě na to, že docela neorganicky přecházíš z přítomného do minulého.
    A pozor na čárky, hrubé chyby a stylistické nepřesnosti ( dvoum svým mužům, zařídím abys mě škemrala...). Kromě toho, třeba věta - neprozradit lokaci svých přátel, to vytahá za uši.
    Takže. Asi bych si k tomu sednul, třeba si všechno přečetl ještě jednou a nahlas, hned poznáš, kde je to šroubované a nepřirozené. Pak si rozmysli, co vlastně chceš napsat, alespoň nějaký hrubý plán být musí. A pak škrtat a škrtat, přepisovat a přepisovat...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.